7. kapitola

08.08.2012 19:06

V sobotu se udělalo po dlouhé době natolik pěkně, že se Rose rozhodla udělat ten konkurz na roztleskávačku u nás na zahradě. A samozřejmě u toho nesměl chybět ani Emmett s Jasperem.

„Tak, dámy, všichni víme, proč jsme se tu sešly,“ promluvila Rose a holky, toužící se stát roztleskávačkami, se seřadily do řady, kolem které procházela. Současné roztleskávačky stály za zády Rose a spokojeně si dívky prohlížely. „Všechny se chcete stát roztleskávačkami, ale dneska tu zůstane jenom jedna – ta nejlepší z vás, jelikož na zaučování nějakých nemehel do začátku zápasu nemáme vůbec čas,“ podotkla a holky za ní se rozesmály. „Jessica vás obeznámí s tím, co vás teď bude čekat.“

„Jelikož tenhle konkurz byl svolán hodně narychlo, nečeká se od vás, že budete mít připravenou nějakou tu choreografii – pokud však máte, budete se moc předvést,“ ujala se slova Jess. „Pro nás je ale důležité, abyste byly velmi schopné v atletice. Být dobrou roztleskávačkou znamená podstoupit hodně dřiny a neztratit ten elán hned někde na začátku.“

„Navíc vás nebudeme hodnotit jenom my, ale i mí bratři, kteří souhlasili, že se na vás podívají,“ skočila jí při krátké odmlce do řeči opět Rose. „Emmetta všechny jistě znáte, je to kapitán basketbalového týmu, Edwarda – tak toho znáte zřejmě jenom díky Belle a jako třetí je tu Jasper. Jejich názor sice nebude natolik podstatný, jako ten náš, ale pokud se v konečném výsledku nebudeme moci rozhodnout pro jednu z vás, tak to udělají oni za nás,“ dodala a přešla k rádiu, které měla položené na okenním parapetu. „Lauren, můžeš?“ požádala další z dívek, která si stoupla před uchazečky.

„Trochu se společně rozcvičíme,“ usmála se na děvčata a Rose jí zapnula hudbu.

„Pánové, myslím, že tohle odpoledne si skutečně vychutnáme,“ pronesl spokojeně Emmett, když se holky začaly pohybovat do hudby. Lauren s Jessicou jim předcvičovaly a na většinu z těch dívek byl skutečně pěkný pohled, což jsem musel uznat i já.

„Ještě že je Rose kapitánka a prosadila si, že bude konkurz probíhat tady,“ souhlasil Jazz.

„Myslel jsem si, že vám nebude proti mysli sledovat holky v krátkých šortkách a upnutých tričkách, jak se snaží,“ doplnil jsem je a raději jsem pomlčel nad tím, že jsem na ten nápad přivedl Rose vlastně já. Nebyl to tak úmysl, jenom jsem to tak prohodil a ona se toho hned chytla. Kdybych věděl, že se tím tak vlastně dostanu do křesla porotce, asi bych držel pusu zavřenou.

„Jo, jo. Monica byla sice dobrá, ale nakonec jsem rád, že skončila,“ pokyvoval hlavou Emm a dál si prohlížel ladná těla holek, pohybující se do rytmu hudby. „Kdyby bylo na mně, tak by vyhrály asi všechny, jenom ta černovláska vypadá trochu nebezpečně. Kdo to vlastně je? Poznáváte ji?“ podivoval se Emmett, a tak jsem se zaměřil na tu jeho zvláštní černovlásku s pohledem ledově modrým, až mi byla skoro vážně zima.

„Netuším.“ Nikoho mi nepřipomínala a ani ze školy jsem si ji nemohl vybavit.

„Já, myslím, vím, kdo to je… Jenom mě překvapuje, že se zná s holkami od roztleskávaček. Vůbec mi to k ní nejde,“ prohodil zamyšleně Jasper.

„A můžeš nám říct, o koho se jedná? Až na ten podivný pohled by mohla být fajn. Ale jako roztleskávačka rozhodně nevypadá, přestože se pohybuje skutečně skvěle,“ komentoval její výkon Emmett.

„Je to Madison, chodí do druháku a… Vážně bych do ní nikdy neřekl, že chce být roztleskávačkou,“ vrtěl nad tím hlavou Jazz a Emmett se už dál nevyptával, pohled se mu totiž už stihl zatoulat k pohledné brunetce s tetováním kolem pupíku.

„Tahle už je mi povědomá,“ zamumlal, usmál se na ni, a přestože byla dívka pohroužena do rozcvičování vedené Jess a Lauren, mu úsměv oplatila. „Myslím, že pokud zůstane v poslední dvojce, mohl bych jí dát hlas. Co na ni říkáš ty, Edwarde?“ dotázal se mě, když už jsem byl podle jeho soudu dlouho potichu.

„Nevím, záleží na děvčatech, koho si na místě Moniky představují,“ prohodil jsem neutrálně.

„Pane na nebi, s tebou už se nedá normálně mluvit o ničem. S každým jiným klukem, i kdyby zadaným, bych si na tohle téma pokecal daleko víc,“ povzdechl si. „Doufám, že se Bella co nejdřív vrátí, anebo ti dá úplné kopačky, aby ses vrátil do normálních kolejí… Hrozně ses od chvíle, co tu bydlíme, změnil,“ zakončil svůj proslov.

„Jestli jsem se změnil nebo ne, to s tebou nehodlám teď řešit. Raději se dívej na ty holky, od toho jsi přece tu,“ odbyl jsem ho lehce naštvaně. Nemá mi co mluvit do mého vztahu s Bellou. Nikdo do něj nemá co mluvit. V tuhle chvíli mě totiž docela štvalo to, že kromě té doručenky nepřišla v noci žádná další zpráva. Bella se opět odmlčela a já neměl nejmenší tušení, na jak dlouho to je tentokrát.

„Tak, holky… Vypadá to, že jste procvičené,“ prohlásila najednou Rose a stopla rádio. „Během toho, co jste tu zatím předváděly, jsem se rozhodla, že Ashley a Natalie můžou odejít – vaše schopnosti nebyly ani zdaleka tak dobré, jaké očekávám od nové roztleskávačky,“ vyhlásila první ortel a dvě z blondýnek, které dorazily, odešly.

„Byly jste dobré, ale musíte ještě víc cvičit.“

„Snad tedy příště,“ přidala se k ní Jessica a s holkami se všechny ostatní rozloučily. Mezi zbývajícími zůstala ta trochu nebezpečně se tvářící černovláska, Emmettem vychvalovaná brunetka a ještě jedna blondýnka s krátkými vlasy sčesanými do drdolu.

„Tak, a vy ostatní se mi ještě trochu předvedete. Poté vyberu dvě, které by se mi na pozici nové roztleskávačky líbily a výsledné rozhodnutí nechám na dívkách a mých bratrech,“ dodala jen, co Ashley s Natalií odešly.

 

 

 

„Takže - raz, dva, tři!“ odpočítala Rose počátek sestavy, kterou narychlo vymyslela, aby mohla zjistit, jak jsou na tom holky s fanděním. Součástí byla pyramida, skoky a nějaká ta akrobacie společně se školním pokřikem, který se údajně nezměnil už nějakou tu dobu.

„Naše škola dobrá je, tenhle souboj vyhraje,

jedinej cíl dneska máme, vyhrát, jó, my to dáme!!!“

„Jo, tohle by šlo,“ pronesla spokojeně Rose a já jsem se už pomalu začínal nudit. Emmett a Jasper se tvářili nadmíru spokojeně. Hodinu sedět na křesle a pozorovat pěkné holky, jak se přede mnou natřásají, mě nebavilo… Podle Emmetta bylo očividně něco špatně.

„Tak které z vás dáte hlas?“ zajímal se Emmett ve chvíli, kdy holky nedočkavě čekaly na to, které dvě si Rosalie vybere.

„Brunetka nevypadá špatně, ale jsem pro Madison, pokud bude ve výsledné dvojce,“ odvětil mu Jasper.

„Máš pravdu… Šlo jí to nejlépe, a když jí sčešou vlasy a obléknou tu slušivou uniformu školní roztleskávačky… Jo, přesně si ji dokážu představit,“ prohodil zamyšleně a já se obával toho, že by se pokusil nebohou Madison pozvat na rande.

„Mio, bylas dobrá, ale na místě Moniky bych si dokázala spíš představit Madison nebo Avu,“ rozhodla se konečně Rose a ve výsledné dvojici nakonec zůstala černovlasá Madison a brunetka Ava. Přesně tahle dvojice zaujala kluky jako první. „Teď už je to jenom na klucích a zbytku týmu,“ dodala.

 

 

Po krátké debatě jsme nakonec měli vítěze tohoto malého konkurzu. Trikot i třásně dostala Madison a zbytek týmu ji vřele přivítal do svých řad. Okamžitě se také začala plánovat menší oslava, když vtom se na zahradě objevil někdo, koho nikdo nečekal.

„Rychle jste si za mě našly náhradu,“ prohodila Monica a upírala nenávistný pohled na novou členku roztleskávaček.

„Sama sis vybrala tuhle možnost,“ postavila se na obranu Madison Rose, jako správná kapitánka. Jakoby ochranitelsky si stoupla kousek před ni, aniž by tušíla, jakému se vystavuje nebezpečí, když se začíná hádat s vlkodlakem – a ještě k tomu mladým.

„Máš pravdu. A popravdě – vůbec toho nelituju. Mám na něco víc, než je jenom ubohé roztleskávání pro tým, který nikdy nevyhraje,“ prohodila pohrdavě, a to se zvedl už i Emmett, aby obhajoval svůj tým.

„Tak to pozor, Monico. Možná jsme ještě ani jednou nevyhráli, ale to se změní a ty potom zalituješ, až nás nebudeš moct doprovodit na nějaký ten šampionát,“ chvástal se.

„Tsss… To se nikdy nestane. Jenom si vychutnávej těch svých pět minut slávy, nebo kolik ti dají, protože to nebude trvat dlouho,“ upozorňovala Madison výhružně, až jsem toho měl dost i já.

„Monico, můžeme si promluvit o samotě?“ požádal jsem ji a stáhl tak veškerou pozornost na sebe.

„Nemyslím si, že máme o čem,“ namítla.

„Zato já si myslím, že opravdu máme. Pojď, prosím, do domu,“ požádal jsem ji a ta se po krátkém promyšlení protáhla kolem ostatních do domu, kde mě následovala až ke schodišti, kde jsem se posadil na jeden schod.

„O čem se mnou chceš mluvit?“ zeptala se kousavě. Takhle se mnou nikdy nemluvila. Překvapilo mě to – i když nemělo. Kniha od Alice všechno jasně vysvětlovala. I tuhle podivnou změnu chování, která všem najednou přišla tak divná.

„O tom, co se s tebou poslední dobou děje,“ podotkl jsem a pokynem ruky jsem ji požádal, aby se posadila vedle mě. Sveřepý postoj mi ale napověděl, že se kamarádíčovat nehodlá. Stačily mi jenom ty překřížené ruce na prsou, abycho pochopil, jak moc se změnila. Nikdy takhle odtažitá nebyla.

„Tak to nemám nejmenší zdání, o čem tenhle rozhovor bude. Všechno je podle mě v nejlepším pořádku,“ odpověděla a přitom lehce trhla rameny.

„V tom se mýlíš,“ namítl jsem a chvíli si ji jenom tak prohlížel. Od minulé neděle bylo tohle naše první setkání od její proměny. Kromě jejího postoje ke mně a všem okolo, jsem na ní hledal známky… nevím, možná toho, že je vlk. Neměl jsem nejmenší tušení, jestli mají nějaký společný znak jako například upíři oči.

Ani srovnáním s Heidi jsem si nijak moc nepomohl. Ona, i přes to, co ve skutečnosti je, byla milá a přátelská. Demetri se choval sice trochu odtažitě, ale možná to bylo i jejich stáří. Netuším – zase takové zkušenosti s vlky nemám, takže jsem nemohl posoudit, jestli to chování je normální nebo ne.

„Vím, co se s tebou ze poslední týden stalo,“ zašeptal jsem a snažil se zaznamenat aspoń něco kladného v jejím přístupu.

Jenže se tak nestalo. „Opravdu nemám nejmenší zdání, o čem to mluvíš. Kromě toho, že jsem si ujasnila své priority v životě, se vážně nic nestalo,“ odporovala mi stále, jako bych si snad všechno kolem ní vymýšlel.

„Myslel jsem, že jsme přátelé,“ promluvil jsem skrz zaťaté zuby. Pokud mi chtěla vytrvale odporovat, tak jsem nemohl jinak, než se přizpůsobit. Změnil jsem postoj stejně jako ona. Nehodlal jsem tu ze sebe dělat hlupáka, jako jsem to obvykle dělal u Belly. Chtěl jsem se od ní dozvědět pravdu. Chtěl jsem, aby mi to ona sama přiznala a pochopila, že přede mnou nemusí mít žádné tajemství.

„Byli jsme,“ prohodila tvrdě.

„Když to tedy tak cítíš, tak dobře. Nemůžu ti v tom bránit, ale potom se nediv, že až se vrátíš do školy, nebudeš tam mít vůbec nikoho. Budeš sama,“ snažil jsem se naposledy zahrát na její společenskou strunu – ale opět se mi to nedařilo.

„Je vidět, že jsi vůbec nepochopil, co jsem řekla tam venku a i tobě před chvílí. Mám nové priority, takže nepotřebuju staré přátele, aby mě táhli zpátky, když chci pokročit vpřed,“ odpověděla, jako by to skutečně nebyla ona.

„Fajn. Nerad bych tě tedy táhnul zpátky, takže tě jenom slušně požádám, abys opustila náš dům,“ požádal jsem ji, přestože ve mně kypělo rozhořčení. Nečekal jsem, že by se náš rozhovor mohl takhle stočit, ale pokud si to Monica skutečně takhle přála, nemohl jsem jí bránit. Sama za chvíli pochopí, že samota je pro ni horší než cokoliv jiného.

A Monica skutečně bez jediného slova na rozločenou odešla.

 

 

Ještě chvíli jsem pak zůstal sedět na schodech, než jsem se přidal k ostatním. Potřeboval jsem si utřídit myšlenky, ale nijak mi nepomáhalo to, být sám. Potřeboval jsem odpovědi a ty jsem mohl dostat jenom od lidí, kteří se mnou odmítají mluvit. Opět jsem si připadal jako ve slepé uličce. Byl to příšerný pocit.

Jenom pro kontrolu jsem se podíval ještě po telefonu, který i nadále zůstával tichý. Bella se zase odmlčela. Což vyvolávalo další otazníky. Proč mi vůbec předtím psala, když teď už opět odmítá komunikovat? Nechápal jsem to.

„Edwarde, pojď pogratulovat nové roztleskávačce!“ volal na mě bujaře Emmett, když mě spatřil v prosklených dveřích vedoucích na zahradu, kde se celá ta paráda odehrávala. Všem stačilo pár plastových kelímků, limonáda, hlasitá hudba a oslava byla hned v plném proudu.

Přešel jsem tedy zahradou k Madison a vřele jsem se na ni usmál. „Vítám tě k roztleskávačkám a omlouvám se za Monicu, poslední dobou není ve své kuži,“ omluvil jsem se za nemilou návštěvu, přestože jsem to vlastně vůbec dělat nemusel. Připadal jsem si ale kvůli ní už tak dost hloupě.

„Nic se přece nestalo. Jenom si až pozdě uvědomila, co pro ni pozice roztleskávačky znamenala,“ prohodila soucitně Madison. Zněla velmi rozumně – až moc na někoho tak mladého – ale možná se konečně tým roztleskávaček změní z nemyslících nebo namyšlených holek v ty s trochou lidskosti.

„Jsem rád, že to tak bereš. Takže ještě jednou gratuluju a ať se ti daří.“ Přiťukl jsem si s ní tím plastovým kelímkem a vrátil jsem se zase k domu. Nechal jsem Madison a Emmetta, aby si dál povídali.

„Neměl jsi je tam nechávat samotné. Emmett na ni bude mít špatný vliv. Jenom se podívej, jak se na chudáka holku dívá. Je z něho úplně mimo,“ přitočila se ke mně Rose, která teď střežila jako ostříž i nového člena její roztleskávačské rodiny.

„Jako bys ho neznala. Takhle on oblbuje každou, která se nechá,“ pokrčil jsem rameny.

„Samozřejmě, že ho znám! Proto říkám, žes je neměl nechat o samotě. Nepotřebuju, aby jí natolik popletl hlavu, že mi jako roztleskávačka nebude k ničemu,“ obořila se do mě.

„Tak to bys ji měla jít jistě rychle zachránit,“ navrhl jsem řešení a to taky i Rose udělala.

 

 

„Rose! Dokončila jsem ty návrhy na stejnokroje pro roztleskávačky!“ křičela po celém domě Alice. Pomalu se blížil večer a v domě už zůstali jenom členové domácnosti. „Pojď se na ně podívat!“

Jako by za ní nemohla zajít do pokoje a říct jí to normálně. Doufal jsem však, že na sebe nebudou jenom takhle pořád pokřikovat. To by jim sice zatrhla i Esmé nebo Carlisle, ale i tak. Po dnešní menší oslavě, kdy jsem musel být přítomen po celou dobu, jsem chtěl mít trochu klidu a ticha.

„Vydrž chvíli, už jdu!“ zavolala na zpátek Rose a mě ani zavřené dveře do pokoje moc nepomohly.

 

 

Za dalších deset minut mi někdo bušil na dveře. „Dále!“ Nenamáhal jsem se ani stanout, tak nějak jsem tušil, kdo je za nimi.

„Edwarde, mám na tebe hrozně důležitý dotaz,“ uvedla mě okamžitě do obrazu Rose a za ní se v závěsu do mého pokoje vetřela i Alice. Poslední dobou tu trávily snad víc času než v těch svých.

„Tak co se děje? Emmett zase obtěžuje nějakou z tvých roztleskávaček?“ zajímal jsem se.

„Ne. Naštěstí jsem mu to zarazila. Teď jsem tu kvůli něčemu jinému. Alice pro mě připravila pár návrhů stejnokrojů a já jsem z nich vybrala tyhle dva, jenomže si neumím vybrat,“ povzdechla si. „Potřebuji tedy názor nějakého chlapa,“ dodala.

„A proč se nezeptáš Emmetta?“ zajímal jsem se. Proč všechno odnesu já?

„Ten tady není,“ namítla a já se už chystal zeptat na Jazze, což jí samozřejmě okamžitě došlo. „A Jasper je v tom svém pokoji zamčený, takže jsi mi zůstal už jenom ty a Carlisle – a u něj si nejsem zrovna moc jistá, nakolik by ocenil krátké sukně roztleskávaček.“

„Dej sem tedy ty návrhy,“ souhlasil jsem lehce neochotně. Věděl jsem, že bych se jich jinak nezbavil.

„Nechala jsem se inspirovat francouzskou módou,“ hlásila se ke slovu Alice. „Na internetu jsem našla přímo dokonalou knihu. Je to bible pro všechny Pařížanky,“ referovala. „Ta jejich móda je přímo perfektní. Budu muset poprosit Esmé, jestli bychom nemohli na prázdniny do Paříže. Ach… To by byla paráda,“ zasnila se.

„To není vůbec špatný nápad,“ souhlasila s ní okamžitě Rose. „Hned, jak mi Edward dá nějakou tu odpověď, tak se jí půjdeme zeptat, aby tu Paříž zahrnula do nápadů, jak to budou s Carlislem řešit,“ dodala stejně nadšeně.

Já mezitím jenom nahlížel do těch skic, ze kterých jsem moc moudrý nebyl.

„V tomhle bych ho zrovna moc nepodceňoval. Divila by ses,“ namítl jsem a poukázal na skicy. „Carlisle má kromě lékařství další zájmy.“

„Zaslechl jsem své jméno?“ objevil se najednou ve dveřích do pokoje právě zmiňovaný.

„Správně. Rose si myslí, že bys nedokázal ocenit dívku ve slušivém dresu,“ oplatil jsem jí to, jak mě neustále zatahuje do svých problémů. „Chtěla totiž poradit se dvěma modely, co jí Alice navrha. Potřebovala prý znát názor muže. Tak co ty na to?“ pobídl jsem ho a otočil k němu dva papíry se skicama.

„Ta v pravo vypadá zajímavě,“ nadhodil a Rose překvapením spadla brada, protože to byl přesně ten model, ke kterému se přece jenom víc přikláněla. „Doufám, že teď už jste spokojení. Bohužel musím okamžitě odjet do nemocnice, přivezli tam nějaký vážný případ. Nějaké dva turisty napadla nějaká šelma. Nejspíš medvěd,“ usoudil a odcházel chodbou do ložnice, aby si vzal vše potřebné.

Medvěd? Pokud vím, Bella se nikdy nezmiňovala, že by se v místních lesích nacházely nějaké šelmy. Vždy přece kvůli lovu odjížděli pryč.

Možná se tedy v nemocnici jenom spletli. Nemusel to být medvěd - mohl se sice zatoulat z národního parku, ale to bylo tak nepravděpodobné jako… Sám jsem nevěděl, k čemu to přirovnat. Snad ke skutečnosti, že existují upíři? Blbost! A nebo třeba vlkodlaci? Tak to byla také hloupost. O obou těchto nadpřirozených bytostech jsem věděl a…

Vtom mi to docvaklo. Ty dva turisty nenapadl medvěd. Opravdu to byla jiná šelma - vlkodlak.

Okamžitě jsem tedy vstal z postele a vydal jsem se za Carlislem. Tohle mě opravdu zajímalo a bylo mi naprosto jedno, že můj pokoj je opět v obležení Alice a Rose. Tyhle dvě jsem tak nějak automaticky odsunul na vedlejší kolej a spíš se zajímal, co je s těmi turisty.

„Carlisle?“ oslovil jsem ho, když jsem nakoukl do ložnice, kde si zrovna převlékal přes hlavu svetr. Zvědavě se na mě podíval. „Myslíš, že bych mohl jet s tebou do nemocnice?“ vyzvídal jsem, přestože jsem mu svůj náhlý zájem nemohl tak úplně vysvětlit.

„Nevím, jestli je to dobrý nápad,“ zaváhal, ale neřekl rovnou ne, což jsem pokládal za dobré znamení. Rychle jsem se tedy rozmýšlel nad nějakou dobrou výmluvou, proč s ním chci jet.

„Já si myslím, že určitě je. Hned, jak tam dorazíme, zjistíš s jistotou, jaké zvíře ty dva nebožáky poranilo a já potom budu moct varovat spolužáky ve škole,“ navrhl jsem jednoduše a jenom se modlil, aby to Carlisle přijal jako dostačující důvod.

„Varovat spolužáky bys mohl i kdybys se mnou nejel, ale pokud to skutečně takhle chceš, tak si pospěš, do dvou minut bych rád vyrazil,“ ukončil tenhle rozhovor a k mé spokojenosti jsme se oba vydali do haly, kde jsem popadl jenom bundu a mohli jsme vyrazit Carlisleovým Mercedesem do nemocnice, kde na něj už čekali.

 

 

„Pacientkou je žena, tak dvaadvacet, podle dokladů, co měla u sebe, je to Emily Young a pochází ze Seattlu, byli zde s přítelem kempovat nedaleko od hranic s rezervací. Napadený je i přítel té dívky – Sam Uley. Zřejmě se snažil přítelkyni před šelmou bránit, takže má ošklivější poranění a je v bezvědomí,“ informovala nás hned při příchodu sestra a podávala Carlisleovi karty o obou nově přijatých pacientech.

„Vypadá to, že Sam se nevyhne operaci. Jenom se převléknu a hned jsem na sále. Edwarde, ty můžeš zůstat u mě v ordinaci, stejně tu nebudeš k ničemu platný,“ navrhl, ale já nesouhlasil.

„Pokud dovolíš a stejně tak i dovolí stav té Emily, tak bych si s ní rád promluvil. Sestra říkala něco o tom, že by měla být při vědomí, takže by mi mohla říct, co za zvíře je napadlo,“ nabídl jsem se.

„To můžeš, ale neslibuju ti, že to bude příjemná podívaná. Napadlo ji divoké zvíře.“

 

Diskusní téma: 7. kapitola

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek