23.Druhá šance na život 24. A tak princezna zachránila prince

09.01.2010 19:49

Edwardův pohled:

Na louku jsem se dostal včas, abych zabránil nejhoršímu. Dimitrij se skláněl na Bellou. Na nic jsem nečekal a skočil jsem po něm. Strhl jsem ho z jejího těla a začal se s ním prát. Mezitím přeskočil k Belle Victor a snažil se ji nějak pomoct, ale nevěděl jak.

Už jsem to skoro vzdával. Dimitrij je vycvičený k bojim, já ne. V tom se tu, ale objevila moje rodina a Jasper s Emmetem se o Dimitrije postarali. Já šel hned k Carlisleovi . který se skláněl nad Belliným zmítajícím se tělem. Ještě žila, ale začala u ní promněna.

„Carlisle, udělej něco!“

„Copak nevidíš, že přeměna už začala. Nejde nic udělat.“

„Musí!“

„Je tu jedna možnost, ale nevím, jestli to bude fungovat.“ v jeho mysli jsem ji přečetl, že pokud by se pokusil vysít ten jed z její rány, mohl by ji zachránit, ale ještě nikdy nic takového nedělal a Bella by to také nemusela přežít.

„Zkus to.“

„Nemůžu, nemusel bych se ovládnout.“ zdráhal se.

„Dobrá udělám to, ale musíte mě včas zastavit. Carlisle rozumíš?“ přikývl na souhlas a já se sklonil nad Bellou a začal vysávat jed z jejího těla. Její krev chutnala stejně dobře, jako voněla a já i když jsem cítil, že v krvi už není žádný jed, jsem prostě nedokázal přestat.

„Dost Edwarda, zabíjíš ji.“ snažil se mě zastavit Carlisle. Bellino tělo se už nezmítalo, leželo volně , jakoby byla skutečně mrtvá. Nakonec jsem se přece jenom odtáhl a podíval se na Carlisle. Ten zkontroloval její pulz.

„Bude v pořádku, díky tobě Edwarde.“

 

Společně jsme potom Bellu odnesli k nám domů a Esme zase zavolala Henrymu, že u nás Bella přespí. Ten naštěstí nic nepoznal a Carlisle celou noc pozoroval Bellu. Někdy kolem svítání odešel a za dvě hodiny byl zpátky. Nikdo nevěděl, kam jel, ale vrátil se s krví.

Když jsem se konečně mohl jít na Bellu podívat, už nevypadala jako mrtvá. Její tváře začaly nabírat červenou barvu. Sedl jsem si na postel a jenom ji pozoroval. Byla nádherná.

„Edwarde …“ ozval se její sametový hlas, který mě vytrhl z přemýšlení, a nakonec se otevřely její oči. Rozhlédla se po pokoji a nakonec se pohledem zastavila u mě. „Kde to jsem?“

„U nás doma, nemohli jsme tě odvést do nemocnice.“odpověděl jsem jí a nepřestával jsem čekat. Najednou se ji rozšířily zorničky a já jsem pochopil, že si vzpomněla, co se stalo, než se probudila v posteli, o které jsem ani nevěděl, že v domě vůbec je.

„Edwarde.“ zašeptala a po tváři se jí spustily slzy. Potom zvedla pravdou ruku a dotkla se svého krku. Zachvěla se, když ucítila, že tam je jizva, která jí bude navždy připomínat včerejší události. Tolik jsem ji chtěl vzít do náručí, ale bál jsem se její reakce. Snažila se posadit a zjistila, že je napojena na hadičku s výživou a krví. Zmateně se na mě podívala.

„Ztratila si moc krve. Carlisle měl strach, jak dlouho se bude probírat a tak ti dal i umělou výživu.“ vysvětlil jsem jí to a evidentně jí to stačilo. Potom se ke mně trochu natáhla, ale když se mě nedokázala dotknout, naznačila, abych se posunul blíž k ní.

„Co se stalo s Victorem?“

„Žije, ale ještě to není za námi.“ odpověděl jsem ji popravdě, nemělo cenu ji lhát.

„Je tady?“

„Ne, poslali jsme ho domů, potom přijde.“ Podle její reakce jsem, ale pochopil, že ho nechce vidět. Seděl jsem vedle ní a sledoval jí, Bella mi položila svou chladnou ruku na tu mou a nechala ji tam. Pak jsem uslyšel Carslisleovi myšlenky, šel zkontrolovat Bellu. Zaklepal.

„Dále.“ vyzval jsem ho.

„Tak jak se cítíš, Bello?“ zeptal se naší pacientky.

„Cítila jsem se už i líp, ale na to co se stalo myslím … myslím, že se cítím dobře.“ Odpověděla a poprvé od chvíle co se probudila, se ji na tváři objevil úsměv. Potom se ale zachmuřila „Co jste řekli Henrymu?“

„Že jsi u nás přespala, nemusíš se bát, Esme s ním mluvila. Pokud se nic nestane, budeš moct odpoledne domů. Nesmíš se, ale přetěžovat.“ Promluvil jako pravý doktor a potom odešel a nechal nás o samotě.

 

Bellin pohled:

Byl to zvláštní posit opět něco cítit. Tedy ne něco cítit, ale cítit něco jiného než tu spalující bolest, která se šířila po mém těle, když toho upíra někdo odtrhl od mého krku. Teď jsem s Edwardem. Nejsem sice úplně v pořádku, ale to se časem zpraví. Edward má strach se mě dokonce dotknout, aby mi neublížil, ale on se opravdu bát nemusí, jeho oči jsou natolik jiné. Tolik se liší od očí toho, kdo mě mále zabil. Jeho oči jsou plné lásky a tolik upřímné, že bych musela být blázen, kdybych ho nechala trápit. Vždyť jsem se do něj zamilovala. Je to můj malý upírek. Tomu pojmenování jsem se musela pousmát a Edwardovi to neušlo.

„To nic, jenom jsem si na něco vzpomněla.“ odpověděla jsem na jeho nevyřčenou otázku.

„Měla bys odpočívat.“ Řekl po chvíli a chystal se odejít z pokoje, ale já jsem nechtěla, aby teď odešel. Pořád jsem měla ruku na jeho dlani a tak jsem ho zadržela.
            „Zůstaň tu se mnou.“ požádala jsem ho a on si znovu sednul na postel. Potom jsem nechala klesnout víčka a ponořila se do spánku. Nebyl ale moc klidný, pořád jsem před očima viděla ty červené oči. Probrala jsem se a Edward si přisedl ještě blíž, aby mě utišil.

„To bude dobré Bello.“ asi jsem musela křičet ze spaní. Přitulila jsem se do jeho náruče a nechala se hladit po vlasech. Bylo to tak příjemné.

 

Edward mě potom doprovodil domů, když mě Victor viděl přicházet, chtěl vyjít ven, ale Edward ho jedním pohledem zastavil. Z okna tu scénu viděla i Elinor a nestačila se divit. Na rozloučenou jsem Edwarda políbila na tvář a odešla do domu.

„Páni Bello, co to bylo?“ zeptala se naprosto překvapeně.

„Nic, rozešla jsem se s Victorem.“

„A Edward?“ poukázala na pusu na rozloučenou.

„Říkám, že nic jsme přátelé.“ netušila jsem, co ke mně Edward cítí. Já ho miluju, ale nemůžu říct to samé o něm, takže jsme přátelé. Šla jsem do kuchyně, abych si nalila vodu, ale cestou se mi zatočila hlava. Elinor, která šla hned za mnou, mě zachytila, ale neušly jí moje odřené ruce.

„Proboha, cos dělala?“

„Spadla jsem.“ což byla pravda, když myslela jenom na ruce. Ještěže neviděla tu jizvu, která mi zůstala na krku. Přesto bych měla začít vymýšlet historku, jak jsem k té jizvě přišla a nějakou dobu budu muset nosit rozpuštěné vlasy.

„To je ti podobné, vidíš, nemáš v noci nikam chodit.“  Poučovat, to jí šlo, ale ona nezažila to co já. Málem nepřišla o život, ale přestože jsem se jí vždy se vším svěřovala, pochopila jsem, že tohle bude muset zůstat tajemství.

 

Seděla jsem na posteli a přemýšlela, co všechno se pro mě změnilo od chvíle, co znám celou pravdu. Co znám Victorovo a Edwardovo tajemství. S Victorem jsem se moc nezabývala, z něho jsem kletbu sejmula, ale s Edwardem to bude něco jiného.

Před domem zastavilo auto a podle hlasu, který doléhal do pokoje otevřeným oknem, jsem poznala, že je to Peter. Přijel za El, aby ji mohl vytáhnout někam ven. Proč i já nemůžu řešit jenom takové problémy jako, co si obleču zítra na rande nebo jaký lak asi použiju na nehty? Tolik jsem El záviděla její bezstarostnost, ale zase jsem byla ráda za to, že jsem potkala Edwarda. Že mi vstoupil do života a to vlastně jenom díky Victorovi. Ale díky němu mám teď celoživotní památku na včerejšek, pomyslela jsem si a nevědomky se opět dotkla jizvy ve tvaru půlměsíce. Byla stejně chladná, jako Edwardovi ruce.

Potřebovala jsem na to přestat myslet a tak jsem si vzala noční košili a šla se osprchovat. Nechala jsem po sobě stékat příjemně teplou vodu a odplavovat všechen stres posledních dnů. Umyla jsem si hlavu oblíbeným šampónem, a když už jsem ho pořádně vymyla, vypnula jsem sprchu, zabalila jsem se do ručníku a osušila jsem se. Potom jsem se oblékla, rozčesala mokré vlasy a vydala se za babičkou a Henrym do obývacího pokoje kde zrovna sledovali nějakou rodinou komedii.

 

Edwardův pohled:

Vrátil jsem se domů, ale byl jsem rozhodnutý se na Bellu ještě večer jít podívat. Nechtěl jsem ji nechávat samotnou, zvlášť když se mě nebála a z toho jsem měl velkou radost. Ve dveřích mě, ale zastavila Alice. Sama měla velkou radost z toho, že se Bella z Dimitrijova útoku vzpamatovala, ale zároveň ji tížil strach, jak zareagují Volturiovi. Toho jsem se bál taky.

„Měla jsem vizi, pojď do obýváku.“ řekla a já ji následovala do pokoje, kde už seděla celá rodina. Všichni čekali, až se vrátím.

„Tak, co jsi tedy viděla.“

„Jane s Alecem dokončili práci kvůli, které je Aro odvolal, a přijedou brzo sem. Nevím kdy přesně, jen vím, že bude svítit slunce.“ řekla nahlas a v hlavě se jí přehrála celá vize.

„Jak se Aro rozhodl ohledně Victora?“ zeptal se Carlisle.

„To nevím jistě, ale Victor s nimi odcházel, jenom nevím kam.“ řekla smutně, protože jí bylo líto, že její vize nejsou dokonalé, jak by si přála. Přestože po včerejšku měla na Victora velký vztek, nechtěla, aby se mu stalo něco zlého. Seděla vedle Jaspera a nechala se hladit po zádech. Hodně ji ten dotyk uklidňoval snad dokonce víc než Jasperova schopnost.

„Však se to brzy dozvíme.“ nechtěl jsem dnešní večer strávit mluvením o Victorovi a jeho nevymáchané puse a tak jsem se vydal do pokoje. Pustil jsem si tolikrát přehrané cdčko a lehl si na pohovku, měl jsem ještě spoustu času, než půjdu zkontrolovat Bellu.

Myšlenkami jsem se vracel k dnešnímu ránu, kdy se Bella probrala. Neměla ze mě strach a dokonce chtěla, abych s ní zůstal v pokoji. Nechtěla vidět Victora, přestože se o něj bála. A když jsme se loučili před jejich domem, znovu mě políbila na tvář. Ještě jsem nebyl tak daleko od domu, abych nezaslechl jak Elinor odpověděla na její otázku, že se s Victorem rozešla.

Měl jsem z toho radost, už ji ublížil hodně, ale copak já ji nikdy neublížím, pokud se rozhodnu s ní zůstat? Jsem pro ni ještě nebezpečnější než Victor. Mohl bych ji zabít, už včera jsem se málem neovládl a ona málem umřela mým zapříčiněním. Tohle nesmím dovolit. Bella je moc křehká, aby mohla být se mnou. Už jsem se sice naučil jak tak ovládat, ale ani tak jsem si nebyl jistý, že bych jí nikdy neublížil. Nebyl jsem si jistý sám sebou a to byl hodně velký problém. Tolik jsem jí toužil být na blízku, ale zároveň jsem musel udržovat bezpečnou vzdálenost, abych jí neublížil.

Rozhodně jsem ale nelitoval své ztřeštěné lásky k ní. Byla sice trochu nešikovná, ale byla při tom taková … taková … ani nevím jak to říct. Pro Bellu nenajdu snad nikdy dost výrazů, nikdy ji nepopíšu tak, abych ji vystihl, do nejmenších detailů jak moc bych chtěl. Bella si jistě zaslouží něco lepšího než nějakého upíra, který jí kdykoliv může zabít nebo ji jenom ublížil. Už si toho prožila hodně a já ji nechtěl přidělávat další starosti. Starosti o její vlastní život.

Když už bylo docela pozdě a Bella určitě spala, jsem se vydal k ní do pokoje. Jako vždy měla otevřené okno a já si znovu po dlouhé době sedl do houpacího křesla a pozoroval, jak spí.

„Edwarde …“ myslel jsem, že se probudila a přistihla mě tu, ale ona se jen přetočila a spala dál. Zdálo se jí o mně a dokonce to nebyla ani nožní můra. „Miluju tě.“ Zašeptala vzápětí a já jsem byl v sedmém nebi. Miluje mě. Ona mě opravdu miluje.

Seděl jsem u ní v pokoji celou noc. Potom, co řekla, že mě miluje, už nepromluvila, ale mě to bylo jedno, byl jsem zabraný do svých myšlenek. Přestože byla tak křehká, cítil jsem potřebu být s ní, nebo právě možná proto, že je tak křehká bude potřebovat někoho, kdo by ji chránil.

Tolik jsem chtěl být s ní až se probudí, ale nemuselo by se jí líbit, že trávím večery u ní v pokoji a tak jsem vyskočil z okna a chystal se jít domů, když jsem potkal Victora.

„Jak je Belle?“ zeptal se starostlivě.

„Teď už dobře.“ odpověděl jsem a chtěl jít dál, ale musel jsem mu ještě říct o Jane a Alecovi. „Brzo přijede Jane s Alecem.“

„Kdy brzo?“ chtěl vědět, kdy má návštěvu očekávat.

„Nevíme, jenom že bude svítit slunce.“ řekl jsem všechno, co mi ukázala Alice ve vizi, ale Victor se pořád neměl k odchodu.

„Bella se tě nebojí?“ přešel zase na jiné téma.

„Ne, myslím, že se mně nebojí.“ Odpověděl jsem a byl jsem si tím více méně i jistý. Vždyť mě přece miluje, jak by se mně mohla bát?

„Můžu se za ní stavit?“

„Myslím, že to není nápad. Chtěl jsem tě včera přivést, ale nechce tě vidět. Má strach, co s tebou bude, ale jinak nic víc, dokonce řekla Elinor, že se s tebou rozešla.“ na tyhle moje slova už neměl co říct a vydal se zpátky domů. Vlastně jsem se divil, že se neptal, jak jsem se dostal k nim domů, když mě viděl odcházet. Zřejmě už mu to bylo jedno.

Šel jsem zpátky domů, ale protože jsem se ještě dneska chtěl za Bellou znovu stavit, potřeboval jsem si zajít na lov. Už to bylo týden, kdy jsem byl naposledy a v noci jsem cítil mírné pálení v krku, které mi způsobovala vůně její krve, která pro mě nepřestávala být lákadlem ani potom, co jsem ji ochutnal.

Věděl jsem, že budu potřebovat hodně síly a sebeovládání, abych s ní mohl být a ona se nemusela být o svůj život. Nakonec jsem skolil jenom dva srny, protože se v okolí nenacházela žádná divoká kočka a já se nechtěl vzdalovat moc od domu. Jejich mrtvá těla jsem zahrabal do země a vydal se do domu. Nevypadalo, že bude dneska svítit slunce a tak jsem se rozhodl, že Belle dneska povím víc o upírech, pokud si tedy bude přát se něco víc dozvědět. Nebudu ji do ničeho, co nebude chtít, tlačit.

_____________________________________________________________

Spát jsem šla poměrně pozdě, ale vůbec mi to nebránilo v tom, abych ráno vstávala už o sedmé. Na začátku prázdnin bych zabila každého, kdo by mě v tu nekřesťanskou hodinu jenom pokusil vzbudit, jako například Peter, když mi byl oznámit tu dnes ne moc úžasnou zprávu o nových sousedech a tudíž o Victorovi a Nealovi. Nebo to byla dobrá zpráva? Nebýt Victora asi bych nepoznala Edwarda, a vlastně také nebýt jeho, asi by mě nikdy nepokousal upír. Tak já fakt nevím. Ale zřejmě to byla dobrá zpráva, tedy jenom kvůli Edwardovi.

Vstala jsem a šla nachystat snídani. V kuchyni už seděla babička a v rukou držela hrnek s čajem, ze kterého se ještě kouřilo.

„Dobré ráno.“ pozdravila jsem ji a šla postavit vodu na kafe.

„Dobré, Bello.“ babička patřila k malé skupině lidí, která nás dokázala rozeznat. Divila jsem se, že s tím nemá žádné problémy ani po tom, co jsme se tak dlouho neviděly.  Babička je prostě skvělá.

„Jak ses vyspala? Zdálo se ti něco?“ začala jsem vyzvídat hned, jak jsem si přisedla i s namazaným krajícem k ní. Babiččin pohled byl upřený někam do dálky, ale moje slova její myšlenky musely přerušit. Usmála se na mě a potom odpověděla.

„Spala jsem dobře, i když jsem stále musela přemýšlet nad tvým chlapcem, Victorem?“ ona přemýšlela nad Victorem?

„Jmenuje se Victor, ale není to můj chlapec, rozešli jsme se.“

„Vypadal tak nervózní, když tu předevčírem byl a ty jsi potom spala u kamarádů a včera jsi byla taková zamyšlená.“ snažila se mi vysvětlit důvod své otázky. Z hrníčku se ještě kouřilo a tak omotala prsty okolo a nechávala si je zahrát. „Víš, on mi někoho připomíná.“ Řekla po několika minutách vzájemného ticha. Po jejích slovech mi málem zaskočil ten poslední kousek chleba, který jsem si dala do pusy.

„Připomíná? A koho?“ zeptala jsem se zmateně.

„Prince z pohádky.“ odpověděla, ale její odpověď se zdála vyhýbavá.

„Prince? A já jsem princezna?“ přistoupila jsem na její hru.

„Ano. On je zakletý a ty jediná, kdo ho může zakletí zbavit.“ hm, tak tohle opravdu sedělo, ale já ho jeho zakletí přece už zbavila.

„Ale v téhle pohádce si princ princeznu nevezme. Princezna jeho zakletí zruší, ale její srdce bude patřit princovu kamarádovi.“ řekla jsem se smutným úsměvem na rtech.

„To jsi řekla ty. Pohádky přece píše život. Všechno se může během okamžiku změnit.“ Její slova mi naháněla husí kůži, ale potom už nepokračovala. Věděla jsem, že všechno se v jednom okamžiku může změnit, sama jsem měla možnost poznat, že i smrt může přijít ve chvíli, kdy ji rozhodně nečekáte.

„Dobré ráno!“ vytrhla nás z úvah El, která také stávala poměrně brzo. Aspoň jsem si to myslela. Když jsem se podívala na hodiny, bylo už půl deváté a čaj v babiččině hrníčku už byl stejně studený jako ten můj. Byla jsem tak zabraná do svých myšlenek, že jsem vůbec nepostřehla, jak ten čas letí. A babička taky ne. Obě jsme se na sebe spiklenecky usmály a zvedly se od stolu. Babička zamířila do svého pokojíku a já jsem šla ven. Překvapivě dokonce i svítilo slunce.

 

Edwardův pohled:

Všechny mé plány ohledně dne stráveného s Bellou padly, když jsem na jindy zatažené obloze uviděl prosvítat sluníčko a mrky se začínaly roztahovat.

„Alice, copak jsi to neviděla?“ zeptal jsem se zděšeně a šel do jejího pokoje.

„Co neviděla?“ zeptala se překvapeně, když mě tam uviděla. Ukázal jsem z okna.

„To slunce!“

„Panebože!“ zhrozila se, když zjistila, co slunce ve Swords znamená. „Edward, já se moc omlouvám, obvykle se mi to nestává to jen, že jsem byla nějaká rozhozená.“ začala se mi hned omlouvat.

„Dobře, jdu to říct ostatním.“ Vyšel jsem z jejího pokoje a chystal se zavolat na ostatní členy rodiny, ale ani jsem nemusel, kromě Emmeta,Rose a Jaspery, kteří se vydali na lov, zbývali jenom Carlisle s Esme a ti seděli u kuchyňského stolu a nad něčím přemýšleli.

„Carlisle, dneska bude svítit slunce.“ Řekl jsem ještě stále trochu rozčíleně. Esme se na mě podívala a potom jí hned došlo to, co mě. Zděšeně se podívala na Carlislea.

„Zavolám Rosalii, ať se vrátí domů.“ nečekal na nic a už vytáčel telefon.

„Edwarde, asi bys měl dojít pro Victora.“ řekla hned na to Esme a já se tedy vydal pro mého kamaráda, rozhádaného, ale pořád kamaráda.

 

„Victore, to je dobře, že jsem tě stihnul.“ Řekl jsem, když jsem viděl Victora vycházet z domu. „Kam se chystáš?“ zeptal jsem se znepokojeně, když jsem si všiml jeho pravé ruky, ve které měl velkou cestovní tašku.

„Na malý výlet.“ Odpověděl naprosto klidně, prošel kolem mě a dal tašku do kufru auta, které stálo u domu.

„Teď nesmíš nikam odjed. Dneska přijedou…“ řekl jsem a zamračeně si měřil oblohu, na které se to protivné slunce prodíralo. Stál jsem ve stínu, takže jsem se nemusel bát odhalení.

„Mám jít tedy k vám?“ zeptal se naprosto překvapně přestože věděl, že tam bude muset. Souhlasně jsem přikývl a chystal se vyrazit zpátky domů, abychom mohli promyslet, co řekneme na obhajobu k Dimitrijově smrti, ale v tom mě zastavil jeden z nejhezčích hlasů.

„Edwarde!“ zavolala Bella a s úsměvem se ke mně vydala. Když si, ale všimla i Victora po mém boku, její úsměv trochu pohasl. „Ahoj Victore.“ Pozdravila ho odměřeně a mě věnovala další ze svých úsměvů. Usmál jsem se na ni.

„Ahoj Bello.“ Byl jsem rád, že ji dneska můžu ještě vidět, nikdo nevěděl, co dnešek přinese.

„Kam se chystáte?“ poukázala na Victorovu tašku, kterou pořád držel nevědomky v ruce.

„Victor jde dneska k nám, budeme mít návštěvu.“ nechtěl jsem jí říkat nic víc, pokud mě o to sama nepožádá a právě teď bylo docela nebezpečné, kdyby věděla cokoliv navíc o nás. Nikdo nemohl tušit, jak se Jane s Alecem zachovají a jestli nějak nezjistili, jak ten předvčerejšek vlastně byl. Bella na mě musela poznat, že ze mě víc nedostane a tak se jen chápavě usmála.

„Takže se uvidíme později Edward. Mějte se.“ Rozloučila se s námi a vydala se směr její předchozí cesty.

„Úplně mě přehlížela!“ postěžoval si Victor, když odešla z doslechu.

„Můžeš si za to sám, to jak ses choval předevčírem, nebylo, jak bych to řekl, zrovna na úrovni. Tehdy jsem se, ale vyjádřil jasně k tvému chování.“ Řekl jsem mu mrazivě a vydal se k nám domů. Doufal jsem, že přijedou co nejdřív, abychom to všechno měli z krku co možná nejdříve. Potřeboval jsem s Bellou mluvit.

 

Bellin pohled:

Tušila jsem, že přijede opět ta návštěva, kvůli které bych asi neměla být s nimi. Nevěděla jsem, jestli to má taky něco společného s Victorem, ale někde v duchu jsem se bála, aby se mu něco nestalo. Ublížil mi, to ano, ale pořád jsem ho měla ráda. Chápala jsem jeho chování v minulosti i teď, ale rozhodně jsem s ním nemohla být. Aspoň ne teď a potom asi taky ne.

„El, jedeš se mnou?“ zavolala jsem do domu na sestru.

„A kam máš namířeno?“ vykoukla ze dveří obývacího pokoje.

„Do Rush, už jsem tam dlouho nebyla.“ Potřebovala jsem změnit prostředí. Tady mi všechno padalo na hlavu a já jsem si ji právě potřebovala pročistit. Navíc vypadalo, že bude výjimečně hezky tak proč toho nevyužít?

„Že se vůbec ptáš!“ zvolala překvapeně a před zrcadlem na chodbě si ještě rozčesávala vlasy. No samo, úplně jsem zapomněla na Petera. Určitě bude mít radost, když mu tam Elinor dovezu. Ještě jsem ani nedošla k autu a ona už nedočkavě seděla uvnitř. Moc se těšila.

V autě zapnula rádio a k našemu překvapení hráli zrovna naši oblíbenou písničku. Vyjela jsem ze Swords a potom ještě víc zesílila rádio. Obě jsme začali zpívat, moc jsme si tu cestu užily.

„Ahoj holky.“ pozdravil nás Peter, když jsme vystupovaly z auta a šel políbit El na přivítanou. Jako dvě hrdličky, pomyslela jsem si v duchu a usmála se. Peter nás potom odvedl dovnitř a my se pozdravili i s Carlem, kterého jsem neviděla snad celou věčnost. Na tváři měl pořád ten šibalský a zároveň šťastný úsměv. Zřejmě měl stejnou radost jako já, když se Elinor dala s Peterem dohromady.

„Tak co budete dělat?“ zeptal se Carl, když Peter na chvíli zmizel v pokoji.

„Ještě nevím, ale je hezky a tak jsem si říkala, že už jsem tu dlouho nebyla, a když jsem řekl El, kam pojedu, nenechala se dlouho přemlouvat.“ Vysvětlila jsem svoje úmysly ohledně dnešního dne.

„No vidíš, mám takový pocit, že Peter se zrovna chystal ven. Volal Paul, že ho budou čekat na hřišti. Možná tam budou i děvčata.“

„To je dobrý nápad.“

„Jo táta ten má čas od času dobré nápady.“ ozval se opět Peter, který vycházel z pokoje a převlékal si přes hlavu čisté tričko.  „Tak jdeme?“ podíval se po mně a chytl El za ruku. Potom jsme tedy vyrazili na hřiště. Carl mě pravdu. Na hřišti byli jak kluci, tak i Lee a Jane, které zrovna listovaly nějakým časopisem.

„Ahoj, podívejte, koho jsem přivedl.“ pozdravil vesele Peter ostatní a tím na nás padla jejich pozornost. Holky se na nás hned vrhly a každá chytla jednu z nás za ruku a táhla na lavičku, kde ležel ten časopis.

„El, co si myslíš o tomhle herci?“ zeptala se Lee, zatímco Jane si klepala na hlavu. Podívala jsem se, koho měla Lee na mysli a taky jsem zavrtěla hlavou. Tak na tyhle řeči jsem opravdu neměla. Byl to zase nějaký mladý herec z filmu, který měl nedávno premiéru, a všechny holky se do něj zbláznily. S Jane jsme si odsedli kousek stranou.

„Tak co, kde máš Victora?“ zeptala se po chvíli.

„My jsme se rozešli. Nějak nám to neklapalo.“ Odpověděla jsem po chvíli, kdy jsem překonala počáteční překvapení z téhle otázky. To co mě překvapilo, ale vlastně nebyla otázka, ale osoba, která ji položila.

„Promiň, to mě nenapadlo, vypadali jste spolu tak šťastně.“ omluvila se mi a snažila se vymyslet nějaké jiné téma rozhovoru.

„To nic, Victor mi neříkal tak úplně pravdu, a když jsem se ji dozvěděla, zachoval se jako úplný magor.“ Řekla jsem, aby věděla, že jsem to už překonala, přestože jsem vlastně neměla co překonávat. Vzpomínka na Victora mě sice pokaždé píchla u srdce, ale pokaždé jsem to cítila míň a míň.

„A co Edward?“ opět mě její otázka překvapila. Podívala jsem se na ni, a když jsem viděla ty jiskřičky v očích, hned mi došlo, proč se na něj ptá. Líbí se jí. Ale řekněte mi někoho, komu by se nelíbil? Edward přece vypadá jako princ z nějaké pohádky. Tou myšlenkou jsem si zase vzpomněla na babiččina slova. Podle ní byl tím princem Victor a já princezna, která ho zachránila. Edward v jejím příběhu nehrál vůbec žádnou roli, ale v mém životě hrál teď jednu z nejdůležitějších rolí.

„Dneska k nim měla přijet nějaká návštěva.“ řekla jsem zamyšleně.

„Aha.“ Odpověděla trochu zklamaně, když věděla, že ani nemůže čekat, že by se tu objevil a tak se zadívala na kluky, kteří se honili za balónem. Peter se, ale moc nesoustředil, každou chvílí se díval na El a ta zase na něho a tak jeho tým prohrával se značným bodovým rozdílem.

„Petere, nespi. El ti nikam neuteče, ale jestli sis nevšiml, tak zrovna prohráváme.“ Obořil se na něj Paul, kterému ten rozdíl bodů vadil.

„Nech ho, copak nevidíš, že je chudák zamilovaný?“ postavil se za Petera Jack.

„Ať si je zamilovaný, neberu mu to, ale ať hraje pořádně.“ řekl Paul snažící se o přísný výraz, ale úsměv který se mu začal rozlévat na tváři, mu v tom hodně bránil a potom se přidal k rozesmátému Jackovi.

„Jasně kapitáne.“ Zasalutoval mu Peter, což všechny na hřišti rozesmálo, jako bych na jeho místě zrovna viděla Emmeta, ten by si nenechal tohle ujít k nějakému fórku, potom ještě poslal vzdušnou pusu El a potom se konečně začal věnovat hře. Nakonec stejně prohráli, ale už to nebylo Peterovou zásluhou.

 

Edwardův pohled:

Když jsme se s Bellou rozloučili, vydali jsme se s Victorem rovnou k nám. Ani jeden z nás jsme nijak zvlášť netoužili po návštěvě z Voltéry, ale věděli jsme, že je to nezbytné. Přemýšlel jsem nad tím, jak se mohl, Aro ohledně Victora rozhodnout, ale nic mě nenapadlo. Victorovi myšlenky se zase točily jenom kolem Belly a v duchu si nadával, jaký byl sobec, představte si to, souhlasil s mým pojmenováním a přiznal si, že se opravdu choval jako sobec, a doufal, že by mu mohla Bella odpustit.

I přesto, že dokážu jenom číst myšlenky, jsem poznal, jak moc Victora bolí to, že ho Bella odmítla. On ji skutečně miluje, jenom se nechal moc unést svou touhou zůstat s Bellou na vždy své věčnosti. Teď dokonce i litoval toho, že mě žádal o její proměnu v upíra. Viděl na vlastní oči jak je proměna bolestivá a tak jsem v jeho myšlenkách zaslechl tou zůstat s Bellou do konce jejího lidského života.

„Edwarde, asi bych se ti měl omluvit.“ řekl, když jsme přicházeli k domu.

„Za co?“ zeptal jsem se opravdu překvapeně a to mě překvapí opravdu málo co.

„Za své chování, neměl jsem po tobě chtít, abys Bellu proměnil a to co se stalo je všechno moje vina, choval jsem se jako naprostý sobec. Moc se omlouvám.“ Jeho slova zněla upřímně a když jsem slyšel i jeho myšlenky, nedokázal jsem se na něj zlobit dlouho, navíc mi chyběl nejlepší kamarád,k kterého jsem díky Victorovi mohl poznat.

„Odpouštím ti, ale teď jenom doufám, že se o tvém přeřeknutí nedozví i v Itálii. Nebylo by to zrovna nejvhodnější.“

„Bude jim moc vadit, že jste zničili Dimitrie?“

„No, asi jim to bude vadit. Už jen kvůli jeho daru, vystopovat lidi nebo upíry i na velké vzdálenosti.“ O jeho daru jsem se dozvěděl od Carlislea, který znal většinu upírů ze svého dřívějšího pobytu u Ara. A to už bylo hodně dlouho, Dimitrij patřil k hodně starým členům gardy. Jsem zvědavý, jak se Jane s Alecem zachovají, až se dozví o své ztátě. V těchto myšlenkách jsem došel až do domu. Všichni už seděli v obývacím pokoji, kde vládla příšerně napjatá atmosféra. Povzbudivě jsem se tedy usmál na Jaspera, terý to všechno musel snášet a potom jsem se podíval na mou malou sestřičku Alici, která opět upíra svůj zrak do daleké budoucnosti. Tedy ne až moc daleké, přesněji do dnešního odpoledne, ale moc toho neviděla. Jenom Jane a Aleca, ale nechtělo se mi věřit, že by s nimi neposlal, Aro, ještě nějakého člena gardy. Pochybuju, že spoléhali jenom na sílu Dimitrie, který tu navíc ani nebude.

Ne určitě s nimi přijede ještě někdo jiný, koho Alici nevidí. Třeba ještě není jisté, kdo to je, nebo se k nim přidá až později. V to jsem doufal, přece neexistuje nikdo, u koho by Alice nemohla vidět budoucnost. Tedy, někdo existuje, ale ti s Volturiovýma rozhodně za jeden provaz nepotáhnou. Spíše bych se mohl vsadit, že by šli spíš proti nim. Smečka z La Push, z amerického Olypijského poloostrova, kde jsme strávili několik let v malém deštivém městečku Forks.

„Alice, pořád nevidíš někoho dalšího?“ zeptal se po asi hodině Carlisle.

„Bohužel ne.“ odpověděla smutně Alice a snažila se znovu nahlédnout do budoucnosti v marné naději, že konečně spatří tvář nějakého dalšího upíra z gardy, který bude Jane a Aleca doprovázet za jejich úkolem.

„To bude dobré, nemusíš se už snažit. Víme, že mají dneska přijít a to je hlavní.“ Snažil se ji uklidnit Jasper, protože Alice už byla na nervy z toho, že nevidí, co všechno se dneska odpoledne přesně stane. Když ani jeho slova nepomohly, ucítil jsem, jak se pokojem rozlila vlna uklidnění, protože Jasper nechtěl vidět utrápenou tvář své lásky.

Všichni seděli v pokojích vedle svých drahých poloviček a snažili se vypadat aspoň trochu uvolněně, přestože to bylo velmi patrné předstírání. Nakonec to Emmet nevydržel a zapnul si televizi.

„Emmete?“ zeptal jsem se překvapeně.

„No co? To tu chcete jenom sedět a čekat až se na nás přijedou podívat?“ pohodil nenuceně rameny a začal fandit svému týmu. Vlastně měl pravdu, sám jsem se tedy přesunul ke klavíru a Carlisle s Esme do pracovny. On studovat a ona zase pracovat na některých svých návrzích. Rose se zvedla a šla do svého pokoje.

Jasper se s Alicí přesunuli do zimní zahrady. Pořád se ji snažil uklidnit, ale já jsem v jejích myšlenkách pořád viděl, jak byla nešťastná z toho, že je tak bezmocná a nemůže své rodině pomoct. Chtěl jsem ji také nějak uklidnit a tak jsem začal hrát skladbu, kterou jsem pro ni před několika lety složil. V myšlenkách jsem jenom zaslechl její tiché poděkování a omluvu za to, že nám nemůže nijak pomoci.

 

Přijeli hodinu po poledni a měl jsem pravdu, když jsem si myslel, že nepřijeli sami, ale ten co byl s nimi, nás hodně překvapil. Čekali jsme kohokoliv z gardy, ale ne toho, kdo přijel.

Carlisle se snažil zamaskovat překvapení příjemným úsměvem hostitele, ale v myšlenkách se bál nejhoršího. Toho, co mohlo nastat příjezdem JEHO.

 

Diskusní téma: Druhá šance na život

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek