Kdyby se sem přestěhovali, nemuseli by jezdit tak často + Konečně znáš celou pravdu

10.01.2010 08:33

25. kapitola

Bellin pohled:

Domů se ani jedné z nás nechtělo a tak když nás Carl pozval na oběd, nadšeně jsme souhlasily. Měly jsme sice menší výčitky, že necháváme babičku doma samotnou, ale ona to snad pochopí.

Po obědě jsem nechala ty dvě hrdličky, myslím tím moji sestru a Petera o samotě a vydala se na malou procházku k zálivu. Nebylo to moc daleko a procházku jsem vlastně uvítala. Procházela jsem se po písčité pláži. Vlny omývaly břeh a přinášely sebou kamínky všech možných barev.

Prošla jsem snad celou pláž, až jsem se dostala k útesům ohraničujícím klidnou vodu od volného moře. Zahlédla jsem kluky, jak dovádějí na skále a potom jeden z nich skočil s veselým smíchem domů. Čekala jsem a tak jsem i viděla jak se zřejmě Paul, který skočil, se po necelé minutě vynořil z vln a plaval ke břehu.

„Bello!“ zavolala na mě Lee, která stála s kluky na útese a zamývala mi. Zamávala jsem ji zpátky a Lee se rozběhla za mnou dolů. Klici si zvolili jinou cestu. Ani jednomu se nechtělo sbíhat dolů a tak jednoduše jeden po druhém seskočili dolů.

„Kde si nechala El s Peterem?“ zeptal se Paul, který ke mně došel jako první.

„Ale, nechala jsem je chvíli samotné.“

„No jo, naše hrdličky.“ řekl a začal se smát na celé kolo.

„Hej, Bell!“ zavolal na mě hned taky Jack. Otočila jsem se na přibíhajícího Jacka a usmála jsem se. Jeho trochu delší vlasy mu povlávaly skoro stejně jako Lee dlouhá hříva.

„Ahoj Jacku!“ pozdravila jsem ho vesele. Zastavil se jenom dva kroky přede mnou a začal se trochu rozdýchávat. Když jsem to tak zvážila tak doplavat ke břehu a ještě doběhnout až ke mně dá opravdu trochu zabrat.

„Bell, chtěl jsem se zeptat, jestli nechcete zůstat s El na dnešní táborák? Peterovi by to udělalo moc velkou radost a mě… nám taky.“ opravil se. No samo sebou pro všechny starosti jsem ještě zapomněla na to, že se Jackovi líbím. Loni se mě pokoušel sbalit, ale byl to neúspěšný pokus. Beru ho jenom jako kamaráda, hodně dobrého, ale pořád jenom jako kamaráda.

„To je dobrý nápad!“ vykřikla nadšeně Lee „Bello určitě tu musíte zůstat.“

„Myslím, že El bude jenom ráda, že bude moc zůstat s Peterem déle.“ Dodal Paul a zase se začal hrozně smát. Nevím, co mu přišlo tak zábavné na tom, že dva po uši zamilovaní lidé chtějí být spolu. Zvlášť když se po prázdninách neuvidí. Tak a to zarazilo i mě. Vůbec mi nedošlo, jak se konec prázdnin rychle blíží.

„Paul, ty se okamžitě přestaneš smát mojí sestřičce…“ řekla jsem výhružně a dala mu takový malý výchovný pohlavek. To samozřejmě rozesmálo všechny přítomné a Paul, který se zdál ze začátku zaražený, se k nim hned přidal. „… no a myslím, že tedy zůstaneme. Bude to vítaná změna.“ Už ani nevím, kdy jsem dělala něco jiného, než se nořila do problémů a snažila je vyřešit.

„Můžeš zavolat i Victorovi.“ Nabídl Paul, ale Lee se na něj hned nehezky podívala a Paul schytal další pohlavek.

„No, co jsem zase řekl špatně?“ zeptal se překvapeně.

„Bell se s Victorem rozešla.“ sykla na něj Lee, ale mě to vlastně nevadilo.

„Promiň, to jsem nechtěl.“ omluvil se mi, hned jak mu došlo, co řekl.

„To je v pohodě.“ odpověděla jsem a usmála se na něj.

 

Edwardův pohled:

„Pojďte dál!“ vyzval Carlisle nečekanou návštěvu se snaživým úsměvem na rtech a společně jsme tedy šli zpátky do domu.

„Carlisle, ani nevíš, jak rád tě po tolika letech rád vidím.“ Pozdravil ho Aro a my konečně s Alicí přišli na to, proč nemohla nic vidět v budoucnosti. Krok za Arem stála Rebeca a nepatrně se dotýkala pláště, který měl Aro přehozený přes ramena. Dokonce jsem nemohl ani říct jeho myšlenky, protože kromě Rebeky tam stála ještě jedna upírka. Obě dvě byly štít. Rebeca fyzický a ta druhá zase psychický. Teď jsme ztratili poslední výhodu, jelikož jsme doufali, že se dozvíme o jejich krocích dříve, než je uskuteční, ale jelikož jsem nemohl Arovi číst myšlenky, nemohl jsem vědět, jak se zachovají.

„Také tě rád vidím, Aro. Vůbec jsme tě nečekali.“

„To víš, chtěl jsem na vlastní oči vidět dalšího nesmrtelného, který není upír.“

„Jane, Alecu, posaďte se k nám.“ nabídla jim Esme místa k sezení a po krátkém zaváhání se přece jenom posadili. Já jsem zůstal stát za Victorem a ostatní si posedali na volná místa. Rebeca s druhou upírkou zůstaly stát stejně jako já. Pořád se nepatrně dotýkali jeho pláště a tak ho ochraňovaly svými dary.

„Kde je Dimitrij?“zeptala se Jane, když ho nikde neviděla.

„Není tady.“ odpověděl jí prostě Emmet.

„A kde je? Ať okamžitě přijde.“ začínala trochu zuřit.

„To půjde těžko, slečinko. Už není mezi námi. Upřímnou soustrast.“ Nahodil smutný obličej Emmet a každý, kdo by nevěděl, že je to šašek, by mu to i uvěřil. Jane, ale nebyla takový formát a Emmet se za svůj vtípek začal svíjet v bolestech.

„Dost, Jane. Emmet říkal pravdu.“ Řekl Carlisle a Emmet se hned na to postavil.

„Kdo?“ chtěla vědět, kdo zničil Dimitrije. Emmet s Jasprem udělali krok dopředu a Jane na ně upřela zase ten svůj šílený pohled, ale protože jí v cestě stál Carlisle, jim se nic nestalo.

„Proč?“ pokračovala ve výslechu. Aro dál seděl a přihlížel té podívané jako by byl doma a ne ve Swords. Na tváři se mu usadil zvláštní úsměv a já jsem byl opět zvědavý, na co myslí. Nebyl jsem zvyklý být takhle hluchý, zvlášť pokud byla moje rodina v nebezpečí jako právě teď.

„Chtěl zabít jednu dívku z okolí a to jsme nemohli dovolit, vůbec se neovládal.“ Vysvětlil jí důvod jeho zničení Carlisle.

„Ale copak jsi Carlisle zapomněl, čím se živíme?“

„Ne, nezapomněl, ale s Dimitrijem jsme měli domluvu, že nebude lovit v blízkém okolí kvůli utajení.“ Pokračoval ve vysvětlování Carlisle. Aro jenom souhlasně pokýval hlavou na znamení, že souhlasí.

„Dimitrij byl jedním z mých nejlepších stopařů.“

„Věř, že to nešlo jinak. Vůbec se neovládal a my jsme nechtěli být prozrazeni.“

„Carlisle, já ti věřím. Vím, že ty bys mi nikdy nelhal.“ promluvil shovívavě Aro, jako by mluvil k malému dítěti a ne muži, který je skoro stejně starý jako on. No vlastně rozdíl mezi jejich věky je jenom třináct století a to není v našem světě moc velký rozdíl.

„Aro.“ promluvila Jane a významně se podívala na Victora a přitom položila Arovy svou drobnou ručku na dlaň.

„Máš pravdu. Teď tu nejsme kvůli Dimitrijovi, ale kvůli Victorovi.“ Cítil jsem, jak Victor vedle mě ztuhl a v Jasperových myšlenkách jsem si mohl přečíst, jak si oddychl, když se Aro, začal věnovat Victorovi a dál neřešil Dimitrije. Vůbec jsem se mu nedivil, ale měl jsem strach, co Aro vymyslí.

„Takže ty jsi nesmrtelný?“ obrátil se, se zájmem, na Victora. Ten neschopný slova jenom kývl hlavou. Aro se tomu pousmál a zahloubal se do myšlenek, které pro mě zůstaly i nadále skryty.

Stále mu nemůžeš číst myšlenky? zeptala se mě Alice v myšlenkách, když se ruka druhé upírky na malý moment odtáhla z Arova pláště. Kdyby mě na to Alice neupozornila, ani bych si toho nevšiml. Začal jsem se soustředit a na ten malý moment jsem mohl opravdu slyšet Arovy myšlenky.

Zajímalo by mě, co by se stalo, kdybychom ho proměnili v upíra. Potom jsem už nic dalšího nezaslechl protože Rebeca nepatrným gestem napomenula Lisu a ta ruku opět položila na Arův plášť. Trochu jsem se zachmuřil. S Victorem jsme byli přátelé a tak se mi nelíbilo, že by se z něj měl stát upír a přitom by to ještě nebylo úplně jisté. V hrudi se mi vydralo tiché zavrčení. Obyčejný člověk by si toho ni nevšiml, ale místnost plná upírů, to bylo něco jiného. Všichni se na mě otočili.

„Děje se něco, Edward?“ zeptal se Carlisle.

„Ne, všechno je v pořádku.“ Snažil jsem se, aby můj hlas zněl klidně.

„Klidně jim to můžeš říct, Edwarde. Vím, že sis toho všiml.“ promluvil Aro. Překvapeně jsem se na něj podíval a potom jsem tedy řekl nahlas tu jedinou myšlenku, kterou jsem v nestřežené chvíli zaslechl.

„Ara napadlo, proměnit Victora v upíra, ale neví, co by se mohlo stát.“ zaslechl jsem, jak se Victorovo srdce na malý okamžik zastavilo a potom se rozběhlo neskutečnou rychlosti. Na Arově obličeji se opět usadil ten vševědný úsměv.

„Něco nám o sobě pověz.“ vyzval Aro Victora. Ten na sucho polkl a v myšlenkách se mu rozběhl jako film jeho vlastní život. Myslel jsem, že by pro něj bylo lepší, kdyby to Arovi ukázal v myšlenkách, ale potom jsem si vzpomněl, že by to nebyl zase tak dobrý nápad. Stačila jedna špatná myšlenka a mohl bych ztratit Bellu. Victor se na mě podíval, věděl o Arově schopnosti a tak jsem naznačil, že má raději mluvit nahlas.

 

Bellin pohled:

S kluky jsem se potom rozloučila a zamířila s Lee k nim domů. Rodiče měla v práci a mladší bratr seděl u televize a sledoval nějakou kreslenou pohádku. Trochu mě překvapilo, že není venku, když je tak hezky, ale nijak jsem to neřešila.

„Dáš si něco k pití?“ zeptala se Lee, stejně skvělá hostitelka jako její matka.

„Jo, ráda.“ Promluvila jsem za jejími vzdalujícími zády.

„Kolu, džus nebo ještě něco jiného?“ ozvala se už z kuchyně.

„Třeba džus.“ Odpověděla jsem ji a sledovala, jak vytáhla dvě skleničky a potom do každé nalila pomerančový džus. Potom mi podala druhou skleničku a společně jsme šli do jejího pokoje. Na poličce u zrcadla jsem zahlédla sponu.

„Udělej si pohodlí, není tu moc uklizeno.“ řekla a začala sbírat trička, která ležela na posteli, aby mi udělala místo k sezení.

„Páni! Kdo je to?“ ukázala jsem na fotku, na jejím nočním stolku. Byl tam opalený kluk s nádherným úsměvem a jednu ruku měl kolem Leeina útlého pasu.

„To je Alecho. Poznali jsme se loni ve Španělsku.“ řekla a usmála se. Mohla jsem si jenom domyslet, co ten úsměv měl znamenat, ale určitě jsem nebyla daleko od pravdy, znám přece Lee, ne?

 

U Lee jsme strávili asi dvě hodiny. Když pro nás přišla El s Peterem, abychom se šli přidat. Došli jsme na pláž a nikdo tam nebyl. Zahlédla jsem jenom Paulova záda, jak jde směrem do lesa. Zřejmě šli na nějaké dřevo.

„Jdeme jim pomoct, ne?“ zeptala jsem se holek, protože Peter někam zmizel. Lee ani El neměly nic proti a tak jsme se vydaly taky do lesa. Nikdy mě nenapadlo, jaká může být legrace při sbírání dřeva na táborák. Ale vlastně mě to mělo napadnout. Kluci se zase chovali jako malé děti a tak prostě nešlo zachovat vážnou tvář a nezačít se smát.

Jack se také velmi uvolnil od chvíle, kdy zjistil, že jsem se s Victorem rozešla. Ale začal mě trochu štvát. Zase se mě snažil sbalit. Neříkám, že to nebylo příjemné. Jack není vůbec škaredý a je s ním opravdu velká zábava, ale moje srdce patřilo někomu jinému. Mému upírovi. Edwardovi. Bylo mi líto, že tady dneska nemůže být se mnou, ale věděla jsem, že mají zase tu návštěvu, která by mě asi nesnesla v jejich přítomnosti.

 

Když se setmělo, kluci zapálili velký táborák a přivalili kmen nějakého padlého stromu, který posloužil jako lavička. Na pláž za námi dokonce přijel i Carl a několik starších mužů a žen. Od Jacka jsem se dozvěděla, že tenhle táborák dělají každým rokem, ale nikdy to nevyšlo tak, abychom se s Elinor mohli přidat. Pokaždé jsme už byly zpátky v Atlantě.

Někdo dokonce přinesl kytaru a tak se začalo i zpívat. Já jsem se raději nepřidávala, nejraději zpívám, jenom když jsem sama a to jsem ještě rudá až za ušima, když někdo to moje skřehotání uslyší.

Když kytara nakonec umlkla, ujal se slova Carl.

„Jako každý rok, i letos jsem rád, že jsme se tu všichni sešli. Všichni tušíte, co bude následovat, ale protože jsou tu mezi námi někteří poprvé, raději to připomenu. Jsou na řadě staré pověsti z tohoto kraje.“ když Carl umlkl, všichni ho vyzívali, aby začal vyprávět. Samotnou mě to velmi potěšilo.

„Dnes to bude o jedné nešťastné lásce.“ ozval se Paulův otec, který právě přicházel rovnou z práce. „Příběh, který vám budu vyprávět se měl odehrát před sedmi staletími někde v tomto kraji …“

 

„…Tedy ještě lidé ještě vzývali bohyni země a dívky se stávaly jejími kněžkami. Bylo to velmi významné postavení a všechny dívky si vážili pocty stát se bohyninou vyvolenou dcerou. Mezi jednu takovou patřila i Briana …

 

Při jejím jménu jsem se zarazila. Copak tu bude vyprávět příběh o Brianě a Victorovi, mých předcích? To je naprostý nesmysl.

 

„… dcera jedné z kněžek. Avšak jejím úkolem se nestala služba Bohyni. Tato čest jí nebyla dopřána. Jednou se totiž zamilovala do mladíka, který do jejich vesnice přišel s ostatními cizinci. Bohyni měla v úctě a přála si jí sloužit, jak nejlépe dovedla, ale srdci poručit nedokázala.

S mladíkem také otěhotněla, ale ještě než porodila, zemřela. Dítě vychovávala její matka se sestrou, a protože nechtěli, aby se dozvěděli, jakou hanbu Briana své rodině způsobila její sestra Freya se za ni rozhodla vydávat. Dívky byly totiž identickými dvojčaty.

Tvrdí se, že Brianina a Freyna matka věřila, že onen mladík mohl ze Brianinu smrt a tak ho proklela. Nikdo však už neví, jak přesně ten příběh skončil.“

 

Paulův otec vyprávěl tak impozantně, že jsem si na malý okamžik připadala jako Briana. Dokázala jsem si představit, co všechno musela zažít i jak moc musela Victora milovat, když se rozhodla opustit Bohyni. Z dálek, kde se toulala moje mysl, mě vytrhl až potlesk, který patřil Paulovu otci. Přidala jsem se také, ale nějak jsem nevnímala okolí.

„Asi bychom už měli jet.“ Řekla jsem, když se znovu rozproudila zábava. Bylo docela pozdě, a tak byl nejvyšší čas odjet.

„Ale kdepak, ještě tu zůstaňte.“ prosil mě s psíma očima Jake. Zavrtěla jsem záporně hlavou a chtěla se vydat hledat Elinor, jelikož jsem si zahlédla odcházet od ohniště. Rozhlédla jsem se a zahlédla jsem už jenom dva obrysy, jak se drží za ruce. Smutně jsem se usmála do tmy a rozhodla se počkat, až se vrátí.

„Přece bys nechtěla odjet tak brzo!“ přišel za mnou i Paul, když mu Jake řekl o mém plánovaném odjezdu.

„Už je opravdu pozdě.“ Snažila jsem se jim to nějak odůvodnit, ale copak to šlo? Lepší výmluva než na čas mě nenapadla, byla jsem myšlenkami stále někde hodně daleko. Daleko v minulosti.

„Je škoda, že tu nebydlíte, nemuseli byste nikam jezdit a mohli byste dneska zůstat ještě s námi.“ Řekl sklesle Jake, když viděl můj rozhodnutý obličej, který se snažil obměkčit svýma psíma očima.

„Promiň Jaku, ale opravdu už musím jet.“ omluvila jsem se mu.

„Copak, snad už nechceš jet?“ zeptal se za mými zády Peter.

„Vlastně, chci.“ Odpověděla jsem mu a podívala se s prosíkem na sestru, aby mě podpořila.

„Bell, no tak, ještě tu chvíli zůstaneme. Carl nám nabídl, že tu dokonce můžeme přespat, pokud budeme chtít.“ No super, takže se odtud dneska nedostanu. Elinor byla tak zahleděná do Peterových očí, že si vůbec nevšimla prosby, která se skrývala v těch mých. A já na ni tolik spoléhala.

 

Nakonec jsem se s kluky jenom rozloučila a sama jsem se vydala domů. Všechny můj odchod mrzel, ale já jsem věděla, že dneska by se mnou moc zábavy nebylo. A za to všechno mohl jenom ten zatracený příběh.

Domů jsem přijela rozespalá, ale věděla jsem, že bych vůbec neusnula. Musela jsem mluvit s babičkou. Potichu jsem odemkla dveře a vešla do domu. Z obýváku jsem zahlédla slabé světlo, které vycházelo ze škvírky pod dveřmi do babiččina pokoje. Přešla jsem ke dveřím a potichu jsem zaklepala.

„Pojď dál, Bell.“ vyzvala mě a hodně mě překvapilo, že věděla, kdo stojí za dveřmi.

„Babi,…“ povzdechla jsem si a sedla si vedle ní na postel.

„Já vím, nemusíš mi nic říkat.“ začala potichu a pohladila mě po vlasech. Opřela jsem si hlavu o její rameno a chvíli tak seděla.

„Babi?“ ozvala jsem se po chvíli.

„Copak?“

„Co se stalo s Brianiným dítětem?“ nevydržela jsem to a konečně se zeptala.

„Bylas na půdě, že?“ zeptala se a bylo vidět, že ani odpověď nepotřebuje slyšet. Ona věděla, že jsem tam byla. Jenom jsem na souhlas zakývala hlavou a dál mlčela. „To znamená, že jsi četla ty dva listy v truhle.“ Opět jsem jenom pokývala na souhlas.

„Myslím, že je na čase, aby ses dozvěděla celou pravdu, Belli.“ Řekla hodně vážným hlasem a já jsem pomalu začínala litovat, že jsem nešla rovnou do svého pokoje. Najednou jsem z té pravdy měla velký strach. Stejně velký nebo možná ještě větší, než když jsem chtěla vědět pravdu o Brianovi.

 

 

26. kapitola

 

Bellin pohled:

Seděla jsem na babiččině posteli a čekala, až mi řekne celou pravdu. Podle toho, co zatím naznačila, jsem ji vůbec neznala. Možná jenom okrajově a potom jsem si domyslela věci, co vůbec nejsou, ale jak je to možné? Vždyť ty dva listy, které jsem si přečetla a které tolik změnily můj život, mluvily tak jednoznačně. Navíc, co jiného by mělo znamenat, když je měla založené v knize na půdě právě ona?

„Myslím, že je na čase, aby ses dozvěděla celou pravdu, Belli.“ Dozvědět se celou pravdu. Tolik jsem po tom toužila, ale tolik jsem se té pravdy bála. Pokaždé, když jsem se měla dozvědět něco zásadního, jsem z toho měla nepříjemný pocit v břiše, ale tohle bylo něco jiného. Nemohla jsem to k tomu přirovnávat, tohle bylo… Ani nevím, jak bych to popsala. Měla jsem strach a to dost velký, dokonce si myslím, že to byl oprávněný strach.

„Briana měla sestru. Byla její dvojče a tak se po její smrti za ni začala vydávat a stala se kněžkou Bohyně místo ní…“

 

Edwardův pohled:

Aro poslouchal Victorův příběh a sem tam pokýval hlavou na souhlas k některým událostem, které mohl znát jen díky svému životu a o kterých se žádné knížky dějepisu nikdy nezmiňují.

„Opravdu zajímavý život, Victore.“ řekl, když Victor domluvil. Stále jsem byl trochu nesvůj z toho, že nemůžu číst Arovi myšlenky, nesnášel jsem ten pocit bezmoci, kterou jsem tím získal. Je pravda, že Belliny myšlenky také číst nemohu, ale to je něco jiného. Bella přece neohrožuje Victora ani mou rodinu. Belle můžu věřit. Arovi ne.

Něco mi v jeho chování nesedělo. Několikrát se dokonce nenápadně podíval na dveře. Jako by někoho čekal. Nikdo z rodiny si těchto nepatrných pohybů nevšiml, ale já jsem Ara nespustil z očí od chvíle, kdy se objevil před domem a tak jsem si toho všiml. Byl jsem si jistý, že na někoho čeká, ale na koho? Že by na někoho z gardy? Přece jen, dvě upírky ho chrání a Jane s Alecem ovládají docela účinnou bojovou schopnost, která by nás v mžiku vyřadila z boje, tak na co by potřeboval dalšího?

„Tak, co s tebou, Victore?“ řekl po hodně dlouhé chvíli ticha, přestože to Victorovi připadalo jenom jako dvě minuty. Sám jsem byl jako na trní, co Aro řekne. Ale než stačil cokoliv říct ozvala se na příjezdové cestě motorka. Nejdříve jsem se ji snažil nevnímat, ale když se Arovi usadil na tváři spokojený úsměv, soustředil jsem se na myšlenky toho nově příchozího trochu víc.

„To jsem zvědavý, co si Aro zase vymyslel.“ slyšel jsem trochu naštvaný hlas. Vlastně jenom myšlenky, ale i to stačilo. Aro věděl, že přijde, proto se pořád díval na dveře. Zarazil jsem se, ten hlas mi byl něčím povědomý, ale nemohl jsem přijít na to proč. V upírském životě jsem ho rozhodně nemohl slyšet, to bych jistě hlas přiřadil k nějakému obličeji, ale teď jsem si nedokázal vybavit, koho mi ten hlas připomíná.

„Myslím, že bys měl jít otevřít, Edwarde.“ promluvil Aro a spokojeně se na mě usmál. Rozhlédl jsem se po místnosti a podíval jsem se hlavně na Alici. V jejích myšlenkách jsem nic nezahlédl. Netušila, jaká pro nás nečekaná návštěva čeká za dveřmi. Ještě jednou jsem se povídal na Ara a ten mi jenom pokynul, aby se vydal ke dveřím a otevřel je.

Než jsem k nim došel, ozvala se zaťukání na dveře. „Hm, opravdu pěkný dům, zajímalo by mě, kdo to zařizoval. Asi se zeptám Ara.“ No tak to jsem zvědavý, koho si Aro přivedl na pomoc. Otevřel jsem tedy dveře.

„Ahoj, já jsem Damon.“ čti [dímon]

„Edward.“ Odpověděl jsem a ustoupil kousek od dveří, aby mohl vejít. Někoho mi hodně připomínal, ale nemohl jsem si vzpomenout koho. Jako upír jsem ho potkat nemohl, to bych si ho určitě pamatoval a jako člověk také ne, žije přece ve Voltéře. Nechápal jsem ten zvláštní hlas v hlavě, který mi říkal, že Damona odněkud znám.

„Konečně jsi dorazil.“ řekl s úsměvem na rtech Aro. Šel jsem jenom jeden krok za Damonem a sledoval, jak na jeho příchod reaguje moje rodina. Všichni se na něj nechápavě dívali, nikdo netušil, proč přijel.

„Aro.“ pozdravil ho Damon a nepatrně poklonil hlavu.

„Carlisle, rád bych tobě i tvé rodině představil Damona, svého de facto syna.“ Řekl a konečně jsem zjistil, proč se Aro nemohl dočkat jeho přítomnosti. V Damonových myšlenkách jsem si přečetl velkou nudu, ale také překvapení nad titulem syna. Tohle sám nečekal, Aro ho takto nazval poprvé.

„Damone, tohle jsou Cullenovi. O Carlisleovi jsem ti už říkal.“ Obrátil se znovu na svého syna a ten si začal se zájmem prohlížet mou rodinu. Znal nás, alespoň z Arova vyprávění. Nebyl tak starý, aby zažil Carlislea ve Voltéře. Byl jen o něco starší, než jsem já sám, možná o jeden nebo dva roky starší.

„Těší mě, Damone.“ pozdravil ho s úsměvem Carlisle a potřásl si s ním rukou.  Potom mu postupně představil celou rodinu a jako posledního si nechal mě. Damon se také na mě zvláštně podíval. „Odkud ho znám?“ ozývalo se v jeho myšlenkách pořád dokola. Super takže se známe, ale nevíme odkud. To je zábava, upír a něco si nepamatuje. To tu ještě nebylo.

„Damon tady s vámi nějaký čas pobude.“ Všichni jsme se překvapeně podívali na Ara. Copak se zbláznil? Chce přijít o dalšího svého bojovníka? Damon se přestane ovládat a nakonec ho budeme muset zničit, stejně jako Dimitrije. Copak Aro pořád nechápe, jak je nebezpečné nechávat tu někoho, kdo se živí lidskou krví, zvlášť pokud se musíme stýkat s lidmi?

Jane s Alecem čekali, co se tedy bude dít. Oba se těšili na boj a tak jejich myšlenky byly značně rozčílené tím, že se nic takového neuskutečnilo. Těšili se, že Aro bude chtít Victora nějak potrestat nebo se postarat o udržení tajemství a my, že ho budeme bránit a tak na nás budou moc použít svou moc. Příchod Damona pro ně byl velkým překvapením, ani jeden nevěděl, že by měl přijít a oslovení syn je překvapilo stejně. Jane byla na Damona naštvaná. Sama je ve Volteří mnohem déle než on a přitom si jako svého syna vybral jeho a ne Aleca nebo ji za dceru. Vždyť mu již tolikrát pomohli při vzpourách tak proč?! Jejich myšlenky jsem nehodlal nadále poslouchat. Byly plné zlosti a touhy po pomstě.

„A my už pojedeme.“ Řekl po chvíli trapného ticha Aro. Stoupl si a obě upírky k němu v mžiku přišli, aby ho mohly pořád chránit svými dary. Přesto jsem opět zaslechl jednu zbloudilou myšlenku „Jsem zvědavý, jestli ho pozná.“ Koho bychom měli poznat? Snad ne Damono? Nebo ho opravdu znám a jenom si na něj nepamatuju?

V zamyšlení jsem vyšel ven. Vůbec jsem si nevšímal myšlenek ostatních z rodiny. Victor zůstal v domě. Damon zase naznačil hlavou poklonu a vypadalo to, jako by se smutkem hleděl za odjíždějícím Arovým autem

 

Bellin pohled:

„…tak a teď znáš celou pravdu.“ Dokončila svůj proslov babička. Seděla jsem na její posteli a hleděla na stěnu před sebou, na které byl jenom malý obrázek. Byla jsem naprosto mimo. Její slova přece nemůžou být pravda. Po tvářích mi začaly znovu stékat slzy. Nevšímala jsem si jich a nadále hypnotizovala ten malý obrázek.

„Takže jsem mu nepomohla?“ zeptala jsem se naprosto bez zájmu. Teď mi to nepřišlo vůbec důležité. Já jsem si přeci myslela, že jsem ho toho prokletí zbavila a on je i nadále nesmrtelný. Tolik jsem mu chtěla pomoci a přitom jsem nemohla.

„Ne, bohužel, Belli.“ Řekla babička a pohladila mě znovu po vlasech a potom si mě přitáhla do svého náručí a já jsem se naplno rozplakala. Jsem opravdu hloupá, jak jsem si mohla myslet, že já bych mohla Victorovi pomoct? Jak jsem si mohla myslet, že já jsem ta pravá, co by mu mohla pomoct? Jsem opravdu pitomá, ale naštěstí to ani on ani Edward neví a já jim to neřeknu.

Asi po další hodině, co jsem seděla v babiččině objetí a slzy mi samovolně stékaly po tváři, jsem se nakonec zvedla a šla nahoru. Zamířila jsem rovnou do koupelny a pustila si teplou sprchu. Potřebovala jsem vyplavit myšlenky, co se mi honily hlavou. Po tváři jsem nechala téct teplou vodu a spolu s ní i mé vlastní slzy. Namydlila jsem si hlavu a potom šampón spláchla. Voněl jako vždy a to mi vrátilo trochu vyrovnanosti, aspoň tohle se nezměnilo. Zabalila jsem se do ručníku a přešla do pokoje. Oblékla jsem na sebe tričko na spaní a potom si rovnou lehla. Musela jsem si zakázat na něco myslet a prostě se přinutit zavřít oči a spát. Dnešek byl opravu dlouhý den.

 

Ráno no vlastně bylo skoro poledne, jsem se probudila a strašně jsem toužila vidět Edwarda, ale protože jsem přijela pozdě, tak jsem nevěděla, jestli návštěva, která jim včera přijela, už odjela nebo ne. Nakonec jsem se rozhodla zavolat Alice.

„Ahoj Alice.“ pozdravila jsem ji, když po prvním zazvonění zvedla telefon.

„Bello!“ ozvala se poněkud překvapeně.

„Je tam někde Edward?“ přešla jsem rovnou k věci.

„Jasně, hned ti ho zavolám.“ Odpověděla a za chvíli jsem slyšela jeho nádherný sametový hlas. „Bell, děje se něco?“ zeptal se ustaraně.

„Ne neděje, jenom jsem tě chtěla slyšet a … a taky se zeptat, jestli se dneska uvidíme?“ dodala jsem už skoro šeptem.

„Za patnáct minut jsem u vás.“ odpověděl mi okamžitě. Možná se na mě těší stejně jako já na něho. Bello, nebuď hloupá, vyplísnila jsem si hned za své hloupé naděje. Copak nevíš, jak jsi dopadla, když jsi naposledy uvěřila něčemu, co nebyla pravda, tedy ne úplně? Jenom s očima pro pláč.

Hned jsem tedy šla do koupelny a trochu jsem zalitovala, že jsem chtěla Edwarda vidět tak brzo. Stačil mi jeden pohled do zrcadla. Oči jsem měla napuchlé a zarudlé od včerejšího pláče. Opláchla jsem si obličej studenou vodou, a když jsem se znovu podívala do zrcadla, usoudila jsem, že to už lepší nebude a tak jsem si ještě rozčesala vlasy a vydala se do pokoje, vybrat si něco na sebe.

Rychle jsem se oblékla, a když už jsem se chystala jít čekat na Edwarda, zakručelo mi v žaludku a mě došlo, že jsem od včerejšího večera nejedla a to už je poledne. Rychle jsem nakoukla do kuchyně, kde zrovna seděla babička s Henrym nad obědem.

„Dobré poledne.“ vešla jsem do kuchyně.

„Dobré.“ zabručel táta a dál se věnoval jídlu. Měla jsem si pět minut, ale opětovné zakručení v břiše mi připomnělo, že bych si měla něco vzít. Naložila jsem si na talíř porci jako pro vrabce a rychle jsem ji do sebe naházela. Zrovna když jsem umyla talířek a schovávala ho do skřínky, zaslechla jsem klepání. Edwarde.

S úsměvem na rtech jsem odběhla ke dveřím a rychle je otevřela. Edward se na mě nádherně usmíval a já jsem nemohla jinak než ho obejmout.

„Tati, jdu ven!“ zavolala jsem ještě do kuchyně a už jsem si obouvala boty a zavírala za sebou dveře. Nemusela jsem mu to hlásit, ale bylo to lepší. Elinor se ještě nevrátila z Rush a tak jsem přepokládala, že se dobře bavila a zřejmě ještě baví.

„Edwarde, ráda tě vidím.“ Řekla jsem, když jsme se ruku v ruce vzdalovaly od domu. Stále jsem se usmívala jako měsíček. Ani jsem si nevzpomněla, proč jsem včera brečela. Vlastně jsem si nevzpomněla, že jsem vůbec brečela.

„Já tebe taky.“ Řekl s nádherným úsměvem.

„Stále je u vás ta návštěva nebo už odjeli?“

„Většina už včera odjela, ale jeden zůstal.“ Řekl, a já hned poznala, že se mu na tom něco nelíbí, ale nechtěla jsem si dnešní odpoledne s Edwardem kazit mluvením o dalších upírech. „Co jsi včera vlastně dělala?“

„Byla jsem v Rush, kluci nás potom pozvali na táborák, na který se potom připojili i někteří starší z vesnice. Potom jsem jela domů. Elinor tam chtěla zůstat a tak jsem ji tam nechala.“

„Co se tam stalo?“ zeptal se z ničeho nic a naprosto mě tím překvapil. Zastavila jsem se a on se na mě znovu podíval.

„Nic, proč se ptáš?“ zeptala jsem se překvapeně.

„Tvoje oči. Jsou takové červené, jako bys celou noc probrečela.“ Řekl jenom tak mimochodem. Sakra. A já si myslela, že to nepůjde poznat. Co mu mát teď říct? Že jsem byla tak blbá a věřila, že jsem schopná dělat zázraky?

„To nic není.“

„Bell, víš, že mi můžeš říct všechno.“ Řekl a chytil můj obličej do dlaní, abych se na něj podívala, protože jsem pohled klopila do země, aby nepoznal, že se mu snažím svou hloupost utajit.

„Já vím.“ Řekl jsem, ale stále jsem se neměla k tomu, abych mu to řekl, ale Edward ze mě nespouštěl pohled a tak jsem nakonec podlehla. „No tak jo, mluvila jsem včera večer s babičkou o Victorovi.“

„Victorovi?“

„Ano. A taky o Brianě.“ dodala jsem.

„A co ses dozvěděla?“ zeptal se mě se zájmem a znovu se na mě zahleděl.

„Budeš se mi smát.“ zkusila jsem to, ale věděla jsem, že to stejně nezabere. Posledně jsem ho tak chtěla také odradit, ale nedal se a potom se vlastně ani nezasmál.

„Víš, že nebudu.“ ano to jsem věděla.

„Jo. Já jsem opravdu blbá. Víš, co jsem si myslela? Že jsem Victorovo pra-pra-pra pravnučka. Chápeš to? A taky jsem si myslela, že ho dokážu zbavit toho prokletí a to všechno kvůli tomu, že jsem si přečetla ty papíry, co měla babička na půdě.“ Podívala jsem se na Edwarda a ten se na mě nechápavě díval.

„Bello, ty přece nejsi hloupá.“ řekl a pohladil mě po vlasech jako včera babička.

„Ale jsem.“ odporovala jsem.

„Takže nejsi Victorova příbuzná?“

„Ne.“ odpověděla jsem prostě a on se jenom zachmuřil. Tolik jsem chtěla vědět, nad čím přemýšlí, ale tušila jsem, že by se mi to nemuselo líbit.

Diskusní téma: Kdyby se sem přestěhovali, nemuseli by jezdit tak často + Konečně znáš celou pravdu

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek