7. kapitola

Zbytek pátku ubíhal nesmírně pomalu. Dvě hodiny po obědě jsem se hrozně nudil a neustále jsem byl myšlenkami mimo. Tedy spíš bych měl říct, že jsem myslel na zítřejší den na pláži spolu s Bellou. Což se mi znovu stalo osudným při hodině tělocviku.

Jestli jsem si kdy myslel, že jsem na tělocvik aspoň trochu dobrý, tak moje sebevědomí po téhle hodině kleslo na bod mrazu. Volejbalový míč v mém obličeji nebyla zrovna vizitka skvělého hráče. Ale nakonec tu byl konec školy a my se mohli vydat domů. K velkému překvapení jsme jeli domů všichni pohromadě.

„Co se stalo, že nejste nikde s partou?“ nedalo mi to a musel jsem se zeptat.

„Nic se nestalo, Paul a ostatní musejí ještě kvůli zítřku něco zařídit,“ odpověděla mi odměřeně Rose a kontrolovala si přitom svou bezchybnou manikúru. Zdálo se, že je se svým současným životem více méně spokojená. Přechod do nového domova i nové školy zvládla lehce, byla chytrá, možná to zdědila i po Carlisleovi, těžko soudit, ale nebyla tak hloupá, jak se obvykle o blondýnkách tvrdí.

„Aha, tak to pak jo,“ ukončil jsem náš rozhovor a zbytek cesty domů jsme jeli mlčky. Esmé ani Carlisle pak doma ještě nebyli. Na kuchyňské lince však od Carlislea ležel vzkaz, že přijde domů později, že musel k naléhavému případu.

„To myslíš vážně?“ zeptal se překvapeně Emmett, když v sobotu ráno na parkovišti před obchodem spatřil Bellu vedle jejího auta, jak stojí trochu opodál od ostatních lidí. „Ona jede taky?“

„Ano, pozval jsem Bellu a ona přijala, takže se prosím zkuste všichni chovat normálně,“ upozornil jsem je a snažil se dát zvláštní význam na slovo všichni. Vím, bude to pro ně v některých chvílích asi hodně těžké, ale budou se muset snažit.

„Jak to myslíš? Copak se snad nechováme normálně?“ zeptala se uraženě Rose.

„Nechci vás urazit, ale tak trochu vás, mí milí sourozenci, znám a proto to říkám.“

„Fajn, jak myslíš,“ odsekla mi Rose a už vysedala z auta a šla se přivítat s ostatními z party. Hned na to ji následoval i Emmett a Jasper, který tam měl několik přátel z té skupiny, se kterou seděl u oběda. V autě zůstala sedět jenom Alice.

„Pokusím se je nějak krotit, vím, jak to je pro tebe důležité,“ řekla chlácholivě.

„Díky. Já jen, víš, řekl jsem to proto, že všichni berou Bellu jako tu ledovou královnu, ale ona je doopravdy jenom normální holka, tak chci, aby se k ní i tak chovali,“ vysvětlil jsem jí důvod svých slov a Alice se jenom usmála. Tohle byl jediný čelen rodiny, který mě v tuhle chvíli chápal. Nikdy jsem si byť jen nepomyslel, že s Alice budeme jako skuteční sourozenci, protože jsme tak rozdílní.

„Tak a teď už běž. Jdu se přidat k ostatním,“ rozkázala mi a sama taky vysedla z auta. Následoval jsem ji, ale najednou jsem byl trochu nervózní. Viděl jsem tam sice Bellu, ale najednou mi nějak nedocházelo, že spolu strávíme celý den. Vlastně, že přijala mé pozvání, to by totiž mohlo znamenat, že kdybych ji pozval na rande, tak by taky mohla přijmout.

Ne, na tohle teď nesmím myslet, už tak jsem byl trochu nervózní a je jasné, že pokud se hned neuklidním, tak se budu chovat přesně tak, jak jsem to zakázal mým sourozencům.

„Ahoj,“ pozdravila mě, když jsem k ní došel a k pozdravu dodala nádherný úsměv.

„Ahoj, jsem rád, že sis to na poslední chvíli nerozmyslela.“ Upřímně jsem se i trochu bál, že si to skutečně rozmyslí, nebo že ji Cordy přesvědčí, aby nejela. Z nějakého důvodu se Cordymu stále nelíbilo to, že se s jeho sestrou bavím a já jsem ten důvod pořád nechápal. Co mu tolik vadí na tom, že má jeho sestra kamaráda?

„Neboj, nic jsem si nerozmyslela, těšila jsem se,“ vyvedla mě z omylu.

„Já se taky těšil,“ podotkl jsem jen tak mimochodem. „Asi… asi bychom se měli přidat k ostatním, sám vlastně ani nevím, kam přesně pojedeme a jak,“ navrhl jsem a společně jsme se tedy vydali za skupinkou našich spolužáků, kteří okamžitě zmlkli.

„Ahoj,“ pozdravila je Bella mile, a tak jí všichni ze zdvořilosti odpověděli, ale zdáli se být dost vykolejení, že s nimi mluví. Asi to je pro ně hodně divná situace.

„Ahoj, Bello, já jsem Emmett, Edwardův starší bratr,“ přihnal se k ní hned bez nějakých okliček Emmett s napřaženou rukou a svým typickým úsměvem. Bella jeho ruku přijala a zdálo se, že Emmetta její chladný dotyk překvapil.

„Ano, já vím, a jak vidím, tak i znáš moje jméno, takže se nemusím představovat,“ dodala mile, ale naprosto rezervovaně. Ruku poté stáhla a dál si Emmetta nijak víc nevšímala. Představil jsem jí proto i zbytek rodiny, kteří se s ní náležitě přivítali - tedy až na Rose, která musela jistě žárlit, že má na tomto výletě konkurenci v kráse, protože dneska to Belle opět neskutečně slušelo.

„Tak jak pojedeme?“ začal vyzvídat Paul, který postával u otevřených dveří staré dodávky.

„Já bych to viděla následovně,“ ujala se slova Monica, která celou dobu podmračeně sledovala Bellu stojící vedle mě. „Já, Emm a Rose můžeme jet s Edwardem Volvem, Paul, Alice, Jazz a ostatní s Paulem dodávkou…,“ začala nás třídit, ale mně se to moc nelíbilo.

„Promiň, že ti skáču do řeči, ale Bella pojede se mnou Volvem,“ řekl jsem jistě.

„Aha, no nevadí, vzadu je dost místa, že?“ řekla trochu uraženě, ale jasně jsem pochopil, že by podle ní měla vzadu sedět Bella, což jsem nehodlal dopustit a hned, jak jsme došli k autu, jsem otevřel dveře spolujezdce a Bella si tam sedla. Sám jsem si sedl za volant a čekal, až se naštvaná Monica nasouká na zadní sedadlo vedle mých sourozenců.

Cestou do La Push jsme se moc nebavili. Emmett se sice snažil s Bellou zaplést rozhovor, ale nedařilo se mu to. Monica zase naštvaně sledovala cestu a sem tam loupla nenávistným pohledem po Belle, ale ta jako by si toho ani nevšimla, celou cestu měla na tváři lehký úsměv a navigovala mě, kam mám jet, což bylo vlastně jednoduché, když jsme jeli většinou po hlavní cestě.

„Monica mě asi moc nemusí, co?“ zeptala se decentně Bella, když jsme všichni vysedli v La Push z auta a Monica vztekle třískla dveřmi od auta a vydala se k ostatním ze skupiny, co právě vysedali z dodávky a zdáli se být ve velmi dobré náladě.

„Toho si nevšímej, ono ji to brzo přejde,“ uklidňoval jsem Bellu.

„Jen aby, mohlo by to její chování zkazit celý výlet,“ řekla trochu sklesle, což se mi nelíbilo.

„Když bude potřeba, tak si s ní promluvím, ale teď to nebudeme řešit, jo?“ navrhl jsem kompromis a samotnému se mi líbilo, že jsem na něco tak chytrého přišel sám. Ne, že bych byl nějaký inteligent nebo zase naopak pěkný hlupák, co neumí vymyslet nic pořádného, ale tohle bylo fajn.

„Fajn, nebudeme ji teď řešit,“ souhlasila.

„Edwarde, promiňte, nerad ruším, ale můžeš mi jít prosím pomoct?“ zastavil nás Mike, když jsme se s Bellou procházeli po pláži. Od sourozenců jsme se odpojili hned po příjezdu s tím, že mi to tu Bella celé ukáže a na táborák, který byl v plánu, se včas dostavíme.

„Co potřebuješ?“ poodešel jsem kousek od Belly a zastrčil si ruce do kapes, měl jsem je trochu zkřehlé. Sice dneska nepršelo, ale to automaticky neznamenalo, že by mělo být nějak extra pěkně. Asi si budu muset co nejdřív pořídit rukavice, nebo mi ty ruce jednou upadnou.

„No, potřebovali bychom pomoci nanosit dřevo na ten táborák,“ odpověděl.

„Tak fajn, vydrž chvilku,“ souhlasil jsem a pak se vrátil k Belle. „Jdu Mikovi pomoct nanosit dřevo na oheň, můžeš si tam sednout s holkami,“ navrhl jsem jí a Bella jenom nepatrně přikývla, asi se jí to moc nelíbilo a popravdě, být někde v blízkosti Monicy, asi bych taky nebyl nijak nadšený.

„Nevadí Belle, že tě odvádím?“ zeptal se trochu nejistě a ještě se za ní podíval.

„Myslím, že ne, ona je fakt prima holka,“ odpověděl jsem mu a zbytek cesty k blízkému lesíku, kde mi před nějakou dobou Bella ukazovala malá jezírka, jsme došli mlčky. Hned u lesa na nás však čekal Paul s tím, že Emmett a Jazz už někde sbírají. Díky smíchu a pokřiku, který se z lesa ozýval - a občas i dívčího zapištění - jsem jasně poznal, že z toho, co oni nasbírají, asi moc velký táborák nebude.

„Asi se do toho dáme sami, ne?“ podotkl Paul, který se jenom usmíval nad tím, co se v lese asi dělo. Emmettův hurónský smích, pištění a šustěni listí o tom jasně vypovídalo.

„Jo,“ souhlasil jsem, abych se mohl co nejdřív vrátit na pláž za Bellou.

Vracel jsem se na pláž a na rukách nesl hromadu suchého, ale i vlhkého dřeva. Mike mě ujistil, že i to vlhké dřevo bude pěkně hořet, a tak jsem se nemusel bát, že ho nespotřebujeme. Už z dálky jsem slyšel smích a nezdálo se, že by došlo k nějakým nepříjemnostem. Možná to bylo taky tím, že tam nebyla Monica, která by to dusno jistě vyvolávala.

„Kde je Bella?“ zeptal jsem se, když jsem došel až na místo, kde se ozýval smích a po prozkoumání všech tváří zjistil, že Bella mezi nimi není.

„Co? Jo aha, Bella… no to nevím, chvíli tu s námi jen tak seděla a potom se zvedla a bez nějakého slova, kam jde, odešla,“ odpověděla mi Alice.

„Řekli jste něco, co se jí nelíbilo?“ zeptal jsem se trochu nejistě. Nechtělo se mi věřit, že by Bella odešla bez nějakého rozloučení, kdyby se tady nic nestalo. Určitě by počkala, aby mi řekla aspoň ahoj. Navíc se stejně neměla jak dostat domů.

„Co tě nemá, jenom jsme se všichni bavili,“ odpověděl mi místo sestry nějaký kluk, jehož jméno jsem zatím nijak nepostřehl. I přes jeho odpověď, jsem se podíval na Alice.

„Opravdu, nic zlého jsme neřekli,“ souhlasila s tím klukem.

„Fajn, jdu se po ní podívat, třeba nebude daleko,“ řekl jsem, položil jsem dřevo na hromadu vedle toho kluka, co mi odpověděl a jehož kámoš zrovna to dřevo skládal na táborák. Oprášil jsem si ruce a pak se na ně podíval. Byly trochu špinavé, a tak jsem se vydal ještě k vodě, abych si je opláchl v moři, když mě začaly štípat. Ta slaná voda na poraněné ruce nebyla nejlepší řešení.

Ruce jsem nakonec zastrčil do kapes od bundy a vydal jsem se k rezervaci, jak to místní nazývali, a doufal, že někde natrefím na Bellu. Mohlo se něco stát, třeba jí volali z domu, nebo nevím. Je to divné.

Bellu jsem však našel už po dvou minutách trochu ostřejší chůze, zrovna se dohadovala s nějakým místním klukem. Musel být místní, protože jsem ho ráno u obchodu neviděl a to znamenalo, že s námi nepřijel a ta jeho opálená kůže jasně napovídala, že patří sem.

„… až to pochopíš, Jacobe, potom se budeme moct bavit!“ odpověděla mu mírně naštvaně Bella. Zdálo se, že jsem přišel celkem nevhod.

„Bello, ale já to chápu, stačí, jenom když chvíli počkáš. Určitě na to přijdeš taky,“ naléhal na ni a mě už nebavilo stát bokem a sledovat, jak se ti dva z neznámého důvodu dohadují. Bella sem navíc přijela se mnou, trochu jsem na toho kluka žárlil. Asi.

„Ehm… neruším?“ zeptal jsem se a došel až k nim. Kluk se zdál mou přítomností překvapený, ale Bella nikoliv, přestože mě rozhodně neviděla přijít. Vráska na jejím čele se najednou vyhladila a ona se na mě mile usmála. Tohle bylo opravdu krásné přivítání. „Na pláži říkali, že jsi odešla, a tak jsem se tě vydal hledat,“ dodal jsem důvod své přítomnosti.

„To je v pohodě. Musela jsem tu něco vyřešit, ale už v tom má, tady Jacob, jasno, že?“ usmála se na společníka, se kterým se do teď hádala a významně se na něj podívala.

„Když myslíš, ale stále tvrdím, že v tomhle má pravdu Cordy. To nemůže fungovat a ty to víš jistě taky, jenom si to nechceš přiznat! Zatím se měj, až přijdeš k rozumu, Billy tě rád uvidí,“ řekl a následně se k nám otočil zády a šel pryč.

„Kdo to byl?“ zeptal jsem se zvědavě.

„Nikdo, tedy nikdo důležitý… jeden rodinný kamarád, který si myslí, že má právo do všeho mluvit. Ale to je teď jedno, jdeme na pláž?“ změnila rychle téma, a tak jsem usoudil, že se o tom nehodlá nijak víc bavit a souhlasil jsem s návratem na pláž.

„Víš, když jsem tě neviděl na pláži, myslel jsem, že někdo řekl něco nemístného nebo tak a…“

„A že jsem se urazila a odešla,“ doplnila si větu za mě. „To se nestalo, musela jsem to s Jacobem, vyřídit, jinak by nedal pokoj - přestože mi ho nedá ani teď,“ řekla jakoby spíš jenom pro sebe.

„Pokud tě nějak obtěžuje, tak to s ním můžu vyřídit sám,“ nabídl jsem se ochotně.

„To by bylo sice neskutečně milé, ale ne. Bohužel nevíš, o co tu jde a vlastně se to ani nesmíš dozvědět,“ dodala, a tak jsem tedy dál nevyzvídal. Když to nesmím vědět, tak mi do toho asi opravdu nic není. Zastrčil jsem si ruce do kapes a společně jsme se blížili k hloučku našich spolužáků, kteří se skvěle bavili kolem rozhořívajícího ohně.

„… co takhle strašidelné historky?“ přihodil Mike a já nějak netušil, o čem se dohadují.

„To by nemuselo být marné, jenom aby se tu potom někdo nebál,“ podotkl Paul a začal se smát a přitom pokukoval po holkách, které to okamžitě vzaly osobně.

„Jen aby ses nebál ty sám, machře…,“ odsekla mu Monica a až potom si všimla mě a Bell, jak se vracíme k té malé společnosti a vrhla na nás dost nenávistný pohled. Tedy, ne na nás, ale jenom na Bellu. Jenom jsem si pozdechl a společně s Bellou jsem si sedl na kmen padlého stromu, který teď posloužil jako trochu nepohodlná lavička.

„Edwarde, znáš nějaké strašidelné historiky?“ zeptal se mě hned Mike.

„Možná jednu nebo dvě. Proč?“ Díky tomu, že jsme přišli trochu později, jsem nějak nebyl v obraze, o čem se tu bavili, a tak jsem neměl ani zdání, proč se mě na tohle ptá.

„No, obvykle se u táboráku vypráví různé historky, tak proč ne zrovna ty strašidelné? Holky se hrozně rády bojí, i když to nechtějí přiznat,“ odpověděl mi místo něj Paul. Monica se po něm znovu zlostně podívala, ale potom se znovu obrátila mým směrem, a když zjistila, že jsem se na ni v ten okamžik na chvíli podíval, hned se na mě usmála.

„Není to špatný nápad, ale já jsem hrozně špatný vypravěč,“ snažil jsem se z toho vycouvat.

„Co blbneš, brácho,“ ozval se hned Emmett, „ty a špatný vypravěč? To si ze mě děláš legraci, ne? Z fleku bys mohl s tou svou fantazií napsat klidně i nějaký nový bestseller,“ namítl a já se jenom ošil, tohle nebylo zrovna příjemné.

„To si nemyslím,“ odporoval jsem mu a pohledem jsem vyhledal Alice, která seděla hned vedle něho, a snažil se jí naznačit, aby Emmetta a tu jeho nevymáchanou hubu trochu krotila.

„Vážně jsi až takový vypravěč?“ zeptala se se zájmem Bella, která doteď seděla mlčky.

„Emmett trochu přehání, tak jako vždy,“ namítl jsem, přestože mi Bellin zájem imponoval.

„To je škoda, mohls´ nám říct nějaký strašidelný příběh… já se docela ráda bojím,“ přiznala a trochu mě tím překvapila. Bella totiž nevypadala na někoho, kdo se rád bojí.

„Takže, kdo tedy začne?“ ozval se znovu Mike, který se snad už nemohl dočkat, až se začne vyprávět. Potom mě však, při pohledu na něj, něco napadlo. Bylo to spíš tím, že Rose seděla vedle něj. Možná si myslí, že ji strašidelné historky opravdu vyděsí a ona potom bude hledat útočiště u něj, ale to se spletl, Rose hororové příběhy přímo miluje.

Slova se hned na to ujal Paul, a tak jsme všichni se zatajeným dechem čekali, co za historku začne vyprávět. Tajemnou náladu k tomu všemu dokresloval i praskající oheň.

„Je to už dávno, ale vážně se to stalo. Legendy neumírají a tahle obzvlášť ne. Vypráví o dvojici, která se setkala s podivnou skupinou lidí měnící se ve vlky…,“ začal Paul vyprávět a já si jenom všiml nevěřící pohledu mých sester, avšak s Monicou nebo ostatními z přítomných to nic nedělalo. Asi tenhle příběh znali, přesto nechali Paula, aby pokračoval. „… tato dvojice žila zde. V této malé rezervaci. Podle příběhu se lišili od místních lidí žijících v okolí… byli neskutečně krásní, jako samotní bohové. Svým dokonalým vzezřením však místní lidi trochu děsili. Nejvíc se lidé báli jejich očí, měly prý krvavě rudou barvu. Ale to vždy jenom někdy, časem jim oči tmavly, až je měli černé jako noc a z ničeho nic - měli je opět červené jako proudící krev. Tehdy mizeli lidé a díky tomu vznikla tahle legenda… Místní jim říkali Studení…,“ promluvil do ticha kolem ohniště Paul a já jsem jenom pozoroval, jak ho všichni se zatajeným dechem poslouchají.

Pohled mi sklouzl až k Belle. I ona sledovala Paula a jeho vyprávění, avšak nezdálo se, že by sledovala jenom jeho, vypadalo to, jako by se dívala přes něj. Do tmavé dálky za jeho zády.

„… Lidé se jich báli, ale pojednou mizení lidí ustalo a lidé se uklidnili. Nevěděli, komu za to vděčí, ale děkovali mu. Tajemný pár Studených však na tomto místě zůstal, ba dokonce se k nim ještě několik, jim podobných, přidalo. Říká se, že snad dokonce založili i tuto vesnici. Jejich oči stále nedávali místním spát, ale pokud dokázali zajistit lidem jídlo, byli vítaní.

To však neplatilo pro cizince, kteří sem o století později přišli. Byli místním lidem vcelku podobní, ale na rozdíl od nich, nerespektovali Studené. Vyvolávali s nimi spory a potom… začali mizet, pomalu, jeden po druhém se tito cizinci stávali pouhou vzpomínkou. Avšak ani tehdy to nemělo skončit.

Tvrdí se, že smrt těchto cizinců přišli jejich bratři a sestry potrestat. Do vesnice měla přijít tlupa obrovských vlků. Měli být větší než stojící dospělý muž a měli zaútočit na studené. Lidé je začali před těmito stvořeními bránit a vlci nakonec ustoupili. Místní se začali radovat, že porazili nepřítele a vskutku, vlci se už neměli vrátit. Místo nich do vesnice přišla dívka. V černých očích jí plál oheň, toužící po pomstě, ale novou bitvu nevyvolala. Slíbila však Studeným, že tohle není konec, oni že budou nadále poblíž a budou doufat v pomstu za smrt svých blízkých.

Tehdy byla ve vesnici naposledy prolita krev, když byla ona dívka zabita. Na vlčí bojovníky se časem skoro zapomnělo, jenom tahle legenda má připomínat, co se tu v minulosti stalo. Avšak časem i z lidských příběhů začali mizet Studení. Jako by se po nich po čase slehla zem. Nikdo nevěděl, kam zmizeli a jestli se ještě někdy objeví, přesto lidé tuto vesnici neopustili. Pomalu tu lidí přibývalo a vesnice se stávala příliš těsnou. Mladí lidé se vydali dál do vnitrozemí, kde narazili na podobnou vesnici. Spřátelili se s místními a usadili. Říká se, že tehdy vzniklo skutečně Forks,“ dokončil svou řeč Paul.

Chvíli bylo kolem ohniště ticho, jak každý vstřebával zážitky z Paulova vyprávění. Bylo to vskutku strašidelné, ale na mě tu působilo snad ještě o trochu víc, než na sourozence. Mohla to být pravda? Mohli Studení skutečně existovat? Byli to upíři? Hlavou se mi honila spousta otázek.

„Co se stalo s těmi vlčími válečníky?“ zeptala se Alice, a tak mě znovu donutila vnímat.

„Nevím, někdo tvrdí, že odešli, ale jiní mají za to, že jsou stále na blízku a čekají na chvíli, kdy budou moct splatit svoje nevyřízené účty,“ odpověděl Mike a znělo by to dokonce věrohodně, kdyby se na konci nezačal smát.

„To ale není srandovní,“ odsekla mu Alice.

„Nesmíš mu věřit, rád žvaní a zvlášť, když se bojí,“ řekla jí Monica. „Slyšela jsem ten příběh taky. Dokonce je prý možnost, že ten lid, na který místní narazili, byli potomci těch vlků a to by znamenalo, že jejich potomci jsou stále ve Forks,“ dodala vážně.

„Proč by tu ale zůstávali, když Studení odešli?“ položil jsem jim logickou otázku.

„Třeba čekají, až se vrátí. Nebo třeba Studení vůbec neodešli, možná se naučili nějak maskovat,“ navrhl řešení toho problému hned Jasper.

„Jasně, zamaskovat neskutečnou krásu. Cha-cha… to jako, že by šli na plastiku, nebo co?“ začal zase nesmyslně plácat Mike. Když jsem se na něj však podíval, musel jsem uznat, že se skutečně bojí. Ten strach z něho doslova čišel.

„Snad se nebojíš, že by se tu mohl nějaký Studený objevit a třeba se ti zakousnout do krku?“ usmála se na něho nevinně Monica a během chvíle došla až za něho a aniž by ji Mike předem postřehl, sklonila se k jeho krku, jako by ho chtěla kousnout.

To na Mika bylo skutečně moc a s výkřikem vyskočil na nohy. Všichni u ohniště se z jeho vystoupení skvěle bavili, jenom Mike byl pěkně naštvaný.

„Tohle ti nedaruju!“ vyhrožoval jí. „Ale tak fajn, když všichni těmhle báchorkám tak věříte, dělejte, jak myslíte. Protože podle toho, co tady Paul říkal, by tady mezi námi musel jeden ze Studených sedět,“ řekl z ničeho nic vážně Mike a všichni na něho zaraženě koukali. Pak ukázal na Bellu. „No, co říkáte, je krásná, mladá a inteligentní, podle té báchorky musí být jasně upír!“ vykřikl a Bella vedle mě sebou znatelně škubla.