Epilog - aneb Volterra žije dál 2/2

„Jak se mám uklidnit, když za vše můžu já?! Kdybych se nenarodila, má máma by tu byla a táta by s ní byl šťastný. Kdybych se nenarodila, má nejlepší přítelkyně by nepřišla o svého bratra a svou lásku!“ Vyskočila jsem z postele a začala přecházet po pokoji. „Kdybych se nenarodila, Ara by nikdy nezradil jeho nejlepší přítel a nezaprodal by ho nepřátelům a nikdo by ho tak neranil, jako jsem to udělala já…“

„Bello, Ara jsme zklamali oba,“ protestoval Edward.

„To možná ano, Edwarde, ale já jsem mu přísahala svou věrnost, slíbila jsem mu, že mu budu stát po boku, ať se bude dít cokoliv, že ho budu milovat víc než svůj vlastní život. Tohle všechno jsem porušila. Neumíš si představit, jak moc všeho lituji.“

„Lituješ?“ zeptal se bolestně. Podívala jsem se mu do očí, než jsem promluvila.

„Ano, lituji toho.“

„Ach, tak…“

„Ne, Edwarde, nehněvej se. Jsi skvělý muž a vše, co se mezi námi stalo, bylo upřímné, jenže to bylo jen poblouznění, krátký zkrat mysli. Miluji tvého otce, miluji ho víc než cokoliv na světě, udělala bych vše, jen aby mi odpustil, ale on mě teď nenávidí.“

„Skvělý mužský, ale ne pro tebe, co?“ řekl a přešel až ke mně. Stála jsem k němu zády a zachmuřeně hleděla před sebe. Nevěděla jsem, jak mu na to znovu odpovědět tak, aby mu to ještě víc neublížilo, a tak jsem mlčela. Edward mlčel taky a chvíli na to jsem cítila na svých ramenou jeho ruce.

„Edwarde, co to děláš,“ zaprotestovala jsem.

„Neboj se, jenom se mi nechce věřit, že všeho lituješ,“ namítl a já si ztěžka povzdychla. Je to tvrdohlavec stejně jako jeho otec. Ani jednomu nestačí vysvětlení tak jednoduché.

„Jsi stejný nezmar jako tvůj otec. Copak to nechápeš, bylo to pobláznění holky, která se provdala z donucení. Něco jako letní románek, ale ten skončil, Edwarde, já se vrátím k tvému otci - pokud mě ještě bude chtít - a potom konečně budu šťastná a spokojená,“ odpověděla jsem mu přísně a setřásla jeho ruce z mých ramen.

„Budeš šťastná a spokojená…,“ zašeptal, „ale co já?“ zeptal se tichým hlasem, který byl přesycený bolestí. Otočila jsem se na něj a uchopila do dlaní jeho obličej.

„Taky budeš šťastný. Určitě potkáš nějakou dívku, která pro tebe bude stokrát lepší, než jsem kdy byla já.“

„Ale já tě miluji, nechci být bez tebe.“

„Edwarde, máš před sebou celou věčnost, nezahazuj ji jen kvůli tomu, že tě jedna poblázněná upírka odmítla.“ Edwardovi přeběhl úsměv po tváři a já se taky pousmála. Stoupla jsem si na špičky, abych ho políbila na tvář, když se otevřely dveře. Otočila jsem se a spatřila Ara, jak stojí zkoprněle mezi dveřmi a nevěřícně pozoruje naše sousoší.

„Promiňte, nebudu vás rušit,“ vyhrkl zachmuřeně a chtěl odejít, ale Edward ho zastavil.

„Stůj, otče. Musíme si promluvit, všichni tři.“

„Myslím, že to, co jsem viděl, mi stačilo.“

„Jenže ty vůbec nevíš, jak to je,“ rozhodil Edward rukama a vykročil k Arovi. Zděšeně jsem pozorovala, co se Edward snaží udělat, ale on jen svému otci položil ruku na rameno a zadíval se mu do očí. Dlouhou chvíli si jen vyměňovali dlouhé pohledy, než Edward svěsil svou ruku a povzdechl si.

„Nevíš, jaké máš štěstí. Nezahazuj ho.“ Aro jen zlehka přikývl a uhnul mu ze dveří, aby mohl Edward odejít. Ten se však ještě otočil a věnoval mi poslední pohled.

„Sbohem, Bells.“ Něžně se na mě usmál a pak se ztratil v chodbě.

„Kam šel?“ vydechla jsem zmateně.

„Nešel daleko,“ odpověděl mi Aro a pečlivě si mě prohlížel. „A asi měl pravdu, měli bychom si spolu o něčem promluvit,“ řekl a ustaraně si promnul obličej. Čekala jsem, o čem bude chtít mluvit. Aro však zadumaně mlčel, jako by zvažoval svá následující slova, a toho jsem musela využít, než se pevně rozhodně uvěřit tomu, co viděl před několika minutami.

„Aro, měla bych se omluvit. Je mi jasné, že se musíš cítit zrazený, ale věř mi, že takhle jsem to nechtěla…,“ začala jsem se mu omlouvat, ale Aro se na mě jenom znovu podíval tím svým vážným pohledem a já jsem zmlkla.

„No, raději ani nebudu chtít vědět, jak sis to na začátku představovala,“ podotkl a já si musela v duchu přiznat, že jsem tak nějak doufala ve šťastný konec s Edwardem, což se při cestě zpět do Ameriky změnilo.

„Prosím, nech mě, abych ti to vysvětlila,“ nabídla jsem mu kompromis.

„Myslím, že to není potřeba, všechno, co potřebuju, vím, ale pokud to považuješ za nezbytné, abychom se z této prekérní situace nějak dostali, můžeš začít,“ pokynul a usadil se pohodlně do křesla.

„Nevím, odkud bych měla začít,“ řekla jsem a nervózně přešlápla z jedné nohy na druhou. Chtěla jsem mu toho říct tolik, prosit klidně na kolenou, aby mě neopouštěl, ale najednou se mi nedostávala slova, kterými bych mu to řekla.

„Můžeš od začátku, od Edwardova příchodu sem. Jak jsem totiž zjistil, byla to habaďůra už od začátku, kdy ses spolčila s mým bratrem,“ řekl přísně.

„Nebyla, tedy… no možná byla, Caius se cítil ohrožen už od chvíle, kdy jsem sem přišla já a potom se tu objevil i Edward. Společně jsme tedy vymysleli ten šílený plán, kdy z Edwarda uděláme nesvéprávného. Což se docela dařilo, dokud jsem k němu nepocítila něco víc…,“ vzpomínala jsem na dobu před několika týdny, kdy se tu objevil Edward, naprosto nezkažený dvorními pletichami.

„Tos mi opravdu tak málo věřila?“ promluvil z ničeho nic Aro.

„Co-o?“ zarazila jsem se ve svém vyprávění.

„Myslím, že jsi mi tak málo věřila, že bych tě odsunul na druhou kolej jenom proto, že se tu objevil Edward jako můj syn. To sis opravdu myslela?“ zeptal se a z jeho hlasu byla znát jistá hořkost. Nevím, co jsem si před tou dobou myslela, nyní jsem vůbec nechápala své dřívější počínání.

„J-Já… nevím. Nevím, co jsem si myslela. Byla jsem zaslepená mocí a viděla jsem v Edwardovi konkurenci stejně jako Caius. A tak vznikl ten příšerný plán… Mysleli jsme, že když se ti bude Edward jevit jako blázen, nebudeš chtít, aby byl tvým nástupcem, a my budeme zase na výsluní. Vím, že to byla hloupost, ale pochop, že jsem si myslela, že mě Edward může ohrozit. Je to tvůj syn a já byla jen manželka. Jenže během všech těch věcí, které jsem mu provedla, mi ho začalo být líto. Pokaždé, když jsem si s ním měla promluvit, mě bolelo, že mu lžu. Postupem času jsem k němu pocítila jistou náklonnost a sám víš, kam to až došlo. Už v té době, než jsme odjeli do Ameriky, jsem někde v nitru cítila, že tohle nemůže vyjít, že to není to, co bych vážně chtěla. Pak, když jsem odjela, neměla žádné zprávy o tom, co se děje s Volterrou a co se děje s tebou, jsem pochopila. Edward pro mě nikdy nebyl ten pravý, to ty, Aro. Vždy jsi pro mě byl ten jediný. Měla jsem si uvědomit dřív, že jsem tě milovala od chvíle, kdy jsem řekla své ano.

Víš, zprvu, když jsem se dozvěděla, že se mám vdát za někoho, kdo si mou ruku vynutil, jsem tě nenáviděla. Odtrhl si mě od mého otce, vytrhl si mě z míst, které jsem znala a které mi byly domovem. Najednou jsem se dostala do světa, který mi nic neříkal, nechápala jsem jeho principy a nechala se svést jeho vábivou mocí a leskem. Změnila jsem se, a dokud mi neotevřel oči můj táta, žila jsem v tom svém lesklém snobském světě a nevnímala nic kromě sebe, svého postavení a mé moci. Jak jsem byla pošetilá. Nemůžu pochopit, co jsem to byla za zrůdu, že mi záleželo jen na moci a ne na lásce a lidech, pro které bych zemřela.

Ale když jsem odjela pryč, pocítila jsem takový strach, hrozně jsem se o tebe bála. Nedokázala jsem si představit, že už bych tě nikdy neměla vidět, že už bys mě nikdy nesevřel v náručí, nepolíbil mě… Aro, nedokážeš si představit, jak špatně se cítím. Nikdy jsem ti nechtěla takhle ublížit, nechtěla jsem tě zranit. Jsi pro mě nejdůležitější člověk pod sluncem, obětovala bych vlastní život, jen abys byl šťastný. Miluji tě a…“

„Už dost,“ zašeptal Aro a já čekala nával slz, které mi teď tolik chyběly. „Bello, nemáš nejmenší představu, jak moc se cítím ponížený. Tvá slova jsou pěkná, hezky se poslouchají, ale já nevím, zdali ti mohu ještě věřit.“

„Mám odejít?“ zašeptala jsem.

„Nevím… Musím si všechno promyslet.“ Vstal z křesla, na kterém doposud seděl, a odešel z pokoje. Dívala jsem se na zavřené dveře, než jsem se sesunula k zemi, kde jsem se poddala svým vzlykům. Gratuluju ti, Bello, právě jsi ztratila to nejcennější, co jsi měla.

O měsíc a půl později

Život ve Volteře se pomalu vracel k normálu. Hradby už znovu pevně stály na svých místech, ve zdech nezbyla jediná díra, zahrady zase kvetly, střechy nebyly očuzené ohněm… a vláda Volturiových zase sílila. Denně k nám přicházeli upíři z různých koutů světa, aby nám vyjádřili svou podporu, někteří se dobrovolně přidávali do našich řad a pomáhali nám v obnově vlády nad upířím světem, jelikož se někteří jedinci inspirovaní Rumuny rozhodli dělat nepokoje. Ovšem pro Volterru nebyl žádný problém tyto vzpoury potlačit. Konečně vládci našeho světa našli pevné stanovisko, pevný stěžejní bod, se kterým souhlasili a který je držel pohromadě jako skutečné bratry, jenž táhnou za jeden provaz. Zdálo se, že útokem Rumunů a jejich porážkou síla Volturiových jen vzkvétá.

Na důkaz těchto slov se Aro rozhodl uspořádat velký bál, kam pozval své přátele i nepřátele, a jeho přípravu vložil do mých rukou. Po incidentu posledních dní mě překvapovalo, že tak důležitou věc dává na starosti právě mně. Jenže nikdo jiný, kromě mé rodiny, Edwarda a Jane o ničem nevěděl, všichni si mysleli, že s Arem procházíme jen nějakou krizí. Fámy nebyly daleko od pravdy, po chodbách kolovaly různé zvěsti, ale Aro všechny vyvracel. Nechtěl, aby o našich problémech věděli i ti nejnižší gardisti.

A tak jsem se dala do plánování té pompézní oslavy. Objednala jsem květiny, výzdobu, kapelu, zkrátka vše, co bylo pro takový bál potřeba. Rozeslala jsem pozvánky se srdečním pozváním Velké trojice, s čímž mi vřele pomáhala Elise, která tady stále s otcem zůstávala. Dříve by mi v takovém případě pomohla Jane, ale ta se teď dostávala ze ztráty svých milovaných kdesi na jihu Španělska, a jak jsem zaslechla, Edward jí tam dělal společnost. Pousmála jsem se, oba dva něco ztratili, bylo by krásné, kdyby nalezli útěchu u toho druhého. Však to se také dozvíme, až přijedou na ten bál. Přemýšlela jsem, zda-li, kdyby to byla pravda, by mě sžíral maličký pocit žárlivosti… Ne, mám spoustu svých problémů. I když, dá se to ještě nazývat problémy? Aro se mi vyhýbal, kde mohl, mluvil se mnou jen v nejnutnějších případech a za nic na světě se mnou nechtěl být v jedné místnosti sám.

V takových chvílích jsem proklínala své rozhodnutí stát se plnohodnotným upírem, chyběl mi spánek, ve kterém jsem před vším utekla, schovala se před dotěrnými myšlenkami a bolestivými vzpomínkami. Celý ten měsíc, kdy se mnou Aro naposledy promluvil, jsem se připravovala denně na chvíli, kdy mi řekne, abych opustila jeho domov a už se nikdy víc nevracela. Na tuhle variantu jsem se snažila připravit, protože jsem nebyla naivní, abych si myslela, že se po měsíci toho ignorování najednou objeví Aro a vyzná mi lásku.

Dny ubíhaly a ples byl konvečně tu. Mířila jsem zrovna do hlavního sálu, abych zkontrolovala přípravy, když jsem potkala Jane s Edwardem, kteří se vrátili před pár chvílemi. Nebyli sice zavěšeni jeden do druhého, ale tvářili se vcelku spokojeně vzhledem k okolnostem. Těšilo mě to, alespoň někdo bude šťastný.

„Bello,“ usmála se na mě Jane a pevně mě objala.

„Jane, jsem tak ráda, že jsi zpátky.“

„I já, už je mi lépe, srovnala jsem si vše v hlavě. Vím, že by Demetri i Alec chtěli, abych byla šťastná, a já se o to pokusím, abych uctila jejich památku a aby na mě někde tam nahoře byli hrdí.“

„Máš správný přístup,“ pochválila jsem ji a pousmála se.

„Ale ty nevypadáš dobře… Stále nic?“

„Už v to ani nedoufám, jen čekám na chvíli, kdy mě vyžene úplně,“ povzdechla jsem si.

„To by neudělal, miluje tě,“ ozval se Edward za zády Jane.

„Děkuji, Edwarde, je to od tebe milé, ale tvůj otec a já už jsme nejspíš svou šanci propásli, tedy, já ji promarnila… No, teď mě omluvte, musím jít zkontrolovat hlavní sál. Uvidíme se večer.“ Věnovala jsem jim jeden neupřímný úsměv a pokračovala ve své cestě.

***

Stála jsem v jednoduchých modrých šatech v sále plném lidí, kde jsem znala jen pár tváří. Nedaleko stál táta, který objímal okolo pasu Elise, a bavil se s Edwardem a Jane. Na druhé straně Aro se svými bratry, kteří byli obklopeni všelijakými upíry, které jsem v životě neviděla. Zrovna ve chvíli, kdy jsem si prohlížela Ara v dobře padnoucím černém obleku, bílé košili a černé úzké kravatě, se na mě podíval. Chvíli jsme se dívali navzájem do očí, než si Aro povzdechl a pohledem uhnul. Kdybych mohla, okamžitě bych se rozbrečela. Nemohla jsem si pomoci, ale všichni okolo mě se na mě dívali přes prsty, včetně Ara. Nemohla jsem to vydržet a raději vyběhla z přeplněného sálu do znovu rozkvetlých zahrad.

Stála jsem v místech, kam za mnou kdysi přišel Edward, a pozorovala hvězdnaté nebe nad mou hlavou. Bylo mi neuvěřitelně smutno. Nebýt upír, myslela bych si, že se každou chvílí zhroutím tou psychickou bolestí, jež mě spalovala. Nenáviděla jsem se. Za svůj krátký život jsem stihal udělat tolik chyb, tolik příšerných přešlapů, že jsem se sama na sebe nemohla podívat. Zničila jsem vše, na čem mi záleželo, pošlapala jsem si své štěstí, ztratila jsem lásku milovaného muže, kterého jsem zklamala úplně ve všem. Tolik jsem potřebovala stočit se do klubíčka a podlehnout té sladké nevědomosti, o kterou jsem se připravila. Nelitovala jsem toho rozhodnutí, ale spánek mi teď tolik chyběl, stejně jako jsem postrádala Arovu náruč, jeho polibky, doteky, jeho lásku, smích a přítomnost.

Připadala jsem si jak ta hvězda na nebi - obklopená ostatními a přitom sama. Najednou se po obloze mihla padající hvězda. Rychle jsem zavřela oči a vyslovila své tajné přání. Vždycky jsem věřila, že když si během pádu hvězdy budu něco přát, splní se to. Teď už jsem tak naivní nebyla, ale zvyk z dětství jsem si nedokázala odepřít, je pěkné mít tu dětskou víru v něco nemožné.

Po chvilce se za mnou ozvaly tiché kroky, které lámaly stébla trávy. Otočila jsem se a pohlédla do Arovy tváře. Odvrátila jsem se a znovu pohlédla ke hvězdám. Cítila jsem Arovu přítomnost, až mi má zvědavost nedala a znovu jsem na něj pohlédla. Můj manžel se ani nesnažil skrývat, že mě celou dobu pozoroval.

„Děje se něco uvnitř? Něco se pokazilo?“

„Ne, vše je perfektní, děkuji, že ses o to postarala.“

„Rádo se stalo,“ přikývla jsem a nervózně si hrála s šaty, když Aro nic neříkal. „Proč jsi sem přišel?“

„Musíme si promluvit,“ zašeptal a naklonil hlavu na stranu. „Tohle už se nedá vydržet…“

„Vím, jak to myslíš. Hned zítra se zabalím a odjedu.“ Obešla jsem Ara a chtěla zamířit do svého pokoje, ale Aro mě chytil za ruku. „Ještě něco?“ zeptala jsem se ho s hlavou sklopenou.

„Říkal jsem, že si chci promluvit.“

„Aro, já nechci slyšet, jak moc mě nenávidíš…“

„Já tě nenávidím?“ zeptal se překvapeně.

„Měl bys. Provedla jsem ti tu nejhorší věc, jakou jsem mohla. Stydím se za to, nenávidím se za to, a ty bys měl taky.“

„Jenže to já nemůžu…“

„Ale měl bys,“ zopakovala jsem tvrdohlavě. „Aro, byla bych moc ráda, kdybys mi to dokázal alespoň z části odpustit. Budu si to vyčítat, měla jsem si vše uvědomit dřív, ale z chyb se člověk učí a já jsem se poučila opravdu hodně. Přišla jsem o vše, na čem mi záleželo, o tebe, o tvou úctu a lásku. Doufám, že jsem tě nezklamala natolik, abys ztratil důvěru k ženám, a doufám, že se najde nějaká lepší, která bude tvé lásky hodna více než já, protože…“

„Bello,“ přerušil mě Aro a položil mi prst na pusu. „Nech mě chvíli mluvit, ano?“ Čekal, dokud mu to neodsouhlasím, a tak jsem přikývla. „Víš, ve chvíli, kdy jsem si s Caiem podal v tom sklepení ruku, se mi celý můj život obrátil na ruby. Přišel jsem o to, čemu jsem celou dobu věřil, přišel jsem o to, co bylo stěžejním bodem mé existence. Zklamal jsem se, dostal jsem kudlu do zad od člověka, u kterého by mě to nikdy nenapadlo.“ Z hrudi se mi vydral hlasitý vzlyk a Arovy oči najednou zjihly. „Pak jsem viděl, jak tě Santiago odvádí. Připadal jsem si tak bezmocný, když jsem ti nemohl pomoci. V tu chvíli, kdy tě unášel, jsem si uvědomil, že je mi jedno, s kým jsi mě podvedla, nebo že jsi mě vůbec podvedla, v tu chvíli jsem věděl, že mi záleží jen na tobě, na tom, abys byla v pořádku, v bezpečí a nejlépe u mě. Ve době, kdy jsem si myslel, že už je po všem, že už přijde jen smrt, jsem myslel na tebe. Chtěl jsem, abys ty byla má poslední vzpomínka, abys byla člověk, kterého ve svém životě uvidím naposledy. V boji mě pak nad vodou držela hlavně myšlenka na tebe, bylo hrozné nevědět, co se s tebou děje, co ti Santiago provádí.

Jenže když jsme se k tobě dostali a já viděl, jak tě Edward objímá, veškerý pocit zrady se vrátil, musel jsem přemýšlet… Už jsem nevěděl, kdo mi lže a kdo říká pravdu, ale pak jsem nahlédl do mysli Edwardovi a viděl vše, co se kdy stalo, co jsi mu pověděla. Bylo toho na mě moc, jinak bych ti to řekl už tehdy…“

„Ne, nechci vědět, jak moc mě nesnášíš. Aro, buď tak hodný, vím, že si to nezasloužím, ale nenuť mě tohle poslouchat.“

„Kruci, Bello, posloucháš, co ti tu říkám? Vím, že bych měl právo tě nenávidět, ale já jsem takový blázen, že bych umřel, kdybych na něco takového jen pomyslel. Jsi to nejdůležitější, co na tomhle světě mám. Bláznivě tě miluji, až mi to na někoho v mém věku přijde nemožné.“

„Miluješ mě?“ vydechla jsem překvapeně a podívala se mu do očí. Aro se jen něžně usmál a pohladil mě po tváři.

„Neskonale tě miluji, vzdal bych se všeho, jen abych mohl být s tebou, ty můj blázínku.“

„Tak přeci jen je to pravda,“ zašeptala jsem s pohledem upřeným k nebi.

„Co je pravda?“

„Že padající hvězda plní i nemožná přání,“ usmála jsem se a podívala se zpět na Ara. Prohlížel si mě a v jeho očích se zračila láska.

„Už žádné lhaní, podvádění a intriky, ano?“

„Žádné,“ souhlasila jsem.

„Jen já a ty.“

„Navěky,“ doplnila jsem Ara a usmála se.

„Miluji tě, Bello.“

„Já tebe…“ Aro mě pohladil po tváři a pak si můj obličej přitáhl blíže. Znovu jsem se pousmála a konečně se lehce otřela o jeho rty. Bylo to jako náš první polibek, poznávali jsme se, zkoušeli, co se tomu druhému líbí… Aro mi ovinul jednu paži okolo pasu a já své ruce přesunula za jeho krk, abych se k němu přitiskla co nejblíže. Uvnitř mě se právě probudil ohňostroj nepopsatelných pocitů štěstí. Teď snad už konečně přijde mé šťastně až navěky.