5. kapitola - Smrt v kartách

Isabella

Seděla jsem za nízkým stolkem ve své maringotce a snažila se plně soustředit na jemné čáry, které se nacházely na chladné ruce muže naproti mně. Svým způsobem to byl ještě mladík, stěží dvacetiletý, ale jeho chování bylo staré. Naprosto se k jeho vzhledu a mladosti nehodilo. Už od chvíle, kdy ho ke mně Chavi přivedla, jsem z něj neměla dobrý pocit. Jenom jeden pohled stačil, aby se mé tělo roztřáslo jako při zimnici a vnitřnosti se mi sevřely. I přesto jsem nedokázala odmítnout jeho žádost o vyložení budoucnosti.

Proto jsme teď seděli uvnitř mého obydlí, které mi najednou připadalo velmi malé. Interiér byl osvětlován jenom svící, která byla položena na stolku mezi námi. Noční obloha dovnitř neposílala žádné světlo a jediné, co mě trochu uklidňovalo, byly zvuky z tábora, který se nacházel jen za jedněmi dřevěnými dveřmi.

„Takže, vy byste chtěl vyložit budoucnost.“ Musela jsem narušit to ticho, které mezi námi panovalo. Má slova jako by naprosto ignorovala fakt, že už dávno mám jeho dlaň položenou ve své a několik minut zírám na čáry, které jí prochází.

„Ano,“ odpověděl mi melodickým hlasem, kterým se nesla i stopa smíchu. Moje nesoustředěnost a roztěkanost v něm musela vyvolat pobavení. Určitě jsem teď nevypadala jako ta profesionálka, o které si povídají ve vesnici.

„T-tak začneme.“ Zhluboka jsem se nadechla, abych se trochu uklidnila. Opět jsem se naplno ponořila do výjevu přede mnou. Svíce svým plamenem vrhala na všechno podivné stíny a já musela přimhouřit oči, abych viděla všechno… Doslova všechno. Nejen jednotlivé linky, ale hlavně příběh, který je za nimi schován.

Jemně jsem prstem pravé ruky projížděla po jeho rozevřené dlani a bez dechu jsem čekala, kdy za mým prstem zůstane stopa, jako když kreslíte do sněhu. Tak chladná byla jeho dlaň a já cítila, jak se mi při každém doteku pomalu vytrácí teplo z té mé. Jako by mi ho kradl.

„Snad vám neví mé chladné ruce?“ Jeho náhlý dotaz mě překvapil. Věděl, nad čím uvažuju?

„Ale kdeže,“ snažila jsem se o úsměv, ale moc se to nepovedlo. Byla jsem z něho nervózní. Znovu jsem se tedy zahleděla do jeho ruky. Soustředila jsem se na ty jemné, skoro až neviditelné čárky na jeho ruce a snažila se potlačit ten neoprávněný strach z jeho osoby, který jsem pocítila jen, co jsem ho uviděla. U nikoho jiného se mi to dřív nestalo. Mohla za ten podivný pocit věštba, kterou jsem přednesla Miracle? Reaguje mé tělo podvědomě na tohoto cizince jakožto na možného pachatele té hrůzy, která ji má dostihnout?

„Co tedy vidíte?“ přerušil mé soustředění, když už jsem mlčela vcelku dlouho. I já sama jsem si uvědomovala, že pouze zdržuju, přestože bych teď nejraději byla už sama.

„Váš život bude krátký, čára života končí zde…“ Přejela jsem prstem po jedné z výraznějších čar – vždy jsem to tak dělala. Chtěla jsem, aby dotyčný sledoval cestu, kterou má napsanou v dlani. Ale u tohoto podivuhodného mladíka jsem se zarazila. Už-už jsem se chystala pokračovat k další linii, když – „Ach, omlouvám se, váš život nebude vůbec tak krátký, jak jsem se prve domnívala. Čára života zde nekončí, je pouze přerušená. Nevím, co přesně to může znamenat. Možná se ve vašem životě odehraje něco, co ho radikálně změní. Nic nezůstane tak, jak jste na to zvyklý.“

Rychle jsem na něj pohlédla, abych viděla, jak reagoval na má slova. Velké změny mohou děsit. Muž přede mnou však měl podivně strnulý výraz, který nevypovídal o šoku. Vypadalo to, jako by nad něčím uvažoval. Když však zachytil můj pátravý pohled, strnulost zmizela. Přistiženě jsem sklopila zrak opět k jeho ruce. Čáru života měl opravdu podivnou. Nikdy jsem ji neviděla rozdělenou. V jednu chvíli prostě skončila… Ještě nikdy nepokračovala. Bylo to, jako by měl tenhle muž ve svém osudu napsáno, že zemře a znovu se zrodí, nebo jenom obživne. Věděla jsem však, že to není možné, proto jsem o smrti raději mlčela. Mé myšlenky se nehodily k tomu, aby byly tlumočeny nahlas.

„Děje se něco?“ zeptal se s náznakem úsměvu.

„Ne, nic se neděje. Stále se snažím přijít na to, co by měla znamenat ta přerušená čára života, ale nemůžu odhalit ono tajemství. Možná nám ho odhalí ostatní čáry,“ prohodila jsem a pokusila se i nadále soustředit. Bylo to čím dál těžší. „Váš život bude do té osudné chvíle lehký, dokonce poznáte velkou lásku, která vás bude provázet až do okamžiku té velké události,“ informovala jsem ho a potom se odmlčela. Láska zněla dobře, ano, bylo to lepší, než smrt.

Vzhlédla jsem k němu a v jeho tváři se na malý okamžik zrcadlila nevyslovitelná bolest promíchaná s láskou. Když však tentokrát zaznamenal můj pohled, změnil se jeho obličej v kamennou masku.

„Máte pravdu. Láska mě provázela do té velké události, ale co vidíte dál, mluvte,“ pobídl mě a já se znovu sklonila k jeho ruce.

„Váš život však bez lásky nezůstane. Budete hodně dlouho procházet životem sám, avšak poté se objeví někdo, kdo vaše dny samoty opět prozáří láskou a bude s vámi až do konce života.“ Tyhle radostné předpovědi plné naděje jsem měla ráda. Neměla jsem ze sebe špatný pocit, že někomu musím předpovědět něco hrozného. Lásku a štěstí jsem předpovídala mnohem raději. Věděla jsem, že si na vše lidé budou muset počkat, ale jednou se to všechno v jejich životě objeví a v případě toho muže i zůstane – napořád.

„Tím si nejsem tak jistý,“ odpověděl pesimisticky a jeho hlas studil stejně jako jeho ruce. Byl příkrý a ostrý jako břitva. Donutil mě znovu se na něj podívat, ale maska, kterou si před okamžikem nasadil, zůstávala pořád na svém místě. Všechny jeho rysy jako by byly vytesány do vzácného mramoru, kterému potom někdo vdechl život. Ale i oživlý kámen stále vypadá jako kámen. Tomu dojmu se nejde ubránit.

„Nenechte se mýlit, pane. Lásku máte vepsanou přímo ve své ruce,“ trvala jsem si na svých předchozích slovech. „Mohu?“ ukázala jsem na jeho druhou dlaň a tak mi ji položil do mé nastavené. Teď jsem mohla číst v jeho dlaních jako v otevřené knize. Nebylo tam příliš detailů, ale i tak jsem si mohla o jeho životě přečíst hodně.

„Teď se však něco děje. Váš výraz mluví za vše. Neoklamete mě,“ promluvil, když jsem se zachmuřila.

„Ano, vaše ruce jsou pro mě záhadou. Nejen ta přerušená čára života, ale celý váš život provází smrt, vidíte?“ Přejela jsem prstem po obou dlaních, přesně v místech kde jednotlivé čáry značily velké písmeno M. „Memento Mori,“ zašeptala jsem a cítila, jak se mi zadrhl hlas.

„Pomni na smrt,“ dodal za mě a já jenom přikývl. Opět jsem cítila to zamrazení v zátylku.

„Smrt nás provází celý životem. Někdo se jí bojí, jiný se jí vysmívá do obličeje a další o ni žádá. Vám se však smrt neustále připomíná. Nedá vám na sebe zapomenout.“ Skoro jsem ta slova šeptala, jak moc těžké pro mě bylo je vyslovit. Opět jsem se dostávala někam, kde jsem být nechtěla. Tahle naše zastávka byla jedna velká smůla. Copak mě předci za něco trestají, že musím každý den předpovídat smrt anebo alespoň její přítomnost? To už jsem si vybrala všechny šťastné předpovědi dopředu a zůstaly jenom ty špatné?

Při každém dalším slově jsem cítila, jak se do mé kůže propalují jeho oči. Byly jako dva řezavé uhlíky.

„Smrt na sebe nikdy nenechá zapomenout. Vždy se připomene v tu nejméně vhodnou chvíli,“ promluvil melodickým hlasem a já jsem ji v tu chvíli byla jistá, že se smrtí už má velkou zkušenost. Moje slova ho nijak nepřekvapila ani nevyděsila, což by se normálně lidem stalo. „Co vidíte dál?“

„Myslím, že bude lépe, když přejdeme z věštění ruky na karty. Čáry, které brázdí vaše dlaně, mě velmi matou a karty mi toho mohou prozradit mnohem víc,“ odvětila jsem vyhýbavě a stáhla ruce k sobě. Přerušila jsem tak náš kontakt a cítila, jak se mi do konečků prstů opět dostává teplo. Nebyl to tedy jenom zdánlivý pocit.

Rychle jsem popadla balíček karet a důkladně ho zamíchala. Poslední, komu jsem z nich věštila, byla Miracle a ještě teď na vrchu té hromádky ležela karta smrti. Muž přede mnou trpělivě čekal, dokud jsem mu ho nepodala.

„Sejměte teď dvě hromádky a jednu si vyberte,“ vybídla jsem ho a muž tak učinil. Vzala jsem hromádku, kterou označil, a pomalu začala karty vykládat, první řada karet mi vypověděla to samé, co jeho ruce, mluvily o velké lásce, ale také o bolesti, kterou musel zažít, ale další řada karet v tom příběhu pokračovala, bolest se prohloubila a stala se něčím víc, něčím čeho se nešlo zbavit.

„Mluví karty jasněji než moje ruce?“ zeptal se a znovu se usmál.

„Karty promlouvají, vidím tu stále tu lásku, která vás provázela životem k tomu zlomu, stejně jako na vašich dlaních. Tady,“ ukázala jsem na jednu kartu, „přišel ten zlom a od něj se táhne něco temného, něco-.“ Něco co se mi nelíbilo. Opět, už podruhé za pár dní, se mi do věštby připletla karta smrti.

„O čem mluvíte? Co temného tam vidíte?“ Ten muž přede mnou úplně dychtil po tom, abych ta slova vyslovila nahlas. Jeho obličej dokonce prozrazoval jistou spokojenost a objevil se na něm i úsměv. Jako by ho moje věštba dokonce potěšila a to ještě o té smrti, která se má znovu v jeho životě přihlásit o slovo, nevěděl. Co to musí být za hrozného člověka, že láska ho netěší, ale temnotu vítá?

Děsil mě.

„Nebudete se zlobit, když to pro dnešek ukončím?“ zeptala jsem se trochu vyčerpaným hlasem a promnula si čelo. Dnešek byl náročnější, než bych si dokázala kdy představit. Všechna ta temnota v kartách se na mě podepisovala. Do karavanu navíc začínaly doléhat zvuky Cingarových houslí a Jesseniin zpěvný hlas. Bylo už pozdě a já toužila jenom po tom, trochu se pobavit a uvolnit. Pronásledovaly mě však dvě věštby a obě obsahovaly smrt – to nemůže být náhoda!

„Proč? Stalo se snad něco?“ zeptal se zvědavě a zkoumavě se na mě zahleděl, znovu jsem se pod jeho pohledem zachvěla, připadala jsem si jako skleněná nádoba, do které vidí, jako by byla naplněná vodou.

„Moc se omlouvám, ale jsem velmi unavená, mohl byste přijít zítra?“ pokusila jsem se ho vyprovodit tak, aby se neurazil.

„Jistě. Uvidíme se tedy zítra,“ souhlasil a už se zvedal k odchodu, když se ještě zarazil a na stolek, kde stále ležely karty s věštbou, položil jednu zlatou minci. Hleděla jsem na ni, ale před očima jsem měla jeho tvář, která se po chvíli prolnula s tou Miraclinou. Hleděla jsem na tu zlatou minci, která spočívala na kartě smrti, jako by ji mohla uplatit. Okamžitě jsem si vzpomněla na obol mrtvých, úplatek určen převozníkovi přes řeku mrtvých, aby duši mrtvého dostal do ráje za jeho předky a přáteli, kteří v oněch místech již přebývali. Bylo zvláštní, že jsem si vzpomněla zrovna na tuhle prastarou tradici, která však neměla co dělat s uplácením smrti jako takové – smrt se uplatit nedá. Je to sice stará žena, která už leccos prožila, ale aby se naučila spravedlnosti, to ještě nějakou tu dobu potrvá. Odchod někoho, jako je Miracle, v jejím věku a s tak dobrým srdcem – pochybuju, že tohle je spravedlivé.

 „Bello? Stalo se něco?“ vytrhla mě z pochmurných myšlenek Chavi, která najednou veška do mého karavanu. Posadila se na místo, kdo ještě před chvílí seděl ten prapodivný cizinec. Ještě teď jsem cítila, jak mi po zádech přešel ledový dotek, takže jsem raději jenom zavrtěla hlavou a snažila se tak odehnat poslední myšlenky na ty hrozné věštby. Nepatrně jsem se taky na Chavi usmála, už tak jsem jí přidělávala starostí víc, než si na stará kolena zaslouží.

„Nic se nestalo. Vyložila jsem tomu cizinci karty a opět se v nich ukázala smrt,“ odvětila jsem co možná nejklidněji a ukázala na karty před sebou. Chavi ustrnula v šoku, když spatřila zlatou minci na kartě smrti.

„Tos´ dostala od něj za to, že si mu předpověděla smrt?“ zeptala se udiveně, vzala zlatou minci do ruky a ve starém, dobře naučeném gestu, ji zkousla mezi zuby. S mincí se nic nestalo a Chavi byla o to udivenější.

„Měla jsem z něho pocit, jako by podobnou věštbu vlastně čekal. Jako by přesně věděl, co mu řeknu a jenom mě zkoušel. No, a podle všeho jsem zkouškou prošla,“ svěřila jsem se jí se svými smíšenými pocity.

„Co tím myslíš, děvče moje? Jaká zkouška?“

„Jeho tvář byla naprosto klidná, když jsem se zmínila o smrti. Nepohnul jediným svalem, který by naznačil, že ho to šokovalo. Dokonce jsem měla dojem, že jsem zahlédla nepatrný úsměv. Normálně jsou lidé velmi znepokojení, když jim z karet vyčtu něco špatné a to nemluvím rovnou o smrti. Tenhle člověk se choval úplně jinak – nad láskou se mračil a při smrti se usmíval,“ popisovala jsem Chavi průběh mé poslední věštby. „Zítra se navíc vrátí, abych dokončila tu věštbu. Dneska jsem na to už neměla dost sil,“ přiznala jsem, když se Chavi chystala shrábnout karty, ale já ji zarazila.

 Chavi se natáhla a svou starou a mozolnatou dlaní mě pohladila po tváři. „Všechno bude zase dobré, uvidíš. A teď pojď, Cingar se po tobě ptal. Chybíš mu při představení,“ pobídla mě, ale já jenom zavrtěla hlavou. Původně jsem zvažovala, že bych se k večerní zábavě přidala, ale nakonec v sobě asi nenajdu dostatek energie.

„Dnes ne, jsem unavená,“ zamumlala jsem a omluvně se na Chavi usmála.

„Jak myslíš, holčičko moje. Běž si odpočinout.“ Chavi jasně prokoukla, že se trochu vymlouvám – po fyzické stránce bych mohla tančit až do rozednění, ale psychicky jsem byla úplně na dně.

Zůstala jsem tedy v karavanu sama. Chvíli jsem ještě seděla u stolku s hlavou v dlaních, když mi došlo, že jsem ještě neobrátila poslední kartu. Vzala jsem ji tedy do dlaní a pomalu, ještě pomaleji než obvykle, jsem ji otáčela. Měla jsem z toho docela strach. Když jsem však spatřila obrázek anděla, trochu jsem si oddechla. To všechno jen do chvíle, než jsem si pod andělem přečetla slovo MIRACLE – zázrak.

Tohle nedopadne dobře, tím jsem si víc než jen jistá. Sfoukla jsem svíčku na karetním stolku a odebrala se za závěs, který odděloval mé skromné lůžko od ostatních prostor. Ještě notnou chvíli jsem pak ležela s očima dokořán, poslouchala Cingarovi housle a nedokázala se přimět ke spánku.

Miracle

Tvář mého prince se mi v hlavě utvářela snad celou noc. Ani jednou jsem však nebyla schopna ve své nekonečné fantazii vytvořit někoho tak dokonalého, jako byl on. Když jsem ho zahlédla v cikánském táboře, věděla jsem s neochvějnou jistotou, že je to on. Byl to cizinec, jelikož jsem ho ve vesnici nikdy dřív nepotkala a… Navíc byl tak neuvěřitelně pohledný. Otec měl pravdu a Isabella mi to jistě potvrdí, jelikož jsem si plánovala, jak se za ní hned zítra zastavím, abych se o něm dozvěděla něco víc. Třeba jeho jméno…

Cestu domů jsem vůbec nevnímala, prošla jsem jí jako ve snách a před sebou stále měla jeho dokonalý obličej a vlasy, ve kterých se odráželo zapadající slunce. V ten krátký okamžik, když jsem ho zahlédla, jsem měla dojem, že mu ty vlasy snad musí hořet. V kontrastu s tou dokonale bílou pletí to bylo až neskutečné. Byl tak dokonalý.

Srdce mi v hrudi splašeně tlouklo po celou dobu a dokonce i ve chvíli, kdy jsem vešla do naší předzahrádky. Na tváři mi pohrával spokojený úsměv. Ten pocit, že jsem dneska poprvé viděla někoho, koho mi určily karty, byl opojný. Dokonce natolik, že jsem zapomněla na všechno špatné, co Isabella v kartách dál viděla. Tenhle dokonalý mladík by nemohl být schopen mi ublížit. Bylo to naprosto absurdní. A jakmile se s ním poznám blíže, určitě se o tom i přesvědčím.

Vklouzala jsem do chaloupky a se zavrzáním dveří se z kuchyně ozval mámin hlas: „Miracle?“

„Dobrý večer, maminko,“ odvětila jsem, jen co jsem vešla do světnice. Samou radostí jsem k ní došla a políbila ji na tvář. Už dlouho jsem něco podobného neudělala, takže můj čin u ní vyvolal překvapení. Ani to však nedokázalo skrýt výraz, který měla ve tváři před ním. Vrásky kolem očí se prohloubily a pohled byl ustaranější. Neviděla jsem v něm žádnou radost. Máma seděla na lavici před kamny, ramena svěšená a najednou vypadala alespoň o deset let starší. Vůbec jsem ji nepoznávala.

„Stalo se něco?“ zeptala jsem se s obavou. Všechno štěstí bylo najednou to tam.

„Vůbec ne. Jenom jsem se trochu zamyslela. Spíš mi pověz ty, odkud plyne ta dobrá nálada, která kolem doslova září?“ odvrátila pozornost zpět na mě. Podezíravě jsem si ji poměřila pohledem, abych zvážila možnost, že to vůbec nic je vlastně něco velkého a strašného. Potom ale zvítězilo mé sobecké já, které jsem obvykle držela na velmi krátké uzdě, a touha svěřit se mámě s dnešním zážitkem byla naprosto nesnesitelná, takže jsem si nakonec sedla vedle ní, vzala ji za ruce a dala se do vyprávění.

„Jsem neskutečně šťastná. Dneska jsem zahlédla cizince, kterého mi předpověděly karty. Isabella mi předpověděla přímo osudovou lásku,“ informovala jsem ji a pak ze sebe vychrlila všechno, co jsem se od Isabelly dozvěděla. Samozřejmě jsem vynechala naše rozhovory o smrti nebo o tom, co přesně ta osudovost pro mě může znamenat – nechtěla jsem mámu strašit.

Ta však vypadala dost vyděšeně i tak. Podezíravě jsem si ji prohlédla ještě jednou.

„Matko? Nevypadáte dobře, opravdu je všechno v pořádku?“ Její obvykle opálená tvář byla sinalá a já se opravdu děsila. Nebyla jsem si jistá, jestli bych ji dokázala pomoct, kdyby se něco stalo. Lékař bydlel až na druhé straně vesnice a já bych si netroufla nechat matku doma samotnou v podobném stavu. Byla jsem na vážkách.

„Opravdu se nic nestalo. Jsem po dnešku jenom velmi unavená,“ odpověděla, ale zdálo se mi, že něco tají. Nikdy to nedělala. Náš vztah dcera-matka byl naprosto otevřený a kdejaká rodina by nám ho mohla závidět. Vážný podíl na tom mělo asi sdílené tajemstvím o mém původu, o tom nemohl být spor, ale i tak mi bylo divné, že se mi matka snaží něco utajit. „Teď mi raději vyprávěj o tom cizinci,“ přetrhla mé úvahy o důvodech jejich tajností a já hned na to opět začala myslet na něj… „Jak se jmenuje a odkud přišel?“

 „Ani jedno bohužel nevím, doufám však, že zítra se od Isabelly něco dozvím. Mara by taky mohla mít nějaké bližší informace. Podle toho, co jsem zaslechla, musel přijít do vesnice někdy včera v noci. Dneska jsem ho potom zahlédla v cikánském táboře, než jsem šla domů. Podle všeho šel za Isabellou, aby mu přečetla budoucnost z karet.“

Má pusa byla naprosto k nezastavení. Nevěděla jsem o tom cizinci zhola nic, ale vydržela jsem o něm mluvit dlouhé minuty.

„Když jsi ho zahlédla, popiš mi aspoň, jak vypadá mladík, který mé dceři ukradl srdéčko,“ pobízela mě máma dál, ale výraz v její tváři zůstával nadále trochu skleslý.

„Vypadal jako samotný anděl. Vlasy mu v zapadajícím slunci vrhaly bronzové odlesky, jako by v nich měl ohýnky. Jeho oči jsem neviděla. Tvář měl však dokonalou, jenom hodně zamyšlenou…,“ rozplývala jsem se.

Edward

Seděl jsem v hostinci, kde to pomalu a jistě ožívalo místními štamgasty. Mnoho z nich se vraceli přímo z polí nebo od jiné práce aniž by se stavili doma jenom opláchnout. Hostinec se tedy plnil nejenom pachem odstátého piva, ale i potu a dalšími jinými velmi nevábnými vůněmi. S podmračeným pohledem jsem pozoroval jednotlivé příchozí a zároveň jedním uchem poslouchal, jak se všichni kolem baví o těch svých všedních a upachtěných životech. Jakkoliv to bylo pro mě nudné a zbytečné, všechno bylo lepší, než trávit čas zavřený v pronajatém pokoji.

Moc jsem se do místní debaty nezapojoval, jelikož mi v hlavě pořád běžela myšlenka na tu malou kartářku. Nezdála se, ale byla hodně dobrá. Možná ani netušila, jak moc.

Tak nějak automaticky jsem se podíval na svou dlaň, kterou ještě před pár okamžiky držela ve svých rukách. Můj zrak hned padl na čáru života, po které přejížděla jemně prstem. S mými dokonalými smysly jsem cítil, jak je ten její prst lehce hrubý a jak tak odráží nelehký kočovný život. Isabella pracovala rukama. Nebála se manuální práce, přestože se prezentovala jako žena, pro kterou je fyzično něco tak neskutečného, jako pro ostatní svět duchů.

Byl to velký zlom ve vašem životě.

V uších mi stále zněla její slova. Sotva znatelně jsem se nad nimi ušklíbnul. Kdyby jenom tušila, jak moc velký zlom to musel být. Vždyť viděla mou smrt. Sama mi to řekla… A hned na to se opravila. Viděla pouze smrt mého lidského já. To, co se zrodilo potom, bylo nad její chápání. Jak by se asi tvářila, kdybych se jí to pokusil vysvětlit? Že skutečně vlastně mluvila s mrtvolou? Křičela by?

Samozřejmě, že by pravda byla pronásledována křikem. Vždycky byla. Byl jsem mrtvý a byl jsem vrah. Můj život provázela smrt, což si vlastně taky vyčetla z mé dlaně. Z obou mých dlaní. Dvě velká písmena M, která se postupně formovala z několika čar, které mi brázdily ruce. Byly tam ty písmena už během mého lidského života? Byl mi tenhle osud předurčen už v době mého zrození? Nebo mě pouze proměna transformovala a vepsala do mých rukou vše, co se ještě stane?

Když jsem tak začal přemýšlet nad mým osudem a vrátil se i k lidskému životu, musel jsem se usmát. Isabella měla pravdu, ne všechno bylo vždy špatné. Před mou lidskou smrtí bylo všechno takřka dokonalé. Plno šťastných let po boku Carmely a jejího bratra Fabia, který mi byl rovněž také bratrem.

Než jsem se však stačil ještě více ztratit v těch až pateticky nasládlých vzpomínkách, přitáhl mě do přítomnosti dotaz jednoho staříka. „Edwarde, dneska se s námi nic nedáš?“

Rychle jsem zamrkal a podíval se na onoho muže. Byl to ten samý, který mě do hostince přivedl včera. Dneska měl rovněž upito a pletl se mu jazyk. Divil jsem se, že dokázal sestrojit smysluplnou větu bez toho, aby popletl nějaké slovo.

„Samozřejmě, že si dám!“ prohodil jsem až přehnaně strojeně, ale nebylo nic podezřelého. Musel jsem rychle opustit svou minulost. Trvalo hodně dlouho, než jsem se stal tím, kým jsem dnes a jedna malá kartářka, která mi připomněla pěkné časy, na tom nic nezmění. Mávnul jsem na hostinského, který se na mě po krátkém zaváhání usmál. Stále v jeho mysli byl ten jistý pocit nepatřičnosti. Věděl, že se mu na mě něco nepozdává, ale nevěděl co. Každý jeho pohled mým směrem byl zkoumavý, ale můj dar mu neumožňoval si na nic vzpomenout. Nakonec mu nezbývalo nic jiného, než se starat o mé potřeby, jakožto jeho podnájemníka.

Večer se pěkně protahoval. Všichni patřičně upíjeli své pivo nebo jinou lihovinu. Postupně pak usínali na stolech a hostinský je budil a posílal domů. Což se mu moc nedařilo. Vždy, když se mu je podařilo probudit, žádali si další rundu. Málo který z opilců si dal říct a zvedl se k odchodu. Většina z mužů měla velmi agresivní kocovinu.

Nakonec to hostinský vzdal a oznámil, že se hospoda zavírá. Bylo už hodně po půlnoci a všichni byli, jak se patří unavení. Těch pár podnapilých, kteří byli pořád vzhůru, popadli své kumpány a vydali se s nimi domů. Navzájem se podpírali, ale přitom zabírali celou šířku prašné cesty.

Z nějakého, mě nepochopitelného, důvodu jsem nakonec popadl dva opilce, kteří si byli sami sobě nebezpeční, a táhl je domů. Jejich mysl mi napovídala směr, přestože jsem se musel opravdu velmi snažit. Mysl pod alkoholovým oparem prostě nespolupracovala tak dobře, jako obvykle. Nakonec jsem je oba dovlekl před stavení, které jsem pod litry alkoholu vídal nejčastěji a nechal je pěkně za brankou vyspávat. Díky tomuto naprosto nesobeckému činu jsem se ocitl až na okraji vesnice. Bez mé pomoci by ti dva skončili, bůh ví kde. Zhluboka jsem se nadechnul. Když už jsem nemusel dýchat ty alkoholové výpary, mohl jsem si užít vůni letního večera. Končící léto provonělo celou noc a já cítil, jak se lehce zvedá vítr. Ten ke mně donesl tichý hlas, který by však nikdo jiný nezaslechl.

Vyšel jsem z vesnice a během pár okamžiků jsem byl u poslední chalupy, která stála na mírném svahu. Byla stranou od všech ostatních a za jedním z větších oken se stále komíhal plamínek svíčky. Stavení bylo, na rozdíl od většiny vesnických, dřevěné z nahrubo otesaných stromů. Stála před ním dokonce stejně provedená i lavice.

Z celého domu se ozýval dvojí tlukot srdcí. Jeden naprosto klidný, který prozrazoval, že osoba, které patří, spí. Ten druhý byl jiný. Byl klidný, ale tak nějak jinak. Osoba nespala. Nahlédl jsem do okénka a zahlédl tu blonďatou dívku, kterou jsem zahlédl u kartářky. Klečela u postele a modlila se.

Zamračil jsem se. To mě sem přivolaly něčí modlitby? Začínám bláznit!

Chystal jsem se odejít, když mě však opět přivábil její hlas. „Otče, Isabella měla pravdu,“ promlouvala dívka k Bohu. Ani jsem si nepamatoval, kdy naposledy jsem se modlil já sám. Bylo to už zatraceně dávno a zřejmě to mělo něco společného s tím, že se Bůh ke mně obrátil zády kvůli tomu, čím jsem se stal. Nebo se ke mně obrátil zády ještě dřív a proto se ze mě stalo tohle. Přízrak noci, který všechny vábí a zároveň děsí.

Dívka mou siluetu v okně nevnímala.  Stále se skloněnou hlavou rozmlouvala s Bohem. „Uvidíš, že budu šťastná, dobrou noc, otče.“ Zakončila svůj rozhovor s tím nahoře a já z toho byl značně zmaten. Zaslechl jsem dost na to, aby měl pocit, že ten, ke kterému mluvila, jí i odpovídal. Nebyl to jednostranný rozhovor, to pouze já neslyšel odpovědi. Bylo to matoucí, mě nikdy nikdo neodpověděl.

Ještě než jsem odešel, zahlédl jsem, jak dívka políbila medailon na jejím krku, sfoukla svíčku a zalehla do postele. Dlouhé nazlátlé vlasy měla rozprostřené kolem sebe a vypadaly jako svatozář. Vypadala dokonale.

Celou noc jsem prochodil městem i jeho okolím. Boty jsem měl šedé od prachu z cesty, po které jsem šel a nakonec jsem skončil opět v lese. Měl jsem dokonalý výhled na tábor cikánů. Byl pozdní večer a oheň v jejich táboře pomalu skomíral do malého ohýnku a všichni, co si chtěli užít teplého letního večera, leželi na dekách na zemi.

Když jsem viděl jejich tábor, zase se mi do mysli vkradla myšlenka na tu kartářku. Co mohla myslet tou láskou, která mě bude provázet po zbytek mého života? Nebo mého neživota? Za posledních sto let, jsem nikoho, kdo by se mnou mohl být, nepoznal. Stal jsem se nomádem. Mému stvořiteli bylo sice líto, že jsem ho opustil, ale byl jsem si jistý, že to přežije i beze mne. Přesto byl šlechetný, na upíra až moc, a nabídl mi, že kdybych se neměl kam vydat, můžu se vrátit k němu a jeho družce.

Ano, to byl příklad lásky, kterou jsem poznal jenom jednou. Nechtěně jsem se opět ponořil do vzpomínek na malou hráčku na housle a jejího bratra, který ji vždy tahal za zapletené copánky. Viděl jsem to znovu před očima jako by se to stalo včera. Slyšel jsem její smích. Její slova, která mi říkala, zněla jako rajská hudba a já jsem byl v ten jeden letní sluneční den šťastný tak, jako za celý život ne…

Ale potom se to z ničeho nic změnilo a já jsem prožíval tu největší bolest, jakou jsem nikdy jindy necítil, a nebyla to bolest jenom fyzická, byla to převážně bolest duševní, svírala mi srdce, a teď to začínalo znovu, cítil jsem ten štiplavý zápach kouře, který se linul celým domem a slyšel praskot ohně, který svými žhavými jazyky olizoval dřevo domu.

Násilím jsem se donutil vrátit do přítomnosti. Nesmím vzpomínat. Už je to hodně dávno, kdy jsem všechny vzpomínky pohřbil a co bylo jednou pohřbeno, nemělo by se vytahovat na světlo. Působí to jenom bolest. Nesmím vzpomínat, přestože jsem věděl, že v tomhle městečku to bude opravdu těžké, ale mohl jsem si za to sám. Neměl jsem chodit k té kartářce, která četla v mých dlaních jako v otevřené knize. Byla tak mladá a znala mě pomalu lépe, než já sám sebe.

Byl jsem však rozhodnut, že zítra za ní ještě jednou zajdu a zjistí všechno o ní a zbytek věštby, musím vědět, co myslela tou láskou.

Byl jsem si jistý, že mou hráčku na housle nikdo nenahradí, stejně jak jsem jí to tehdy slíbil. Byl to poslední slib, který jsem jí dal a ještě jsem ho nikdy neporušil. Od té doby jsem nikomu nic neslíbil. Od té doby jsem se změnil a ta změna mému současnému životu dokonale vyhovovala. Musím takový zůstat.