Oni mě tu nechali?

10.01.2010 17:15

  

Vypráví Bella

 

Tenhle školní den jsem si náramně užila. Všichni si povídali jen o Edwardovi, jeho oblečení a jeho nádherném autě. Vzhledem k tomu, že se ještě nezbavil možné nálepky gaye, kterého z něj udělal Emmett svou scénkou v jídelně, růžovým autem a oblečením to jen potvrdil. Bylo to naprosto skvělé. Sice po mě Edward neustále házel tak nepříčetné pohledy, že jsem měla chvílemi pocit, že mě chce vážně zabít, ale ani to mi nedokázalo ten den zkazit. Musela jsem však uznat, že má odvahu přijet s tím autem do školy.

Každý jsme šli na biologii zvlášť, ale ve třídě jsme spolu museli sedět. Edward dnes přišel trošku později. Jen co se posadil, promluvil na mě.

„Mockrát, děkuju za úpravu auta. Je to takhle o mnoho lepší.“ Usmál se na mě.

„Já děkuju, že si mi moje auto vzal.“ A úsměv jsem mu opětovala.

„Jo i barva mého pokoje byla přímo nádherná.“

„To já o té své fakt říct nemůžu.“

„Já myslel, že máš černou ráda. V šatníku jí máš spoustu.“

„Teď už ne, hodně věcí je růžových, dle tvého gusta.“  Tím však naše rozmluva skončila. Celou hodinu už jsme na sebe nepromluvili a stejně tak o tělocviku, který jsme měli společně s našimi sourozenci. Emmett s Jasperem si neustále utahovali z Edwarda a jeho nádherného cool autíčka. Alice plánovala zase velké nákupy, protože se zdálo, že ani já ani Edward nemáme, co na sebe. Argument, že všechny Edwardovi věci jsou u nás v garáži a pro sebe, že už jsem si nakoupila, na Alici prostě neplatil. Musela využít každé příležitosti, vytáhnout nás na nákupy. Jediné moje utěšení bylo, že tentokrát museli jet všichni. Mně se nákupy s Alicí líbily, ale nemusím na ně jezdit během jednoho týdne dvakrát. Zas takový maniak nejsem.

Domluvili jsme se, že auto vezmu já a Emmett, protože do jednoho bychom se nenaskládali. Všichni jsme tedy po škole zamířili domů. Emmett vzal svůj jeep a vyrazili jsme ke Cullenům. Se mnou v autě jela Alice s Rose a s Emmem Jasper a Edward. Dávali jsme si závody a k Emmettově smůle jsem nakonec vyhrála.

V Olympii jsme zamířili hned k prvnímu nákupnímu centru a vyrazili do obchodů. Alice skupovala obchody vyloženě po regálech. Chvílemi se mi zdálo, že se ani nekouká na to, co vlastně kupuje. Některé modely byly zvlášť extravagantní a já se v duchu modlila, aby nebyly pro mě. Naštěstí nás tentokrát nenutila vše zkoušet.

 Jak se zdálo, za čtyři hodinky už měla vše, co jsme potřebovali a mohli jsme vyrazit.

„Alice, já si skočím ještě do knihkupectví.“ Oznámila jsem Alici, když už jsme se vydali směrem k podzemním garážím.

„Dobře, počkáme u auta.“ Jen jsem kývla hlavou na znamení souhlasu a vydala se k prvnímu knihkupectví, které jsem zahlédla. Vybrala jsem si nějaké dvě knížky a šla je zaplatit. U pokladny jsem narazila na Edwarda, který zrovna platil za veliký stoh knih. Když přišla řada na mě, podala jsem prodavačce bankovky, popadla jsem knížky a vyrazila do garáží. Přišla jsem k autu a vedle stál zaraženě Edward.

 

„Co se děje?“ Zeptala jsem se ho.

„Oni odjeli…“ Vydechl. „Oni mě tady normálně nechali.“ Stále zíral na prázdné parkovací místo, vedle mého auta. Bylo mi to protivné, ale co jiného mi zbývalo?

„No, teda pokud to pro tebe nebude zas takový problém, já tady auto mám, takže pokud se ti nechce běžet až do Forks, můžeš jet se mnou.“ Snažila jsem se být milá.

Edward jen přikývl na souhlas a nastoupil na sedadlo spolujezdce. Rychle jsem vplula za volant a vyjížděla z nákupního centra zpátky do Forks. V autě bylo trapné ticho, a tak jsem se rozhodla ho porušit.

„Vsadím se, že to byl Emmettův nápad. Párkrát už mě takhle někde nechal.“ Zasmála jsem se. Edward jen přikývl a pousmál se.

Můj pokus o konverzaci selhal. Zapnula jsem tedy rádio a plně se věnovala řízení.

Znovu jsem se na něj promluvila, až když jsme vjížděli do Forks.

„Chceš hodit domů, nebo mám jet rovnou k nám?“

„Odvez mě prosím domů.“ Přikývla jsem a zase se soustředila na řízení. Všimla jsem si, že mě pozoruje. To mě trochu znervózňovalo, a tak jsem svůj zrak upírala pouze na silnici.

„Díky za svezení.“ Poděkoval, když jsem zastavila před jejich domem.

„Není zač.“ Kývla jsem hlavou. „Ahoj.“

„Ahoj.“ Rozloučil se a šel do domu.

 

Otočila jsem se na jejich příjezdové cestě a uháněla zpátky domů. Zaparkovala jsem v garáži a rozlíceně vlítla do obýváku.

„Jak jste mi to mohli udělat? Víte, jak hrozné bylo to trapné ticho celou cestu?“

„Chtěli jsme vám dát příležitost se usmířit.“ Mrknul na mě Emmett.

„No, to jste moc hodný.“ Dodala jsem ironicky.

„Ale no tak Bello, musíš uznat, že tys mu toho provedla mnohem víc. Omluvit by ses mu měla ty.“ Vložila se do toho Rosalie.

„Já se mu za nic omlouvat nebudu. On se začal chovat jako pitomec. Proč bych se mu měla omlouvat?“

„Kvůli Esme? S Carlislem jim to klape a myslím, že by ji mrzelo, kdybyste se s Edwardem takhle neustále hádali a dělali si naschvály. Je dost možné, že z nás bude jedna rodina a Esme ráda přijme Edwarda, jako vlastního syna. Je to totiž vážně milý kluk.“ Pokrčila rameny Rose.

„Milý? No, to si ze mě děláš srandu?“ Já snad nevěřím vlastním uším. Takže teď tady budu ta špatná já?

„Vážně by ses mu měla omluvit. Kvůli Esme.“ Podívala se na mě pronikavě Rose.

Kvůli Esme. Proč mi tohle dělá? Rose vždy ví, co na mě platí. Pro svou maminku bych udělala vše, ale vzdát se? Ne, to ani náhodou. Já se nevzdám. Zavrtěla jsem hlavou na znamení protestu.

„Bello. Pro Esme. Neříkám, že ho musíš mít ráda, ale před Esme se mu omluv.“

„Ale, Rose-“ Rose se na mě podívala takovým způsobem, že se jí vážně nedalo nic odepřít. Povzdechla jsem si a kývla hlavou.

„No dobrá.“ Povzdechla jsem si.

Rose se vítězně pousmála. „A měla bys mu koupit nové auto.“

„Cože?“ Vykřikla jsem.

„Ano, měla bys mu koupit nové auto, na znamení, že to myslíš vážně.“

„Ach jo. Emmette svezeš mě do Port Angeles?“ Otočila jsem se na svého brášku.

„To víš, že jo.“ Zasmál se Emmett a vstal ze sedačky. Poraženecky jsem šla k jeho jeepu a nasedla. Emm se rozjel s plnou parádou k Port Angeles.

„Děláš dobře Bello. Edward je vážně prima.“

„Ještě ty s tím začínej. Dělám to jen kvůli Esme. Nechci, aby se za mě styděla, ale jeho mít ráda prostě nebudu. Nikdy.“ Emmett si jen povzdychl a dál se věnoval řízení. Překvapivě, čekala jsem spousty fórků na mou adresu, ale dnes mlčel. Myslím, že by snad bylo lepší, kdyby si ze mě utahoval, než tohle.

 

Konečně jsme dorazili do Port Angeles. Emmett mě vysadil u autosalonu a jel zpátky za svojí Rose. Já jsem se s naštvaným výrazem a svěšenými rameny vydala do autosalonu. Hned u vchodu se mě ujal nějaký mladík. Nabízel mi všechna možná auta, ale já už jsem měla vybráno, musela jsem koupit to stejné Volvo, jaké měl Edward. Měla jsem velké štěstí, měli tady úplně to stejné, dokonce bylo i stříbrné.

 

Prodejce se velice divil, když jsem z kabelky vytáhla velký obnos peněz a začala odpočítávat přesnou sumu s větším dýškem. Začal být úslužný až na půdu. Zaplatila jsem mu auto v hotovosti a zajela jsem ještě natankovat a cestou jsem se stavila ještě v šicích potřebách, kde jsem koupila velikou stužku. Jela jsem k nám domů, protože dnes měli Cullenovi znovu přijít k nám na návštěvu a já se měla Edwardovi omluvit před Esme. Byla by proto hloupost vozit mu auto domů.

 

Zaparkovala jsem v garáži a auto obmotala tou velkou modrou stuhou. Nakonec jsem přes něj přehodila velkou plachtu a šla do domu. V obýváku už na mě všichni čekali.

„Kde jsi byla?“ Ptala se mě Esme s úsměvem na rtech.

„V Port Angeles.“

„Proč?“

„Musela jsem tam koupit Edwardovi nové auto.“ Přiznala jsem. Esme zalapala po dechu.

„Isabello, co si provedla Edwardovi s jeho autem?“ Zeptala se omámeně má matka.

„Jen jsem mu ho trochu poupravila, stejně tak jeho pokoj a šatnu.“ Vysvětlovala jsem omluvně.

„Proč?“ vydechla Esme.

„Zasloužil si to. On mi moje auto sprostě ukrad, stejně jako celý šatník a zničil mi celý pokoj.“

„Doufám, že to auto si koupila, aby ses mu mohla omluvit.“ Mluvila přísně Esme.

„Jak přesně jsi mu poupravila auto?“ Zeptala se Esme.

„Přebarvila jsem ho na růžovo a udělala na něm srdíčka, když má růžovou tak rád.“ Pokrčila jsem ramena. Viděla jsem, že Esme zacukaly koutky. Takže není naštvaná, jen chce, abych si to myslela.

„Dneska se mu omluvíš, doufám. Co by si pak o mně mysleli?“

„Neboj se, maminko, omluvím se mu.“ Objala jsem Esme kolem ramen.

„To doufám.“ Pousmála se na mě Esme.

 

Sedla jsem si za klavír a dlouhou chvíli jsem si krátila hraním. Ani jsem nevnímala, co hraji, jen jsem nechala své prsty volně pobíhat po klávesách. Přehrávala jsem všechny své skladby, dokud k nám nezavítali Cullenovi. První dovnitř vešla Alice s Jasperem za nimi v těsném závěsu Edward a nakonec Carlisle. Esme se ihned rozzářila, když ho viděla vcházet. Musela jsem se pousmát.

„Ahoj Bello.“

„Ahoj Alice.“ Usmála jsem se na svou nejlepší kamarádku a šla ji obejmout.

„Ahoj Jaspere.“ Pousmála jsem se na něj, přes Alici.

„Rád tě vidím Bello.“ Opětoval mi úsměv a přitáhl si Alici zpátky a jemně ji políbil. Pozdravila jsem se pak ještě s Carlislem a otočila se na Edwarda. Nasadila jsem nevinný výraz a trošku se pousmála.

„Ahoj Edwarde. Mohla bych s tebou mluvit?“

„A-ahoj. Jistě.“ Zdál se překvapený mou změnou chování.

Pokynula jsem mu, ať mě následuje a vedla ho do garáže. Viděla jsem, že je mu velmi zvláštní, že jsem ho zavedla zrovna do garáže. Nehodlala jsem tuhle chvíli protahovat, a tak jsem přešla k autu a strhla z něj plachtu. Edward zůstal zaraženě stát a nevěřícně se díval na nové lesklé stříbrné Volvo, obvázané modrou mašlí, které stálo přímo uprostřed garáže a čekalo jen na něj. Pomalu jsem přešla zpátky k Edwardovi a natiskla se na něj. Přiblížila jsem své rty k jeho uchu a potichu, aby to slyšel jen on, jsem zašeptala.

„Užij si ho. A pamatuj, že tě stejně nemám ráda.“ Pak jsem se na něj sladce usmála a hrdě odkráčela z garáže.