Epilog

11.01.2010 19:09

O dvacet let později

            Hollywood všechny ovládl, přestože jsem věřila, že lidé nebudou tak hloupí, aby věřili těm nesmyslům, spletla jsem se. Mladí lidé toužili prorazit do branže filmu nebo divadla a starší je v tom plně podporovali. Televizní obrazovky zaplňovaly filmy s nejrůznějšími náměty, ale co jsem doopravdy nesnášela, byly ty umělé fantasy filmy vytvořené v ateliérech nebo na počítačích. Nesnášela jsem, jak podávají lidem všechny ty nesmysl o upírech, vlkodlacích, čarodějnicích a jiných nadpřirozených bytostech.

            Chtěla jsem lidem ukázat, jak na tyto bytosti ať skutečné nebo nikoliv nahlížím sama a přestože mi teprve v listopadu bude osmnáct, rozhodla jsem se napsat příběh. Příběh, který se mi každou noc odehrával v hlavě, který jsem ráno co ráno zapisovala na papír a který se má zítra objevit v knihkupectví.

Nebyla jsem si jistá, jestli se kniha stane oblíbenou, jenom jsem chtěla poukázat na to, že vlkodlaci nemusí být monstra měnící o úplňku, ale jenom lidé chránící svou vesnici, pro jejíž dobro se mění ve vlky. Také jsem lidem chtěla představit upíry. Všichni věřili, že je možné je zničit svěcenou vodou nebo kůlem do srdce, já jsem přesto byla jiného názoru a ten se také objevil v příběhu.

Jmenuji se Isabella Montenegrová, ale přátelé mi říkají Isa, je pravda ale, že v Edmondu moc přátel nemám, protože jsme se nedávno přistěhovali a já pracovala na své knize, kterou se místní nakladatelství rozhodlo vydat. Knize udělali opravdu velkou reklamu a tak mě úplně překvapilo, když během dvou dnů zmizela z obchodů. Lidé si chtěli přečíst můj příběh. Příběh o zamilovaných upírech. Byla jsem šťastná.

Asi po týdnu jsem měla zvláštní telefonát. Volala mi nějaká Alice, příjmení mi neprozradila, ale tvrdila, že spolu s jejím bratrem četli mou knihu a něco by je zajímalo a jestli se s nimi nemůžu setkat. Nejdřív jsem chtěla odmítnout, ale něco mi říkalo, ať to nedělám, že bych toho mohla v budoucnu litovat a tak jsem na schůzku přistoupila, domluvily jsme den, hodinu a místo potom jsme se už jenom rozloučili.

Žádný telefonát mě nikdy nevyvedl z míry jako tenhle. Zajímalo by mě, kde na mě Alice získala kontakt a také proč mi nechtěla prozradit své příjmení. Prý bych jí stejně nevěřila a myslela si, že si dělá legraci. Plna napětí a očekávaní jsem čekala, až nastane den naší schůzky.

 

A je to tady. Jdu setmělou uličkou do kavárny, kde se mám setkat s Alicí a jejím bratrem. Bylo to tak zvláštní, ulice, po které jsem šla nikdy nebyla frekventovaná, ale kavárna měla skvělou pověst a lidé sem chodili rádi, přesto jsem potkala jenom jeden mladý pár vracející se od kavárny.

Přišla jsem ke kavárně a na dveřích byla cedule s nápisem SOUKROMÁ AKCE. Nahlédla jsem oknem dovnitř a zjistila jsem, že tam jsou jen dva lidé. Už jsem chtěla odejít, když se jedna postava otočila a když mě zahlédla tak mi i zamávala a naznačila ať jsu dovnitř. Se smíšenými pocity jsem vzala za kliku a otevřela, ta dívka musí být Alice a ten klik vedle ní její bratr, přesto jsem se nedokázala zbavit pocitu, že mi někoho připomínají, ale nemohla jsem si vzpomenout koho.

„Bello … ty ses vrátila.“ řekl trochu překvapeně a šťastně ten kluk, co tu byl s Alicí. Nevěděla jsem, jak na jeho slova reagovat. Po jeho slovech se na něj Alice zamračila.
            „Promiň, ale já nejsem Bella, je pravda, že se jmenuju Isabella, ale přátelé mi říkají Isa.“ Často jsem musela takhle lidi opravovat, všichni mi chtějí vždy tahle říkat, ale mně se to nelíbí. Isabellám se vždy říká Bello, ale já jsem se chtěla něčím odlišit.

„Tak tedy Iso, tohle je můj bratr Edward a oběma se nám líbila tvoje knížka.“ Při vyslovení jeho jména mi došlo, koho mi připomínají. Postavy z mé knihy, byli přesně tací jako ve snu. Nechápavě jsem se na ně podívala, tohle se mi asi jenom zdá.

„Iso jsi v pořádku?“ zeptal se mě Edward starostlivě, když jsem na ně nějakou dobu jenom zírala.

„To je dobrý. Jsem v pořádku.“ odpověděla jsem a snažila se přestat na ně zírat.

„Víš, chtěli jsme se jenom zeptat, kde jsi přišla na námět svého příběhu? Tolik se to liší od toho, co produkuje Hollywood.“ ujala se slova Alice.

„Já vím i můj nakladatel říkal, že se to liší od toho jak lidé vnímají upíry, ale tohle je můj postoj. No a námět jsem získala … vím, že to bude znít divně … ale získala jsem ho ve snu.“ připadala jsem si divně, tohle jsem neřekla ani v nakladatelství a nevím, co mě přimělo to říct téhle zvláštní dvojici. Nějak podvědomě jsem jim asi věřila nebo co.

„Naopak, vůbec to nezní divně.“ Řekla Alice a potom se tak zvláště podívala na Edwarda. Kdybych byla v mém příběhu, určitých bych řekla, že mu v myšlenkách něco řekla, ale protože v něm nejsem tak se mi to určitě zdálo. Začínám být v jejich přítomnosti paranoidní.

„Můžu se jenom zeptat proč je na dveřích ta cedule SOUKROMÁ AKCE?“ tohle mě zajímalo už od mého příchodu, nechápala jsem to.

„To je dobrá otázka“ promluvil od začátku naší schůzky potřetí Edward „je tam, protože jsme s tebou potřebovali mluvit o samotě a na něco se zeptat.“

„No tak se ptejte, když už jsme tu.“ snažila jsem se působit uvolněně.

„Pojďte dovnitř!“ vyzvala Alice nějaké osoby. Ze zadní místnosti k nám přišlo pět osob. Všichni byli až neuvěřitelně krásní, z ženské části vynikala ta blondýnka s přiléhavých rudých šatech a z mužské to byl pořád Edward. Zase jsem byla nějak mimo, nechápala jsem, co to všechno má znamenat přesto jsem z nově příchozích nedokázala spustit zrak.

„Poznáváš je? Poznáváš nás?“ zeptala se mě Alice po chvíli, kterou mi dala na vzpamatování, pro mě to bylo, ale opravdu málo času.

„Já nevím, někoho mi připomínáte.“ řekla jsem skoro zoufale.

„Koho ti připomínáme?“ zeptal se pro změnu Edward. Tohle na mě už bylo trochu moc, nemohla jsem si to srovnat v hlavě. „Tak počkej, já ti je všechny představím, ano?“ nabídl se. Tohle by mohlo pomoct, pomyslela jsem si a na souhlas zavrtěla hlavou. Edward je tedy začal představovat, ale už při prvním jménu jsem se začala propadat do černo černé tmy.

 

„Bello, Bello …“ uslyšela jsem něčí starostlivý hlas. Byl tak hrozně povědomý, ale mé víčka byly tak těžké, že jsem je nedokázala od sebe odlepit a podívat se na toho, komu ten hlas patří.

„Co to s ní je?“ zeptal se další hlas. Byl stejně starostlivý a stejně povědomý jako ten první, přesto jsem ho nedokázala přiřadit k nějakému obličeji nebo jménu. Čekala jsem, co mu odpoví.

„Jenom omdlela, za chvíli bude v pořádku. Bylo toho na ni teď moc.“

„Za minutu se probere.“ tak tenhle hlas jsem poznal, byla to Alice.

„Asi byste měli odejít, nejdřív s ní promluvíme a potom vás zavoláme zpátky.“ navrhl další hlas, nejspíš Edwardův.

„Když myslíš, že to tak bude lepší.“ odpověděl mu nějaký mužský hlas a potom jsem už nic neslyšela. Chvíli jsem ještě jen tak ležela na té studené zemi a potom jsem pomalu začala otevírat oči. Někdo mě na tu zem musel položit, protože první co jsem viděla, když jsem otevřela oči, byl strop. Ani jsem nestačila zamrkat a sklonila se nade mne Alicina hlava.

„Jsi v pořádku Iso?“ pohnula jsem hlavou na znamení souhlasu a snažila se pomalu si sednout. Trochu se mi motala hlava, ale to jsem připisovala tomu, že jsem před chvílí omdlela. S Alicinou pomocí jsem si nakonec i sedla.

„Kdo byli ti lidé, co před chvílí odešli?“ zeptala jsem se po chvíli.

„To byli naši rodiče a sourozenci.“ odpověděla mile Alice.

„Poznala jsi někoho?“ nevydržel to Edward a začal se mě znovu vyptávat, jako by čekal, co přesně odpovím, jakoby na mojí odpovědi záleželo.

„Nevím, někoho mi připomínali.“ odpověděla jsem popravdě.

„Napadlo tě někdy, že příběhy co spisovatelé píší, se někdy skutečně staly?“ tak tohle mě napadlo milionkrát a hlavně když bylo v knize napsané, že je to podle skutečné události.

„Párkrát ano.“ pořád jsem nechápala, kam svými otázkami míří.

„Co bys řekla na to, že ten příběh, který jsi před nedávnem napsala, se před více jak dvaceti lety skutečně stal?“ zeptala se mě opatrně Alice.

„Nejdřív bych si myslela, že si ze mě děláte legraci, … potom bych to zvážila a rozhodla se vám věřit, ale … ale ještě mi nedošlo, jak bych mohla znát příběh, který se udál ještě před mým narozením a nikdo mi ho nevyprávěl?“ začala jsem teoretizovat, co mi právě řekli. Byla jsem ochotna tomu uvěřit, ale nechápala jsem to.

„S Alicí máme pár teorii.“ ozval se zase Edward.

„Jakých teorií?“

„No je jistá možnost, že … že jsi Bella.“ tak takovou odpověď jsem skutečně nečekala. Já a Bella? Jedna osoba?

„A jak jste k této teorii došli?“ zeptala jsem se opatrně, bála jsem se, co se od nich dozvím. Byla jsem hodně zmatená, nic jsem nechápala. Celý dnešní den byl postavený na hlavu a já jsem to pocítila až teď.

„Víš, přivedla nás k tobě tvá kniha, ale teď když jsi nám řekla, že se ti to všechno zdálo, možná to bylo proto, aby sis vzpomněla, kdo jsi byla v minulém životě a my konečně mohli žít šťastně i s tebou.“ to, co Alice tvrdila, se mi zdálo nepochopitelné a připadala jsem si jako v jednom z těch filmů co nesnáším. Nebo v nějaké nepovedené show kde na konci řeknou: Natáčela vás skrytá kamera!

Potom mi začaly docházet souvislosti. Příběh se začal odehrávat v té části mého života, kdy i Bella byla stejně stará. Všechno sedělo až moc přesně. V knize jsem nikdy přesně nenapsala, jak kdo vypadá a tak nikdo nemohl vědět, jak se obléct nebo jakou si dát masku aby mě spletli. To všechno může být skutečnost. Třeba jsem skutečně Bella, dcera jednoho z vůdců upírské říše, Arova dcera.

Nějaký hlas uvnitř mé hlavy mi říkal, že to všechno pravda je, ale já se tomu bála uvěřit. Bála jsem se, že budu trpět stejně jako Bella. Její utrpení pro mě bylo hrozné i tehdy, když jsem o něm jenom psala a teď bych to měla i prožít? Ale Bella nebyla jenom nešťastná, chodila přece s Edwardem a s ním byla moc šťastná. Potom jsem si ještě vzpomněla, co jsem psala na konci mé knihy. Bella Edwardovi do dopisu napsala, že doufá, že se znovu setkají a před smrtí měla vizi, kde Edward říkal „Miluji tě, Iso.“ Začínala jsem v Alicina slova věřit, samu sebe bych do knihy nikdy nedala, i kdyby to bylo jenom jedním jménem. Možná jsem opravdu Bella, konec konců mám i stejné jméno Isabella. To nemůže být jenom nějaká náhoda.

„Takže vy věříte, že jsem Bella?“ zeptala jsem se po nekonečných úvahách.

„Ano, dokonce vypadáš jako ta dívka v její poslední vizi.“ to jsem věděla taky.

„Vizi?“ zeptal se překvapeně Edward.

„Nechtěla jsem ti to říkat, ale Bella měla před smrtí jednu vizi o Ise.“ odpověděla mu Alice a já mohla jenom přitakat.

„Ona tě viděla?“ zeptal se naprosto ohromeně Edward.

„Ano, viděla mě.“ Tak prostá odpověď a jak zvláštně zní. Dívka, která zemřela o dva roky dřív, než jsem se narodila, mě viděla společně se svým tehdejším přítelem.

„Proč jsi mi to Alice nikdy neřekla? Já věděl, že mi něco tajíš, ale nemohl jsem na to přijít.“ skoro se na ni rozkřičel.

„A nejsi rád, že jsi našel Isu? Kdybych ti to řekla, nedal bys jí čas na to, aby si sama vzpomněla, kým byla a chtěl bys s ní být už od dětství, což by stejně nešlo.“ No to měla Alice pravdu, každý by si určitě všimnul, že mám nestárnoucího strýčka.

„Dobře, asi máš pravdu Alice, promiň, že jsem křičel.“ omluvil se jí.

„Takže, my jsme spolu chodili?“ otočila jsem se zase na Edwarda.

„No, dalo by se to tak říct.“

„A ty ses rozhodl na Bellu počkat?“ vyptávala jsem se dál.

„Ano, Bella byla a je moje životní láska.“ Při vzpomínce na Bellu trochu posmutněl, ale po chvíli se mu na tváři objevil ten úsměv, který Bella tolik milovala a myslím, že i já budu schopna si ho oblíbit. „takže pokud ty jsi Bella …“ vím přesně, co chtěl doříct, také mě to napadlo.

Najednou jakoby z ničeho nic jsem dostala hroznou chuť Edwarda políbit. Tohle se mi ještě u žádného kluka nikdy nestalo, takový popud. Rozhodla jsem se, že tomu nebudu bránit a poddala jsem se tomu. Vstala jsem ze židle, na které jsem seděla a pomalým krokem jsem přešla k Edwardovi. Díval se na mě zmateně, ale já si toho nevšímala. Sklonila jsem se k němu a přitiskla své rty k jeho. Chlad jeho rtů mě překvapil, ale vlastně jsem to trochu čekala. Začala jsem ho pomalu líbat, ale když se do polibku vložil i Edward začínal být opravdu vášnivý.

„Miluji tě, Iso!“ zašeptal Edward, když jsem se od něj konečně odtrhla. Bylo to přesně jako v té Bellině vizi.

„Já tě taky miluji, Edwarde.“ odpověděla jsem mu a posadila se na jeho klín.

„Myslím, že už můžete všichni dovnitř!“ zavolala Alice a do místnosti tentokrát nevešlo pět upírů, ale rovnou osm. Tři z nich byli jiní, než jsem si je pamatovala. Zkoumala jsem, proč mi přijde, že se změnili a potom mě to trklo, Aro s Chiarou a Emem zkusili nový způsob života a tak se jejich oči změnili z červené na zlatou.

„Bello, vítej zpátky!“ přivítali mě všichni.

„Iso.“ opravil je Edward. Všichni se na něho nechápavě podívali. „Tak se jmenuje.“ odpověděl na jejich pohledy Edward.

„To je dobré, Edwarde, myslím, že si zvyknu i na tu Bellu.“ Jemně jsem ho opět políbila a všichni kolem nás se začali uvolněně smát. Všechno bylo tak, jak si Bella přála. Rodina byla celá pohromadě a konečně jsme mohli být šťastní.

 

 

THE END

 

 

Diskusní téma: Epilog

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek