7. Vypečený Silvestr

29.03.2010 19:08

 

Hotelový komplex byl opravdu veliký a po chvíli se prokázala má špatná orientace a já věděla, že nemít sebou Aarona, tak bych se ztratila. Kdyby mi teď někdo řekl, abych se vrátila na recepci, trvalo by mi to při nejmenším pár dní. Poslíček otevřel kartou dveře našeho pokoje a nechal nás vstoupit dovnitř. Pokoj byl obrovský. Veliká vstupní síň, kde byly skříně a věšáky, dveře do koupelny, která se svou velikostí určitě blížila mé ložnici v New Yorku a nakonec samotná ložnice s postelí s nebesy, velkou plazmovou televizí zavěšenou na stěně a už od pohledu pohodlnou sedací soupravou, kterou doplňoval vyřezávaný konferenční stoleček.

 

Aaron dal poslíčkovi nějaké peníze a ten s hlubokým ukláněním zmizel za dveřmi.

„Tak jak se ti to líbí?“
„Je to nádhera,“ vydechla jsem a přešla k oknu, které bylo zahalené závěsy. Roztáhla jsem je a naskytl se mi výhled na zasněžené kopce, na kterých už se budeme zítra jisto jistě prohánět. Těšila jsem se, až si znovu stoupnu na snowboard. S mou nešikovností bylo velice těžké se na něm naučit, ale povedlo se, a pokud to jen šlo, vyráželi jsme s přáteli z Detroitu na hory si trošku zařádit na sněhu. Okolo pasu jsem ucítila Aaronovi chladné ruce a na krku jeho rty.

„Tohle bude krásný Silvestr,“ usmála jsem se a otočila jsem se k němu čelem, abych mohla spojit naše rty. Chvíli jsme se líbali, než jsem si – celá udýchaná – opřela hlavu o jeho hruď a snažila se popadnout znovu dech a zklidnit trochu tlukot svého srdce.

 

„Asi bychom si měli vybalit.“ Vymotala jsem své prsty z Aaronových vlasů a šla si uklidit věci ze svého kufru. Letěli jsme sem pouze na čtyři dny, ale i tak jsem měla pocit, že mám věcí jako na čtrnáct dní. V tomhle jsem byla opravdu hrozná. Když jsem si tak prohlížela věci, které jsem si sebou sbalila, byla jsem ráda, že jsem přihodila nějaké šaty a trošku slušné oblečení.

 

***

Druhý den ihned po snídani jsme se s Aaronem vydali na sjezdovku. Byla jsem celá natěšená, že jsem málem poskakovala radostí.

„Uklidni se,“ smál se Aaron a přidal do kroku, aby mi stačil. „Jsem na tebe zvědavý, ty nedočkavče.“ To už jsme byli konečně u vleku a on mi podal můj snowboard, který mi celou kratičkou cestu galantně nesl spolu s tím svým. Zapnula jsem si vázání na pravé noze a zapnula si nezbytnou helmu.

„Můžeme?“ vypískla jsem, když se narovnal i Aaron. Ten jen s úsměvem přikývl a já vyjela směrem k sedačce, která nás vyvezla na vrchol kopce. Hned jak jsme vysedli z lanovky a odjeli kousek, abychom nepřekáželi ostatním, jsem se svalila do sněhu a připevnila si i levou nohu do vázání. Zvedla jsem se na nohy a oklepala si sníh. Cítila jsem postupný nával adrenalinu, který se mi vléval do žil, když jsem se podívala na strmý svah pod sebou. Usmála jsem se.

„Tak jeď,“ pobídl mě Aaron a já s chutí vyjela. Bála jsem se, jestli jsem vše nezapomněla, ale po pár jízdách už jsem jezdila bez sebemenšího zaváhání, a tak jsme se s Aaronem přesunuli na ještě strmější svahy.

 

Užívala jsem si to. Bylo krásně, svítilo slunko, které se třpytilo na sněhu. To mi připomnělo Edwarda a jeho diamantovou pokožku. Vzpomněla jsem si, když mě vzal na svou louku a ukázal mi, jak vypadá na slunci. Myslel si, že se ho budu bát, ale naopak. Jeho krása mě uchvátila ještě víc. Zavrtěla jsem hlavou, takovéhle myšlenky si už nesmím dovolovat. Jsem už jinde, jsem dál. Forks a můj život v něm je dávnou zapomenutou minulostí. Teď žiji spokojený život po boku muže, do kterého jsem se až skoro nevěřícně zamilovala. Kdo by to byl před rokem řekl, že budu znovu schopná tak horoucí lásky?


 

Na oběd jsme si s Aaronem sedli do malé restaurace přímo na svahu. Bylo mi krásně. Lebedili jsme si v rozkládacích lehátkách, Aaron mě držel za ruku a slunce se mi opíralo do nastavených tváří. Dokonalejší chvíli už jsem si snad ani neuměla představit. I když, i společné večery strávené na pokoji stáli za to. Vždy skončili stejně. Při vzpomínce na včerejší večer jsem ucítila, jak se mi do tváří hrne červeň. Byla jsem po dlouhé době opravdu neskutečně šťastná, a tak mě mrzelo, jak čas utíkal. Celý jeden den už byl za námi, pozítří je Silvestr a pak poslední den a vrátíme se k všednímu životu a práci.

 

***

Třetí den, o Silvestra, jsem se na sjezdovce necítila moc dobře, bylo to nejspíš mou únavou z předchozích dvou dnů a v podstatě probděných nocí, takže jsem jezdila opatrněji, než kdy předtím. Aaronovi to nevadilo a jezdil se mnou. Byl opravdu moc galantní. Cítila jsem se unavená a měla jsem strach se víc rozjet. Možná nebyl nejlepší nápad ten den chodit na sjezdovku, ale nechtěla jsem Aaronovi kazit radost.

Bylo už po obědě a my si chtěli dát jednu z posledních jízd, když se to stalo. Přes den jsem se trošku rozjezdila, a tak jsem trošku omezila přibrzďovaní a valila si to celkem slušnou rychlostí po sjezdovce, ale nejela jsem tak, abych ohrožovala lidi okolo sebe.

 

Najednou se z postraní sjezdovky vyloupl lyžař. Zazmatkovala jsem, a abych ho nesrazila, tak jsem ho chtěla širokým obloukem objet. Už jsem byla pod ním, když se mi hrana snowboardu zasekla trochu víc do svahu a já naletěla do nahrnutého sněhu. V tu chvíli jsem věděla, že je zle. Padla jsem, ani nevím, jak, a valila se po sjezdovce. Snowboard mě drnkal do hlavy, kterou jsem k tomu táhla po sjezdovce a ruku jsem měla podivně zkroucenou pod sebou. Zastavila jsem se až po pár desítkách metrů a zůstala bezvládně ležet.

 

„Ugh,“ vydechla jsem bolestně a převrátila se na záda. Zhluboka jsem dýchala, hlava mi třeštila a rukou mi projížděla palčivá bolest.

„Bello!“ slyšela jsem známý hlas. Aaron dojel až ke mně, vypnul si snowboard a už mi klečel u hlavy. „Jsi v pořádku? Počkej, nehýbej se! Nemáš něco zlomeného? Co tě bolí?“ Začínal trochu panikařit a já se uchichtla.

„Auu,“ smála jsem se.

„Co je?“ ptal se vyděšeně Aaron a chtěl mi zabránit v tom, abych se posadila.

„Nic, nic. Jen mě bolí hlava, ale to bude dobré. Jsem v pořádku,“ uklidňovala jsem ho, ale strach z jeho očí nezmizel.

„Byl to ošklivý pád. Opravdu sis nic nezlomila?“ Pohlédla jsem na svou ruku a pokusila se s ní pohnout. Šlo to! Dobré znamení, i když to trochu bolelo, ale to by mohlo být klidně naražené.

„Jen mě trochu bolí ruka, ale to bude nejspíš naražené. Uklidni se.“ Aaron přikývl a zhluboka se nadechl. Vstal a vytáhl mě na nohy. Trochu se mi zamotala hlava, ale Aaron mě pevně držel. Ještě, že jsme už skoro u lanovky, takže nebude potřeba někoho volat.

„Ne!“ zavrtěla jsem hlavou, protože jsem viděla Aaronovy úmysly. „Já to dojdu. Jdeme na hotel,“ zavelela jsem a chtěla popadnout svůj snowboard, který už jsem si stihla odepnout. Aaron mi ho však vyškubl z rukou.

„Vezmu ti to a na hotel nejdeme. Zajdeme za místním doktorem. Chci, aby se ti radši podíval na tu ruku a hlavu.“

„Ale to není potřeba. Ruka bude naražená a hlavu nemám v pořádku od narození,“ usmála jsem se na něj v naději o hloupý vtip, ale nezabralo to. Aaron se tvářil nekompromisně. S povzdechem jsem se otočila a šla tedy směr, lékař. Možná měl pravdu. Bylo by lepší, aby se na mě někdo podíval. Pár lehkých otřesů mozku už jsem zažila a vždy tomu přecházela bolest hlavy, nevolnost a dezorientace. No, kde jsem, to jsem věděla přesně, bylo mi trochu zle od žaludku a svět se semnou trošičku točil, takže už jsem celou cestu nevydala jedinou hlásku protestu.

 

Lékař nakonec potvrdil mé domnění. Ruku jsem měla vskutku jen naraženou, takže mi jí něčím namazal a stáhnul do elastického obvazu a hlava? Lehký otřes mozku. Aaron se na mě poněkud vítězně podíval. No jo, tak měl pravdu, ale já přeci pak už neprotestovala. Lékař mi doporučil zůstat zbytek dovolené raději v posteli a dneska to nepřehánět s pitím. Když je ten Silvestr, tak mi povolil jednu skleničku šampaňského a s přáním brzkého uzdravení a šťastného vstupu do nového roku nás vyprovodil ze své ordinace na teď již potemnělé ulice.

 

Aaron mě celou cestu bedlivě pozoroval a byl připravený mě kdykoliv zachytit, kdybych zavrávorala, ale já už se cítila docela v pořádku, tedy co se hlavy týče. Ruka ta mě hodně bolela, ale nedala jsem na sobě nic znát.

„Počkej tady.“ Aaron mě posadil na koženou sedačku u recepce a šel něco domluvit s recepční. Ta jen přikyvovala a pak se na mě s lítostivým úsměvem podívala. Co to tam zase vyvádí? Po chvíli se ke mně vrátil, zvedl mě ze sedačky a odváděl k našemu pokoji.

„Co se děje?“ zeptala jsem se.

„Nech se překvapit,“ zašeptal mi do ucha, a jakmile jsme byli v našem pokoji, zmizel v koupelně. Po chvíli jsem uslyšela vodu dopadající na stěny sprchového koutu a sama jsem se vysvlékla do trika a spodního prádla. Začala jsem se přehrabovat ve skříni a hledala jsem speciální „pyžamo“, které jsem si sebou přivezla právě na tuto noc. Konečně jsem vytáhla odvážný komplet, za který by mě pochválila i Alice a schovala jsem ho do ručníku. Aaron po chvíli vylezl z koupelny jen s ručníkem okolo pasu. Voda mu kapala z mokrých vlasů a já si nemohla odpustit jeden polibek. Pak jsem zmizela v koupelně stejně jako on.

 

Sundala jsem si obvaz z ruky a zalezla do sprchy, kde jsem po sobě nechala stékat proudy horké vody. Cítila jsem, jak se každičký sval uvolňuje. Cítila jsem všechny natažené svaly a naraženou kostrč. To vše způsobené mým pádem. Po asi patnácti minutách jsem vylezla ze sprchy a jen zabalená v ručníku jsem si vysušila vlasy. Pak jsem na sebe navlékla průsvitnou černou košilku, která svými výšivkami zakrývala skutečně jen to nejdůležitější, přes sebe jsem si přehodila černý saténový župánek, který jsem jen tak ledabyle zavázala a vylezla z koupelny. V ložnici na mě čekalo překvapení. Pokoj byl osvětlen jen září svíček, hrála tichá hudba a uprostřed pokoje stál servírovací vozík plný jídla, s vychlazenou láhví šampaňského a jahodami.

 

„Krásného Silvestra,“ zašeptal Aaron a zářivě se na mě usmál.

„Krásného Silvestra,“ odpověděla jsem okouzleně. „Kdy jsi tohle stihnul?“
„V koupelně ti to trochu trvalo, ale stálo to za to.“ Aaron mě sjel pohledem a já mohla vidět vzrušení v jeho očích a nejen tam. ‚A to jsi ještě neviděl, co mám pod tím župánkem,‘ pomyslela jsem si. Aaron nám nalil každému skleničku šampaňského a do každého hodil jahodu. Jednu skleničku mi podal a druhou si sám vzal. Dívala jsem se na něj s vytřeštěnýma očima. Nikdy jsem ho neviděla pít nic jiného, než vodu nebo džus.

 „Jen symbolicky,“ kývl hlavou směrem ke skleničce a já pochopila. Ťuknul si semnou a já se trošku napila. Odložila jsem skleničku a nahlédla na talíře, co nám Aaron objednal dobrého. Neměla jsem hlad, a tak jsem jídlo zase přikryla, aby nevystydlo a podívala jsem se na Aarona, který mě celou dobu pozoroval. Spojila jsem své ruce za jeho zády a přitiskla se k němu.

„Je to nádhera,“ šeptala jsem a svými rty jsem se otírala o ty jeho. Aaron to nevydržel a spojil je polibkem. Musela jsem se pousmát. Přesunula jsem své ruce okolo jeho krku, a co nejvíce se k němu přitiskla. Aaron mi přejížděl rukama po zádech a zdálo se, že ho můj saténový župánek trochu rozčiluje. Spustila jsem tedy své ruce a trošku ho od sebe odstrčila, abych si župánek mohla sundat. Jakmile Aaron spatřil můj sporý obleček, zvedl obočí a sjížděl mě pohledem. Pak si mě k sobě přitáhl a slastně mi zavrněl do ucha.

„Jsi překrásná.“

 

***

Ležela jsem na Aaronovi, hlavu jsem měla opřenou o jeho hruď a dívala jsem se mu do očí.

Pohladila jsem ho po tváři. „Miluji tě,“ zašeptala jsem.

„Já tebe víc.“ Usmál se a v jeho očích jsem si mohla přečíst pravdivost jeho slov. Netušila jsem kolik je hodin. To mi však o pár minut, kdy jsme nepohnutě leželi a dívali se navzájem beze slov do očí, prozradil hluk ohňostroje venku.

„Šťastný Nový rok,“ popřála jsem mu a zvedla se na rukách, abych byla co nejblíže jeho rtům. Aaronovi se po tváři roztáhl líbezný úsměv.

„Šťastný Nový rok,“ zašeptal a spojil naše rty. Po chvíli už jsem ležela pod ním a užívala si jeho laskání. Doufala jsem, že rčení ‚Jak na Nový rok, tak po celý rok,‘ bude v našem případě platit.

 

***

Ležela jsem v posteli připravená na cestu. Vše jsem měla zabaleno, hlava už byla v pořádku, jen ruka, která byla bezpečně zafačovaná v elastickém obvazu, občas škubavě zabolela. Čekala jsem, až se Aaron vysprchuje a dobalí si poslední věci, abychom mohli vyrazit na letiště.

„Zlato, pohni, nebo nám to uletí,“ zavolala jsem na něj skrz zavřené dveře a vrátila se zpět do ložnice. Nudila jsem se, a tak jsem si vytáhla noviny, které jsem si koupila při cestě sem a ještě je nestihla ani otevřít, a tak jsem se začetla, co je nového ve světě. Nebylo tam nic zajímavého, prezident podepsal nějaké nové zákony, či smlouvy, ale to mě moc nezajímalo. Listovala jsem novinami dál, až mě zarazil jeden článek.

 

Podivné vraždy pokračují“ hlásal titulek. Nakrčila jsem čelo a začetla se.

O vraždách, které se v posledních měsících rozmohly v ulicích New Yorku, jsme vás už informovali. Za poslední tři měsíce zemřelo patnáct lidí. Na poměry města, jakým New York je, by to nebylo nic zvláštního, ale všechny tyto mrtvoly, měly něco společného. Jednalo se o zločince, uprchlé vězně či vysoce postavené mafiány. Všichni mrtví byli nalezeni v temných uličkách ať pochybných čtvrtí, či těch na vyšší úrovni, se stejným vytřeštěným výrazem a neznámou příčinnou smrti. Poslední vražda se stala včera k ranním hodinám poblíž Manhattanu. Nalezený mrtvý byl později identifikován jako Antonio Fabbri, o kterém už dlouho policie věděla, že je hlavou italské mafie v New Yorku, ale stále neměla dostatek důkazů, aby ho usvědčila. Pan Fabbri byl nalezen v temné uličce s pár odřeninami v tváři a jednou krvavou ránou. V ulici byly povalené popelnice, ale nic jiného policii nenapovídá, co se včerejšího brzkého rána událo. Po pitvě je stále smrt Antonia Fabbriho nejasná a důkazy k usvědčení vraha nejsou žádné. Vrah přezdívaný „novodobý Batman“ je stále nepolapený. Jeho práce je vždy dokonalá, bez jediného prokazatelného důkazu, který by pomohl polici k jeho dopadení. Nastává otázka, jestli bychom právě novodobému Batmanovi neměli spíše poděkovat za čištění našich ulic?

 

Článek jsem si musela přečíst ještě jednou. Srdce se mi hlasitě rozbušilo, dech se mi zrychlil a doléhal na mě podivný pocit nebezpečí, strachu a viny. Znovu jsem se podívala na jméno zavražděného. Fabbri, Antonio Fabbri. Před očima se mi promítl můj sen. Ten muž, kterého jsem viděla, nazýval Aaron Antoniem. V novinách byla přiložená i jeho fotka a já jsem mohla s určitostí říct, že je to on. O tom muži se mi zdálo v noci, kdy zemřel. I okolnosti byly podobné. Povalené popelnice, pár odřeninek a jedna krvavá rána v obličeji. Do očí mi vhrkly slzy. Co se to tady děje? Proč se mi zdálo o muži, kterého jsem jaktěživ neviděla, ani o něm neslyšela a pak si přečtu, že byl zavražděn navíc úplně stejným způsobem jako v mém snu? A jak to, že v tom snu jsem viděla Aarona s krvavou skvrnou na tváři, kterou měl jisto jistě, když přišel domů, i když se mi to snažil vymluvit.

  Dveře od koupelny cvakly a já si rychle utřela slzy a složila noviny.

„Já jsem hotový, co ty?“

„Co?“ vypískla jsem vylekaně.

„Jestli už můžeme vyrazit?“ zopakoval Aaron svou otázku a já si ho vyděšeně měřila. Co je zač?!

„Jo,“ přikývla jsem, noviny schovala do kabelky a vyběhla z pokoje. Šla jsem o pár kroků před Aaronem a měla jsem strach. Co se to děje? Co se to děje v New Yorku? Co se děje s Aaronem? Co se děje se mnou? To nemůžu mít ani chvíli pokoj? A mám věřit nějakému hloupému snu? Ale co pak ta zpráva v novinách? Vždyť taková náhoda je až neuvěřitelná. Co se mi mé podvědomí snaží říct? Co jsem přehlédla?

„Bello, jsi v pořádku?“ vytrhl mě za zamyšlení Aaronův hlas a já sebou polekaně škubla.

„Jo, nic mi není,“ zavrtěla jsem hlavou. Přehlížela jsem zkoumavé pohledy recepční a Aarona, přitáhla jsem si bundu blíž ke krku a vyšla před hotel, kde už na nás čekal taxík, který nás doveze na blízké letiště.

 

Byla jsem duchem mimo. Vůbec jsem nevnímala, co mi říká slečna u odbavovacího pultu.

„Bell,“ drknul do mě Aaron. „Pasy,“ sykl tiše. Vzpamatovala jsem se a zalovila v tašce, abych mohla té slečně podat naše doklady. Ta je překontrolovala a pak nás pustila k letadlu. Šla jsem okolo obchodů a ničeho si nevšímala, zahloubaná do svých myšlenek. Pak jsem ucítila, jak mě někdo chytil za ruku a škubl se mnou. Poplašeně jsem se vytrhla a zírala do Aaronových zděšených očí.

„Bell, tak co se děje? Od té doby, co jsme si zabalili a vyrazili z hotelu, jsi duchem mimo. Co mi nechceš říct?“ Nechci ti říct o svých podezřeních, že jsi vrah! křičela jsem v duchu.

„Nic mi není, j – jen je mi líto, že už se vracíme.“ Vykouzlila jsem na tváři chabý úsměv, který ani Aarona neobalamutil, ale už se mě dál nevyptával, jen mě nenápadně pozoroval. Třeba si myslí, že jsem se zbláznila.

 

Uvelebila jsem se na své sedačce a podívala jsem se ven z okénka. Nevnímala jsem Aaronův zkoumavý pohled a raději jsem začala předstírat spánek, než abych čelila jeho dotazům, co mi je. Ničemu jsem nerozuměla. Jak to, že se mi zdálo o muži, který nejspíš ve stejnou chvíli, kdy se mi zdál ten sen, zemřel? Jak to, že jsem znala jeho jméno i vzhled, když jsem ho nikdy neviděla? Jak to, že už se mi podobný sen zdál po druhé a jednou jsem tohle dokonce zažila na vlastní kůži? A proč pokaždé jako vrah je v mých snech Aaron? Proč měl stejnou krvavou skvrnu jako v tom snu? Proč jí pak zakrýval, a snažil se mi namluvit, že jsem se přehlédla, když jsem pak zaslechla jeho tiché klení? Je do těch vražd nějak zapletený? Nebo je on opravdu vrahem? To se mi mé podvědomí snaží říct? A co ta jeho chladná kůže? Skoro netlukoucí srdce? Oči černé jako úhel? Rychlé reflexy? To, že je upír jsem mohla vyloučit rovnou. Srdce mu bilo, i když velice tiše a pomalu, na slunci nezářil a jedl a pil, i když jen vodu, či džus. Tolik otázek a tak málo odpovědí. Střelila jsem pohledem po svém příteli. Ach, Aarone, co jsi zač?

Diskusní téma: 7. Vypečený Silvestr

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek