7.kapitola - Kdo zabije jednou je vrah...

03.07.2010 10:52

Bellin pohled:

„Co tím chceš říct, že mu patříš?“ zeptal se trochu zmateně Edward.

„Já nevím. Prostě Aro mě dal Damonovi jako dar, tedy pokud jsem to dobře pochopila, a i kdybych s tebou chtěla odejít, tak nemůžu. Já fakt nevím, jsem zmatená a Damon mi to nechce nijak vyjasnit. Úplně se mi vyhýbá,“ začala jsem si mu stěžovat a přecházela jsem netrpělivě po pokoji.

„Promluvím s ním, uvidíš, že se to nějak vyřeší a budeš moc odejít,“ řekl hned rychle a v mžiku stál za mnou a svíral mě v náručí. Asi si má slova vyložil trochu jinak, než byla myšlena, ale v jeho objetí mi bylo stejně dobře jako za minulých časů a na malou chvíli jsem opět zapomněla na Damona. „Všichni budou šťastní, až jim řeknu, že se se mnou vrátíš domů,“ zapředl mi spokojeně do vlasů.

„Ale já se tam nemůžu vrátit,“ namítla jsem.

„Proč bys nemohla?“ zeptal se překvapeně a přetočil se mi v náručí tak, aby mi viděl do očí. „Pokud to s Damonem domluvím, tak by v tom přece nebyl jediný problém,“ namítl a já si teď uvědomila, že mu to všechno nedochází.

„Edwarde, podívej se mi do očí a řekni, co vidíš,“ řekla jsem klidně a opřela si mu ruce o hruď. Hleděla jsem do jeho zlatých očí a čekala, kdy řekne, co vidí v těch mých.

„Když se ti podívám do očí, tak se dívám do očí osoby, kterou neskutečně moc miluju a s kterou bych chtěl strávit celou věčnost. Tohle přesně vidím,“ řekl a mě hned došlo, že nepochopil, co jsem chtěla slyšet. Povzdechla jsem si a trochu se od něj odtáhla, tohle bude taky pěkně na dlouho.

„Ne, Edwarde. Když se mi podíváš do očí, uvidíš vraha. Já se domů vrátit nemůžu, nejsem pro ostatní dost bezpečná a navíc si všichni myslí, že jsem mrtvá. Tohle bych jim nemohla udělat, chápeš?“ řekla jsem a znovu přešla po pokoji.

„Nejsi vrah,“ namítl.

„Ale jsem, copak to nevidíš? Já jsem už zabila, trápí mě výčitky svědomí a nedokážu se ovládat. Chtěla jsem to zkusit, ale ono to nejde. Vidíš barvu mých očí? Právě teď jsem zabila dalšího člověka. Jsem vrah a na tom se nic nezmění. Nechci být nebezpečná pro nikoho z rodiny!“ řekla jsem už dost neklidně a zastavila se uprostřed pokoje. V zádech jsem cítila Edwardův pohled a měla jsem co dělat, abych se nerozvzlykala.

„Samozřejmě, že tohle chápu. Bello, podívej se na mě,“ řekl, přešel až ke mně a znovu si mě obrátil tak, abych mu viděla do obličeje. Paže mi svíral v rukách a já mu znovu hleděla do těch zlatých očí, které jsem si přála mít i já. „Taky jsem zabil, mnohokrát, moje minulost není jen o zvířecí krvi. Kromě Carlislea, kterému se daří odolávat, každý z naší rodiny někdy uklouzl. Víme, jak je těžké odolávat té vůni, věř mi. A věř mi, že tě v tom rozhodně nenecháme samotnou, kdybys chtěla být jako my, pomohli bychom ti,“ naléhal na mě Edward.

„To já vím,“ špitla jsem.

„Tak vidíš, nic nám nebrání v tom, abys se mnou odjela,“ řekl klidně. „Teď nám nic nebrání být spolu,“ zašeptal, přitáhl si mě do náručí a políbil do vlasů.

„Nejdřív si musím promluvit s Damonem, jenom doufám, že mi znovu neuteče,“ řekla jsem, když jsem si vzpomněla na to, jak se rozhovoru mezi námi vyhýbal. Vyprostila jsem se tedy z Edwardovy náruče a chystala se odejít, když mě zadržel a chytl mě za ruku.

„Počkej, půjdeme spolu,“ řekl a chystal se vyjít se mnou ven.

„Ne, Edwarde… myslím, že bude nejlepší, když si s Damonem promluvím nejdřív já a potom případně ty. Navíc, stejně musím jít na trénink s Felixem,“ zarazila jsem ho a po mém vysvětlení si tedy dal říct.

„Pokud s ním tedy nebudeš mluvit hned po tréninku, tak přijď sem,“ řekl a oba jsme věděli, co to znamená. Edward chce být se mnou a vlastně i já s ním, ale pořád mám takový pocit, že je to špatné, že podvádím Damona, ale jak ho můžu podvádět, když s ním ani nechodím? Vlastně ten samý pocit mám, i když jsem s Damonem. Budu se muset rozhodnout, a to co nejdřív.

„Dobře,“ špitla jsem a už jsem chtěla vyjít z pokoje, když mě zadržela má ruka uvězněná v té Edwardově. Potom jsem už byla opět v jeho náručí a on mě líbal. Stále tak opatrně, jako když jsem byla člověk. Opět se mi začala podlamovat kolena stejně jako tehdy, když mě poprvé políbil. Bylo to stejné a zároveň jiné. Automaticky jsem mu prsty zajela do vlasů, a tak se k němu ještě víc přitáhla. Všechno, co jsem teď dělala, šlo tak nějak mimo mě.

„Promiň, už musím jít,“ odtáhla jsem se od něj ve chvíli, kdy mi došlo, co dělám.

„Opravdu?“ zamručel a nechtěl mě pustit. Já jsem mu však teď nemohla vysvětlovat, proč musím pryč a tak jsem trochu zabrala a jeho sevření kolem mého pasu povolilo.

„Musím,“ odpověděla jsem mu možná až moc tvrdě, což jsem si uvědomila ve chvíli, kdy se na mě ublíženě podíval. Ještě jsem ho tedy pohladila po tváři a raději ruku i rychle stáhla, nebo by mě přinutil tu s ním zůstat, ale já jsem přece byla ještě před chvíli rozhodnutá, nemotat jim hlavy planými sliby, dokud bych si nebyla jistá, co ke kterému z těch dvou cítím. A jak vidím, tak se to zrovna moc nepovedlo.

***

Zamyšleně jsem se tedy vydala do haly, kde jsem podvědomě čekala rozzuřeného Felixe, protože jsem ho poslala i s tréninkem do háje. Nechtělo se mi tam, ale tak, stejně tam budu muset, tak ať už to mám rychle za sebou, potom budu ještě muset najít Damona, abych se ho zeptala na ten dar, tedy spíš na sebe.

„To je dost, že jdeš,“ řekl přísně Felix a zamračeně si mě měřil.

„Říkala jsem ti, že se opozdím,“ odporovala jsem mu a v klidu jsem si odvázala plášť, který jsem u stěny odložila na zem a pomalým krokem jsem se vydala doprostřed sálu, aby to mučení mohlo začít, protože trénink s Felixem se nedal jinak než mučením nazvat. Tedy kromě toho, že to byla otrava.

„Nebuď drzá, nejsi jediná, kdo se tu učí a rozhodně je tu víc novorozených, kteří by dali nevím co, aby se mohli učit ode mě,“ řekl namyšleně a já jenom pokrčila rameny. Tuhle písničku jsem znala nazpaměť a nebylo to jenom proto, že jsem upír, ale protože to opakuje pořád. Stále jsem však nepřišla na to, proč se ke mně chová ještě víc nepřátelštěji než k ostatním.

„Tak tedy zaútočte, mistře,“ odpověděla jsem mu cynicky a z kouta, kde čekal Nikola, aby mohl náš trénink mého štítu začít, se ozvalo uchichtnutí. Byla jsem naštvaná, ale ne na Felixe a to, jak se ke mně chová, na to už jsem si dávno zvykla, ale na to, že jsem dovolila Edwardovi mě políbit a musela jsem si tu zlost na někom vybít.

„Abys nelitovala,“ procedil přes pevně semknuté čelisti a dal se do boje. Už mě moc nenapomínal, ale rozhodně to nepřeháněl ani s chválou. Jeho připomínky byly spíš věcné a typu: „Tu ruku výš!“, „Už bys byla mrtvá!“ a v tomto smyslu dál a podobně. Což se ani dneska nezměnilo a tím, že jsem mu zdařile odrážela rány, přidával na razanci a po chvíli se mu podařilo mě odhodit přes půl sálu, až jsem se rozplácla na zemi.

Nasupeně jsem se tedy zvedla z podlahy a zaútočila na něj sama, ale opět se projevila jeho letitá praxe a bez problému se mi vyhnul a mohli jsme v našem tréninku pokračovat. Pomalu se mi tak dařilo upouštět od toho naštvání.

K boji jsme využívaly celou plochu haly a tak se sem tam musel i Nikola přemístit, když náš boj zasáhl do jeho klidného prostranství, odkud mě v klidu zadumaně pozoroval. Docela by mě zajímalo, na co tím věčným koukáním přišel. Konečně bych se totiž mohla naučit používat štít při boji, abych to Felixovi jednou ukázala a na zemi skončil on místo mě.

„Felixi,“ oslovil ho klidně Nikola a odloupl se od stěny. Felix se zastavil v půli útoku a naštvaně se podíval na Nikolu, který k nám pomalu přicházel. Bylo mi jasně, že zrovna Felixovi překazil skvělou ránu, protože už podle postoje to byl jeden z těch, které jsme spolu nikdy netrénovali, a já bych nevěděla, jak ho odrazit a skončila bych na zemi.

„Tak, co budeme dělat my?“ zeptala jsem se a odhrnula si z obličeje neposedný pramen vlasů, který jsem zastrčila za ucho a netrpělivě čekala, co vyzkoušíme dnes.

„Nic zvláštního, zkusíme to samé, co včera a potom něco přidáme, pokud všechno půjde dobře,“ řekl a já jsem se na něj usmála, tréninky s ním byly v pohodě, protože byl z jiného těsta než Felix a jen tak ho něco nerozhodilo.

„Dobře,“ souhlasila jsem.

„Tak tedy začneme,“ řekl a já zavřela oči, abych se mohla ještě víc soustředit na ten štít v mé hlavě, protože jsem chvíli na to ucítila ty drobné jehličky. Cítila jsem ostatní dary, jak útočí na můj štít, ale už jsem si na tohle cvičení zvykla, takže jsem si netiskla prsty spánky, aby ty jehličky zmizely.

Po chvíli jsem dokonce i otevřela oči a dívala se upřeně do těch Nikolových, ten si stále něco mumlal a sem tam kolem mě prošel. Po chvíli vytrvalého působení cizího daru ty jehličky zmizely a já se na Nikolu vítězně usmála, ale jenom malou chvíli, na to ty jehličky na můj štít zaútočili znovu a s ještě větší intenzitou, až jsem se zamračila a na čele se mi vytvořila vráska. Tohle ještě nikdy nezkoušel a já byla odhodlána ten tlak vydržet, ale pomalu mi docházely všechny síly. Už jsem byla připravená si znovu přitisknout prsty na spánky, když tlak opět povolil.

„Fajn, to by šlo,“ řekl si, jako by sám pro sebe Nikola a tak jsem to brala jako pochvalu, tak jsem se na něj usmála. „Teď by to chtělo něco…,“ zamyslel se a já čekala, co z něj vypadne. Kromě našich rozhovorů na chodbě jsme se bavili jenom kvůli tréninku. „Jaká škoda, že tu teď s námi není Demetri, že Felixi? Tvůj dar by se tak dobře testoval, kdyby tu s námi byl,“ povzdechl si.

„No a kde je?“ zeptala jsem se jako by nic. Možná, že se brzy vrátí a potom budeme trénovat nějak důkladněji.

„Tam, odkud už se vrátit nemůže,“ odsekl mi Felix a já opět nechápala tu nevraživost v jeho hlase. Otočila jsem se po něm a Felix se měl pomalu k odchodu, zdálo se, že ho tu pěkně nudíme.

„Co tím chtěl říct?“ zeptala jsem se, když Felix zavřel dveře z venku.

„To co řekl. Demetri byl na jedné misi. Nebyla vůbec obtížná ale byla hodně zdlouhavá. Měl někoho hlídat, ale když dohlížel na dodržení zákonu a tím pádem i na potrestání za jeho nedodržení se dostal do křížku s několika dalšími upíry a zbyl z něj jenom prach,“ vysvětlil mi stručně a mě to tak trochu připomnělo toho upíra, co měl hlídat Victora. Ale…

„Kde byl na té misi?“ pokračovala jsem ve vyzvídání znepokojeně.

„Nevím to přesně, tehdy jsem byl taky někde mimo, ale mám pocit, že to bylo někde v Irsku nebo tak nějak,“ odpověděl mi a já zalapala po nepotřebném dechu. Takže je to pravda. Kolik bych potřebovala důkazů, abych se ujistila, že ten upír, kterého Edward s rodinou zabili, byl Demetri.

„Co se stalo?“ zeptal se, když zpozoroval můj překvapený a zároveň zděšený pohled.

„N-nic, já jenom, asi vím, o koho jde,“ přiznala jsem po chvíli.

„Víš? To není možné, ty jsi přece z Atlanty a tam moc našich není, protože jak víš, svítí tam slunce, na které nemůžeme.“ Mluvil s úsměvem a pořád mu to tak nějak nedocházelo. Je vidět, že tady o mně moc lidí pravdu neví. Asi jenom Damon a Aro s bratry, a nikdo neví, že jsem byla v kontaktu s upíry ještě před přeměnou.

„To je jedno, neřeš to,“ mávla jsem nad tím rukou. „Chtěl jsi něco vyzkoušet, nemám pravdu?“ zeptala jsem se a odvedla řeč jiným směrem. Tedy vlastně ne úplně, ale zajímalo mě, na co by Demetriho potřeboval.

„Chtěl jsem vyzkoušet, jestli dokážeš zaštítit víc věcí. Musím vymyslet nějakou náhradu za Demetriho. Musíme totiž procvičit tvůj fyzický štít, protože psychický funguje, jenom nevíme, jestli se dá zaštítit i někdo další. Pro dnešek tedy skončíme a budeme pokračovat zítra,“ řekl a spolu jsme vyšli z haly.

„Dobře, tak tedy zítra,“ odpověděla jsem s úsměvem, těšíc se na zítřejší den. Každý jsme se fakt vydali na jinou stranu, já si to zamířila zpátky do svého pokoje a doufala, že v tom vedlejším bude Damon, abych si s ním mohla konečně promluvit.

***

„My se už nikde jinde než na chodbě nepotkáme, co?“ vpadla jsem do Nikolovy náruče. Kde ten se tu bere, vždyť šel někam jinam než já, tak jak do něj teď můžu narazit, jak jde směrem od našich pokojů?

„Kde se tu bereš?“ zeptala jsem se zvědavě.

„Vracím se z lovu,“ odpověděl jakoby nic a to mě velmi překvapilo. Trochu jsem se zamračila a Nikolovi to neuniklo.

„Co se děje?“ zeptal se zvědavě. Co se to tu proboha děje? Vždyť jsem s ním teď trénovala, tak proč mi tvrdí, že byl na lovu? To je nějaké divně, rozhodně by to časově nezvládl, skončit s tréninkem a potom ještě lov.

„Vždyť Heidy tu byla s turisty včera,“ řekla jsem první, co jsem plácla a vlastně to byla pravda. Včera jsem se přece sama krmila.

„Máš pravdu, ale já jsem tam nebyl,“ řekl, ale já jsem měla pocit, že jsem ho tam viděla, že stál mezi těmi několika upíry, co mě sledovali, když jsem se sama krmila z toho mladíka, nebo se mi to jenom zdálo?

„A-ha,“ rozhodně musel poznat, že jsem moc přesvědčivě nezněla. „Počkej, a tos byl jako teď venku?“ zeptala jsem se překvapeně, protože jedny dveře kousek od našich pokojů přece jen vedly ven, to jsem si pamatovala.

„No, jo… tak nějak,“ začal se trochu ošívat. Co se to s ním děje?

„Stalo se něco? Vím, že se moc neznáme, ale pokud se něco stalo, tak mi to můžeš říct. Vždyť spolu trénujeme a já ti během tréninku bezpodmínečně věřím, tak bys mi mohl zkusit věřit i ty,“ řekla jsem a on na mě hleděl jako na blázna, Vždyť co jsem řekla? Jenom čistou pravdu.

„Počkej, jeden z nás dvou teď z toho druhého dělá blázna a já můžu s čistým svědomím říct, že já to nejsem,“ řekl a nejistě se na mě usmál. Tím teď ale řekl, že se z něho pokouším udělat blázna.

„No já z tebe rozhodně blázna nedělám. Jenom jsem řekla, že mi můžeš věřit, že spolu trénujeme…,“ začala jsem mu vysvětlovat smysl mých slov, pokud je nepochopil.

„No a v tom bude asi ten háček, já s tebou netrénuju. Jak bych se asi teď mohl vrátit z lovu, kdybych s tebou trénoval?“ zeptal se pochybovačně na to, o čem jsem pochybovala i já, ale tak, jak dokázat pravdu. Podívala jsem se mu do očí a chvíli přemýšlela, než jsem to pochopila.

„Nemohls být na lovu, nemáš tak jasně červené oči jako ostatní,“ řekla jsem vítězně, ale stále mi vrtalo hlavou, proč tvrdí, že spolu netrénujeme, je to divné.

„Když mi teď slíbíš, že nikomu nic neřekneš, tak ti řeknu pravdu,“ řekl.

„Samozřejmě, řekla jsem přece, že mi můžeš věřit,“ slíbila jsem a Nikola mě čapnul za ruku, rozhlédl se po chodbě, jestli neuvidí nějaké nechtěné svědky naší rozmluvy, a když byl spokojen, odtáhl mě do jednoho pokoje a zavřel za námi dveře.

„Tak jaké je to tvoje strašné tajemství?“ zeptala jsem se.

„Zabil jsem…,“ zašeptal a sklonil hlavu.

„Tak to mi dovol, abych se zasmála, tady zabíjí každý,“ řekla jsem trochu cynicky a Nikola se na mě upřeně podíval. Jeho pohled mi však naháněl hrůzu, a tak jsem se na něj přestala usmívat.

„Já ale zabil jenom jednou,“ pokračoval dál šeptem a já jsem raději spolkla další poznámku o tom, že má červené oči a čekala, co z něj dál vyleze. On se však na malou chvíli otočil ke mně zády a něco dělal, když se otočil zpátky, hleděly na mě ty samé oči co před chvíli, ale v něčem byly jiné.

„Jak…?“ zeptala jsem se překvapeně a teprve tehdy se Nikola usmál.

„Jak jsem řekl, zabil jsem jenom jednou a… a naprosto mě to zničilo… jmenovala se Nataša a měli jsme před svatbou, když k nám do vesnice přišel jeden upír… Jako novorozený jsem se neovládl a Natašu jsem zabil…“ vyprávěl a už se neusmíval, tohle je ale hrozné, neměla jsem se ho na to ptát. „Jsem vrah,“ splynulo z jeho rtů po chvíli ticha.

„Nejsi,“ zaprotestovala jsem. Věděla jsem, co obnáší se ovládat a sama jsem v tom selhala a teď mi nezbývá než doufat, že se mi podaří jednou odolat.

„Jsem vrah,“ zašeptal znovu a smutně se na mě podíval svýma zlatýma očima.

Diskusní téma: 7.kapitola - Kdo zabije jednou je vrah...

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek