Den u moře

09.01.2010 19:38

Bellin pohled:

Jeli jsme Victorovým autem. Cestou jsme se ještě stavili do Rush pro Petera. Byl Victorovým nápadem stejně potěšen jako my. Victor měl stále trochu problémy nás rozeznat, ale díky Peterovi se mu to nestávala moc často.

Victor nás vysadil na malebné písčité pláži. Asi to měla být romantická schůzka a tím, že jsme vzali i El s Peterem to nějak nevyšlo, ale sama jsem tomu byla docela ráda, jelikož jsem nechtěla, aby se opakovala včerejší situace.

„Pojď do vody, je opravdu teplá.“ snažil se mě stáhnout Victor. Nenechala jsem se dlouho přemlouvat a šla za ním do vody.

„Brr …“ rozklepaly se mi zuby, když jsem vběhla do vody. „Tomu ty říkáš teplá voda!“ nedalo mi to a začala jsem na Victora cákat vodu.

„Jasně! Nemůžu za to, že ty jsi věčně zmrzlá!“ odpovídal, když se mi snažil vracet moje cákance. Dokonce ke mně připlaval a snažil se potopit pod vodu, ale díky mému skvělému plaveckému umění se mu to nepovedlo a pod vodou skončil on.

„Elinor, Petere!! Pojďte taky do vody!“ zavolala jsem na břeh na Elinor, která seděla s Peterem na dece, a povídali si. Neměla jsem strach, že by nám někdo mohl ukrást věci a to z jednoho prostého důvody. Byly jsme tam sami.

„Dáme si závody, co ty na to?“ vyzvala mě Elinor sotva doplavala až ke mně.

„A nezapomněla si, jak se plave, že ne?“ rýpla jsem si do ní.

„To že jsem pracovala na suchu, mi ještě nebrání, abych tě porazila. Připrav se.“ A poprosila kluka, aby nám to odstartovaly. Dlouho jsme spolu už nezávodily  a moje svaly trochu odvykly námaze s plaváním spojené a tak se Elinor záhy dostala do vedení. Byla ve skvělé kondici.

„Tak, cos to říkala o tom, že neumím plavat?“ zavolala na mě, když se otáčela a chtěla plavat nazpět ke klukům. Nedalo mi to a dala jsem do toho všechno. Z posledních sil jsem zabrala a jako zázrakem se moje svaly konečně přizpůsobily a já začala zkracovat vzdálenost mezi Elinor a mnou.

„Nenech se klama, sestřičko. Ještě to vyhraju.“ řekla jsem, když jsem ji dohnala a několika mocnými tempy jsem byla u kluků a tím také vyhrála náš malý závod.

„Skvělé!“ přivítal mě v cíli Victor a hned mě také políbil. Kvůli namáhavému plavání jsem ale ještě neměla potřebné množství kyslíku v plicích, abych mohla polibek prodloužit a tak jsem byla nucena Victora odstrčit stranou a pořádně se rozdýchat.

Vyšla jsem na břeh a rovnou sebou plácla na jednu z rozložených dek. v Atlantě jsme s Elinor chodily plavat alespoň dvakrát týdně a teď to byl skoro celý jeden měsíc, co jsem neplavala a přitom jsem Elinor porazila.

„Tak co příště si dáme zase závod?“ zeptala jsem se jí, když zaujala stejnou polohu vedle mě.

„Jasně.“ odpověděla s úsměvem, vůbec jí nevadilo, že jsem ji porazila, prohry snášela lehce.

„Copak holky, snad nejste utahané?“ pustil se do nás Peter.

„Snad si nemyslíš, že by je jedno kolečko tahle utahalo.“ přidal se k němu Victor.

„Ale kdepak …“ obořili jsme se na ně obě najednou „… jestli chcete, ještě se s vámi zahrajeme volejbal.“ navrhla jsem

„Tak jdeme na to!“ řekl Victor a šel pro míč, který si sbalil k věcem, když zjistil, že nás jede víc než jen já a on.

S Elinor jsme si navzájem pomohly na nohy a šly spolu s Peterem za Victorem, který se snažil ohraničit provizorní hřiště, na kterém budeme hrát.

„Jak se rozdělíme? Budete hrát spolu nebo mám hrát já s tebou a El s Peterem?“ zeptal se Victor, když dokončil to své provizorní hřiště s i provázkem naznačujícím výšku hrací sítě. Vypadalo to opravdu legračně, ale ovládla jsem se a nerozesmála.

„Hraju s Elinor, my vám ještě ukážeme, jak se hraje!“ a šly jsme si na svou část hřiště.

 

Díky tomu, že jsme během léta a pěkných dnů často jezdily na pláž, nedělalo nám žádný problém hrát ve dvou proti klukům. Victora jsem však nepodceňovala, hrát jsem ho už viděla a tehdy mu to šlo opravdu dobře.

„Dobře, tak jste vyhráli.“ vzdaly jsme to nakonec. Hrály jsme ze všech sil, ale podepsalo se na nás vyčerpání z plavání a čím víc se blížilo poledne tak i hlad. Kluci z vítězství měli opravdu radost.

„Nechci nic říkat, ale jak jsi vymyslel oběd?“

„To už je tolik?“ zeptal se naprosto překvapeně.

„Jo, bude poledne.“ přidala se ke mně i Elinor. „tak se předveď.“

„Nechtě se překvapit dámy.“ A šel od nás pryč a stále se vzdaloval, až nám to nedalo a šli jsme za ním. Doběhli jsme k němu, a když jsme srovnali krok, pokračovali jsme podél vody dál. Pláž byla mírně zatočená a tak se nám po krátké chůzi otevřel výhled na malou pobřežní hospůdku.

„Tak, jaký jsem?“ zeptal se, když jsme byli skoro před ní.

„Skvělý!“ a políbila ho. Potom už jsme se vydali rovnou dovnitř a naprosto vyhladověle jsem se vrhla po jídelním lístku, abych si vybrala něco dobrého do mého hlasitě naříkajícího hladového žaludku.

 

Všichni se rozhodli pro rybu, jenom já jsem musela být výjimka a dala si pouze těstovinový salát. Jídlo bylo opravdu výborné a během jídla jsme se skvěle bavily. Victor nakonec zaplatil a my se vydali zpátky na pláž.

„Jdete ještě do vody?“ zeptala jsem se kluků a sama se vydala do vody. V běhu jsem si ještě sundala šaty, které jsem jen tak odhodila a vběhla do vody, která byla teď mnohem teplejší než ráno. Za chvíli byli ve vodě všichni.

Byl to opravdu krásný den, ale zkazila to až cesta zpátky. Zrovna jsme si sbírali věci a šli pomalu k autu, když mě začalo strašně bolet břicho a dostala jsem hrozné křeče. Neměla jsem vůbec potuchu, z čeho by to mohlo být, doufala jsem, že to není otrava z jídla.

Victor nás tedy dovezl domů a já se hned odebrala do postele. Přesto jsem tam moc dlouho nevydržela. Ani jsem pořádně neusnula a běžela jsem na záchod. Tím jsem také zbudila Elinor.

Do postele mi musela znovu pomoci, protože po roztřepaných nohou jsem nebyla schopná dojít. Ještě mi uvařila bylinkový čas, ujistila se, že je mi už trochu líp a šla si znovu lehnout.

 

Edwardův pohled:

„Alice? Co vidíš?“ zeptal se trochu vystrašeně Victor, když Alice z ničeho nic upřela svůj pohled do dálky a pozorovala budoucnost.

„Tak, co jsi viděla?“ zeptal se znovu, když už se probrala.

„Kde je Edward.“ do teď mi bylo jedno, co viděla, ale když potřebovala nutně mluvit i se mnou přidal jsem do kroku a vešel do domu.

„Teď přišel.“ oznámil jí Jasper, který seděl na pohovce vedle ní.

„Edwarde, musím s tebou mluvit. Hned!“ a společně jsme vyšli zase ven. Alice dlouho mlčela a přecházela z místa na místo a její myšlenky byly stejně nesourodé, takže se mi nepodařilo nic vyčíst.

„No tak Alice, co se stalo.“ Snažil jsem se spustit žertovně, ale smích mě za chvíli přešel, když se v Aliciných myšlenkách objevilo jediné slovo. Nemusela vůbec nic říkat a já pochopil to její rozrušení. „Jsi si jistá?“

„Znáš moje vize, Edwarde. Nikdy nejsou dokonalé, vidím, jenom když se někdo rozhodne a oni se rozhodli.“ zastavila se, bezradně se na mě podívala a sklonila hlavu do dlaní jako by se chystala brečet.

„Ale, jak to mohli zjistit?“ nechápal jsem to.

„Nevím, znáš je. Vždycky vědí, co potřebují a tohle se jim docela hodí.“ Ano, tohle je ta záminka, jakou potřebovali. Nechtěli jít proti nám otevřeně, dokud jim nedáme nějakou záminku.

„Zavoláš Carlisleovi?“ tak a je to tady. Zavolat Carlisleovi. Kdo to udělá? Ani jeden jsme se na to moc necítili, ale někdo to musí udělat.

„Já mu zavolám.“ rozhodl jsem se.

„A co Victor? Řekneme mu to?“ zeptala se mě opatrně Alice, když jsme se vraceli zpět do domu, kde Victor přecházel po místnosti a Jasper seděl na sedačce přesně tak jak jsme je před chvílí opustili.

Jakmile jsme vešli, Jasper se podíval sklíčeně na Alici. Musel cítit její pocity, když měla vizi i ty pocity, které prožívala, když se mnou mluvila. Jasper také mohl všechno slyšet, ale díky tomu, že nepadlo žádné jméno, se mohl jenom domýšlet.

„Tak, co se děje?“ zastavil se ve svém přecházení Victor.

„Máme problém.“

„Tak to jsem pochopil taky. Jasper s Alicí vypadají jako hromádka neštěstí. Tak mi to prosím, Edwarde, řekni.“ naléhal Victor. Měl zřejmě stejný strach, přestože nevěděl z čeho. V hlavě se mu honily myšlenky na Bellu, a jak by se zachoval, kdyby se jí něco stalo. Přesto jsme oba věděli, že by mu to nepomohlo. Jasper po něm tedy poslal vlnu klidu a Victor se začal uklidňovat.

„Alice viděla, že budeme mít návštěvu.“ začal jsem pomalu a na Jasperově obličeji se začínalo zračit pochopení „a to přímo z Itálie.“

„Itálie?“ tvářil se trochu nechápavě Victor, ale v myšlenkách se vracel k našim neustálým rozhovorům a zastavil se až u jednoho, ve kterém byla zmínka o Itálii.

„Ano, máš pravdu.“ odpověděl jsem na jeho nevyřčenou otázku.

„Takže oni přijedou sem. Ale proč?“

„Myslíme si, že nějak zjistili, že ty víš, kdo jsme.“

„A co budeme dělat?“ byl až neuvěřitelně klidný na to, že jsem mu zrovna řekl, že jeho nebo mě a mou rodinu, případně nás všechny bude čekat smrt. Pochopil jsem, že je to díky Jasperovi.

„Nejdřív zavolám Carlisleovi a potom uvidíme.“ rozhodl jsem, a protože bylo už docela pozdě, poslal jsem Victora spát jako malé dítě. Sám jsem šel do pokoje a zavolal Carlisleovi a všechno jsem mu řekl. Nebyl z toho moc nadšený, ale slíbil, že se zbytkem rodiny určitě přijedou.

Potom jsem to, jako každou noc nevydržel a musel jsem se jít podívat na Bellu. Vyskočil jsem z otevřeného okna a vydal se tmou, kterou neozařoval ani měsíc k Bellinu oknu. Má princezna neměla dnes moc klidný spánek. Neustále sebou házela a několikrát dokonce odešla do koupelny. Muselo, jí být opravdu špatně.

Kvůli jejímu neustálému probouzení jsem nemohl zůstat v jejím pokoji zase až do svítání jak bych si přál a tak, když se jí podařilo zase usnout, jsem šel domů. V myšlenkách jsem se i přesto vracel k Belle a také k nim. K Volturiovým.

Diskusní téma: Den u moře

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek