Neodjelas! + Konečně šťastný

10.01.2010 08:43

31. kapitola

Bellin pohled:

Letadlo přistálo poměrně brzy na letišti. V hale jsem si vzala vozík, na který jsem si naložila bedny s knížkami a tašku s oblečením a šla shánět odvoz. Naštěstí zrovna přijel jeden taxík, ze kterého vystoupila starší paní a tak jsem si hned nacpala svoje věci na kufru a už jsem seděla na zadním sedadle a nemohla se dočkat, až uvidím Edwarda.

„Dobré ráno všem!“ pozdravila jsem zvesela, když jsem za sebou zabouchla dveře a zaslechla, jak se někdo baví v kuchyni.

„Bello!“ zvolala nadšeně Elinor a šla mě zase obejmout. No podívejme se, neviděly jsme se dva dny a už mě vítá jako bych byla pryč dva roky. Zajímalo by mě, jak by mě vítala, kdybych doopravdy přijela až po dvou letech. A tak jsem šla z náruče do náruče. Táta ještě nebyl v práci a tak mě sevřel v medvědím objetí, ale pořád se nevyrovnal Emmetovi a nakonec byla na řadě babička. Dala jsem jí pusu na tvář a společně jsme se šli nasnídat.

Dneska mě dokonce překvapilo a slunce, které si prodralo cestu mezi mraky. Po snídani táta odjel do práce a tak jsem se vydala do pokoje uspořádat knihy a těch několik kousků, které obohatí i tak dost bídný šatník.

Zrovna jsem rovnala do police poslední knihu, když se ozval zvonek u dveří. Elinor byla zase v Rush, aby se mohla Peterovi pochlubit tím, že tu zůstává a začne s ním chodit také do školy. Babička se dívala na nějakou romantickou telenovelu a tak jsem šla otevřít. Za dveřmi stál ten, koho jsem toužila vidět celou cestu letadlem.

„Edwarde!“ vykřikla jsem nadšeně a vrhla jsem se mu kolem krku.

„Bello. Já jsem si už myslel, že jsi mi odjela.“ řekl a políbil mě. Jeho rty mi jasně říkaly, jak byl zoufalý, jak jsem mu chyběla, ale kdyby si poslechl všechno, co mu měla Elinor říct, nemuselo se nic z toho stát.

„Já bych přece nikdy neodjela.“ zašeptala jsem, když se jeho rty odtáhly a já se tak mohla i nadechnout.

„Myslel jsem si, že jsi dostala strach z toho, co jsem, co…“ nenechala jsem ho nic doříct a položila jsem mu na rty prst, abych zastavila ten příval slov.

„Přece jsem ti řekla, že tě miluju. Ty jsi tehdy nepochopil, že se tě nebojím?“

„Možná ses nebála mě, ale svět, ve kterém žiju je…“

„Ne, ani svět, ve kterém žiješ na mých citech, které k tobě chovám, nic nezmění.“

„Miluju tě, Bello.“ tohle bylo přesně to, co jsem chtěla slyšet. „Byl jsem blázen, ale už nikdy tahle neodjížděj.“ prosil.

„Příště si poslechni, co ti chtěla Elinor říct.“ řekla jsem a přemáhala úsměv, nakonec jsem se jenom usmála a Edward se ke mně přidal.

„Příště?“ opáčil a zkoumavě se na mě podíval. Nelíbila se mu jenom ta myšlenka, že bych znovu tak nečekaně odjela a mě vlastně taky ne.

„Dobře, žádné příště už nebude.“ řekla jsem s úsměvem a jemně ho znovu políbila. Byla jsem dokonale šťastná. Budu s ním moc zůstat dokud se mnou bude chtít být a já jsem doufala, že to bude hodně a hodně dlouho.

 

Edward mě nakonec přemluvil, že musím jít s ním domů. Tím, že jsem odjela a nic jsem nikomu neřekla, jsem je trochu urazila a hlavně Alici, která určitě bude z mého návratu šťastná.

Moc se mi k nim nechtělo, vlastně jsem měla najednou trochu strach. Řekla bych, že jsme s Edwardem oficiálně spolu a tak jsem měla strach, jak mě přijmou jako jeho přítelkyni a ne jenom jako kamarádku. Společně jsme se tedy vydali po lesní pěšině k jejich kouzelnému domu. Edward poznal mou nervozitu a snažil se mě všemožně uklidnit, ale nějak to nepomáhalo.

Měla jsem strach, ale už jsem se nemohla vrátit, stáli jsme před dveřmi a Edward mi galantně otevíral dveře. Vešla jsem tedy dovnitř a znovu se okouzleně rozhlédla kolem sebe. Nic se tu nezměnilo, ale mě stále Esmina práce nadále uchvacovala.

„Tak sestřička se nám vrátila!“ ozval se od někudy Emmetův hřmotný hlas a já jsem najednou necítila pod nohama pevnou půdu. Emmet mě svíral ve svém náručí a já jsem začínala lapat po dechu. Edward si toho všiml a musel svého nadšeného brášku trochu zkrotit.

„Bello jak jsi mohla takhle odjet a nic mi neříct. Už jsem myslela, že moje vize jsou naprosto k ničemu, když jsi odjela a já tě pořád viděla s Edwardem.“ Mluvila Alice, když scházela ze schodů a nakonec mě objala, dala si, ale pozor, aby to moc nepřepískla. Přesto jsem se na ni zmateně dívala. Vize? Jako že vidí do budoucnosti? Podívala jsem se i na Edwarda a ten mi jenom naznačil, že mi to potom vysvětlí.

Pak už se v hale objevil i zbytek rodiny a tak jsem se přivítala i s Esme, Carlislem, Jasperem a dokonce i Rose. Jasper se konečně netvářil tak zmučeně jak jsem u něj byla zvyklá, ale nádherně se usmíval a bylo vidět, že má z něčeho obrovskou radost. Moc mu to slušelo, s těmi dlouhými blonďatými vlasy připomínajícími hřívu a úsměvem na tváři mi připomínal dnešní sluníčko. Rose mě objala jenom, aby se neřeklo. Z jejího objetí jsem cítila chlad, ale nebylo to tím, že její pokožka byla studená. Neměla radost z toho, že jsem se vrátila. Tím jsem si byla jistá.

 

Když jsme potom mohli jejich veselou společnost opustit, odvedl mě Edward do svého pokoje. Nikdy jsem tam ještě nebyla. Po jedné stěně měl poličky se samými CD a tak jsem si hned začala prohlížet, co poslouchá za hudbu. Zajímalo mě, co poslouchal v poslední době a tak jsem přešla k přehrávači a zmáčknula tlačítko PLAY.

Zaposlouchala jsem se do složité, ale přitom úchvatné melodie, která se linula z rádia. Melodie mi byla povědomá, ale nemohla jsem si vzpomenout, kde jsem ji slyšela.

„Kdo to hraje?“ hudba mi přišla neuvěřitelně povědomá, nutila mě vzpomenout si na něco, ale já jsem nevěděla na co. Co se mi snažila říct?

„Debussy.“ aha konečně mi to trklo. Máma s námi jednou šla na jeden koncert, kde hráli jeho skladby. Tehdy měla zrovna v oblibě klavírní a celkově komorní skladby. Elinor se to vůbec nelíbilo a celý večer se ošívala, že měla v plánu strávit večer také kulturně, ale poněkud jinak, než si máma představovala. Já jsem v Debyssoho skladbách našla jakési kouzlo, které mě lákalo, ale sama jsem nikdy na klavír hrát neuměla. No a mámu to její nadšení také brzy přešlo. Jak pro klavír a Debussyho tak snad pro všechno, co začala dělat s velkým zápalem.

„Já to znám. S mámou jsme byly jednou na jeho koncertě.“ Tím jsem ho doslova překvapila.

„Asi bych se neměl divit, co?“

„Ne, to určitě ne.“ Usmála jsem se na něj. I on mě hudbou, kterou poslouchá, hodně překvapil. Dál jsem prohlížela i ostatní CD v jeho sbírce až jsem se dostala na konec. Skoro jsem si mohla připadat, jako v nějaké prodejně. Tak obsáhlou sbírku jsem u nikoho neviděla.

Zastavila jsem se až u okna a znovu mě uchvátil ten výhled. Edward si mi stoupl za záda a objal mě kolem pasu.

„To je nádhera.“ zašeptala jsem, aby neporušila to ticho svým hlasem úplně.

„A to jsi ještě nic neviděla.“

„Tys toho asi viděl hodně, co?“ nedalo mi to a se zájmem jsem se na něj podívala.

„Když se člověk… ehm, člověk jako já musí stěhovat tak často, jako já není problém toho tolik vidět.“

„Jak dlouho… jak dlouho už vlastně jsi upírem?“ byla jsem zvědavá, ale i přes to všechno se mi stále to poslední slovo vyslovovalo hodně těžce.

„Bude to dvě stě let.“ Páni! Dvě stě let. To je opravdu hodně dlouho.

„A jak ses vlastně stal upírem?“ když to slovo budu říkat častěji, možná si na to i zvyknu, teď jsem se dokonce ani nezadrhla. Pomalu mi ta začíná připadat stejně jednoduché jako mu říkat Edwarde.

„Umíral jsem. Z rodiny jsem zůstal poslední. Bratr odjel do války a o několik týdnů později nám přišla zpráva, že se ztratil a je prohlášen za mrtvého. Máma to nevydržela psychicky a zhroutila se. Táta se jí snažil pomoct, ale v té době to nikdo neměl jednoduché. Nakonec ještě udeřil mor. Šířil se od města k městu a za sebou zanechával jenom smrt. Oba mí rodiče na něj nakonec zamřeli a já měl také, ale Carlisle mě našel a tím, že mě přeměnil tak mě zachránil.“ dívala jsem se na Edwarda, jak s očima upřenýma do dálky vzpomíná na časy dávno minulé. Bylo mi ho hrozně líto.

„Promiň, to jsem nechtěla.“ Nechtěla jsem, aby musel trpět vzpomínkami na své poslední lidské dny.

„To nevadí, jsem rád, že to víš. Stejně je to všechno překryté takovou mlhou, nepamatuju si na nic přesně. To jsou ty lidské vzpomínky. Jako upír mám mnohem lepší paměť. Klidně bych ti mohl říct, co jsem dělal každý den z těch dvou set let a ani bych na malý okamžik nezaváhal.“

„Určitě to má nějaké výhody, ale já bych asi takovou paměť nechtěla.“ Jsem ráda, že se mi podařilo na některé události ze svého života vymazat, neunesla bych, kdybych je pořád měla v paměti.

„To máš pravdu.“ Řekl a na malý moment se znovu zahleděl do dálky, potom se znovu zadíval na mě a výraz v jeho tváři zněžněl. „Ale tyhle chvíle si budu pamatovat rád.“ a řekl a znovu mě něžně políbil. Když se odtáhl, jeho oči měli zase tmavou barvu, ne úplně černou jako tehdy na lavičce, ale rozhodně nebyla zlatá.

„Edward. Tvoje oči pokaždé změní barvu, když mě líbáš, proč?“ myslela jsem, že nadešla vhodná chvíle dozvědět se o něm celou pravdu.

„Podle barvy poznáš, kdy jsem byl naposledy na lovu. Když je mám černé, je to špatné znamení, protože jsem hladový. Teď, ale to není tím hladem, vidíš?“ řekl, a když jsem se mu znovu podívala do očí, zase začínaly nabírat ten zlatavý odstín. „To je jen tvou blízkostí.“

„A… proč jsou tvoje zlaté a toho… toho upíra co… co mě napadl, byly rudé?“ pořád jsem ty rudé oči viděla před sebou. Přestože jsem věděla, že je ten upír mrtvý měla jsem strach. Ve snech jsem stále cítila jeho studený dech, když se skláněl k mému krku. Dost! Snažila jsem se zastavit zběsilé myšlenky, ale samovolně mi vystřelila ruka ke krku, kde jsem ucítila tu ledově chladnou jizvu ve tvaru půlměsíce.

„On se živí lidskou krví, já a moje rodina pouze zvířecí, proto.“ Vysvětlil mi barvu svých očí a stále se na mě díval. Určitě čekal, jak zareaguju, ale já jsem jenom nepřítomně hleděla před sebe a prsty přejížděla po jizvě.

 

„Sakra!“ zaklel Edward, když jsem stále hleděla před sebe. Trhla jsem sebou a zmateně jsem se na něj dívala.

„Co se stalo?“ čekala jsem na odpověď, ale vypadal, jako by se na něco soustředil.

„Tak, kdepak je ta moje ztracená sestřička?!“ ozval se z přízemí pro mě neznámý hlas. Zmateně jsem hleděla na Edwarda. Určitě ví, kdo to je a pokud jsem se nepletla, tak příchod toho dotyčného ho vyvedl z míry.

„Tak kde se mi schováváš, Bello!“ hlas se pořád přibližoval, jak dotyčný stoupal po schodech nahoru a už jsem slyšela, jak se zastavil před dveřmi do Edwardova pokoje. Dělal rámus, aby mě na sebe upozornil, protože jsem si byla jistá, že kdyby nechtěl, abych ho slyšela, určitě bych si ani nevšimla, kdy stál přímo za mými zády.

„Damone, stůj, tam tě nepustím!“ zaslechla jsem Alici, jak mu brání ve vstupu.

„Alice, jenom chci poznat naši malou novou sestřičku. Bellou, že mě chceš poznat?“ zavolal na mě přes dveře takovým melodickým hlasem. Byl vábivý, ale něco ve mně z toho hlasu dostalo strach. Edward si v momentě stoupl, přede mně a já jsem jenom sledovala, jak se otevřely dveře a v nich stál snad nejhezčí kluk, jakého jsem kdy viděla. Něco mi, ale na něm vadilo. Přejížděla jsem pohledem po jeho dokonalém těle a zastavila se až u obličeje. Dokonalý úsměv odhaloval bílé zuby, rovný nos a potom to dokonalé klenuté obočí, pod kterým se skrývaly dvě rudě žhnoucí oči.

„Edwarde, snad se ji přede mnou nesnažíš schovat?“ řekl na oko ublíženě.

„Běž pryč, Damone!“ vykřikl na něj Edward a postavil se ještě víc přede mně.

„Ale, bratříček se zlobí. Viděla jsi ho už někdy tahle rozzlobeného, Bello? Já ano, je to sice hodně, ale opravdu hodně dávno, ale už ano. Tehdy se pral s jedním klukem z ulice, protože mu sebral hračku, kterou mu táta vyřezal ze dřeva k narozeninám. Tehdy se vrátil s obličejem hrajícím všemi barvami, ale ten kluk dopadl ještě hůř.“ Začal jakoby snad vzpomínat Damon a já jsem jenom zahlédla úžas, který měl Edward vepsaný ve tváři.

„To… to nemůžeš vědět.“ obořil se na něj Edward. Ve dveřích už stála celá rodina a sledovala to, co se odehrávalo i před mýma očima.

„Neříkej, že už jsi na svého staršího brášku dočista zapomněl? Vidíš Bello, on už si na mě ani trochu málo nepamatuje. A to si říká bratr. Co by na to řekla máma s tátou, kdyby tě teď viděli. No, asi my nezbude, než se představit sám. Jsem Damon, Edwardův bratr, on je ale zvyklý mi říkat Stefane.“ pozdravil mě Damon a s úsměvem ke mně natáhl ruku. Slušné vychování mi radilo ruku mu podat, ale instinkt mi zase radil vzít nohy na ramena a rovnou odtud vypadnou.

„Já jsem Bella.“ divila jsem se sama sobě, ale nakonec u mě zvítězilo dobré vychování a já jsem mu tu ruku podala. Damon mi ji stiskl a po tom dotyku jsem si znovu vzpomněla na toho upíra, co se mě snažil zabít. Rychle jsem ruku odtáhla. Divila jsem se, že Edward nijak nezasáhl, ale když jsem se na něj podívala, viděla jsem, že je pořád mimo.

„No tak Edwarde. Vůbec ses nezměnil.“ řekl a snažil se ho obejmout.

„Ty nejsi můj bratr.“ vytrhl se mu Edward a ustoupil krok od něj. Víc ani nemohl, protože jsem tam stála já.

„To se ti povedlo!“ vykřikl najednou Emmet a šel poplácat Damona po zádech. „Já bych ti to fakt sežral. Podívej se na Edwarda, jak se tváří.“ Takže to všechno měla být jenom nějaká pitomá legrace?

„Emmete, co se tady děje?“ vyzval ho Carlisle, který se zdál stejně zmatený jako všichni ostatní v tomhle pokoji, tedy až na Emmeta a Damona, kteří se svým velmi nepovedeným žertíkem skvěle bavili.

„Promiň, Carlisle, tohle asi nebyla místná zábava. Edwarde, omlouvám se.“ Začal s omluvami Damon a Emmet se k němu přidal. Edwardovi se, ale z hrudi vydralo zavrčení a najednou zmizel z pokoje. Jakmile odešel, začali se všichni trousit ven až jsem tam nakonec zůstala sama mezi čtyřmi zdmi a nevěděla, co mám dělat. Pořád jsem byla ochromená tím, co jsem před chvíli viděla.

„Co se to tu dělo?“ zeptala jsem se, když jsem ve dveřích zahlédla Alici.

„Nevím, ale až se Edward vrátí, všechno nám vysvětlí.“ Potom se na chvíli zamyslela, a když se jí na tváři objevil usměv, dostala jsem strach. „Bello, myslím, že musíme do Dublinu. Carlisle souhlasil s tím, že tu začneme chodit do školy a já nemám žádné oblečení.“ Začala nevině a já jsem k jejímu velkému nadšení souhlasila.

32. kapitola

 

Edwardův pohled:

O co se proboha Emmet s Damonem snažili? Proč si sakra Damon, hrál na mého dávno mrtvého bratra. Asi si sám svou lidskou rodinu nepamatuje, jinak by věděl, jak vzpomínky na ně bolí. Stefana jsem měl opravdu rád, byl jediný, kdo mi rozuměl, zastával se mě před ostatníma staršíma rukama ve vesnici, když si na mě dovolovali, radil mi, jak pozvat holku na první rande a prostě se kromě bratra stal i mým nejlepším kamarádem.

Jeho smrt jsem nesl těžce, ale po té své jsem našel novou rodinu, přestože se ani jeden z nových bratrů Stefanovi nevyrovnal, měl jsem je hodně rád. A teď se jeden chová jako totální vůl. Jestli to, co s Damonem prováděli, měl být pokus o vtípek, tak se chlapci přepočítali. Ale to co Damon tvrdil, jak jsem se popral s tím klukem z ulice, kvůli tátovu dárku, jak to mohl vědět? To jsem věděl jenom já a… a Stefan.

 Zastavil jsem se až hodně daleko od domu. Úplně jsem zapomněl, že jsem tam nechal Bellu samotnou v domě plném upírů, ale byl jsem hodně naštvaný. Musím se vrátit a musím si to s Emmetem vyřídit.

„Bello?“ zavolal jsem po pokoji, když jsem se oknem dostal zase dovnitř. Podle odeznívající vůně jsem, ale poznal, že Bella tu už minimálně dvě hodiny není.

„Alice?“ zavolal jsem do domu, ale ozvala se mi jenom Esme.

„Bella jela s Alicí nakupovat.“ Divil jsem se Belle, že šla dobrovolně nakupovat, ale potom jsem viděl, že Carlisle souhlasil s tím, že se sem přestěhujeme a začneme sem chodit do školy. Do školy spolu s Bellou.

 

Bellin pohled:

Naštěstí se mi podařilo Alici přemluvit, aby vzala sebou taky Elinor, ale to jsem si pomohla asi tak jako bych přešla z bláta do louže. Sotva jsme v Dubliny vysedly před nákupním centrem, táhla mě Alice za jednu a Elinor za druhou ruku, přímo do jednoho obchodu, kde mě zastrčily do kabinky a vylézt jsem mohla asi až po hodině, kdy jsem už ani nemohla, zvednou ruce, abych si vyzkoušela ještě jednu halenku.

Konečně jsem mohla ven a už jsem viděla jenom, jak Alice vytahuje kreditku a celý ten šílený nákup platí i za mě a Elinor.

„Alice počkej!“ snažila jsem se ji zarazit. Hodlala jsem si svoje oblečení zaplatit sama. Chtěla jsem také něco koupit Henrymu a babičce, ale ještě jsem pořádně nevěděla, co by se jim tak mohlo líbit.

„Nech to na mě, Bello.“ Zabránila mi vytáhnout peněženku a mile se usmála na pokladní. Elinor si z toho nic nedělala, a jakmile Alice schovala kreditku táhly mě do dalšího obchodu. Samozřejmě s botami a to ještě na podpatku. Jakmile se ale zabraly do zkoušení, vzala jsem roha a odešla do blízkého knihkupectví. Tak když nemusím platit oblečení, aspoň si koupím něco, z čeho budu mít určitě radost. Vešla jsem mezi regály a začala procházet různé tituly. V tom jsem narazila na jeden, který jsem si chtěla koupit už v Atlantě, ale tehdy jsem ho nikde nemohla sehnat. Sáhla jsem po titulu, ale někdo měl rychlejší ruce a tak byla polička hned prázdná.

„Promiň, tys chtěla tu knížku?“ ozval se klučičí hlas vedle mě, a když jsem vzhlédla „Bello…?“ vedle mě stál Stefan. Mále jsem kvůli němu dostala infarkt, jak jsem se ho lekla.

„Stefane.“ zrovna toho jsem tu potkat nemusela. Usmíval se na mě a měl hroznou radost z toho, že mě vidí.

„Neříkej mi, že čteš fantasy.“ řekl udiveně, když převrátil knížku v ruce, jako by vlastně ani nevěděl, co to drží za knížku.

„Docela mě baví. Zrovna tuhle jsem sháněla už v Atlantě, ale nikde ji neměli…“

„Tak si ji vezmi.“ řekl a galantně mi ji podal, ale já jsem po něm žádné laskavosti nechtěla. Chtěla jsem mít od něj klid, ale jak jsem viděla, asi ho nikdy mít nebudu.

„Měl jsi ji první.“ první výmluva, co mě napadla.

„Hmm, mě by asi stejně moc nebavila, jenom mě zaujal obal.“ řekl, když knihu několikrát převrátil v rukou a na malý moment nezačetl do zadní strany, kde byl příběh celý shrnutý.

„Neříkej, že vybíráš knížku podle titulní strany!“ zhrozila jsem se, ale nestihl mi odpovědět, protože se v knihkupectví objevila Alice s Elinor a přes skleněné dveře jsem uviděla ještě dva kluky, kteří se spolu vesele bavili a byli odvěšeni taškami jako malý vánoční stromeček. Jenom jsem protočila oči a bez rozloučení odešla z krámu.

„Tak co nakoupeno?“ zeptala jsem se a Alice po mě hodila doslova vražedný pohled, který mi odpovídal na všechny otázky.

„Jak jsi mohla odejít? Víš, jaká by byla zábava, kdybys zůstala?“přešla nakonec do ublíženého tónu, ale já jsem se rozhodla, že jejím slovům, ani psím očím znovu nesmím nepodlehnout. Elinor se jenom smála a kluci, kteří šli dva kroky za námi, ji upřeně pozorovali. Div neslintali, když se na ně Alice usmála a vzala si od nich tašky.

 

Edwardův pohled:

Konečně jsem uslyšel na příjezdové cestě Alicina miláčka, jak své nové žluté Porsche přejmenovala. Kdyby se tomu autu něco stalo, Alice by snad zešílela, ale já jsem teď snad neslyšel žádný jiný zvuk raději. Alicin příjezd znamenal, že Bella je už zpátky a tak jsem se vydal rovnou za ní.

Pořád jsem cítil tu euforii, když jsem si vzpomněl, že nakonec přece jenom neodjela a zůstala tu. A proč to vlastně udělala? Protože mě miluje a to tak moc, že ji nedochází skutečnost, že miluje upíra.

Vyskočil jsem do otevřeného okna a usadil se do křesla, kde jsem potají trávil už tolik nocí a teď jsem tu konečně mohl být a nemusel se skrývat. Bella v pokoji nebyla, ale na posteli byly tašky, které prozrazovaly, že Alice ji zase nešetřila. Nakoukl jsem do jedné z tašek a musel jsem Alici její výběr pochválit, ten modrý svetr bude Belle moc slušet. Potom jsem se znovu vrátil ke křeslu a zaposlouchal se do zvuků domu. Bella musela být v koupelně, slyšel jsem téct vodu a potom jsem ještě zaslechl Henryho a její babičku jak dole sledují televizi.

Zabral jsem se natolik do zkoumání jejich, pro mě zamlžených myšlenek, že jsem si ani neuvědomil, že voda v koupelně už přestala téct a Bella se vrací do pokoje. To jsem zjistil až ve chvíli, kdy vešla dovnitř a rožnula. Ručníkem si sušila mokré vlasy a na sobě měla jenom krátké triko na spaní. Chtěl jsem promluvit, ale to už si mě všimla a vypískla, jak se mě lekla.

„Bello, je všechno v pořádku?!“ zavolal Henry, který ji slyšel až dolů. Bella se na mě zmateně podívala, potom se obrátila ke dveřím a nakonec tátovi odpověděla.

„Všechno v pořádku, jenom tu byl pavouk.“ Potom zavřela dveře a otočila se na mě. „Tohle už mi nikdy nedělej, Edwarde Cullene, víš, jak jsem se lekla?“ snažila se o přísný tón, ale její cukající se koutky mi napověděli, tě opravdu naštvaná není.

„Promiň, to jsem nechtěl.“ omluvil jsem se a přešel k ní.

„Tak dobře, omluva přijata.“ řekla, když jsem stál jenom několik málo centimetrů od ní. Udělala malý, nepatrný krůček, stoupla si na špičky a jemně mě políbila na rty. Potom se hned odtáhla a začala si zase sušit vlasy.

„Alice říkala, že budete chodit s námi do školy.“

„No, taky jsem něco takového slyšel.“ Carlisle mi svůj nápad sdělil v myšlenkách jen, co jsem se vrátil domů a já jsem mu byl hrozně vděčný za další čas, který budu moct s Bellou strávit.

„Myslíš, že budeme mít spolu hodně hodin?“ připadala mi nějaká nervózní.

„To doufám.“ řekl jsem a stoupl si hned za její záda. Rukama jsem ji objal kolem pasu a přitiskl si ji víc k sobě. Slyšel jsem, jak se její srdce rozběhl rychleji a jak zadržela dech. Sklonil jsem se k jejímu krku a chtěl ji políbit do prohlubně mezi krkem a klíční kostí, Bella se zachvěla, když ucítila můj dech na krku.

„Edwarde…“ zašeptala do ticha pokoje. Dotkl jsem se rty jejího krku, ale v tom se Bella jako mávnutím kouzelného proutku proměnila na sochu. Nemohla se sice vyrovnat té, jakou bych vytvořil já, ale cítil jsem, že tohle jí bylo nepříjemné. Odtáhl jsem se a až potom mi došlo, že takhle stál Dimitrij, když se ji snažil zabít. Sám sobě jsem se v tom okamžiku zhnusil.

„Promiň.“

„Za co se proboha omlouváš?“ nechápal jsem to.

„Já… víš, vzpomněla jsem na toho upíra… v tom lese.“ Ano věděl jsem, co ji můj dotek musel vyvolat za vzpomínky. Rozhodně se za to, ale nemusela omlouvat, vždyť to já jsem takový hňup, že jí to ještě připomínám. Ale možná je lepší, že pořád ví, co ji ode mě a mě podobných může hrozit.

„Za tohle se nemusíš omlouvat.“ Přerušil jsem ji, když se snažila pokračovat a vzal jsem ji zase do náruče a snažil se ji utišit, protože jí začaly po tvářích stékat slzy.

„Já na to chci zapomenout… ale ono to nejde.“ zašeptala mi Bella do ramene hlasem, ze kterého doslova čišelo zoufalství. Věděl jsem, že na tuto zkušenost s upíry jenom tak rychle nezapomene, možná do konce svého života ne, ale já už rozhodně neudělám nic, co by jí Dimitrije připomnělo.

„Pššt, to bude dobré…“hladil jsem ji po vlasech. Teď jsem si připomněl jinou situaci, kdy jsem ji takto utěšoval. Tehdy měla tu noční můru. Copak nemá dost těžký život i beze mě? Proč jenom musím být takový sobec a mít ji u sebe?

„Edwarde, Alice říkala, že mi vysvětlíš, co to mělo dneska znamenat s Damonem.“ Řekl a zvedla hlavu. Po tváři jí stékala poslední slza, kterou si rukou setřela a čekala, co ji řeknu, ale to já jsem nevěděl.

„Nevím, Emmet s Damonem si ze mě chtěli udělat legraci, ale moc se jim to nepovedlo.“ mě to totiž moc vtipné nepřišlo.

„A to co říkal Damon o tobě, jako o malém chlapci…“

„To byla pravda, jenom nevím, jak se to mohl dozvědět.“

„Je možné, že už tehdy žil a viděl tě?“

„To že žij je možné, ale vidět mě nemohl, tehdy svítilo slunce a on musel být někdy schovaný. Přestože být upírem v mé době bylo docela populární. Lidé měli rádi, když se o nich šířila pověst, že jsou upíři.“ sám jsem to moc nechápal, ale bohatí a vlivní lidé to o sobě nechávali tvrdit.

„Co jsi myslel tím, že musel být někdo schovaný. Slunce vám může ublížit?“

„Ne, ale lidé by nás poznali, někdy ti to ukážu.“ Slíbil jsem a doufal, že ji potom nevyděsím.

„Jak mohli být lidi rádi nazývaní upíry?“

„Tehdy dodávala pověst upíra moc a prestiž. Italská a francouzská města se stala upířím útočištěm, ale i přesto jich nebylo moc. Lidé, kteří se tehdy chtěli stát upíry, ale dříve zemřeli, než se tak mohlo stát. Upíří, kteří je mohli přeměnit, neměli dost síly se od nich odtrhnout a nechat je dokončit přeměnu. Nedokázali se ovládat jako Carlisle a naše rodina. Většina princů a šlechticů, o nichž se říkalo, že jsou upíři, byli jen chytří muži, kteří využívali této pověsti k odrazení soků, aniž by vlastně věděli, co vlastně slovo upír tehdy znamenalo.“ vysvětlil jsem jí, co jsem sám věděl. Carlisle mi toho řekl sice víc, ale nechtěl jsem jí říkat všechny detaily.

„To jsem nevěděla.“

„Je to dávno a takové detaily si historie nepamatuje.“

„Samozřejmě, nepodstatné detaily se zasouvají do posledního šuplíku, nejdále od ruky, která by ho otevřela.“ to co řekla, jsem slyšel poprvé a víceméně měla pravdu. Odsunout všechno do pozadí.

„Kdyby všechno bylo tak jednoduché.“ povzdechl jsem si, ale u mě to jen tak nešlo, odsunout něco do pozadí, když moje paměť je tak obsáhlá a dokážu myslet na několik věcí na jednou.

„Já bych nechtěla mít pověst upíra.“ řekla po chvíli.

„Tehdy to ale opravdu lidem pomáhalo.“

„Ani tak bych to nechtěla.“

„Víš, já jsem bohatým a mocným lidem tu pověst lidem záviděl, ale jenom jako malý kluk, potom mě to přešlo, když po nich církev nakonec vyhlásila hon a teď bych dal cokoliv za to, abych mě jenom tu pověst a nebyl jedním z nich.“

„Ale kdyby ses nestal upírem, nikdy bychom se nepotkali.“

„To je na tom jediné dobré, tedy kromě mojí rodiny.“

„Ano, tvoje rodina je skvělá.“ Usmála se na mě, ale když pohledem zabloudila k taškám na posteli, usměv jí z tváře na malý okamžik zmizel.

„Esme říkala, že jsi byla s Alicí nakupovat, ale nesmíš to tak moc řešit. Ona když zrovna nechce nakupovat je docela fajn a dokonce s ní je i zábava.“ Musel jsem se Alice zastat, nebýt jí byla by moje věčnost asi hodně smutná a mnohokrát mi zachránila kůži, když jsem se dostal do nějakého průšvihu, nebo jenom, když jsem potřeboval zmizet z Tanyiny přítomnosti, když k nám s Eleazarem a jejím sestrami přijel na prázdniny.

„To máš pravdu, ale na nákupy s ní už nejdu, i kdyby mě na kolena prosila.“ Řekla a já jsem se tomu musel jenom zasmát, Alice ji stejně přesvědčí, a pokud to nepůjde po dobrém tak klidně po zlém, ale Bella s ní na nákupy půjde. Tím jsem si byl stoprocentně jistý. A Bellu to bude stát pevné nervy a to mi stačil jenom pohled na tu hromadu tašek na posteli.

Bella se mi vymanila z náruče, přešla k posteli a tašky hodila do koutu na zemi. Pak si sedla na postel a naznačila, abych si k ní přisedl. Nenechal jsem se moc pobízet a už jsem seděl vedle ní.

„Proč jsi sem vlastně přišel?“ její otázka mě zmátla.

„Chtěl jsem tě jenom vidět.“ odpověděl jsem po pravdě.

„A co minule?“ další otázka, která mě naprosto zmátla. Co tím myslí? Jak minule? Její otázky mě pokaždé naprosto zmatou. Místo, aby jí vadilo, že sem v noci chodím, se ptá na důvod a nikdy nevím, jakou reakci u ní mám v příští minutě čekat.

„Minule?“ potřeboval jsem, aby mi svou otázku nějak upřesnila.

„Proč jsi sem vlastně chodíval?“ aha, tak konečně jsem tu otázku pochopil, ale to ji přece muselo hned napadnout. Přece musí vědět, jak je roztomilá, když spí. Když se její dlouhé, jemně zvlněné vlasy rozprostřou po polštáři a na tváři se jí objeví spokojený úsměv, když se jí zdá něco pěkného, nebo naopak se na jejím čele objeví drobná vráska, když se jí její sen nelíbí.

„Za tím samým důvodem, pozoroval jsem jak spíš a…“ zastavil jsem se moc pozdě.

„A…?“

„A jak mluvíš ze spaní.“ Dodal jsem něco, co jsem si chtěl nechat pro sebe, ale tak nějak jsem se prořekl a už to nešlo vzít zpátky. Světlo v pokoji jenom zvýraznilo rozpaky, do kterých jsem ji svými slovy uvedl a navíc jsem viděl tu krásnou červeň, která se jí rozlila po tvářích.

„Co… co jsem říkala?“ zeptala se a ještě víc zčervenala.

„Nic zvláštního, jenom se ti stýskalo po Atlantě. Několikrát se ti zdálo o Brianě, což mě tehdy znepokojilo a naposledy jsi volala Freyu a… někdy dokonce i mě.“ Shrnul jsem do zkratky, o čem asi za ten měsíc mluvila. Znovu jsem čekal na její reakci, ale ona mě znovu převezla a krásně se na mě usmála.

„To že se mi o tobě zdálo, vím.“ zašeptala mi do ucha a políbila mě na tvář, než se stačila odtáhnout. Potom jsem, ale zaslechl, jak zavrzaly schody a Henry jde nahoru. Bella ho také zaslechla a nevěděla, co má dělat. Těkala očima ze dveří na mě a potom hned na opak.

„Bell?“ ozval se za dveřmi Henryho ospalý, ale i přesto hřmotný hlas.

„Ano, tati.“ Ozvala se, protože Henrymu muselo být jasné, že je vzhůru, když škvírou pode dveřmi prosvítalo světlo, které Bella po svém příchodu z koupelny rožnula a zatím ho nikdo nezhasl.

„Dobrou noc, holčičko.“řekl, když nakoukl do dveří a uviděl Bellu sedět na posteli.

„Dobrou tati.“ Odpověděla mu a za Henrym se zase zavřely dveře. Já jsem mohl vylézt ze škvíry mezi skříní a stěnou, kam jsem se schoval, aby Bella neměla problém, kdyby mě tu Henry načapal, a rovnou jsem zhasnul světlo. Potom jsem přešel k Belle.

„Uf, ještě jednou a dneska vážně dostanu infarkt.“ řekla a zalezla si pod deku.

„Můžu tu zůstat?“ zeptal jsem se.

„Jako bys potřeboval svolení.“ řekla s úsměvem na rtech a já se chystal si znovu sednout do houpacího křesla, ale Bella mě chytla za ruku a zadržela mě. Překvapeně jsem se na ni podíval.

„Dneska nemusíš sedět na křesle.“ řekla a na potvrzení svých slov se odsunula na posteli kousek víc ke stěně. Sedl jsem si na okraj postele, ale když Bella nijak nedala, natáhl jsem se vedle ní a Bella se mi stulila do náruče. Hlavu si mi položila na hruď a spokojeně usnula.

„Dobrou noc.“ zašeptal jsem a políbil ji do vlasů. Celou noc jsem mohl mít Bellu ve svém náručí a připadal jsem si jako ten nejšťastnější upír na světě. Copak jsem kdy mohl jenom doufat, že najdu tak skvělou dívku jako je Bella, která mě bude mít ráda i přes to čím jsem?

„Edwarde…“ zašeptala a přitiskla se ke mně ještě víc. Na tváři měla spokojený úsměv a vypadala stejně šťastná jako já. Musel jsem na ni čekat několik století, ale to čekání se opravdu vyplatilo. Kdyby mi ještě jako člověku někdo řekl, že svou pravou lásku poznám až o několik století po tom, co jsem skutečně žil a stanu se nesmrtelným, asi bych si myslel, že si ze mě dělá jenom dobrý den, ale dneska bych mu to jenom potvrdil.

Diskusní téma: Neodjelas! + Konečně šťastný

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek