Polibek

09.01.2010 20:04

Bellin pohled:

Dny utíkaly jako splašené. Ve škole jsme už nebudili tolik pozornosti, jako první den, ale pořád se o nás mnozí studenti bavili. Tedy ne zrovna o mě, spíše o Edwardovi a jeho rodině. Nikdo nemohl pochopit, jak někdo tak božský jako Edward může chodit se mnou a já jsem to vlastně nechápala taky.

Zrovna jsem v plném zamyšlení šla do tělocvičny, když mě dohnala Samantha. Patřila k mála holek, které se staly mými kamarádkami.

„Hádej, co se bude dneska dít!“ zeptala se, když se mnou srovnala krok.

„Nevím, co?“ odvětila jsem s úsměvem.

„Dneska se nebude cvičit, máme jít rovnou do tělocvičny, profesor s námi chce mluvit.“ Tahle zpráva mě velmi nepotěšila. Od chvíle, kdy skončily prázdniny, jsem si tělo mohla pořádně protáhnou jenom ve zdejší tělocvičně a to ještě ne úplně a teď budeme celou hodinu muset sedět na lavičkách. Samantha se mnou, ale nesouhlasila a vesele si vedle mě hopkala. Raději jsem ji chytla za ruku, aby se jí ještě něco nestalo, je stejné nemehlo na chůzi a různé sporty jako já na tanec.

Společně jsme vešly tedy do tělocvičny a zaujaly místo vedle našich milých spolužaček, které se zrovna rozplývaly nad fotkou nějakého herce v časopise. Jako bych viděla Lee. Jejich debatu, ze které by mě asi rozbolela hlava, přerušilo až písknutí na píšťalku. Profesor vešel do tělocvičny a vyžádal si naši úplnou pozornost. Rychle se ještě mrkl na hodinky a já jsem jeho pohled bezděčně následovala na ruku s mými hodinkami. Páni, co se stalo, že měl víc jak půl hodinové zpoždění? No, asi se to teď dozvíme. Všichni ztichli a tak mohl začít.

„Tak rovnou k věci ať nezdržuju. Přišla přihláška do taneční soutěže a ředitel rozhodl, že naši školu bude reprezentovat jeden taneční pár. Pokud se nějak umístí, zapíše se mu to do posudku a dotyčný si zvýší šance na přijetí na vysokou školu. Tak a teď vytvořte páry, ať vidím, co ve vás je.“ no a to si jako myslí, že já budu tancovat? A s kým taky? Rozhlídla jsem se po tělocvičně a doufala, že jsem jediná na koho nikdo do dvojice nevyšel, ale bylo to marné. Mohla jsem tušit, že tohle by si Stefan rozhodně nenechal ujít.

„Zatancuješ si se mnou?“ přišel až ke mně a poklonil se. Když jsem zaslechla všude kolem smích a nechutí jsem přijala a společně jsme šli na provizorní parket, který tvořila podlaha tělocvičny. Věděla jsem, že tančit neumím, ale když on se mnou chtěl tančit, tak ať si to hošánek užije.

„Jakmile začne hrát hudba, můžete začít tancovat.“ no tak jsem čekala, dokud nedojde k tomu stařičkému přehrávači a nezapne přehrávání. Když se tak stalo, myslela jsem, že na místě omdlím. Nestačí, že s ním musím tuhle hodinu tančit, ale musím se k němu tisknout, protože zapnul valčík.

Stefan se na mě mile usmál a já jsem mu vrátila něco jako škleb. Už první krok jsem udělala špatně a šlápla mu na nohu.

„Promiň.“ Omluvila jsem a tak jsme začali znovu. Snažila jsem se rozpomenout, co mě učil Henry, když jsem byla malá, protože na to, chodit do tanečních jsem byla ještě dostatečně při rozumu, abych se z nich vykroutila a neohrozila tak zdraví své a mých případných partnerů. Vím, že nejsem zase takové nemehlo, ale to jenom, co se týče sportu, jakmile jde o tanec, nohy mi jdou jinam než tělo a tak by to přece být nemělo nebo snad jo?

Sotva jsem na to pomyslela, Stefan pustil mou druhou ruku a snažil se mě protočit pod tou druhou, kterou mě stále držel. Tušila jsem, že to nedopadne dobře. A měla jsem pravdu. Zaškobrtly se mi nohy a už jsem se viděla rozpláclá na podlaze, ale… Ale nic takového se nestalo. Byla jsem několik centimetrů nad zemí, když mě zachytily něčí pevné paže. Otevřela jsem tedy oči a podívala se na Stefanův usmívající se obličej.

Chtěla jsem stanout, ale nějak jsem nemohla. Stefanův úsměv zmizel a jeho obličej se začal k tomu mému až nebezpečně přibližovat. On se mě snad chystá políbit! Co si proboha o sobě myslí? Navíc ještě v tělocvičně plné lidí! Snažila jsem se jeho rtům vyhnout a tak jsem zase odvrátila obličej, ale v té chvíli mi došlo, že hudba už nehraje a v tělocvičně je moc velké ticho.

My jsme tu snad zůstali sami! Začínala jsem panikařit. Chtěla jsem Stefana praštit a utéct, ale jeho ruce mi v tom bránily. Tiskl si mě pevně na svou hruď. Až teď jsem si všimla svalů, které se mu rýsovaly pod tričkem. Jeho rty se až nebezpečně přiblížily k těm mým. Zavřela jsem oči a doufala, že Alice bude mít vizi a někdo mě přijde zachránit, že se každou chvíli rozrazí dveře do tělocvičny a tam bude stát můj zachránce, ale čekala jsem marně.

Stefanovy rty se začaly opatrně dotýkat těch mých. Chtěla jsem si hrát na ledovou sochu, ale nějak to nešlo a jeho rty mě přinutily tu hru hrát taky. Po malé chvíli dokonce uvolnil stisk svých rukou a já jsem byla natolik zabrána do polibku, že jsem mu prsty zajela do vlasů a začala si s nimi hrát. Ucítila jsem náznak úsměvu na jeho rtech, když pokračoval v líbání.

Po hodně dlouhé době se Stefan odtáhl. Na malý okamžik jsem zalitovala, že musím dýchat, ale když jsem se nadechla tak mi zase došlo, co se zde před malým okamžikem stalo. Ohromeně jsem otevřela oči a dívala se na …Stefana? Propána, už začínám bláznit. Místo do Stefanových zelených očí jsem hleděla do černočerných očí Damona. Rychle jsem se vysoukala zpod jeho těla a ohromeně na něj zírala.

„Co…co…“ začala jsem koktat, jak jsem nedokázala dát dohromady jednu souvislou větu.

„Copak se děje? Snad jsem tě nevyděsil?“ zeptal se s úsměvem na rtech Damon.

„Jak…“ proboha, co se tady děje?

„Stefan je jenom iluze.“ řekl prostě a pomohl mi vyškrábat se na vlastní nohy, ale mé ruce zůstávaly i nadále uvězněné v těch jeho. Jako by se bál, že mu uteču a já přitom nebyla schopná si ani vzpomenout, jak se nohy používají.

„To všechno byla jenom iluze?“ snažila jsem se pochopit, co to vlastně řekl.

„Ano, jenom pouhá iluze a ty líbáš tak dobře, že jsem ji přestal kontrolovat a tak mě teď vidíš. Ale … bude to naše malé tajemství, co říkáš?“ poslední slova už mi šeptal do ucha a já jsem nebyla schopná mu ani odpovědět, jenom jsem kývla na souhlas.

„Hodná holka. Mimochodem, jsem rád, že ten přívěšek nosíš.“

„To je od tebe?“ dotkla jsem se přívěšku na krku a chystala se ho strhnou, ale jeho ledová ruku mi v tom zabránila.

„To nikdy nedělej.“ zašeptal a já jsem měla znovu strach z jeho reakce, kdybych ho neposlechla a přívěšek si sundala.

„Měla bych jít.“ řekla jsem po chvíli ticha, když jsme se jenom navzájem dívali do očí. Jeho pohled byl naprosto uhrančivý a stejně jako od Edwardova jsem se od něj nemohla, odtrhnou. Edward! To jméno mě uhodilo jako blesk z čistého nebe. Úplně jsem zapomněla, že na mě čeká a jedeme společně domů.

„To bys měla, snad nechceš, aby nás tu Edward spolu viděl. Ale pamatuj, to co se tady stalo, bude naším malým tajemstvím.“ Znovu mi pošeptal do ucha a naposledy se jemně dotkl svými rty těch mých a já potom ještě celá zmatená odešla za Edwardem.

 

Edward stál před autem a sotva mě zahlédl vycházet s tělocvičny, objevil se mu na tváři nádherný úsměv a já ucítila bodnutí viny za to, co jsem dělala v tělocvičně, ale zároveň jsem věděla, že musím všechno utajit. Díky tomu, že mi nemohl číst myšlenky, jsem si aspoň o ně nemusela dělat starosti. Přidala jsem do kroku, abych se co nejdříve ocitla v jeho pevném náručí, ve kterém jsem si připadala v bezpečí a taky se na něj pokusila usmát.

„Stalo se něco?“ neušel mu ten marný pokus o úsměv.

„Jo, dneska jsme museli v hodině tančit.“

„A co je na tančení tak hrozného?“ nechápal mou podrážděnou náladu. Nebyla jsem tak podrážděná z tancování jako z toho polibku, ale to jsem mu nesměla říct, ale proč vlastně? Edward by přece měl vědět, co je Stefan vlastně Damon zač. Už jsem otevírala pusu, že mu to řeknu, ale potom jsem si to na poslední chvíli rozmyslela.

„Asi jsi mě nikdy neviděl tančit.“ řekla jsem místo toho a nasedla do auta. Edward se jenom usmál a už seděl taky v autě a mířil si to ulicemi Dublinu domů. No, to jsem si jenom myslela, když jsme minuli odbočku odkazující nás na cestu do Swords začala jsem přemýšlet, kam by mě to mohl vést.

„Kam jedeme?“ zeptala jsem se zvědavě.

„Uvidíš, je to překvapení.“ Dál jsem se tedy neptala. Zabořila jsem se hloub do sedadla a sledovala každou odbočku, abych mohla aspoň odhadnou, kam jedeme. Edward si to zamířil na výpadovku z města a po chvíli jsem už jasně věděla, kam jedeme. Tuhle cestu jsme už jednou absolvovali, tehdy jsme, ale jeli ze Swords. Teď jsem, ale byla zmatená ještě víc, proč mě veze k útesům.

„Edwarde, proč tam jedeme?“

„Tak už jsi na to přišla? To je dobře, ale myslel jsem, že budeš mít radost. Usměj se prosím.“ Za jiných okolností bych radost měla, ale teď jsem se mohla maximálně usmát a i to bylo nad mé síly. Mozek jsem měla naprosto přehlcený informacemi a byla jsem pořádně zmatená. Potřebovala bych tak si zalézt někam do koutku a tam strávit třeba celé odpoledne, aby byl můj mozek schopný aspoň z části absorbovat ty informace, které má a já zase mohla normálně fungovat.

Když Edward zastavil vysoukala jsem se z auta a s pažemi omotanými kolem těla jsem se vydala blíže k místu, kde jsem slyšela moře narážet do skal. Edward zamkl auto a vydal se hned za mnou. Srovnal náš krok, ale stále stál kousek dál. Došli jsme až k okraji a já se zahleděla na to rozbouřené moře. Vypadalo tak impozantně ale zároveň hrozivě.

„Bello, co se děje? Od chvíle, co jsme odjeli ze školy, jsi skoro nepromluvila.“

„Proto jsi sem jel?“

„Vlastně ano. Co se děje? A neříkej, že je to kvůli tomu, že jsi musela tančit.“ Proč na mě musí tak naléhat. Damon nechtěl, abych mu to řekla a já měla strach, že mu něco udělá, když se to Edward dozví. Najednou jsem ucítila Edwardovu paži kolem mého pasu. Přitáhl si mě do náručí a políbil mě do vlasů. Jeho polibek mě rozechvěl, ale cítila jsem se zase v bezpečí. Bezděčně jsem si ho k sobě přitáhla blíž.

Edwardovi se moje reakce líbila, ale tušil v ní něco víc. Jednou rukou mi zvedl obličej a zahleděl se mi do očí. Zajímalo by mě, co v nich viděl. Jeho obličej se začal k tomu mému stále přibližovat až se zastavil pár milimetrů před mým. Přitáhla jsem si ho tedy ten zbývající kousek a spojila naše rty do polibku. Zavřela jsem oči a stále ho líbala, ale pod víčky se mi mihl obraz Damona. Panebože! Odtrhla jsem se od Edwarda a ten se na mě jenom zmateně díval.

„Belli, co se děje?“ musela jsem ho hodně vyděsit, ale to sebe taky. Jak se mi mohl před očima objevit Damonův obrázek, zrovna když jsem se líbala s Edwardem? Co to se mnou jeho polibek udělal?

„Nic se neděje.“ Řekla jsem a nasadila pokud možno přesvědčivý úsměv. Edward se zamračil. Teď určitě přemýšlel nad tím, co se mi honí hlavou a já jsem zase byla moc ráda, že se to nikdy nedozví pokud mu to sama neřeknu. Přešla jsem k němu zase blíž a stoupla si na špička, abych ho mohla políbit. Edward se stále mračil, ale pochopil můj úmysl a podvolil se.

A zase jsem udělala tu samou chybu jako před chvílí. Zavřela jsem oči a uviděla jsem Damonův obličej. Usmíval se na mě a já jsem si nemohla pomoct a znovu jsem od sebe Edwarda odstrčila. Zrovna v tuhle chvíli jsem měla sto chutí Damona uškrtit, ale na to bych neměla dost sil a asi bych ublížila víc sobě než jemu.

„Bello neříkej mi, že se nic neděje.“ Jeho zničený hlas mě ničil, ale vím, že víc by mě ničilo, kdyby se mu něco stalo. Nesmím mu to říct.

„Edwarde věř mi, nic se nestalo…“ znovu jsem se zahleděla na to moře, které pod námi bouřlivě naráželo do skal a o kousek dál už bylo klidné a tmavé jako nebe před bouřkou. „…mohli bychom jet už domů?“ požádala jsem ho a Edward jenom němě přikývl. Vydali jsme se k autu, každý ponořen do vlastních myšlenek. Edward mi zase jako vždy otevřel dveře a já nasedla, potom si jenom pamatuju, jak mě něčí paže vytahovaly z auta a nesly po schodech. Najednou jsem se octla ve své posteli a poslední co jsem slyšela, bylo zaklapnutí dveří.

Když jsem se někdy uprostřed noci probudila, byla jsem v pokoji sama. Ani jsem se nedivila, ale pro jistotu jsem vstala a přešla k otevřenému oknu a zavřela ho. Pro Edwarda to znamenalo jediné, dneska ho nechci vidět. Bolelo mě, se k němu takhle chovat, ale víc mě bolel ten pohled do jeho tváře, když jsem se od něj odtáhla. V tu chvíli jsem nenáviděla Damona tak, že nikdo nemohl nikoho nenávidět víc.

 

Edwardův pohled:

Bellino chování bylo dneska hodně divné. Tolik jsem si přál slyšet její myšlenky, protože mi nehodlala říct, co ji trápí a já jsem jí chtěl tolik pomoct. Uložil jsem ji do postele a slíbil si, že jakmile odvezu auta, tak se sem vrátím. Doufal jsem, že bude zase mluvit ze spaní a já se tak dozvím to, co mi nechce říct.

Dojel jsem k domu a chystal jsem se vrátil zpátky, ale Alice na mě v myšlenkách volala a tvrdila, že jde o život. Tomu jsem se jenom zasmál, ale poslechl jsem a vydal se do domu. Alice přecházela po obývacím pokoji a v koberci už měla vyšlapanou cestičku. Jasper seděl na sedačce a pozoroval svou lásku, jak je nervózní a ani jeho dar s tím nic nedokáže udělat.

„Tak jsem tady, co potřebuješ Alice. Ale dělej, chci jít ještě za Bellou.“ Doufal jsem, že je to aspoň něco důležitého, když už mě musela zdržet. Alice se zastavila vprostřed místnosti a nevěřícně se na mě podívala.

„Ty dneska nikam nepůjdeš.“ řekla rozhodně a já na ni zůstal hledět jako opařený. Jak si jenom může myslet, že bych dneska nechal Bellu samotnou, přestože už spí?

„Co to říkáš, Alice? Jasně, že půjdu.“ nesouhlasil jsem s ní.

„Dobře, půjdeš, ale ne za Bellou.“ zase je vedle jako ta jedle.

„Co se děje?“ ty její zmatené myšlenky a o něco víc zmatené slova mě ještě víc dráždily. Podíval jsem se z Alice na Jaspera a ten jenom pokrčil rameny na znamení toho, že neví, co Alici tolik rozrušilo.

„Měla jsem vizi… no vlastně hned dvě, ale popořádku.“

„To bych uvítal.“ sedl jsem si do křesla a netrpělivě ťukal prsty do opěrky. Jasperovi se konečně podařilo Alici přemluvit a tak si sedla i ona, ale dál těkala očima po místnosti.

„Nejdřív mi, ale slib, že se nenecháš unést svými city.“

„Alice!“ div jsem na ni nezařval. Jasper se hned napřímil, připravený Alici ochránit, kdybych se neovládl a rozhodl se Alici přece jenom ublížit, ale to já neměl v úmyslu, tedy ne, dokud mi neřekne, o čem byla ta její vize, nebo ty dvě vize jak tvrdila. Moc se mi to nezdálo.

„No dobře, dobře…“ mrkla na Jaspera a místností se rozlil pocit pohody. Já jsem se na něj zamračil, ale pocit nadále přetrvával. Má ho teda vycvičeného, to se musí nechat.

„Začneš už?“ zeptal jsem se lehce podrážděně.

„Viděla jsem Bellu jak…“ její zmatené myšlenky najedno dostaly jasný tvar a já jsem slyšel, jak se zlomila opěrka křesla, do které jsem ještě před chvílí zatínal ruku. „…jak se líbala se Stefanem.“ dořekla nahlas a já jsem měl velkou chuť do něčeho praštit. Jasper to zdá se vycítil a tak ještě přidal více klidu. Pomohlo to, ale jenom trochu, stále jsem měl chuť něco zničit, ale už ne tak intenzivní.

            „Jak…?“ bolelo to, a to hodně. Bolelo vidět Bellu v náručí někoho jiného. Někoho, kdo ji dokáže udělat šťastnější víc, než to dokážu já. Teď jsem chápal její chování na útesech. Nebyl jsem prostě ten, koho by chtěla líbat.

            „Edwarde, měla jsem ještě jednu vizi.“ Zastavila mě, když jsem chtěl jít do svého pokoje. Viděl jsem totiž, že moje bolest je pro Jaspera hrozná. Nechtěl jsem ji dál poslouchat, ale jednou jsem tohle už udělal a byl jsem zbytečně nešťastný. Zastavil jsem se a obrátil se zpátky na Alici.

            „Tak, co jsi viděla?“ zeptal jsem se poraženě.

            „Damona.“ Řekla potichu a ukázala mi svou vizi. Bella odcházela z tělocvičny, kde se před malým okamžikem líbala se Stefanem a za jejími zády stál Damon a usmíval se na ni. Věděla o něm? Co tam dělal?

„Co dělal ve škole?“

„Nevím.“ Její odpověď se mi ani za mák nelíbila a já jsem se rozhodl, že to zjistím. Bolelo mě, že nejsem pro Bellu dost dobrý, ale rozhodl jsem si ji aspoň udržet na živu i když ne pro mě. Se skloněnou hlavou jsem vyšel z obývacího pokoje a rovnou si to zamířil ven. V tom jsem si vzpomněl, že pořád nevím, kde mám Damona hledat. Vydal jsem se nazdařbůh do lesa a doufal, že někde ucítím jeho pach, který by mě k němu přivedl blíž.

Toulal jsem se lesem snad do půlnoci, ale jeho pach nikde nebyl. Moje kroky mě po chvíli, kdy jsem hledání zanechal, podvědomě zavedly k Bellině domku. No co, aspoň se naposledy podívám na její nádhernou spící tvář a vlasy rozprostřené po tváři.

Přešel jsem pod její okno a chtěl jsem vyskočit, ale zarazilo mě to zavřené okno. Někdy od chvíle, kdy jsem ji položil do postele, se musela vzbudit a zavřít ho. Zavřené okno pro mě znamenalo jenom jednu věc. Nechce mě už vidět. S ještě horšími pocity jsem se vydal směrem domů, ale potom jsem si vzpomněl na Jaspera a tak jsem mu nechtěl tu bolest nechat také prožít. Změnil jsem směr mých kroků a zase se začal toulat lesem. Nakonec jsem si sedl pod nějaký vysoký strom a tupě zíral před sebe.

Moje mrtvé srdce nemohlo krvácet, ale hrozně to bolelo. Musel jsem si dodat síly, abych se s Bellou mohl zítra rozejít a nedat to na sobě znát.

Diskusní téma: Polibek

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek