Neodjelas!

09.01.2010 20:00

 

Bellin pohled:

Letadlo přistálo poměrně brzy na letišti. V hale jsem si vzala vozík, na který jsem si naložila bedny s knížkami a tašku s oblečením a šla shánět odvoz. Naštěstí zrovna přijel jeden taxík, ze kterého vystoupila starší paní a tak jsem si hned nacpala svoje věci na kufru a už jsem seděla na zadním sedadle a nemohla se dočkat, až uvidím Edwarda.

„Dobré ráno všem!“ pozdravila jsem zvesela, když jsem za sebou zabouchla dveře a zaslechla, jak se někdo baví v kuchyni.

„Bello!“ zvolala nadšeně Elinor a šla mě zase obejmout. No podívejme se, neviděly jsme se dva dny a už mě vítá jako bych byla pryč dva roky. Zajímalo by mě, jak by mě vítala, kdybych doopravdy přijela až po dvou letech. A tak jsem šla z náruče do náruče. Táta ještě nebyl v práci a tak mě sevřel v medvědím objetí, ale pořád se nevyrovnal Emmetovi a nakonec byla na řadě babička. Dala jsem jí pusu na tvář a společně jsme se šli nasnídat.

Dneska mě dokonce překvapilo a slunce, které si prodralo cestu mezi mraky. Po snídani táta odjel do práce a tak jsem se vydala do pokoje uspořádat knihy a těch několik kousků, které obohatí i tak dost bídný šatník.

Zrovna jsem rovnala do police poslední knihu, když se ozval zvonek u dveří. Elinor byla zase v Rush, aby se mohla Peterovi pochlubit tím, že tu zůstává a začne s ním chodit také do školy. Babička se dívala na nějakou romantickou telenovelu a tak jsem šla otevřít. Za dveřmi stál ten, koho jsem toužila vidět celou cestu letadlem.

„Edwarde!“ vykřikla jsem nadšeně a vrhla jsem se mu kolem krku.

„Bello. Já jsem si už myslel, že jsi mi odjela.“ řekl a políbil mě. Jeho rty mi jasně říkaly, jak byl zoufalý, jak jsem mu chyběla, ale kdyby si poslechl všechno, co mu měla Elinor říct, nemuselo se nic z toho stát.

„Já bych přece nikdy neodjela.“ zašeptala jsem, když se jeho rty odtáhly a já se tak mohla i nadechnout.

„Myslel jsem si, že jsi dostala strach z toho, co jsem, co…“ nenechala jsem ho nic doříct a položila jsem mu na rty prst, abych zastavila ten příval slov.

„Přece jsem ti řekla, že tě miluju. Ty jsi tehdy nepochopil, že se tě nebojím?“

„Možná ses nebála mě, ale svět, ve kterém žiju je…“

„Ne, ani svět, ve kterém žiješ na mých citech, které k tobě chovám, nic nezmění.“

„Miluju tě, Bello.“ tohle bylo přesně to, co jsem chtěla slyšet. „Byl jsem blázen, ale už nikdy tahle neodjížděj.“ prosil.

„Příště si poslechni, co ti chtěla Elinor říct.“ řekla jsem a přemáhala úsměv, nakonec jsem se jenom usmála a Edward se ke mně přidal.

„Příště?“ opáčil a zkoumavě se na mě podíval. Nelíbila se mu jenom ta myšlenka, že bych znovu tak nečekaně odjela a mě vlastně taky ne.

„Dobře, žádné příště už nebude.“ řekla jsem s úsměvem a jemně ho znovu políbila. Byla jsem dokonale šťastná. Budu s ním moc zůstat dokud se mnou bude chtít být a já jsem doufala, že to bude hodně a hodně dlouho.

 

Edward mě nakonec přemluvil, že musím jít s ním domů. Tím, že jsem odjela a nic jsem nikomu neřekla, jsem je trochu urazila a hlavně Alici, která určitě bude z mého návratu šťastná.

Moc se mi k nim nechtělo, vlastně jsem měla najednou trochu strach. Řekla bych, že jsme s Edwardem oficiálně spolu a tak jsem měla strach, jak mě přijmou jako jeho přítelkyni a ne jenom jako kamarádku. Společně jsme se tedy vydali po lesní pěšině k jejich kouzelnému domu. Edward poznal mou nervozitu a snažil se mě všemožně uklidnit, ale nějak to nepomáhalo.

Měla jsem strach, ale už jsem se nemohla vrátit, stáli jsme před dveřmi a Edward mi galantně otevíral dveře. Vešla jsem tedy dovnitř a znovu se okouzleně rozhlédla kolem sebe. Nic se tu nezměnilo, ale mě stále Esmina práce nadále uchvacovala.

„Tak sestřička se nám vrátila!“ ozval se od někudy Emmetův hřmotný hlas a já jsem najednou necítila pod nohama pevnou půdu. Emmet mě svíral ve svém náručí a já jsem začínala lapat po dechu. Edward si toho všiml a musel svého nadšeného brášku trochu zkrotit.

„Bello jak jsi mohla takhle odjet a nic mi neříct. Už jsem myslela, že moje vize jsou naprosto k ničemu, když jsi odjela a já tě pořád viděla s Edwardem.“ Mluvila Alice, když scházela ze schodů a nakonec mě objala, dala si, ale pozor, aby to moc nepřepískla. Přesto jsem se na ni zmateně dívala. Vize? Jako že vidí do budoucnosti? Podívala jsem se i na Edwarda a ten mi jenom naznačil, že mi to potom vysvětlí.

Pak už se v hale objevil i zbytek rodiny a tak jsem se přivítala i s Esme, Carlislem, Jasperem a dokonce i Rose. Jasper se konečně netvářil tak zmučeně jak jsem u něj byla zvyklá, ale nádherně se usmíval a bylo vidět, že má z něčeho obrovskou radost. Moc mu to slušelo, s těmi dlouhými blonďatými vlasy připomínajícími hřívu a úsměvem na tváři mi připomínal dnešní sluníčko. Rose mě objala jenom, aby se neřeklo. Z jejího objetí jsem cítila chlad, ale nebylo to tím, že její pokožka byla studená. Neměla radost z toho, že jsem se vrátila. Tím jsem si byla jistá.

 

Když jsme potom mohli jejich veselou společnost opustit, odvedl mě Edward do svého pokoje. Nikdy jsem tam ještě nebyla. Po jedné stěně měl poličky se samými CD a tak jsem si hned začala prohlížet, co poslouchá za hudbu. Zajímalo mě, co poslouchal v poslední době a tak jsem přešla k přehrávači a zmáčknula tlačítko PLAY.

Zaposlouchala jsem se do složité, ale přitom úchvatné melodie, která se linula z rádia. Melodie mi byla povědomá, ale nemohla jsem si vzpomenout, kde jsem ji slyšela.

„Kdo to hraje?“ hudba mi přišla neuvěřitelně povědomá, nutila mě vzpomenout si na něco, ale já jsem nevěděla na co. Co se mi snažila říct?

„Debussy.“ aha konečně mi to trklo. Máma s námi jednou šla na jeden koncert, kde hráli jeho skladby. Tehdy měla zrovna v oblibě klavírní a celkově komorní skladby. Elinor se to vůbec nelíbilo a celý večer se ošívala, že měla v plánu strávit večer také kulturně, ale poněkud jinak, než si máma představovala. Já jsem v Debyssoho skladbách našla jakési kouzlo, které mě lákalo, ale sama jsem nikdy na klavír hrát neuměla. No a mámu to její nadšení také brzy přešlo. Jak pro klavír a Debussyho tak snad pro všechno, co začala dělat s velkým zápalem.

„Já to znám. S mámou jsme byly jednou na jeho koncertě.“ Tím jsem ho doslova překvapila.

„Asi bych se neměl divit, co?“

„Ne, to určitě ne.“ Usmála jsem se na něj. I on mě hudbou, kterou poslouchá, hodně překvapil. Dál jsem prohlížela i ostatní CD v jeho sbírce až jsem se dostala na konec. Skoro jsem si mohla připadat, jako v nějaké prodejně. Tak obsáhlou sbírku jsem u nikoho neviděla.

Zastavila jsem se až u okna a znovu mě uchvátil ten výhled. Edward si mi stoupl za záda a objal mě kolem pasu.

„To je nádhera.“ zašeptala jsem, aby neporušila to ticho svým hlasem úplně.

„A to jsi ještě nic neviděla.“

„Tys toho asi viděl hodně, co?“ nedalo mi to a se zájmem jsem se na něj podívala.

„Když se člověk… ehm, člověk jako já musí stěhovat tak často, jako já není problém toho tolik vidět.“

„Jak dlouho… jak dlouho už vlastně jsi upírem?“ byla jsem zvědavá, ale i přes to všechno se mi stále to poslední slovo vyslovovalo hodně těžce.

„Bude to dvě stě let.“ Páni! Dvě stě let. To je opravdu hodně dlouho.

„A jak ses vlastně stal upírem?“ když to slovo budu říkat častěji, možná si na to i zvyknu, teď jsem se dokonce ani nezadrhla. Pomalu mi ta začíná připadat stejně jednoduché jako mu říkat Edwarde.

„Umíral jsem. Z rodiny jsem zůstal poslední. Bratr odjel do války a o několik týdnů později nám přišla zpráva, že se ztratil a je prohlášen za mrtvého. Máma to nevydržela psychicky a zhroutila se. Táta se jí snažil pomoct, ale v té době to nikdo neměl jednoduché. Nakonec ještě udeřil mor. Šířil se od města k městu a za sebou zanechával jenom smrt. Oba mí rodiče na něj nakonec zamřeli a já měl také, ale Carlisle mě našel a tím, že mě přeměnil tak mě zachránil.“ dívala jsem se na Edwarda, jak s očima upřenýma do dálky vzpomíná na časy dávno minulé. Bylo mi ho hrozně líto.

„Promiň, to jsem nechtěla.“ Nechtěla jsem, aby musel trpět vzpomínkami na své poslední lidské dny.

„To nevadí, jsem rád, že to víš. Stejně je to všechno překryté takovou mlhou, nepamatuju si na nic přesně. To jsou ty lidské vzpomínky. Jako upír mám mnohem lepší paměť. Klidně bych ti mohl říct, co jsem dělal každý den z těch dvou set let a ani bych na malý okamžik nezaváhal.“

„Určitě to má nějaké výhody, ale já bych asi takovou paměť nechtěla.“ Jsem ráda, že se mi podařilo na některé události ze svého života vymazat, neunesla bych, kdybych je pořád měla v paměti.

„To máš pravdu.“ Řekl a na malý moment se znovu zahleděl do dálky, potom se znovu zadíval na mě a výraz v jeho tváři zněžněl. „Ale tyhle chvíle si budu pamatovat rád.“ a řekl a znovu mě něžně políbil. Když se odtáhl, jeho oči měli zase tmavou barvu, ne úplně černou jako tehdy na lavičce, ale rozhodně nebyla zlatá.

„Edward. Tvoje oči pokaždé změní barvu, když mě líbáš, proč?“ myslela jsem, že nadešla vhodná chvíle dozvědět se o něm celou pravdu.

„Podle barvy poznáš, kdy jsem byl naposledy na lovu. Když je mám černé, je to špatné znamení, protože jsem hladový. Teď, ale to není tím hladem, vidíš?“ řekl, a když jsem se mu znovu podívala do očí, zase začínaly nabírat ten zlatavý odstín. „To je jen tvou blízkostí.“

„A… proč jsou tvoje zlaté a toho… toho upíra co… co mě napadl, byly rudé?“ pořád jsem ty rudé oči viděla před sebou. Přestože jsem věděla, že je ten upír mrtvý měla jsem strach. Ve snech jsem stále cítila jeho studený dech, když se skláněl k mému krku. Dost! Snažila jsem se zastavit zběsilé myšlenky, ale samovolně mi vystřelila ruka ke krku, kde jsem ucítila tu ledově chladnou jizvu ve tvaru půlměsíce.

„On se živí lidskou krví, já a moje rodina pouze zvířecí, proto.“ Vysvětlil mi barvu svých očí a stále se na mě díval. Určitě čekal, jak zareaguju, ale já jsem jenom nepřítomně hleděla před sebe a prsty přejížděla po jizvě.

 

„Sakra!“ zaklel Edward, když jsem stále hleděla před sebe. Trhla jsem sebou a zmateně jsem se na něj dívala.

„Co se stalo?“ čekala jsem na odpověď, ale vypadal, jako by se na něco soustředil.

„Tak, kdepak je ta moje ztracená sestřička?!“ ozval se z přízemí pro mě neznámý hlas. Zmateně jsem hleděla na Edwarda. Určitě ví, kdo to je a pokud jsem se nepletla, tak příchod toho dotyčného ho vyvedl z míry.

„Tak kde se mi schováváš, Bello!“ hlas se pořád přibližoval, jak dotyčný stoupal po schodech nahoru a už jsem slyšela, jak se zastavil před dveřmi do Edwardova pokoje. Dělal rámus, aby mě na sebe upozornil, protože jsem si byla jistá, že kdyby nechtěl, abych ho slyšela, určitě bych si ani nevšimla, kdy stál přímo za mými zády.

„Damone, stůj, tam tě nepustím!“ zaslechla jsem Alici, jak mu brání ve vstupu.

„Alice, jenom chci poznat naši malou novou sestřičku. Bellou, že mě chceš poznat?“ zavolal na mě přes dveře takovým melodickým hlasem. Byl vábivý, ale něco ve mně z toho hlasu dostalo strach. Edward si v momentě stoupl, přede mně a já jsem jenom sledovala, jak se otevřely dveře a v nich stál snad nejhezčí kluk, jakého jsem kdy viděla. Něco mi, ale na něm vadilo. Přejížděla jsem pohledem po jeho dokonalém těle a zastavila se až u obličeje. Dokonalý úsměv odhaloval bílé zuby, rovný nos a potom to dokonalé klenuté obočí, pod kterým se skrývaly dvě rudě žhnoucí oči.

„Edwarde, snad se ji přede mnou nesnažíš schovat?“ řekl na oko ublíženě.

„Běž pryč, Damone!“ vykřikl na něj Edward a postavil se ještě víc přede mně.

„Ale, bratříček se zlobí. Viděla jsi ho už někdy tahle rozzlobeného, Bello? Já ano, je to sice hodně, ale opravdu hodně dávno, ale už ano. Tehdy se pral s jedním klukem z ulice, protože mu sebral hračku, kterou mu táta vyřezal ze dřeva k narozeninám. Tehdy se vrátil s obličejem hrajícím všemi barvami, ale ten kluk dopadl ještě hůř.“ Začal jakoby snad vzpomínat Damon a já jsem jenom zahlédla úžas, který měl Edward vepsaný ve tváři.

„To… to nemůžeš vědět.“ obořil se na něj Edward. Ve dveřích už stála celá rodina a sledovala to, co se odehrávalo i před mýma očima.

„Neříkej, že už jsi na svého staršího brášku dočista zapomněl? Vidíš Bello, on už si na mě ani trochu málo nepamatuje. A to si říká bratr. Co by na to řekla máma s tátou, kdyby tě teď viděli. No, asi my nezbude, než se představit sám. Jsem Damon, Edwardův bratr, on je ale zvyklý mi říkat Stefane.“ pozdravil mě Damon a s úsměvem ke mně natáhl ruku. Slušné vychování mi radilo ruku mu podat, ale instinkt mi zase radil vzít nohy na ramena a rovnou odtud vypadnou.

„Já jsem Bella.“ divila jsem se sama sobě, ale nakonec u mě zvítězilo dobré vychování a já jsem mu tu ruku podala. Damon mi ji stiskl a po tom dotyku jsem si znovu vzpomněla na toho upíra, co se mě snažil zabít. Rychle jsem ruku odtáhla. Divila jsem se, že Edward nijak nezasáhl, ale když jsem se na něj podívala, viděla jsem, že je pořád mimo.

„No tak Edwarde. Vůbec ses nezměnil.“ řekl a snažil se ho obejmout.

„Ty nejsi můj bratr.“ vytrhl se mu Edward a ustoupil krok od něj. Víc ani nemohl, protože jsem tam stála já.

„To se ti povedlo!“ vykřikl najednou Emmet a šel poplácat Damona po zádech. „Já bych ti to fakt sežral. Podívej se na Edwarda, jak se tváří.“ Takže to všechno měla být jenom nějaká pitomá legrace?

„Emmete, co se tady děje?“ vyzval ho Carlisle, který se zdál stejně zmatený jako všichni ostatní v tomhle pokoji, tedy až na Emmeta a Damona, kteří se svým velmi nepovedeným žertíkem skvěle bavili.

„Promiň, Carlisle, tohle asi nebyla místná zábava. Edwarde, omlouvám se.“ Začal s omluvami Damon a Emmet se k němu přidal. Edwardovi se, ale z hrudi vydralo zavrčení a najednou zmizel z pokoje. Jakmile odešel, začali se všichni trousit ven až jsem tam nakonec zůstala sama mezi čtyřmi zdmi a nevěděla, co mám dělat. Pořád jsem byla ochromená tím, co jsem před chvíli viděla.

„Co se to tu dělo?“ zeptala jsem se, když jsem ve dveřích zahlédla Alici.

„Nevím, ale až se Edward vrátí, všechno nám vysvětlí.“ Potom se na chvíli zamyslela, a když se jí na tváři objevil usměv, dostala jsem strach. „Bello, myslím, že musíme do Dublinu. Carlisle souhlasil s tím, že tu začneme chodit do školy a já nemám žádné oblečení.“ Začala nevině a já jsem k jejímu velkému nadšení souhlasila.

Diskusní téma: Neodjelas!

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek