8.kapitola - ... kdo zabije víckrát, je hrdina!

05.07.2010 18:20

Bellin pohled:

Ležela jsem na posteli a vstřebávala nové poznatky ohledně Nikoly a až teď mě napadlo, že jsem se ho nezeptala na to, jak to myslel s tím tréninkem. Stále to však bylo vedlejší, důležité bylo to, že jsem objevila dalšího vegetariána, který zde dokázal žít, takže by to přece jen nemuselo být tak těžké. Tedy pokud se sama dokážu ovládnout.

Snažila jsem si nepřipouštět Nikolova slova ohledně toho vraha. Sama jsem si tak sice připadala, ale pokud jsem na to zrovna nemyslela, a tím pádem se netrápila výčitky svědomí, přišlo mi zabíjení docela přirozené. Ale zase na druhou stranu jsem za tu krátkou dobu ve Voltéře zabila víc lidí, než Nikola za celou svou nesmrtelnou existenci, což se mi moc nelíbilo.

Přetočila jsem se na záda a zahleděla se do stropu. Knížka mě už dávno přestala bavit a myšlenky, kterých jsem měla plnou hlavu, mi ani nedovolovaly pohroužit se plně do příběhu, který jsem beztak znala nazpaměť.

„Naučíš mě odolávat?“ požádala jsem Nikolu, když jsme se chvíli bavili.

„Je to opravdu těžké,“ upozornil mě, ale to já jsem věděla i bez něho. Vůně lidské krve byla tak jiná a tak lákavá na rozdíl od té zvířecí, která by sice utišila žár v mém krku, ale rozhodně by mi nechutnala.

„Bello, jsi tu?“ ozval se od dveří Edwardův hlas. Neochotně jsem se zvedla z postele a šla mu otevřít. Sice jsem mohla dělat, že tu nejsem, ale k čemu by mi to vlastně bylo. Možná jsem ho dokonce i vidět chtěla.

„Pojď dál,“ řekla jsem, když jsem ho zahlédla stát nedočkavě u dveří, ale nevěděla jsem, proč je tak nedočkavý.

„Ptala ses ho?“ zeptal se hned, jak si sedl na mou postel, a mně chviličku trvalo, než mi došlo, koho jsem se měla na co ptát. Asi budu první upír, co na něco zapomněl, ale teď se to dalo i dobře omluvit.

„Ne, nebyl na to čas, vlastně jsem ho ani nesehnala,“ přiznala jsem a na potvrzení mých slov jsme oba zaslechli, jak se otevřely ve vedlejším pokoji dveře. Byla jsem si jistá, že musel teď přijít a rozhodně teď neodcházel. Edward se po tomto zvukovém efektu zvedl z postele a chystal se odejít z pokoje, naštěstí mi hned došlo, co se chystá udělat. „Počkej, řekla jsem, že s Damonem promluvím sama,“ zabrzdila jsem ho, ještě než došel ke dveřím.

„Jsi si jistá, že s ním nemám promluvit já?“ zeptal se nejistě.

„Absolutně. Bude lepší, když si s ním o té věci promluvím já. Vím, jaký vztah mezi vámi teď je a tak to nechci ještě zhoršovat, protože stačí jedna neopatrná myšlenka a ty bys hned vyletěl jako čertík z krabičky,“ řekla jsem a Edward se už nadechoval, aby mi odporoval, ale nakonec stejně nic na svou obranu neřekl.

„Asi máš pravdu. Je to ale tím, že se mi nelíbí, jak na tebe ostatní muži myslí,“ přiznal se a zrovna v tu chvíli mě napadlo, že to s ním budu mít hodně těžké, protože díky svému daru bude moct žárlit na každého, kde se na mě jenom se zájmem podívá.

„Tak bys tu žárlivost měl začít ovládat,“ upozornila jsem ho. S někým tak chorobně žárlivým bych nepřežila ani den natož celou věčnost!

„Snažím se, ale ty mi to moc neulehčuješ,“ řekl a usmál se na mě tím svým pokřiveným úsměvem, při kterém se mi vždy podlamovaly kolena. „Běž za ním třeba hned, potom bys ho zase mohla prošvihnout,“ pobízel mě, ale já jsem se nedala jen tak ze svého pokoje vystrnadit.

„Ne, promluvím si s ním, až bude vhodná příležitost a taky ve chvíli, kdy nás od tebe nebude dělit jenom stěna a ty všechno uslyšíš,“ řekla jsem přísně a Edward se na mě zvláštně podíval.

„Budeš s ním mluvit o něčem, co bych neměl slyšet?“ zeptal se podezřívavě.

„Jak jsem řekla, nechci, abys náš rozhovor slyšel. Je jedno, o čem se s Damonem budu bavit, ty u toho nebudeš přítomen ani nebudeš poslouchat. Víš, o čem s ním chci mluvit a potom ti to, co domluvíme, sdělím.“ Nechtěla jsem na něj být protivná, ale nemohla jsem jinak. Byl rozhodnutý mě z Volterry dostat třeba násilím a já si pořád nebyla jistá, jestli odtud chci pryč nebo ne.

„Dobře, tak se tu přece nebudeme hádat, ne?“ zeptal se s lehkým úsměvem a já jenom přikývla. Nechtěla jsem se s ním hádat. „Pojď za mnou,“ řekl a natáhl ke mně ruku. Sice jsem ji nepřijala, ale sednou jsem si vedle něj šla. No, a chvíli na to jsme opět zaslechli, jak ve vedlejším pokoji někdo odešel a třísknul dveřmi.

„Co se stalo?“ zeptala jsem se zmateně. Damon nikdy dveřmi netřískal.

„Musí odjet na nějakou misi… Vlastně se divím, že se mu tam nechce, vždy si tolik stál za tím, jak si musí hlídat svou pozici v gardě a teď se mu na tu misi nechce,“ promluvil a zadumaně se na mě podíval, „ty asi nevíš, proč se mu nechce, co?“ zeptal se zvědavě a já nechápala, kam svou otázkou míří.

 

 

Damonův pohled:

Byl jsem zuřivostí bez sebe, ale musel jsem se ovládat. Nehodlal jsem Edwardovi udělat radost. Rozhodl se o Bellu bojovat, a jak se zdá, tak taky vyhrál, ale já jsem mu nechal volné pole působnosti, takže to neměl moc těžké. Kdyby si dal ještě týden na čas se svým příjezdem, byla by teď Bella moje.

Bylo mi jasné, co mi chce říct, ale nechápal jsem, proč by to Edward neměl slyšet a potom ten jejich zvláštní rozhovor u ní v pokoji. Měl jsem chuť tam vběhnout a utrhnout Edwardovi obě ruce jenom aby se jí nemohl dotýkat, aťsi je to můj bratr nebo ne!

„Damone, vím, že jsem slíbil, že teď budeš mít chvíli volno, ale ukázalo se, že tě budeme znovu potřebovat,“ promluvil Aro jen, co jsem stále nasupený došel do sálu. Ani pořádně nevím, proč jsem sem šel, chtěl jsem něco udělat, něco rozbít, tak sakra, proč jsem šel jenom do sálu?!

„Samozřejmě, pane,“ sklonil jsem pokorně hlavu.

„Děkuju, jsi jedním z našich nejlepších lidí, pokud tedy nejsi ten nejlepší,“ promluvil pochvalně Aro a já se na něj trochu usmál. Aspoň pro někoho jsem byl důležitý, když už ne pro Bellu. Tohle byla přece moje priorita, stát se nepostradatelným a nenahraditelným v gardě, tak proč z té pochvaly nejsem vůbec šťastný?

Odpověď jsem znal. Až se vrátím, Bella tu asi už nebude a já ji nikdy neuvidím. Věděla, co k ní cítím, ale i tak si se mnou jenom pohrávala. Ty polibky, co mi opětovala, nic neznamenaly a to mě ničilo.

***

Dvě hodiny potom jsem už byl na cestě na jih Francie. Díky tomu, že jsme vyrazili až pozdě odpoledne, dorazili jsme na místo až po setmění, což naši misi usnadňovalo, nemuseli jsme řešit, kde se schováme před sluncem. Avšak dávalo to i značné šance našemu nepříteli.

„Dávejte si pozor,“ rozkázal jsem jim šeptem a sám jsem se prodíral mlázím. Zrovna na tuhle misi nám přidělili jednoho nováčka. Felix ho pořádně vycvičil v boji, a přestože stále ještě plně neovládal svůj dar, byl vítaná posila. „Budete mi krýt záda, zjistím kolik jich je a potom naplánujeme přesný postup útoku,“ dodal jsem po chvíli, kdy k nám vítr donesl sladkou vůni našich pachatelů.

„Dobře,“ souhlasili a já se vydal hloub do lesa, kde se všichni skrývali. Nebylo jich moc. Dokonce mi přišlo, že bych na ně stačil jen s jedním dalším členem gardy a za chvíli by nebylo co řešit.

Přikrčil jsem se tedy za jeden strom a sledoval jejich počínání. Bylo jich tu asi osm, ale jenom pět z nich bylo neklidných a stále pochodujících. Ti zbylí tři seděli každý pod jedním stromem a bedlivě sledovali ty ostatní. Bylo tedy jasné, kdo z nich jsou novorození, a tedy nemají zkušenosti s bojem, a na které bychom si právě naopak měli dát pozor.

Po chvíli sledování jsem se tedy nepozorovaně vytratil tou samou cestou, kterou jsem sem přišel. Pět dalších členů gardy na mě čekal nedaleko od místa, kde jsem je opustil, a něco mezi sebou probírali.

„Není jich moc, a pokud některý z nich nemá nějaký dar, měli bychom to mít za chvíli za sebou. Tři jsou starší, na ty si dávejte pozor, budou mít nějaké zkušenosti s bojem, dalších pět je novorozených, podle všeho nemají s bojem žádné zkušenosti, protože to, o co se tam pokoušeli, nebylo vůbec nic oproti tomu, co každý z vás umí,“ mluvil jsem a chodil kolem řady pěti gardistů, kteří mi byli svěřeni na povel.

Všichni stáli v pozoru a já připadal skoro jako nějaký vojevůdce, jenomže moje armáda nebyla vůbec velká ani honosná.

„Tak a teď k tomu, jak budeme postupovat. Simon a já půjdeme zprava. Antone a Petere, půjdete z leva a ty, Paule, spolu s Joshem půjdete rovně. Jsou sice v přesile, ale mi jim ukážeme, jak se bojuje,“ řekl jsem povzbudivě a potom už jsme se spolu se Simonem vydali doprava, abychom si je trochu nadehnali. Zdálo se, že o naší přítomnosti pořád nemají ani nejmenší tušení a tak jsme mohli využít momentu překvapení.

„Připravený?“ zeptal se mě potichu Simon.

„Já? Vždycky,“ odpověděl jsem mu s úsměvem, a když jsme následně zahlédli mezi stromy i další čtyři gardisty, vyrazili jsme do útoku. První nás zpozorovali ti starší. Okamžitě stáli na nohou a výhružně na nás vrčeli. Ti mladí vrčeli také, ale jejich postoje se rozhodně nedaly nazvat bojové. Dokonce to byla urážka na cti, že Arovi nejlepší lidé musejí bojovat s takovými nemehly. Ale pokud nám to zaručí postup, anebo jenom upevnění postavení, proč ne.

 

„Ten prostřední by mohl Ara zajímat,“ prohodil v zápalu prvního boje Peter a tak jsem se po roztrhání jednoho z novorozených zaměřil na toho, na kterého mě Peter upozornil. Stál bokem od všech bojujících a nepatrně se posouval hloub do lesa. Kdyby mě na něj teď Peter neupozornil, asi by nám utekl a to by Ara vůbec nepotěšilo, tahle jsem se za ním naštěstí mohl okamžitě vydat, a tak jsem ani na okamžik nezaváhal.

Poté udělal zásadní chybu, otočil se ke mně zády a to neměl dělat.

„Kampak, snad ses nechystal odejít,“ promluvil jsem, když jsem stál tak na krok za jeho zády. Ani mi však neodpověděl a už se po mě oháněl. Vlastně jsem to předpokládal. Už na první pohled se zdál jako málo mluvný a tak jsem neměl problém se mu vyhnout. „Opravdu se chceš bít?“ zeptal jsem se trochu unuděně a vyhýbal se jeho dalším ranám a zdálo se, že ho to štve čím dál tím víc, avšak odpovědět mi neuměl. „Jak myslíš,“ odpověděl jsem si sám sobě ležérně a zachytil jeho ruku sevřenou v pěst, která se rychle blížila k mému obličeji, a s trochou síly jsem mu stočil paži za záda. „Teď mě poslouchej a poslouchej mě opravdu dobře, protože to nebudu opakovat. Buď s námi půjdeš do Volterry dobrovolně, nebo to bude moc, ale opravdu hodně bolet,“ zašeptal jsem mu těsně u ucha a sledoval jeho zděšený pohled, který se ještě rozšířil potom, co koutkem oka zahlédl hranici, která se rozhořela kousek od nás.

„Dobře, půjdu s vámi,“ souhlasil jen, co uviděl, jak zbytky těl jeho kamarádů pomalu hoří na hranici.

„Vybral sis správně, jenom to nebude taková legrace,“ pochválil jsem ho a potom ho postrčil směrem k ostatním, kteří pro jistotu prohledávali okolí, jestli spálili opravdu všechno a můžeme se tak vrátit domů. „Dobrá práce Paule,“ pochválil jsem i jeho protože styl, jaký bojoval, byl opravdu dobrý.

„Díky, Damone,“ usmál se na mě a měl jsem pocit, že kdyby byl ještě člověk, tak by byl rudý jako čerstvě uvařený rak, „moc si toho cením,“ dodal po chvíli už spíš šeptem, ale i tak jsem to zaslechl a ohlédl se po něm. Byl poslední z naší skupiny, když jsme se vraceli k autům.

„Podrž ho, Simone,“ předal jsem našeho zajatce Simonovi a sám jsem se zařadil vedle Paula. Nějakou chvíli jsme šli oba mlčky a neměli jsme se vůbec k tomu začít rozhovor. „Co si chtěl říct tím, že si toho ceníš?“ zeptal jsem se po chvíli, když se přední část naší družiny trochu vzdálila. Paul se na mě překvapeně podíval, ale hned pochopil, co chci slyšet. Nakonec, možná to překvapení čišelo jenom z mé otázky.

„To… no, jak to říct… ty… prostě jsi velký hrdina, a když mě pochválí někdo jako ty, tak je to, je to prostě čest,“ řekl a pohledem hypnotizoval své boty, které byly špinavé od prachu na cestě a vlastně ani celé jeho oblečení nebylo zase nejčistší, asi musel několikrát taky spadnou na zem při boji.

To, co řekl, mě docela překvapilo. Možná mě jenom nikdy nenapadlo, že by mě nováčci nebo i členové gardy mohli obdivovat. Bylo to zvláštní, chtěl jsem si vybudovat pevnou pozici v gardě a teď mě dokonce i někdo obdivuje. Musel jsem se nad tím usmát, aspoň pro někoho jsem se stal vzorem.

„Takže ty mě považuješ za hrdinu?“ zeptal jsem se a zastavil se. Paul se po chvíli, kdy si všiml, že v cestě pokračuje sám, se zastavil taky a překvapeně se na mě podíval.

„No, ano a-ale nejsem jediný. Pro to všechno, cos udělal pro královskou rodinu, tě obdivuje hodně z nás,“ řekl a nervózně přešlápl z nohy na nohu. Takže mě někdo obdivuje, byl to zvláštní hřejivý pocit, tohle se dozvědět. Ale je pravda, že jsem toho pro Volturiovi udělal opravdu hodně a nejednou jsem kvůli nim riskoval i vlastní život, ale měl jsem za to, že je to jenom moje každodenní práce a ne něco, za co by mě mohl někdo někdy obdivovat nebo považovat za hrdinu.

„Asi bychom se měli připojit k ostatním,“ řekl jsem, když byl Paul čím dál víc nervóznější a ten to jenom s povděkem přijal a spolu jsme se, opět za oboustranného mlčení, vydali trochu rychlejším tempem za ostatními, kteří nás už čekali u aut.

***

Zpátky do Volterry jsme dorazili až nad ránem, ale to nikomu nezabránilo v tom, aby se všichni členové gardy, dokonce i ti neúplní, sešli v sále a aby se projednalo provinění našeho zajatce.

Opět jsem se tvářil velmi nezúčastněně, ale neustále jsem byl ve střehu, kdyby se ten chlápek o něco pokusil. Jsem přece považován za hrdinu a rozhodně by mi neprospělo, kdybych teď dovolil, aby někdo ublížil královským. Přesto mi pohled několikrát zabloudil k té, kvůli které jsem se znovu stal tím, čím jsem byl, když jsem tu žil před odchodem do Swords.

Co mě však překvapilo, a vlastně asi nemělo, bylo, že její pohled se upíral mým směrem a zadumaně si mě prohlížela místo toho, aby dávala pozor na uskutečňování trestu. Teď bych si dokonce přál mít Edwardův dar a přečíst si v její mysli, na co myslí. Její mysl je totiž velmi složitá a nebylo by na škodu, kdybych věděl i to, co neřekne nahlas, ale to bohužel nejde, dokonce ani Edwardovi a to je možná dobře.

 

Bellin pohled:

Stála jsem v sále a opět přihlížela výslechu a následnému vykonávání trestu. Bylo to sice teprve po druhé, ale přišlo mi, že se to stále opakuje a tak se mé myšlenky začaly toulat dál než jenom v tomhle sále.

Úplně jsem se přestala soustředit na to, co se kolem mě děje a poté můj pohled zabloudil i k Damonovi. Od posledního procesu jsem se s ním neviděla a dokonce jsem s ním ani nemluvila. To bych měla rozhodně napravit. Rozhodně s ním budu muset mluvit, dneska mi nikam neuteče. Nesmí! Tím jsem si byla jistá.

Ale o čem s ním budu mluvit? Jasně, chci se ho zeptat na to, co má znamenat to, že mě Aro jemu věnoval, ale i tak, jak tenhle rozhovor začít? Bylo mi totiž jasné, podle toho, jak odměřeně se ke mně choval, že si myslí, že jsme se s Edwardem dali dohromady a chci s ním odejít pryč. Ale copak on může vědět, co já chci, když já sama to pořádně nevím?

Když proces skončil tradičním spálením viníka a ostatní se vydali opět za svými povinnostmi, stoupla jsem si blíž ke dveřím, aby mi Damon nemohl proklouznout a čekala jsem, až dojde ke mně, abych ho mohla aspoň požádat o rozhovor.

Tentokrát se vůbec nezdržoval, jako by věděl, že s ním chci mluvit a zamířil si to rovnou za mnou. Sledovala jsem ho, jak jde ke mně a jak mě sleduje. Pod jeho pohledem jsem si připadala jako pod mikroskopem a že mi vidí až do žaludku a protože se neusmíval, měla jsem i trochu strach.

„Myslím, že si musíme promluvit,“ řekl, aniž by mě třeba jenom pozdravil, ale to bylo jedno. On se mnou chce mluvit, což se vlastně dobře, nemusím k ničemu nutit a tak snad nebude ani tak úsečný.

Diskusní téma: 8.kapitola - ... kdo zabije víckrát, je hrdina!

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek