Epilog - Život je těžký, ale stojí za to ho žít...?

23.01.2011 17:41

Isabella Swan

 

Ostrov Esmé byl zahalen do noční tmy. Stála jsem před francouzskými dveřmi svého pokoje. Skopla jsem boty, stáhla gumičku, jež mi svazovala v týle vlasy a hodila ji na postel. Rozevřela jsem obrovské skleněné dveře a nadýchla se mořského vzduchu, jenž mi ovíval tváře. Pomalým, jistým krokem jsem kráčela pískem a rozepínala knoflíčky kostkované košile s krátkým rukávem, do níž mě navlékla Alice. Když byly všechny knoflíčky rozepnuté, nechala jsem košili sklouznout z ramen a dopadnout do bílého písku, který byl stále rozehřátý od žhnoucího slunce, jež zapadlo už před pár hodinami za obzor. Rozepnula jsem krátké džínové kraťasy a odkopla je stranou. Bylo mi jedno, že tu stojím polonahá pouze ve spodním prádle, protože v mé blízkosti se nacházela pouze má rodina, jejíž značná část se věnovala svým drahým polovičkám. Pomyslela jsem na uplynulé dny, týdny měsíce… Aarona a automaticky vztáhla ruku ke svému krku, kde se houpal zlatý řetízek s přívěskem ve tvaru rozpůleného srdce.

Můj život byl vždy tak obyčejný do té osudné chvíle, kdy jsem se přestěhovala k Charliemu. Ach, můj drahý táta, jak jen snese zbytek svého života bez návštěv své dcery? Naposledy jsem ho viděla před více než půl rokem… Tolik se mi po něm stýská. Jak se asi má?

Pomalu jsem došla ke břehu moře a lehla si do mokrého písku. S každou vlnou, která omývala skvostnou pláž, mizela půlka mého těla pod vodou, ale to mi nijak nevadilo.  Uchvátil mě pohled na dokonalé nebe, na němž zářily tisíce hvězd a měsíc v úplňku, jež ozařoval noční cestu poutníkům. Šum moře klidnil mé rozuteklé myšlenky a já po dlouhé předlouhé době konečně zažívala vnitřní klid.

Stále jsem se nesrovnala se svou přeměnou, i když proběhla již před dlouhými měsíci a mé oči, jež byly celou dobu krvavě rudé, už jasně svítily jantarovou září. Vracela jsem se zamlženými vzpomínkami do vzdáleného a nikdy znovu nepolapitelného lidského života, jenž mi byl jednou pro vždy odepřen. Vzpomínala jsem na časy, kdy jsem se chtěla stát upírem dobrovolně, a teď, když jsem jím byla, jsem postrádala drahocenné lidství. Plně jsem chápala Rosalii, která pohrdala svým nekonečným životem a věčnou krásou. Jenže ona měla svého Emmetta, po jehož boku ta nekončící budoucnost vypadala slibně. A já? Já byla sama, opuštěná ve světě nesmrtelných s milující rodinou za zády, s níž jsem se snažila zapomenout na citové zmatky, bláznění mrtvého srdce a svou lidskou rodinu. Vždyť já už nikdy nespatřím svou matku, otce ani sestřičku, která se nedávno narodila mámě a Philovi. Zapomínala jsem však na muže, který mi slíbil svou nekonečnou lásku a trpělivě čeká, až budu znovu připravena mu ji opětovat. Nešlo o to, že bych ho nemilovala, ba právě naopak. Milovala jsem ho vždy a i nadále budu. To on zaujímá přední místo v mé mysli, duši i srdci, ale potřebuji čas, po kterém budu moci lásku nejen brát, ale i dávat. Potřebovala jsem spoustu času, abych se vyrovnala se svou nezářnou minulostí.

Vzpomněla jsem si na Aarona, s kterým jsem se i nadále často vídala. Společně prožité měsíce plné krásných zážitků, ale i útrap a hrůz v nás zanechaly pevné přátelské pouto. Věděla jsem, že v Aaronově srdci vždy budu mít své místo stejně jako on v mém. Chápala jsem jeho rozhodnutí, však stará láska nerezaví a překoná i lži a dlouhá odloučení, vždyť i já jsem toho zářným důkazem, akorát muž, kterého tak bezmezně miluji, si myslí, že svou lásku k němu si musím opět vybudovat a on si ji musí vydobýt. Snažila jsem si vybavit ten polibek před mou přeměnou, ale tyhle vzpomínky byly schované pod neproniknutelným závojem. Vlastně jsem si z velké většiny pamatovala jen ty špatné věci, které mě provázely životem, a ty krásné, hřejivé vzpomínky se vytratily stejně jako bušící srdce.

Věděla jsem, že Edwarda miluji, ale po tom, co jsem se probudila po své přeměně, na mě vše dolehlo. Říkali mi, že veškeré emoce se umocní, ale proč se zvětšila ta bolest a přehlušila vše ostatní? Neustále jsem před sebou viděla Edwardovy oči, když jsem do nich pohlédla poprvé jako upírka. Doufal, že po tom, co se mezi námi stalo předtím, než mě přeměnil, se vše změnilo, že se mu vrhnu okolo krku a vše bude už jen dobré. Ale takhle to být nemohlo. Musela jsem se nejdříve vypořádat sama se sebou, urovnat si ty bouřlivé pocity, které mě srážely k zemi a nedovolovaly mi normálně uvažovat. Musela jsem se vyrovnat s veškerou bolestí a odsunout ji na vedlejší kolej, než budu Edwarda prosit o to, aby mě měl rád.

Ruce, jež jsem měla celou dobu položené v písku, jsem přesunula na své břicho. Zavřela jsem oči a představila si dětská nevinná očka toužící poznat svět, a malé ručky natahující se po svém rodiči. V hlubinách mého těla mě bolestivě píchlo a útroby se mi sevřely. Ztratila jsem ten největší dar, jenž mi mohl můj život dát, svou malou dcerku. Má sedmikráska, má malá Daisy, která nedostala právo žít. Tolikrát jsem ji vídala ve svých snech, ve svých prapodivných vizích, které se přesunuly i do mého nového života a umožňovaly mi nahlédnout do budoucnosti a minulosti. Tak proč jsem předem nevěděla o potratu? Carlisle mě varoval, ale já věřila svým snům, ve kterých jsem ve svém náručí chovala půvabnou holčičku, malého andílka, v jehož rysech jsem viděla část sebe, ale hlavně Aarona. Ne, nevinila jsem ho z toho. Vinila jsem samu sebe, že jsem neuchránila můj malý uzlíček štěstí.

Posadila jsem se a objala si nohy. Bradu jsem zabořila mezi kolena a tichými štkavými vzlyky, které vycházely z každého kousku mého zničeného štěstí, jsem dávala najevo svůj nekonečný smutek nad svou ztrátou. Věděla jsem, že tato bolest nikdy nezmizí a navždy bude mou neoddělitelnou součástí. Nechci, aby zmizela. Chci, aby vždy byla v mém nitru a připomínala mi mou minulost a vše, co jsem mohla mít.

Uslyšela jsem za sebou tiché kroky a vítr ke mně donesl nezaměnitelnou vůni. Nesnažila jsem se utišit své vzlyky, věděla jsem, že právě ony ho sem zavedly. Edward se tiše posadil vedle mě a opřel si ruce za zády.

„Dnes je nebe opravdu půvabné. Zářivé hvězdy jako duše oveček táhnoucí se za svým pastýřem.“ Mluvil tiše, jeho melodický hlas zněl jako vánek, který mi cuchal rozpuštěné vlasy. Znovu jsem hlasitě vzlykla a položila si hlavu na jeho rameno. Edward mě pevně objal a beze slov mě nechal plakat. Po chvilce jsem obrátila tvář k nebi a pozorovala hvězdy spolu s ním.

„Myslíš, že tam někde je?“ zašeptala jsem téměř neslyšně.

„Určitě,“ odpověděl tiše. „Daisy je tou nejzářivější z hvězd a pozorně sleduje život své milované maminky a moc ji tíží smutek, který má vepsaný ve tváři. Touží, aby se na ni usmála, protože si nepřeje, aby se tolik trápila.“

„Děkuju,“ šeptla jsem.

„Neděkuj, není to jen její zbožné přání.“ Tiše jsem si povzdechla. „Promiň, to jsem nechtěl. Jen bych si moc přál, aby ses zase smála, ať už to bude s kýmkoliv a kdekoliv. Už je to dlouho, co ses naposledy usmála. Někdy si říkám, že by si opravdu raději byla mrtvá.“ Slyšela jsem, jaký problém mu dělalo vyslovit ta poslední slova. Najednou prudce vyskočil na nohy a já na něj zmateně pohlédla. Napřáhl ke mně ruku a na tváři mu pohrával pokřivený úsměv.

„Pojď se vykoupat.“ Pochybovačně jsem zvedla obočí. „No tak, stejně už jsi mokrá, a pokud ti jde o tohle,“ kývl hlavou k mému tělu, „nebudu se dívat.“ Jeho pozitivní energie mě donutila k úsměvu. Vložila jsem svou dlaň do jeho a vytáhla se na nohy. Oklepala jsem ze sebe písek a pohlédla na Edwarda, který na mě konsternovaně zíral. Praštila jsem ho do ramene.

„Neříkal jsi, že se nebudeš dívat?“ uchichtla jsem se.

„To ano, ale… ty se směješ,“ zašeptal nevěřícně. „Kdybych věděl, jak málo k tomu stačí, nebránil bych Emmettovi, aby ses stala obětí jeho vtípků. Je moc pěkné vidět zase tvůj úsměv.“ Sklopila jsem hlavu a očekávala nával krve, jež by donutila mé tváře zčervenat, jenže ta už nikdy nepřijde.

Náhle se pod mou bradou objevily prsty, které mě donutily hlavu znovu zvednout.

„Ne, neskláněj hlavu, prosím. Na tenhle okamžik jsem se těšil dlouhé měsíce, neochuzuj mě o něj,“ zaprosil tiše a já se znovu usmála. Obešla jsem ho a zamířila do hlubší vody. Když jsem měla vodu po pás, zarazila jsem se. Otočila jsem se a pohlédla na Edwarda, který stál dva kroky za mnou. Přejela jsem pohledem mužnou hruď, jež lehce zářila v měsíčním svitu, a pak se podívala do medových očí, v kterých se snad třpytila jiskřička radosti a štěstí? Přemítala jsem, jaké drobné, nepodstatné věci mohou člověka udělat šťastným. A já pocítila po dlouhé době hřejivé štěstí právě teď. Když mají všichni mí blízcí právo na lásku, proč bych ji po strastiplné cestě životem, hrůzných překážek a bolestivých ztrát nemohla mít i já?

„Copak?“ zeptal se po chvilce Edward. Nadechovala jsem se k odpovědi, když mou pozornost upoutalo něco za Edwardovými zády. Rozeznala jsem Emmetta, který k nám běžel v závěsu s Rose.

„Kdo doplave první k sousednímu ostrovu, může ostatním vymyslet úkol, trest, cokoliv, co bude chtít!“ Emm prosvištěl kolem nás a Rosalie za ním.

„Emmette!“ zavrčel Edward, jehož Emm celý pocákal. Edward se rozesmál a chtěl se za ním vrhnout, ale když proběhl okolo mě, zastavila jsem ho.

„Počkej.“

„Copak?“ zeptal se s úsměvem a já se na chvíli zadrhla.

„Už nemůžu čekat.“

„Čekat na co?“ nerozuměl Edward.

„Prosím, odpusť mi. Promiň mi, že jsem ti tolik ubližovala, že jsem ubližovala všem okolo, ale bylo to hrozné… Nedokážu popsat, jak hrozně jsem se cítila. Myslela jsem si, že to musím zvládnout sama, ale nedokážu to. Odpusť mi…“

„Bello,“ zavrtěl Edward hlavou a přišel blíž ke mně. „Nemám ti co odpouštět. Chápu tě a řekl jsem, že počkám, to stále platí. Nepřestanu tě milovat a na tvou lásku si trpělivě vyčkám.“

„Miluji tě, Edwarde. Hrozně moc tě miluji,“ zašeptala jsem s pohledem upřeným do jeho očí. „Nemůžu ti slíbit, že vše bude krásné a že se vše spraví, ale chci to alespoň zkusit. Chci zkusit napravit ten nepořádek, který mám ve svém životě, a první krok jsem právě udělala... Miluji tě.“

„Bello,“ šeptl Edward a přitáhl si mě k sobě. Stoupla jsem si na špičky a lehce se k němu přitiskla rty, pak jsem si položila hlavu na jeho hruď a nechala se jen objímat.

Stáli jsme ve vodě dlouhé minuty, či snad hodiny a já věděla, že už nikdy nemůžu být ta bezstarostná dívka, jakou jsem bývala, nikdy už nebudu mít vše, co bych si přála, ale chtěla jsem být alespoň v nějakém ohledu šťastná, a to jsem mohla jen s Edwardem. S mužem, s jehož city se ty mé spletly před tolika lety a přežily tolik těžkých překážek. Ačkoliv jsem toho ztratila hodně, něco velkého jsem na oplátku získala – věčný život po boku lásky, i když budeme vždy jen my dva.

A ač jsem ty chvíle kdysi dávno proklínala, jsem za naše šťastné – nešťastné setkání vděčná.

 

Konec

Diskusní téma: Epilog - Život je těžký, ale stojí za to ho žít...?

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek