Dozvím se pravdu ať to stojí cokoliv

09.01.2010 19:46

Bellin pohled:

Ráno jsem se probudila s nejasným pocitem, že dneska musím něco udělat. Ležela jsem na posteli a vzpomínala, co jsem to chtěla dneska udělat. Nějak jsem si nemohla vzpomenout. Najednou se ozvalo zaklepaní a mezi dveřmi se objevil můj vlastně Elin obličej plný nadšení.

„Bello, vstávej jeden do Rush!“ že by to bylo ono? Chtěla jsem jet od Rush? Nějak jsem si tím nebyla jistá. Pocit, že musím udělat něco důležitého sílil a já se ho nemohla zbavit stejně jako pocit, že to co jsem chtěla udělat nemělo s Rush nic společného.

„Já nevím …“ nestihla jsem doříct ani větu.

„Ale nenech se přemlouvat. Pozval nás Carl. Odpoledne budeme stejně doma, přijede babička.“ Aha tak proto zvonil ten telefon. Volal zřejmě táta, že doveze babičku.

„Neříkala jsem včera něco o tom, že dneska musím něco udělat?“ zeptala jsem se sklesle El, jelikož jsem si opravdu nemohla vzpomenout. Chvíle se soustředila a bylo vidět, že se snaží vzpomenout, jestli jsem něco takového říkala, ale odpověď, která přišla mi moc nepomohla.

„Tak vstávej, jedem.“ a chtěla mi oplatit to probuzení, které jsem ji uštědřila to ráno, jak jsme jely spolu s Alicí do Dublinu. Potom jsem si ale najednou vzpomněla, co jsem chtěla udělat a tak jsem rychle vylezla z postele … „No to je ono, konečně vidím trochu nadšení.“

„Ale kdepak, já nikam nejedu.“ sotva jsem to dořekla, šla jsem do koupelny. Ano konečně jsem se zbavila pocitu, že musím něco udělat. Tedy ne úplně, ale rozhodně jsem nebyla moc nadšená. Rozhodla jsem se už včera cestou domů. Musím se dozvědět pravdu. Čistou pravdu.

Ale jak se ho na to mám zeptat? Ahoj Victore, nežiješ náhodu už sedmnáct století? to je dost divné a na tohle bych opravdu neměla. Nebo se ho mám zeptat na Brianu a počkat jak se zatváří? Ne to rozhodně ne, ale co mám dělat, když chci vědět, co je na tom příběhu pravdy?

Už to mám. Edward, určitě bude něco vědět, vždyť jsou s Victorem nejlepší přátelé. To by v tom byl čert, kdyby něco nevěděl. Ale zase jsem se pozastavila nad tím, jak se ho na to mám zeptat. Ahoj, nemá tvůj kamarád nějaké tajemství? Není náhodou nesmrtelný? Znělo to stejně blbě, jako ta předchozí verze.

Při přemýšlení jak na toto téma navázat rozhovor jsem si tak urputně česala vlasy, až mi v hřebenu zůstala snad polovina všech vlasů, co jsem měla na hlavě. Po tomto zjištění jsem raději hřeben odložila, aby mi na hlavě zůstali aspoň nějaké vlasy a rozhodla se trochu namalovat. Když jsem byla se svým obličejem, který jsem si namalovala docela spokojená, vydala jsem se zpět do pokoje a stoupla si před otevřenou skříň. Ani jsem si nevšimla, že nejsem v pokoji sama.

„Kam se chystáš?“ Promluvila Elinor a tím mě vytrhla z mého přemýšlení a její hlas mě naprosto vyděsil. Doslova jsem nadskočila a ještě trochu vyděšeně jsem se podívala na ségru, která seděla na posteli a pobaveně mě sledovala.

„Musím mluvit s Victorem nebo s Edwardem.“ Odpověděla jsem roztržitě, když jsem se vzpamatovala z počátečního šoku a začala jsem se přehrabovat ve skříni.

„Kvůli tomu příběhu?“

„Jo, já nevím, co si o tom mám myslet. Potřebuju, aby mi to vyvrátil.“ konečně jsem vybrala nějaké tričko k těm modrým riflím, co jsem měla na sobě včera a sedla jsem si za Elinor na postel.

„A proč chceš mluvit i s Edwardem?“ zeptala se, když si uvědomila, že jsem jmenovala oba.

„No … Edward je přece Victorův kamarád, myslíš, že by nic nevěděl?“

„Pokud je to pravda, myslíš, že by to Victor vytruboval do světa?“ s tímhle jsem s ní musela chtě nechtě souhlasit, ale přece jenom byli nejlepší přátelé a Edward nevypadal na hlupáka, kterému by nedošlo, že jeho kamarád nestárne.

„To asi ne, ale …“ zaváhala jsem.

„Žádný ale, buď se na to zeptej rovnou Victora, nebo se na to neptej vůbec. Stejně je to podle mě pořádná hloupost.“ snažila se mi všechno rozmluvit.

„Tak fajn, zeptám se rovnou Victora.“ řekla jsem odhodlaně a vyrazila jsem z pokoje rovnou k Victorovi. Popohánělo mě počáteční rozhodnutí vědět pravdu, ale čím blíž jsem byla u něho doma, tím víc jsem také zpomalovala, až jsem se jenom šourala. Nakonec jsem přece jen došla až ke dveřím a chvíli je hypnotizovala a přemlouvala sama sebe, abych zazvonila na zvonek a konečně si udělala ve všem jasno.

Stála jsem tak asi pět minut než jsem se přemluvila zmáčknout zvonek. Čekala jsem, dokud mi někdo nepřijde otevřít, ale z domu se neozýval žádný zvuk. No super, když jsem konečně dostala odvahu všechno se dozvědět, není nikdo doma. Naštvaně jsem se otočila a šla zpátky. Když jsem ale míjela odbočku na lesní cestu, zastavila jsem se. Vážně by bylo tak divné, kdybych se na to zeptala Edwarda? Byla jsem ještě pořád b ráži a tak jsem se vydala rovnou k nim domů. Edward zrovna vycházel z domu, když mě uviděl přicházet.

„Bello?“ vypadal opravdu překvapeně.

„Ahoj Edwarde. Můžu s tebou mluvit?“ zeptala jsem se, sotva jsem přišla blíž.

„Jasně. Pojď dovnitř.“ a ukázal mi na dveře do domu a chystal se jít dovnitř, ale chytla jsem ho za ruku a naznačila, aby zůstal venku. „Děje se něco?“ zeptal se trochu polekaně, když mě viděl přeházet z jedné strany na druhou.

„Ne, nic se neděje, jenom …“ Sakra! Najednou mě přešla odvaha, s jakou jsem sem nakráčela. Najednou jsem se pravdy bála. Tak dost! Jsi tu proto, že jsi ji chtěla slyšet, tak tu zůstaneš a pěkně si poslechneš všechno, co Edward ví. Zuřila jsem na své druhé já, které chtělo vzít nohy na ramena a jít co nejdřív odtud. Měla jsem z toho divný pocit. Najednou jsem si tady nepřipadala jako v pohádce, ale naopak jako ve špatném snu.

„Bello, uklidni se a řekni mi, proč jsi přišla.“ chytil mě za ruce a zastavil na místě. Potom mě odvedl k houpačce, která stála pod přístřeškem kousek u domu, a posadil mě. Měla jsem pocit, že mě celou dobu sleduje, a když jsem zvedla oči, abych se na něj podívala, zjistila jsem, že se nemýlím.

„Tak proč jsi tedy přišla?“zeptal se, když jsem už vypadala trochu klidnější. Tedy klidná jsem byla, co o to, ale najednou jsem si připadala divně, při vzpomínce na to, na co jsem se ho chtěla ještě před chvílí zeptat.

„Dobře …“ chtěla jsem začít, ale zase a odvaha, mizerná společnice, zmizela a já jsem větu ani nedokončila.

„Bello, je ti vážně dobře?“ zeptal se podezřívavě.

„Jasně, nic mi není.“ odbyla jsem ho.

 

Edwardův pohled:

Seděl jsem s Bellou na lavičce a napjatě jsem čekal, dokud se neuklidní a neřekne mi důvod své návštěvy. Rozhodně to muselo být něco důležitého.

„Ty znáš Victora dlouho, že jo?“ zeptala se nakonec. Nechápal jsem, kam tímhle chce dojít, ale odpověděl jsem jí.

„Ano, přátelíme se víc jak dva roky. Proč?“

„A tím pádem určitě znáš jeho rodinu.“ uvažovala nahlas.

„Samozřejmě, co jsem to proboha za řeči, Bello. Nerozumím, kam tím směřuješ.“ Trochu jsem se děsil toho, jakým směrem se tahle konverzace ubírá, ale rozhodl jsem se počkat, co z toho nakonec jenom vyplyne.

„To je jedno.“ odpověděla, ale potom mi položila ještě divnější otázku. „Znáš nějakou Brianu?“ a při vyslovení toho jména se viditelně zachmuřila. Briana! To slovo se mi několikrát odrazilo v hlavě a potom mi došlo, co právě řekla. Bella zná pravdu. Řekl jí to Victor? Ne to určitě ne, jinak by tu nebyla. Ale jak se to dozvěděla? Victor nechtěl, aby to věděla.

„Proč se ptáš?“

„Jenom tak.“ odpověděla moc rychle na to, aby to byla pravda. Teď to začínalo dávat smysl. Proto se nejdřív ptala na Victora a jeho rodinu. Chtěla vědět, jestli znám jeho tajemství, které se, pro mě nepochopitelným způsobem, dozvěděla.

„Bell, nic není jen tak a věř, že mi můžeš říct všechno.“řekl jsem pomalu a čekal na její reakci. Po malé chvíli se na mě podívala svýma čokoládově hnědýma očima, které na mě křičely tolik otázek, a tolik toužili po odpovědi, až jsem se musel podívat jinam.

„Četla jsem jeden příběh …“ rozhodla se mi nakonec říct pravdu. Opět jsem se na ní podíval, ale ona už zase hypnotizovala svoje ruce. „vlastně jsem u Curada objevila jednu knihu s dějinami Irska a tam byla zmínka o Brianě a … Victorovi.“ zadrhla se, než vyslovila Victoro jméno, ale vůbec jsem se tomu nedivil. Jako nezúčastněnému by mi přišlo, že si ze mě děla legraci, ale protože jsem všechno věděl, neměl jsem strach o Bellin duševní stav.

„A? …“ pobídl jsem jí, když víc jak pět minut jenom sledovala svoje prsty.

„Vím, že to bude znít divně, ale … po tom, co jsem si přečetla u babičky na půdě, mi to nejde z hlavy … víš, ale teď se nesměj … napadlo mě, jestli Victor není ten, co byl otcem Brianina dítěte.“ řekla to úplně potichu, nemít tak dokonalý sluch ani nevím, co vlastně z jejich úst vyšlo za slova. Pořád jsem ji sledoval a nevěděl, co ji na to mám odpovědět. Znala pravdu. Když jsem se neměl k tomu, abych promluvil, podívala se na mě a její tváře jenom hořely.

Čekala na odpověď, ale co jsem jí měl říct. Není to moje tajemství. Měla si nejdřív promluvit s Victorem a ne se mnou.

„Edward, sám jsi před chvílí říkal, že ti můžu říct všechno, to samé platí i pro tebe. Navíc, chtěla bych vědět, jestli se mílím.“

„Nevím, co ti na to mám říct.“

„Jenom pravdu, prosím.“

„Copak ti to, ale mám říkat já? Týká se to Victora.“

„Takže je to pravda?“ naléhala.

„Ano.“ po mém posledním slově se protrhly hráze a Bella se rozplakala. Vzal jsem ji do náruče a začal ji uklidňovat. „Pšš…, neplač.“ a hladil jsem si po vlasech. Bylo tak příjemné, ji cítit tak blízko sebe, ale zároveň jsem si připadal jako podrazák. To, co se ode mně dozvěděla, se měla dozvědět od Victora.

„Ale…“ vzlykala mi dál do trička. „ale …“

„Copak?“

„U babičky na půdě … jsem našla na papíře jejich příběh …“ šeptala a začala se pomalu uklidňovat. Rukávem na tričku si otřela oči a odtáhla se ode mě. „Briana kvůli němu umřela.“ dokončila a po tváři se jí spustily další slzy.

„Ale to přece nebyla jeho vina.“ celý příběh jsem znal z Victorovi mysli a on za to přece nemohl. Jak na něho mohla svalovat vinu?

„A čí to teda byla vina?“ zeptala se překvapeně.

„Já nevím, Victor mi to vyprávěl a on tehdy odešel, když Briana nepřišla na smluvené místo.“

„Ale on věděl, že Briana je zaslíbena kněžce, neměl se jí vůbec snažit získat.“

„Vždyť se milovali.“ nedokázal jsem pochopit, že nechápe, že se milovali. Bylo to tak pochopitelné, kdybych já měl takovou možnost, neváhal bych ani minutu a už bych svou vyvolenou svíral v náručí a klidně ji i unesl, abychom spolu mohli být šťastní.

Neodporovala mi, asi to cítila stejně, přestože měla proti minulosti nějaké výhrady. Hleděli jsme si navzájem do očí a tentokrát ani jeden neuhnul. Ani jsem nedokázal podívat se někam jinam, než do jejich nádherných očí. Byl jsem tak zaujat jejich čokoládovou barvou, že jsem ani nepostřehl, jak se začala přibližovat. Najednou jsem na svých studených rtech ucítil něco teplého a měkkého a čokoládové body zmizely pod víčky.

Diskusní téma: Dozvím se pravdu ať to stojí cokoliv

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek