Konečně znáš celou pravdu

09.01.2010 19:55

Bellin pohled:

Seděla jsem na babiččině posteli a čekala, až mi řekne celou pravdu. Podle toho, co zatím naznačila, jsem ji vůbec neznala. Možná jenom okrajově a potom jsem si domyslela věci, co vůbec nejsou, ale jak je to možné? Vždyť ty dva listy, které jsem si přečetla a které tolik změnily můj život, mluvily tak jednoznačně. Navíc, co jiného by mělo znamenat, když je měla založené v knize na půdě právě ona?

„Myslím, že je na čase, aby ses dozvěděla celou pravdu, Belli.“ Dozvědět se celou pravdu. Tolik jsem po tom toužila, ale tolik jsem se té pravdy bála. Pokaždé, když jsem se měla dozvědět něco zásadního, jsem z toho měla nepříjemný pocit v břiše, ale tohle bylo něco jiného. Nemohla jsem to k tomu přirovnávat, tohle bylo… Ani nevím, jak bych to popsala. Měla jsem strach a to dost velký, dokonce si myslím, že to byl oprávněný strach.

„Briana měla sestru. Byla její dvojče a tak se po její smrti za ni začala vydávat a stala se kněžkou Bohyně místo ní…“

 

Edwardův pohled:

Aro poslouchal Victorův příběh a sem tam pokýval hlavou na souhlas k některým událostem, které mohl znát jen díky svému životu a o kterých se žádné knížky dějepisu nikdy nezmiňují.

„Opravdu zajímavý život, Victore.“ řekl, když Victor domluvil. Stále jsem byl trochu nesvůj z toho, že nemůžu číst Arovi myšlenky, nesnášel jsem ten pocit bezmoci, kterou jsem tím získal. Je pravda, že Belliny myšlenky také číst nemohu, ale to je něco jiného. Bella přece neohrožuje Victora ani mou rodinu. Belle můžu věřit. Arovi ne.

Něco mi v jeho chování nesedělo. Několikrát se dokonce nenápadně podíval na dveře. Jako by někoho čekal. Nikdo z rodiny si těchto nepatrných pohybů nevšiml, ale já jsem Ara nespustil z očí od chvíle, kdy se objevil před domem a tak jsem si toho všiml. Byl jsem si jistý, že na někoho čeká, ale na koho? Že by na někoho z gardy? Přece jen, dvě upírky ho chrání a Jane s Alecem ovládají docela účinnou bojovou schopnost, která by nás v mžiku vyřadila z boje, tak na co by potřeboval dalšího?

„Tak, co s tebou, Victore?“ řekl po hodně dlouhé chvíli ticha, přestože to Victorovi připadalo jenom jako dvě minuty. Sám jsem byl jako na trní, co Aro řekne. Ale než stačil cokoliv říct ozvala se na příjezdové cestě motorka. Nejdříve jsem se ji snažil nevnímat, ale když se Arovi usadil na tváři spokojený úsměv, soustředil jsem se na myšlenky toho nově příchozího trochu víc.

„To jsem zvědavý, co si Aro zase vymyslel.“ slyšel jsem trochu naštvaný hlas. Vlastně jenom myšlenky, ale i to stačilo. Aro věděl, že přijde, proto se pořád díval na dveře. Zarazil jsem se, ten hlas mi byl něčím povědomý, ale nemohl jsem přijít na to proč. V upírském životě jsem ho rozhodně nemohl slyšet, to bych jistě hlas přiřadil k nějakému obličeji, ale teď jsem si nedokázal vybavit, koho mi ten hlas připomíná.

„Myslím, že bys měl jít otevřít, Edwarde.“ promluvil Aro a spokojeně se na mě usmál. Rozhlédl jsem se po místnosti a podíval jsem se hlavně na Alici. V jejích myšlenkách jsem nic nezahlédl. Netušila, jaká pro nás nečekaná návštěva čeká za dveřmi. Ještě jednou jsem se povídal na Ara a ten mi jenom pokynul, aby se vydal ke dveřím a otevřel je.

Než jsem k nim došel, ozvala se zaťukání na dveře. „Hm, opravdu pěkný dům, zajímalo by mě, kdo to zařizoval. Asi se zeptám Ara.“ No tak to jsem zvědavý, koho si Aro přivedl na pomoc. Otevřel jsem tedy dveře.

„Ahoj, já jsem Damon.“ čti [dímon]

„Edward.“ Odpověděl jsem a ustoupil kousek od dveří, aby mohl vejít. Někoho mi hodně připomínal, ale nemohl jsem si vzpomenout koho. Jako upír jsem ho potkat nemohl, to bych si ho určitě pamatoval a jako člověk také ne, žije přece ve Voltéře. Nechápal jsem ten zvláštní hlas v hlavě, který mi říkal, že Damona odněkud znám.

„Konečně jsi dorazil.“ řekl s úsměvem na rtech Aro. Šel jsem jenom jeden krok za Damonem a sledoval, jak na jeho příchod reaguje moje rodina. Všichni se na něj nechápavě dívali, nikdo netušil, proč přijel.

„Aro.“ pozdravil ho Damon a nepatrně poklonil hlavu.

„Carlisle, rád bych tobě i tvé rodině představil Damona, svého de facto syna.“ Řekl a konečně jsem zjistil, proč se Aro nemohl dočkat jeho přítomnosti. V Damonových myšlenkách jsem si přečetl velkou nudu, ale také překvapení nad titulem syna. Tohle sám nečekal, Aro ho takto nazval poprvé.

„Damone, tohle jsou Cullenovi. O Carlisleovi jsem ti už říkal.“ Obrátil se znovu na svého syna a ten si začal se zájmem prohlížet mou rodinu. Znal nás, alespoň z Arova vyprávění. Nebyl tak starý, aby zažil Carlislea ve Voltéře. Byl jen o něco starší, než jsem já sám, možná o jeden nebo dva roky starší.

„Těší mě, Damone.“ pozdravil ho s úsměvem Carlisle a potřásl si s ním rukou.  Potom mu postupně představil celou rodinu a jako posledního si nechal mě. Damon se také na mě zvláštně podíval. „Odkud ho znám?“ ozývalo se v jeho myšlenkách pořád dokola. Super takže se známe, ale nevíme odkud. To je zábava, upír a něco si nepamatuje. To tu ještě nebylo.

„Damon tady s vámi nějaký čas pobude.“ Všichni jsme se překvapeně podívali na Ara. Copak se zbláznil? Chce přijít o dalšího svého bojovníka? Damon se přestane ovládat a nakonec ho budeme muset zničit, stejně jako Dimitrije. Copak Aro pořád nechápe, jak je nebezpečné nechávat tu někoho, kdo se živí lidskou krví, zvlášť pokud se musíme stýkat s lidmi?

Jane s Alecem čekali, co se tedy bude dít. Oba se těšili na boj a tak jejich myšlenky byly značně rozčílené tím, že se nic takového neuskutečnilo. Těšili se, že Aro bude chtít Victora nějak potrestat nebo se postarat o udržení tajemství a my, že ho budeme bránit a tak na nás budou moc použít svou moc. Příchod Damona pro ně byl velkým překvapením, ani jeden nevěděl, že by měl přijít a oslovení syn je překvapilo stejně. Jane byla na Damona naštvaná. Sama je ve Volteří mnohem déle než on a přitom si jako svého syna vybral jeho a ne Aleca nebo ji za dceru. Vždyť mu již tolikrát pomohli při vzpourách tak proč?! Jejich myšlenky jsem nehodlal nadále poslouchat. Byly plné zlosti a touhy po pomstě.

„A my už pojedeme.“ Řekl po chvíli trapného ticha Aro. Stoupl si a obě upírky k němu v mžiku přišli, aby ho mohly pořád chránit svými dary. Přesto jsem opět zaslechl jednu zbloudilou myšlenku „Jsem zvědavý, jestli ho pozná.“ Koho bychom měli poznat? Snad ne Damono? Nebo ho opravdu znám a jenom si na něj nepamatuju?

V zamyšlení jsem vyšel ven. Vůbec jsem si nevšímal myšlenek ostatních z rodiny. Victor zůstal v domě. Damon zase naznačil hlavou poklonu a vypadalo to, jako by se smutkem hleděl za odjíždějícím Arovým autem

 

Bellin pohled:

„…tak a teď znáš celou pravdu.“ Dokončila svůj proslov babička. Seděla jsem na její posteli a hleděla na stěnu před sebou, na které byl jenom malý obrázek. Byla jsem naprosto mimo. Její slova přece nemůžou být pravda. Po tvářích mi začaly znovu stékat slzy. Nevšímala jsem si jich a nadále hypnotizovala ten malý obrázek.

„Takže jsem mu nepomohla?“ zeptala jsem se naprosto bez zájmu. Teď mi to nepřišlo vůbec důležité. Já jsem si přeci myslela, že jsem ho toho prokletí zbavila a on je i nadále nesmrtelný. Tolik jsem mu chtěla pomoci a přitom jsem nemohla.

„Ne, bohužel, Belli.“ Řekla babička a pohladila mě znovu po vlasech a potom si mě přitáhla do svého náručí a já jsem se naplno rozplakala. Jsem opravdu hloupá, jak jsem si mohla myslet, že já bych mohla Victorovi pomoct? Jak jsem si mohla myslet, že já jsem ta pravá, co by mu mohla pomoct? Jsem opravdu pitomá, ale naštěstí to ani on ani Edward neví a já jim to neřeknu.

Asi po další hodině, co jsem seděla v babiččině objetí a slzy mi samovolně stékaly po tváři, jsem se nakonec zvedla a šla nahoru. Zamířila jsem rovnou do koupelny a pustila si teplou sprchu. Potřebovala jsem vyplavit myšlenky, co se mi honily hlavou. Po tváři jsem nechala téct teplou vodu a spolu s ní i mé vlastní slzy. Namydlila jsem si hlavu a potom šampón spláchla. Voněl jako vždy a to mi vrátilo trochu vyrovnanosti, aspoň tohle se nezměnilo. Zabalila jsem se do ručníku a přešla do pokoje. Oblékla jsem na sebe tričko na spaní a potom si rovnou lehla. Musela jsem si zakázat na něco myslet a prostě se přinutit zavřít oči a spát. Dnešek byl opravu dlouhý den.

 

Ráno no vlastně bylo skoro poledne, jsem se probudila a strašně jsem toužila vidět Edwarda, ale protože jsem přijela pozdě, tak jsem nevěděla, jestli návštěva, která jim včera přijela, už odjela nebo ne. Nakonec jsem se rozhodla zavolat Alice.

„Ahoj Alice.“ pozdravila jsem ji, když po prvním zazvonění zvedla telefon.

„Bello!“ ozvala se poněkud překvapeně.

„Je tam někde Edward?“ přešla jsem rovnou k věci.

„Jasně, hned ti ho zavolám.“ Odpověděla a za chvíli jsem slyšela jeho nádherný sametový hlas. „Bell, děje se něco?“ zeptal se ustaraně.

„Ne neděje, jenom jsem tě chtěla slyšet a … a taky se zeptat, jestli se dneska uvidíme?“ dodala jsem už skoro šeptem.

„Za patnáct minut jsem u vás.“ odpověděl mi okamžitě. Možná se na mě těší stejně jako já na něho. Bello, nebuď hloupá, vyplísnila jsem si hned za své hloupé naděje. Copak nevíš, jak jsi dopadla, když jsi naposledy uvěřila něčemu, co nebyla pravda, tedy ne úplně? Jenom s očima pro pláč.

Hned jsem tedy šla do koupelny a trochu jsem zalitovala, že jsem chtěla Edwarda vidět tak brzo. Stačil mi jeden pohled do zrcadla. Oči jsem měla napuchlé a zarudlé od včerejšího pláče. Opláchla jsem si obličej studenou vodou, a když jsem se znovu podívala do zrcadla, usoudila jsem, že to už lepší nebude a tak jsem si ještě rozčesala vlasy a vydala se do pokoje, vybrat si něco na sebe.

Rychle jsem se oblékla, a když už jsem se chystala jít čekat na Edwarda, zakručelo mi v žaludku a mě došlo, že jsem od včerejšího večera nejedla a to už je poledne. Rychle jsem nakoukla do kuchyně, kde zrovna seděla babička s Henrym nad obědem.

„Dobré poledne.“ vešla jsem do kuchyně.

„Dobré.“ zabručel táta a dál se věnoval jídlu. Měla jsem si pět minut, ale opětovné zakručení v břiše mi připomnělo, že bych si měla něco vzít. Naložila jsem si na talíř porci jako pro vrabce a rychle jsem ji do sebe naházela. Zrovna když jsem umyla talířek a schovávala ho do skřínky, zaslechla jsem klepání. Edwarde.

S úsměvem na rtech jsem odběhla ke dveřím a rychle je otevřela. Edward se na mě nádherně usmíval a já jsem nemohla jinak než ho obejmout.

„Tati, jdu ven!“ zavolala jsem ještě do kuchyně a už jsem si obouvala boty a zavírala za sebou dveře. Nemusela jsem mu to hlásit, ale bylo to lepší. Elinor se ještě nevrátila z Rush a tak jsem přepokládala, že se dobře bavila a zřejmě ještě baví.

„Edwarde, ráda tě vidím.“ Řekla jsem, když jsme se ruku v ruce vzdalovaly od domu. Stále jsem se usmívala jako měsíček. Ani jsem si nevzpomněla, proč jsem včera brečela. Vlastně jsem si nevzpomněla, že jsem vůbec brečela.

„Já tebe taky.“ Řekl s nádherným úsměvem.

„Stále je u vás ta návštěva nebo už odjeli?“

„Většina už včera odjela, ale jeden zůstal.“ Řekl, a já hned poznala, že se mu na tom něco nelíbí, ale nechtěla jsem si dnešní odpoledne s Edwardem kazit mluvením o dalších upírech. „Co jsi včera vlastně dělala?“

„Byla jsem v Rush, kluci nás potom pozvali na táborák, na který se potom připojili i někteří starší z vesnice. Potom jsem jela domů. Elinor tam chtěla zůstat a tak jsem ji tam nechala.“

„Co se tam stalo?“ zeptal se z ničeho nic a naprosto mě tím překvapil. Zastavila jsem se a on se na mě znovu podíval.

„Nic, proč se ptáš?“ zeptala jsem se překvapeně.

„Tvoje oči. Jsou takové červené, jako bys celou noc probrečela.“ Řekl jenom tak mimochodem. Sakra. A já si myslela, že to nepůjde poznat. Co mu mát teď říct? Že jsem byla tak blbá a věřila, že jsem schopná dělat zázraky?

„To nic není.“

„Bell, víš, že mi můžeš říct všechno.“ Řekl a chytil můj obličej do dlaní, abych se na něj podívala, protože jsem pohled klopila do země, aby nepoznal, že se mu snažím svou hloupost utajit.

„Já vím.“ Řekl jsem, ale stále jsem se neměla k tomu, abych mu to řekl, ale Edward ze mě nespouštěl pohled a tak jsem nakonec podlehla. „No tak jo, mluvila jsem včera večer s babičkou o Victorovi.“

„Victorovi?“

„Ano. A taky o Brianě.“ dodala jsem.

„A co ses dozvěděla?“ zeptal se mě se zájmem a znovu se na mě zahleděl.

„Budeš se mi smát.“ zkusila jsem to, ale věděla jsem, že to stejně nezabere. Posledně jsem ho tak chtěla také odradit, ale nedal se a potom se vlastně ani nezasmál.

„Víš, že nebudu.“ ano to jsem věděla.

„Jo. Já jsem opravdu blbá. Víš, co jsem si myslela? Že jsem Victorovo pra-pra-pra pravnučka. Chápeš to? A taky jsem si myslela, že ho dokážu zbavit toho prokletí a to všechno kvůli tomu, že jsem si přečetla ty papíry, co měla babička na půdě.“ Podívala jsem se na Edwarda a ten se na mě nechápavě díval.

„Bello, ty přece nejsi hloupá.“ řekl a pohladil mě po vlasech jako včera babička.

„Ale jsem.“ odporovala jsem.

„Takže nejsi Victorova příbuzná?“

„Ne.“ odpověděla jsem prostě a on se jenom zachmuřil. Tolik jsem chtěla vědět, nad čím přemýšlí, ale tušila jsem, že by se mi to nemuselo líbit.

 

Edwardův pohled:

Takže Bella není jeho příbuzná. To znamená, že by spolu mohli být. Vrátí se k němu? Není s ním jenom pro to, že by mohli být příbuzní, přestože tolik vzdálení? Vrtaly mi hlavou všemožné varianty. Bella se vrátí k Victorovi. Byl jsem si tím skoro jistý, ale zároveň jsem si to nechtěl připustit, stále jsem totiž věřil, že mě miluje a nějak překoná to, že jsem upír, když už ze mě nemá strach.

Znovu jsem se na ni podíval a ona na mě upírala ten svůj čokoládový pohled plný nevyřčených otázek, které ji trápili. Pokusil jsem se o úsměv, ale nevím, jestli se mi to povedlo nebo ne.

„Tak co budeme dneska dělat?“ zeptal jsem se po nějaké chvíli.

„Co tahle si někam zajet?“ oplatila mou otázku otázkou a na tváři se jí objevil ten šibalský úsměv. Netušil jsem, co měla v plánu, ale rozhodl jsem se, že ji budu věřit a tak jsme se vydali k jejich autu. Myslel jsem, že bude o mě chtít vědět víc, ale možná bylo lepší, když se na nic neptala. Doma si jenom mezi dveřmi vzala klíče od auta a potom jsme už vyrazili směr… já vlastně ani nevím kam, seděl jsem na místě spolujezdce a měl jsem pocit, že kdyby vedle mě neseděla Bella a já nebyl upír, usnul bych tou pomalou jízdou. Tolik jsem si na rychlou zvykl a tak mi připadala cesta, strašně dlouhá, když Bella dodržovala všechny předpisy.

Tak a jsme tady. Bella zastavila a společně jsme vystoupili z auta. Do nosu mě hned uhodila vůně soli a zaslechl jsem hukot vody. Museli jsme být někde u moře. A ani jsem se nemýlil. Několik desítek metrů od nás opravdu moře bylo. Čekal jsem, co budeme dělat. Bella přešla za mnou a vzala mě za ruku, potom zamířila blíž k moři.

„Kam mě to vedeš?“ zeptal jsem se s úsměvem na rtech.

„Uvidíš, tady jsem ráda chodívala jako malá holka, když jsme sem jezdili za Henrym na prázdniny. Milovala jsem ten výhled a ten klid.“ Dořekla a my jsme se zastavili na kraji strmého útesu, kde se několik metrů pod převisem bouřlivě lámaly vlny o útesy. Výhled to byl naprosto úchvatný.

„Je to nádhera.“ řekl jsem a sledoval Bellu, jak si nechává cuchat vlasy větrem a hledí do dálky, kde nebylo vidět nic jiného než moře a jenom samé moře. Potom se Bella posunula kousek blíže k okraji a sedla si tak, že nechala nohy nad převisem. Měl jsem strach, ale zároveň jsem si chtěl zapamatovat tenhle okamžik. Sedl jsem si vedle ní a střídavě jsem se díval na Bellu a na moře, ale přiznejme si popravdě, více jsem se přece jenom díval na Bell. Tolik jsem ji toužil políbit, ale potom jsem si to zakázal a užíval si té jedinečné chvíle, kdy můžu být s ní.

 

Z našeho společného rozjímání nás vytrhl zvuk přijíždějící motorky. Mysl jsem, že je to Damon, ale ani myšlenky mi o příchozím nic moc neprozradily. Myslel jenom na tu dívku, kterou sem vede. I Bella tu motorku zaslechla a tak jsme se zvedli, že se tedy vrátíme do Swords. Strávili jsme tu přece jenom víc jak tři hodiny.

Navíc, když už jsem si vzpomněl na Damona, musím přece zjistit, kde je. Včera večer se někam vypařil a nikdo z rodiny si na něj už nevzpomněl. To se mi, ale přestávalo líbit. Nevěděl jsem, co si mám o Arovu synovi myslet. Neměl jsem čas ho podle myšlenek poznat, jediné co jsem věděl, bylo, že jeho hlas je mi hrozně povědomý.

Míjeli jsme ten pár, který nás tu vyrušil. Dívka byla pěkná, ale rozhodně se nemohla rovna mojí Belle, natož třeba Rose. Zrovna se něčemu smála a v myšlenkách se starala jen o to, aby v přítomnosti tak pěkného kluka nebyla nervózní. Viděla se s ním poprvé a hned ji učaroval. Přesunul jsem tedy pohled na onoho kluka. Dívka si mého pohledu všimla a všimla si i pohledu Belly, která se na neznámého také dívala.

V tu chvíli zvedl hlavu a podíval se na nás. Myslel jsem, že v tu chvíli se zastavil čas. Je to tak dávno co jsem viděl ten obličej naposledy, v něčem byl trochu jiný a moje vzpomínky byly také trochu zamlžené, ale tu tvář bych přece poznal vždy a všude. Ale to přece není možné, on je přece mrtvý, tak jak to, že tady zrovna teď stojí přede mnou a vede se za ruku s tou dívkou?

Diskusní téma: Konečně znáš celou pravdu

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek