Copak neexistuje normální svět? Co je vlastně normální?

09.01.2010 19:47

Bellin pohled:

Myslela jsem, že pro dnešní den budu mít už klid, ale to jsem se hodně pletla. Ještě večer zvonil u dveří Victor. Chtěla jsem El požádat, aby mu řekla, že nejsem doma, nebo si prostě něco vymyslela, ale měla jsem smůlu. Jako naschvál byla dneska rychlejší a než jsem stačila nějak zaregistrovat, vedla Victora do obývacího pokoje, kde jsme s babičkou seděly a povídaly si.

„Dobrý večer.“ pozdravil babičku. „Můžeme si promluvit, Bello?“ otočil se zase na mě. A je to tady. Za celý den jsem neměla čas si urovnat myšlenky a teď s ním mám mluvit a přitom mám v hlavě i v citech naprostý guláš.

„Dobře, ale venku.“ vstala jsem a společně jsme vyšli před dům.

„Edward mi řekl, že už všechno víš.“

„Ano, mluvila jsem s ním.“odpověděla jsem mu a snažila si utřídit myšlenky za pochodu. Dívala jsem se do země, nemohla jsem se podívat na Victora. Tušila jsem, že bych v jeho tváři viděla tu bolest, kterou mu způsobuju svým chladným jednáním.

„Potřebuju vědět, jak pravdu ovlivnila tvoje city ke mně.“ spustil hned bez zbytečných řečí okolo.

„Nevím. Neměla jsem čas o tom přemýšlet.“

„Bell, chci, abys věděla, že pokud se rozhodneš pro mě, je způsob jak spolu být pořád přestože jsem nesmrtelný.“ Podívala jsem se na něj a chvíli ho jenom němě pozorovala. Copak by mohl chtít, abych se vzdala svého života a žila s ním. Vzdát se své rodiny, svých přátel.

„Victore, musím si to promyslet.“

„Dobře Bell, já tě jenom žádám o to, abys nezapomněla na to, že tě miluju celým svým srdcem. Čekal jsem na tebe dlouho a nedopustím, abys mi znovu odešla.“ Teď z něho mluvil někdo jiný. Takového Victora neznám. Victor, kterého znám, by se mi nesnažil vnutit svou vůli, spokojil by se s rozhodnutím, jaké bych učinila, ať by bylo jakékoliv, pochopil by to. Tenhle Victor byl někdo jiný. Nebyl to Victor, do kterého jsem se na začátku prázdnin zamilovala.

„Slibuju, že na to nezapomenu.“ Řekla jsem a chtěla se obrátit na cestu domů, ale Victor mě chytil za paži a přitáhl si mě k sobě. Začal mě líbat, ale mně se ten polibek nelíbil ba naopak, dokonce se mi začínal hnusit. Byl to takový majetnický polibek, jako bych byla Victorův majetek. Vytrhla jsem se z jeho sevření a celá zmatená se od něj rozběhla pryč. Vůbec jsem nevěděla, kam běžím a najednou jsem se zastavila před tím nádherným pohádkovým domem. Za sebou jsem slyšela někoho běžet. Musel to být Victor. Chystala jsem se zabouchat na dveře, ale ruce přichystané zabouchat se dveří ani nedotkly a já cítila jeho ledovou náruč.

Edwardův pohled:

Ležel jsem na pohovce a cdčko jsem si přehrál snad třikrát dokola. Pořád jsem měl v mysli obrázek Belly s rudýma očima, jak musí zabíjet. Snažil jsem se ho všelijak vypudit, ale prostě to nešlo. V návalu vzteku jsem také zničil jednu poličku s cdčkama.

Když už jsem si začínal připadat, jako lev v kleci uslyšel jsem dva páry nohou, jak s rychlým tempem přibližují k našemu domu. Dvě rychle tlukoucí srdce.

„Edwarde, to je Bella a Victor.“ Ozvala se z přízemí Alice. Rychle jsem seběhl schody a chystal se vyjít ven. Ještě se nepřiblížili k okraji toho malého prostranství, na kterém ležel dům a tak Alice využila příležitosti a ukázala mi, jak Victor Bellu surově políbil a Bella před ním začala utíkat. Plný zloby jsem otevřel dveře a Bella mi vpadla přímo do náruče.

„Edwarde.“ zašeptala a objala mě.

„Co se stalo?“ musel jsem hrát překvapeného, v tu chvíli před dům doběhl také Victor. Zůstal stát jenom několik kroků od nás a sledoval, jak se Bella choulí v mém náručí.

„Bello, neblázni. Omlouvám se ti.“ snažil se Bellu přesvědčit, aby se s ním vrátila domů, ale já cítil, jak se její tělo otřásá pod náporem slz.

„Victor, co se stalo?“ zopakoval jsem stejnou otázku jako před chvílí.

„Nic, do čeho bys měl strkat svůj nos. Stejně si myslím, že to už dávno víš.“ odsekl mi a já uviděl, jak se na něj Bella přes závoj slz překvapeně podívala. Sám jsem nevěřil jeho slovům a vlastním uším. Takhle se nikdy nechoval.

„Pojďte dovnitř.“  Pobídl jsem ho a spolu s Bellou v náručí jsem chtěl jít dovnitř.

„Nikam ji nevoď a pojď hezky ven. Pokud budeme mluvit, tak jenom venku.“

„Victore, co se to s tebou děje? Vůbec tě nepoznávám.“

„Zato já jsem tě prokoukl, Edwarde.“ Nechápal jsem, co tím myslí a tak jsem se opět soustředil na jeho myšlenky. Ty mi už dneska pověděly víc než on sám. Nemýlil jsem se. Victor mě podezírá z toho, že se mu snažím Bellu ukrást. Jako by byla jeho majetek! Jeho sobectví a panovačnost neměly dneska hranice. Ukázala se Victora pravá povaha a já začínal víc věřit Bellině verzi, že za Brianinu smrt přece jen může Victor. Ukázal mi sice celý svůj život v mysli, ale nerad se vracel ke svému skutečnému lidskému životu. Životu, kdyby ještě byl schopen opravdu milovat a kdy taky miloval.

„Bello pojď domů, Henry bude mít starost.“ Snažil se ji přemluvit, ale Bella se ke mně ještě víc přimkla.

„To bude dobré Bello. Promluvíme si s ním a všechno se vyjasní.“ Zašeptal jsem ji do vlasů a tím jsem dokonale popudil Victora.

„Co jí to tam šeptáš?“

„Dobře, ale pojď někam jinam, nechci, aby tvoji rodiče slyšeli, když se budeme hádat.“ Odpověděla mi šeptem Bella a já se chtěl vydat blíž k Victorovi, ale Bella se mě nepustila. Bolo příjemné ji cítit tak blízko, ale příjemnější by to bylo za jiné situace než je ta, ve které se zrovna nacházíme.

„Bello?“ zeptal se vyčkávavě Victor.

„Promluvím si s tebou, ale Edward půjde s námi.“ řekla trochu hlasitěji než předtím a vydala se k Victorovi. Vyvlékla se z mého objetí, ale chytila mě za ruku. Viděl jsem jeho pohled na naše spojené ruce a také jsem slyšel jeho myšlenky. Jsi zrádce Edwarde Cullene. A to jsem ti věřil. Byl jsem hlupák. Víš, že Bellu miluju a přitom se k tobě běží schovat přede mnou! Jeho myšlenky na mě doslova křičely, ale já jsem na ně nemohl nijak reagovat. Šli jsme hloub do lesa a až když se Bella zastavila, zastavili jsme se i mi.

„Dobře, Victore. Teď můžeš mluvit.“

 

Bellin pohled:

Byla jsem vystrašená, Victor vypadal jako blázen. Jeho oči na mě hleděly a ve mně to vzbuzovalo zase ten pocit, že se na mě dívá psychopat.

„Tak ty chceš být s Edwardem?“ ani hlas jsem už nepoznávala „Edwarde vidíš to? Jsi ještě horší než já a ona přesto touží být s tebou!“ nechápala jsem jeho slova.

„Victore, uklidni se.“ snažil se ho Edward uklidnit.

„Já, že se mám uklidnit? Já jsem naprosto klidný!“ a začal chodit po místnosti, jako by nad něčím přemýšlel. Když promluvil, byly jeho slova plna nenávisti. Takového Victora jsem neznala. „Já to nechápu. Jak se ti to povedlo, Edwarde? Víš, že Bellu miluju a přitom si mi ji přebral, přestože s tebou, … s tebou nebude nikdy v bezpečí! Vždyť ty jsi jen vraždící monstrum!“ ty poslední slova div nekřičel a já se ještě víc přitiskla k Edwardovi, který stál hned za mnou.

„Co to proboha říkáš? Edward není žádné monstrum!“ vyjela jsem na něj zostra. Přece tak nebude o Edwardovi mluvit.

„Že není? Edwarde, tys jí to ještě neřekl?“ dělal najednou překvapeného.

Podívala jsem se na Edwarda s otázkou v očích a ten jen smutně sklonil hlavu. Nevěděla jsem, co se mu honí v hlavě, ale v tuhle chvíli jsem to chtěla vědět. Odvrátila jsem proto zrak od Edwarda a podívala se zpět na Victora.

„Jak vidím, tak ti o své minulosti nic neřekl … a ono je co vyprávět!“ zlomyslně se zasmál a potom pokračoval „kolik ti vlastně je, Edwarde? Dvěstě nebo třista let? Ne počkej, už to mám, dvěstěsedmdesátdevět.“ Po jeho slovech jsem se znovu vyděšeně podívala na Edwarda. Co to tu proboha Victor říká? Byla jsem úplně zmatená.

„Victore, nech toho.“ požádal ho sotva slyšitelně Edward.

„Ne, Edwarde. Ať se Bella dozví, koho si vybrala.“ Odpověděl mu a potom se znovu podíval na mě „jistě sis už všimla, jak je Edward silný, tvrdý a studený. A víš čím to je? On je kámen. Vraždící kámen.“ Victor mi naháněl stále větší hrůzu. „on je upír!“ to poslední slovo se mi odrazilo v hlavě a vibrovalo tam jako bych byla někde v jeskyni a slyšela ozvěnu. Upír, upír, upír, upír.

Nechtěla jsem Victorovi věřit, přece jen jsem si nebyla jistá, co je schopný udělat jen aby mě dostal zpátky. Ale když jsem se znovu přitiskla k Edwardovi. I přes tričko jsem cítila ten chlad vyzařující mu z kůže a tu tvrdost jeho svalů. Všechno co teď Victor řekl, znělo jako pravda, ale jak bych se mohla zamilovat do upíra? Jak bych se mohla zamilovat od vraha?

Otočila jsem se na Edwarda, ale ten se na mě nedíval. Jeho pohled byl stočen k zemi. Vyčkával, co se bude dít dál. Doufala jsem, že popře Victorova slova, ale on jen dál mlčel a já se musela smířit s faktem, že Victor nelhal. Odstoupila jsem krok od něho.

„Edwarde? Je to pravda?“ zeptala jsem se šokovaně. Nemohla jsem uvěřit, co jsem slyšela říct Victora. Edward mi, ale neodpověděl. Dokonce se na mě ani nepodíval. Takže, to co řekl Victor, musela být pravda. Edward je upír.

„No tak Edwarde, přece se nebudeš před dámou stydět.“ ozval se znovu posměšně Victor a já se na něj podívala pohledem kterým, kdyby mohl pohled zabíjet, bych ho zabila.

„Edwarde?“ vyslovila jsem jeho jméno a čekala jsem. Po několika dlouhých minutách se na mě podíval. Opět jsem hleděla do jeho nádherných karamelových očí a nedokázala si představit, že by Edward dokázal někoho zabít. Jeho oči mluvili za něj, byl v nich strach, bolest a … láska? To není možné. Ale proč by nemohlo? Vždyť jsem se sama zamilovala do upíra, což jsem si přiznala, hned jak jsem se octla v jeho náruči. Proč bych aspoň nemohla věřit, že i on miluje mě?

„Victore …“ ozval se jeho okouzlující hlas, který byl ale plný bolesti, stejné bolesti jakou jsem viděla v jeho očích. „… ty nevíš, co jsi svým jednáním způsobil. Na někoho jsi zapomněl a vím víc než jistě, že brzy se nám všichni znovu připomenou.“ Nechápala jsem, co to Victorovi říkal, ale když jsem odvrátila zrak od jeho smutných očí a uviděla ve Victorově tváři záblesk poznání, pochopila jsem, že on ví, o čem to tu Edward mluví. Pochopení potom vystřídala maska stejné bolesti jako v Edwardově obličeji. Ti, na koho Victor zapomněl, nespíš, nebudou hodní.

„Co se děje? Edwarde?“ čekala jsem na odpověď. Edward mi opět neodpověděl, jenom sledoval, co se děje za mými zády. Opět jsem se od něj odvrátila a sledovala, jak Victor mizí mezi stromy.

„Oni ho stejně najdou a potom …“ nedopověděl a já si jenom mohla domýšlet, co se stane potom, co ho najdou.

„Edward, kdo ho najde a co se potom stane?“

„Vyzradil naše tajemství a bude potrestán.“

„Co se mu stane?“

„Nevím, podle našich zákonů by měl zemřít, ale nevím, co s ním udělají. Tohle není na mě. Svůj osud si určil sám dnešními slovy.“ Odpověděl mi potichu Edward a já sledovala cestu, po které Victor odešel. Chvíli jsem jenom tak stála a přemýšlela o tom, co mi Edward řekl. Kupodivu jsem vůbec neměla strach stát vedle něj.

Přemýšlela jsem o tom, jak řekl, že by musel Victor zemřít. To jsem přece nemohla dovolit. Vždyť to tajemství prozradil jenom proto, že mě chtěl mít u sebe a nechtěl, abych zůstala s Edwardem. Řekl to v návalu vzteku. Přece ho za to nezabijí? Nebo ano? Podívala jsem se na Edwarda.

„Oni ho zabijí?“ nepatrně pokýval hlavou. „Počkej tu na mě. Musím Victora najít!“ a chystala jsem se vydat směrem, kde Victor zmizel mezi stromy.

„Počkej, najdu ho dřív než ty.“ zastavil mě.

„Ne, já ho najdu sama, ty tady na mě počkej.“ Šla jsem tedy po Victorově stopě. Po chvíli jsem poznala, že se musel rozběhnout a tak jsem také zrychlila, ale les a mé běžecké umění nejdou moc dohromady a tak jsem několikrát spadla. Dokonce jsem si i o kůru poranila ruku a spustila se mi z ní krev. Přesto jsem běžela po Victorově stopě dál, až jsem se zastavila na malém paloučku.

Byl tam Victor a nebyl sám. Stál tam s ním nějaký zvláštní chlapík.

„Varovali tě a ty jsi je neposlechl. Nezbývá mi nic jiného než to vyřídit za ně.“

„Victore?“ zavolala jsem na něj a o se na mě se strachem v očích podíval, ale ten neznámý muž dál sledoval Victora.

„Bello běž prosím pryč.“

„Počkej, musím ti něco říct. Mně nevadí, co jsi, ale já tě už prostě nemiluju. Vím, že jsi za Brianinu smrt nemohl.“ Potom jsem si vzpomněla, co bylo napsáno na okraji papíru, kde byl zaznamenán celý ten příběh. „odpouštím ti, Victore.“ Mluvila jsem potichu, ale doufala jsem, že to slyšel. Že vánek, který se v tu chvíli zvedl k němu má slova donese. A zřejmě ano. Victor se na mě zmateně podíval a nechápal, co má slova mají znamenat. Potom se na mě obrátil i ten muž, který ke mně doposud stál zády. Byl krásný, ale tak nějak jinak. Dokonce jsem při pohledu na něj dostala strach a nevím proč.

Během okamžiku už muž nestál před Victorem, ale stál za mnou. Nakláněl mou hlavu, aby se mohl lépe dostat k mému krku. V tu chvíli mi došlo, s kým mám tu čest.

 

Edwardův pohled:

Zůstal jsem stát, na místě kde jsme společně přišli. Bella šla za Victorem a já pořád nevím, jak se k ní mám zachovat teď, když zná pravdu i o mě.

V lese bylo dokonalé ticho. Poslouchal jsem všechny zvuky, ale nezaslechl jsem žádné zvíře, všechny se přede mnou schovali. Sem tam jsem zaslechl, jak Bella upadla, ale potom se zvedla a šla dál. Noční les není pro ni vhodný, ale řekl jsem, že na ni počkám. Potom jsem ji už nezaslechl. Došla zřejmě dál, takže jsem ji neslyšel.

Čekal jsem, až uslyším se vracet, ale žádné zvuky se znovu neozývaly, vydal jsem se pomalým krokem do míst, kde zmizela mezi stromy. Přesně jsem věděl, kam šla, její vůně mě vedla přímo za ní.

„Nééé!!“ zaslechl jsem srdceryvný nářek. Podle hlasu jsem poznal Victora. Rozběhl jsem se za zvukem a na místo, kde se Victor nacházel, jsem doběhl za pár okamžiků. Možná, že kdybych doběhl o něco dřív, mohl jsem změnit něco na tom úkazu, který se přede mnou rozprostíral. Jeden pohled mi stačil a rozsypala se mi celá má dosavadní existence. Jeden pohled mi změnil život.

Diskusní téma: Copak neexistuje normální svět? Co je vlastně normální?

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek