7. kapitola

V našich životech nastane chvíle, ve které nám sebeovládání, díky kterému jsme příčetní, proklouzne skrz prsty. Většina z nás se ho snaží získat zpět. S chaosem se dá nejlépe bojovat pomocí chaosu.

„Proboha, co se ti to stalo?“ zajímala se hned ráno Alex, když jsme měly sraz před univerzitní knihovnou. Byla sobota, a tak jsme měli zajištěno, že tu nebude moc studentů. Kdo by si taky chtěl víkend kazit ve škole? Jenže my toho měly k učení dost a nic jiného nám nezbývalo.

„Ale to nic není,“ namítla jsem. Nechtělo se mi vysvětlovat, kvůli čemu jsem včera zmizela z toho baru. „A jak jste se včera bavili? Nezlobil se Paul moc, že jsem zmizela?“

„No, nadšený z toho moc nebyl. Taky chvíli po tobě odešel,“ namítla. Takže jsem mu zkazila celý večer, který se přitom ze začátku – vlastně až do chvíle, kdy jsme odcházeli z koncertu – zdál příjemný. „My se potom s Derekem ještě asi hodinu zdrželi. Tancovali jsme, trochu popíjeli… Je hrozná výhoda chodit do klubů a barů se staršími kluky. Nemají problém sehnat jakýkoliv alkohol,“ prohodila jenom tak mimochodem. „A nakonec mě doprovodil domů,“ shrnula události včerejšího večera po mém odchodu.

„Takže to vypadá, že jste se dobře bavili,“ poznamenala jsem a ještě před odchodem do studovny jsem odvedla Alex do vedlejší kavárny, kde jsem si hned objednala jedno velké cappuccino. V noci jsem toho moc nenaspala, tedy, abych byla přesnější, nespala jsem vůbec. Cole po mém odchodu před domem předváděl ještě hroznou scénu ohledně svého bratra a toho, že se nacházel v domě plném upírů. Liam se snažil mou rodinu nějak bránit, ale Coleovi jeho názor nedokázal vymluvit. A jakkoliv se to má rodina snažila zrovna moc nerozebírat, prostě se jim to nedařilo. Po skoro hodinové sprše, kdy jsem ze sebe smyla všechnu tu špínu, jsem ulehla do postele, ale až do rána potom poslouchala ty šeptané rozhovory, které mi bohužel nemohly uniknout.

    Venku se o slovo postupně hlásil podzim a silně tam foukalo, barevné listí stromů se snášelo na chodníky a i Alex vytáhla teplejší bundu. „Pospěš si, nebo snad zmrznu,“ mumlala, když jsem se potom šourala k studovně. Na rozdíl od ní, mě zima nijak netrápila. Možná až ta skutečná – ruská – ale podzim v Bemidji byl opravdu pěkný a řekněme, že o poměrně teplý, na různé evropské standarty. 

„Vždyť už jdu,“ přitakala jsem, usrkla z kouřícího se kelímku a v těsném závěsu ji následovala do budovy, kde bylo už o poznání tepleji. Identifikačními kartami jsme hned u vstupu prokázaly svou totožnost a potom už nám nebránilo nic v tom zamířit do sekce s odbornou literaturou do chemie.

Asi po dvou hodinách, kdy se Alex na probíranou látku vůbec nesoustředila a neustále pokukovala po mobilu, jsem toho měla dost. Všechno, co jsem si do teď přečetla, se mi uložilo v mém analytickém mozku a samozřejmě jsem to i hned uměla, ale má kamarádka byla myšlenkami na hony vzdálená téhle lehce přetopení místnosti, ve které se nacházeli povětšinou dálkoví studenti, kteří využili ubytování na místních kolejích.

„Pospícháš někam?“ prohodila jsem a zaklapla dočtenou knížku. Ten zvuk, zavírající se šestisetstránkové knížky, Alex vcelku probral.

„Co…? Ehm ne, nikam nepospíchám. Jenom – Derek slíbil, že by se tu mohl ukázat, jakmile dokončí trénink. Zítra je čeká nějaká zápas nebo co a tak…“

„Je mi to jasné,“ zasmála jsem se a vstala ze židličky. Kafe vcelku zabralo, ale od dvouhodinového sezení jsem byla celá ztuhlá. Co bych dala za to, aby mi nehybnost nečinila takové problémy, jako zbytku mé rodiny. Oni by mohli prosedět i půl milénia bez pohnutí a vůbec by jim to nevadilo. Dokonce jsem vlastně slyšela i jeden příběh, kdy lidé jednou považovali dvojici upírů za sochy, které se jednou prostě zvedly a odkráčely. Matně jsem vzpomínala, že se to odehrálo někde v Rumunsku.

„Ale, tak to není,“ snažila se chabě bránit, a když jsem po ní hodila jeden z pohledů, který ji vyzíval, aby se mi můj názor pokusila vymluvit, povzdechla si a stejně jako já před chvílí zavřela knížku. „Pokud si ale myslí, že budu sobotní den trávit ve škole čekáním na něj, tak to se pěkně přepočítal. Takže jestli jsi dočetla, co jsi chtěla, můžeme zajít třeba někam na oběd nebo jenom tak do města,“ nadhodila a vydala se vrátit vypůjčené knížky do polic, abychom ušetřili práci místní knihovnici. 

„Jak myslíš,“ souhlasila jsem s ní. Při pohledu na telefon jsem zjistila, že se pomalu a jistě blíží poledne a než dorazíme do centra, bude tak akorát čas na oběd. Nedostatek spánků a zvýšená aktivita způsobovaly, že jsem potřebovala čerpat energii i odjinud a jídlo společně s kofeinem zněly vcelku přijatelně. Samozřejmě nejvíc by mě nadopovala čerstvá krev, ale Alex jsem se s tím svěřit nehodlala, ještě bych jí tím mohla vyděsit. A na lov jsem se stejně chystala odpoledne.

Založila jsem tedy knihu do police, posbírala si blok se zápisky, které jsem stejně vlastně dělala pro duchem nepřítomnou Alex, a mohly jsme vyrazit.

Daleko jsme však nedošly. Hned před vstupem do studovny postával Derek s Paulem a zbytkem hokejového týmu. Očividně jim zrovna skončil trénink a jenom se domlouvali na detailech zítřejšího zápasu. Alex si jich všimla jenom o pár vteřin později než já a v tu chvíli se na okamžik lehce zamračila a následně na mě spiklenecky mrkla. Naprosto jsem nechápala, co se chystá udělat, a tak jsem ji jenom následovala. Alex se však u kluků nezastavila, jenom kolem nich mlčky prošla a já nestačila zírat, co se to děje!

„Alex, Ness!“ zaslechla jsem, jak za námi volá Derek a loučí se s kluky. Ve chvíli, kdy na nás zavolal, se Alex usmála a otočila se k Derekovi, který tam zůstal stát už jenom s Paulem. Dvěma kroky jsme se k nim vrátily a já se na Paula omluvně usmála. Ten včerejšek mě hrozně mrzel a ještě víc jsem si vyčítala, že jsem ho zničila kvůli Coleovi Trentovi, tomu namyšlenému poloupírovi, který mě neskutečně vytáčel.

On mi úsměv oplatil, ale zvědavě mi pokukoval po tváři, kde jsem měla pozůstatek po nočním dobrodružství. Jakoby nic jsem tedy pohodila vlasy směrem do obličeje, abych je překryla. To mu však nezabránilo v tom, aby se natáhl a opatrně mi vlasy opět odtáhl, aby si tu postupně mizející jizvu prohlédl.

„Kdo ti to udělal?“ položil mi otázku a vyčkávavě mi hleděl do očí. Na odpověď však nečekal sám, Alex jsem sice ráno trochu odbyla, ale teď si mě prohlížel i Derek. Copak si nikdo z nich nevšiml, v jakém to žijeme světě a že k potyčkám mezi námi nesmrtelnými dochází poměrně často? Vlastně častěji než by se mohlo zdát?

„Malá výměna názorů s jednou známou,“ zamumlala jsem trochu neochotně a potlačila ušklíbnutí nad jemnou formulací mých slov.

„Kvůli tomu jsi musela včera tak narychlo odejít?“ pokračoval ve vyzvídání a konečně spustil svou ruku. Vlasy mi opět přepadly přes jizvu a já jenom nepatrně přikývla. Na tohle téma jsem se opravdu nechtěla bavit.

„Promiň,“ zašeptala jsem jenom a pokusila se o další omluvný úsměv, který u Paula měl velký úspěch.

