7. kapitola - Schválnosti

 Edwardův pohled

„Nemohl jsem to vydržet. Musel jsem odejít. Vždyť jsem zabil všechny, které jsem měl rád a to nepočítám ani ty lidi, které jsem vůbec neznal. Svou matku hned při porodu, jediné, co mi po ní zbylo, je její fotka a její poslední myšlenka na mého otce, kterého jsem nikdy dřív nepotkal. Byl jsem vychovávaný svou pratetou, ke které má matka utekla, když zjistila, že je těhotná. Věděla, že její těhotenství není normální, a tak odjela k tetě na vesnici, kde chtěla v tichosti donosit své dítě.

Teta však zrovna ve vesnici nebyla, a tak tam má matka pár týdnů hospodařila sama, dokud jsem se neprodral na svět. Pamatuji si zmučený obličej mé matky, její hřejivou náruč, v které mě o pár dní později našla teta, která se vrátila z cest. Mou matku, Katherine, pochovala a mě vzala do své péče. Viděla, že nejsem normální. Rychle jsem rostl a lidské jídlo mi moc nechutnalo. Do svých sedmi let, v kterých jsem vypadal na patnáct, jsem neochutnal lidskou krev.

Pak se ale stala ta nehoda. Teta pracovala na zahradě, jako už tolikrát a já kosil trávník, když se poranila o kámen. Vůně krve, která se řinula z její ruky, mě přinutila udělat hrozný čin. Zbytek svého života jsem se snažil zapomenout na její mrtvé tělo ležící v mém náručí. Seděl jsem tak pár hodin a pozoroval její vyděšený výraz a bezkrevnou tvář. Nemohl jsem uvěřit tomu, co se ze mě stalo za zrůdu. Nenáviděl jsem sám sebe, ale poprvé za svůj život jsem věděl, kdo jsem. Konečně jsem zjistil, proč jsem tak jiný, než ostatní děti ve vesnici. Proč se s nimi nemůžu vídat a proč jsem silnější a rychlejší, než oni. Byl jsem upírem. Tehdy jsem moc nevěděl, co to znamená, ale moc dobře jsem si uvědomoval, že bych měl z vesnice, co nejrychleji zmizet. Nechtěl jsem, aby si vesničané mysleli, že jsem svou tetu zabil, a tak jsem po vsi rozhlásil, že odjíždíme, v noci pak zakopal tetino tělo na její zahrádce a odjel.

Po světě jsem cestoval dlouhá léta a snažil se najít muže, který mohl za mé narození. Byl jsem rozhodnutý, že se za matku pomstím. Vždyť, co to může být za člověka, když zneužije ženu a pak ji opustí? Zároveň jsem však chtěl poznat svého otce, který mi vdechl život. Nevěděl jsem však, kde jej najít. Cestoval jsem po Spojených státech, chodil z města do města, ale nenarazil jsem ani na jedinou stopu. Nevěděl jsem, kde kdysi má matka žila a nevěděl jsem ani nic o mém otci. Jenže pak mě potkalo obrovské štěstí. Narazil jsem na muže, upíra. Tedy on si spíš všiml mě.

Vzal mě do svého domu, kde pobýval se svou družkou a vše mi vysvětlil. Řekl mi, že jsem poloupír. Nerozuměl jsem tomu, jak mohl vědět, co jsem, ale on mi vysvětlil, že jeho dcera je stejná jako já. Pak jsem v jeho pracovně spatřil ten obraz, kde jsem poznal svého otce. Rozhodl jsem se tedy vydat se sem, abych ho poznal.

Když jsem dorazil do Volterry, akorát bylo město bombardované a všude po ulicích leželi zranění lidé. Neovládl jsem se. Ta krev voněla tak krásně. Musel jsem se nakrmit, což mi pak značně usnadnilo přístup do hradu. A ten zbytek už znáš,“ zakončil jsem své vyprávění a pozoroval Bellinu tvář. Její hnědé oči měly ve slunečním svitu světlý nádech a dělaly jí ještě krásnější. Na čele se jí usadily vrásky z hlubokého přemýšlení.

„T-ten upír, kterého jsi potkal, byl to…?“ Bella nedokázala dokončit větu a úpěnlivě se na mě dívala. Možná doufala, že její teorii nepotvrdím

 „Ano, byl to tvůj otec,“ přitakal jsem a pozoroval v jejích očích tak hlubokou něhu. „Vyprávěl mi o tobě. Jak moc by tě chtěl znovu vidět. Vyprávěl mi, jak to bylo těžké, když ses vdala, ale našel si ženu, Elise, s kterou je velmi šťastný a věř mi, že Elise je opravdu velice milá. Věřím, že by se ti líbila.“ Najednou se však v jejím výrazu něco změnilo.

 „Našel si ženu?“ zeptala se hlasem ostrým jako břitva, až mi šel mráz po zádech.

„Ano, jmenuje se Elise a je…“ začal jsem pomalu, ale ani mě nenechala domluvit.
„Tak on si našel novou ženu? A na maminku zapomněl? Nechci macechu, i kdyby byla sebevíc příjemná. Nikdo mi matku nahrazovat nebude. Však já jí ještě ukážu.“ Během svého tichého mumlání vyskočila na nohy a začala přecházet sem a tam. Vypadalo to, jako by zapomněla, že jsem tam s ní.

„Isabello?“ Chytil jsem ji za ruku a přiměl zastavit. Vrhla po mě nevraživý pohled, a tak jsem ji ihned raději pustil a zvedl ruce nad hlavu.

„Promiň, nechtěl jsem tě rozrušit, ale měla bys Elise nejdříve poznat, je opravdu moc milá.“

„Nech mě na pokoji. Vůbec nevíš, o co jde!“ vykřikla a utekla ze zahrady pryč. Ve dveřích se srazila s Arem, který jí jen taktak stihl uhnout, jinak by ho snad srazila. Otec se za ní otočil a chvíli ji pozoroval, ale pak došel ke mně.

„Řekl jsi jí o Carlislovi a Elise?“ vytušil důvod Bellina rozrušení.
„Ano. Ptala se mě na můj život před příchodem do Volterry. Asi jsem to na ní neměl takhle vybalit.“ Litoval jsem, že jsem raději nedržel jazyk za zuby a nenechal tuto novinku na Arovi nebo samotném Carlislovi.
„Udělal si dobře. Stejně by se to časem dozvěděla, a tak je lepší, když to předem rozdýchá, než kdyby o tom nevěděla a my ji postavili před hotovou věc. Je silná, vypořádá se s tím.“
„Divím se, že jsi tak klidný. Pochybuji, že se bude Elise snažit poznat. Už teď jí tu vyhlašovala válku.“
„Taková Bella není. Neublížila by mouše,“ protestoval otec.
„Věřím ti, ale možná bys s ní mohl promluvit. Opravdu se nezdála nadšená.“

„A ty jsi byl nadšený, když jsi zjistil, že máš macechu?“ optal se mě otec. Znervózněl jsem. Nebyl jsem rád, že se otec oženil a na mou matku dočista zapomněl, ale když jsem poznal Bellu, musel jsem uznat, že krásnější macechu jsem mít nemohl. Měli jsme toho tolik společného.
„To jsem nebyl, ale aspoň se jí snažím poznat a ne se mstít, že jsi s ní a ne s mou matkou,“ snažil jsem se bránit.
„Je mi líto, jak jsem se zachoval k tvé matce. Nevěřil jsem, že by mohla otěhotnět.“ V jeho myšlenkách jsem si mohl přečíst, že to myslí vážně, ale také jsem přišel na něco jiného.

 „Ty ses o to pokoušel? Když jsi spatřil malou Bellu, chtěl jsi vědět, jestli dokážeš oplodnit ženu?! A proč si tam tedy nezůstal? A nezjistil, že je to možné?“ křičel jsem na něj vztekle.

„Edwarde-,“ snažil se mě uklidnit otec, ale já ho nenechal.
„Má matka by teď žila, kdybys ji neopustil. Jak jsi mohl za dva dny poznat, jestli jsi schopný zplodit dítě?!“
„Musel jsem se vrátit. Nemohl jsem zůstat u lidské ženy. Má garda, má čest… Nešlo to.“

„Tvá čest? Nezůstal si s ní, jen kvůli tvému postavení?“ zašeptal jsem nevěřícně.
„Pochop mě, opravdu jsem nemohl zůstat.“ Jeho myšlenky byly kajícné. Mrzelo ho, že mou matku opustil a nechal ji samotnou napospas těhotenství s upírem.

„To už je teď vlastně jedno. Stejně bys ji nedokázal zachránit. Nedokázal to ani Carlisle s Bellinou matkou,“ povzdechl jsem si a odešel ze zahrad do svého pokoje.

Procházel jsem chodbami a nemohl si nepovšimnout, že se mi spousta upírů, které jsem potkal, klaní. Bylo to zvláštní. Nikdo se na mě nedíval skrz prsty, ba naopak. Zdálo se, že si mě tu lidé váží a nepřijde jim zvláštní, že se živím krví. Oni jsou totiž stejní. Carlisle mě navedl na vegetariánský styl života a já o něm stále uvažuji, ale proč si dobrovolně odepřít tu lahodu v podobě lidské krve a nechat se trýznit žízní, která ani po nakrmení nezmizí? Ne to není nic pro mě. Ale nemůže to být zas tak hrozné, když tuto dietu Carlisle a Bella dodržují.

Z přemítání o způsobu svého věčného života mě probral až dárek, který ležel na mé posteli. Byl tam zelený plášť a na něm ležel lísteček.
Když už patříš do naší rodiny, tak se vším všudy.

Vzal jsem zelený plášť do rukou a stále pozoroval lísteček. Všiml jsem si, že upíři okolo nosí různé pláště. Možná, že Arovi nejbližší nosí zelené. Zajímalo mě, kdo ho poslal, ale ať už to byl kdokoliv, byl jsem mu neskonale vděčný, že mě přijal do své rodiny. Přehodil jsem si plášť přes sebe a rozhodl se, že sám jsem prožil většinu svého života a tak se nebudu zavírat ve svém pokoji, ale půjdu se projít po hradě a zavítám třeba do trůnního sálu, abych poděkoval za plášť, který mě zařadil mezi členy rodiny.

Vyšel jsem z pokoje a s úsměvem na rtech jsem vyrazil směrem k trůnnímu sálu. Potkal jsem pár upírů, kteří se na mě hrozně divně dívali, ale jejich myšlenky nic nenaznačovali, a tak jsem šel v klidu dál. Došel jsem až k trůnnímu sálu, odkud se ozývala nějaká debata. Zřejmě jsem se na pokoji zdržel déle, než jsem si myslel, protože jsem mezi diskutujícími hlasy zaslechl i otce a Bellu. Řešili, jak se vyhnout následkům, které do země přivedla válka.

Chtěl jsem nepozorovaně proklouznout dovnitř a sledovat, jak to tady ve Volteře chodí, ale jakmile jsem vešel, všechny pohledy se stočily ke mně a sálem se rozhostilo naprosté ticho.

 „Ehm, chtěl jsem se jen za vámi podívat. Klidně mohu znovu jít,“ řekl jsem a ukázal ke dveřím.
„Ne, to je v pořádku synu. Můžeš se k nám připojit,“ vzpamatoval se první Aro a vyšel mi vstříc. Zkoumavě si prohlížel můj plášť, ale nic neřekl. Jen jeho myšlenky byly poněkud zmatené. Dovedl mě ke svému trůnu, kde jsem se postavil vedle Isabelly, které už znovu na tváři pohrával úsměv. Jakmile si Aro sedl, sklonila se k němu a něco mu řekla. Neslyšel jsem, co to bylo, ale když se Bella narovnala, chytila mě za ruku a odváděla mě z místnosti. Její dotek byl víc, než příjemný, ale nechápal jsem, proč mě vede pryč, když otec řekl, že tam mohu být.

„Co se děje?“ ptal jsem se zmateně.
„Máš zajímavý vkus, ale všichni tady nosíme černé pláště, i když už se delší dobu snažím o změnu,“ smála se Bella.

„Ale, tohle mi někdo nechal v pokoji se vzkazem, že když patřím do rodiny, tak se vším všudy,“ pokrčil jsem nechápavě rameny.
„Tak v tom případě si z tebe někdo pořádně vystřelil. Na, tady máš plášť, takovýhle nosí Arovi nejbližší. Mohl sis všimnout, že čím je upírovo postavení vyšší, má tmavší plášť. A ještě něco ti poradím. Hlídej si tu záda, zdejší obyvatelé mohou být závistiví, mě můžeš věřit,“ mrkla na mě a vrátila se stejnou cestou zpět do sálu. Poslední, co jsem viděl, bylo, jak za ní vlál plášť barvy noci.

Bellin pohled

Tak otec si našel novou ženu? Proč mi o tom neřekl? Proč se to musím dozvědět od někoho cizího? Vlastně ne, od mého nevlastního syna. Bože, jak můžu mít nevlastního syna, který je jen o pár let mladší než já? Stále ve mně přetrvával pocit, že se chystá mě připravit o mé postavení, ale to já si přeci nenechám líbit. Jsem Volturiová a s tou není radno si zahrávat.

Moje úvahy vyrušil Aro, který za mnou přišel.

„Mluvil jsem s Edwardem. Prý ti řekl o tvém otci a Elise. Je mi to líto,“ mluvil soucitně a nakonec mě objal. Chtěla jsem mu dokázat, že si cením jeho slov a tak jsem ho objala a políbila.
„Věřím, že to bude dobré,“ zašeptala jsem a opřela si hlavu o jeho hruď.
„Říkal jsem Edwardovi, že by ses nikdy nechtěla Elise mstít.“

„Mstít se? Ale kdepak, Edward je blázínek.“
„Jsem rád, že se na to díváš rozumně. Musím do sálu. Chceme dokončit poradu, kterou přerušil příchod Edwarda.“
„Za chvíli se k vám připojím,“ souhlasila jsem a nechala se naposledy políbit, než Aro opustil naše komnaty. Jakmile se za ním zavřely dveře, zmizel úsměv z mé tváře. Možná by mohl Edwarda trochu více poslouchat.

***

Rozhodnutí bylo jednoduché. Vytáhla jsem jeden ze starých plášťů a přebarvila jej na zeleno. Pak jsem hrozným písmem naškrábala ten vzkaz a dala si záležet, abych po sobě nenechala jedinou stopu. Hned na to jsem se vrátila po bok svého manžela a čekala, kdy se objeví můj roztomilý synáček s krásným pláštěm. Nemusela jsem čekat dlouho a ve dveřích se objevil Edward v zeleném plášti, který dokonale ladil k jeho smaragdovým očím. Celý sál ztichl a Aro celý ztuhl. Edward se začal omlouvat a Aro se ihned vzpamatoval a dovedl svého syna k nám. Jakmile se posadil zpět na svůj trůn, sklonila jsem se k němu.

„Říkala jsem ti, že je blázen. Půjdu mu dát nějaký klasický plášť, hned jsem zpátky.“ Aro přikývl a já vyvedla Edwarda z místnosti. Uvnitř jsem umírala smíchy, ale své emoce jsem musela krotit.

„Co se děje?“ ptal se zmateně.
„Máš zajímavý vkus, ale všichni tady nosíme černé pláště, i když už se delší dobu snažím o změnu,“ smála jsem se a užívala si jeho ponížení.
„Ale, tohle mi někdo nechal v pokoji se vzkazem, že když patřím do rodiny, tak se vším všudy,“ nechápal dál Edward. Bože, on je tak nevinný, až to bolí.

„Tak v tom případě si z tebe někdo pořádně vystřelil. Na, tady máš plášť, takovýhle nosí Arovi nejbližší. Mohl sis všimnout, že čím je upírovo postavení vyšší, má tmavší plášť. A ještě něco ti poradím. Hlídej si tu záda, zdejší obyvatelé mohou být závistiví, mě můžeš věřit,“ mrkla jsem na něj a vrátila se do sálu. Byla jsem se sebou náramně spokojena. Odvedla jsem od sebe pozornost a ukázala, že se ráda o svého nevlastního syna postarám, jako by byl můj vlastní. Jenže milý Edwarde, netušíš, co jsem si pro tebe ještě připravila.

***

Aro o jeho zdravém rozumu pochyboval a to byl můj cíl. Potřebovala jsem, aby si o něm nemyslel, že je dokonalý a na svou choť nezanevřel.
„Neboj se, to se spraví. Třeba se mu jen černá nelíbí,“ pokrčila jsem rameny a pozorovala Ara, který stál u okna a nepřítomně z něj koukal ven.
„Stále mi to vrtá hlavou. Myslíš, že si ho obarvil sám?“
„No a kdo jiný, by to podle tebe mohl udělat? Pochybuji, že by se někdo opovážil. Vědí, že by je stihl trest.“
„Máš pravdu,“ souhlasil se mnou Aro a ulehl ke mně do postele, kde jsme se dále věnovali manželským povinnostem.

Když jsme byli v nejlepším, z ničeho nic se otevřely dveře a v nich stál rozpačitý Edward.
„Já… Omlouvám se. Netušil jsem, že… Vy… Tady… To…“ koktal a snažil se odvrátit svůj pohled jinam. Cítila jsem však, jak civí na mé nahé tělo, které zakrývala deka jen na nejintimnějších místech. Provokativně jsem vysunula nohu a převalila se na bok.
„Potřeboval si něco synu?“ vydechl Aro.

„Ne. Tedy, vlastně ano, ale to počká do rána. Dobrou noc,“ rozloučil se spěšně Edward s pohledem upřeným na mě a rychle vypálil z místnosti.
„Jdu za ním,“ povzdechl si Aro, natáhl na sebe nějaké oblečení a odešel z ložnice. Neobtěžovala jsem se s oblékáním a jen tak, jak jsem byla, přikrytá saténovou dečkou, která zdůrazňovala moje křivky, jsem usnula.

***

Od té doby se mi Edward raději vyhýbal, a pokud jsme se potkali, slyšela jsem, jak se jeho už tak dost rychlý tlukot srdce ještě zrychlil a jeho tváře nabraly rudou barvu. Vždy sklopil zrak a uháněl, co nejdál ode mě. Cítila jsem se velmi příjemně, když jsem viděla, že ho má přítomnost rozptyluje a sám Edward ze sebe dělá vždy pitomce bez mého většího přičinění, tudíž jsem se mu snažila být na blízku. Aro o jeho vyšinutosti pochyboval už od té věci se zeleným pláštěm a jeho časté koktání ho v tom jen utvrzovalo. Musel si myslet, že zplodil retardovaného syna, přitom Edward za to vlastně skoro nemohl.

Zavařila jsem mu to ještě víc, svým dalším fórkem, o kterém nikdo neměl potuchy, že jsem provedla já. Edward se živil lidskou krví, stejně jako zbytek obyvatel Volterského hradu. Jenže nikdo si neschovával své vysáté mrtvoly ve skříni na památku. Tedy vlastně Edward ano, jen o tom nevěděl. Jakmile se totiž celá Volterra nakrmila, vychytala jsem těla, která zabil Edward a dala je do jeho pokoje.

Jednou jsme se s Arem procházeli po hradě a zrovna jsme šli kolem Edwardova pokoje, když nás do našich citlivých nosů udeřil hrozný zápach. Uvnitř jsem se usmála, protože těla na sebe konečně upoutala pozornost.

„Co to je?“ ptal se Aro s nakrčeným nosem.
„Jde to z Edwardova pokoje,“ nakrčila jsem znechuceně nos. Aro otevřel dveře do Edwardova pokoje a následoval svůj nos až do Edwardovy šatny. Otevřel první skříň, odkud na něj vypadlo tělo bez krve. Zděšeně jsem vykřikla a v duchu se za své herecké umění musela pochválit.
„Klid, je to jen mrtvé tělo,“ uklidňoval mě Aro. „Ale co tady dělá?“ ptal se zmateně.
„Co já vím? Třeba si je Edward schovává na památku,“ dodala jsem hystericky a schovala si tvář do dlaní.
„Promiň, vím, že ti vadí pohled na ta zubožená těla.“ Jo, v tom měl naprostou pravdu. Nenáviděla jsem se za to, že jsem takto zneuctila mrtvá těla, ale účel světí prostředky.
„Odklidím je pryč, tak aby o tom nikdo nevěděl,“ rozhodl Aro.
„A já si promluvím s Edwardem,“ dodala jsem rozhodně.
„Neměl bych spíš já?“
„Neboj, zvládnu to. Hlavně se ho na to pak nevyptávej, abys ho zbytečně nerozrušil,“ usmála jsem se na něj přesvědčivě a Aro přikývnul. Popadl mrtvá těla a odnesl je z pokoje pryč. Já se posadila na postel a čekala na svého syna.

Po pár dlouhých minutách se konečně objevil.
„C-co tady děláš?“ ptal se zmateně a díval se na své boty.
„Šla jsem okolo tvého pokoje a dovnitř mě dotáhl hrozný zápach. V tvé skříni jsem objevila těla tvých obětí.“
„Cože?“ ptal se zmateně Edward.
„T-ty si neschováváš těla svých obětí?“ ptala jsem se zmateně.
„Ne, proč bych to dělal?“
„To já nevím, právě proto jsem tu, abych si s tebou o tom promluvila a neboj, tvému otci to neřeknu.“
„Ale já si žádná těla neschovávám,“ protestoval Edward.

„Vážně? Ale co tedy dělali u tebe ve skříni?“ ptala jsem se zmateně a byla na sebe náležitě hrdá. Mohla bych se dát na dráhu herečky.
„To nevím. Možná si ze mě zase někdo utahuje,“ spekuloval Edward.
„To je dost možné. Neboj, přijdeme tomu na kloub, ale tvému otci to raději nebudeme říkat. Moc by se rozrušil a Volterra teď potřebuje vládce při smyslech. Je válka.“
„Dobře. Díky Bello.“
„Není zač,“ usmála jsem se na něj mezi dveřmi a zabouchla za sebou. Však se budeme mít ještě na co těšit. Aro si musí myslet, že jeho syn je blázen a já si upevním své místo po jeho boku. Škoda jen, že celou radost mi kazí malý pocit viny, usídlený v zákoutí mé mysli.