6.kapitola - Nenávidím tě!

Vyšli jsme na zahradu a posadili se znovu na naši lavičku. Demetri s Felixem nám dali trochu soukromí, bavili jsme se o všem možném. Byla jsem ráda za to, že ho mám. Tolik jsem si přála ho udělat šťastným, ale dokud nezjistím, co k němu opravdu cítím, nebude to možné a já to nezjistím, pokud mě Thomas bude stále štvát.

„Alecu?“ řekla jsem a otočila svou tvář k němu. Podíval se mi do tváře a na rtech měl mírný úsměv. Tolik jsem se těch rtů chtěla dotýkat, ale nemohla jsem. Jenom bych mu ublížila a to já jsem nechtěla.

„Ano?“ odpověděl. Odtrhla jsem pohled od jeho rtů a vyslovila nahlas otázku, na kterou jsem chtěla znát odpověď.

„Co si myslíš o Thomasovi?“ zeptala jsem se ho. Potřebovala jsem vědět, jestli přijde Thomas tak nepříjemný jenom mě, nebo na něj má stejný názor ještě někdo jiný.

„Je divný,“ potvrdil mi můj názor na něho.

„Jak to myslíš?“ zeptala jsem se znovu.

„On na tebe kouká, jako bys mu patřila, jako by …“ nedořekl, ale výraz jeho obličeje mi přesně říkal, co jeho slova nedokázala popsat. Thomas se na mě díval jako hladový pes na kost. Jako upír, který se dlouho nekrmil a teď stojí v nákupním centru a vybírá si svou kořist. Nemohla jsem si pomoct a při tom pomyšlení jsem se musela trochu otřást.

„Já vím jenomže…“ ani jsem to nedopověděla a Alec mi skočil do řeči.

„Co?“ zeptal se.

„Otec mi něco tají a já nevím, co.“ povzdechla jsem si. Hned po Thomasovi mi to vadilo nejvíc. Nikdy jsme neměli žádné tajemství, možná to bylo kvůli mému daru, ale teď nějaké existovalo a já jsem ho nesměla znát. Bylo to deprimující.

„Neboj…“ řekl Alec a chytl mě za ruku a povzbudivě mi ji stiskl v té své „…přijdeme na to.“ Jenom jsem se usmála. Ještě chvíli jsme takhle seděli, dokud se na nebi neobjevily první náznaky svítaní,  a nakonec jsem se zvedla.

„Půjdu se podívat do trůnního sálu.“ Doufala jsem, že se konečně všechno dozvím. Alec se zvedl také a potichu mě následoval, pořád jsme se drželi za ruce. Otevřely se dveře, na trůnech jako vždy seděli Aro, Marcus a Caius. Jane tu už taky byla, když si všimla, že se s Alecem držíme za ruce, usmála se. Ale někomu jinému se to asi nelíbilo, protože někdo hrozivě zavrčel. Podívala jsem se směrem, odkud to přicházelo, a všimla jsem si Thomase, jenom jsem se ušklíbla a šla si sednout na svůj trůn. Alec se posadil vedle mě, ale mou ruku nepouštěl.

„Bell,“ pozdravil mě otec a strýcové. Jenom jsem se usmála. A vypnula si štít. Navalily se na mě myšlenky. Otec myslel na svou řeč, Marcus a Caius nad mými dárky. Alec nade mnou a Thomas…

„Vrrr...“ zavrčela jsem. Jenom se na mě zaksichtil a dál se věnoval těm odporným myšlenkám ve kterých jsem hrála hlavní roli. No, tedy ne já, ale moje tělo a ve většině případů jsem byla nahá.

„Okamžitě toho nech!“ zakřičela jsem v myšlenkách, ale měla jsem chuť to zakřičet nahlas. Alec si všiml, že se něco děje a jeho pohled se upřel na Thomase. Oba se navzájem měřili, ale Alec svůj pohled odvrátil, ale pevněji mi stiskl ruku.

„A čeho?“dělal, jako že o ničem neví, když jejich oční kontakt přerušil. I jeho myšlenkový hlas byl takový nechutný, ale bylo slyšet, že se mu něco nelíbí. Podívala jsem se na mou a Alecovu ruku a on v myšlenkách zavrčel. Aha, tak tohle se tomu náfukovi nelíbí. Usmála jsem se na Aleca a potom jsem odpověděla zase Thomasovi, který se mezitím uklidnil, a jeho myšlenky se zase vrátily k původnímu tématu.

„Nemysli na mě, je to odporný!“ znovu jsem ho seřvala.

„Ale nebuď tak zlá,“ řekl a na jeho tváři se objevil ďábelský úsměv. Jak já jsem ho nenáviděla. Chtěla jsem ten úsměv z jeho tváře vymazat, ale neměla jsem k tomu možnost.

„Jestli toho nenecháš, tak tě vykastruju.“ řekla jsem už vážnějším tonem.

„Hahaha…“ vysmál se mi, začínala jsem mít na něj ještě větší zlost. Alec už moji ruku doslova drtil, jak se mě snažil udržet na trůnu, ale já jsem si byla jistá, že pokud toho Thomas nenechá tak mě ani jeho ruka nedokáže udržet. Probodávala jsem ho pohledem a v sále bylo stále větší dusno. Jane si všeho všimla a věděla, že bude nejlepší, když na mě počká v pokoji, kam za chvíli dorazím, tak se s omluvou zvedla a odešla. Budu potřebovat hodně uklidnit jestli to takhle půjde.

„Zavři zobák!“ zařvala jsem a zavrčela.

„Ty bys mě vykastrovala?“ řekl a cukaly mu koutky.

„Jo a s radostí!“ řekla jsem.

„Ty, která se ani neumí prát?“ znovu se mi vysmál. To už jsem se, ale neudržela, vytrhla jsem Alecovi svoji ruku a skočila jsem na něj. Věřila jsem, že mě štít ochrání, ale místo toho jsem dostala ránu do břicha a skončila jsem na druhé straně sálu. Co se to sakra děje? Ptala jsem se sama sebe, jak to že můj štít zase nefunguje? Postavila jsem se a v noze mi nepříjemně zatrnulo. Podívala jsem se dolů a moje kalhoty byly roztrhnuté. Znovu jsem se na něj chtěla vrhnout, ale do toho se už vložil můj otec.

„Isabello!“ okřikl mě.

„Co je!?“ vyštěkla jsem na něj. Teď mě nesmí nikdo rušit, byla jsem rozhodnutá dostat toho parchanta na kolena, aby mě poprosil o odpuštění.

„To by stačilo!“řekl a já na něj jenom koukala, jak na blázna. On si jistě dělá legraci, tohle přece nemůže myslet vážně. No, asi to muselo ale vážně vypadat divně, když jsem se na Thomase jen tak vrhla, ale muselo ho přece napadnout, že mě nějak svými myšlenkami vyprovokoval.

„Cože?“ zeptala jsem se nevěřícně.

„Slyšela jsi dobře,“ řekl rázným hlasem. To už jsem znovu začala ale pěnit.

„Super ještě ho chrání, skvělý!“ vyštěkla jsem znovu. No to snad není pravda, to se mi snad jenom zdá! Je to jenom hloupý sen. Ne! Není to sen, ale realita. Tak tady teda nezůstanu, zvedla jsem se a vyšla ze sálu, prošla jsem kolem vysmátého Thomase a řekla mu.

„Jak já tě nenávidím!“ špitla jsem k němu. Vyšla jsem ven, ale ještě jsem zaslechla, jak otec říká.

„Neboj bude hodná.“ Sakra proč mi něco tají a to mě štve. Mířila jsem chodbami hradu do svého pokoje, abych se mohla aspoň trochu uklidnit. Asi to stejně skončí tím, že si přečtu celou knížku a potom usnu, ale co jiného v té zatraceně dlouhé věčnosti, kdy mě všichni štvou, mám dělat?