6. kapitola

Probudilo mě až zavření dveří. Otevřel jsem oči a několikrát zamrkal, abych si zvykl na tmu, která vládla v pokoji. V televizi běžela nějaká reklama a Alice spala vedle mě. V chodbě jsem zaznamenal nějaké hlasy.

„Pšt, nebo vzbudíme Esmé a Carlislea,“ zaslechl jsem Rose, jak šeptá zřejmě Emmettovi.

„Neboj, ti určitě spí a nic neuslyší,“ namítl Emmett. Opatrně, abych nevzbudil Alice, jsem si stoupl a šel za nimi na chodbu. Emmett se už vydal po schodech nahoru, do svého pokoje a Rose šla do kuchyně, kam jsem ji tedy následoval.

„Rose?“ oslovil jsem ji, když zavírala ledničku.

„Ááá… panebože, Edwarde, víš, jak jsem se tě lekla?“ začala trochu vyšilovat, když se uklidnila. Sedla si ke stolu a upila ze skleničky mléka.

„Promiň, nechtěl jsem tě vylekat,“ omluvil jsem se jí.

„To je dobrý,“ řekla už klidněji, „a jak to, že jsi ještě vzhůru? Máma s tátou tu nejsou?“ vyzvídala a upíjela při tom mléko. Sám jsem si do skleničky nalil trochu vody a přisedl jsem si ke stolu. Pokud tedy Esmé s Carlislem nebyli tišší než tihle dva, tak doma ještě nebyli.

„Ne, šli spolu na večeři a…,“ podíval jsem se na hodiny, na kterých se skvěly dvě hodiny ráno, „no a ještě se nevrátili. Ale rozhodně se o ně nebojím, myslím, že na chvíli taky potřebovali jenom chvíli pro sebe. No, ale chtěl jsem se zeptat - Jasper s vámi nebyl?“

„Nebyl, tedy chvíli jsme ho viděli, ale potom jsme se o něj nestarali. Měl svou společnost. A teď, pokud mě omluvíš, tak půjdu spát.“ Dopila mléko, skleničku opláchla a už odcházela z kuchyně. Šel jsem tedy za ní, ale ještě jsem došel do obýváku, kde jsem vypnul televizi, a protože jsem nechtěl budit Alice, tak jsem ji jenom přikryl dekou a sám si šel taky lehnout.

Dny potom pomalu ubíhaly. Byl tu víkend a žádný pořádný plán, co podniknout, jsme jako rodina neměli, a tak jsme si museli vystačit sami. V sobotu jsem se vyhrabal z postele až někdy kolem jedenácté a doma bylo úplné ticho, čemuž jsem se vlastně ani nedivil, když všichni přišli až někdy nad ránem. Jaspera jsem dokonce ani nezaznamenal.

V koupelně jsem si převázal ruku a oblečený jsem se vydal do kuchyně najít si něco k jídlu. Alice ještě spala na gauči, ruka jí visela dolů a její jinak perfektně upravené vlasy se jí neposlušně rozprostíraly kolem hlavy. Ze spaní trochu zamlaskala, a tak jsem se jenom usmál a nechal ji spát dál. Asi se jí zdálo něco pěkného, přestože spaní na pohovce jistě nebylo nic příjemného, jsem zvědavý, jak moc bude nadávat, až ji budou bolet záda.

Došel jsem tedy do kuchyně a nakoukl do ledničky, abych zjistil její obsah, což nebylo nic moc uspokojujícího a jasně to naznačovalo, že se dneska pojede na týdenní nákupy a Alice toho jistě využije k tomu, aby nás nahnala aspoň do jednoho butiku a koupila každému aspoň jednu novou část do šatníku.

Venku tradičně mrholilo, ale pomalu jsem si na to začínal zvykat. Rozhodně jsem nemohl očekávat, že by bylo v nejbližší době snad i pěkně. Vlastně, když se to tak vezme, začínám být za tohle nehezké počasí rád, protože můžu vídat Bellu, přestože jsem s ní už nějakou dobu nemluvil, tedy přesněji od toho incidentu v obchodě. Cordyho jsem taky potom nikde neodchytl, abych ho podrobil většímu výslechu.

„Tos´ mě nemohl vzbudit, když jsi šel nahoru? Víš, jak mě teď bolí záda?“ začala brblat Alice, když došla do kuchyně.

„Promiň, když tys´ byla tak sladká, jak si spala,“ neodpustil jsem si rýpnutí.

„Tak za trest budeš muset… nevím, ale neboj se, něco určitě vymyslím,“ vyhrožovala mi.

„Toho se rozhodně nebojím,“ podotkl jsem a to už do kuchyně vešla i Esmé. Stejně jako já obhlédla zásoby v ledničce a shledala je stejně nedostačující jako já.

„Nedá se nic dělat, bude se muset zajet do obchodu,“ poznamenala a Alice se hned rozšířily oči. Její pomsta za noc strávenou na gauči je vymyšlená, tím jsem si byl jistý a chvíli na to mi to i Alice potvrdila.

Zbytek domu jsme tedy nechali spát a společně jsme vyjeli do blízkého Port Angeles na velký nákup. Alice přesvědčila Esmé, že mě nebude při nákupu potravin potřebovat, a proto mě musí vzít sebou na pochůzku po buticích. A jelikož Alice ví, jak přesvědčovat lidi o své pravdě, Esmé se na mě jenom mučednicky podívala, a tak jsem musel strávit další dvě hodiny v obchodech s oblečením, z nichž jsem si odnesl nové kalhoty a svetr.

Zbytek soboty i neděle uběhl docela rychle. Jasper se vrátil domů dokonce až po našem příchodu z města - prý byl u nějakých kamarádů, no a já se začínal těšit na pondělí a na hodinu biologie. Tedy, ne že bych byl nějaký šprt, to rozhodně ne, na tu hodinu jsem se těšil jenom nepřímo, přímo jsem se totiž těšil na Bellu.

Ale ani teď jsem neměl štěstí, ráno jsme přijeli na parkoviště opět mezi posledními a její auto tam přijelo hned za námi, ale vysedl z něj jenom Cordy, což znamenalo, že Bella opět není ve škole. Monica toho začala opět využívat, sice si teď zachovávala po tom pátečním rande jistý odstup, ale nevěřil jsem, že to bude trvat nějak moc dlouho. Nanejvýš do středy se bude chovat stejně jako minulý týden.

Avšak i tentokrát jsem se trochu přepočítal, jelikož si doopravdy asi uvědomila, že pokud se ke mně nezačne chovat normálně, nebude u mě mít žádnou šanci ani jako kamarádka, natož jako přítelkyně, a tak kolem mě chodila jako po špičkách a týden pomalu a jistě plynul, až tu byl čtvrtek.

„Edwarde, netvař se jako kakabus a važ si toho, co máš,“ napomenul mě při obědě Jazz.

„Vždyť já si vážím toho, co mám. Nevím tedy, kam svými slovy směřuješ,“ namítl jsem a Jasper se dal do obšírného vysvětlování ohledně mé závislosti na Belle. Netuším, kde přišel ke slovu závislost, ale neřešil jsem to. Rozhodně nejsem závislý na Belle. To navíc zní tak divně, jako bych byl nějaký narkoman bez své drogy.

„Pánové, že nevíte, co jsem se dozvěděla?“ přiběhla k našemu stolu Alice a zdála se být velmi nadšená kvůli tomu, co se nám zrovna chystala říct.

„Ne, to opravdu netušíme,“ podotkl jsem a Jasper už Alice odsouval židli.

„Vím, že tím možná nebudete tak nadšení jako já, ale parta plánuje v sobotu návštěvu místní rezervace, nebo jak to tu nazývají. Je tam prý skvělá pláž a všichni se chtějí nějak pobavit, když ještě není tak škaredě, aby se tam mohlo vyrazit,“ řekla nadšeným hlasem a mně bylo hned jasné, že se bude chtít zúčastnit.

„Alice, už jsi jim řekla o tom výletě?“ přišla k našemu stolu nečekaně i Monica.

„Jo, právě jsem je o tom informovala a čekám na jejich reakce,“ odpověděla a mně bylo hned jasné, že se účastnit nechci, jelikož tam bude i Monica a ta jejich parta. Vlastně nechápu, proč mě hned nenapadlo, že ta parta je Monica a spol.

„No, se mnou určitě počítejte,“ souhlasil hned Jazz.

„A ty, Edwarde? Řekni, že s námi pojedeš,“ naléhala na mě Monica.

„Možná tam bude i Bella,“ zašeptala ke mně i Alice. Ta věděla, co na mě bude působit, a tak jsem se svou účastí na výletě souhlasil a Monice tím udělal samozřejmě velkou radost. Pak jsme si museli přisednout k jejich stolu, abychom naplánovali všechny podrobnosti celého výletu.

V pátek jsem se konečně dočkal. Ne konce týdne, ale Belly. Ráno přijela na parkoviště s Cordym a zdála se být zamyšlená. Docela by mě zajímalo, co se stalo, že nebyla týden ve škole. Nezdálo se totiž, že by se mohla po tom incidentu zhroutit.

„Bello, jsem rád, že tě konečně vidím,“ přivítal jsem ji před hodinou.

„Taky tě ráda vidím, co ruka?“ zeptala se zvědavě a dosedla si vedle mě.

„Řekl bych, že už je v pořádku. Carlisle mi ji několikrát zkontroloval a teď už bys to ani nepoznala,“ odpověděl jsem a byl rád, že konečně někdo zaplnil to místo v lavici vedle mě. Docela se mi po Belle stýskalo a to to byl jenom jeden týden, co jsem ji neviděl.

„Tak to jsem opravdu ráda, protože když jsem viděla, že krvácíš…“

„Ne, opravdu to nic nebylo. A… ehm, můžu se zeptat, kdo byl ten muž, s kým jsi odcházela?“ dodal jsem si trochu odvahy, abych se zeptal. Tak nějak jsem tušil, že je to její otec, ale mohl jsem se taky splést a nemusel to být on. Kdo ví.

„Promiň, že jsem vás nepředstavila, to byl Charlie, můj a Cordyho táta. Byl tam ale jenom na skok, a tak mě vzal rovnou i domů,“ odpověděla mi šeptem, protože v tu chvíli přišel do učebny i profesor a začal s dnešní přednáškou a připomínkou na pondělní test, který nám může zajistit body k závěrečné zkoušce.

„… tak, pro dnešek dost o kořenovém systému. Byl jsem totiž požádán ředitelem školy, abych s vámi provedl takový malý test. Tedy, v místní nemocnici se bude příští týden konat odběr krve od dobrovolných dárců a… ano, slečno Swan?“ zastavil svou řeč, když má kolegyně v lavici zvedla ruku.

„Omlouvám se, pane Braune, směla bych odejít na toaletu?“ otázala se ho Bella a Bauer ji poslal mávnutím ruky pryč.

Jen co odešla, rozdal nám profesor mističky s dnešními potřebnými věcmi, mezi nimiž byl i malý skalpel, na který jsme si měli dát obzvlášť pozor, protože měl být skutečně ostrý, a následně nám názorně předvedl na Paulovi, co budeme dělat i my. Vzal si do ruky skalpel a lehce mu přejel po ukazováčku na pravé ruce. Okamžitě se mu tam nahromadila kapka krve a Bauer pokračoval v předvádění naší práce.

Sledoval jsem tu kapku krve a cítil, jak mi začíná hučet v uších. Tohle opravdu nebylo dobré, ale nedokázal jsem od té krvavé kapky odtrhnout pohled. Věděl jsem, co bude následovat, a o to to bylo horší. Avšak nebyl jsem první, kdo to nějak nerozdýchal. První se totiž k zemi skácela Monica a já jsem neměl daleko k tomu, abych ji následoval.

„Haló, slečno Rickman, jste v pořádku?“ začal se strachovat Bauer o Monicu.

„Není mi moc dobře,“ zaskuhrala a profesor už úkoloval jejího spolužáka, aby jí otřel čelo mokrým kapesníkem. Potom ji v jeho doprovodu poslal na ošetřovnu, kde se o ni už měli postarat, a rozkázal pokračovat v původním plánu na tuhle hodinu.

„Pane Cullene, vypadá to, že slečna Swan asi nedorazí, takže budete muset asi úkol splnit sám. Znát vlastní krevní skupinu není nikdy na škodu,“ nezapomněl dodat a já už se chopil skalpelu, abych mohl zadanou práci dokončit, ale v uších mi hučelo čím dál tím víc, po čele mi stékala kapka potu a špatně se mi dýchalo, všude byla cítit rez a sůl.

Moc se mi nelíbilo, že se mi dělá špatně, a přitom ve chvíli, kdy mě ten lupič v klenotnictví postřelil a já krvácel mnohem víc, mi špatně nebylo. Možná, možná to bylo všechno jenom kvůli tomu adrenalinu v krvi, to by vysvětlovalo, proč se mi tam neudělalo nevolno. Ale teď, když se soustředím jenom na tu kapku krve, která mi o mé maličkosti má říct trochu víc, cítím, jak moje tělo na krev, dokonce i mou vlastní, reaguje.

„… pane Cullene, haló! Vnímáte mě?“ zaslechl jsem někde z dálky profesorův hlas. Snažil jsem se k němu otočit, ale nějak jsem nepostřehl, z které strany vycházel. „Odveďte ho někdo na ošetřovnu, evidentně mu také není dobře.“

„Já mu pomůžu,“ nabídl se někdo ochotně a hned na to mi pomáhal si stoupnout. Rozhodně jsem však neměl namířeno na ošetřovnu, to rozhodně nebude třeba. Bude stačit, když se nadýchám čerstvého vzduchu a ta nevolnost mě přejde stejně rychle, jako přišla.

„Dobře, Paule,“ souhlasil profesor a už jsem spolu s Paulem vycházel z učebny na prázdnou chodbu, kde se mi pozvolna dělalo líp, stále to však nebylo ono. Chtělo to čerstvý vzduch, a tak jsem jenom uvítal, když jsme vyšli z budovy ven a mě do tváře uhodil studený vítr.

„Je ti dobře?“ ujišťoval se Paul.

„Jo, už to začíná být lepší, ani na tu ošetřovnu nebudeme muset, já se tady jenom na chvíli opřu, nadýchám se čerstvého vzduchu a ty se můžeš vrátit na hodinu,“ ujišťoval jsem ho a opřel jsem se o budovu školy.

„A jsi si jistý, že je dobrý nápad tě v takovém stavu nechat samotného?“ ujišťoval se. „Víš, já už mám ten odběr krve za sebou,“ řekl a vysmátý vytáhl ruku s drobnou řeznou rankou z kapsy, a přestože už nějakou chvíli nekrvácel, cítil jsem ten odporný zápach.

„Když schováš tu ruku zpátky do kapsy, klidně mě tu potom budeš moct nechat, až mi bude dobře, tak se vrátím,“ slíbil jsem a nakonec si sedl na patník u chodníku a složil si hlavu do rukou. Stále jsem však viděl, jak přede mnou Paul nervózně přešlapuje.

„Paule? Co se stalo, je Edward v pořádku?“ zaslechl jsem z ničeho nic její dokonalý hlas plný starosti. Ach ne, teď tu vůbec nemá být. Uvidí mě zeleného jako nějakou žábu, a jestli jsem kdy měl nějakou naději na vztah s ní, tak ta naděje praskne, jako když propíchnete špendlíkem balónek. A to jsem opravdu nechtěl.

„Jo, je v pohodě, aspoň myslím, udělalo se mu špatně, když jsme si začali odebírat vzorky krve,“ vysvětlil Belle důvod mé nepřítomnosti na hodině.

„Aha a on…?“

„Ne, udělalo se mu špatně ještě před tím, a tak mě Bauer požádal, abych ho odvedl na ošetřovnu,“ odpověděl na Bellinu nedokončenou otázku a pak jsem už jenom periferním pohledem viděl, jak si sedla vedle mě.

„Edwarde, jsi v pořádku?“ zeptala se starostivě a zněla, jako by si oddechla.

„Jsem v pořádku, teď byste se ale měli vrátit na hodinu. Oba dva,“ dodal jsem pro jistotu, že by to některý z nich nepochopil a chtěl tu se mnou přece jenom zůstat. Avšak, asi v mém hlase nezazněla ta notná dávka rozhodnosti, protože mou prosbu uposlechl jenom Paul, když ho Bella přesvědčila, že tam se mnou počká, dokud se mi neudála líp.

„Takže tobě se dělá špatně při pohledu na krev?“ zeptala se zvědavě.

„Asi tak nějak, ale myslím, že nejsem jediný, co?“ podotkl jsem a zvedl hlavu, abych se na ni mohl aspoň podívat. Seděla kousek vedle mě a starostlivě na mě hleděla nádhernýma zlatýma očima.

„Nemám nejmenší zdání, kam tou otázkou míříš,“ odpověděla mi nevinně.

„Ale, já bych řekl, že přesně víš, kam tím mířím. Jakmile jsi jenom zaslechla, že budeme zjišťovat krevní skupiny, potřebovala jsi nutně na záchod a pak už ses nevrátila. No a o tom tvém prazvláštním chování v klenotnictví se asi zmiňovat ani nemusím, že ne?“ připomněl jsem jí naše setkání, při kterých doslova tekla krev a kdy se vždy vypařila jako pára nad hrncem.

„Tak dobře, přiznávám to. Dělá se mi špatně, když vidím krev,“ řekla poslušně, ale přitom se na mě nedívala. Pohled měla upřený někam na druhou stranu placu a na tváři takový zvláštní výraz.

„No vidíš, ale u mě to vlastně není tak, že je mi špatně při pohledu na krev. Teď bych to asi neměl říkat, protože ze sebe udělám naprostého blázna, ale… mně je špatně z toho, jak ta krev voní. Tedy, abych to nějak přeformuloval - je mi špatně z pachu krve,“ vysvětlil jsem a Bella se na mě podívala skutečně velmi překvapeně.

„Smrdí ti krev? Ale jak, jak je to možné? Krev přece nesmrdí - alespoň ne lidem,“ namítla.

„Nevím, jak je to možné, ale vždy mi přijde, jako bych cítil sůl a rez…, je to opravdu divné.“

„Tak to se pak nedivím, že jsi tam nemohl ani chvíli vydržet. Ale už je ti líp, ne? Stejně je ale divné, že se ti neudělalo špatně tehdy v tom klenotnictví, když jsi teď sám podotkl, že mně se špatně udělalo,“ nezapomněla si rýpnout.

„Jo, to je trochu divné, ale možná to bylo tím adrenalinem,“ namítl jsem.

„Aha, adrenalin, tak ten to všechno vysvětluje,“ řekla naprosto vážně, ale přitom nasadila takovou zamyšlenou masku, až jsem se musel začít smát. Nešlo to zadržet a po chvíli se ke mně přidala i Bella. Ten smích byl najednou tak uvolňující, že mi přestalo být úplně špatně.

„A, ehm, můžu se tě jen tak mezi čtyřma očima zeptat, co s tebou ten uplynulý týden bylo?“ zeptal jsem se, když nás konečně ta vlna smíchu přešla a my zůstali vedle sebe sedět naprosto potichu, jako bychom si najednou neměli co říct. A přitom já měl například tolik různých otázek, až jsem jednu z nich přece jen vyslovil nahlas.

„Zeptat se můžeš, otázkou ale je, jestli ti na tvou otázku odpovím,“ odpověděla mi lišácky.

„Dobře. Tedy - odpovíš mi na mou otázku?“ zkusil jsem to znovu.

„Když tak pěkně prosíš, proč ne. V ten pátek toho na mě bylo trochu moc a potom tenhle týden jsem měla nějaké osobní problémy. Tedy… musela jsem na nějakou chvíli vypadnout pryč.“

„Aha,“ řekl jsem velmi inteligentně, jelikož jsem se na žádnou jinou chytrou odpověď nezmohl. Potom mě však něco napadlo a musel jsem si za ten nápad pogratulovat. „Víš, teď mě tak napadlo. Včera jsem u oběda mluvil s Alice, mou sestrou -,“ dodal jsem pro jistotu, že neví, jak se moje sestra jmenuje.

„To je ta malá černovláska, že?“ skočila mi do řeči, a tak jsem jenom přikývl. Je vidět, že přehled přece jen má a není to ta ledová královna, jak si všichni myslí. Já si to nemyslel nikdy.

„No a dozvěděl jsem se, že v sobotu plánuje parta lidí jet do La Push na pláž. A tak mě napadlo, ehm, jestli bys třeba, čistě náhodou, nechtěla jet s námi… klidně bys mohla vzít i bratra,“ dodal jsem hned, protože tak, jak jsem to řekl, to skoro vyznělo jako pozvání na rande.

„Zní to opravdu zajímavě. Myslím, že by to i šlo, ale Cordyho tam asi nedostanu,“ odpověděla kladně a já nemohl uvěřit svému štěstí.

„Dobře, tak sraz je u… u toho obchodu se sportovními potřebami. Paul bere dodávku a já asi Volvo. Ještě nevím, v kolik přesně se bude vyjíždět, ale někdo něco říkal o desáté dopoledne, tak asi tehdy,“ snažil jsem se jí podat veškeré informace o plánovaném výletě.

„A jsi si jistý, že moje přítomnost tam nebude nikomu vadit?“ zeptala se opatrně.

„Naprosto jistý,“ odpověděl jsem jí možná až moc rychle, a tak se Bella jenom decentně usmála. Hned na to jsem si vzpomněl na osobu, která nadšená z Belliny přítomnosti nebude ani trochu, ale tou jsem si nehodlal nechat zkazit den. Tou dotyčnou byla Monica.

„Jak myslíš, budu se těšit, ale asi bychom se teď měli vrátit do učebny. Hodina za chvíli končí a myslím, že Bauer bude mít už i uklizeno, takže by se nemuselo dělat špatně ani jednomu z nás,“ poznamenala a já s ní musel plně souhlasit.

„Máš pravdu,“ přitakal jsem a společně jsme se zvedli a vyšli do prozatím stále tiché chodby a zamířili si to zpět do učebny. Těsně před jejími dveřmi nás odchytilo zvonění, a tak jsme si v učebně jenom posbírali všechny své věci a vydali se na další hodinu.

„Jak dopadla biologie?“ zeptala se okamžitě Alice, když jsem si k ní přisedl na obědě. Zprvu mě velmi překvapilo, že seděla u stolu s Rose a Emmettem, ale poté, když jsem zahlédl Jaspera, jak sedí u dalšího stolu, kde zrovna celému osazenstvu nadšeně něco vypráví a ti ho naprosto bez dechu poslouchají, došel mi důvod toho všeho.

„Myslím, že to dopadlo víc než dobře,“ odpověděl jsem jí a přitom si pořád v hlavě přehrával to, jak Bella přijala mou nabídku společného výletu do La Push. Sice nepojedeme jenom my dva, ale to bylo vedlejší. Důležité teď bylo jenom to, že pojede taky.

„Vážně? A jsi si jistý, že jsi byl na té hodině? Někdo tu prohodil něco o krevních testech, a tak jsem si hned vzpomněla na to, jak ti bývá z krve nevolno,“ řekla a ukousla si ze svého oběda.

„Aha, tak na tohle narážíš. Jo, bylo mi trochu špatně - tedy, víc jak polovinu hodiny jsem byl mimo učebnu,“ přiznal jsem, rozhodnut to dál nerozmazávat. Tohle totiž není zrovna mužné gesto.

„Počkej, a co jsi myslel, že jsem myslela?“ zpozorněla až moc rychle a já si nadával, že jsem raději nedržel tu pusu zavřenou. Teď jí musím všechno říct, tedy ne, že by se Bellina přítomnost na výletě dala nějak zatajit, to by jistě nešlo. Ale už jsem v duchu slyšel všechny ty řeči.

„Nevím, to bylo jen tak. Mimochodem, už se moc těším na ten výlet. Jede se v deset od toho obchodu, že?“ ujišťoval jsem se, jestli jsem Belle podal správné informace. Už jsem se nemohl dočkat zítřka, jako dne, který strávím celý v Bellině společnosti.

„Jo, to je, ale neříkej mi, že jsi tak odvařený z Moniky. Tohle ti totiž nezbaštím. Co se děje?“ zeptala se zvědavě a zabořila mi prst do hrudi jako při nějakém výslechu.

„Fajn, řeknu ti to, ale pšt - nemusí to hned každý vědět,“ klidnil jsem ji. „Nabídl jsem Belle, aby jela s námi a ona přijala,“ řekl jsem potichu a potom jsem málem ohluchl, když mi má milovaná sestřička doslova zaječela do ucha. „Pššššššt!!!!!!!!“ tišil jsem ji.

„Tak to ti, bráško, hrozně gratuluju a už se na zítřek hrozně moc a moc těším. Určitě si to všichni užijeme, jako nikdy žádný jiný výlet,“ řekla nadšeně. Tak, pokud tahle nadšeně reagovala jenom Alice, tak to nechci vědět, jak bude reagovat Rose s Emmettem a celá ta jejich parta. To abych si pořídil raději špunty do uší, než jim to řeknu.