nový článek

10.01.2010 08:58

Bellin pohled:

Ve škole jsem chodila z jedné hodiny na druhou a stěží jsem vnímala dění kolem sebe- Byla jsem naprosto pohroužena do vlastních myšlenek, ze kterých mě na chvíli vytrhla až Alice.

„Edward odjel.“ řekla asi po konci druhé hodiny a tak mě na chvíli vrátila do přítomnosti a další hodinu jsem si uvědomila, že místo vedle mě zeje prázdnou. Věděla jsem, že je to kvůli mému chování, ale já jsem se mu bála říct pravdu.

Hlavou se mi honily stále stejně pochmurné myšlenky, ale Stefan se nepřestával culit. Úsměv na jeho tváři mě dokonale vytáčel. Poslední společnou hodinu jsem to už nevydržela a slíbila si, že Edwardovi dneska všechno řeknu a konečně budu mít od Stefana jednou pro vždy pokoj.

Domů mě vezl Peter, protože jsem neměla žádný jiné odvoz a nechtěla jsem Jacka nijak zneužívat. I když on by jel dobrovolně, to jsem na něm viděla, když jsem čekala před Peterovým autem, který se ještě bavil s kamarády. Jack už měl nakročeno ke mně, ale Peter jako by konečně pochopil můj pohled, se s přáteli rozloučil a my jsme mohli vyrazit domů.

Jakmile jsem se octla ve svém pokoji, hned jsem otevřela okno a sedla si do houpacího křesla. Uběhla asi jedna hodina a Edward nikde. Věřila jsem, doufala jsem, že se dneska ukáže, ale nevěděla jsem kdy. Několikrát jsem přešla pokojem sem a tam a nakonec jsem se rozhodla věnovat nějaké aspoň z části užitečné činnosti a sedla jsem si za psací stůl a začala psát úkoly. No, psát je moc silné slovo. Jakmile jsem si jedno zadání příkladu přečetla asi třikrát, zaklapla jsem knížku a tupě hleděla na fotku přede mnou, když v tom se ozval jeho nádherný hlas.

„Bello…?“

V první chvíli jsem se lekla, ale v té druhé jsem se již pevně tiskla na jeho hruď. Stále jsem měla strach z toho, co by se mohlo stát, až se Edward dozví pravdu, ale byla jsem rozhodnutá mu všechno říct. Stále přitisknutá k jeho pevné a chladné hrudi jsem konečně promluvila.

„Edwarde, musím ti něco říct…“

„Bello…“ promluvil konejšivým hlasem, protože můj se na konci podlomil a Edward si to špatně vyložil jako náznak pláče. -Sedl si se mnou do houpacího křesla. Připadala jsem si v jeho rukách jako hadrová panenka, se kterou si může dělat, co se mu zlíbí, ale vůbec mi to nevadilo. „Já už všechno vím, jenom mi řekni, proč?“ zeptal se s bolestí v hlase, kterou jsem tolik toužila smazat.

„Co proč?“ zeptala jsem se nechápavě a Edward si jenom povzdechl.

„Proč nám to děláš tak těžké? Copak tě baví nás tak trápit?“

„Ale já…“ nestačila jsem to doříct, protože mi položil prst na ústa. Čekala jsem, co se bude dít dál, ale ono se nedělo nic. Seděla jsem mu na klíně a hleděla do jeho smutných medových očí a viděla jsem v nich bolest, ale i jistý druh naděje, jako by na něco čekal.

„Já nám nechci ubližovat.“ Zašeptala jsem, když jsem jeho ruku odtáhla od mých rtů a naklonila jsem se k němu blíž. Byla jsem od něj jenom několik málo centimetrů a čekala jsem na nějakou odezvu z jeho strany. Nemusela jsem čekat dlouho a jeho rty se přitiskly k těm mým. Polibek začínal velmi váhavě, ale když jsem se k němu naléhavě přitiskla, stával se stále vášnivějším.

„Miluju tě.“ zašeptal Edward a putoval rty po mém krku.

„Já tebe taky.“ promluvila jsem a mezi prsty mu vískala vlasy. Přestože jsem stále nechápala jeho otázku, teď jsem ji odsunula do pozadí a vnímala jenom jeho rty putující po mém krku. Tolik jsem se toužila dotýkat se jeho těla, že jsem se v zlomku vteřiny zvedla z jeho objetí, a když se na mě udiveně podíval, naznačila jsem, aby mě následoval na postel, kde jsme se ve vzájemném objetí mazlili.

Po malém přetahování se mi podařilo z něj sundat i tu jeho košili a tak jsem mohla rukama putovat po tom krásném a dokonalém těle, které v tu chvíli patřilo jenom mě, a já jsem ho nikomu nechtěla dát.

 

Naše sladké usmiřování však narušila Elinor, která mi vletěla do pokoje.

„Bello, dole na tebe někdo čeká!“ V momentě, kdy si všimla Edwarda, se zarazila a chystala se nenápadně proklouznout z pokoje ven, ale Edward se už ode mě odtáhnul a začal po zemi hledat svou košili.

„Kdo na mě čeká?“ zeptala jsem se podrážděně Elinor.

„Ten kluk s motorkou.“ Řekla a konečně vycouvala z pokoje. Viděla jsem, jak se Edwardovi napjala čelist, jen co zjistil, že ta nečekaná návštěva je Stefan nebo Damon, sama jsem ještě nevěděla, jak mu mám vlastně říkat.

„Co ten tu dělá?“ povzdechla jsem si, když jsem ho přes záclonu zpozorovala, jak hledí do mého okna. Ustoupila jsem o krok dozadu a upravovala si vlasy.

„Nepozvala jsi ho?“

„Ne, proč bych to taky měla dělat?“

„Protože si to aspoň myslí.“ Promluvil zuřivě a dál si zapínal košili, na které už teď chyběl jeden knoflík. Pomalu jsem k němu přešla a pomohla mu ji zapnout.

„Nikam nechoď, hned jsem zpátky.“ Dala jsem mu letmou pusu a vyběhla z pokoje. Chtěla jsem se Stefana co zbavit co nejdříve.

„Belli…!“ vykřikl jen, co jsem vykoukla ven, a dvěma kroky se octl vedle mě a začal mě líbat. Neměla jsem žádnou šanci se mu vytrhnout, byl moc silný.

„Pusť!“ vykřikla jsem zoufale, když na chvíli rozpojil naše rty.

„Ale, co se ti nelíbilo?“ zeptal se překvapeně.

„Všechno, zvedá se mi z tebe žaludek. Nech mě jednou pro vždy na pokoji!“ zakřičela jsem a třískla za sebou dveřmi. Ještě jsem zaslechla jeho pobavený smích, ale to už jsem vydupávala schody do patra. Netušila jsem, co mě bude čekat v pokoji, protože jsem věděla, že Edward musel všechno slyšet, ale doufala jsem, že všechno pochopil tak, jak to vážně bylo a nic si nevysvětlil špatně. Vešla jsem do pokoje a Edward stál už oblečený a díval se z okna ven.

„Co chtěl?“ zeptal se a jeho hlas naprosto pozbýval znaky jakýchkoliv emocí. Věděla jsem, že musel celý náš rozhovor slyšet a nechtěla jsem vlastně ani vědět, co si Damon všechno představoval, že Edwardův hlas zněl tak cize.

„Nevím, vyhodila jsem ho.“ pokrčila jsem rameny a stoupla si vedle něj.

„Já to vím. A dostal všechno, pro co si přišel.“

„Co…?“ nechápala jsem, co Damon mohl chtít a zároveň to dostal.

„Tu pusu.“ No samozřejmě, dneska jsem vážně úplně mimo.

„Ale já ho nelíbala dobrovolně, stejně jako v té tělocvičně. Já ho nechtěla políbit, ale tehdy jsem je nemohla vůbec pohnout. Spadla jsem, když jsme tančili a jak mě Stefan chytl, tak spadl na mě a jednoduše toho využil.“ Konečně jsem mu všechno vysvětlila. Cítila jsem, jak ze mě spadl pomyslný balvan.

„Takže, to všechno bylo vynucené?“ ujišťoval se, jestli slyšel správně.

„Ano, jak jsem řekla.“ potvrdila jsem předchozí řeč. Edwardovi se na tváři objevil nádherný úsměv a už mě opět líbal. Takže on si myslel, že jsem do Damona zamilovaná. Hlupáček malý, jenom by se trápil. Smála jsem se v myšlenkách a zase ho táhla na postel. Všechno to bylo jenom jedno hloupé nedorozumění.

Teď jsem, ale musela tu košili znovu rozepnout, ale nebyla jsem tak šetrná jako před tím a utrhla jsem druhý knoflík. Edward se tomu zasmál, ale nijak víc to nekomentoval, protože byl plně zaměstnán mými rty, které si neustále vyžadovaly jeho pozornost. Mazlila jsem se s ním a on šeptal mé jméno, když mě zrovna nelíbal, což nebylo moc často.

 

Kvůli Elinor musel Edward odejít dveřmi, ale slíbil, že dneska večer určitě přijde. Už teď jsem se těšila jako malá holka na vánoce, až ho znovu uvidím, ale musela jsem se něčím zaměstnat. Učení v mém stavu nepřipadalo v úvahu, protože ta euforie, kterou ve mně Edward vyvolal, mi nedávala šanci nad něčím přemýšlet. Pořád jsem se jenom pitomě usmívala a několikrát jsem zůstala jenom tak stát na chodbě a hledět zasněně před sebe. Všichni si doma mysleli, že jsem se zbláznila, ale já jsem byla jenom šťastná.

Jediná smysluplná činnost, která mě napadala a u které jsem nemusela moc přemýšlet, bylo vaření a tak jsem vystrnadila babičku z kuchyně s tím, že dneska budu vařit já. Elinor po svém vpádu do mého pokoje odjela za Peterem a tak mi nikdo nepřekážel. S úsměvem na tváři a písničkou na rtech jsem se dala do vaření.

Babička měla strach mě v téhle náladě nechat v kuchyni samotnou, ale když jsem jí přesvědčila, že mi vážně nic není, šla si opět pustit svou oblíbenou telenovelu. Sice opakovali včerejší díl, ale to babičce ani v nejmenším nevadilo a stejně se rozbrečela jako malá holka. Teď to u nás vypadala vážně jako v blázinci, jedna úsměv od ucha k uchu a druhá brečela jako by byla na pohřbu.

Pustila jsem se do přípravy tátových oblíbených lasagní a po kuchyni jsem div netančila. Dneska mi náladu nemohl už nikdo zkazit.

 

Táta přijel domů se zachmuřeným výrazem, ale když mě viděl v tak dobré náladě jako ještě snad nikdy, taky se usmál. Elinor mu volala, že přijedou i s Peter a Carlem k nám na večeři a já jsem byla ráda, že jsem těch lasagní udělala přece jen víc.

„Jak bylo v práci?“ zeptala jsem se, když jsem chystala talířky na stůl.

„Je toho moc. Ještě před měsícem jsme si stěžovali, že těch loupaček je moc, ale teď jsou pohřešovaná tři lidé a nikdo o nich nic neví. Začalo to ve městě kousek od Swords a poslední pohřešovaná je dívka přímo odtud.“ Řekl a rukama si protřel unavený obličej.

Nestačila jsem se ho zeptat na další podrobnosti k tomu případu a už jsem slyšela na příjezdové cestě Peterovo auto a veselý rozhovor.

„Právě v čas.“ Usmála jsem se na tátu a vytáhla hotové lasagne z trouby.

„Krásně to voní, Belli.“ pochválil mě táta. Vůně přilákala i další hladové krky a tak jsem mohla rovnou jídlo nachystat na připravené talíře. Plech zůstal úplně prázdný, ale všichni jsme se do sytosti najedli.

Do nádobí jsem se pustila hned, aby mi plech nezaschl a ostatní se odebrali do obývacího pokoje, kde si zapnuli nějaký sportovní kanál. Elinor se nakonec vrátila poutírat nádobí a pak jsme se spolu s Peterem vydaly k ní do pokoje pustit si nějakou komedii, kterou Peterovi spolužáci doporučili.

U některých scén jsem se opravdu popadala smíchy za břicho a z očí mi tekly slzy. Nechápala jsem, jak mohli herci udržet vážnou tvář, když to natáčeli.

„Co chtěl Stefan?“ otočila se na mě Elinor, když si Peter odskočil.

„Nic.“ Odpověděla jsem prostě a Elinor mě zkoumala tím jejím ostřížím zrakem, ale před Peterem toho nechala. Dodívali jsme film a já jsem se odebrala do svého pokoje. Ujistila jsem se, že je okno stále otevřené a vydala jsem se do koupelny, umýt si vlasy.

Když jsem se vrátila do pokoje, Edward už seděl v houpacím křesle a nad něčím přemýšlel. Rovnou jsem si to namířila k němu, a jak jsem byla rozjařená, zatřepala jsem ještě mokrými vlasy. Několik kapiček vody mu dopadlo do obličeje a konečně si mě všiml. Nádherně se na mě usmál a já si mu sedla na klín.

„Co jsi dělala celé odpoledne?“ zeptal se zvědavě.

„Vařila a … myslela na tebe!“ řekla jsem po krátké odmlce, kdy jsem dělala, jak moc musím vzpomínat a hned na to mu dala pusu. „A co jsi dělal ty?“

„Kromě myšlení na tebe?“ zeptal se a vypadalo to, jako by se vážně zamyslel. „Vypadá to, že nic. Myšlenky na tebe mě plně zaměstnávaly.“ Odpověděl a věnoval mi další neodolatelný úsměv.

„To se mi líbí!“ byla jsem potěšena, jak moc na mě myslel. Milovala jsem ho. Tolik moc, že jsem si nedokázala představit, že by teď odešel a já jsem ho už nikdy v životě neviděla.  Rychle jsem tu chmurnou myšlenku zahnala a usmála se na něj.

Ráno jsem se probudila zachumlaná do deky a hlavou položenou na jeho obnažené hrudi a už jen to mi dokázalo vykouzlit na tváři spokojený úsměv.

„Dobré ráno.“ Promluvil jeho sametový hlas.

„Dobré…“řekla jsem a podívala se do jeho nádherného obličeje. Jeho oči byly nádherně zlatavé a zahlédla jsem v nich malé jiskřičky. Na tváři měl spokojený úsměv a já jsem si nemohla pomoci a přitáhla se k jeho dokonalému obličeji a políbila ho.

„S takovou dneska nebudu moc jít ani do školy.“ Začal si ze mě utahovat, když jsem se na malý okamžik odtáhla, ale stále ležela přitisknutá k jeho tělo.

„Nikam ani nemusíme.“ promluvila jsem rozverně. V tom se Edward natáhl pro své kalhoty a vytáhl z nich telefon, který v okamžiku, kdy ho vzal do ruky, začal zvonit.

„Ano, Alice?“ promluvil, když si přiložil telefon k uchu. Poslouchal, co mu Alice říkala a čím déle mluvila, tím kouzelnější úsměv se mu rozléval na obličeji. „Díky.“ S tím slůvkem odložil telefon na noční stolek a podíval se na mě.

„Stalo se něco?“

„Právě že ne. Co jsi říkala o tom, že nemusíme do školy?“ zeptal se a jiskřičky v jeho očích byly teď jasně patrné. Měl něco v úmyslu.

„Že bych tu s tebou dokázala ležet pořád.“ odpověděla jsem mu popravdě.

„A dokážeš zahrát nemocnou, nebo udělat, abys nemusela?“

„Proč?“ To se jako chce dneska ulít ze školy? Ne, že by to byl špatný nápad, ale jak to chce udělat?

„Dneska nejdeme do školy, protože bude svítit slunce a tak mě napadlo, že bychom mohly uskutečnit ten tvůj plán, kdybys chtěla?“ nadšeně jsem přikývla a začala vymýšlet, co by na babičku platilo.

 

„Bello, vstávej nebo přijdeš pozdě. Peter na tebe nebude čekat!“ zabušila mi na dveře Elinor cestou do koupelny. Podívala jsem se na Edwarda a nakonec se přece jenom zvedla a sešla za babičkou do kuchyně, kde nám zrovna chystala snídani.

„Babi?“

„Ano Bello, co potřebuješ?“ podívala se na mě, ale hned se odvrátila a namazala další rohlík.

„Víš… chtěla jsem se zeptat, jestli bych dneska nemohla jet s Cullenovýma kempovat?“ nakonec jsem se rozhodla pro jistou formu pravdy.

„Myslíš místo školy?“ zeptala se chápavě. Jenom jsem pokývala na souhlas a čekala na její verdikt. Nakrčila čelo, aby bylo vidět, že se jí to nelíbí. „Asi víš co si o tom myslím, ale když mi slíbíš, že nebudeš dělat hlouposti tak by tě jeden den ve škole mohli omluvit. Ale Henrymu to říkat nebudeme.“ Mrkla na mě šibalsky a já ji jenom políbila na tvář a vydala se do pokoje, kde jsem rovnou padla Edwardovi do náruče. Strávíme spolu celý den! To byla ta nejlepší zpráva pro celý dnešní den.

 

 

38. kapitola - Nic není dokonalé

 

Bellin pohled:

„Tak co dneska tedy podnikneme, když jsem oficiálně marod a neoficiálně můžu být celý den s tebou?“ zeptala jsem se trochu škádlivě.

„Co bys chtěla dělat?“ chtěl mi udělat radost.

„Je mi to úplně jedno, mě stačí, jen když budu s tebou.“ Ale mě to bylo celkem jedno, co budeme dělat, hlavně když jsme spolu. Dnešní den se určitě vydaří.

„Jak jsi vlastně přišla na ten nápad s kempováním?“ zeptal se zvědavě.

„No, říkal jsi, že bude ještě pěkně a já nevěděla, co jiného si vymyslet. Je na tom něco špatně?“

„Ne, není, jenom mě to vůbec nenapadlo. Teď půjdu a až Elinor odjede do školy, se pro tebe vrátím, to by ještě to slunce nemuselo tolik svítit, aby mě prozradilo.“

„Počkej, nemusíš pro mě chodit, počkej někde v lese na cestě k vám a já přijdu.“

„Dobře.“ Souhlasil se mnou a políbil mě na čelo, potom vyskočil z okna a už jsem ho neviděla. Oblékla jsem se do něčeho pohodlného a čekala, až Peter s Elinor odjedou do školy, abych mohla vyrazit i já. Přestože Edward tvrdil, že dneska bude svítit slunce, vytáhla jsem si raději i mikinu a položila si ji na postel.

 

„Tak já jdu, vrátím se, než bude táta doma, slibuju.“ řekla jsem, když Elinor s Peterem odjeli a vyrazila jsem k lesu. Edward na mě čekal, přesně jak jsme se dohodli. Krásně se na mě už z dálky usmíval. Nemohla jsem jinak, než mu úsměv oplatit.

„Co bys tedy chtěla dělat?“

„Já myslela, že jsi něco vymyslel?!“

 

Edwardův pohled:

Napadlo mě Belle ukázat, proč nemůžeme chodit za slunečného dne mezi lidi, ale měl jsem trochu strach, že by se mohla leknou. Blázne! Nadal jsem si hned, proč by ji to mělo vyděsit, když už skousla to, že jsi upír?

„Tak teda pojď.“ Vzal jsem ji za ruku a sešel z pěšiny. Zamířil jsem si to na jeden malý palouček, který jsem objevil, když jsem hledal Damona. Šli jsme tedy pomalu lesem a já si užíval její blízkosti. Dlouho jsem nebyl tak šťastný jako posledních dvanáct hodin.

„Kam jdeme?“ zeptala se po půl hodině.

„Uvidíš, chci ti něco ukázat.“ Bella se na mě podívala a v jejich očích jsem viděl zvědavost. Přitáhl jsem si ji k sobě a políbil na pootevřené rty. Teď jsem si mohl dovolit ji líbat. Když jsem od ní odešel, skolil jsem jednu srnku a tak jsem nemusel pořád myslet na tu palčivou bolest v krku, kterou mi způsobovala její vůně.

„Edwarde…“ zašeptala mé jméno a já ho nikdy neslyšel vyslovit někoho s větším citem než právě Bellu. Přitáhl jsem si ji ještě víc k sobě, ale dával jsem pozor, abych to se svou silou moc nepřehnal.

„Miluju tě.“ řekl jsem a políbil ji do vlasů.

„Já tebe taky.“ Zašeptala a moje srdce zaplesalo. Odtáhl jsem se od ní kousek, abych ji mohl vidět do těch nádherných oříškových očí, které jsem tolik miloval, a Belle se na tváři usadil mírný ruměnec. Ještě jednou jsem ji políbil a vyrazili jsme znovu na louku.

„Tak jsme tady.“ řekl jsem a pustil její ruku. Bella vyšla na mýtinku a její tvář se na slunci rozzářila štěstím. Byla nádherná.

„Ty mi ukážeš, proč nemůžete na slunce?“ zeptala se a znovu se na mě otočila, pořád jsem ještě stál ve stínu, ale když jsem viděl její nadšení, pomalým krokem jsem se vydával k ní. Slunce dopadalo na mou odhalenou kůži a viděl jsem ohromení v jejích očích, když zahlédla ten třpyt.

„Tak jak se ti líbím?“ zeptal jsem se trochu nejistě, když jsem k ní došel.

„Edwarde…“ na víc se nezmohla a dál si mě prohlížela. Sám jsem se začínal propadat do rozpaků a začínal jsem chápat, jak se musela cítit pod mým upřeným pohledem. Nakonec se, ale pohnula. Chytla mě za ruku a společně jsme si sedli na trávu. Byla sice ještě trochu vlhká, protože ji slunce nestačilo vysušit, ale ani jednomu z nás to nevadilo. Dívali jsme se, si navzájem do očí.

„Měl jsem strach, ti toto ukázat.“ prolomil jsem to ticho mezi námi.

„Proč, vždyť jsi nádherný.“ řekla a já jsem si políbil. Cítil jsem to zvíře v sobě, jako pokaždé, když byla hodně blízko u mě, ale teď jsem věděl, že ho už navždy budu umět ovládat. Bella se mě nebojí a miluje mě.

 

Na louce jsme strávili několik hodin. Ležel jsem na zádech a se zavřenýma očima si užíval slunce a Bellinu blízkost. Bella měla položenou hlavu na mé hrudi a povídali jsme si. Potom se však ozvalo tleskání. Nejprve bylo slabé, že jsem ho mohl slyšet jenom já, ale potom sílilo a zaslechla ho i Bella.

Rozhlédl jsem se po mýtině a na jednom jejím konci jsem zahlédl Damona. Zatím stál ve stínu, ale pomalu se k nám přibližoval a slunce se mu odráželo od pokožky stejně tak jako mě. Bella zvedla hlavu a zadívala se stejným směrem jako já.

„Damon?“ zeptala se mě, když ho zahlédla. Jenom jsem nepatrně kývl.

„Mí drazí, tak rád vás vidím spolu.“ přešel až k nám a na tváři měl takový spokojený, ale zároveň zlomyslný úsměv. Nahlédl jsem do jeho myšlenek, ale opět si je hlídal a tak jsem se nic nedozvěděl. Bella se ke mně přitiskla a společně jsme stanuli.

„Co tady děláš?“ zavrčel jsem na něj výhružně.

„Kontroluju, jestli Bella ještě žije.“odpověděl klidným hlasem a usmál se. To co ale řekl, mi opět nepřišlo vůbec zábavné. Věděl jsem, jak málo stačí k tomu, abych Bellu zabil a jak moc se musím ovládat, abych to neudělal.

„To nemusíš, Edward by mi nikdy neublížil.“ vložila se do rozhovoru i Bella. Přitiskl jsem si ji k hrudi a políbil do vlasů. Zvedla hlavu a podívala se na mě. V očích měla lásku, ale zároveň hněv.

„Já jsem se jenom přišel ujistit. Nikdy bych si být tebou nebyl ničím tak jistý, jako tím, že by tě mohl zabít jenom mávnutím ruky.“ měl pravdu a to hodně bolelo. Snad ještě víc než vidět vlastního bratra tak nemilosrdného jako jsem ho právě poznal.

„A ty myslíš, že bys byl lepší?“ vrátila mu to hned Bella. Měla pravdu. Damon by byl ještě horší, divil jsem se, že ji dokázal políbit, aniž by ji zabil, ale jeho myšlenky mi nikdy neprozradily, jak to dělá. Jeho rudé oči si měřily mě a hned na to Bellu, ale myšlenky byly naprosto zastřené nějakými malichernostmi.

„Ne, ale rozhodně bych si na lepšího nehrál.“ odpověděl tvrdě. Opět jsem na něj zavrčel, rozhodnutý Bellu chránit jakýmikoliv prostředky.

 

Odvedl jsem Bellu domů. Strávil jsem s ní ještě několik hodin tajně v pokoji, ale byl jsem na Damona znovu naštvaný, vždycky dokáže všechno pěkné zkazit. Když jsem ho potkal cestou domů, jeho myšlenky se opět točily kolem Belly a já jsem nemohl udělat nic, protože díky jeho výcviku mi byl i můj dar k ničemu.

Kromě Carlislea byli všichni doma. Musel jet do nemocnice, kvůli nějakému naléhavému případu. Esme seděla nad nějakými výkresy a s někým telefonovala. Alice hrála s Jasperem šachy, ale vyhrávala už třecí sérii. Emmett seděl na pohovce a fandil svému týmu a Rose, Rose seděla vedle něj a lakovala si nehty. Klasická domácí pohoda u Cullenů.

„Edwarde, pojď si zahrát.“ lákala mě Alice, když Jasper znovu prohrál. Se mnou mohla hrát aspoň déle než s ním. Naše hra vždy přilákala celou rodinu. Bylo zajímavé nás sledovat. Četl jsem Alici myšlenky na další tah a ona díky vizím viděla ten můj. Jedna hra nám někdy trvala i několik hodin, dokud se mi nepodařilo udělat nějaký tah tak rychle, aby ho nemohla ve vizi vidět.

„Teď ne, Alice.“ odbyl jsem jí mávnutím ruky a vydal jsem se do pokoje. Alice si jenom nešťastně povzdechla a zahájila další hru, která skončí její výhrou.

Cestou jsem se ještě zastavil u Carlislea v pracovně a vytáhl si z police jednu knihu. Přešel jsem do svého pokoje a lehl si na postel, kterou mi sem včera nechala Esme přivést, protože jí Alice řekla, že jsme se s Bellou usmířili.

 

V škole to bylo zase to samé. Pomalu ubývaly myšlenky na nás a naši dokonalost, ale kluci stále mysleli na Bell a nejvíce mě štvaly Damonovy myšlenky. Proč mi nemůže dát pokoj? Co jsem mu udělal tak hrozného, že mě nemůže nechat na pokoji? Copak nemůžu nýt aspoň pro jednou šťastný?

 

Bellin pohled:

Mohla jsem si pogratulovat, jak to všechno dopadlo. Ten den s Edwardem byl vážně nádherný. Edward měl sice strach, jak zareaguju na jeho jiskřící kůži, ale mně se zdál nádherný. Tedy až na tu drobnost s Damonem, bylo všechno skvělé. Ve škole jsem začala excelovat a všichni si mě chválili.

 Natalii jsem naštěstí moc potkávat nemusela, a tak jsem se nemusela vyhýbat jejím vražedným pohledům, protože se jí nepodařilo uchlácholit svého kluka a ten se s ní rozešel. Královna školy přišla o kluka a taky o svůj post královny. Nebyla už nejhezčí holka na škole a tak i její oblíbenost pomalu klesala.

Komu jsem se však vyhnout nedokázala, byl Damon. Nemusela jsem ani číst myšlenky, abych věděla, jak jeho neustálá přítomnost Edwarda štve. A mě vlastně štval taky, kvůli němu jsme si nemohli s Edwardem užívat vzájemného štěstí. Pořád se mu to dařilo nějak pokazit.

„Belli?“ promluvil jen, co jsem dosedla na své místo.

„Co chceš?“ původně jsem ho sice chtěla ignorovat, ale jak jsem časem zjistila, je ignorace možná ještě horší, než mu chvíli tu pozornost věnovat. Přesto jsem mu, ale jasné dávala najevo, že mě to obtěžuje.

„Jenom jsem se chtěl zeptat, co děláš po škole.“ odpověděl jako by nic.

„Cože?“ nevěřila jsem vlastním uším.

„No jak jsem říkal, co děláš po škole?“ zeptal se znovu. Nevěděla jsem, co je mezi ním a Edwardem, ale rozhodně si to musí co nejdříve vyříkat. Proč mi Damon nemůže dát pokoj? Co na mě proboha všichni ti upíři vidí? Vždyť jsem úplně obyčejná.

„Nevím, proč to chceš vědět, ale odpovím ti. Budu s Edwardem a to platí pro všech odpoledne po škole.“ odpověděla jsem mu. Díky jeho daru nikdo nevěděl, s kým mají tu čest. Kromě té malé chybičky v tělocvičně, kdy mě políbil, se nikdy nepřestal tak ovládat., aby znovu odhalil svůj pravý obličej.

„To je škoda.“ řekl. Opravdu to tak řekl nebo se mi zdálo, že to znělo smutně? Pokaždé, když jsem s ním seděla v lavici, se mi snažil vzít ruku do své, ale nikdy se mu to nepovedlo, protože se musel pohybovat normální lidskou rychlostí a tak jsem stačila vždy se svou rukou uhnout.

 

A tak čas plynul. Pořád jsem musela Damona odmítat. Nejhorší to bylo vždy, když byl ve své pravé podobě a Edward nebyl nikde na blízku. Několikrát se mu podařilo mě znovu políbit a já se mu nikdy nemohla, vytrhnou. Edward to ale vždy zjistil. Buď přes jeho myšlenky, nebo modřiny, které jsem měla na rukou kvůli jeho nešetrnému sevření.

Všechno, co se teď kolem dělo mě ubíjelo. S Edwardem jsem byla šťastná, ale Damon se vždy postaral o to, aby šťastní netrvalo moc dlouho.