Na oběd jsme potom vyrazili společně. Všichni jsme se naskládali do Volva a vyrazili po hlavní třídě na jižní pobřeží do Green Mill. Podle kluků to byla nejlepší restaurace a bar v Bemidji. A jelikož s Alex jsme tu ještě tak dlouho nežily, rozhodly jsme se, že jim budeme věřit. Zaparkovala jsem na přilehlém parkovišti a společně jsme šli do restaurace, kde to opravdu krásně vonělo. Necítila jsem žádný přesmažený olej, ale jenom příjemnou vůni grilovaného masa, na které se mi už sbíhaly sliny.

Všichni do jednoho jsme si objednali jejich vyhlášené hamburgery, hranolky a cibulové kroužky.

„Ten tvůj včerejší útěk si budeme muset v nejbližší době vynahradit,“ prohodil Derek, když jsme čekali na jídlo. Překvapeně jsem na něj pohlédla. „Nemyslela sis snad, že ti to jenom tak projde, že ne?“

„Ehm, to jsem si nemyslela, jenom – překvapil jsi mě,“ připustila jsem a neušel mi Paulův zamračený pohled, který věnoval svému příteli. „Rozhodně si myslím, že společně musíme ještě něco podniknout. Včera to byl moc fajn večer,“ přitakala jsem a Alex se na mě spokojeně zazubila. Těšilo ji, že Paula shledávám jako fajn společníka, se kterým bych opět něco podnikla.

„V tom s tebou souhlasím, proto navrhuju, abychom někdy příští týden zajeli do kina do Pinnacle,“ nadhodil a Alex hned navrhla i nějaký film, o kterém jsem do téhle chvíle neslyšela vůbec nic – ani název mi nic neříkal a to už bylo co říct.

„…s těmi 4D efekty to bude perfektní,“ básnila a informovala nás o čem má, vlastně, film být. Jednalo se o něco akčního, což kluky okamžitě nadchlo a já to neshledala okamžitě nejhorším. Třeba mě to překvapí. S Emmettem jsem pár akčních filmů už viděla a nebyly zase tak špatné. Jednou nás dokonce překvapilo, když se v hlavní roli objevil poloupír. Okamžitě jsme to poznali díky těm kaskadérským kouskům, které předváděl. Kaskadéry místo skutečných herců jsme odhalili do dvou sekund, ale tenhle to předváděl sám. Ale to nebylo to nejdůležitější, co nás upozornilo na jeho původ. Ono stačilo sledovat, jak se pohyboval. Ta elegance a lehkost byla prostě vrozená jenom upírům nebo jejich potomkům. Lidé se mohli snažit nás napodobit, ale nikdy nedocílili toho skutečného efektu taneční chůze.

„Takže souhlasíte, abychom šli na tohle?“ zajímal se Derek a my s Paulem jenom přikývli.

Ještě chvíli jsme se tak bavili o škole, zítřejším hokejovém zápase a tak různě, než nám donesli perfektně vypadající jídlo. Už jsem měla ukrutný hlad, ale ten mě přešel ve chvíli, kdy do dveří vešel Cole s tou svou partou přátel. Okamžitě si mě všiml a to, co jsem v jeho pohledu viděla, jsem nedokázala tak úplně identifikovat – rozhodně to ale nebylo přátelství. Na okamžik jsem taky zadoufala v to, že by se mohl otočit a zamířit do protějšího Burger Kingu, ale nestalo se tak. Po krátkém zaváhání, které jsem mohla postřehnout jenom já, vešel normálně dál a prošel kolem našeho stolu k vedlejšímu boxu.

Bohužel jeho přítomnost nepřilákala pouze mou pozornost, ale i všech přítomných u mého stolu. Nejvíc však Paula, kterému očividně neušla ta jizva na Coleově tváři protože na mě vrhl takový zvláštní pohled a rukou mi opět odhrnul vlasy z tváře.

„Tohle ti udělal ten zmetek, co teď přišel?“ zeptal se a jeho výraz postupně tvrdnul, až zůstala jenom naštvaná maska. Tak tohle jsem přesně neměla zapotřebí. Copak Cole musí všechno zkazit?

„Ne,“ zamumlala jsem a natáhla se pro hranolek.

„Nessie, prosím, nelži mi. Jestli to byl on, tak si ho podám,“ odvětil odhodlaně a já se na něj zděšeně podívala. To přece nemůže myslet vážně! Podat si nesmrtelného? Copak se úplně pomátl.

„Ness, opravdu ti to udělal Cole?“ připojila se k výslechu i Alex, které náš vcelku tichý rozhovor neušel. Opět jsem ale zavrtěla hlavou. Těžko by mi uvěřili, že u toho sice byl, ale neudělal to on, když se k sobě chováme tak, jak se chováme. Všichni do jednoho věděli, že se ho trochu bojím.

Než jsem jim ale stačila tu jejich myšlenku vymluvit, zaslechla jsem, jak se hovor u vedlejšího stolu změnil a někdo začal Colea povzbuzovat. Nechápala jsem k čemu, ale odpověď jsem dostala v zápětí, kdy se objevil u našeho stolu.

„Říkal tady někdo moje jméno?“ zajímal se s takovým tím sarkastickým úsměvem, který ho provázel snad všude. Všichni jsme pohlédli jeho směrem. „Měl jsem dojem, že ho tady ta malá holka vyslovila,“ pronesl a ukázal na Alex a následně se zaměřil na Paula „A u tebe jenom doufám, že tím zmetkem jsi nemyslel mě.“

„Sakra, o co ti jde, Trente? Jenom si sem tak nakráčíš a zastrašuješ mou společnost?“ ujal se slova jako první Derek.

„Chci si jenom ujistit, že tady tvůj kamarád mě nenazval zmetkem,“ namítl Cole chladně.

„Nazval a co?“ dodal si odvahy i Paul. „Na dívku vztáhne ruku jenom zmetek a já jsem si víc než jistý, že tu jizvu na tváři jsi jí způsobil ty, přestože tvrdí opak,“ obvinil ho a já jenom nešťastně zavrtěla hlavou.

„Holky nebiju,“ odsekl a já se na něj překvapeně podívala. Holky nebije? A co sakra byla Jane?

„Vážně?“ podivila jsem se. „Myslím, že Jane by s tebou v tomhle zrovna nesouhlasila,“ prohodila jsem a připomenula mu tak včerejší souboj.

„Byla to upírka, to je něco jiného,“ nenechal se rozhodit.

„V tom případě jsi to měl specifikovat. Navíc já jsem taky upírka – aspoň částečně – takže?“ vyzvala jsem ho a sama se divila, kde se ve mně vzalo tolik odvahy ho provokovat. Jasně, byla jsem odhodlána nakopat mu prdel, jakmile mi k tomu dá příležitost, ale štvát si ho proti sobě hned další den, kdy ani jeden nejsme ve stavu, kdy bychom si mohli být jisti vítězstvím?

„Jak jsem řekl, holky nebiju,“ ukončil tenhle rozhovor a chystal se odejít, když jsem ho zastavila.

„Máš pravdu, nemůžeš je zbít, když ony se bijí místo tebe, že?“ vyhrkla jsem až překvapivě hlasitě a nikomu od vedlejšího stolu to neušlo. Všichni přítomní lidé překvapeně hleděli na naši dvojici. Chvíli na mě a potom na Colea, který mě zpražil nenávistným pohledem, a nevěděli, co si mají z mých slov odvodit.

„Tohle odvoláš,“ procedil skrz semknuté zuby a jasně jsem přitom cítila, jak se celý chvěje potlačovaným vrčením. Očividně jsem ťala do živého. Pochybovala jsem, že by se svým lidským přátelům pochlubil s tím, že jsem mu zachránila život a ještě za něj i nastavila ten svůj – přestože to bylo jenom na žádost jeho bratra.

„Nemám důvod. Vždyť je to pravda. Nebýt mě, tak už někde jenom rozprašují tvůj popel,“ trvala jsem si na svém a dál ho provokovala.

„Ty malá pot-,“ zvedal se na obranu Colea jeden z jeho přátel, který do toho ale neměl vůbec co mluvit.

„Ani se to neopovažuj doříct,“ upozornila jsem ho zostra.

„Jinak co? Ukážeš nám, jakou výchovu jsi dostala? Nemysli si, že o té tvé rodince nikdo ve městě neví. Vždyť se ani moc neskrýváte, ne?“ poškleboval se dál.

Cítila jsem, jak se mi v hrudi vzedmula vlna podrážděného vrčení, které prostě nešlo zadržet. Nikdo si nesměl brát do úst nikoho z mé rodiny – natož pak celou rodinu. Ten malej, lidské sráč vůbec nevěděl, kdo je má rodina. My jsme i přes všechno, co upíři svět obestíralo, byli někdo!

„Ness,“ zaslechla jsem Paulův konejšivý hlas a ucítila na své paži jeho ruku, „tohle nemáš zapotřebí,“ uklidňoval mě a já cítila, že ta bariéra, které odděluje mé lidské a upíři chování se pomalu a jistě otřásala v základech. Rodina byla má slabá stránka a stačila by ještě jedna poznámka a…

„Ness, Paul má pravdu. On nestojí za to, aby sis dělala ve městě potíže. Raději půjdeme,“ přisadila si Alex.

Její slova mi zněla rozumně. Nehodlala jsem udělat nikomu z Coleovi party radost. Lehce jsem kterémukoliv z nich mohla ublížit, ale možná to byla jenom další Coleova hra, jak mě dostat z města. Tentokrát předal otěže jenom lidskému poskoku, zatímco tu sám stál, s rukama v kapsách a čekal, jak se naše konfrontace vyvine.

Popadla jsem bundu a následovala Paula, Alex a Dereka ke dveřím. Cole se chystal si sednout, když jsem se zastavila a ještě se obrátila zpět na něj.

„To, že teď odcházím, neznamená, že bych se tě nějak bála. Neměl bys totiž zapomínat, že žiješ jenom díky mě a mé rodině – a to ještě ve více směrech,“ upozornila jsem ho a nechala, aby si to přebral, jak chtěl. Neměla jsem totiž nejmenší zdání, jestli věděl, co moje narození pro celý upíří svět znamenalo.

„Proč musejí být všichni chlapi takoví pitomci?“ zuřila jsem, když jsem se o hodinu později dostala domů. Byla jsem pořád vytočená kvůli té slovní přestřelce v restauraci, a proto jsem to taky s mým doprovodem brzy ukončila. Teď jsem jenom ze sebe svlékla bundu a svalila se v obýváku na sedačku.

„Mluvíš o někom konkrétním?“ zajímala se nenuceně Rose, která seděla naproti mně v křesle a s naučenými lidskými gesty si pomalu procházela časopis s módou.

„Jo… Ne… Vlastně ano i ne. Především mě štve ten… Ten Trent!“ odvětila jsem a při vyslovení jeho jména mi uniklo opět zavrčení.

„Tak to se pak nedivím tvojí náladě. Ale jenom tak ze zvědavosti, co provedl tentokrát?“ zeptala se a odložila časopis na konferenční stolek a dala mi tak jasně najevo, že mám plnou její pozornost jakkoliv se může její mozek zabývat snad milionem věcí současně.

„Pohádala jsem se s ním kvůli včerejšku a navíc se do toho všeho zapojil i nějaký jeho kamarád,“ povzdechla jsem si. Stále jsem si však stála za svým – nebýt mě a Jaspera, Jane by ho zničila… A možná jsem ji skutečně měla nechat, sama bych měla klid a nemusela se kvůli němu pořád nervovat. Jenže pořád tu byl i Liam a ten nás prosil, abychom mu pomohli. Cole byl přece jeho bratr. A ačkoliv si to Liam neuvědomoval, stejně jako ten kluk v restauraci, natrefil na mou slabinu. Rodina byla pro mě vším a já si teď mohla sebevíc vyčítat, Coleovu záchranu, věděla jsem, že kdybych se měla rozhodnout znovu, udělala bych to zase. A právě kvůli tomu to bylo tak špatné. Liamovu žádost o záchranu Colea bych nikdy neodmítla.

„Další nesmrtelný?“ zajímala se dál a přisedla si ke mně tak, že se rovnou i natočila, aby mohla nadále zkoumat můj výraz. Ruku měla položenou na opěrce pohovky a prsty si začala hrát s mými vlasy.

„Ne. Člověk. Kromě Trenta a jeho bratra tu žádní další poloupíři nejsou. Navíc Trent se obklopuje celkem početnou partou lidí,“ informovala jsem ji.

„Člověka se bát nemusíš a ten poloupíři náfuka ti určitě dá brzo pokoj… A pokud ne, tak si s ním půjdu promluvit sama,“ pokrčila rameny a já se na ni usmála. Rose byla skvělá. Můj vztah k ní byl tak nějak zvláštní. Nemohla jsem ho přirovnat ke vztahu, jaký jsem měla s Alicí nebo Esmé. Esmé byla prostě babička, přestože to tak na první pohled vůbec nevypadalo. Alice rozmazlující tetička, ale Rose… Rose byla má druhá máma. Jednou jsem to dokonce řekla i Belle, která se na mě jenom shovívavě usmála a přikývla. Vůbec jí to neranilo, jak jsem předpokládala – nebo možná trochu ano, ale nedávala to znát – a vysvětlila mi, jak to s Rose všechno bylo. Mámu a Rose jsem vlastně stmelila až já a proto když si mí rodiče chtěli užít trochu toho soukromí, neměla máma vůbec obavy, když mě nechávala s Rose. Ta naopak zářila štěstím, když se o mě mohla starat.

Řešila se mnou všechno, co se zrovna namanulo. První pusu. První rande i prvního přítele. Nevraživost některých lidí k naší rase, která mě vždy ničila. Emmettovy vtípky, které se mu někdy vymkly kontrole a já si potřebovala postěžovat, požalovat a Rose se mě vždy zastala.

„Samozřejmě. Navíc si sebou budeš muset vzít i Emmetta, říkal, že kdybych měla s Colem problémy, tak se o to postará,“ přitakala jsem a usmála se. Zlost mě postupně opouštěla.

„Mám takový dojem, že bych sebou musela tahat celou rodinu. Kdyby se tu totiž provalilo, že tě nějak deptá, tak by se nikdo nezdráhal a jasně mu vytyčil hranice, v jakých se má pohybovat,“ prohodila Rose a já se ještě víc usmála, když jsem si představila osm upírů a jednoho malého poloupíra, jak se před nimi snaží zachovat frajerský obličej, ale přitom se mu třesou kolena.

„To máš pravdu,“ souhlasila jsem nahlas. „Díky, že jsi mě vyslechla, hned je mi líp. Teď si asi půjdu vzít do kuchyně něco k jídlu a vymyslím, co budu dělat zbytek víkendu. V té restauraci jsme se kvůli té hádce nemohli ani v klidu najíst, přestože to jídlo vonělo přímo báječně. Skoro bych to mohla přirovnat k tátově pumě nebo Emmettovu grizzlymu,“ zasmála jsem se, když jsem si všimla, jak se nejprve Rose zkřivil výraz při myšlence na lidské jídlo, ale poté se lehce rozjasnil, když jsem ho přirovnala ke krvi. Ale i tak jsem trochu lhala. Krev byla něco jedinečného a delikátního. Ani hamburger z Green Mill se jí nemohl vyrovnat.

Avšak myšlenka na to grilované maso probudila můj žaludek a já se musela konečně zvednout a vydat se do kuchyně, abych prošmejdila naše zásoby a případně doplnil seznam pro Esmé, která se od nakupování nedala odradit.

Měla jsem chuť na pořádný kus masa, takže jsem se dala do přípravy jídla a až v tom si tak nějak uvědomila, že kromě Rose mě nikdo doma nepřivítal.

„Kde vlastně všichni jsou?“ zeptala jsem se, aniž bych zvyšovala hlas, přestože byla Rose ve vedlejší místnosti. Tohle byla výhoda upírství – nemuseli jste křičet ani, když byl dotyčný v jiném patře.

„Carlisle je v nemocnici, Esmé v ateliéru, Alice nejspíš v tom obchodním centru na jihu města a podle všeho sebou tahá i Bellu. A plány kluků mi nejsou známy,“ prohodila a já na okamžik politovala mámu. Věděla jsem, jak nemá ráda nákupy a zároveň jsem si oddechla, že jsem nebyla doma, aby mohla vytáhnout i mě.

„Jak je možné, že ses jí vykroutila z toho jejího nákupního maratonu?“ vyzvídala jsem, když jsem nakrájené maso shrnula na rozpálenou pánvičku, kde se okamžitě začalo restovat.

„Rozumně jsem argumentovala,“ zamumlala a já zapřemýšlela, co tak mohla říct, aby ji Alice nechala doma.

Ve chvíli, kdy jsem si krájela zeleninu k orestovanému masu, mi to došlo.

„Rose? Nejsi tu kvůli tomu, abys mě hlídala, že ne?“ informovala jsem se a jenom doufala, že mi to nepotvrdí.

„Ani náhodou. Když Alice přišla s nápadem zajet na nákupy, měla jsem zrovna ruce od oleje, jak jsem seřizovala auto,“ prohodila nevinně a já v zádech ucítila najednou její pohled, kterým jistě zkoumala, jestli jsem jejím slovům uvěřila.

„V tom případě rozumím tomu, že jsi zůstala doma,“ usmála jsem se na ni a Rosalie mi úsměv oplatila. Nemělo cenu jí vyčítat to, že byla doma. Sama jistě uvítala, že může být na chvíli o samotě a zároveň že její myšlenky a pocity jsou skutečně jenom její. „A… ehm, budeš se k tomu ještě po zbytek odpoledne vracet?“ zajímala jsem se, když už jsem měla všechno jídlo i s opečenými houskami na talíři a zvažovala, jestli pojíst tady nebo dělat Rose společnost.

„Dneska už ne, BMW šlape jak švýcarské hodinky.“

„V tom případě – co bys řekla na to, kdybychom se uvelebily u mě v pokoji, zapnuly si nějaký film a prostě si jenom užívali toho, že jsme tu samy a máme od všech klid?“ navrhla jsem. Nutně jsem potřebovala dělat něco normálního. Jedině ty chvíli mi připomínaly, že nejsem odsouzena k životu, který je dán tím, čím jsem se narodila.

„To by šlo,“ souhlasila, takže jsem jenom popadla talíř s jídlem, z ledničky vytáhla láhev s vodou a zamířila si to hned do patra a s Rose za zády vešla do pokoje. Jídlo jsem si odložila na pracovní stůl, odpolední sluneční paprsky pronikající do pokoje jsem zastínila závěsy a potom se vydala ke sbírce oblíbených filmů. Měla jsem jich něco přes sto, které jsem si opravdu zamilovala. Za každý rok mého života jeden až dva, které skutečně stály za to.

„Romantika? Komedie? Akční? Thriller? Horor?“ navrhovala jsem, když jsem si tituly procházela.

„Něco z těch prvních tří. Horor, thriller a drama zažíváme dennodenně, takže u toho rozhodně nerelaxuješ,“ prohodila a já se tedy přesunula ke jmenovaným žánrům. Nakonec jsem si vybrala francouzskou komedii s Pierreem Richardem a Gérardem Depardieu, hvězdami francouzského filmu své doby, Uprchlíci. Zasunula jsem disk do přehrávače a spokojeně se usadila vedle Rose. Jednalo se sice o film starší, než jsem já, ale ani tak neztrácel na své kvalitě a popravdě – francouzský humor tehdejší doby mi přišel velmi zábavný. Nemuseli jste nad ním nikdy moc přemýšlet a prostě se jenom smáli. A teď tomu rozhodně nebylo jinak.

Při filmu jsem pojídala připravené jídlo a na celých devadesát-pět minut jsem zapomněla na Cola a trable, které způsobil v restauraci. Jenom jsem se bavila filmem, který rozesmál občas i Rose, která ty vtipy znala nazpaměť asi stejně tak jako já, ale jí ne všechny přilehli k srdci.

Lov se nakonec žádný nekonal. Zbylí členové rodiny se domů vrátili až celkem pozdě a mě se už nikam nechtělo. Takže jsme si udělali poklidný večer. Táta seděl u klavíru a naplňoval místnost příjemnými tóny. Máma se usadila na pohovce a já před ní, takže mi mohla kartáčem pročesávat dlouhé vlasy, jako tomu dělala, když jsem byla malá – bylo to nehorázně uklidňující, jak pro mě, tak i pro ni. Ostatní se pak potloukali kolem.

Nic v tu chvíli nenapovídalo tomu, co se tu odehrálo ještě před pár hodinami. Nikdo nikomu nevyčítal jeho rozhodnutí nebo postoj k zapojení se do problému s Jane. Dokonce bych mohla tvrdit, při pohledu na mámu, že má vcelku radost, že tam malá blonďatá sadistická upírka už není mezi námi. Ale rozhodně jsem to neřekla nahlas. Pouze tátovo souhlasné pokývání hlavou mi mou myšlenku potvrdilo. Nahlas jsme to ale nijak neřešili. Všichni jsme byli zabráni do svých myšlenek a jenom občas něco prohodili.

Co se týkalo Colea, držela jsem si myšlenky pěkně na uzdě. Kromě Rose se nikdo o potyčce v restauraci nedozvěděl, ale tak nějak jsem věděla, že se to brzy provalí. Jinak to ani nešlo. V naší rodině neexistuje něco jako tajemství.

„Vyrazíme zítra někam do přírody?“ porušila jsem po nějaké době ticho. Jídlo a odpočinek mi sice vracely energii, ale potřebovala jsem se napít.

„Můžeme někam vyrazit i na pár dnů. Carlisle nebude mít problém zařídit si volno a Esmé se pánem svého volného času. Můžeme si udělat rodinný výlet,“ navrhl táta a nepřestával s hrou na klavír.

„To ne, v pondělí mám školu a nerada bych zbytečně něco zameškala,“ namítla jsem.

„Potom můžeme vyrazit jenom kousek za město,“ přidala se Alice, „bude to sice trochu omezující, ale i to se dá zvládnout. Bude stačit to, když zajistíme, aby se v okolí zrovna nepohybovali lidé,“ dodala a ohlédla se po Jasperovi. Po dlouhých desetiletích mu už odolávání lidské krvi nedělalo takové potíže jako v době, kdy se v jeho blízkosti pohybovala má máma ještě jako člověk, ale ani tak nechtěla Alice nic riskovat.

„Nemusíš se o mě pořád tak strachovat, miláčku, tohle už je za mnou,“ usmál se na ni Jazz a stiskl ji ruku.

„Já vím, jenom ti to chci ulehčit co nejvíc. Lidská krev je vždy pokušením a je jedno, jak dlouho se jí neživíš,“ namítla Alice a já se usmála. Tenhle rozhovor tu už dlouho nebyl. Alice Jaspera chránila před oním pokušením neustále. Bylo to od ní roztomilé, ale nedivila bych se, kdyby to Jasperovi občas lezlo na mozek. Starostlivost o partnera je fajn, ale pokud už se přehání?

„Až se jednou zamiluješ, tak to poznáš,“ prohodil táta a všichni na mě najednou upřeli pohled.

„To by se nejdřív musel najít někdo, do koho bych se zamilovat mohla. Zatím mi přijde, že po světě chodí jenom samí hlupáci. Ráda bych měla to, co máte vy všichni, ale ono to není jednoduché,“ připustila jsem a připadalo mi, že tlumočím slova, které v minulosti musel používat táta před tím, než potkal mámu. Taky tehdy žil ve společnosti šťastných a zamilovaných párů, takže to pro něj muselo být těžké.

„Neboj se, pro každého se ten pravý jednou najde. Jak moc dobře víš, já čekal sto let, než jsem natrefil na Bellu a Carlisle dokonce dvěstěšedesát let, ale nakonec Esmé našel,“ chlácholil mě táta. Ale já tak dlouho čekat nechtěla. Měla jsem sice milující rodinu, ale chtěla jsem něco víc. Jenže v dnešním světě to bylo opravdu těžké.

Proto jsem taky ten rozhovor co nejrychleji ukončila. Bavilo mě sice poslouchat, jak se všichni členové mé rodiny poznali. Hlavně jsem měla ráda příběh Alice a Jaspera, ale rozhodně jsem to nehodlala dneska probírat. Nechala jsem tedy mámu, aby mi dál česala vlasy a změnila jsem téma na něco pohotovějšího.

Avšak ani tenhle klid nemohl zůstat nenarušen.

Zvonění telefonu předznamenávalo blížící se pohromu, ačkoliv jsme to nikdo nečekali, dokud Carlisle nezvednul sluchátko a na druhé straně se neozval plačící hlas jedné z mých tet z Denali.

Chaos… Už ze své podstaty nemůže být kontrolován. Jakmile je jednou zaveden, veškerý pořádek a záměry se prokáží být k ničemu. Výsledek chaosu se nikdy nedá předvídat. Jediné, co s jistotou přináší je zpustošení, které po sobě zanechává.