Lughnasad

09.01.2010 19:41

Edwardův pohled:

„Carlisle, to je dost, že jste tu.“ pozdravil jsem se s ním a objal Esme.

„Změnilo se od našeho posledního rozhovoru něco?“ ptal se znepokojeně, když jsem jeho i Esme, Emmeta a Rose vedl do obývacího pokoje, kde se přivítali s Victorem a posedali na pohovku.

„Máme problém.“ vložila se do toho i Alice, která se před chvílí vrátila z lovu. Od jejího příjezdu z Dublinu jsem ji neviděl a i teď si pečlivě chránila své myšlenky, abych se náhodou něco nedozvěděl dřív, jak ostatní.

„Tak mluv Alice, posloucháme.“ vyzval ji Carlisle.

„Měla jsem další vizi…“potom se otočila na mě „…Aro se nějak dozvěděl i o Belle a její sestře. Domnívá se, že také ony znají naše tajemství.“ Cože? Jak by Bella mohla znát naše tajemství, kde na to Aro, proboha, přišel?

„Co chtějí udělat?“ zeptal se opět Carlisle a já po Alicině slovech přecházel po místnosti jako lev zavřený v kleci.

„Aro si nepřeje, aby naše tajemství vyšlo na světlo a je odhodlaný udělat cokoliv.“ Tohle jsem mohl tušit. Díky Carlisleovi a jeho vyprávění o životě ve Voltéře jsem Ara poznal dokonale a tu jeho rádoby rodinu taky. Měl jsem tušit, že Bella nikdy nebude v bezpečí, pokud jí budu na blízku. Pokud jí bude nablízku také monstrum, jako jsem já.

„Nevíš, kdy přijedou?“ zeptala se chladně Rose, která si stále pilovala nehty. Už mě to začínalo štvát. Přišel jsem až k ní a vyrval ji pilník z ruky. Ostře na mě pohlédla a zavrčela. Byl jsem tak rozzuřený, že jsem na ni zavrčel také. Ona nic neví o Belle ani tvých citech k ní. Nemůže za to jaká je. Uklidňovala mě v myšlenkách Alice.

„Edwarde, nech toho.“ Přidal se k Alici i Carlisle, jenže nahlas. Potom se po pokoji rozlila vlna klidu a já jsem se vděčně, ale zmučeně usmál na Jasper. Přesně tohle jsem potřeboval trochu klidu, abych mohl přemýšlet, co udělám dál. Jak zabráním Arovi, aby Belle nebo někomu z její rodiny něco udělal.

„Alice, nevíš, kdy přijdou?“ zopakovala Esme stejnou větu jako řekla před malou chvílí Rose.

„Ne, ale jakmile dostanou příkaz, budu to vědět.“ Ano jakmile jim Aro dá příkaz zničit mou malou Bellu, budeme to vědět a budeme na ně připraveni. Ještě ten jsme se vydali k našemu dočasnému domu. Byl dál od lidí, ale nám to naprosto vyhovovalo. Mohli jsme se nepřetržitě věnovat tréninku.

Moc jsem se, ale nesoustředil a Emmetovi se poprvé za tu dobu co se známe, podařilo mě přeprat. Má mysl byla zaneprázdněna myšlenkami na Bellu. Na moji malou Bellu, kterou jsem z celého svého kamenného srdce miloval.

 

 

Bellin pohed:

Edwarda a ani Alici s Jasperem jsem dlouho neviděla. Když jsem se ten večer vrátila z Rush, auta před domem nestála a v domě se nesvítilo. Usoudila jsem, že ta návštěva musela odjet a s nimi i Edward se sourozenci.

Blížil se svátek Lughnasad, těšila jsem se, ale zároveň mě trápil neustálý pocit, že mi něco chybí a že mě někdo sleduje. Pokaždé když jsem se ohlédla, nikoho jsem neviděla, přesto pocit nestálé přítomnosti někoho dalšího mě nepřecházel.

Často jsem víc než s Victorem toužila být s Edwardem. Nevím, co mě k tomu vedlo možná ty neustále obrazy Briany a Victora. Sama jsem nevěděla. Když jsem byla s Victorem, nebyla jsem to já. S Edwardem jsem připadala v bezpečí. Nevím, kde se ten pocit vlastně vzal, vždyť Edwarda vůbec neznám a přitom jsem tolik toužila ho znovu vidět.

 

Společně jsme se v den slavnosti s El nachystaly. Čekaly jsme na Alici, která slíbila, že nám pomůže s účesy, ale když se nikde neobjevila ani o půl osmé pustila se do česání sama Elinor.

K mým šatem patřila spona podobná té, co jsem dala Lee. Elinor mi vlasy vyčesala poměrně vysoko a přichytila je sponou. Její vlasy jsme nechaly volně splývat a jenom je přichytili takovým malým čepečkem. Navzájem jsme se musely pochválit, protože nám to opravdu slušelo. Škoda jen, že mě tak nemůže vidět i Edward.

Alice přece jen dorazila. Měla na mále už jsme byly rozhodnuty varazit. Když jsem si ještě před chvílí myslela, že mi to sluší tak jsem si teď připadala jako ošklivé káčátko. Alice vypadala jako bohyně. Měla na sobě oranžové volně splývající šaty přepásané světlejší látkou a přes ramena červený plášť. Přes oči a vlasy měla danou masku a vypadala vážně skvěle.

„Teda, Alice. Tobě to moc sluší!“ přivítala jsem jí s pusou dokořán. Alice se jen usmála, ale poklonu přijala.

„To vy přece taky, ale asi bychom měly už jít, Victor čeká. Jo a mimochodem moc mu to sluší.“ poznamenala, když jsme vycházeli z domu. Victor už stál před autem a čekal na nás, jak Alice stačila říct. Z domu jsem vycházela poslední. Victor na mě hleděl jako na zjevení z jiné doby a přesně to jsem chtěla. Chtěla jsem si být jistá, že ty obrazy nevidím jenom já. Chtěla jsem …. ani nevím, co přesně jsem to chtěla.

„Briano …“ splynulo Victorovi ze rtů. „Bello, moc ti to sluší.“ Opravil se vzápětí a galantně mi podržel dveře, abych mohla nastoupit. Přidržela jsem si sukni se sedla si na místo spolujezdce. Victor řídil a holky se nasoukaly dozadu. Mohli jsme vyrazit.

Cesta nám trvala poměrně dlouho, ale dalo se to čekat. Díky plakátům se o slavnosti dozvěděla široká veřejnost a tak byly skoro všechny cesty ucpané. Byli jsme rádi, když jsme se na místo dostali kolem desáté.

Program byl už v plném proudu a my jsme skvěle splynuli s davem. Hodně lidí mělo stejné kostýmy jako mi a ti kteří patřili k místním lidem, pořádajících tuto slavnost měli na sobě skvěle padnoucí dobové kostýmy. Muži byli za kněze boha Lugha a dívky a ženy za kněžky matky země. Společně potom zpívali jednu ze starých lidových bardských písní :

 

"Sklizeň už začíná, popadni dech,

na poli začíná osud nás všech.

Králi a lidu dá pole co třeba -

i chudý lid čeká na svůj krajíc chleba."

 

Přestože nebylo moc hezky, slavnost se opravdu vydařila. Byla to sice dobová slavnost, ale jednou nebo dvakrát se tam objevili i dnešní skupiny s poupravenými lidovými písněmi.

Procházeli jsme se po okolí té malebné vesničky a plně jsme si vychutnávali tu letní atmosféru. Alice s El se nám na chvilku ztratili z očí a tak jsme se mohli dál nerušeně procházet s Victorem ruku v ruce. Nevěděla jsem, kam jdeme, ale měla jsem takové tušení, že Victor přesně ví, kam naše kroky směřují.

„Pojď Bello, chci ti něco ukázat.“ a pomalu mě vedl po cestě mezi stromy. Když jsme došli nakonec, měla jsem pocit jako bych už nebyla v Irsku, ale octla se přímo v Japonsku. Vcházeli jsme do nádherné japonské zahrady.

„Tak zahrada vznikla před 100 lety.“

„Jak jsi o ní věděl?“ zeptala jsem se naprosto ohromeně.

„Od čeho jsou počítače.“

„Vůbec jsem o ní nevěděla.“ nějak mi prostě nedocházelo to, kde jsme, ani proč tu jsme a hlavně, nevěděla jsem co na to říct.

Procházeli jsme se zahradou a Victor mi popisoval místa, kudy jsme vlastně prošli. Začaly jsme u brány Zapomnění, což byla vlastně jeskyně a potom jsme procházeli nádherně upravenou zahradou se skalkami a malými jezírky. Nakonec jsme došli až bráně Věčnosti. Už jen to slovo věčnost ve mně probudilo zvláštní pocity.

„Proč jsme sem vlastně šli?“ zeptala jsem se na konci naší procházky,

„To místo se mi líbilo, ale také tam psali, že se zde, ještě předtím než tu byla zahrada, scházeli zamilované páry.“ Odpověděl mi a políbil na rty. Ten polibek byl nejdříve jenom lehký, ale když jsem si uvědomila jaké myšlenky mě přepadaly ještě dnes dopoledne, vložila jsem do něj veškerou vášeň a polibek prohloubila. Přestala jsem až když jsem se nemohla nadechnout.

„Victore …“ zašeptala jsem plná touhy. Vůbec mě teď nenapadlo myslet na Edwarda, připadala jsem si bláhově, když jsem si na něj vzpomněla a musela jsem se začít červenat.

„Sluší ti to, když se červenáš.“ A já jsem na tvářích uctila novou horkost. Potom jsem se ohlédla kolem a zjistila jsem, že je poměrně pozdě. „Asi bychom měli jít za ostatními.“ Victor na to nic neřekl, ale ruku v ruce jsme se vydali zpátky k městečku, kde lidé pomalu přichystávali dřevo na velké hromady, které potom až bude větší tma, zapálí.

Po usilovném pátrání jsme také našli i Elinor s Alicí. Zřejmě jsme jim vůbec nescházeli. Skvěle se bavily i bez nás. Nikomu se nechtělo domů a tak jsme si řekli, že počkáme, dokud nezapálí první hranice a potom pojedeme domů.

V kostýmech nám začínalo být už poměrně chladno a tak nám Victor každé kromě Alice koupil horkou medovinu. Divila jsem se, že Alici není zima, přestože její pokožka byla opravdu chladná. Victor to, ale neřešil a tak jsem si dál užívala příjemnou slavnost a nádherný letní podvečer.

Nakonec jsme se přece jenom dočkali a pořadatelé zapálili jednu z největších hranic. S Victorem jsme se nedostali moc blízko, ale měli jsme štěstí, protože zapálili kousek dál další a tam nebylo tolik lidí. Victor si za mě stoupl a objal mě. Byla to kouzelná chvíle. Stíny, které se vytvořily kolem zářících plamenů, vrhaly zvláštní tajemné obrazy.

„Miluju tě.“ zašeptal mi do ucha Victor. Neříkal to moc často a o to mi to bylo vzácnější a krásně se to poslouchalo.

„Já tebe taky.“ a trochu jsem se k němu natočila a políbila ho. Jeho slova mě doslova zahřála u srdce a potěšila mě. Dneska jsem vůbec nemyslela na Edwarda. Byla jsem s Victorem neskutečně šťastná.

 

Nevím, v kolik jsme dorazili domů. V průběhu cesty jsem musela usnout, protože mě Victor vzbudil, až když jsme stáli před domem a on mi pomáhal z auta. Nechtělo se mi moc chodit, byla jsem hrozně rozespalá a tak mě Victor vzal do náručí a nesl k domu.

Henry už spal a tak Elinor našmátrala pod rohožkou klíček, který nám tam pokaždé táta nechává. Odemkla a Victor mě vynesl po schodech až do mého pokoje, kde mě položil na postel.

„Dobrou noc, Bello.“ políbil mě na čelo a potom už jsem slyšela jenom zaklapnutí dveří, když odcházel z mého pokoje. Zachumlala jsem se pod peřinu, tak jak jsem byla i v kostýmu a než bys řekl švec, spala jsem jako zabitá. Byla jsem neskutečně utahaná.

Ještě někdy v průběhu noci jsem ucítila na odkopaných nohou průvan. Napadlo mě, že někdo musel otevřít okno, ale byla jsem natolik rozespalá, že jsem ani neotevřela oči, abych se o tom přesvědčila. Zachumlala jsem se ještě víc do deky a spala jsem dál.

Diskusní téma: Lughnasad

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek