Já vám to vysvětlím...

09.01.2010 21:17

„Bello?“ zavolal jsem na dceru trochu vystrašeně. Byla někde u domu, ale už před hodinou měla být doma. Měl jsem o ni strach, nebyly jí ještě ani dva roky a už vypadala na osm. Přemluvila mě, abych ji pustil do školy, ale já jsem si tím nebyl jistý, ale copak jsem ji mohl odmítnout, když se na mě podívala těma čokoládovýma kukadlama, které zdědila po své mamince, po mé milované manželce?

„Isabello!“ zavolal jsem znovu. Potom jsem zahlédl pohyb směrem k domu. Vesele si poskakovala po pěšině vedoucí lesem až někam k městu, kde les končil, a zpívala si. Byl to krásný pohled, hnědé vlasy jí vlály v letním podvečerním vánku a na tváři jí hrál nádherný úsměv, který mi tolik připomínal moji Esme. Tolik se mi po ní stýskalo, ale musel jsem se starat o Bellu a to zabralo, hned po práci hodně času. Musel jsem se o mojí malé holčičce naučit spoustu věcí. A učit jsem se musel nejen já, ale i ona. Musel jsem jí toho o našem světě hodně vysvětlit, ale stačilo ji to říct jednou a sem tam připomenout a už ji to v té hlavičce zůstalo. Paměť měla stejně skvělou jako já sám.

„Už jsem tu tati.“ ozval se její melodický hlásek a skočila mi kolem krku. Byla takový malý andílek s ďáblíkem v těle.

„Nachystal jsem ti večeři.“ řekl jsem a za ruku ji vedl do kuchyně. Díky Belle jsem se, kromě špičkového chirurga, stal také skvělým kuchařem a musím říct, že mě to velmi bavilo. Velká zábava byla, když jsme společně pekli dort k jejím druhým narozeninám. Mouku měla po celém obličeji i ve vlasech a já jsem na tom byl obdobně. Polovina čokoládové polevy zůstala na našich zástěrách a tu druhou polovinu stihla Bella slízat, ještě než jsem stihl donést dort. Byla hodně mlsná, ale nikdy na ní nebylo vidět, kolik sladkého kdy spořádala, pokaždé to vyběhala venku. Nikdy nevydržela chvilku v klidu, pořád musela něco dělat. Vždy mě stálo hodně času ji přesvědčit, aby přestala dělat skopičiny a věnovala se i něčemu jinému. Nejhorší ji bylo přesvědčit, když se koupala, pokaždé se to zvrhlo ve velkou vodní bitku a moje oblečení málo kdy zůstalo suché.

„Mňam, palačinky.“ dala mi pusu na tvář a už běžela ke stolu. Palačinky patřily k jejím nejoblíbenějším jídlům. Po večeři jsem umyl talíř a společně jsme se šli do jejího pokoje, kde jsem ji uložil a jako každý večer začal číst. Někdy jsme se ve čtení střídali, protože Bella byla hodně šikovná a na svůj věk chápala mnohé věci lépe než já. Zabalil jsem ji do deky a vzal knížku, kterou jsme si včera rozečetli. Na větrné hůrce. Už od jednoho roku milovala klasiku a tahle knížka patřila k jejím nejoblíbenějším. Otevřel jsem ji tedy na založené stránce a začal číst.

Po hodině čtení se Belle začaly klížit oči a tak jsem dočetl stránku a zavřel knížku. Políbil jsem ji na čelíčko, zhasnul lampičku na nočním stolku a vydal se do své pracovny.

 

Ráno jsem ji jako už několik předchozích dnů odvezl do školy. Před budovou na ni čekaly její kamarádky se svými hračkami. Bella si sice s panenkami moc nehrála, ale musela zapadnout, a protože holčičky v jejím věku si s panenkami hrají neustále, musel jsem jí jednu také pořídit.

Rozloučili jsme se a já se vydal do práce. Bylo zase jedno z pošmourných rán tady v Chicagu. Žijeme tady od začátku školního roku a právě je listopad. Našel jsem si práci na zdejší klinice, kam jsem zrovna mířil. Cesta probíhala jako vždy klidně, díky svým dokonalým reflexům jsem nikdy neměl nehodu, ale v poloprázdném městě, kterým pro dnešní ráno Chicago bylo, jsem je ani nepotřeboval. Projel jsem poloprázdnými ulicemi a už jsem vcházel do dominantní budovy místní nemocnice.

„Dobré ráno, doktore Cullene.“ pozdravila mě sestřička na recepci, kterou jsem míjel cestou do kanceláře.

„Dobré ráno, Mary.“ Poslední měsíc se mi snažila už několikrát vlichotit do přízně, ale já jsem byl i po dvou letech stále myšlenkami u Esme, která zemřela, když přiváděla na svět náš malý zázrak, naši malou holčičku, naši Bellu. Na tváři se mi objevil smutný úsměv, v jedné chvíli jsem měl všechno, co jsem kdy mohl chtít a v té druhé mi část toho štěstí osud vzal.

V kanceláři jsem si opět oblékl bílý plášť a vydal se podívat na své pacienty. Začínal můj obvyklý den. Přišel jsem do prvního pokoje, kde byli zatím jenom dva pacienti. Vzal jsem si kartu od prvního a začetl jsem se do ní. Muž nebyl mým pacientem, ale protože tu Jack, můj kolega, nebyl, musel jsem ho zkontrolovat sám.

„Dobré ráno, pane Greene.“

„Dobré ráno, pan doktor Randolf tu dneska není?“

„Ne, dneska si vzal dovolenou, vdává se mu dcera.“

„Tak to mu přeju, svou dceru jsem už provdal…“ pacienti si rádi s námi doktory povídají a někdy to není vůbec nepříjemné. Když se k nim chováte mile, většinou s nimi nejsou žádné potíže.

„Jak se dneska cítíte?“ přerušil jsem jeho vyprávění o dceři a začal s vyšetřením. Když jsem skončil, přešel jsem ke druhému pacientovi. Zrovna včera jsem mu musel vyoperoval žlučník. Zákrok to byl poměrně jednoduchý a už když jsem včera odcházel z nemocnice, byl při vědomí, ale neměl náladu se, se mnou bavit.

„Dobré ráno, pane Swane.“ Byl z městečka kousek od Chicaga a už jakmile jsem ho poprvé uviděl, bylo mi jasné, že toho moc nenamluví. Na pozdrav jenom pokýval hlavou a v tichu mě nechal provést základní vyšetření. Když jsem byl hotov, dopsal jsem všechny nové poznatky do jeho chorobopisu a vydal se za dalšími pacienty.

 

A tak probíhal můj klasický den. Prošel jsem všechny pacienty a potom jsem musel ještě na sál. Opakoval se tradiční den v nemocnici.

Odpoledne jsem se vydal pro Bellu do družiny. Vysedl jsem z auta a šel na hřiště, kde jsem zahlédl její vychovatelky s ostatními dětmi.

„Dobrý den.“ pozdravil jsem ji.

„Dobrý den, pane Cullene.“ Odpověděla mi, ale v jejím tónu znělo překvapení. Nechápal jsem, kde se mohl vzít, přece mě zná, tak co ji překvapilo?

„Jdu si pro Bellu.“

„Ale, Bella přece odešla se svou tetou, vaší sestrou.“ řekla překvapeně.

„Sestrou?“ úplně mě to zaskočilo, já přece sestru nemám! „ Aha, setrou. Úplně jsem zapomněl, že ji dneska vyzvedne ona. Moc děkuju.“ Byl jsem překvapený, a poděkoval jsem jí za něco, za co bych jí normálně neděkoval. Moje sestra? Nasedl jsem rychle do auta a vyrazil domů. Měl jsem o Bellu strach, je přece to jediné, co mi v mojí věčnosti zůstalo, nesmí se jí nic stát.

„Bello!“ zavolal jsem, sotva jsem vystoupil z auta, běžel jsem rychle do domu. Moc jsem se nesoustředil, popoháněl mě strach o mou malou Bellu a tak jsem si ani nevšiml, že v domě je cítit pach dalších tří upírů. Vešel jsem do obývacího pokoje, když jsem ji uviděl, ale instinkt mi napověděl, že je něco špatně. Stačil jsem se sklonit, takže mi muž za dveřmi do kuchyně nestačil nasadit kravatu, ale přesto mě pevně chytil za hlavu a krk.

„Tati.“ Zakňourala Bella a chtěla se ke mně rozběhnout, ale ta upírka, co se najedou objevila vedle ní, ji držela a nedovolila jí to. Zavrčel jsem na ni, ale pozice, ve které jsme se nacházel, mi nedovolovala nijak více zasáhnout, proto jsem se snažil dát najevo, že nebudu klást žádný odpor a tak jsem se mohl konečně narovnat, ale i přesto mi ten cizí upír stále svíral ruce za zády. Nechtěl jsem, aby se jí něco stalo.

„Co se tady děje?“ zeptal jsem se a čekal vysvětlení.

„Ale, copak by se dělo. Ona…“ řekla upírka a ukázala na Bellu „… je dítě a upírka.“

„Ale, tak to není.“ začal jsem odporovat.

„Ticho.“ zasyčel mi do ucha ten blonďák s rudě planoucíma očima. Nevěděl jsem, co od nich můžu čekat.  Najednou ta rusovláska chytla Bellu za rameno a vedla ji ven. Hned po tom mě ten blonďák dostrkal taky ven.

„Co… co budete dělat?“ ptal jsem se trochu vystrašeně.

„Porušil jsi zákon a podle toho se také zachováme.“ Začínalo mi docházet, co mě čeká, pokud se mi nepodaří zasáhnout. Začal jsem přemýšlet, co bych měl udělat. Tohle nebylo vůbec dobré.

„Ale to se mýlíte.“ snažil jsem se jim jejich názor na Bellu vymluvit.

„Chceš říct, že není upírka?“

„To ne, ale…“ zase mě nenechal nic doříct. Chtěli nás zničit, ale to jsem nehodlal dopustit, vždyť jsme se ničeho nedopustili, tak proč za to máme pikat? Vytrhl jsem se tomu blonďákovi a chystal se na něj zaútočit, ale to už k němu přiskočil i ten poslední a oba na mě začali vrčet.

„Co se tady děje?“ ozval se najednou cizí hlas někde za mými zády. Nedovolil jsem si, se otočit, mohlo by mě to stát existenci a taky mou dceru. Najednou se ale upíři uvolnili ze svých strnulých bojových pozic a postavili se do pozoru. Až teď jsem se rozhodl otočit.

„Porušil zákon.“ Promluvila zase ta zrzka, pořád jsem neznal jejich jména.

„A jak se vlastně jmenujete?“ zeptala se příchozí a podívala se na svého společníka. Oba byli hrozně mladí, pořád to byli ještě děti, ale rozhodně to byli upíři. Byli mi povědomí, s jistou jsem věděl, že jsem je nikdy neviděl, ale rozhodně mi povědomí byli. Potom jsem si vzpomněl.

„Já jsem Victoria, tohle je James a Laurent.“ ta žena musela být nějaký jejich mluvčí. Laurenta jsem ještě nezaslechl za celou dobu promluvit.

„Jak porušili zákon?“ zeptala se zvědavě ta malá blondýnka a kluk vedle ní se trochu ošil. Nečekal, že dívka bude jenom vyslýchat.

„Přeměnil dítě.“ řekla Victorie a ukázala na Bellu, která mezitím přiběhla ke mně a zvědavě vykukovala na tu blondýnku.

„Přeměnil? Copak neslyšíte, že jí bije srdce?“ ozval se teď i ten kluk. To trojici upírů, kteří se nás chystali zničit, zarazilo a oni se zaposlouchali. Překvapilo je to a ani se nediví. Bella je jedinečná.

„Ale, jak je to možné?“ zeptala se překvapeně Victorie.

„To je jednoduché.“ Usmála se na ni přívětivě dívka, ale než stačila cokoliv dodat, objevil se za jejími zády upír, kterého bych tady nikdy nečekal. Nebyl, ale sám, měl sebou několik členů jeho gardy, mezi nimi i Demetriho a Felixe, které jsem poznal za svůj krátký pobyt ve Voltéře před několika staletími.

„Carlisle, rád tě vidím příteli.“ pozdravil mě stejně, jako by se nic kolem toho nedělo. Vůbec se nezměnil.

„Rád bych řekl to samé, Aro, ale jak vidíš…“ naznačil jsem rukou, aby se rozhlédl kolem sebe „…to právě říct nemůžu.“

„Máš pravdu, není zrovna nejvhodnější doba. To je tvoje dcera?“

„Ano, to je Bella.“ nemělo cenu zapírat, Arovi stačil jediný dotek, aby poznal, že jsem mu lhal a navíc, byl to můj dávný přítel. Bella se na něho upřeně dívala a Aro se zdál fascinovaný jejím pohledem. Všechny uchvátila na první pohled. Drobnou ručkou si odhrnula vlasy z tváře, za kterými se do teď schovávala a natočila se celá na Ara a členy jeho gardy. Ten nemohl, od Belly odtrhnou pohled.

Sledoval jsem to pouto, které vznikalo v průběhu jejich očního kontaktu. Ten cit v Arových očích. Nespouštěl jsem z něj pohled a tak mi ani neušel jeho nepatrný pohyb, kterým k sobě přivolal tu malou dívku. Jemně se dotkla jeho ruky, a když kousek odstoupila, na tváři se jí objevil spokojený úsměv a ten kluk vedle ní ji napodobil. Byli jako dvojčata. Počkat dvojčata? Snad to není Jane a Alec? Když se James pod jejím upřeným pohledem zkroutil na zem v bolestech, věděl jsem, že jsem se nezmýlil. Ostatní dva začali tápat kolem sebe, což byl zase Alecův dar. Ostatní z gardy na nic nečekali a dali se do jejich ničení. Klekl jsem si vedle Belly a schoval její tvář v mém náručí. Všechno bylo za námi, ale nechtěl jsem, aby to musela vidět. Stačilo, že slyšela výkřiky bolesti, které způsobila Jane a Alec svým mučením a když se k nim přidal i Felix, který si vzal na starosti toho posledního upíra. Bránil se, ale Felix mu zasadil pár dobře mířených ran a za malý okamžik už byly na jedné hromadě všechny kousky, které ze tří upírů vzniky a já i Bella jsme uslyšeli praskání ohně, který se po chvíli rozhořel. Vzduch začal plnit nasládlý pach.

„Jste v pořádku?“ zeptal se po chvíli Aro. Vzhlédl jsem k němu, ale v první vteřině mi bylo jasné, že se neptá tak úplně na mě jako spíš na Bellu. Na souhlas jsem tedy kývl a zvedl Bellu do náruče, stále jsem si, ale držel tak, aby se nemohla dívat na tu hořící hromadu, která ještě před chvílí byla trojice upírů, kteří nás ohrožovali na životě. Musí se toho naučit ještě hodně, ale ne tímto způsobem.

„Pojďte, půjdeme odtud.“ vyzval jsem se, aby mě následovali a vydal jsem se do domu. Bellu jsem odnesl do jejího pokoje a uložil ji do postele, protože mi v náručí usnula a vydal jsem se do obývacího pokoje, kde jsem návštěvu zanechal.

 

„Co tě přivádí, Aro?“ zeptal jsem se ho, když jsem si sedl naproti němu. Nějak mi jeho přítomnost tady nepřipadala, jako návštěva starého kamaráda, ale mohl jsem se třeba i mýlit a ono se mu opravdu zastesklo.

„Jednou za čas není na škodu vyrazit z Voltéry ven.“ Odpověděl a znovu se usmál, ale na to, abych mu jen tak uvěřil, jsem Ara znal dlouho. Jistě měl v úmyslu ještě něco víc. Ten divný pocit, kvůli jeho návštěvě ještě více zesílil.

„A jak se ti libí v Americe?“ snažil jsem se navodit příjemnou atmosféru.

„Je to tady nádherné, asi budu jezdit častěji.“ sakra. Věděl jsem, že sám se nemám čeho bát. Dodržuju naše pravidlo a nikdy bych neohrozil naše tajemství, ale to, že chce jezdit častěji, se mi moc nelíbilo.

„Rádi tě tady uvidíme.“ snažil jsem se, aby na mě nebylo vidět, jak mi to vadí.

„Tati?“ ani jsem si neuvědomil, že už se s Arem bavíme víc jak dvě hodiny, když přišla rozespalá Bella do obývacího pokoje, sedla si mi na klín a protírala si oči. Aro na ni fascinovaně hleděl a já jsem v jeho pohledu neviděl nic dobrého.

„Seznámíš nás?“ zeptal se trochu úlisně.

„Jistě. Aro, toto je moje dcera Bella, Bello tohle je Aro.“ Bella se hned v mém objetí napřímila a kouzelně se na Ara usmála. Byla sice malá, ale její chování bylo jako chování dospělého člověka.

„Ráda tě poznávám, Aro.“ přešla bez nejmenšího problému do tykání.

„Já tebe taky Bello.“ odpověděl a usmál se na ní. Belle se pod jeho upřeným pohledem trochu zavrtěla a ještě růžové tvářičky jí ještě víc zrudly. Nervózně si začala hrát s vlásky a tak jsem si raději poslal do pokoje, aby na mě počkala.

„Takže…“ nechtěl jsem Ara vyhazovat, ale zároveň jsem nevěděl jak se na něho tvářit, o čem mluvit a za to všechno mohl jenom Arův pohled na mou malou holčičku. Tolik jsem chtěl vědět, co se mu právě honí hlavou, ale měl jsem smůlu.

„Asi půjdeme.“ otočil se Aro na svůj doprovod a já jsem si oddechl, že jsem ho nemusel vyhodit. „Carlisle musíš nás někdy navštívit ve Voltéře i se svou roztomilou dcerou, dlouho jsi tam nebyl a některé části tvého života se zdají velmi zajímavé.“ Poznamenal, když jsem ho doprovázel ke dveřím. První vyšel Demetri s Felixem, kteří přeskupili gardu, která byla celou dobu venku a potom vyšel z domu i Aro s Jane a Alecem. Musel jsem si oddychnout. Když jsem za nimi konečně zavřel dveře, šel jsem za Bellou nahoru. Seděla ve svém oblíbeném houpacím křesle a četla si. Zůstal jsem stát ve dveřích a jenom jsem se na ni díval.

Diskusní téma: Já vám to vysvětlím...

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek