1. Minulost

10.01.2010 19:09

 

Vypráví Bella

Stála jsem na balkónu a pozorovala nádheru nočního lesa. Na nebi byly vidět hvězdy, které mi nad hlavou utvářely miliony obrazců. Zafoukal jemný vánek a stromy se rozechvěly. Šum listí se rozléhal lesem a společně se zurčením potůčku, který byl nedaleko, mi tento zvuk připomínal rajskou hudbu. Otočila jsem se a pohlédla do svého pokoje, který byl ozářen svitem měsíce v úplňku. Vešla jsem zpátky a rozhlédla se po svém novém pokoji. Byl vymalován mou oblíbenou oranžovou barvou. Na zemi byl veliký chlupatý koberec v různých odstínech zlaté a oranžové. Celou jednu stěnu pokrývali police s knihami a CDčky. Celé místnosti dominovala obrovská postel. Nechápala jsem k čemu tu je, když stejně nikdo z rodiny nepotřebuje spát, ale pohled na pokoj bez postele by byl prazvláštní. Z pokoje vedly troje dveře. Jedny na chodbu, druhé do mé velké šatny a třetí do koupelny. Na stěnách vysely různé obrazy. Byl tu perfektně zkombinován novodobý styl s klasickým. V duchu jsem se musela pousmát a pochválit svou adoptivní matku, vždy když jsem si prohlížela tento pokoj.

 

 Abyste pochopili, naše rodina, není zcela normální. Máme své velké tajemství, které nemůžeme nikomu říct. Všichni jsme upíři. Přežíváme na krvi, jsme nesmrtelní, nepřekonatelně rychlí a silní a především nesmrtelní. Žádné pověry s česnekem a svěcenou vodou na nás neplatí. Na slunci se objevit můžeme, ale i tak to neděláme. Prozradili bychom naší pravou identitu. Na slunci je totiž naše mramorová pokožka pokryta milióny diamantů, které vytvářejí různé světelné odlesky a třpytí se. Právě teď jsme se s mou rodinou, přestěhovali z Edmontonu v Kanadě do malého města jménem Forks ve státě Washington. Bydlíme kousek za městem, uprostřed lesů, kde se nemusíme skrývat a můžeme se volně pohybovat naší rychlostí. Nehrozilo, že by sem nějaký člověk zabloudil, a i kdyby naše vytříbené smysly by nás včas varovaly. Nejsme pro člověka až tak nebezpeční. Tedy naše rodina ne. Jsme jiní než ostatní našeho druhu. Přežíváme pouze na krvi zvířat, která nás dokáže posílit natolik, že odoláme vůni lidské krve a můžeme žít, chodit do školy a pracovat společně s lidmi.

Věčnost je někdy opravdu nudná. Dny se opakují pořád za sebou v neustálé rutině. Málokdy se přihodí něco, co vás vytrhne z předem zaběhnutého stereotypu. Lehla jsem si na postel a ponořila se do minulostí naší rodiny.

 

Narodila jsem se 3. března roku 1937 v New Yorku, kde jsem žila s mými milovanými rodiči. Nepatřili jsme zrovna mezi místní smetánku, ale špatně jsme si nežili. V New Yorku jsem strávila celý svůj lidský život. Za těch dob býval úplně jiný, než jaký jsem ho znala teď. I když svou tvář si z nějakých částí neustále uchoval, ale zpátky k mé minulosti. Stalo se to 7. června roku 1955, v té době mi bylo čerstvých osmnáct let a začínala jsem pomýšlet na vdavky. Byla jiná doba a já měla už nejvyšší čas. Toho večera jsem se vracela pozdě večer zpět domů. Cestu jsem si chtěla zkrátit, a tak jsem procházela vedlejšími, temnými uličkami, když jsem ho uviděla přicházet. Na první pohled bylo znát, že není člověk. Už si moc nevybavuji jeho tvář, ale nikdy nezapomenu na ty rudě žhnoucí oči, lačnící po mé krvi. Ztuhla jsem na místě. Nebyla jsem schopná pohybu - v tu chvíli mi došlo, že je se mnou amen. Muž ke mně rychlostí světla přiskočil, popadl mě za ruku a odtáhl do slepé ulice. Nemělo cenu se bránit, proti jeho ocelovému sevření jsem nezmohla nic. Lačně se mi přisál na hrdlo a já cítila, jak ze mě odchází život. V tu chvíli jsem si myslela, že jsem větší bolest nikdy nezažila. Jenže po chvíli jeho chladné zuby z mého krku zmizeli a nastala bolest nová. Byl to hrozný oheň, který mi spaloval celé tělo. Slyšela jsem něčí líbezný hlas, jak mi šeptá, že to bude dobré, že vše za chvíli přestane, ale já jsem žadonila o smrt. Chtěla jsem, aby mě ta osoba zbavila té hrozné spalující bolesti, která si podmaňovala moje tělo. Oheň se rozšířil po celém těle. Nemohla jsem hnout jediným kouskem těla. Ten ženský hlas mi pořád našeptával, že to bude dobré, cítila jsem, jak mě ledovou rukou hladí po ruce a po tvářích. Nešlo jí nevěřit. Snažila jsem se nevnímat oheň, který pohlcoval každičkou část mého těla. Všechnu svou pozornost jsem zaměřila na své rychle uhánějící srdce. Nevěděla jsem, co se děje, ale cítila jsem, že bije z posledních sil, i když uhání hroznou rychlostí. Nevěděla jsem, jak plyne čas a tak jsem počítala nádechy osoby, držící mě za ruku a šeptající uklidňující slova plná bolesti a pochopení. Čas plynul a bolest začala pomalu ustupovat od konečků prstů. Oddychla jsem si, už to budu mít brzy za sebou, ale bolest se začala soustředit na jediné místo. Na mé zběsile uhánějící srdce. Po dalším snad tisícím nádechu osoby, která seděla vedle mě, už jsem měla tělo zbavené bolesti, ale mé srdce bilo jako o závod. Bolest byla nesnesitelná. Srdce uhánělo hroznou rychlostí, snažilo se bojovat, ale nemělo šanci.

Buch, buch, buch…. Buch… Věděla jsem, že teď je tu můj konec. S posledním úderem mého srdce jsem se prohnula v zádech jako luk a svalila se zpět na postel.

 

Otevřela jsem úlekem oči a strnula v obdivu. Viděla jsem každou částečku prachu. Jakmile jsem si pomyslela, že bych se chtěla posadit, už jsem seděla. Byla jsem ohromená tou rychlostí. Co se to semnou proboha stalo? Teprve teď jsem si všimla ženy, která semnou byla v místnosti. Žena byla malé postavy, její srdcovitý obličej, podél kterého jí splývaly medové vlasy až do půli zad, byl už od pohledu milý. V jejích očích barvy roztaveného zlata jsem viděla zvědavost, možná trochu strach ale hlavně lásku a něhu. Nerozuměla jsem tomu. Žena se na mě nervózně pousmála a já si nemohla pomoci a musela jí úsměv opětovat.

„Promiňte, ale kdo jste?“ Zeptala jsem se a zarazila se. Můj hlas zněl, tak lehce, jako zvonkohra.

„Srdíčko, nemusíš se ničeho bát, já ti neublížím. Mé jméno je Esme a ráda bych ti vysvětlila, co se s tebou stalo.“ Byla jsem zvědavá, co mi Esme poví a tak jsem ji nechala mluvit. Pověděla mi, že jsem se stala upírkou. Pověděla mi všechny věci, kterých se musím vyvarovat, a které musím dodržovat. Nebylo toho moc. Hlavní bylo utajit naše tajemství. Esme mi vysvětlila, že jsou dvě možnosti potravy, buďto se budu živit krví lidí a zabíjet nevinné, nebo budu přežívat na krvi zvířecí stejně jako ona. Rozhodla jsem se pro krev zvířecí, nechtěla jsem, aby se ze mě stalo stejné monstrum, které mi způsobilo celou tuto patálii s upírstvím. Esme mi nabídla, že mohu zůstat žít s ní a já bez přemýšlení přijala. Byla mi velice sympatická a brzy se mi stala mou matkou, kterou jsem ztratila díky své přeměně. Esme žila už spoustu let sama a tak mě více než ochotně přijala za svou dceru.

 

 Pár měsíců po mé přeměně se u mě začaly objevovat nadání a dary, kterými mě můj nový život - neživot obdařil. Získala jsem jich hodně. Normální upír má pouze jeden, ale já měla hned tři. Jedním z darů bylo odolávání lidské krvi. To znamená, že mě prostě lidská krev nevoní tak jako ostatním upírům, pokud už nejsem velice žíznivá. To se mi velice hodilo, když jsem byla novorozená – nemusela jsem se tudíž učit velkému odolávání. Pak jsem uměla komunikovat přes myšlenky, když jsem se někoho dotkla. A posledním z mých darů byl pro mě asi tím nejcennějším a nejtěžším. Umím ovládat počasí. Má to své výhody. Dokážu přinutit zajít slunce, ale když se rozzlobím nebo jsem rozrušená, strhne se hrozná bouře. Trvalo mi hodně dlouho, než jsem se naučila tento dar ovládat a uchránit před mými náladami. Když jsem byla novorozená, všude kam jsem přišla, se strhla obrovská bouře, která vystihovala mé vnitřní pocity ze ztráty mé lidské rodiny.

 

Asi o dva roky se naše rodina rozrostla o dalšího člena. Tedy spíše členku. Pořád jsme s Esme žily v New Yorku, když k nám jednoho dne přinesla Rosalii. Už za svého lidského života byla mimořádně krásná, ale její krása se po přeměně ještě zdvojnásobila. Rosalii se stalo to samé, co mě. Měla štěstí, že Esme byla poblíž stejně jako tenkrát se mnou. Nakonec jsme s Rose zjistily, že nás napadl stejný upír a společně jsme ho za zády Esme vystopovaly a zlikvidovaly. Esme jsme to říct nemohly, nelíbilo by se jí to, ale Rose a já jsme prahly po pomstě a zachránily jsme tak mnoho jiných životů. Jako poslední se do naší malé rodinky přidal Emmett. Rose ho našla, zrovna když byla na lovu. Ošklivě si s ním pohrál medvěd a Emmett umíral. Jenomže Rose ho včas našla, a jelikož se jí velice líbil, tak ho s mou pomocí přeměnila. Esme se na nás nezlobila, domů jsme chlapa potřebovaly a Emmett je prostě úžasný. S Rosalii se do sebe zamilovali a tvoří spolu nádherný pár. On vysoký, statný a hnědovlasý a ona krásná, vysoká blondýnka. Nádherně se k sobě hodili. Netrvalo dlouho a vzali se. Všichni jsme byli spokojení, já jsem měla dva úžasné sourozence. S Rose jsme byly prostě jako dvojčata, Emmett nezkazí žádnou legraci a Esme měla tři krásné adoptované děti, o které se může starat. Od té doby už jsme se mnohokrát stěhovali. Mnohokrát už jsem šla Rose za družičku. Naše věčnost neměla v podstatě chybičku. Až na to, že Esme toužila i po jiné lásce než mateřské. Nikomu to nikdy neřekla, ale věděly jsme, jak moc jí chybí manžel. Z mého přemítání mě vytrhnulo až bouchání na dveře a Rosaliin hlas.

„Dělej Bello! Sice mě to ve škole nebaví, ale nemusíme hned první den přijít pozdě.“

Diskusní téma: 1. Minulost

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek