9. Nešťastné setkání

04.04.2010 12:56

 

Zavrtěla jsem se a po tváři se mi roztáhl úsměv. Cítila jsem chladné paže, které mě svíraly okolo polonahého těla.

„Dobré ráno,“ zašeptal Aaron a vtiskl mi polibek do vlasů.

„Dobré,“ odpověděla jsem a políbila ho na hruď. Pak jsem se zvedla na rukách a políbila ho na rty. „Kolik je hodin?“

„Za pár minut bude půl osmé.“

„Cože?“ vyjekla jsem a vyskočila z postele. Pan Jones mě má vyzvednout za půl hodiny a já jsem se sotva probudila. „Kruci!" zaklela jsem.

„Co se děje?“ smál se Aaron, když jsem začala poletovat po ložnici jen ve spodním prádle a házela na postel nějaké oblečení.

„Za půl hodiny mě vyzvedne pan Jones a já nejsem připravená.“ Trošku jsem hysterčila, a tak Aaron vylezl z postele a obmotal mi ruce okolo pasu, aby mě trochu upokojil.

„Uklidni se. Běž se umýt a nachystat, já ti připravím snídani.“

„Dobře,“ usmála jsem se, krátce ho políbila a spěchala do koupelny. 

  

Po dvaceti minutách jsem byla konečně v kuchyni, umytá, učesaná, namalovaná a oblečená.

„Sluší ti to,“ ocenil Aaron mé oblečení a políbil mě na tvář.

„Děkuju.“ Usmála jsem se a posadila se k připravené snídani. „Nebudeš jíst?“ zeptala jsem se a svůj zrak upírala do misky s jogurtem a cereáliemi.

„Ne, nemám hlad,“ zašeptal Aaron a podíval se z okna. Dojedla jsem snídani, vypila kafe, a když jsem vše uklízela do myčky, ozval se zvonek.

„Jdu tam,“ nabídl se Aaron a já si mezitím šla pro kabelku a bundu.

„Úspěšný den,“ popřála jsem Aaronovi mezi dveřmi a dala mu polibek na rozloučenou.

„Tobě taky,“ usmál se Aaron a zamával mi, když jsem šla k výtahu.

 

Venku čekala limuzína a před jejími dveřmi řidič. Otevřel mi dveře, abych mohla nasednout.

„Dobrý den,“ pozdravila jsem pana Jonese a ženu, která byla nejspíš jeho manželka.

„Dobrý den, Bello. Dovolte mi, abych vám představil svou paní. Abigail, tohle je Isabella Swanová. Bello, má žena, Abigail Jonesová.

„Moc mě těší, paní Jonesová.“ Usmála jsem se a potřásla si s ní rukou.

„Potěšení je na mé straně. Jsem ráda, že jste svolila, abyste nám pomohla s přípravou téhle akce.“ Paní Jonesová byla milá postarší dáma. Takhle jsem si vždy představovala Esmé, kdyby mohla stárnout. Prohlížela jsem si manželský pár a byla jsem spokojená, jaké mám milé klienty.

 

„Předpokládám, že většinu věcí budu zařizovat s vámi, paní Jonesová?“ zasmála jsem se.

„Ano, to určitě. Manžel hodně pracuje. To víte, žít s uznávaným kardiochirurgem je žití pomalu o samotě,“ zasmála se paní Jonesová.

„Ale, nikdy sis nestěžovala,“ provokoval svou manželku pan Jones.

„Ne, protože tě miluji. A Isabello, vy mi prosím říkejte Abigail.“

„Dobře,“ usmála jsem se potěšeně. „Takže, jak daleko je vlastně vaše letní sídlo?“

„Cesta z New Yorku k nám do Clifwoodu trvá asi hodinku jízdy autem.“

„Dobře,“ přikývla jsem, pohodlně se opřela do sedala a zbytek svých dotazů jsem si schovala až na místo.

 

Opravdu po hodině jízdy auto zastavilo a dveře se otevřely. Nechala jsem nejdřív vystoupit pana a paní Jonesovi a pak jsem sama vylezla z auta. Omámeně jsem vydechla, když jsem spatřila to jejich letní sídlo. Představovala jsem si nějaký letní domek, ale tohle vypadalo jako Versailles. Okolo byly rozlehlé zahrady, momentálně pocukrované tenkou vrstvičkou sněhu, v dáli jsem dokonce viděla fontánku, ale nejvíce mě uchvátila celá stavba. Měla tři patra a byla neskutečně dlouhá.

„Tak co na to říkáte?“ zeptala se Abigail a usmívala se mému výrazu.

„To je nádhera. Vypadá to jako sídlo francouzských králů,“ šeptala jsem omámeně.

„Ano, je to zmenšená kopie Versailles. Koupili jsme to teprve nedávno. Tak pojďte dovnitř. Bude tam určitě tepleji,“ pousmála se Abigail, chytila mě pod paží a vedla dovnitř.

 

Uvnitř byl ‚zámek‘ ještě skvostnější, než zvenku. Když mi Jonesovi ukázali sál, kde by se měl celý ples konat, v hlavě se mi odehrála nádherná představa, jak by měl být vyzdobený, kde by měl být bar, podium, stolečky a taneční parket. Představovala jsem si hosty našňořené v krásných šatech se škraboškami na obličejích, jak křižují tanečním parketem.

„Předpokládám, že mě jste si zvolili, abychom tenhle bál pojali trochu moderněji?“
„Ano, to byl jeden z mnoha důvodů,“ přikývla s úsměvem Abigail.

„Dobrá. Upřímně, trochu bych zachovala duch bálů v 17. století, ale jinak bych tomu dala osobitý ráz současné doby. Novodobá hudba smíchaná s trochou klasiky k tančení, nádherné skvostné róby a smokingy doplněné škraboškami, to však záleží, jen na vašich hostech, ale je to maškarní bál, takže alespoň ty škrabošky by mohly být samozřejmostí.“ Na chvíli jsem ztichla a zamyslela se.

 

„Pokračujte prosím, vaše vize se mi opravdu líbí,“ povzbudila mě Abigail.

„Mám ještě dotaz. Chcete tady všechny hosty ubytovat? Protože pochybuji, že by tady byl dostatek pokojů a nevěřím, že po bále se bude většina hostů vracet zpět do New Yorku.“

„Mysleli jsme, že naši nejbližší přátelé a mí kolegové by se ubytovali zde a zbytek, který by se nechtěl vracet do New Yorku, by se ubytoval v přilehlém hotýlku,“ vysvětlil pan Jones.

„Dobře. Budu pak tedy potřebovat k dispozici seznam hostů a označené ty, které chcete ubytovat zde. S mou sekretářkou pak obvoláme ten zbytek a domluvíme s nimi ubytování. Samozřejmě to už by si měli hradit hosté. Je na nich, zdali se budou chtít v noci trmácet zpět do města, nebo přespat v hotelu a vyrazit až ráno.“

„Dobrá, ještě dnes vám na e – mail pošlu celý seznam,“ přikývla Abigail.

„Děkuji, to budete hodná."

"Teď bychom se mohli podívat po zbytku našeho sídla, co říkáte?“ navrhl pan Jones a společně jsme se vydali prohlédnout si zbytek toho jejich ‚zámku‘.

 

Těsně po poledni jsem se vrátila do kanceláře a ihned začala Emmu úkolovat.

„Ahoj. Za chvíli přijde na mail seznam hostů. Neoznačené prosím obvolej a domluv se s nimi na ubytování, veškeré podrobnosti máš tady. Já jdu k sobě. Až budeš mít vše hotové, tak mi dej vědět. Jo a na tom bálu tě budu potřebovat, takže si pomalu začni shánět šaty,“ mrkla jsem na ní a odešla do své kanceláře, kde jsem se dala do příprav pozvánek. Musela jsem je zítra ukázat Jonesovým a pokud možno je ještě zítra nechat rozeslat. Pak jsem obvolala cateringovou firmu, s kterou mám dobré zkušenosti, domluvila s nimi jídelníček. Byla jsem dohodnutá s Jonesovými, že výběr jídla, pití a hudby nechají na mě.

 

O čtyři a půl týdne později

 

„Miláčku, budeš chtít na tom plese pomoct?“ zavolal na mě Aaron z ložnice.

„Ne. Pozvali tě proto, aby ses tam bavil, ne abys pracoval,“ zakřičela jsem ze šatny, kde jsem se oblékala a zároveň si vybírala věci, které si vezmu sebou. Už zítra po obědě musíme s Emmou vyrazit do Clifwoodu, abychom vše do soboty stihly připravit.

„Dobře, ale doufám, že se mi budeš taky chvíli věnovat.“

Vylezla jsem ze šatny a objala Aarona okolo krku. „Na tebe si udělám vždycky čas.“ Aaron se usmál a sjel mě pohledem.

„Sluší ti to. Můžeme jít?“

„Můžeme,“ přikývla jsem a vzala si kabát. Aaron mě pozval na večeři. Poslední čtyři týdny jsme na sebe neměli vůbec čas. Vídali jsme se vždy až pozdě večer doma, kdy jsem přišla utahaná z práce a sotva jsem si lehla do postele, usnula jsem. Aaron byl hodný, chápal, že toho mám moc, ale nedivila bych se mu, kdyby ho to už začalo štvát. On však byl trpělivý, starostlivě o mě pečoval a ani jednou jsem od něj neslyšela jedinou pichlavou poznámku na náš vztah během tohohle měsíce, kdy jsem se mu opravdu moc nevěnovala.

 

Seděli jsme v restauraci, na stole plápolal oheň svíčky a oba dva jsme se koukali někam do neznáma, zahloubaní ve svých myšlenkách.

„Bell?“ ozval se po chvíli nerozhodným hlasem Aaron.

„Hmmm?“

„Vím, že jsem říkal, že se nebudu vyptávat, ale povíš mi, co ti tenkrát vrtalo hlavou? Co to spustilo? Proč to bylo?“ Zasekla jsem se v půli pohybu.

„Já… Týkalo se to tebe,“ vydechla jsem a po očku sledovala jeho reakce. Trochu se napřímil a po tváři mu přeběhl stín strachu.

„Mě?“

„Hmmm…“

„A co přesně to bylo?“ Proč se musí ptát zrovna teď? Nechci kazit náš vztah, nechci znovu žít v té nejistotě, kdy se musím užírat tím, co je Aaron zač. Ale, co když mi konečně odpoví na mé nevyřknuté otázky, které mě zevnitř spalují?

 

Zhluboka jsem se nadechla a podívala se do Aaronových černých očí.

„Vrtá mi to hlavou už od té doby, co jsem našla toho muže.“ Aaron se ani nepohnul, seděl jak socha a v jeho tváři byl děs. „Všimla jsem si takových zvláštních věcí ve svém okolí. Zvláštních věcí na tobě. Zdají se mi podivné sny.“ Na chvíli jsem se odmlčela a zavrtěla hlavou. „Vidím na tobě, že nejsi takový jako já.“

„Takový jako ty?“ zeptal se a přivřel oči.

Přikývla jsem a zašeptala. „Člověk.“

Aaron svraštil obočí. „Co ještě jsi zjistila?“ zeptal se, pustil mou ruku a zadíval se do sklenice s vodou. „Pověz mi všechno,“ dodal prosebným tónem. To přiznává, že mé domněnky jsou pravdivé? Zamrazilo mě. To opravdu přiznává, že není člověk?

„Já…“ Nemohla jsem pokračovat, ale Aaron mě propaloval pohledem, že jsem nakonec stejně vše vyklopila. „Skoro nejíš, piješ jen vodu, pohybuješ se rychleji, než lidé, máš lepší reflexy, tvá pokožka je taková chladná a…“

„A?“ zeptal se nedočkavě Aaron.

„Skoro ti netluče srdce,“ zašeptala jsem tiše. Aaron se zamračil.

„Jsi všímavá. Všímavější, než jsem si myslel. Trochu to nahání strach, co si pouhým pozorováním zjistila. Ale není se čemu divit, s nadpřirozenem máš zkušeností víc, než dost, ale nemusíš se bát. Nejsem upír jako tvůj bývalý přítel a jeho rodinka.“

„J – jak…?“

„Jak o nich vím? Vím o upírech, takové vysvětlení ti musí stačit, a když jsem viděl ty fotky, poznal jsem je.“ Přikývla jsem a zadívala se do plamínku svíčky.  Jak to, že ví o existenci upírů? Nemohla jsem uvěřit tomu, že jsem se celou dobu trápila s tajemstvím, které jsem s ním mohla v klidu probrat.

Zhluboka jsem se nadechla. Už mi zbývala jen jediná otázka ke zodpovězení a to ta nejpodstatnější. Srdce se mi hlasitě rozbušilo, dech se mi zrychlil a slova se mi zadrhávala v krku.

 

„Co jsi tedy zač?“ zašeptala jsem neslyšně, ale Aaron mou otázku nepřeslechl. Jeho tvář posmutněla a povzdechl si.

„Bells, já ti to nemůžu říct. Je to příliš nebezpečné.“

„Nebezpečné? Myslíš, že je to nebezpečnější, než když vím o upírech?“ šeptala jsem naštvaně.

„Ano, to tedy je. Pokud se někdo dozví, že víš o existenci upírů, jsou dvě možnosti. Buďto zemřeš, nebo se staneš jednou z nich, ale u mého druhu to takhle nefunguje, Bells. Pokud bys zjistila, jaké je mé tajemství, znamenalo by to nebezpečí pro nás oba a oni by se dozvěděli, že to víš. Nemohu dovolit riskovat tvůj život víc, než do teď. Pokud bys věděla, co jsem zač, zabili by nás oba,“ šeptal zmučeně Aaron a jeho smutek sršel i z jeho očí, kterými mě propaloval.

 

„Ale jak mám přetrpět v té nevědomosti? Víš, jak je hrozné obávat se, že jsi vrah?“

„Bell, opravdu ti to nemohu říct. Buď mi budeš věřit a nebudeš se tím dál zabývat, nebo náš vztah nemá smysl a já o tebe opravdu nechci přijít. Chodím už po tomhle světě nějaký pátek a to, co cítím k tobě, jsem za celou tu dobu nepoznal. Nejspíš nám nebude souzeno žít spolu až do konce věků, ale i ta léta tvého života mi stojí za to, abych je prožil jen s tebou a je mi jedno, jestli budeš starou babičkou a já budu vypadat sotva na třicet!“

Povzdechla jsem si. „Aarone, mě nevadí, jestli jsi třeba kouzelná víla kmotřička, ale nemůžeš po mě chtít, abych seděla doma, četla ty hrozné zprávy v novinách a užírala se tím, jestli v tom má můj přítel prsty nebo ne!“

„Miluješ mě?“ zeptal se náhle.
„Co je to za hloupou otázku? Samozřejmě, že tě miluji. Miluji tě víc, než cokoliv na světě. Nechci o tebe přijít.“

„Tak v tom případě mi slib, že nebudeš za každou cenu pátrat po tom, co jsem zač. A já ti slíbím, že se pokusím nějak vymyslet způsob, jak ti vše říct, ale musíš mi prozatím věřit.“

„Dobře,“ povzdechla jsem si tiše a pokusila se trošku pousmát. Aaron mě chytil za ruku a hřbetem své mě pohladil po tváři.

„Bude to všechno dobré, uvidíš.“
„Doufám,“ zašeptala jsem a snažila se jeho slovům uvěřit.

 

***

Druhý den ráno po probděné noci, kdy jsem se snažila přijít na to, co je Aaron zač, jsem si dobalila zbytek svých věcí do kufru. Aaron mě celou dobu pozoroval. Trošku mě to znervózňovalo.

„Tak, mám snad vše. Kdybych si na něco vzpomněla, zavolám ti.“

„Dobře,“ přikývl Aaron a opíral se o futro dveří.

„Hm, tak já asi jdu. Musím se stavit ještě v práci a pak s Emmou vyrazíme.“ Sehnula jsem se pro svůj kufr a postavila ho.

„Bells?“

„Ano?“

„Pojď sem.“ Roztáhl svou náruč a já do ní nervózně zaplula. „Od včerejška jsi odtažitá. Nechci, aby se mezi námi něco změnilo. Bells, prosím, důvěřuj mi a vydrž. Pokusím se s nimi dohodnout na nějaké úmluvě. Nemůžou nás takhle trápit.“
„Kdo oni?“ zašeptala jsem do jeho hrudi.

„To ti zatím nemůžu říct.“
Povzdechla jsem si. „Taky chci, aby bylo vše jako dřív.“ Zvedla jsem hlavu a zadívala se mu do očí.

„Miluji tě,“ zašeptal a trochu se sklonil. Dával mi na vybranou.

„Já tebe víc.“ Stoupla jsem si na špičky a spojila naše rty.

Po chvíli jsem se ale musela odtáhnout. „Musím jet.“

„Pojedu s tebou.“ Přikývla jsem, nechala Aarona, aby vzal můj kufr, já si vzala vak s šaty a klíčky od mého Mini Cooperu a došla zavolat výtah.

 

Zaparkovala jsem v podzemních garážích a společně s Aaronem jsme vyjeli do patra, kde sídlí naše firma.

„Než pojedu, ještě se u tebe stavím.“ Usmála jsem se, opřela se čelem o jeho a vydýchávala jsem předchozí polibek.

„Mám před polednem schůzku, asi tu nebudu.“ Trošku jsem posmutněla.

„To je škoda, takže se uvidíme, až v sobotu?“

„Jo,“ přikývl smutně Aaron.

„Dobře. Snad to nějak vydržím. Budu se na tebe moc těšit. Přijeď, co nejdřív.“
„Přijel bych už v pátek, ale, ehm, musím si ještě něco zařídit.“

„Zařídit? Další mafiánský boss?“ zašeptala jsem kousavě.

„Bells!“ zaúpěl Aaron a zvrátil hlavu.

„Promiň, nemyslela jsem to tak. Promiň.“ Zavrtěla jsem hlavou, abych zahnala všechny myšlenky a pak ho chytila okolo krku a víc se k němu přitiskla. „Budeš mi moc chybět. Miluju tě.“

„Taky tě miluju. Těším se na sobotu.“

Loučili jsme se dobrých deset minut, než jsme se od sebe konečně odtrhli a dali se každý do své práce.

 

„Máme vše?“ ptala jsem se už asi po třicáté Emmy, když jsme sjížděli něco málo po poledni do garáží k mému autu.

„Máme, Bello. Neboj se. To zvládneme.“

„Já jen nechci, aby se dnes něco pokazilo. Jsem hrozně nervózní. Tohle je pro nás obě obrovská příležitost se pořádně ukázat světu.“

„Já vím, taky jsem nervózní,“ zasmála se Emma a naházela své věci do kufru.

„Tak radši jedem,“ zavelela jsem a sedla si za volant. Na to, abych trefila do Clifwoodu, jsem už nepotřebovala ani navigaci. Za ten měsíc příprav jsem tam byla mnohokrát, že už jsem cestu znala skoro zpaměti.

 

***

Celý zbytek pátku a dopoledne v sobotu jsem popoháněla personál. Přípravy sálu, pokojů, hudby vhodné k tanci, nám daly docela zabrat, ale v sobotu po poledni už byla velká většina věcí hotová.

„Emmo, ty si odpoledne vezmeš na starost hosty. Ti co tu spí, začnou přijíždět tak za hodinu a ten zbytek těsně před tím, než začne ples. S těmi ti pak pomohu, ale tu hrstku hostů budeš muset teď zvládnout sama. Já se postarám o ten zbytek nedodělaných věcí. Až tu budou všichni, dojdi se převléct. Ples začíná v osm hodin, takže se tu sejdeme před sedmou.“

„Dobře,“ přikývla Emma a já se s ní mávnutím ruky rozloučila. Šla jsem do kuchyně, abych ještě připomněla kuchařům, v jakém pořadí mají nosit jednohubky. Hudebníkům jsem řekla, aby začali hrát tak od půl osmé, aby navodili správnou atmosféru, a pak jsem ještě prošla vše s Abigail, která zrovna se svým manželem přijela.

„Bello to je nádhera,“ rozplývala se, když uviděla hlavní sál.

 

Schodiště bylo ozdobené girlandami orchidejí a různých barevných kvítků. Kulaté stolky rozmístěné podél stěn také přetékaly květinami. Na každém stole byly svíčky, které měli dotvářet atmosféru královských bálů. Večeři jsme pojali neoficiálně. Byl tady připravený raut ve vedlejší místnosti, protože jsme chtěli hostům ponechat možnost zobnout si kousku něčeho dobrého, kdy budou mít chuť. Veškerá výzdoba byla do zlaté, bílé a hnědé barvy, tak jak si Jonesovi přáli.

„Mockrát děkujeme, Bello. Přesně takhle jsem si to představovala.“ Usmála se na mě vděčně Abigail a sevřela mě v náručí.

„Jsem ráda, že se vám to líbí, Abigail. Bylo mi ctí splnit vaše přání a teď jestli dovolíte, musím se jít taky přichystat. Za tři hodiny se začnou sjíždět první hosté. Jinak vaši nejbližší přátelé se už nejspíš všichni ubytovali, takže pokud byste chtěla někoho navštívit, už je tu ta možnost. Myslím, že pan a paní Smithovi mají pokoj hned vedle vašeho, ale seznam hostů měla na starosti Emma, stejně jako zasedací pořádek, takže si tím nejsem jistá.“

„Děkuji, Bello a poděkuj za mě i Emmě, vedly jste si výborně.“

„S radostí vyřídím, ale nechvalte dne ped večeří. Uvidíme se večer.“ Abigail jen s úsměvem přikývla a já jí nechala v sále samotnou.

 

Šla jsem do svého pokoje, kde na mě čekalo překvapení.

„Ahoj,“ usmála jsem se a šla políbit svou lásku. „Jsem ráda, že už jsi tu.“
„To i já. Už jsem si říkal, že tě půjdu hledat,“ smál se Aaron a svíral mě okolo pasu. Pak se sehnul a začal mě líbat.

„Miláčku, teď ne. Mus – musím se jít připravit,“ vzdychla jsem.

„Hmm, dej mi chviličku.“

„Ale jen chviličku,“ zaculila jsem se a přitáhla si jeho chtivé rty ze svého krku na svá ústa.

 

„Ale teď už se vážně musím jít nachystat,“ smála jsem se, když jsem si nahé tělo zabalila alespoň do tenké přikrývky.

„Takhle ti to sluší nejvíc.“ Aaron mě lačně pozoroval a v jeho očích planuly stále jiskřičky po našem rychlém sexu.

„Tenhle pohled si nech na večer,“ škádlila jsem ho a zalezla do koupelny, kde jsem svému tělu dopřála horkou sprchu. Poté jsem si vysušila vlasy, navlnila je, většinu pramenů sepnula do vyčesaného drdolu a pár jich nechala splývat podél obličeje. Ten jsem lehce potřela pudrem, zvýraznila oči tužkou a použila trošku stínů v barvě šatů. Tvář jsem projasnila trochou růže a rty přetřela leskem. Na dveřích jsem měla připravené šaty. Dlouho jsem váhala, jaké si mám koupit. Potřebovala jsem nějaké, v kterých by se mi dobře pohybovalo, ale nesměla jsem mít vyloženě koktejlové šaty, protože na ples se hodí spíše dlouhé. Nakonec jsem to vyřešila kombinací délky. Vepředu byly šaty krátké ke kolenům a vzadu měly z pár vzdušných kusů látky udělanou vlečku. Jelikož se jednalo o maškarní bál, musela jsem si sehnat nějakou masku. Vybrala jsem si podobnou barvy mých šatů, ale když jsem si jí nasadila na obličej, zjistila jsem, že mě ty kytičky a umělá pérka okolo rozčilují, a tak jsem je opatrně ustřihala, pérko zapletla do vlasů a spokojeně si dala masku na obličej.

Podívala jsem se na sebe do zrcadla a připadala jsem si jako cukrová panenka. Asi za to mohla barva šatů a stejně namalované oči, ale líbilo se mi to. Pak jsem se ponořila do oblaku parfému a konečně vylezla z koupelny.

 

„Tak co si o tom myslíš?“ zeptala jsem se Aarona a přitom si prohlížela a urovnávala šaty. Bylo ticho. „Aarone?“ Vzhlédla jsem a spatřila Aarona, jak leží na posteli a vyjeveně na mě zírá s pusou dokořán. „Mám něco špatně?“ zeptala jsem se zmateně a snažila se najít chybičku.

„Ne, to ne. Jen ti to hrozně sluší.“ Usmál se a šel mě políbit.

„Děkuju.“  Vděčně jsem se na něj usmála, ale pak jsem se vymanila z jeho objetí, strčila si do ucha handsfree, přes které jsem komunikovala s Emmou, vzala desky a s poslední polibkem jsem nechala Aarona prozatím svému osudu.

 

***

Vše probíhalo tak, jak mělo. Většina hostů už byla na místě, pití teklo proudem, hudba příjemně hrála a lidé se bavili. Prozatím nikdo netančil, ale já doufala, že to se se stále přibývajícím počtem hostů a pozdější hodinou spraví.

„Bello, už bys měla jít do sálu. Já už tady ten zbytek zvládnu,“ pobídla mě Emma, když už na seznamu zbývalo asi jen třicet neodškrtnutých jmen.

„Dobře, tak pokud do patnácti minut už nikdo nepřijde, předej seznam tady Peterovi a přijď do sálu.“

„Jasně,“ přitakala Emma a já odešla. Šla jsem svícemi osvětlenou chodbou, provoněnou fréziemi a orchidejemi do sálu, odkud se linula hudba a štěbetání hostů. Odbyla právě osmá hodina a to znamenalo, že po velkém schodišti právě sejdou do sálu hostitelé dnešního bálu. Stála jsem schovaná u paty schodiště ve stínu  jednoho sloupu, když se ze zdola ozvala slavnostnější hudba a zpěvák oznámil, že právě přicházejí pořadatelé tohoto večírku. Dveře za mými zády se otevřely a dovnitř vstoupili manželé Jonesovi oděni ve skvostných šatech. Pobaveně jsem na ně mrkla a vytratila se, směr kuchyň. Tam se stále pracovalo o sto šest. Kuchaři neustále doplňovali jídlo na švédské stoly i na podnosy, které roznášeli číšnici mezi hosty. Přes kuchyň jsem se dostala až za bar, kde jsem zkontrolovala zásoby pití a pak se vmísila mezi hosty, abych viděla první tanec.

 

Po chvíli už se i taneční parket zaplnil a já se dmula pýchou. Byla jsem na sebe náležitě hrdá, protože tahle zakázka se opravdu povedla. Což mi také potvrdil můj nadřízený, pan Smith.

„Isabello, zrovna tebe hledám.“ Odchytil mě za ruku, když jsem procházela okolo jeho stolu.

„Ano, pane?“
„Musím tě pochválit. Je to dokonalé. Očekávej prémie.“

„Děkuji, pane Smithe. Jsem ráda, že jste spokojený. Když mě omluvíte, musím zase jít,“ pousmála jsem se omluvně a pokračovala ve své cestě. Bohužel mě zastavily další ruce, které se mi obmotaly okolo pasu.

 

„Hádej kdo to je?“ ozval se medový hlas u mého ucha.

„Hmm, nevím. Že by Zoro?“

„Skoro si se trefila. Chybí mi jen ten klobouk a plášť,“ zasmál se Aaron a otočil si mě k sobě čelem.

„A taky bič a kord.“

„Ostrá jako břitva,“ pochválil Aaron mou pohotovost.

„To jsem celá já.“

„Teda kolegyně, musím tě pochválit. Takovouhle akci bych neuspořádal ani já.“

„Děkuji za kompliment, drahý pane kolego. Víte, že vztah mezi nadřízeným a jeho podřízeným není ve spojených státech zrovna jev, na který by se lidé okolo rádi dívali?“

„Ale vy nejste můj podřízený, kolegyně.“

„Ne?“

„Ne, vy jste od teď můj zajatec, protože už vás nepustím ze svého náručí,“ zapředl mi Aaron do ucha a já se uchichtla.

„Naháníte mi strach. Jak byste si to představoval. Mám být vaším otrokem?“

„To není špatný nápad,“ mrknul na mě pobaveně Aaron.

„A co byste si přál, abych vše udělala?“ škádlila jsem ho dál. Aaron se otřel rty o můj ušní lalůček a já se rozechvěla.

„Šla semnou do našeho pokoje. Tam ti ukážu, jaké to je být mým zajatcem.“
„Myslím, že si to dokážu živě představit,“ vydechla jsem roztouženě. „Ale musíme to nechat na později. Bohužel.“

„A mohl bych dostat alespoň jeden tanec, krásná kolegyně.“

„Za chvíli, pane kolego, za chvíli.“ Věnovala jsem mu polibek, ale pak nás vyrušilo lehké odkašlání. Ani jsem si nevšimla, že k nám přišel znovu pan Smith s manželkou a Jonesovi. Lehce jsem zrudla, ale Aaron se jen ze široka usmál, obmotal mi paži okolo pasu a přitiskl si mě k sobě.

 

„Neradi vás rušíme. Jen jsem vám Bello, chtěl ještě jednou poděkovat. Odvedla jste výbornou práci. Jason má štěstí, že vás uhnal právě do své firmy.“

„A to jsem jí ani nemusel přemlouvat,“ zasmál se pan Smith.

„To tedy ne, byla to pro mě obrovská příležitost a v Detroitu mě nic nedrželo.“

„Všichni si vážíme toho, že děláš právě u nás. Čeká tě slibná budoucnost. Za chvíli budeš moci doučovat i Aarona," popichoval pan Smith mého přítele.

„Omluvte mě prosím na chvíli. Dojdu se pozdravit s kolegou,“ omluvil se náhle pan Jones a opustil naší společnost.

„Doufám Bello, že jsi u nás spokojená?“
„Nadmíru, pane,“ usmála jsem se a přitiskla se ještě víc k Aaronovi.

„To vidím. Hlavní zásluhu na tom má můj zástupce, že?“ smál se pan Smith.

„Jen trošičku,“ zasmála jsem se.

„Krvácí mi srdce." Pan Smith se teatrálně chytil za hruď, ale pak se rozesmál. „Žertuji, jsem rád, že jsi v mé firmě našla spřízněnou duši.“

„To jsem našla,“ usmála jsem se a Aaron mě lehce políbil. Dívala jsem se mu do očí a přála si, abychom se mohli vypařit do našeho pokoje, jak navrhoval před chvílí. Nenasytně jsem se natáhla ještě pro jeden polibek a bylo mi jedno, kolik párů očí nás právě pozoruje.

 

„Zatančíme si?“ navrhl Aaron a já s úsměvem přikývla. Aaron nás dovedl doprostřed tanečního parketu a přitiskl si mě k sobě, co nejblíže. Nechala jsem se vést, upřeně jsem se dívala do Aaronových očí a vnímala jen sebe a jeho.

Když skončila písnička, rozhodli jsme se, že si dojdeme na něco k pití. Cestou nás ale odchytil pan Jones.

„Bello, jsem rád, že vás vidím. Mohu vás představit příteli? Zajímal se o původce tohoto plesu.“

„Jistě, pane,“ usmála jsem se, následovala pana Jonese a Aarona táhla za sebou. Po chvíli semnou srovnal krok a přitiskl si mě k boku.

 

„Budeš slavná,“ zasmál se Aaron.

„Jakto?“

„Jsou tady novináři.“ Lehce jsem zaúpěla a Aaron zadusil smích tím, že mě políbil do vlasů. Pak se zastavil. Nevšímala jsem si toho, že už jsme zřejmě došli k nějakému známému pana Jonese a rychle ještě Aarona políbila.

„Jsem ráda, že tu jsi semnou,“ zašeptala jsem mu do ucha a pak se konečně otočila k panu Jonesovi, který stál po boku velmi pohledného mladého muže.

„Vážení, dovolte, abych vám představil Isabellu Swanovou, organizátorku tohoto skvostného večera. Bello, tohle je můj vážený kolega a přítel, Carlisle Cullen a jeho rodina.“ Hleděla jsem do známých zlatavých očí. Srdce mi hlasitě bušilo, nohy se mi klepaly, úzkostlivě jsem svírala Aaronovu ruku, chyběl mi kyslík a do očí se mi draly slzy smutku a vzteku, když se ozval ten nejkrásnější hlas, na který jsem se snažila tak dlouho zapomenout.

„Bello?“

Diskusní téma: 9. Nešťastné setkání

Titulek: Nedočkavá Vložil: Datum: 05.04.2010

Musím poznamenat, že nikdy nečtu povídky, které nejsou dokončené, abych předešla tomu čekání. Ale jelikož jsem četla Tvé ostatní povídky, tak jsem se pustila i do téhle a teď lituji, protože se nemohu dočkat pokračování. Tím jsem chtěla říct, že je to skvělá povídka.

Přidat nový příspěvek