Druhá šance

10.01.2010 17:08

Vypráví Bella

 

Tomu se prstě nedalo uvěřit. Když jsem se dozvěděla, že ten tajemný muž, do kterého se moje maminka zamilovala je Carlisle a uviděla jsem ten zbožňující výraz, ajakým se na ní Carlisle díval, bylo mi ihned jasné, jak tohle všechno dopadne. Esme už nebude sama. Konečně se dočká svého vysněného prince. Už tu budu jen já na ocet.

Carlisle s Esme se šli později sami projít. Určitě si musejí hodně, co vysvětlovat. Doufám, že Esme Carlislovi dopustí ten jeho dávný odchod. Musí přeci chápat, že Carlisle tu udělal jen kvůli ní. Byla člověk a vzath mezi člověkem a upírem je přeci naprosto nemožný (pozn. autora: Hahaha.). V domě jsme zůstali jen s Alicí, Jasperem a Edwardem. Konverzace se tak nějak rozběhla sama od sebe. Už jsem neměla pocit, že bych před nimi musela něco tajit, obzvlášť před Alicí. Tu jsem si ihned zamilovala. Její bezprostřední chování mě naprosto fascinuje.

 

„Tak co nám povíte o vaší rodině?“ Ptal se Emmett. Alice se ihned ujala slova.

„Hlavou rodiny, jak už jste poznali je Carlisle. Carlisle je lékař, naučil se nevnímat krev, a tak mu nedělá problém pracovat v nemocnici. Jeho sebezapření je vážně úžasné. Žil spousty let sám, než narazil tady na Edwarda, který umíral na španělskou chřipku. Carlisle se rozhodl, že ho promění a Edward se pro něj stal synem. Já si svůj lidský život nepamatuji. Probudila jsem se ve tmě a viděla jsem ve svých vizích Jaspera, tak jsem se ho rozhodla najít. Dali jsme se dohromady a pak společně po jedné mé vizi jsme se vydali najít Carlisla a přidali se k jeho rodině. No a Jasper žil dříve obvyklým způsobem upírského života. Potom co jsme se potkali, se ale rozhodl, stejně jako my ostatní, pro odlišný způsob života. A jak je to u vás?“

„No, u nás je hlavou rodiny vlastně Esme, je z nás nejstarší, takže tahle úloha na ní po právu padla. Mě proměnil, nějaký upír neúmyslně, tedy chtěl mě zabít, ale Esme ho vyrušila, ale má proměna v upíra už tehdy započala, nebylo mi pomoci. Od té doby je pro mě Esme matkou a já jí vlastní dcerou. O dva roky později Esme našla za stejné situace Rosalii. Nakonec se k nám přidal Emmett. Rose ho našla jednou v lese – ošklivě si s ním pohrál medvěd a za mé pomoci ho Rose proměnila, jelikož se do něj na první pohled zamilovala.“

„Páni. A má někdo z vás nějaký dar?“ Ptal se Jasper.

„Jen já, ale mám jich víc. Vím, je to zvláštní, ale stalo se tak.“

„A co umíš Bello?“ Pokračoval znovu Jasper, kterého to velice zaujalo. Podívala jsem se na Alici a proti mé vůli i na Edwarda, kterého to evidentně taky zaujalo.

„Takže umím odolávat lidské krvi. Prostě a jednoduše pokud nejsem opravdu hrozně žíznivá tak mi nevoní. Pak když se někoho dotknu, umím s ním komunikovat přes myšlenky. A poslední dar umím ovládat počasí.“ Všichni na mě udiveně zírali. Tedy kromě mé rodiny, která to věděla.

„Páni, mohla bys to ukázat?“ Zeptal se ohromeně Jasper. Přikývla jsem a začala se soustředit. Venku na vteřinku vysvitlo sluníčko, které ihned zalezlo zpět za mraky, a spustil se hrozný liják.

„Páni. To je hodně užitečné. Máš štěstí, že o tobě nevědí Volturiovi.“ Ano, to mám veliké štěstí, určitě by mě chtěli do své gardy, klidně i násilím.

„No, tak teď už o nás asi víte vše.“ Dokončila jsem své vyprávění. Netrvalo dlouho a konverzace se znovu rozběhla. Kluci se bavili o sportu a Alice s námi plánovala velké nákupy. Nešlo nesouhlasit, když na mě upřela ten svůj pohled, a proto jsem jí nákupy přislíbila hned na druhý den a chtěla jsem do toho zatáhnout i Rose, ale té se nechtělo, tudíž si celé nakupování budu muset vytrpět jen já sama.

 

Esme s Carlislem se vrátili až pozdě v noci. Vedli se za ruce a zamilovaně se na sebe dívali. Musela jsem se pousmát. Já jsem to říkala, že se dají dohromady. Moc jsem jim to přála. Co jsem se dozvěděla od Alice, tak i Carlisle byl po celou svou existenci sám. Celý zbytek noci jsme proklábosili a těsně před ránem Cullenovi odešli, aby se mohli převléknout. Všechny jsem si je oblíbila, tedy až na Edwarda. Ten je mi hrozně nepříjemný. A myslím, že je to oboustranné. Neustále se na mě tak zle díval, až jsem mu ty pohledy začala oplácet.

 Emmett byl konečně šťastný, že si má s kým popovídat o sportu a naplánoval si s Jasperem wrestlingový zápas na zítřejší odpoledne. Škoda, že tu nebudu, dělala bych jim rozhodčího. Jsem ráda, že konečně mou úlohu převzal na sebe někdo jiný. Jen doufám, že na mě Emm nezanevře úplně.

 

Rychle jsem se doběhla do svého pokoje převléct. Rozloučila jsem se s rozzářenou Esme, naskočila do auta a vyjela z garáže. Zastavila jsem před domem a čekala, až se Emmett s Rose uráčí přijít. Trvalo jim to nějak dlouho, tak jsem zatroubila. Pár vteřinek na to vyběhli z domu.

„Bože, co jste tam zase dělali? To bez toho nevydržíte jedinej den? Přijdeme pozdě.“

Vsadila bych se, že kdyby se mohla Rose červenat, tak je teď rudá jako rajče. Nic mi nevysvětlovali, ale Emmett propukl v tak hurónský smích, a tak mi bylo hned jasné, že jsem na to kápla. Uháněla jsem ke škole a těšila se na společnou hodinu s Alicí. Zaparkovala jsem vedle stříbrného Volva, u kterého stáli Cullenovi. Vypnula jsem motor, popadla svou školní tašku a vystoupila jsem.

„Nazdárek všichni.“ Pozdravila jsem zvesela a obdařila je zářivým úsměvem. Alice ke mně hned přiskočila a objala mě.

„Páni Bello, já se těším na odpoledne, bude to úžasné…“ Pustila se Alice do vyprávění, toho co vše si odpoledne musíme v Seattlu pořídit a vedla mě do školy. Všichni nás jen tiše následovali. Cítila jsem na sobě pohledy všech našich spolužáků. Muselo být divné, že ti věčně zakřiknutí Cullenovi, se během jediného dne skamarádili s námi. Snažila jsem se všechny ty udivené pohledy nevnímat. Celou hodinu jsme si s Alicí, díky mému daru mohly povídat, aniž by nás mohl profesor napomenout. Zbytek dopoledne už jsem žádnou hodinu s někým z Cullenů neměla.

 

 

Vcházela jsem do jídelny a hledala zbytek své rodiny u našeho obvyklého stolu, ale nenašla jsem je. Rozhlédla jsem se a viděla je sedět u stolu Cullenů. Usmála jsem se a šla si k nim přisednout.

„Ahoj.“ Pozdravila jsem je vesele a posadila se mezi Emmetta a Alici. Na všechny jsem se podívala a střetla se pohledem s Edwardem. Myslím, že kdyby se dalo pohledem vraždit, tak oba ležíme na zemi mrtví. Nehodlala jsem si tím kazit den, a tak jsem se zapojila do rozhovoru, který právě u našeho stolu probíhal.

„Co si myslíte, jak to bude mezi Carlislem a Esme?“ Ptala se Rose.

„No, já nevím to by nám měla povědět Alice.“ Usmála jsem se mile na svou teď už nejlepší kamarádku. Zvláštní, jak si někoho můžete zamilovat během jednoho dne.

„Pokud vím, tak spolu budou šťastní, ale jak to bude pokračovat nevím, dokud jeden z nich neudělá nějaké důležité rozhodnutí.“ Co myslí tím důležitým rozhodnutím? To budu řešit později, teď už bychom měli vyrazit na hodinu.

„Nerada vás ruším v rozjímání nad milostným životem Carlisla a Esme, ale měli bychom jít na hodinu.“ Všichni přikývli a začali pomalu vstávat.

„Co teď máš Bello?“ Ptala se mě Rose.

„Teď mám biologii-“

„To je ale náhoda, Edward taky. Můžete jít spolu.“ Zašveholila Alice. Tak to je skvělý. Společná hodina s Edwardem? To nepřežiju, ještě že s ním nesedím. Snažila jsem se na tváři potlačit úšklebek, ale nejspíš se mi to nepodařilo. Jak se tak zdálo, ani Edward z toho nebyl nadšený. Viděla jsem na jeho tváři takový otrávený výraz, že ten můj toho byl jen slabým odvarem. Co jiného mi nakonec zbylo, než se na biologii vydat s Edwardem.

 Jako první vešel do třídy Edward a namířil si to přímo k mojí lavici. Ach, ne. Musím s ním sedět. Úplně jsem zapomněla, že tady ten první den Cullenovi nebyli. Sklesle jsem se posadila vedle něj. On zřejmě věděl, že musím zaujmout místo vedle něj, ale jakmile jsem dosedla, tvářil se ještě víc nepříjemně, než před tím. Otočil se ode mě a díval se z okna.

„Neboj, mě to taky netěší.“ Věnovala jsem mu kyselý úsměv. To bylo asi poprvé, co jsem na něj přímo promluvila. Vrátil mi úšklebek a dál se díval z okna.

Hlavou mi kolovala otázka, ale nevěděla jsem, jestli se mám ptát. Hodina ubíhala a já se stále nemohla odhodlat k tomu, abych na něj znovu promluvila. Snažila jsem se přemluvit k tomu, abych mu dala druhou šanci. Třeba když si s ním budu povídat, nebude už takový. Třeba to není jeho chyba, že se takhle chová. Třeba má jen špatnou náladu. Nakonec jsem se přesvědčila a promluvila na něj.

„Můžu se tě zeptat, co jsem ti vlastně provedla tak hrozného, že se ke mně takhle chováš?“ Zašeptala jsem tak, aby to slyšel jen on.

„Nemůžeš.“ Odpověděl nenávistně. Zalapala jsem po dechu. Dobře, tak tohle je zcela jeho chyba. Uraženě jsem se otočila a dokonale ho ignorovala. Konečně hodina skončila. Na nic jsem nečekala, rychle jsem si posbírala věci a nasupeně, ale s hrdostí jsem vyšla ze třídy. Jak může být někdo takhle nepříjemný? Od téhle chvíle jsem Edwarda začala vážně nenávidět. Další šanci už u mě nedostaneš, Edwarde Cullene, pomyslela jsem si a vyrazila na tělocvik, který jsem měla společně s Rose a Emmem. Jak jsem později zjistila, měla ho i Alice a Jasper a k mé nelibosti i Edward. Zvláštní, že v jednom málem městě žijí hned dvě upírské rodiny. Tělocvik ubíhal pomalu, stejně jako celý školní den. Jakmile zazvonilo, Alice začala poskakovat radostí. Už se nemohla dočkat, až budeme procházet každičký obchod v Seattlu. Neustále mě popoháněla, až mi to začínalo lézt na nervy. Byli jsme domluvené, že pojedeme mým autem. To byla má podmínka. Hodila jsem Rose s Emmettem domů, vyměnila si svou Audi za sporťáčka a vyrazila ke Cullenům, kde už před domem postávala Alice. Jakmile mě spatřila, po tváři se jí rozlil vítězný úsměv a naskočila do auta.

„Jedeeeeeeem!“ Zašveholila a já jsem dupla na plyn a ujížděla vstříc dámské jízdě, směr - Seattle.