5.kapitola

05.05.2010 17:17

Agnes:

Let trval jen pět hodin. Celou dobu jsem poslouchala hudbu a snažila se ignorovat lidi okolo mě. Nikdo mi naštěstí nevoněl tak dobře. Pro dnešek jsem si zvolila barvu očí jako modrou. Byla to nejtypičtější barva, která byla s kombinací mé blonďaté hřívy. Letušky kolem mě chodili a každou půl hodinu se ptali jestli něco nepotřebujeme. Nechtěla jsem nic. Chlap vedle mě se polil když jsem vzdychla a ohla se k batohu.

Měla jsem na sobě jednobarevné fialkové tričko, k tomu jsem si oblékla krátkou zelenkavou sukni, která mi sahala do půlky stehen.

Bavilo mě je dráždit, bylo to takové zpestření věčnosti.

Z reproduktoru se ozval hlas kapitána, přistáváme na letišti v Římě, a že se máme připoutat. Než skončil popřál nám příjemný pobyt ve Věčném městě.

Musela jsem se pousmát, Věčné město je sice krásné, leč mým cílem nebylo, bylo jen zastávkou na cestě do stejně starého či staršího města, do Voltery.

Nemohla jsem se dočkat. Plesy jsem milovala, chtěla jsem vidět otce a taky jsem měla cíl. Musela jsem přijít na tu věc s tím mrtvým mužem, který skončil na mém prahu. Proč mi ho tam nechali? Bylo to vyhlášení války či něco jiného? Nevěděla jsem a doufala, že mi otec s ostatními Volturiovým pomůžou záhadu vyřešit.

Dále jsem doufala, že moje tři tisíciletá nezávislost neskončí a já nezůstanu ve Volteře. Chtěla jsem zůstat nezávislá. Nechtěla jsem nikomu skládat účty.

Na letišti jsem si vypůjčila auto s tmavými skly, abych se nemusela skrývat. Po třech hodinách jízdy jsem viděla hradby Voltery. Ubrala jsem plyn a vjela do města. Projela jsem městem a zastavila u brány, kde se vytvořila fronta. No, to snad ne, mně se čekat nechce. Zapla jsem hudbu a čekala až na mě přijde řada.

Po čtvrt hodině jsem se dočkala a přijela k bráně, kde mě zastavili a chtěli vidět pozvánku. Byl tam Felix, který když si mě všiml, mě ihned pustil dovnitř. Usmála jsem se na něj.

Zastavila jsem na jednom z posledních volných míst a vystoupila. Nahlásila jsem své jméno, které jsem řekla delegaci, která mi přinesla pozvánku, sluhům kteří přišli pro má zavazadla. Moc toho nebylo jen jeden kufr a batoh, nechala jsem je, aby mi to odnesli a já jsem šla do trůnního sálu, kam mě vyzvala jedna upírka.

Šla jsem za ní a měla docela strach, leč má zvědavost byla větší.

Vstoupila jsem za ní do sálu a vrazila do nějaké upírky, která mi zkřížila cestu.

„Promiňte,“ začala se omlouvat, „šla jsem pozadu. Nechtěla jsem do Vás vrazit.“

„Nic se nestalo,“ odvětila jsem s mírným úsměvem. „Příště bych Vám radila, ale chodit popředu. Nikdy nevíte, kdo tam může být,“ poradila jsem jí a dál si jí nevšímala. Můj pohled zaletěl dopředu.

„Ještě jednou se omlouvám. Promiňte, že jsem se nepředstavila. Jmenuji se Alice Cullenová,“ představila se mi a podávala mi ruku na seznámení. Proti novým přátelstvím nic nemám.

„Agnes Sorelová,“ představila se na oplátku a stiskla si s Alice ruku. „Směla bych nabídnout tykání, když už jsme se představili?“ zeptala jsem se jí.

„To budu moc ráda, moc přátel mezi upíry nemám,“ odpověděla mi Alice.

„Já vlastně taky ne. Takže kamarádky?“ zeptala jsem se pro jistotu.

„Kamarádky,“ odvětila a usmívala se od ucha k uchu.

„Alice, tady jsi,“ ozvalo se náhle za námi od početné skupinky upírů.

„Nemohli jsme tě nikde najít,“ prohlásil blonďatý kluk s medovými proužky ve vlasech.

„Nechtěně jsem vrazila do Agnes a tak jsem se jí omluvila. Jsou z nás teď kamarádky,“ odpověděla jim a zářivě se smála na toho blonďáka. „Představím vás, můj manžel Jasper, Edward a jeho manželka Bella, Rosalie a její manžel Emmett a naši rodiče Carlisle a jeho žena Esme,“ povídala a přitom na každého ukazovala. „Tohle je Agnes Sorelová od teď má kamarádka, taky přijela na ples.

„Agnes Sorelová, moc mě těší, že Vás poznávám,“ odvětila jsem a potřásla si s nimi ruce. Nejvíc mě, ale zaujalo jméno Carlislea.

„Carlisle Cullen? Vaše jméno mi něco říká, jako bych ho už někde slyšela. Nežil jste nějako chvíli ve Volteře?“ zeptala jsem se ho.

„Ano, jistě. Jak to víte? Žila jste tu také? Vaše jméno si, ale nevybavuji,“ odpověděl mi a začal přemýšlet, jestli mě nemůže znát. To těžko, tady mě už nezná, kromě otce, nikdo a to je moje výhoda.

„Ani nemůžete, nežila jsem tady, ale celkem často jsem zdejší kraj navštívila. Mám mezi nomády pár přátel, někteří sloužili i v gardě, a tak jsem se o vás dozvěděla. Byl jste něco jako první upír, který se neživí přirozeným zdrojem potravy,“ odpověděla jsem pro změnu já.

„Vy se živíte lidskou krví?“

„Ano.“

„Ale vaše oči…,“ zakoktal se a díval se mi do očí.

„To je má schopnost. Jsem iluzionistka, umím vytvářet iluze a trochu si díky tomu pozměnit vzhled. Většinou to je jen barva očí. Nejsem poté tolik nápadná,“ odpověděla jsem.

„Tím se to tedy vysvětluje,“ promluvil znovu Carlisle.

„Nezkoušela jste někdy jinou stravu?“ zeptal se Emmett.

„Ne, a myslím, že po třech tisíci letech už ji ani měnit nebudu. V posledních desetiletích je to o něco snadnější. Díky dobrovolným dárcům krve si mohu nakoupit zásoby a nemusím tak nikoho připravit o život. Lov mě už dávno nebaví, není to, co to bývalo,“ promluvila jsem trochu zasněně a myslí se přenesla o pár staletí dozadu.

„To už je vám tolik?“ skočil mi do řeči Emmett.

„Od gentlemana je velice netaktní ptá se dámy na věk, či na něj nějak upozorňovat, obzvláště když vám ho sama prozradila,“ domluvila jsem přísně a šibalsky na něj mrkla. Což ho rozesmálo natolik, že se jeho smích začal odrážet od stěn a upoutal pozornost vládců, kteří se na ně podívali a kývli jim, že mají blíže přijít k nim.

„Povídali jste si něco zábavného, Carlisle?“ zeptal se Aro, jakmile jsme byli blízko nich.

„Ne, jen slečna Agnes upozornila mého syna Emmetta, že je netaktní ptát se dámy na její věk, obzvláště poté, co mu ho sama prozradí. Pobavilo ho to a tak se jako vždy začal smát hodně nahlas. Omlouvám se Aro,“ odpověděl mu poslušně Carlisle.

„To je pravda, nesluší se to. Nepředstavíš nás? Tuto mladou dámu neznám. A vy bratři?“ zeptal se znovu Aro. To je šťoura, ať si šťourá stejně nic nevyšťourá.

„Jistě. Aro, Marcu, Caie tohle je Agnes Sorelová, právě jsme se seznámili. Agnes tohle Aro, Marcus a Caius naši vládci,“ seznámil nás a ukazoval na jednotlivé upíry. Vládci jen kývli na pozdrav.

Nemohla jsem říct, že je znám a jednoho z nich velice dobře. A tak jsem přistoupila na jeho hru. Neznáme se, tak se poznáme při oficiálním představení.

„Můj pane, chtěla bych poděkovat za pozvánku na ples. O plesech ve Volteře jsem již mnoho slyšela a toužila alespoň jednou spatřit tu nádheru na vlastní oči. Ještě jednou děkuji za pozvánku,“ domluvila jsem a s úsměvem se malinko uklonila, což na Ara a ostatní, i na gardu, udělalo dojem.

„Úklona?“ divil se Marcus.

„Ještě jsem nezapomněla staré dobré mravy, můj pane. V mé době to bylo zvykem, ale to bych snad mohla říci o každé době až na tuto poslední,“ odpověděla jsem na Marcův dotaz.

„Jste zvláštní a něco na vás je ještě zvláštnějšího. Směl bych vás chytit za ruku?“ zeptal se Aro. Dělala jsem zmatenu, i když jsem moc dobře věděla, co dokáže. Pak jsem vykouzlila pochopení a úsměv. Podala jsem Arovi ruku, ještě že díky iluzím nemůže nic zjistit. Trochu nervózně nás sledovaly páry rudých a zlatých očí, jeden pár rudých očí byl však nervóznější než ostatní, nechtěl aby se jeho tajemství takhle provalilo. Vše proběhlo v pořádku.

„Zajímavý dar, opravdu zajímavý. Iluzionistka,“ pravil Aro a usmíval se. Tváří se někdy i jinak? Od té doby, co jsem si ho všimla se pořád jenom usmívá.

„Ano, ale mnoho ho nevyužívám, snad jen, když chci cestovat tak si změním barvu očí, jako teď,“ odvětila jsem a změnila si barvu očí na svou vlastní barvu, na rudou.

„Nyní vypadáte více jako upírka, má drahá,“ pověděl mi Aro a jeho bratři to odkývali. „Vítejte ve Volteře, snad náš ples nebude pro vás zklamáním, když tak ráda tančíte. Vím, že se chcete jít ubytovat, můžete jít,“ domluvil a propustil nás.

S úsměvem jsem se uklonila a zadívala se otci do očí abych se ujistila, že je vše v pořádku. Nepatrně mi kývl na pozdrav a přidal úsměv, vše proběhlo tak rychle, že ten, kdo se na nás nedíval nic nemohl postřehnout, jedním pohledem jsem se ujistila, že nikdo, nic nezpozoroval a odešla s Cullenovými ze sálu.

Diskusní téma: 5.kapitola

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek