8. Bože, co jsem to udělala

11.01.2010 15:20

 

 

„Ahoj Liso.“

„Ahoj Tayi. Co se děje?“
„Máš dneska čas? Nechtěla bys někam zajít?“ Zamyslela jsem se. Doma se mi zůstávat nechce. Po odjezdu Jenny je to tady hrozně tiché a prázdné. A za Robem můžu zajít zítra.

„Jo, můžeme. Co podnikneme?“

„Myslel jsem, že bychom si došli na večeři někam mimo město.“

„Tak jo, to zní dobře. Vyzvedneš mě?“

„Jo, vyzvednu tě za hodinku jo? Dáš mi adresu?“ Nadiktovala jsem mu svojí adresu a rozloučila se.

 

 Šla jsem se převléknout. Přeci jen konec léta už je na spadnutí a venku začíná být po večerech chladněji, i když v L. A byste se sněhu a mrazů nedočkali. Měla jsem ještě čas, a tak jsem si sedla do obýváku a pustila nějaký hudební kanál. Tay by tady měl být do dvaceti minut. Těšila jsem se na dnešní večer. Tay je skvělý kamarád a společník. Bude sranda. Zítra si domluvím schůzku s Robem a vše mu povím. Povím mu, že pro mě už není jen kamarádem, že je pro mě něčím víc. Z mého přemítání mě vyrušil zvonek.

 

„Už běžím.“ křikla jsem rychle do mikrofonu a vyběhla ze dveří. S výtahem jsem se nezdržovala, seběhla jsem schody a vyběhla ven.

„Teda to je rychlost, to ses nemohla tak dočkat?“

„Po tom, co odjela Jenny je mi doma smutno, chtěla jsem být venku.“

„Venku jo? Já myslel, že takhle chvátáš za mnou.“

„To víš, že jo.“ zasmála jsem se.

„Můžeme?“ řekl a otevřel mi dveře od auta.

„Jasný, a kam vlastně jedeme?“ Když nastoupil, tak odpověděl.

„Kousek za město, do jedné restaurace.“
„Dobře.“ Tay nastartovala a vyjel.

 

Za chvíli jsme parkovali a vystupovali z auta. Tay měl namířeno do jedné menší restaurace. Kupodivu jsme cestou nikoho nepotkali a já se radovala, že naše dnešní večeře bude beze svědků. Dobře jsem se bavila. Tay byl skvělý společník, ale nemohla jsem přestat myslet na Roba. V podobné restauraci, jsme spolu byli poprvé. Potom, co jsme dojedli, jsme zaplatili. Když jsme vyšli z restaurace, oslnili nás světla foťáků. Kde se tady všichni ti lidé vzali? Nikdo tady přeci nebyl? Novináři začali křičet otázky jeden přes druhého. Zajímali se, jestli tedy chodím s Tayem nebo Robem. Bože Rob! Nesmí se to dozvědět, a pokud má tak jedině ode mě. Přeci jsme se na té přehlídce málem políbila a já jsem teď venku s Tayem?!

 

„Bože neeee…“ zakvílela jsem. Tay mě popadl za ruku a rozběhl se směrem k autu. Rychle jsme nasedli a vyjeli.

„Bože, tak tohle mi vážně scházelo. Veliká kauza byla z toho, že jsem přespala u Roba. Tohle bude pro novináře ještě větší sousto. To je vážně super. Ach, jo.“

„Liso, to je mi líto. Můžu za to já.“

„Ne, nemůžeš. Ale, co si o mě budou myslet moji rodiče? A přátelé? Prosím odvez mě domů.“ Nejvíc mě však trápilo, co si o tom bude myslet Rob. Vůbec jsem s Tayem neměla nikam chodit. Co mě to jen napadlo? Vždyť mezi mnou a Robem mohlo něco být a já to takhle pokazím. Musím s ním hned mluvit.

„Dobře.“

 

 Celou cestu jsme byli zticha. Po patnácti minutách jízdy jsme byli před mým domem. Vystoupila jsem a Tay se mnou. Doprovodil mě ke dveřím.

„Liso, je mi to vážně líto.“

„Dobrý, nemůžeš za to, neomlouvej se.“ Pousmála jsem se. Tay se z ničeho nic sklonil a políbil mě. Ihned jsem se odtrhla.

„Promiň, ale tohle já nemůžu. Tohle já nechci. Beru tě jako kamaráda, a tak to zůstane. Promiň Tayi.“

„Ale Liso, já vím, že to chceš. Tak se tomu nebraň.“ Znovu se sklonil, aby mě políbil. Vysmekla jsem se mu.

„Tak proč si se mnou dneska chodila?“ zařval.
„Protože s kamarády snad někam zajít můžu ne? Ale koukám, že jsme ten dnešek brali každý jinak.“

„Ani se nedivím tomu, že se bojíš, co si o tobě budou lidi myslet. Bojíš se, aby si nemysleli, že si běhna.“ křičel na mě. To už jsem nevydržela a vlepila mu facku. Začal brunátnět. Na nic jsem nečekala a rychle se rozběhla k silnici, kdyby náhodou. Chytila jsem taxík a rychle nastoupila. Otočila jsem se, abych viděla Tayovu reakci. Stál tam a upíral vražedný pohled na taxík.

 

 „Jste v pořádku, slečno?“ zeptal se mě po chvíli jízdy taxikář. Nedošlo mi, že mi po tvářích tečou slzy. Měla jsem strach z toho, že mě Rob odsoudí, že bude mít Tay pravdu a bude si o mě myslet, že jsem běhna. Nebo že mě nebude chtít. Měla jsem na sebe hrozný vztek, že jsem dneska s Tayem šla. Proč jsem raději nešla za Robem? Proč jsem byla tak hloupá? Proč mi nedošlo, že Tayovi jde o něco víc, než jen o přátelství?

„Jsem v pořádku, nemějte starosti.“ řekla jsem a snažila se usmát. Po pěti minutách jízdy jsme dojeli před Robův dům. Podala jsem taxikáři peníze, nechala jsem mu veliké spropitné, a vystoupila. Zazvonila jsem na Robův zvonek. Do teď mi nedošlo kolik je hodin. Možná už spí, ale já s ním potřebuju mluvit hned. Nesmí se to dozvědět z novin.

 

„Prosím?“

„Ahoj, to jsem já Lisa.“ zajíkla jsem se.

„Liso, co se děje?“ zeptal se vystrašeně.

Snažila jsem se uklidnit. „Potřebuju s tebou mluvit. Pustíš mě?“

„Jo, pojď nahoru.“ Ozval se bzučivý zvuk. Zatlačila jsem do dveří a šla přivolat výtah, ve kterém jsem se snažila uklidnit. Marně. Vyjela jsem do Robova patra. Čekal na mě před dveřmi.
„Liso, co se stalo?“ Lekl se. Pořád mi po tvářích tekly slzy. „Pojď dovnitř. Řekneš mi to tam.“ Objal mě kolem ramen. Jen jsem přikývla a nechala se odvést do bytu.

„Tak, co se stalo?“zeptal se. Zůstala jsem stát ve dveřích do obýváku, zatímco on stál u pohovky.

 

„Já… udělala jsem hroznou hloupost. Přijala jsem pozvání na večeři od Taye-“

„Ty, si byla s Tayem?!“ Takovéhle reakce jsem se bála. Já jsem tak hloupá!

„Prosím, nech mě domluvit.“ Podíval se na mě, takovým zvláštním pohledem. Nevěděla jsem, jak si to mám vyložit. Nakonec přikývl a já mohla pokračovat.

„Takže, jak jsem říkala, přijala jsem pozvání na večeři od Taye. Byla jsem hloupá. Nevím, proč jsem to udělala. Místo toho, aby šla za tebou a řekla ti, co k tobě cítím, jsem já husa, šla s tím pitomcem na večeři. Říkala jsem si, že za tebou zajdu zítra, ale dneska když jsme odcházeli z té večeře, tak tam byla kupa fotografů, kteří nás spolu vyfotili a pak když mě Tay odvezl domů, mě políbil. Odstrčila jsem ho, ale on se nechtěl dát. Dala jsem mu hroznou facku a nasedla do taxíku a jela za tebou. Nechtěla jsem, aby ses to dozvěděl z novin po tom, co se málem stalo po té přehlídce. Chápu, že si teď ze mě zhnusený, ale já ti to musela říct.“ Po tvářích mi teď tekly proudy slz.

 

„Už radši půjdu, díky, že si mě to nechal ti říct.“ Otočila jsem se a zamířila ke dveřím.

„Liz počkej.“ vykřikl najednou. Otočila jsem se.

„Říkala si, že si mi chtěla říct, co ke mně cítíš. Tak mi to pověz. Co ke mně cítíš?“ Nejspíš bych měla využít situace. Třeba mě už nebude chtít nikdy vidět.

„Já… Já… Zamilovala jsem se do tebe. Zamilovala jsem se do tebe od první chvíle, co jsem tě poznala, jen jsem to nevěděla. Až do teď.“ Tak a je to venku. Teď si jen poslechnu, že mě nechce a můžu jít domů. Zatajila jsem dech a čekala, co přijde. Zhluboka se nadechl a podíval se na mě. Je to tady.

„Liz jsi ta nejchytřejší, nejkrásnější a nejmilejší holka, jakou jsem, kdy poznal. Nekamarádila si se semnou kvůli mojí popularitě, ale kvůli mně. To se mi od té doby, co jsem se přestěhoval do L. A. nestalo. Věděl jsem od první chvíle, co jsem tě poznal, že jsi jiná než ostatní. Nebál jsem se říct ti o sobě cokoliv, i když si mohla zavolat někam do novin a vše to za slušnou cenu prodat. Přišlo mi, že tě znám celý život.“ S každým slovem, které řekl, se ke mně přibližoval. Až nakonec stál dva kroky ode mě.

 

„Taky jsem se do tebe zamiloval.“ zašeptal a zadíval se mi do očí. V tu chvíli, už jsem na nic nečekala, rychle překonala ty poslední dva kroky, které nás od sebe oddělovali a políbila ho. Začal mi mé polibky oplácet. Slíbával mi slzy, které mi stále tekly po tvářích. Teď už to nebyly slzy smutku a strachu, ale slzy štěstí.

„Miluji tě, Liz.“ řekl a objal mě.

„Já miluji tebe.“ zašeptala jsem.

„Asi bych si to měl s Tayem vyřídit, ne?“ zeptal se.

„Ne, to bys neměl.“ řekla jsem rychle.

„Dobře, tak někdy jindy.“ zasmál se. „Zůstaneš tady?“ Přikývla jsem. Nechtělo se mi, teď domů.

„No, zítra je neděle. Takže žádný problém.“

„Dobře. Nechceš něco k pití?“

„Něco bych si dala.“

Přikývl a odešel do kuchyně. Přinesl láhev vína a dvě skleničky. Skoro celou noc jsme si povídali, jako dříve. Bylo to krásné. Spát jsme šli až k ránu. Rob, mi zase půjčil svoji košili. Usnula jsem v jeho objetí. Bylo mi tak krásně. Ze spaní jsem se musela usmívat.


Probudila jsem se těsně před polednem. Rob už vedle mě neležel. Vstala jsem a šla jsem se podívat, kde je. Nějaká vůně se linula z kuchyně, tak jsem prvně zamířila tam. Rob vařil, byl ke mně otočený zády, takže si mě nevšiml. Stála jsem mezi dveřmi a pozorovala ho. Asi po pěti minutách si mě konečně všiml.

„Dobré poledne.“ zakřenil se na mě. Došla jsem k němu a dala mu pusu na tvář.

„Dobré, dobré. Krásně to voní. Co to bude, až to bude?“

„Děkuju. Bude steak s brambory. Doufám, že to jíš.“

„Já jím všechno. Můžu ti pomoct?“

„Nemůžeš. Už to budu mít hotové.“

„Dobře.“ rezignovala jsem a posadila se ke stolu a dál ho pozorovala. Po dalších deseti minutách, měl dovařeno. Naservíroval mi obrovskou porci.

 

„Blázníš? To nemůžu v životě sníst.“

„Kuš a jez.“ zasmál se. Povzdychla jsem si a dala se do jídla.

„Je to výborné.“ pochválila jsem ho.

„Děkuju. A jak si se vlastně vyspala?“

„Krásně. Myslela jsem, že se mi zdá krásný sen a ráno se probudím a zjistím, že je to skutečnost.“

„Tak proto ses tak usmívala.“ zasmál se. Jedli jsme v tichosti. Snědla jsem sotva půlku, z toho co mi nandal, ale už jsem nemohla.

„Bylo to vážně výborný, ale dal si mi porci, jak pro čtyři.“ omluvně se usmál a vzal mi talíř.

„Děkuju.“ řekla jsem a dala mu pusu na nos.

„Nemáš vůbec zač. Co budeme dneska dělat?“

„Hmm… Nevím, jen tak bych lenošila.“

„Dobře. Tvé přání je mi rozkazem.“ zasalutoval a natáhl ke mně ruku. Vzala jsem ho za ní a vstala od stolu.

„Ještě jsem neměl šanci pořádně ti popřát krásný den.“ Sklonil se a vášnivě mě políbil. Vpletla jsem mu prsty do vlasů a polibky jsem mu vracela. Než jsme se nadáli, byli jsme v posteli a pokračovali dál, než jen v líbání.

Diskusní téma: 8. Bože, co jsem to udělala

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek