Epilog - aneb Volterra žije dál! 1/2

Bellin pohled:

„Jak jsi to mohl udělat!“ bušila jsem Santiagovi do hrudi, jen co se objevil v mém pokoji. Za ten zrůdný čin, co spáchal na nádvoří, jsem ho nenáviděla ještě víc…, pokud to tedy bylo možné.

„Velmi jednoduše, stačilo mu utrhnout hlavu,“ odpověděl jako by nic a chytl mě za ruce, které jsem svírala v pěsti. Když jsem viděla, jak hází jeho tělo do ohně, měla jsem pocit, jako by trhal na malé kousky i mě. Dusila jsem se vzlyky a pocitem, že jsem přišla o dalšího člena mé milované rodiny. Vzlyky jsem však zahnala a jen s čirou nenávistí jsem přivítala Santiaga v pokoji.

„Proč?“ zeptala jsem se a měřila si ho pohledem natolik nenávistným, že kdyby skutečně fungovalo pořekadlo vraždit pohledem, tak je teď v tuhle chvíli ze Santiaga hromádka popela.

„Je to velmi jednoduché. Chtěl tě zachránit, a jak jsem ti řekl, nepovedlo se mu to,“ odpověděl mrazivě a pustil mé ruce. Takže Alec je teď mrtvý kvůli mně? To jenom proto, že se mě snažil zachránit? „Mé stráže ho viděly, jak tu slídí, a díky tomu, že jeho dar v mé přítomnosti prostě nefunguje, bylo jednoduché se ho zbavit a potom sledovat, jak se jeho tělo mění v popel, který potom vítr rozfoukal všude možně.“

„Nenávidím tě,“ procedila jsem skrz semknuté rty a posadila se na zem. Alecova smrt mě zasáhla, byl jako můj bratr. Vidět jeho tělo roztrhané na kousky bylo to nejhorší, co jsem mohla spatřit. Vždy byl takový veselý, pokud se nejednalo o něco vážného. Jane tohle už nevydrží. Nejdřív přišla o Demetriho a teď i o Aleca? Tohle nemůže být prostě pravda. Nenáviděla jsem všechny.

Měla jsem chuť provést se Santiagem stejný proces, jako on provedl s Alecem. Utrhnout mu hlavu a potom, pomalu, ho cupovat na malé kousíčky, které bych házela na ohýnek a dělala si z něho pěkný táborák. Ale měla jsem smůlu, patřila jsem sice k novorozeným, pokud jde o to, že k mé proměně došlo nedávno, ale nebyla jsem jím úplně.

Díky tomu, že jsem ještě před proměnou byla člověkem jen napůl, nebyla jsem ten silný a zároveň pudy poháněný upír. Dokázala jsem se ovládat a zároveň mě mohl cvičený upír lehce přemoci. Přemýšlela jsem tedy nad tím, jak odtud co nejdříve zmizet, bez použití daru, který v Santiagově přítomnosti stejně nefunguje, a taky, abych se vyhnula všem těm jeho strážím, kterých tu bylo nespočet.

Arův pohled:

Snažil jsem se vytrhnout ze Stefanova sevření a vyskočit zpět na nohy, abych měl lepší útočnou pozici, ale bylo to obtížnější, než jsem myslel. Stefan byl velice silný protivník, ale nakonec se mi podařilo vymrštit zpět nahoru a uštědřit mu pár dobře mířených ran. Nestíhal jsem vnímat, co se děje okolo mě, ale všichni byli v zápalu boje, to bylo jasně slyšet dle nadávek a unikajících výkřiků bojujících. Stefan mi mé údery hbitě oplácel a chvílemi mi nezbylo nic jiného, než couvat. Nechtěl jsem si to přiznat, ale měl navrch… Zkroušeně jsem se rozhlédl okolo sebe a zjistil, že ostatní na tom nejsou o moc lépe než já.

Že by se vskutku dlouholetá éra vlády Volturiových blížila ke konci? Jsou už opravdu naše dny sečteny a před námi už je jen poslední soud? Na mysli mi znovu vytanula možnost, že by tohle skutečně mohl být konec, ale ne všech, ne naší vlády, ale jenom můj. Po Bellině zradě jsem si připadal mizerně, a přestože se Edward snažil mi všechno vyvrátit, docela jsem svou mladou a krásnou ženu chápal.

Touha zbavit se té bolesti, která mě tížila, byla silná. Ale touha nenechat zničit něco, co jsme s bratry tak dlouho budovali, byla ještě silnější, a tak jsem dál Stefanovi vzdoroval, přestože jsem slyšel, jak někdo někde poblíž snad rozdělal oheň. Byl jsem si jistý, že to nebyl nikdo z nás - nebylo nás tolik, aby některý nemusel bojovat.

Zdálo se, že vše je v koncích, naše snaha, naše životy… Boj byl lítý, neúprosný a vyžadoval si životy, ovšem ti, na kterých mi záleželo, stále zůstávali po mém boku a snažili se vzkřísit vládu Volturiových, která visela nad propastí záhuby. Chtěl jsem bojovat, ale zbloudilý pohled na plameny olizující těla mých přátel a gardistů mi ubíral odvahy a touhy vyhrát. Ač jsem se tomu zuby nehty bránil, vnitřně jsem se vzdával porážce.

Nebyla již naděje, že by se průběh bitvy zvrátil v náš prospěch. Většina bojovníků padla za jejich přesvědčení, padla pro své pány, kteří nebyli schopni jim pomoci ze spárů smrti. Stefan vycítil mé vnitřní rozpoložení, možná i viděl v mých očích, že jsem vše vzdal, a chystal se zasadit poslední smrtící ránu. Myšlenky se mi toulaly na míle daleko u ženy, která ukradla mé srdce, pošlapala ho a zahodila, a já hlupák ji přesto horoucně miloval a toužil ji znovu sevřít v náručí, i když ona dala jasně najevo, že po něčem takovém netouží.

Zavřel jsem oči, chtěl jsem zemřít s jejím obrazem před očima… Přestal jsem vnímat čas, přestal jsem vnímat okolní svět a čekal na milosrdnou smrt, která mě vysvobodí z moci mých rozbouřených pocitů, ale nepřicházela. Copak Stefan mě odmítá zabít? Otevřel jsem oči, ale Stefana jsem neviděl. Místo toho přede mnou stála Jane s rukou nataženou ke mně. Rozhlédl jsem se a všiml si znovu zápasících dvojic, přišli nám na pomoc… Pousmál jsem se a vstal.

„Ještě není konec,“ zašeptal jsem a vrhl se na prvního protivníka, který stál nedaleko ode mě. Příchod zbytku gardy mi do žil vlil novou sílu bojovat a znovu jsem se odhodlal tohle všechno nevzdat. Bylo to na poslední chvíli, ale měl jsem jistotu, že po mém boku, po boku Volturiů stojí i věrní členové gardy, kteří bojují do posledního dechu, aby ochránili to, čemu sami věří.

Vrhnul jsem se mezi bojující dav a pomáhal našim gardistům ničit naše nepřátele. Stav se během deseti minut naprosto otočil a teď to byli Rumuni, kteří ustupovali a nejraději by vzali do zaječích. Potměšile jsem se pro sebe usmál, sice bylo Rumunů více než nás, ale zdá se, že na počtu nezáleží, jde jen o to, zdali máte pro co bojovat, zda chcete zemřít pro něco, čemu věříte. Pevně jsem věřil, že se nám nakonec podaří zvítězit, podaří se nám potlačit tuto vzpouru a znovu převzít vládu do pevných rukou nad celým upírským světem.

Zneškodnil jsem pár protivníků a čekal útok dalšího, ale nikdo nepřicházel. Rozhlédl jsem se okolo sebe, kde moji věrní právě ničili poslední zbytky slavné Rumunské armády, která se pokusila zničit mocnou Volterru. V uších mi řinčel zvuk trhání končetin a bolestné žadonění o milost, ale ignoroval jsem to. Kráčel jsem po spálené a bojem udusané trávě, kde ležely cáry plášťů a kusy našich nepřátel. Nalezl jsem mezi nimi i známé tváře, mé přátele, jejichž skonu jsem litoval, ale byl jsem jim z hloubi duše vděčný, že položili své životy za záchranu dobra, které Volterra a její nadvláda představovala. Vládli jsme přísnými zákony, ale pokud jsme chtěli udržet náš svět v tajnosti, jiné možnosti nebyly.

Upřel jsem oči na dvě postavy klečící vzpurně v trávě, nad nimiž se hrozivě tyčili moji gardisté. Vladimir a Stefan - původci tohoto masakru. Stál jsem nad nimi a zpozoroval po svém boku přítomnost mých bratrů. Poslední soud započal.

„Ty…,“ vrčel zlostně Stefan, ale utnul jsem ho jedním mávnutím ruky.

„Teď budu mluvit já,“ zašeptal jsem zlostně a přišel k němu blíž, abych mu mohl položit ruku na rameno. „Kam odvedl Santiago Bellu?“ Stefan se hystericky rozesmál a já se ušklíbl.

„Nikdy ti to nepovím.“

„To ani nemusíš, jeden dotyk mi postačil…“

„Myslíš, že tohle je konec?“ vykřikl Vladimir rozzlobeně.

„Ano, tohle je konec,“ přitakal jsem.

„Mýlíš se, nevíš, kolik máme stoupenců po celém světě!“

„Nebude těžké si s nimi poradit. Rozluč se se svým bratrem, drahý Vladimire, i když… vy dva se shledáte v pekle!“ Uchopil jsem Stefanovu hlavu do svých rukou a trhl. Vladimir zakřičel, ale i on byl už jednou provždy umlčen.

Sledoval jsem, jak oheň olizuje roztrhaná těla mých úhlavních nepřátel a užíval si krátký pocit vítězství. Zanedlouho jsem si všiml, že u ohně nestojím sám.

„Jane,“ promluvil jsem konejšivým hlasem a objal ji okolo ramen, „vše bude zase dobré, uvidíš.“

„Děkuji, pane, ale přišla jsem o to nejcennější, co jsem ve svém životě měla.“

„Rozumím ti, Jane, rozumím ti víc, než si myslíš.“

„Vy ale Bellu zase najdete, znovu ji budete moci sevřít ve svém náručí, ale Demetri…“ Jane se rozvzlykala a já ji pevně objal. Dokázal jsem si představit, jak se cítí, přišla o svou lásku, a i když ta má byla, jak jsem doufal, stále naživu, také jsem ji ztratil.

„Kde je tvůj bratr, Jane?“

„J-Já nevím, ztratil se během bojů… Ach ne,“ rozeštkala se nanovo. Vyhledal jsem pohledem Chelsea, která házela do ohně zbytky kusů našich nepřátel, a kývl na ni.

„Chelsea, odveď Jane do hradu a postarej se o ni.“

„Jistě, pane,“ přikývla Chelsea a vyhoupla si vzlykající Jane do náruče. Okolo mě už se znovu sešli moji bratři, Carlisle a také Edward.

„Kde je Bella?“ ptal se ihned netrpělivě Carlisle.

„Santiago ji drží na svém panství v Monaku. Neměla by to být dlouhá cesta, ale měli bychom vyrazit ihned.“

„Samozřejmě,“ přitakal Edward, „není na co čekat.“

„Tak jdeme,“ popohnal nás Marcus a sám se rozběhl do lesa směrem na sever.

„Otče, musíme si promluvit,“ promluvil na mě Edward, když se mnou srovnal krok.

„Není na to vhodná chvíle.“

„A kdy bude?“ Neodpovídal jsem, byl jsem zatvrzelý, nechtěl jsem s ním mluvit. „To se mnou nebudeš mluvit?“ Ne, pomyslel jsem si tvrdě a přidal do kroku.

Bellin pohled:

Chtěla jsem mu vzdorovat, tak moc jsem chtěla, ale nemohla jsem. Avšak aspoň na jednu věc jsem mohla být pyšná. Nepokořil mě, nesklonila jsem se před ním a ani se před ním nikdy v budoucnu nepokloním. Nestane se mým pánem, nebudu jeho otrok, přestože přesně tohle by si zřejmě přál.

Kvůli tomu mému daru, který v jeho přítomnosti vůbec nefungoval, jsem se sice mohla pokusit o útěk, ale měla jsem jenom mizivé naděje. Santiago se stále zdržoval v mé blízkosti a snažil se navázat nějaký rozhovor.

„… co si myslíš, nádherná zbraň, že?“ dožadoval se mého názoru na ručně vyráběný kord ze sedmnáctého století. Jako bych snad já zbraním rozuměla, pomyslela jsem si trpce, ale přesto na zbraň pohlédla.

„Přímo skvělá na probodnutí nějakého zkaženého srdce,“ odpověděla jsem mu kysele a Santiago se na mě trochu zamračil, chvíli na to se mu tvář však vyjasnila.

„Máš pravdu a několik jich také probodlo… Je to sice už dávno, ale tenhle hrot si to pamatuje. Chvíli, kdy po něm stékala ta teplá lidská krev, kdy díky této krvi ožil v rukou svého majitele,“ mluvil a až s šílenstvím v očích se na něj díval.

Měla jsem z něho strach. Ten pohled do jeho tváře, ve které se zračilo šílenství, mě děsil mnohem víc, než jak by mě mohl Santiago sám vyděsit. Jen matně jsem si mohla dokázat představit, co všechno za hnusné činy v minulosti udělal.

Společně jsme seděli v nějakém větším sále tohoto sídla. Celé místnosti vévodil velký krb a po stěnách viselo několik gobelínů. Celé to tu bylo hodně pochmurné. Vzduchem se vznášela snítka prachu a všude jsem cítila tu vlhkost míst, kde už dlouho nikdo nebyl. V krbu se pomalu rozhoříval oheň, jehož záře vrhala po stěnách a podlaze zvláštní stíny. Bylo brzké ráno a já stále přemýšlela nad událostmi ve Volteře.

V hlavě se mi honil poslední rozhovor s Arem, ta nenávist v jeho pohledu, když se dozvěděl o tom všem, co jsem dělala. V tuhle chvíli jsem se za to všechno nenáviděla, jak ráda bych teď vrátila čas a s Caiem neuzavřela tu pochybnou dohodu. Všechno teď mohlo být jinak.

„… něco z historie.“ Probrala jsem se ze zamyšlení, když Santiagův hlas nabral na hlasitosti a jeho oči mě upřeně sledovaly skoro stejně jako před chvílí ten kord, který stále držel v ruce. Neměla jsem nejmenší představu o tom, co říkal, mé myšlenky se nezdržovaly v této místnosti.

„Dějepis jsem nikdy neměla ráda,“ chytla jsem se jeho posledních slov.

„Možná to tak je, ale tohle tě bude jistě zajímat - mělo by tě to zajímat,“ odpověděl výhružně a já znovu v jeho tváři spatřila ono šílenství, které mě varovalo před tím ho nějak víc pokoušet a provokovat.

„Tak fajn, o čem mi chceš dělat přednášku?“ zeptala jsem se smířeně.

„Nebude to žádná přednáška, jenom ti něco řeknu. Možná se ti to i bude líbit,“ řekl a sám se svým slovům pousmál. Mohla jsem jenom hádat, co by se mi od něj mohlo líbit, ale nic mě nenapadalo. On se mi protivil celý, takže se mi nic od něj nemůže líbit, ani žádný historický příběh.

„O tom pochybuji, ale spusť,“ řekla jsem chladně.

„Nebuď taková odměřená, tohle se ti bude opravdu líbit,“ řekl a přejel si hrotem kordu po ruce, avšak ten hrot po sobě nezanechal ani čárku, jakou by na normální ruce zanechal.

„No, nevím, ale jedno by mě zajímalo,“ promluvila jsem, když se odmlčel a prohlížel si svou ruku. Potom se na mě však podíval a čekal. „Zajímalo by mě proč. Proč to všechno děláš? Co z toho máš?“

„Kdybys chvíli počkala, došli bychom k tomu. Je to součástí příběhu, který jsem ti chtěl říct. Takže teď, když mám tvou plnou pozornost, můžu začít vyprávět?“ zeptal se a já přikývla. Tohle mě tedy zajímalo, co vede člověka - upíra - k tomu, aby podrazil svého přítele a přidal se na stranu jeho nepřátel.

„Nevím, jestli o mně Aro nějak mluvil, ale já ho poznal ještě v době, kdy jsem byl člověk. Žil jsem tehdy někde v těchto místech. Francie byla mým domovem od narození. Byl jsem synem chudých manželů a měl jsem velké ambice. Nechtěl jsem se smířit se svým osudem a rozhodl se proslavit.

Opatřil jsem si svůj první kord a začal od samotného začátku. Dělal jsem panoše, pomalu jsem se zlepšoval, ale můj pán neměl hrdinské srdce. Chtěl se proslavit, ale zřejmě ne v boji, protože jediné, co ho dělalo známým, byly neustálé pitky s jeho přáteli a kumpány. Věděl jsem, že tudy cesta nevede.

Odešel jsem od něj a začal se toulat. Někdy v té době jsem také potkal Ara. Bylo to jedno z jeho obdobích, kdy se zase zapojil do světa kolem. Opustil zatuchlé stěny hradu v Itálii a stejně jako před osmnácti lety cestoval. Ocitl se i zde, a přestože vypadal zvláštně, líbila se mi slova, která říkal. Tehdy mě ani v nejmenším nenapadlo, že mi maže kolem pusy jenom velmi sladký med. Jeho slova byla opojná jako to nejlahodnější víno z francouzských vinic a já jsem tomu nedokázal odolat.

Nabízel mi moc, slávu a věčné mládí. Kdo by to taky nechtěl, že? Ale zpět k příběhu. Jeho nabídku jsem přijal a stal se ze mě upír. Můj život se změnil od základu, byl jsem ovládán krví a její vůní, ale i tak jsem nepřestával myslet na tu slávu, kterou mi Aro slíbil. Hodlal jsem ho donutit k dodržení jeho slov.

Opět ke mně začal promlouvat a já ho poslouchal. Síla, kterou jsem teď ovládal, mě omamovala, myslel jsem si, že dokážu všechno, a tak jsem se také proslavil. Tady to, co vidíš kolem sebe, patřilo jedné knížecí rodině. Vlastně, ono jim to tak nějak patří až do dnes, ale to je jenom nepodstatný detail. Stačilo zařídit malou nehodu, náhodné přepadení a já se mohl ujmout vlády. Od té doby je tohle mým sídlem.“

„Pořád ale čekám, kdy mi řekneš něco o tom, proč se děje tohle všechno,“ skočila jsem mu do řeči a Santiago se na mě zamračeně podíval. Raději jsem tedy mlčela a čekala, jak bude jeho příběh pokračovat. Teď se mi totiž potvrzovalo to, jak zkažený člověk to je.

„Měl jsem moc, mohl jsem být spokojený. Má autorita rostla, mohl jsem se vzepřít kterémukoliv člověku na této planetě. Dokonce i samotnému císaři, ale byla tu jedna osoba - vlastně, ony tu byly tři osoby - vládci a těm jsem podřízený zůstal i jako upír.

Svého manžela a jeho bratry znáš, jejich moc je známá všem našeho druhu, nikdo se neodváží jim odporovat. Jejich autorita je jasná. Volturiovi jsou prostě někdo, dokázali toho hodně, sjednotit a udržet náš svět v jednotě - i když sem tam to stálo značné úsilí. Dokázali nás ochránit před prozrazením. Za tenhle svět vděčíme právě jim…“

Vyprávěl a já si namáhala hlavu, co ho vedlo k jeho činům, přece jenom tady mou rodinu vychvaluje. Popisuje, jaký byl Aro skvělý - sice zrovna proměnit Santiaga nebyl nejšťastnější čin, jakého se dopustil, ale jinak to byl moudrý a šlechetný člověk, tak proč?

„… jenže s chutí roste hlad, jak praví známé pořekadlo. Měl jsem moc, ale chtěl jsem víc. Byl jsem sice přítelem trůnů, ale to pro mě pořád bylo málo. Snažil jsem se ten chtíč potlačit a docela se to dařilo. Hřál jsem se ve výsluní Arovy moci. Všichni věděli, že jsem jeho důvěrný přítel, a tak dělali všechno, co mi na očích viděli.

No a pak jsi přišla ty. Byla to jako rána z čistého nebe. Na svatbě jsem vám nebyl, jinak bychom se potkali už o pět let dříve. Do té doby jsem svůj chtíč po moci a dokonalém životě držel na uzdě, ale potom jsem uviděl tebe - dokonalou manželku dokonalého vládce. Tahle čtyři slova mi probleskla hlavou, a když jsem si uvědomil, že hned dvě z nich jsou slova dokonalá, měl jsem toho dost.

Za svou pouť tímhle životem jsem si nenašel žádnou družku, neměl jsem nikoho kromě bratrů a v tu chvíli jsem se to rozhodl změnit. Copak Arovi nestačí, že je dokonalý vládce? Copak musí mít dokonalé úplně všechno? Rozhodl jsem se tě získat a bylo mi jasné, že to po dobrém nepůjde.

Začal jsem tedy vymýšlet způsob, jak tě od Ara dostat. Netrvalo to dlouho, přece jenom upíři nezapomínají, a tak, když jsem se jednou bavil s Arem nad problémy s Rumuny, měl jsem vyhráno. Stačilo se s nimi spojit, nabídnout jim svou pomoc a jako odměnu jsem si řekl o tebe. Souhlasili.“

Santiagova slova mě popudila. Přestože jsem se snažila být v klidu, vyskočila jsem na nohy a začala chodit po místnosti. Santiago mě sledoval, jako kočka sleduje myš. Čekal, jestli se o něco pokusím, ale já na to zrovna neměla myšlenky.

V hlavě jsem si přehrávala všechny možné scénáře, co vedlo Santiaga k tomu, že udělal to, co udělal, ale ani v nejmenším mě nenapadlo, že by se do mě mohl zamilovat.

„Ty mě miluješ?“ zeptala jsem se skoro ochraptělým hlasem.

„Co tě nemá, jasně, že tě nemiluju. Tohle není o lásce, královno,“ řekl a škodolibě se usmál. Avšak ani jeho ujištění, že se z jeho strany nejedná o lásku, mě moc neuklidnilo. Byla jsem rozladěná ještě víc. Santiago prostě Arovi záviděl, a proto mě musel získat. Proto se přidal na stranu Arových nepřátel a proto jsem teď tady, na jeho sídle někde na jihu Francie a snažím se urovnat zblázněné myšlenky, které mi výří hlavou, a přestože jsem velmi chaotické, je mi jasné, co z nich lze vyčíst. Za všechno můžu já. Kdybych se nenarodila, nic by se nestalo - nezemřela by má matka, nezlomila bych Arovi srdce a Santiago by se s Arem neznepřátelil.

„Všechno je to kvůli tvé závisti?“ zeptala jsem se a nechápavě nad tím vrtěla hlavou. Teď se mi jenom potvrdilo všechno, co jsem si do téhle doby jenom představovala. Celé Santiagovo srdce je skrz na skrz prosyceno závistí a touhou po moci. Jedno mi však bylo jasné - tím, že získal mě, nic nevyřešil. Nikdy nebude mocný. I kdyby Volterra padla, Rumuni mu nedovolí vládnout. Možná mu jednou přiznají nějaké zásluhy, ale to mohlo být tak vše. Opět bude v něčím stínu.

„Říkej si tomu, jak chceš, ale teď už mám, co jsem chtěl, a můžu být spokojený,“ řekl sebejistým hlasem a také vstal z křesla, na kterém dosud seděl. V ruce stále držel ten kord a mě hned napadlo, jestli to není právě ten jeho první, kterým chtěl dokázat ty hrdinské činy.

„A co bude teď? Stejně ti pořád bude někdo vládnout,“ namítla jsem.

„Nebude, máme se Stefanem a Vladimirem velmi výhodnou dohodu pro obě strany,“ řekl a spokojeně se usmál. To by mě tedy zajímalo, co by to mohlo být za dohodu, že by byla tak výhodná pro Rumuny, kteří se vždy snažili uchvátit moc.

„Ale nepovídej… stejně – i kdyby vyhráli Rumuni, budeš opět jenom poskok, ale jelikož o jejich vítězství do značné míry pochybuju, tak budeš poskokem dál – tedy pokud nebudeš mrtvý,“ vyslovila jsem své domněnky.

„Nemysli si, že by ses mě jen tak lehce zbavila,“ vyložil si má slova nějakým prazvláštním způsobem a chlad v jeho slovech mě až děsil. Santiago pomalým krokem přišel až ke mně a ve volné ruce mi sevřel paži a trochu ji zkroutil. „My dva teď budeme spolu jako manželé v dobrém i zlém,“ zašeptal mi do ucha.

„Nikdy, rozumíš, nikdy si tě nevezmu!“ odporovala jsem mu, a přestože jsem z něj měla strach, snažila jsem se mu ruku vykroutit ze sevření, což se mi po chvíli taky povedlo. Přece jenom trochu té novorozenecké síly ještě mám.

„Ale má drahá, to víš, že spolu nebudeme žít v neposvěceném svazku, takto bych přece připravil tvou duši o ráj,“ namítl a já jsem pod návalem jeho slov ztuhla jako socha. Co tím chtěl říct? Že bych si ho vzala, on by tím dostal všechno, co chtěl, a potom by mě zabil?

„Chceš mě zabít?“ dodala jsem si odvahy a vyslovila svou domněnku nahlas.

„Já?“ zeptal se, jako by snad v místnosti byl ještě někdo jiný, na koho bych mohla mluvit, ale odpovědi jsem se nedočkala. Venku začínalo pomalu svítat, když se nádvořím rozezněl velmi hlasitý zvuk.

Hned jsem se tedy vrhla k oknu, abych zjistila, co se tam děje, a samozřejmě mě Santiago následoval. Všimla jsem si neobvyklého shonu všude kolem. Stráže, které se při mém příchodu skrývaly ve stínech hradeb, teď pobíhaly po nádvoří a všechno vypadalo velmi chaoticky.

Už jsem si říkala, že se mi zvuk rány jenom zdál, když se ta rána ozvala znovu. Přicházela od hlavních vrat, ale než jsem stihla zjistit, kdo je původcem tohoto rozruchu, Santiago mi sevřel paži a začal mě táhnout někam pryč. Daleko od okna a najednou měl zase o tu trochu víc síly než já, takže jsem se mu nemohla vytrhnout a musela ho následovat spletí chodeb, aniž bych měla nejmenší představu, kam mě to může vést.

Táhl mě za sebou a zvuky z nádvoří postupně slábly, až jsem neslyšela nic kromě ozvěny našich kroků, která se táhla po celé chodbě. Neustále jsem se ohlížela za sebe a doufala, že zahlédnu nějakou známou tvář, protože jedině útok na tohle sídlo by donutil Santiaga začít prchat. Jinak jsem si to nedovedla vysvětlit.

„Kam to jdeme?“ zeptala jsem se a snažila ho zastavit.

„Pryč odtud,“ odpověděl mi okamžitě, ale krok nezpomalil.

„A proč utíkáme?“ Tušila jsem, že by ho moje otázky mohly naštvat, ale také by se mohl i zastavit a ti z nádvoří by dostali trochu času nás najít. Byla jsem si totiž víc než jistá, že je to někdo z Volterry.

„Chceš to vědět?!“ rozkřikl se a skutečně zastavil. „Tak dobře, já ti to řeknu, jestli teď neutečeme, nebudeme k tomu mít už vůbec žádnou příležitost,“ řekl zlostně.

„A co když já nechci utéct? Co když chci počkat na ty, kteří teď zaměstnávají tvou stráž?“ položila jsem mu další otázku, ale odpovědi jsem se nedočkala. Santiago stiskl mou ruku pevněji a znovu se vydal chodbou dál.

„Zapomněla jsi na jednu maličkost. Jak jsem řekl, od teď jsme spolu v dobrém i zlém až do smrti. Nejsme sice oddáni, ale ty odtud jinak než mrtvá neodejdeš, pokud to nebude se mnou,“ řekl a mě znovu zamrazilo.

„Né!“ vykřikla jsem a snažila se mu vyškubnout ruku z toho železného sevření.

„Ale neboj se, teď tady na mě pěkně počkáš, a až to vyřídím, tak si budeme moct promluvit,“ řekl a najednou otevřel nějaké dveře, do kterých mě okamžitě strčil, a zabouchl za mnou dveře. Pak už jsem jenom slyšela jeho vzdalující se kroky a hned mě napadlo, že mám konečně šanci se odtud dostat. Všichni jsou zaměstnáni tím útokem, a pokud zmizím, tak si toho nikdo ani nevšimne, dokud nebude klid.

Pootevřela jsem tedy ty dveře a nahlédla ven. Nikde nikdo nebyl. Vyklouzla jsem tedy ven a opatrně zavřela dveře. Přece jenom jsem nechtěla riskovat citlivé upírské uši.

Hned na to jsem se vydala po chodbě na opačnou stranu, než odešel Santiago. Našlapovala jsem, jak nejopatrněji jsem uměla, aby mé kroky nedělaly žádný zvuk, a neustále poslouchala, jestli někoho neuslyším.

Plížila jsem se chodbou, když jsem zaslechla nějaké hlasité zvuky. Dostala jsem strach, že Santiago přece jenom zjistil, že jsem utekla, a tak jsem se rozhodla schovat, přestože jsem jasně věděla, že nemám šanci. Jeho citlivý nos ho okamžitě přivede rovnou za mnou, i kdybych se schovala, nevím kde. Přesto jsem to musela zkusit.

Rychle jsem došla až k nejbližším dveřím, vešla do místnosti, aniž bych nějak zkoumala k čemu má sloužit, a zavřela za sebou dveře. Zády jsem se opřela o chladnou stěnu hned vedle nich a čekala, co bude dál. Ale ani to netrvalo moc dlouho a dveře se otevřely.

„Bello?!“ zaslechla jsem povědomý hlas a podívala se na příchozího. Nebyl to Santiago, jak jsem se obávala. Byl to někdo, koho bych tu nikdy nečekala.

„Edwarde…,“ vydechla jsem ulehčeně a vrhla se mu do náruče. Byla jsem tak ráda, že konečně vidím nějakou milou tvář. „Jak ses sem dostal? Kdo tu je s tebou? Měla jsem hrozný strach. Co je s Volterrou…“ Měla jsem spoustu otázek, ale Edward mi jenom položil prst na rty a druhou rukou si mě přitiskl víc k sobě.

„Neboj se, už bude všechno v pořádku,“ uklidňoval mě a já se nechala. Potřebovala jsem teď nějakou pevnou náruč, která by mě přesvědčila, že všechno bude v pořádku.

Edward mě najednou chytil okolo pasu pevněji a zatočil se se mnou.

„Jsem tak rád, že jsi v pořádku, že ti nic není.“ Náhle se dveře znovu otevřely a já se koukla s úsměvem na rtech přes Edwardovo rameno. Ve dveřích stál muž, kterého jsem si přála vidět ze všech nejvíce, toužila jsem, aby mě sevřel ve svých pažích a víc už mě nepustil. Mé srdce snad i radostí poskočilo, když jsem ho spatřila.

„Aro,“ vydechla jsem radostně, ale jeho výraz nebyl takový, v jaký jsem doufala. Viděla jsem jen zklamání, nenávist… Aro na kratičkou sekundu zavřel oči, pak se otočil a rychle odešel.

„Aro!“ vykřikla jsem a vytrhla se z Edwardovy náruče, jenže můj manžel se ani neotočil, rázoval si to chodbou zpět, odkud přišel.

„Bello,“ zarazil mě Edward dřív, než jsem se stihla za Arem rozběhnout, „teď na to není vhodná doba.“

„Jak myslíš, že na to není vhodná doba?“ obořila jsem se na něj.

„Bello?“ ozval se hlas mého otce a já se znovu obrátila ke dveřím.

„Tati,“ vyhrkla jsem a vběhla mu přímo do nastavené náruče.

„Bello, měl jsem o tebe takový strach! Jsi v pořádku? Není ti nic?“

„Nic mi není, tati, jsem zdravá jako rybička.“

„Ani si neumíš představit, jak jsem se bál,“ šeptal mi do vlasů a drtil mě ve své náruči.

„Já vím, tati, já vím…“ Nebylo to náručí, po kterém jsem z hloubi duše toužila, ale prozatím bylo dostačující. Možná bych si měla zvyknout, že už mě Aro nikdy nesevře, nikdy mě nepřivine k sobě, nepolíbí do vlasů, nezašeptá mi do ucha, jak moc mě miluje… Zaryla jsem tátovi prsty do ramen a nechala z hrudi uniknout pár vzlyků.

„Ššš, neboj se, holčičko, vše už je v pořádku, nikdo už ti neublíží. Slibuji,“ klidnil mě táta.

„Ehm, měli bychom se vrátit zpět do Volterry,“ ozval se Arův hlas. Rychle jsem vzhlédla, ale on se mému pohledu zdařile vyhýbal. Bolelo mě to, bolelo mě, že jsem mu nestála ani za kratičké setkání našich očí.

„Jistě,“ přitakal táta a vedl mě pryč. Aro šel několik kroků před námi spolu se svými bratry, za zády jsem cítila Edwarda a s ním pár gardistů.

„Tati, je Elise v pořádku?“

„Jistě, dalo mi to hodně práce, ale přesvědčil jsem ji, aby zůstala ve Volteře a postarala se o Jane.“

„Ví už Jane o Alecovi?“ zeptala jsem se tiše a vzpomněla si na ten pohled, když Alec, ten hodný, milý a nebojácný Alec, který mě přišel bláhově vysvobodit, umíral.

„Ano, myslí si, že zemřel během boje…“

„Asi bych jí měla povědět, jak to bylo.“

„Na to bude času dost, holčičko,“ pousmál se na mě smutně táta a dal mi přednost v bráně, která vedla pryč z hradu. Otočila jsem se a podívala se na stavbu, kde mě držel Santiago. Nechoval se ke mně zle, to se musí nechat, mohl se mnou zacházet hůř. Když jsem se vynadívala na své vězení, rozběhla jsem se za ostatními lesem a následovala je zpět domů do Volterry. Hlavou mi vířilo milion otázek. Smím ještě považovat Volterru za svůj domov? Vyslechne mě někdy Aro? A jakou bude mít tenhle můj životní omyl dohru?

Natočila jsem trošku hlavu, abych se podívala na Edwarda, který úpěnlivě pozoroval má záda, ale pohledem zase hned uhnula a zadívala se na Ara. Mohla jsem doufat v to, že tenhle hrdý muž se sníží k tomu, aby odpustil záletné manželce? Nechá mě vyhostit z Volterry? Nebo mě potrestá jinak? Sebere mi život za zneuctění a znevážení jeho jména? Ne, to by neudělal. Ačkoliv se na venek tváří jako nemilosrdný vládce, nikdo neví lépe než já, že je to křehký a velmi citlivý muž, jehož každá zrada velice bolí. Proč jsem si neuvědomila dříve, že má zrada je ta nejhorší, kterou jsem mu mohla zasadit? Zranila jsem ho, zranila jsem ho víc než kdokoliv jiný. Zradila jsem jeho důvěru, i když jsem mu přísahala, že já budu člověkem, na kterého se bude moci vždy spolehnout, přísahala jsem, že tu pro něj vždy budu, budu ho milovat a ctít, a ze své vlastní hlouposti a nevybouřené části mého já jsem své sliby porušila.

Nemohla jsem se divit tátově první reakci, kdy mi vyčetl právě znesvěcení svazku manželského. Kdybych nebyla hloupá a nečekala, mohl se Aro dozvědět vše ode mě a možná by to bylo jinak. Kdybych měla příležitost vysvětlit mu vše, říct mu, jak mě mé rozhodnutí mrzí, že toho lituji a nepřeji si nic jiného, než aby mi odpustil, byl by to možná on, kdo by mě utěšoval, šeptal mi, že vše bude dobré, že už nás nic a nikdo nerozdělí…

Cesta utíkala, rosou zvlažená půda mi ubíhala pod nohama a Volterra se blížila. Tam snad budu mít konečně příležitost si s Arem v klidu promluvit, prvně bych si ale měla vše vyjasnit s Edwardem. Konečně jsme se přiblížili ke kopci, za kterým už se rozléhala Volterra, mé nohy zrychlily, jak jsem se snažila dostat zpět do míst, kde jsem to milovala a kde jsem se cítila doma.

Sotva jsem ale vyběhla ten kopec, zůstala jsem stát.

„Panebože,“ vydechla jsem s pohledem vytřeštěným na zkázu, kterou jsem viděla před sebou. Nad Volterrou, tím překrásným italským městečkem, se vznášel černý opar dýmu, odněkud ještě šlehaly rudé plameny, které pohlcovaly domy a olizovaly rozbité hradby hradu, v němž jsem žila. Dala jsem si ruku před pusu a z hrudi se mi vydral vzlyk. Něčí ruka se mi omotala kolem ramen a přitáhla mě k sobě. Nemohla jsem se dívat na zpustošené město před mýma očima, a tak jsem zabořila hlavu do Arova ramene, jak jsem poznala podle neodmyslitelné vůně, která k němu patřila. Ruce jsem měla položené na jeho hrudi a on mě pevně objímal.

„To je hrozné,“ vzlykala jsem.

„Já vím…,“ zašeptal. Aro mi přejížděl rukou po zádech a já pomalu přestávala vzlykat. „Bude to dobré, vše vrátíme zase do pořádku, uvidíš.“ Zvedla jsem hlavu a vzhlédla k němu. Aro mě pozoroval smutnýma očima, ale můj pohled sklouzl k jeho rtům. Tolik jsem toužila ho na ně políbit, ochutnávat je, laskat… Aro vycítil můj pohled a pomalu ode mě na krok odstoupil. Svěsila jsem nešťastně ramena, ale co jsem měla čekat? Na tohle jsem měla být připravená, tak proč teď to odmítnutí tolik bolí?

Díky všudypřítomnému dýmu jsme mohli procházet bez povšimnutí městem. Lidé se schovávali ve svých domech, které se na rozdíl od hradu zdály bez nějakého většího poškození. Uši mi však trhaly vzlyky a nářky lidí. Nebyli však jediní, co si přáli, aby tohle peklo skončilo jednou pro vždy.

Když si na tom kopci Aro uvědomil to, že mě objímá a konejší, jak by správný manžel měl, odtáhl se a nakonec jsem se opět octla v tátově náručí. Vždy byl mým ochráncem, ale jeho náruč mě nedokázala v tuhle chvíli uklidnit tak, jak bych potřebovala. Vidět zkázu města, které mi spolu s manželem za těch pět let tak přirostlo k srdci, bylo hrozné.

Nikdy jsem si nemyslela, že Volterra, město, které určovalo sílu Volturiových, padne na kolena a bude se z nich těžce hrabat zpět. Ale věděla jsem, že Aro udělá cokoliv proto, aby byl jeho lid zase šťastný. Procházeli jsme uličkami, cítila jsem pohledy lidí za okny, které nás provázely cestou nahoru ke zničenému hradu. Pohled na rozbořené zdi, zdevastované hradby a kusy těl mi podlamoval kolena. Jako upír jsem nemohla být vyčerpaná fyzicky, ale psychicky jsem se topila na dně. Zastavila jsem se uprostřed ulice s nepřítomným pohledem zabodnutým kamsi do černého dýmu.

„Bello, co se děje?“ zeptal se Edward.

„Já nemůžu,“ zašeptala jsem tiše.

„Co se děje?“ ozval se Arův hlas, který se vracel zpět ke mně.

„Nevím, něco s ní je,“ odpověděl mu nervózně Edward.

„Bello,“ promluvil na mě Aro a uchopil mou hlavu do svých dlaní, aby mě donutil na něj pohlédnout.

„Hmm,“ zamumlala jsem, na nic víc jsem se nevzmohla. Nemohla jsem mluvit o té psychické bolesti, kterou mi způsoboval pohled na můj zničený domov, nemohla jsem pokračovat dál, abych viděla více… A Aro to věděl.

„Vše dáme zase do pořádku. Volterra bude taková jako dřív, taková, jakou jsi ji milovala,“ zašeptal a já zavřela oči. „Pojď, než se přes dým dostane slunce.“

„Já nemůžu,“ šeptala jsem, „nemůžu…“ V Arových očích se zračil děs, bál se snad o mé psychické zdraví? Bál se o mě? Ještě chvíli si mě prohlížel, než si mě vyzdvihl do náruče a odnášel do hradu.

Stočila jsem obličej k jeho hrudi, a tak si omezila pohled na zničené, anebo jenom poničené části mého domova. Arova vůně mě pomalu a jistě uklidňovala a já se dostávala z té paralýzy. Aro byl můj domov a vlastně nezáleželo, jestli spolu budeme žít ve Volteře nebo někde jinde. Jediné, na čem bude záležet, bude jenom to, že jsme spolu a že se navzájem milujeme.

„Aro! Slyšela jsem, že jste se vrátili… panebože, Bello! Co je s ní!?“ panikařil dívčí hlásek a já hned na to cítila, jak mi odkrývá vlasy z obličeje, aby se na mě mohla podívat a zkontrolovat, jestli jsem v pohodě.

„Je v pořádku, jenom ji trochu dostala ta zničená Volterra,“ odpověděl jí Aro.

„Aha…, ani se nedivím. Gardisté, co tu na váš příkaz zůstali, se snaží upravovat, jak nejrychleji to jde, ale stále si musejí dávat pozor na lidi,“ podotkla Jane a podávala mému muži stručné hlášení o tom, co se tu během jeho nepřítomnosti dělo. Já jsem je poslouchala jenom na půl ucha. Spíše mi to jedním šlo dovnitř a druhým ven. Byla jsem skutečně velmi unavená.

„… donesu ji do pokoje a potom se k vám přidám,“ zaslechla jsem znovu útržek jeho slov. Teď ale bude docela záležet na tom, do jakého pokoje mě odnese. Máme stále společný pokoj, nebo budu muset mít jiný?

„Počkejte, půjdu s vámi,“ odpověděla mu Jane a společně jsme se vydali do nějakého pokoje. Aro ani Jane cestou nepromluvili ani jedno slovo. Procházeli jsme tichou chodbou, a když jsem trochu zaostřila, zaslechla jsem, jak někde v dálce gardisté upravují kameny, aby mohli náš domov opravit.

Jane pak otevřela dveře a Aro mě donesl až k posteli, na kterou mě položil. Starostlivě na mě pohlédl a já mu pohled opětovala. Doufala jsem, že v něm vyčte všechnu tu lásku, kterou k němu cítím, a že mi odpustí. Ale nemohla jsem v to doufat. Aro mi jenom odstranil pramen vlasů, který jsem měla přes obličej, a bez jediného slova odešel z našeho pokoje.

Ano, donesl mě do našeho manželského pokoje. Takže tu přece jenom byla aspoň malá naděje, že by mi jednou mohl odpustit… možná. Otočila jsem se na posteli na bok a podívala se na Jane, která si sedla do křesla naproti mně. Vypadala jako hromádka neštěstí. Možná i tak jako já…, ale vlastně ne, ona přišla o bratra a Demetriho, já zatím o nikoho.

„Jak se cítíš?“ zeptala se, když si všimla, že se na ni dívám.

„Hrozně. On mě nenávidí, Jane,“ zašeptala jsem do ticha a z hrdla mi unikl vzlyk.

„Proč by tě měl nenávidět?“ podivila se Jane a přisedla si vedle mě na postel.

„Ublížila jsem mu, tolik jsem mu ublížila, Jane,“ vzlykala jsem a položila si hlavu do jejího klína.

„Ššš,“ tišila mě a pohladila mě po hlavě. Obdivovala jsem její sílu, ztratila vše, co jí bylo drahé, a místo toho, aby někde v koutku seděla a uzavřela se před světem, mě tu utěšuje. „Pověz mi, co se stalo, určitě to není tak zlé, jak si myslíš.“

„Je to mnohem horší, Jane, mnohem horší. Já… podvedla jsem Ara.“

„Jak to myslíš?“

„Tak jak to říkám, spala jsem s někým jiným.“

„Bello, pokud tě Santiago k něčemu donutil…“

„Ne, bylo to z mé vlastní vůle,“ protestovala jsem přes vzlyky.

„Tys podvedla Ara se Santiagem? S tím, tím…“

„Ne, to ne! Se Santiagem ne!“

„Tak s kým?“

„S…“ Náhle se otevřely dveře a v nich stál ten, o kterém jsem právě chtěla mluvit.

„Jane,“ oslovil mou přítelkyni, která ze mě nespouštěla pohled, „shánějí tě bratři. Potřebují s něčím pomoci.“

„Jistě, už jdu,“ přitakala Jane a zvedla se. Edward jí uhnul mezi dveřmi a nechal ji projít ven. Pak vstoupil a zabouchl za sebou. Přešel po pokoji a sedl si na postel stejně jako před chvílí Jane.

„Jsi si opravdu jistá, že jí to chceš říct? Že chceš, aby to věděli ještě jiní lidé?“ zeptal se opatrně a položil mi na mou dlaň tu svou. Chvíli jsem sledovala naše ruce, až jsem nakonec tu svou vytáhla.

„Je to moje kamarádka, zaslouží si, abych jí řekla pravdu,“ podotkla jsem a podívala se do Edwardových zelených očí. „Navíc jí budu muset říct i to, jak to bylo s Alecem, proč umřel a že to vlastně bylo zase jenom kvůli mně. Všechno je to kvůli mně, chápeš to, Edwarde? Já jsem se neměla vůbec narodit!“ vykřikla jsem to, co mi došlo už v Monacu.

„Co to povídáš, uklidni se,“ mračil se Edward.