Kdyby se sem přestěhovali, nemuseli by jezdit tak často

09.01.2010 19:52

Bellin pohled:

Domů se ani jedné z nás nechtělo a tak když nás Carl pozval na oběd, nadšeně jsme souhlasily. Měly jsme sice menší výčitky, že necháváme babičku doma samotnou, ale ona to snad pochopí.

Po obědě jsem nechala ty dvě hrdličky, myslím tím moji sestru a Petera o samotě a vydala se na malou procházku k zálivu. Nebylo to moc daleko a procházku jsem vlastně uvítala. Procházela jsem se po písčité pláži. Vlny omývaly břeh a přinášely sebou kamínky všech možných barev.

Prošla jsem snad celou pláž, až jsem se dostala k útesům ohraničujícím klidnou vodu od volného moře. Zahlédla jsem kluky, jak dovádějí na skále a potom jeden z nich skočil s veselým smíchem domů. Čekala jsem a tak jsem i viděla jak se zřejmě Paul, který skočil, se po necelé minutě vynořil z vln a plaval ke břehu.

„Bello!“ zavolala na mě Lee, která stála s kluky na útese a zamývala mi. Zamávala jsem ji zpátky a Lee se rozběhla za mnou dolů. Klici si zvolili jinou cestu. Ani jednomu se nechtělo sbíhat dolů a tak jednoduše jeden po druhém seskočili dolů.

„Kde si nechala El s Peterem?“ zeptal se Paul, který ke mně došel jako první.

„Ale, nechala jsem je chvíli samotné.“

„No jo, naše hrdličky.“ řekl a začal se smát na celé kolo.

„Hej, Bell!“ zavolal na mě hned taky Jack. Otočila jsem se na přibíhajícího Jacka a usmála jsem se. Jeho trochu delší vlasy mu povlávaly skoro stejně jako Lee dlouhá hříva.

„Ahoj Jacku!“ pozdravila jsem ho vesele. Zastavil se jenom dva kroky přede mnou a začal se trochu rozdýchávat. Když jsem to tak zvážila tak doplavat ke břehu a ještě doběhnout až ke mně dá opravdu trochu zabrat.

„Bell, chtěl jsem se zeptat, jestli nechcete zůstat s El na dnešní táborák? Peterovi by to udělalo moc velkou radost a mě… nám taky.“ opravil se. No samo sebou pro všechny starosti jsem ještě zapomněla na to, že se Jackovi líbím. Loni se mě pokoušel sbalit, ale byl to neúspěšný pokus. Beru ho jenom jako kamaráda, hodně dobrého, ale pořád jenom jako kamaráda.

„To je dobrý nápad!“ vykřikla nadšeně Lee „Bello určitě tu musíte zůstat.“

„Myslím, že El bude jenom ráda, že bude moc zůstat s Peterem déle.“ Dodal Paul a zase se začal hrozně smát. Nevím, co mu přišlo tak zábavné na tom, že dva po uši zamilovaní lidé chtějí být spolu. Zvlášť když se po prázdninách neuvidí. Tak a to zarazilo i mě. Vůbec mi nedošlo, jak se konec prázdnin rychle blíží.

„Paul, ty se okamžitě přestaneš smát mojí sestřičce…“ řekla jsem výhružně a dala mu takový malý výchovný pohlavek. To samozřejmě rozesmálo všechny přítomné a Paul, který se zdál ze začátku zaražený, se k nim hned přidal. „… no a myslím, že tedy zůstaneme. Bude to vítaná změna.“ Už ani nevím, kdy jsem dělala něco jiného, než se nořila do problémů a snažila je vyřešit.

„Můžeš zavolat i Victorovi.“ Nabídl Paul, ale Lee se na něj hned nehezky podívala a Paul schytal další pohlavek.

„No, co jsem zase řekl špatně?“ zeptal se překvapeně.

„Bell se s Victorem rozešla.“ sykla na něj Lee, ale mě to vlastně nevadilo.

„Promiň, to jsem nechtěl.“ omluvil se mi, hned jak mu došlo, co řekl.

„To je v pohodě.“ odpověděla jsem a usmála se na něj.

 

Edwardův pohled:

„Pojďte dál!“ vyzval Carlisle nečekanou návštěvu se snaživým úsměvem na rtech a společně jsme tedy šli zpátky do domu.

„Carlisle, ani nevíš, jak rád tě po tolika letech rád vidím.“ Pozdravil ho Aro a my konečně s Alicí přišli na to, proč nemohla nic vidět v budoucnosti. Krok za Arem stála Rebeca a nepatrně se dotýkala pláště, který měl Aro přehozený přes ramena. Dokonce jsem nemohl ani říct jeho myšlenky, protože kromě Rebeky tam stála ještě jedna upírka. Obě dvě byly štít. Rebeca fyzický a ta druhá zase psychický. Teď jsme ztratili poslední výhodu, jelikož jsme doufali, že se dozvíme o jejich krocích dříve, než je uskuteční, ale jelikož jsem nemohl Arovi číst myšlenky, nemohl jsem vědět, jak se zachovají.

„Také tě rád vidím, Aro. Vůbec jsme tě nečekali.“

„To víš, chtěl jsem na vlastní oči vidět dalšího nesmrtelného, který není upír.“

„Jane, Alecu, posaďte se k nám.“ nabídla jim Esme místa k sezení a po krátkém zaváhání se přece jenom posadili. Já jsem zůstal stát za Victorem a ostatní si posedali na volná místa. Rebeca s druhou upírkou zůstaly stát stejně jako já. Pořád se nepatrně dotýkali jeho pláště a tak ho ochraňovaly svými dary.

„Kde je Dimitrij?“zeptala se Jane, když ho nikde neviděla.

„Není tady.“ odpověděl jí prostě Emmet.

„A kde je? Ať okamžitě přijde.“ začínala trochu zuřit.

„To půjde těžko, slečinko. Už není mezi námi. Upřímnou soustrast.“ Nahodil smutný obličej Emmet a každý, kdo by nevěděl, že je to šašek, by mu to i uvěřil. Jane, ale nebyla takový formát a Emmet se za svůj vtípek začal svíjet v bolestech.

„Dost, Jane. Emmet říkal pravdu.“ Řekl Carlisle a Emmet se hned na to postavil.

„Kdo?“ chtěla vědět, kdo zničil Dimitrije. Emmet s Jasprem udělali krok dopředu a Jane na ně upřela zase ten svůj šílený pohled, ale protože jí v cestě stál Carlisle, jim se nic nestalo.

„Proč?“ pokračovala ve výslechu. Aro dál seděl a přihlížel té podívané jako by byl doma a ne ve Swords. Na tváři se mu usadil zvláštní úsměv a já jsem byl opět zvědavý, na co myslí. Nebyl jsem zvyklý být takhle hluchý, zvlášť pokud byla moje rodina v nebezpečí jako právě teď.

„Chtěl zabít jednu dívku z okolí a to jsme nemohli dovolit, vůbec se neovládal.“ Vysvětlil jí důvod jeho zničení Carlisle.

„Ale copak jsi Carlisle zapomněl, čím se živíme?“

„Ne, nezapomněl, ale s Dimitrijem jsme měli domluvu, že nebude lovit v blízkém okolí kvůli utajení.“ Pokračoval ve vysvětlování Carlisle. Aro jenom souhlasně pokýval hlavou na znamení, že souhlasí.

„Dimitrij byl jedním z mých nejlepších stopařů.“

„Věř, že to nešlo jinak. Vůbec se neovládal a my jsme nechtěli být prozrazeni.“

„Carlisle, já ti věřím. Vím, že ty bys mi nikdy nelhal.“ promluvil shovívavě Aro, jako by mluvil k malému dítěti a ne muži, který je skoro stejně starý jako on. No vlastně rozdíl mezi jejich věky je jenom třináct století a to není v našem světě moc velký rozdíl.

„Aro.“ promluvila Jane a významně se podívala na Victora a přitom položila Arovy svou drobnou ručku na dlaň.

„Máš pravdu. Teď tu nejsme kvůli Dimitrijovi, ale kvůli Victorovi.“ Cítil jsem, jak Victor vedle mě ztuhl a v Jasperových myšlenkách jsem si mohl přečíst, jak si oddychl, když se Aro, začal věnovat Victorovi a dál neřešil Dimitrije. Vůbec jsem se mu nedivil, ale měl jsem strach, co Aro vymyslí.

„Takže ty jsi nesmrtelný?“ obrátil se, se zájmem, na Victora. Ten neschopný slova jenom kývl hlavou. Aro se tomu pousmál a zahloubal se do myšlenek, které pro mě zůstaly i nadále skryty.

Stále mu nemůžeš číst myšlenky? zeptala se mě Alice v myšlenkách, když se ruka druhé upírky na malý moment odtáhla z Arova pláště. Kdyby mě na to Alice neupozornila, ani bych si toho nevšiml. Začal jsem se soustředit a na ten malý moment jsem mohl opravdu slyšet Arovy myšlenky.

Zajímalo by mě, co by se stalo, kdybychom ho proměnili v upíra. Potom jsem už nic dalšího nezaslechl protože Rebeca nepatrným gestem napomenula Lisu a ta ruku opět položila na Arův plášť. Trochu jsem se zachmuřil. S Victorem jsme byli přátelé a tak se mi nelíbilo, že by se z něj měl stát upír a přitom by to ještě nebylo úplně jisté. V hrudi se mi vydralo tiché zavrčení. Obyčejný člověk by si toho ni nevšiml, ale místnost plná upírů, to bylo něco jiného. Všichni se na mě otočili.

„Děje se něco, Edward?“ zeptal se Carlisle.

„Ne, všechno je v pořádku.“ Snažil jsem se, aby můj hlas zněl klidně.

„Klidně jim to můžeš říct, Edwarde. Vím, že sis toho všiml.“ promluvil Aro. Překvapeně jsem se na něj podíval a potom jsem tedy řekl nahlas tu jedinou myšlenku, kterou jsem v nestřežené chvíli zaslechl.

„Ara napadlo, proměnit Victora v upíra, ale neví, co by se mohlo stát.“ zaslechl jsem, jak se Victorovo srdce na malý okamžik zastavilo a potom se rozběhlo neskutečnou rychlosti. Na Arově obličeji se opět usadil ten vševědný úsměv.

„Něco nám o sobě pověz.“ vyzval Aro Victora. Ten na sucho polkl a v myšlenkách se mu rozběhl jako film jeho vlastní život. Myslel jsem, že by pro něj bylo lepší, kdyby to Arovi ukázal v myšlenkách, ale potom jsem si vzpomněl, že by to nebyl zase tak dobrý nápad. Stačila jedna špatná myšlenka a mohl bych ztratit Bellu. Victor se na mě podíval, věděl o Arově schopnosti a tak jsem naznačil, že má raději mluvit nahlas.

 

Bellin pohled:

S kluky jsem se potom rozloučila a zamířila s Lee k nim domů. Rodiče měla v práci a mladší bratr seděl u televize a sledoval nějakou kreslenou pohádku. Trochu mě překvapilo, že není venku, když je tak hezky, ale nijak jsem to neřešila.

„Dáš si něco k pití?“ zeptala se Lee, stejně skvělá hostitelka jako její matka.

„Jo, ráda.“ Promluvila jsem za jejími vzdalujícími zády.

„Kolu, džus nebo ještě něco jiného?“ ozvala se už z kuchyně.

„Třeba džus.“ Odpověděla jsem ji a sledovala, jak vytáhla dvě skleničky a potom do každé nalila pomerančový džus. Potom mi podala druhou skleničku a společně jsme šli do jejího pokoje. Na poličce u zrcadla jsem zahlédla sponu.

„Udělej si pohodlí, není tu moc uklizeno.“ řekla a začala sbírat trička, která ležela na posteli, aby mi udělala místo k sezení.

„Páni! Kdo je to?“ ukázala jsem na fotku, na jejím nočním stolku. Byl tam opalený kluk s nádherným úsměvem a jednu ruku měl kolem Leeina útlého pasu.

„To je Alecho. Poznali jsme se loni ve Španělsku.“ řekla a usmála se. Mohla jsem si jenom domyslet, co ten úsměv měl znamenat, ale určitě jsem nebyla daleko od pravdy, znám přece Lee, ne?

 

U Lee jsme strávili asi dvě hodiny. Když pro nás přišla El s Peterem, abychom se šli přidat. Došli jsme na pláž a nikdo tam nebyl. Zahlédla jsem jenom Paulova záda, jak jde směrem do lesa. Zřejmě šli na nějaké dřevo.

„Jdeme jim pomoct, ne?“ zeptala jsem se holek, protože Peter někam zmizel. Lee ani El neměly nic proti a tak jsme se vydaly taky do lesa. Nikdy mě nenapadlo, jaká může být legrace při sbírání dřeva na táborák. Ale vlastně mě to mělo napadnout. Kluci se zase chovali jako malé děti a tak prostě nešlo zachovat vážnou tvář a nezačít se smát.

Jack se také velmi uvolnil od chvíle, kdy zjistil, že jsem se s Victorem rozešla. Ale začal mě trochu štvát. Zase se mě snažil sbalit. Neříkám, že to nebylo příjemné. Jack není vůbec škaredý a je s ním opravdu velká zábava, ale moje srdce patřilo někomu jinému. Mému upírovi. Edwardovi. Bylo mi líto, že tady dneska nemůže být se mnou, ale věděla jsem, že mají zase tu návštěvu, která by mě asi nesnesla v jejich přítomnosti.

 

Když se setmělo, kluci zapálili velký táborák a přivalili kmen nějakého padlého stromu, který posloužil jako lavička. Na pláž za námi dokonce přijel i Carl a několik starších mužů a žen. Od Jacka jsem se dozvěděla, že tenhle táborák dělají každým rokem, ale nikdy to nevyšlo tak, abychom se s Elinor mohli přidat. Pokaždé jsme už byly zpátky v Atlantě.

Někdo dokonce přinesl kytaru a tak se začalo i zpívat. Já jsem se raději nepřidávala, nejraději zpívám, jenom když jsem sama a to jsem ještě rudá až za ušima, když někdo to moje skřehotání uslyší.

Když kytara nakonec umlkla, ujal se slova Carl.

„Jako každý rok, i letos jsem rád, že jsme se tu všichni sešli. Všichni tušíte, co bude následovat, ale protože jsou tu mezi námi někteří poprvé, raději to připomenu. Jsou na řadě staré pověsti z tohoto kraje.“ když Carl umlkl, všichni ho vyzívali, aby začal vyprávět. Samotnou mě to velmi potěšilo.

„Dnes to bude o jedné nešťastné lásce.“ ozval se Paulův otec, který právě přicházel rovnou z práce. „Příběh, který vám budu vyprávět se měl odehrát před sedmi staletími někde v tomto kraji …“

 

„…Tedy ještě lidé ještě vzývali bohyni země a dívky se stávaly jejími kněžkami. Bylo to velmi významné postavení a všechny dívky si vážili pocty stát se bohyninou vyvolenou dcerou. Mezi jednu takovou patřila i Briana …

 

Při jejím jménu jsem se zarazila. Copak tu bude vyprávět příběh o Brianě a Victorovi, mých předcích? To je naprostý nesmysl.

 

„… dcera jedné z kněžek. Avšak jejím úkolem se nestala služba Bohyni. Tato čest jí nebyla dopřána. Jednou se totiž zamilovala do mladíka, který do jejich vesnice přišel s ostatními cizinci. Bohyni měla v úctě a přála si jí sloužit, jak nejlépe dovedla, ale srdci poručit nedokázala.

S mladíkem také otěhotněla, ale ještě než porodila, zemřela. Dítě vychovávala její matka se sestrou, a protože nechtěli, aby se dozvěděli, jakou hanbu Briana své rodině způsobila její sestra Freya se za ni rozhodla vydávat. Dívky byly totiž identickými dvojčaty.

Tvrdí se, že Brianina a Freyna matka věřila, že onen mladík mohl ze Brianinu smrt a tak ho proklela. Nikdo však už neví, jak přesně ten příběh skončil.“

 

Paulův otec vyprávěl tak impozantně, že jsem si na malý okamžik připadala jako Briana. Dokázala jsem si představit, co všechno musela zažít i jak moc musela Victora milovat, když se rozhodla opustit Bohyni. Z dálek, kde se toulala moje mysl, mě vytrhl až potlesk, který patřil Paulovu otci. Přidala jsem se také, ale nějak jsem nevnímala okolí.

„Asi bychom už měli jet.“ Řekla jsem, když se znovu rozproudila zábava. Bylo docela pozdě, a tak byl nejvyšší čas odjet.

„Ale kdepak, ještě tu zůstaňte.“ prosil mě s psíma očima Jake. Zavrtěla jsem záporně hlavou a chtěla se vydat hledat Elinor, jelikož jsem si zahlédla odcházet od ohniště. Rozhlédla jsem se a zahlédla jsem už jenom dva obrysy, jak se drží za ruce. Smutně jsem se usmála do tmy a rozhodla se počkat, až se vrátí.

„Přece bys nechtěla odjet tak brzo!“ přišel za mnou i Paul, když mu Jake řekl o mém plánovaném odjezdu.

„Už je opravdu pozdě.“ Snažila jsem se jim to nějak odůvodnit, ale copak to šlo? Lepší výmluva než na čas mě nenapadla, byla jsem myšlenkami stále někde hodně daleko. Daleko v minulosti.

„Je škoda, že tu nebydlíte, nemuseli byste nikam jezdit a mohli byste dneska zůstat ještě s námi.“ Řekl sklesle Jake, když viděl můj rozhodnutý obličej, který se snažil obměkčit svýma psíma očima.

„Promiň Jaku, ale opravdu už musím jet.“ omluvila jsem se mu.

„Copak, snad už nechceš jet?“ zeptal se za mými zády Peter.

„Vlastně, chci.“ Odpověděla jsem mu a podívala se s prosíkem na sestru, aby mě podpořila.

„Bell, no tak, ještě tu chvíli zůstaneme. Carl nám nabídl, že tu dokonce můžeme přespat, pokud budeme chtít.“ No super, takže se odtud dneska nedostanu. Elinor byla tak zahleděná do Peterových očí, že si vůbec nevšimla prosby, která se skrývala v těch mých. A já na ni tolik spoléhala.

 

Nakonec jsem se s kluky jenom rozloučila a sama jsem se vydala domů. Všechny můj odchod mrzel, ale já jsem věděla, že dneska by se mnou moc zábavy nebylo. A za to všechno mohl jenom ten zatracený příběh.

Domů jsem přijela rozespalá, ale věděla jsem, že bych vůbec neusnula. Musela jsem mluvit s babičkou. Potichu jsem odemkla dveře a vešla do domu. Z obýváku jsem zahlédla slabé světlo, které vycházelo ze škvírky pod dveřmi do babiččina pokoje. Přešla jsem ke dveřím a potichu jsem zaklepala.

„Pojď dál, Bell.“ vyzvala mě a hodně mě překvapilo, že věděla, kdo stojí za dveřmi.

„Babi,…“ povzdechla jsem si a sedla si vedle ní na postel.

„Já vím, nemusíš mi nic říkat.“ začala potichu a pohladila mě po vlasech. Opřela jsem si hlavu o její rameno a chvíli tak seděla.

„Babi?“ ozvala jsem se po chvíli.

„Copak?“

„Co se stalo s Brianiným dítětem?“ nevydržela jsem to a konečně se zeptala.

„Bylas na půdě, že?“ zeptala se a bylo vidět, že ani odpověď nepotřebuje slyšet. Ona věděla, že jsem tam byla. Jenom jsem na souhlas zakývala hlavou a dál mlčela. „To znamená, že jsi četla ty dva listy v truhle.“ Opět jsem jenom pokývala na souhlas.

„Myslím, že je na čase, aby ses dozvěděla celou pravdu, Belli.“ Řekla hodně vážným hlasem a já jsem pomalu začínala litovat, že jsem nešla rovnou do svého pokoje. Najednou jsem z té pravdy měla velký strach. Stejně velký nebo možná ještě větší, než když jsem chtěla vědět pravdu o Brianovi.

Diskusní téma: Kdyby se sem přestěhovali, nemuseli by jezdit tak často

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek