Bello, otevři oči!!

09.01.2010 19:39

Bellin pohled:

Ráno mi o moc lépe taky nebylo. Během noci jsem ještě několikrát byla v koupelně a tak jsem toho moc nenaspala, naštěstí jenom já. Elinor jsem už znovu nezbudila a tak se mohla vyspat aspoň ona.

„Dobré ráno. Tak jak ti je?“ zeptala se mě hned, co vešla ke mně do pokoje.

„Bylo mi i líp.“ zaskuhrala jsem.

„No, myslela jsem, že dneska pojedeme s Peterem do Dublinu, ale jak tě tak vidím, nemůžu tě nechat doma samotnou.“ Cože? Aby kvůli mně rušila rande s Peterem.

„Jsi hodná, ale to vážně není třeba. Už je mi opravdu lépe.“ Zalhala jsem a začala vylézat s postele. Trochu se mi zatočila hlava, ale snažila jsem se to nedat na sobě moc znát. „vidíš? Teď si půjdu dát něco k snídani a všechno bude v pohodě.“

„Jsi si jistá?“ podívala se na mě zkoumavě.

„Jasně. Pokud by mi nebylo dobře, šla bych si znovu lehnout.“ chlácholila jsem ji.

„Jak myslíš. Jdu se obléct.“ A odešla z mého pokoje. Tušila jsem, že ji úprava zevnějšku nějaký ten čas zabere a tak jsem se pomalým a šouravým krokem vydala po schodech dolů, abych si mohla uvařit zase ten nechutný bylinkový čaj. Vůbec mi nechutnal, ale abych udělala Elinor radost, tak jsem si ho přece jenom uvařila. Potom jsem šla do obýváku, lehnula si na pohovku, přikryla se dekou a pustila si televizi.

„Tak, jak vypadám?“ zeptala se mě Elinor, když už jsem u jednoho programu málem usínala. Trochu jsem se nadzvedla a podívala se na nic.

„Moc ti to sluší. Peter bude nadšený.“ Neoblékla se nijak vyzývavě, ani se tak nenamalovala, ale slušelo ji to o to víc. Za chvíli jsme už slyšely přijíždět auto. „Užijte si to tam dneska.“ Nevěděla jsem, co přesně má Peter naplánováno, ale rozhodně jsem věděla jedno. Dneska se Elinor nudit nebude.

Když za sebou zabouchla dveře, otočila jsem se zpátky k televizi a zanedlouho mi opět spadla víčka a já usnula.

Zdál se mi opravdu krásný sen. Byla jsem s Edwardem na nějaké louce. Všude svítilo slunce a my se … my se líbali. Bylo to opravdu nádherné. Probuzení ale přišlo v tu nejhorší chvíli, Edward se mi chystal něco říct a mě zrovna probudil zvednutý žaludek. Rychle jsem vstala a běžela, jak nejrychleji to šlo do koupelny a obsah svého stejně prázdného žaludku jsem vyvrátila do záchodové mísy.

Myslela jsem, že to bude jako včera, ale dneska mě to neustále natahovalo a navíc jsem byla hrozně slabá na to, abych se přemístila zpět do obývacího pokoje. Začala jsem se i přesto zvedat, ale ještě jsem ani úplně nestála a před očima se mi začaly dělat mžitky, což rozhodně nebylo dobré znamení. Tušila jsem, čím to bylo a chtěla to jít napravit, tedy jít se najíst, jelikož jsem od včerejšího oběda nic nejedla, ale nebylo mi to souzeno a proto když jsem se zvedla úplně, zatočila se mi hlava a já se začala propadat do té temnoty.

 

Edwardův pohled:

Viděl jsem odjíždět Elinor s Peterem pryč. Bella s nimi nebyla, nespíš kvůli tomu včerejšku. Snad jí dneska bude už dobře. Seděl jsem jen tak na pohovce a poslouchal písničky, když Victorovi zazvonil mobil. Protože Victor nebyl doma, rozhodl jsem se zjistit, kdo volá a tak jsem sešel do přízemí.

„Hálo, Elinor?“ zeptal jsem se, když jsem zvedl sluchátko.

„Ahoj Victore, jenom jsem tě chtěla poprosit, jestli by ses nezašel podívat ne Bellu. Včera jí nebylo moc dobře a dneska raději zůstala doma.“

„Dobře, jenom taková maličkost. Mluvíš s Edwardem.“

„Edwarda. Já tě po telefonu vůbec nepoznala. Vyřídíš Victorovi ten vzkaz?“

„Victor není doma, ale na Bellu se klidně můžu jít podívat sám.“

„To bys byl hodný. Tak jo musím končit. Pá Edwarde!“ a telefon utichl. A tak jsem se vydal za Bellou přesně podle rozkazu její sestřičky. Zazvonil jsem u dveří a chvíli jsem čekal, až mi Bella přijde otevřít, ale v domě se nic nedělo. Když ani po pěti minutách nepřišla otevřít, šel jsem obejít dům. Měl jsem nepříjemný pocit, že se Belle něco stalo.

Nahlédla jsem do každého okna a v tom jsem ji uviděl. Ležela v koupelně na zemi. Sluchem jsem se ujistil, že v okolí nikdo není a pootevřeným oknem jsem vlezl do koupelny za ní.

„Bello?! Probuď se Bello!! Otevři oči!!“ začínal se mě trochu zmocňovat strach, přestože jsem věděl, že je na živu.

„Edwarde …“ zamumlala se zavřenýma očima. Potom je otevřela a na malou chvíli se jí na rtech rozprostřel ten nejnádhernější úsměv a byl o to krásnější protože patřil mě. Pak si, ale uvědomila co se děje a úsměv zmizel. „Edwarde?? Co tady děláš?“

„Volala mi Elinor, abych tě zkontroloval, a když nikdo neotevíral, šel jsem se podívat kolem domu a nakonec jsem tě viděl ležet tady na podlaze…“

„Ale na to jsem se tě neptala …“ odpověděla s úsměvem „… já se ptala na to jak jsi se sem dostal?“

„Aha, … no oknem.“ odpověděl jsem prostě.

„Oknem?“ divila se.

„Bylo tu pootevřené okno, tak jsem sem vlezl, jak jsem tě viděl tady ležet.“

„Hm…“ potom jsem uviděl, jak se trochu otřásla a došlo mi, že jí asi musí být zima, jelikož ležela na těch studených kachličkách jen v krátké noční košili a ještě k tomu jsem se jí dotýkal svými studenými prsty.

„Nechceš jít raději do pokoje?“

„Jo, myslím, že jo.“ a mírně se začervenala, když si uvědomila to co já. Potom se snažila si stoupnout, ale opět se jí trochu zamotaly nohy a tak jsem ji musel přidržet. „Ale nejdřív bych měla jít něco sníst, jinak mě tu budeš podpírat na každém kroku.“ dodala s úsměvem a směřovala mě do kuchyně. Tam jsem jí pomohl se posadit a navrhl, že jí nachystám snídani.

„Tak, na co máš chuť?“

„Míchané vajíčka.“ odpověděla po chvilce přemýšlení. A tak jsem se začal rozhlížet po kuchyni, kde by mohly být všechny suroviny být. Bella se mé snaze trochu smála jelikož jsem stále nemohl nic najít a přitom měli mnohem menší kuchyň než Esme, která v té své nikdy nevařila. „Počkej“ zastavila mě, když jsem si už připadal trochu bezradně a taky jako blázen. A začala mě navigovat, kde co najdu.

Míchané vajíčka nebyl zase takový problém připravit. Při hraní na člověka se za tu věčnost, která je vám souzena naučíte všechno. „Tak, dobrou chuť.“ Popřál jsem ji, když jsem jí jídlo položil na stůl. Potom jsem si sedl naproti ni a pozoroval, jak hladově se na jídlo vrhla. Nikdy jsem neviděl jíst nikoho s takovou chutí jako právě Bellu.

 

Bellin pohled:

Edward mi připravil skutečně dobrou snídani. Olizovala jsem se až za ušima a musela jsem mu vysmeknout pochvalu, co by kuchaři.

„Vaříš opravdu dobře.“

„Vždyť to byly jenom vajíčka, ty zvládne každý.“

„Ne, v tom s tebou nemůžu souhlasit. Například Judy, moje máma, vajíčka neumí vůbec.“ když jsem si vzpomněla na její poslední pokus udělat míchané vajíčka, musela jsem se usmát. Její kuchařské umění nebylo zrovna vyhlášené, anebo právě naopak bylo ale jen díky jejím nehodám v kuchyni. Asi proto u nás málo kdo z přátel zůstal na večeři.

Když jsem dojedla, zvedla jsem se, že dojdu talíř aspoň umýt, ale Edward mě zadržel. „Uvařil jsem, tak to taky umyji.“ chtěla jsem mu odporovat, přece jen jsem si připadala blbě, když mi uvařil tu snídani a teď bude ještě umývat nádobí, ale nedal si to rozmluvit a poslal mě nahoru se obléct. Neodporovala jsem, byla mi totiž už trochu zima od nohou.

Odešla jsem tedy do pokoje a otevřela skříň. Neměla jsem žádný důvod vypadat dobře, ale tak nějak jsem si dala záležet na tom, co si oblékám. Taky jsem strávila v pokoji mnohem delší dobu, než jsem měla v úmyslu. Když už jsem tedy po skoro půlhodině byla se svým vzhledem jak tak spokojená, šla jsem dolů za Edwardem.

Nádobí měl už umyté a Edward seděl v obýváku na pohovce a sledoval televizi, která byla ještě pořád zapnutá. Musel mě slyšet, jak jsem vešla a tak se na mě otočil a pousmál se. Sedla jsem si vedle něho a v tichu jsem si užívala jeho přítomnost.

„Tak, co už je ti líp?“ zeptal se mě po chvíli.

„Myslím, že jo. Potřebovala jsem se jenom najíst.“ Usmála jsem se na něj a on mi úsměv oplatil. Přesto jsem měla pocit, že ho něco trápí. „Děje se něco, Edwarde?“ zeptala jsem se opatrně, abych nenarazila na něco, o čem nechce mluvit.

„Nic se neděje, proč?“

„Nedělej ze mě hlupáka, ještě mám oči a vidím, že tě něco trápí. …“ potom jsem, ale zaváhala. Proč by se zrovna mě chtěl svěřovat se svými starostmi? „… ale pokud o tom nechceš mluvit, do ničeho tě nenutím. To snad víš.“

„Já vím.“ To co ho trápilo, muselo být opravdu vážné, jelikož to bylo poznat i teď přestože pokaždé když jsme byli spolu, byl veselý a okouzlující společník. „jde o rodinu.“                              

 

Když potom odcházel, něco mě napadlo. Za dobu co byl o nás, jsme moc nemluvili, ale ani jednomu to nevadilo, oba jsme byli ponořeni do vlastních myšlenek.

„Víš, říkala jsem si, jestli by s námi třeba Alice nechtěla jet do Dublinu?“

„Jako nakupovat?“ zeptal se podezíravě.

„No, příští týden se kousek odtud bude slavit jeden starý svátek. Posledně jsme se tam byly s Elinor podívat a moc se nám to líbilo. Tak jsme si říkaly, že bychom tam šli i letos a tak potřebujeme jet do Dublinu koupit pár maličkostí.“ Vysvětlila jsem mu svůj zámět, jet do Dublinu.

„Myslím, že to není dobrý nápad. Alice je opravdový nákupní maniak.“

„Neboj, my bychom si ji zkrotily.“ zasmála jsem se a Edward se ke mně připojil.

„To si nemyslím …“.

„Edwarde!!“ vyšla z domu právě jmenovaná a zavolala na svého bratra.

„Alice, pojď za námi, chci se tě na něco zeptat.“ A rukou jsem jí naznačila, aby k nám přišla a já se jí mohla zeptat rovnou.

„Ahoj, Bello. S čím ti můžu pomoct?“

„Ahoj, jenom jsem se zrovna ptala Edwarda, jestli bys se mnou a Elinor nechtěla jet do Dublinu?“

 „Do Dublinu?? Vážně?? Díky!!“ pištěla a chtělas obejmout, ale Edward ji zarazil.

„Já ti to říkal.“ povzdechl si.

„Co jsi jí říkal?“

„Ale nic, to je jedno.“ byla jsem zvědavá, jestli to s Alicí myslel vážně. Nechtělo se mi věřit, že je takový nákupní maniak jak o ní Edward mluvil. No však uvidíme. Ještě se musíme domluvit na den.

„Tak domluveno. Ještě s Elinor domluvím den a dám ti vědět.“ Potom jsem se s nimi rozloučila a šla si znovu lehnout. Cítila jsem se rozhodně líp, ale ne tak abych mohla něco podniknout, tak jsem si šla lehnout na sedačku a pustila si jeden film z Henryho sbírky. Nebyla rozsáhlá, ale díky podobnému vkusu na filmy jsem si jeden vybrala a mohla se dívat.

Diskusní téma: Bello, otevři oči!!

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek