5.kapitola - Trénink

Být člověkem, tak by mě ta nákupy asi zabily. Nemít ty obchodní domy nějakou zavírací dobu, kterou kvůli nám mimochodem prodloužili, asi bychom odtud neodešli dřív než bychom vykoupily všechno zboží.

Dojeli jsme zpátky do Voltéry a zrovna začínala ráno. Demetri s Felixem mi odnesli tašky do mého pokoje a já šla několik kroků za nimi a s Jane jsme si ještě špitaly zážitky z nákupů. Jane samozřejmě nezapomněla na tu čokoládovou oplatku, kterou mi v myšlenkách slíbila a tak jsem byla z průběhu dnešních nákupů docela spokojená.

V pokoji jsem si lehla na postel a chvíli jenom tak pozorovala strop. Potom jsem se zvedla, převlékla se do něčeho pohodlnějšího a s úsměvem na tváři jsem se vydala do tělocvičny. Dneska to Demíkovi a Feldovi natřu.

Procházeli jsme chodbami paláce a ti dva si pořád něco šuškali. I když jsem natahovala uši sebe víc, nic moc jsem nezaslechla, všechno byly jenom takové útržky a oba si dávali moc velký pozor, abych nemysleli na to, co se podle nich nemám dozvědět.

„Co si to tady šuškáte?“ zastavila jsem se a otočila jsem se na ně. Ruce jsem dala v bok a oba jsem si je měřila.

„Ale nic…“ snažili se zachovat vážnou tvář, ale Demetri hned na to vyprskl smíchy a Felix se k němu okamžitě přidal.

„Fajn, jak myslíte.“ Řekla jsem uraženě a pokračovala v cestě. Dneska vás pěkně zmydlím. Přede dveřmi do tělocvičny jsem se zastavila a počkala, až mi je otevřou. Jak tak udělali, vešla jsem dovnitř, ale hned po prvním kroku jsem zamrzla na místě a Demetri s Felixem do mě narazili.

„Vypadli.“ Sykla jsem na Thomase, který stál uprostřed tělocvičny a šklebil se na mě. Raději jsem si rovnou stáhla štít, abych nemusela poslouchat ty jeho pitomé myšlenky, jak by mě nejraději viděl na posteli pod sebou a tak dále.

„To nepůjde.“ A rozhodil bezmocně rameny.

„Já ti ukážu, že nepůjde! V tuhle dobu pokaždé trénuju já!“

„No právě, proto to nepůjde.“

„Nechtěj mě naštvat a zmiz, dokud jsem ještě klidná!“ pokrčil rameny a vydal se ke dveřím. Tedy ke dveřím, to jsem si jenom myslela. Došel až ke mně a pak se zastavil.

„No tak, Isabello,“ povzbudil mě a chytil mě za ruku. „Pojď mi dělat partnerku. Mrkneme se, cos celou tu dobu dělala.“ Jeho slova mi pěkně lezla na nervy. Dělá jako bych byla malá holka a ještě s nikým nebojovala, no počkej chlapečku, já ti ještě ukážu. Partnerka, pche!

Odpověď, ale dostal asi o hodinu později.

„Tys necvičila, co?“

„Au,“ zaúpěla jsem, momentálně neschopna promluvit. Natáhl ruku a pomohl mi vstát z podlahy, na kterou mě skopl – asi padesátkrát.

„Nenávidím tě.“ Oznámila jsem mu a vrhla rozzuřený pohled na Demetriho s Felixem, kteří se tím naším rádoby bojem skvěle bavili. No jo, dneska byl na zemi někdo jiný než oni dva. Pomalu jsem začínala pochybovat o svých bojových schopnostech. Oni mi snad nechtěli nic udělat, aby jim za to zase něco neudělal Aro a teď mě tu zmlátí takový floutek jako je Thomas. Tohle mu, ale nedaruju.

Naštvaně jsem vyšla z tělocvičny a zamířila si to za Arem. Bez klepání jsem vešla do jeho pracovny, kde jako obvykle trávil svůj veškerý čas.

„Jak si to jako představuješ?“ zvýšila jsem na něho hlas až nadsedl na křesle. Nikdy jsem na něj nekřičela, byla jsem poslušná malá holčička, ale tohle si líbit nenechám.

„Co myslíš?“ zeptal se šokovaně.

„Viděl si, co se dělo v tělocvičně?“ nevím proč jsem se ptala, vždyť jsem ho tam zahlédla, když jsem se asi po třicáté ocitla na zemi. Sledoval Thomase se zaujatým výrazem, ale jeho myšlenky mi nic neprozradily.

„Ano.“

„A nemyslíš si, že to bylo trochu nefér?“ stála jsem nad jeho pracovním stolem jako nějaká bohyně pomsty.  Vlasy jsem měla rozcuchané kolem celé hlavy a na čele malou vrásku, od toho neustálého mračení.

„Měl pravdu. Opravdu myslím, že tě Demetri s Felixem hodně zanedbávali.“ No to snad nemyslí vážně, on dokonce stojí na straně Thomase! „Nemohla si ho přeprat…“

„Jo, já vím!“ vyštěkla jsem na něj. Není jediný, který ví, že jsem skončila tolikrát na zemi. Já jsem tu zem dokonce cítila, tak mi to nemusí připomínat.

„Ne, tak jsem to nemyslel. Jsi silná jako on, ale Thomas má víc zkušeností no a Demetri s Felixem tě opravdu moc nenaučili, asi si s nimi budu muset promluvit. Ty zatím budeš nadále cvičit s Thomasem.“ Rozhodl a chystal se mě vyprovodit z pracovny, chystala jsem se mu na to něco odpovědět, ale jeho další věta mě doslova zarazila „A to hned teď. Thomas na tebe čeká v tělocvičně.“

Nasupeně jsem odpochodovala zpátky do tělocvičny, kde stále stál Thomas a na tváři spokojený úsměv. Zřejmě to celé čekal.

„Tak co, jdeme pokračovat, princezno?“ zavrčela jsem na něj, a když se na moment otočil zády, rozběhla jsem se a chtěla využít momentu překvapení, ale to se mi nepovedlo. Thomas se v momentu otočil a já zase skončila na zemi. Nevím, jak to dělá, ale jednou se na té zemi bude válet on sám.

„Dobře, tak jsme si pohráli a teď jdeme trénovat.“ Řekl s úsměvem na rtech a já jsem zuřila ještě víc. Jestli tohle byla hra, tak koukej na tohle hošánku. Nikdy jsem nikomu pořádně neukázala, co umí můj štít, ale teď se to bude dokonale hodit. Je to sice nefér, ale tohle ho jednou pro vždy naučí.

Thomas začal kolem mě kroužit a já ho sledovala. Přitom jsem se soustředila a pomalu rozšiřovala kolem sebe štít. Nabýval opravdu pomalu, ale bylo to tak lepší. Na malý okamžik jsem se zastavila a Thomas toho hned využil, odrazil se od země a chystal se na mě skočit, ale v tom narazil do mého štítu, který ho hned odrazil zpátky. Já jsem ucítila jenom malé napětí, ale to bylo všechno.

„Tak, jak se ti líbí na zemi?“ zeptala jsem se škodolibě.

„Tohle jsme si nedomluvili.“ zašeptal zuřivě a zvedal se ze země. Pro jistotu jsem posílila štít, ale najednou mě Thomas držel pod krkem. „Nikdy už to nezkoušej.“ Pokračoval naštvaným tónem a já jenom zírala.

„Kde… kde je můj štít?“ zeptala jsem se zmateně.

„V mých hodinách štít potřebovat nebudeš, takže by ti teď byl k ničemu.“

„Ale…“

„Jak jsem řekl. Žádný štít.“ Zasyčel a já jsem se zase ocitla na zemi. Nechápala jsem, kde se můj štít poděl, ale rozhodně to zjistím. Tohle mi dělat nebude! Mizera jeden! Postavila jsem se a zase byla připravená na další nakládačku. Vlastně jsem se nemýlila. Za další hodinu jsem na zemi skončila méně krát, ale to se vůbec nepočítá, protože Thomas pořád stál a na zemi neskončil ani jednou.

Rozzuřeně jsem vyšla z tělocvičny a zamířila si to rovnou do pokoje. Třískla jsem za sebou dveřmi a ani jsem neslyšela žádné uchychtnutí, jak tomu má Demetri a Felix ve zvyku. Asi je Aro pěkně seřval. Neřešila jsem to, byla jsem pěkně namíchnutá.

Padla jsem na postel a znovu se ozvalo moje rozbolavělé tělo. Byla jsem úplně mrtvá. Na malý okamžik jsem zavřela oči a zřejmě jsem musela usnout, protože mě zbudilo až zaklepání na dveře.

„Dále!“ zavolala jsem a do dveří nakoukl Alec.

„Slyšel jsem, co se dneska dělo v tělocvičně.“ Řekl smutným hlasem.

„Jo, myslím, že už celá Voltéra ví, že jsem dostala nakládačku, co? Thomas se musel pochlubit hned, jak jsem odešla.“ A to mě na celé Voltéře štvalo nejvíc, tady se nikdy nic neutají. Ani ta největší potupa.

„Aro se ti chce omluvit, ale pořád si trvá na svém.“

„Já vím, příště to tomu upírovi jednomu zatracenému nandám!“ zaprskala jsem a slezla z postele. Přešla jsem pokojem k oknu a zahleděla jsem se ven. Už byla všude tma.

„Nechceš se jít projít?“ navrhla jsem mu. Věděla jsem, že mu to udělá radost, ale já jsem byla hodně sobecká, protože jsem potřebovala přijít na jiné myšlenky a Alec mi určitě pomůže. A taky že ano. Jenom přikývl a vyšli jsme z pokoje.

Felix s Demetrim stáli jako dvě sochy po každé straně dveří a ani nepromluvili. V myšlenkách si pořád dokola opakovali svoje povinnosti ke mně, a když jsme s Alecem vyšli, v uctivém odstupu nás následovali až do zahrady. Nechtěla jsem ani vědět, jak se k nim Aro zachoval, že se jejich chování změnilo, ale já sama jsem na ně byla hodně naštvaná za to, co jsem kvůli jejich chabému výcviku musela podstoupit.