Mé dvě já, které vyrhaje?

10.01.2010 17:21

 

  

 

Vypráví Bella

Polibek s Brianem se prohluboval. Vím, udělala jsem to na truc Edwardovi, abych mu dokázala, že Brianovi věřím, ale teď jsem se od něj nedokázala odtrhnout a zdálo se, že je na tom Brain podobně. Došlo by to asi dále, kdybych Braina nakonec nezastavila. Tak dalece jsem ještě nebyla. Briana mám vážně moc ráda, ale nevyspím se s ním po jednom dnu známosti. Taková prostě nejsem. Odtrhla jsem svá ústa od Brianových a opřela si hlavu o jeho svalnatou hruď. Brian zachumlal svou tvář do mých vlasů a zhluboka vydechoval.

„Promiň.“ Omluvila jsem se Brianovi, i když mi to vůbec nevadilo, to co se teď stalo.

„Nemáš se za co omlouvat. Říkal jsem ti, že si počkám. Překvapila jsi mě. Myslel jsem si, že budu čekat déle ne sotva půl hodiny.“ Smál se mi. Přísahala bych, že být člověkem, tak jsem rudá jako rajče.

„Ehm, nevadilo by ti, kdybych teď odešla? Potřebovala bych být chvilku sama.“

„Děje se něco?“

„Ne, vůbec nic. Jen si potřebuju něco urovnat.“

„Pokud je to kvůli Edwardovi, přísahám, že mu klidně dám za vyučenou.“

„Ne, to ne. O Edwarda nejde. Jen si vážně trošku potřebuju urovnat myšlenky a na to musím být sama.“

„Dobře. Už teď mi chybíš.“ Na to jsem se jen pousmála a zlehka ho políbila na rty.

 

Vyšla jsem z domu a přemýšlela, kam půjdu. Potřebovala jsem nějaké místo, kde bych se mohla uvolnit a nechat rozutéct myšlenky. Místo, kde mě jen tak někdo nenajde. Pak mi to konečně sepnulo a rozběhla jsem se na svou nádhernou loučku. Jedině tam, jsem mohla v klidu přemýšlet. Momentálně jsem měla plnou hlavu Edwarda a s tím jsem prostě nemohla normálně fungovat. Lhala jsem, když jsem tvrdila, že se nejedná o něj. Všechny mé myšlenky, se teď točily jen okolo něj. Potřebovala jsem si v klidu projít tu naší hádku. Stále jsem byla hrozně naštvaná, ale musela jsem si taky projít okolnosti a vše, co mi Edward řekl.

 

Běžela jsem lesem pomaleji, než kdy jindy. Chtěla jsem ten pocit volnosti při běhu, ten pocit nespoutanosti, prodloužit co nejdéle. Vnímala jsem každý zvuk, každý pach a každý pohled na okolní lesní porost. Sice, se přede mnou všechna zvířata schovávala, ale na to už jsem si za ta léta zvykla. Přestalo mi vadit, že jakmile vkročím do lesa, utichne veškerý zpěv ptáků. Ze začátku jsem z toho byla zoufalá, chyběl mi ten líbezný cvrlikot, ale teď už jsem si pomalu nevzpomínala, jak zní.

 

Konečně jsem se po půl hodině běhu zastavila před mou loučkou. Prodrala jsem se houštinami a kapradím a vlezla na tu úchvatnou mýtinku, která patřila jen a jen mně. Připadala jsem si, jako bych tu byla poprvé. Vše mi přišlo ještě krásnější, než kdy dřív. I když se neodvratně blížil podzim, tady stále zůstávaly nádherně rozkvetlé kvítky všech barev a druhů. Na druhé straně se tyčil vodopád, který líně padal do jezírka a čeřil tak jeho jinak klidnou hladinu.

 

Ulehla jsem přímo do barevného kvítí a pozorovala oblohu. Začalo se stmívat a na obloze se objevily první hvězdy. Chvíli jsem jen tak ležela a prohlížela si potemňující oblohu. Sledovala jsem, jak se na ní objevovalo postupně více a více zářících hvězd, které shlíželi na dění tady dole. Přemítala jsem nad celým dnešním dnem. Byl tak neskutečně dlouhý. Bylo to zhruba dvanáct hodin, co jsem se rozhodla vrátit domů a během těch dvanácti hodin, už se stihlo udát takových věcí.

 

Je to zhruba dvanáct hodin, co jsem potkala Briana.

Briana, který se mě už dnes pokusil dvakrát zabít.

Briana, kterého bych snad mohla milovat.

Briana, který miloval mě. Když jsem si pomyslela tuhle větu, vzpomněla jsem si na Edwardova slova. „Je s tebou jen ze svého vlastního prospěchu. Tebe nemiluje!“ Ne, to přeci nemůže být pravda. Edward lže! Chce mě odehnat od Briana. Ale proč by to dělal? Na mně mu přeci nezáleží. Já jsem pro něj jen špína na botě. Proč by mě měl varovat před Brianem, když mu na mně nezáleží? A zvlášť po dnešku se ukázalo, že mě nemá rád. Sám mi to řekl. Vybavily se mi všechny ty zlostné pohledy, kterými jsme se dnes obdařovali. Každý zopakovaný moment, jako by byl bolestivým zásekem do mého dávno mrtvého srdce. Někde uvnitř mě jsem totiž cítila, že mě tahle hádka moc bolí. Že mě moc bolí všechna ta nenávistná slova, která jsem řekla Edwardovi, a která řekl on mě.

 

Měla jsem mu poděkovat za to, že mě zachránil, ale on mě v tu chvíli tak hrozivě naštval, že jsem na něj mohla být stěží milá. Nešlo přeci děkovat za záchranu života, když se k vám někdo chová jako naprostý hulvát a nevychovanec. To on dnes rozpoutal celou tu hádku. Kdyby mě nepřerušoval, nemusela jsem mu přivřít ruce do klavíru a mohla jsem mu v klidu poděkovat. To on vše zkazil. Začínala jsem si o něm myslet, že je vážně milý, jak mi všichni tvrdí, ale teď už mě z mého tvrzení nikdo nevyvrátí. Edward je naprosto arogantní a namyšlený upír, který mi už nestojí za jedinou hádku.

 

Dnes to byla ta největší hádka, jakou jsem s Edwardem zažila. My jsme se vlastně nikdy nehádali. Neměli jsme se rádi a dělali jsme si naschvály, ale nikdy jsme se k sobě nechovali tak ošklivě. Nikdy jsme si neřekli, tolik zlých slov, jako padlo dnes. Nikdy jsme na sebe nekřičeli. Posmívali jsme se jeden druhému, ale nenadávali jsme si.

 

Nejhorší však je, že jsme touhle hádkou neublížili jen sami sobě, ale i ostatním okolo nás. Esme, Carlislovi a našim sourozencům. Věděla jsem, že jakmile se potkám s kýmkoliv z rodiny dostane se mi pořádného ponaučení, jak jsem se to chovala. Ale, jak jsem si mohla odpustit svá slova, když on se chová jak neurvalec?

Takováhle hádka si ještě ponese své následky, ale budu dost silná na to jim čelit? Budu dost silná na to, abych čelila výtkám své rodiny, když budu vědět, že jsou z části oprávněné? Budu dost silná na to, abych konečně dodržela svůj slib, který jsem si dala v Edmontonu? Budu dost silná na to, abych Edwarda ignorovala?

 

Za některá svá nařčení bych se mu ráda omluvila. V návalu vzteku, jsem řekla i sebemenší pitomost, ale zároveň ani jednoho slova nelituji. To byly zas mé dvě já. To jedno hodné, se strašlivě toužilo Edwardovi za vše omluvit, dostat druhou šanci a začít s čistým štítem. Moc jsem se snažila myslet pozitivně a představovat si, jak teď jdu za Edwardem a za vše se mu omluvím. Jak krásná představa to byla. Proto mě ještě více mrzelo, když mi došlo, že na to nebudu mít nikdy dost sil. Nikdy nenaleznu tu odvahu podívat se mu do očí a omluvit se za vše, co jsem mu dnes řekla, a co jsem mu vše provedla. Protože mé druhé já by mi takový ústupek nikdy nedovolilo.

 

Ta zlá část mé duše, se chtěla mstít, chtěla stále bojovat a ubližovat. Bylo jí jedno, zda tím ublíží mě nebo mým blízkým. Nejhorší však pro mě bylo zjištění, že ta zlá Bella má o dost navrch před tou hodnou a přátelskou, že má větší sílu a s klidem tu milou zadupe hluboko pod povrch zemský.

Ale proč by kvůli mým rozpolceným pocitům měli trpět i další? Proč mám ubližovat svým chováním své milované rodině? Jen kvůli tomu, že nemám Edwarda ráda?

 

A v tu chvíli padlo mé rozhodnutí, kterého se hodlám držet a neupustím od něj. Je to jediné možné východisko z téhle situace. Jediné východisko, které nebude nikomu ubližovat, jen možná bude mrzet Esme, ale myslím, že je lepší cokoliv, než ty hrozné hádky a nenávist.

 

Vstala jsem ze země a rozběhla se zpátky domů. Najednou jsem si připadala lehčí. Netížila mě žádná zloba ani rozhodování, netáhly mě dolů, nedržely mě při zemi. Klidně bych se teď mohla vznášet, tak jsem si připadala lehká. Domů jsem doběhla v rekordním čase. Tolik jsem se těšila na Briana. Nevím, kde se ta touha ve mně najednou vzala, ale chtěla jsem s ním být. Možná to bylo vědomí, že to nedělám na truc, ale pouze z důvodu, že to vážně chci. Než jsem však stihla vejít do domu, vylezla ze dveří Alice a zkoumavě se na mě dívala.

„Myslíš, že je to správné rozhodnutí?“

„Alice, ignorovat tvého nesnesitelného bratra je jediná možnost, jak se tady nepovraždit. Promiň.“ Odbyla jsem svou nejlepší přítelkyni a rozběhla se do pokoje za Brainem.

A tak vznikla třetí část mé rozpolcené duše. Část, která si z těch předchozích vzala od každé kousek. Moc mě v tu chvíli zajímalo, jak mé rozhodnutí ovlivní celou mou budoucnost.