5. Forks, Florida, New York, aneb náročné svátky

28.02.2010 00:34

 

Vrátila jsem se zpět do domu a všechny věci, které jsem nalezla v domě Cullenů, jsem donesla k sobě, teprve potom jsem se vrátila do obývacího pokoje k tátovi.

„Kde jsi byla?“ Mělo mě napadnout, že se bude ptát. Nemohla jsem mu říct, že jsem byla ve starém domě Cullenů. Považoval by mě za blázna a ještě by mi řekl, že jsem vnikla do cizího objektu, to jsem vážně nechtěla riskovat.

„Byla jsem se podívat na pláži v La Push, mám odtud hezké vzpomínky.“ Musela jsem se pochválit, tohle byla perfektní výmluva jako za starých časů, kdy jsem tajně vyrážela na různé akce.

„Tati, to mi připomíná, nezmínily se paní Stanleyová nebo Weberová, že by se holky vrátily na Vánoce do Forks?“

„Opravdu nevím Bells,“ zavrtěl táta hlavou. Trochu jsem posmutněla, ale co se dalo dělat.

„A jak dlouho se tady vlastně zdržíš?“

„Víš, slíbila jsem mámě, že se za ní taky přijedu podívat. Cítila se dotčená, když jsem jí řekla, že jedu na Vánoce za tebou, takže tady budu na Štědrý den a pak poletím na Floridu a na Silvestra se vrátím zpět do New Yorku.“

„Aha, máš tam nějakou práci?“
„Práci ne, ale přítele, s kterým chci toho Silvestra strávit,“ usmála jsem se potutelně.

„Našla sis přítele?“ zeptal se užasle táta.

„Ano, našla.“

„A proč si ho nepřivezla?“

„Myslím, že je na to docela dost brzo. Jsme spolu jen chvíli a nebuď jak mamka,“ zasmála jsem se jeho otázkám.

„Jsem rád, že ses už konečně naprosto dostala z té věci s tím Cullenem.“ Celá jsem ztuhla, když padlo toto jméno z Charlieho úst. Od doby, co Cullenovi odjeli, bylo jejich jméno jedno velké tabu. Táta věděl, jak mi jen pomyšlení na ně ubližuje a jak se zdá svým tehdejším chováním jsem ho moc neošálila.

„Já jsem byla v pořádku už tehdy,“ protestovala jsem.

„Ale Bello, nebyl jsem slepý ani hluchý. Snažila ses tvářit jako velká holka, ale nemysli si, že jsem tě neslyšel po nocích brečet.“

 

***

„Říkala jsem si, že bych mohla napéct nějaké cukroví,“ prohodila jsem jen tak mimochodem u oběda. „Ale jak tak koukám, musím sjet na pořádný nákup,“ zhodnotila jsem situaci, když jsem nahlédla do všech skříněk, kam jsem kdysi ukládala jídlo.

„Nenapadlo mě, že bych měl nakoupit něco takového. Jestli chceš, klidně tam sjedu.“

„To je dobrý tati,“ zasmála jsem se. „Dojedu tam sama. Za chvíli jsem zpátky.“ Popadla jsem klíčky od náklaďáčku, svou kabelku a vyrazila zasněženými ulicemi k jedinému supermarketu ve Forks.

 

Připadala jsem si jako před léty, kdy jsem obstarávala celou domácnost. Vzala jsem nákupní košík, rázovala si to po obchodu a házela do něj vše potřebné. Právě jsem v rukou držela dva druhy čokolády a přemýšlela jakou si vzít, když mi někdo zaklepal na rameno. Hrozně jsem se lekla a čokoláda mi vypadla z rukou.

„Bello!“ ozval se šťastný hlas mé nejlepší kamarádky.

„Angelo! Páni, jsem tak ráda, že tě vidím. Přijela jsi na Vánoce?“ radovala jsem se a objala ji.

„Ano a koukám, že ty taky,“ usmála se na mě vřele Angela.

„Jo jo, přijela jsem na pár dní za Charliem, ale zase brzy odjíždím. Vlastně hned po Štědrém dnu.“ Sehnula jsem se a spadlou čokoládu sebrala.

„Co kdybychom dnes večer někam zašli? Myslím, celá parta.“
„Oni jsou tu všichni?“ ptala jsem se překvapeně.

„Všichni,“ souhlasila s úsměvem Angela.

„Tak dobře. Kdy a kde?“

„V osm v baru jo?“

„Dobře budu tam. Zatím ahoj, Angie,“ rozloučila jsem se a vyrazila zpátky k domovu.

 

Byla jsem celá rozjařená a veškerý smutek ze mě opadl. Znovu uvidím své přátele, kteří mi tehdy tolik pomohli, aniž by o tom věděli. Těšila jsem se, že si zase popovídám s Angie, Jess a kluky. Byly teprve čtyři hodiny a já očima popoháněla čas.

„Jsem doma,“ zavolala jsem na tátu, jen co jsem vpadla do domu.

„Ukaž, pomůžu ti s tím,“ usmál se táta a vzal těžké tašky s nákupem. Následovala jsem ho do kuchyně a začala uklízet nákup. Věci, které jsem potřebovala pro pečení cukroví, jsem si skladovala na lince a ihned jakmile jsem se převlékla, jsem se dala do práce. Táta mi chtěl asistovat, ale spíš překážel, tak jsem ho poslala si sednout. Bez něj mi šla práce od ruky a za pár chvil už se kuchyní linula vůně domácího cukroví.

 

„Páni, to je hodin,“ zhrozila jsem se, když jsem pohlédla na hodiny visící nad jídelním stolem, které ukazovaly něco málo po sedmé.

„Někam jdeš?“ ptal se zmateně táta.

„Ano, potkala jsem v supermarketu Angelu a domluvily jsme se, že se dnes s celou partou sejdeme v baru. Nevadí ti to, že ne?“ ujišťovala jsem se.

„Ale kdepak, běž s přáteli,“ usmál se na mě táta a uzobl z talířku ještě teplého cukroví.

„Dobře, tak já se jdu obléct a ať mi tady ještě něco zbude,“ kývla jsem směrem k cukroví a vyběhla do svého pokoje. Otevřela jsem nevybalený kufr a zoufale se dívala na jeho obsah. Jdeme do baru, což znamená, že se určitě stavíme v sousední diskotéce, takže to chce něco hezkého, sexy a přitom pohodlného. Nakonec jsem vytáhla úzké džíny a k nim si vzala lehký top posázený flitry s odhalenými zády. Akorát jsem ještě vybírala správné boty, když se rozezvonil můj mobil.

 

Rychle jsem po něm skočila a usmála se, když jsem spatřila jméno volajícího.

„Ahojky,“ zašveholila jsem do telefonu.

„No konečně,“ ozvalo se z druhé strany.

„To je mi ale pěkné přivítání,“ ušklíbla jsem se.

„Víš, jaký jsem měl strach?“ ptal se vyděšeně Aaron. „Celý den ses neozvala. Co já vím, co tam právě provádíš,“ stěžoval si, ale těžko zakrýval smích.

„Právě teď?“ zeptala jsem se laškovně. „Právě tééď se oblékám, protože jdeme s přáteli do baru. Popovídat si a tak.“

„Jo s přáteli?“ ptal se se smíchem.

„To si piš,“ dodala jsem.

„Tak já tě nebudu zdržovat a jdi se pěkně připravit.“

„Však mě nezdržuješ,“ snažila jsem se ho přesvědčit, ale asi zaslechl mé divoké pobíhání po pokoji, kdy jsem sháněla poslední doplňky a házela je na hromádku oblečení na posteli.

„To slyším. Nepřerazila ses náhodou?“ Moc dobře znal mou nešikovnost. Chtěla jsem říct, že ve svém vlastním pokoji nezakopnu, ale v tu chvíli mi podjela noha a já už ležela na zemi. Přišlo mi to hrozně vtipné, a tak jsem se začala smát.

„Jsi v pořádku?“ slyšela jsem rozesmátého Aarona z druhého konce telefonu.

„J-jo,“ škytala jsem smíchy.

„Tak se běž připravit, zavolám ti zítra. Miluji tě a Bello, prosím nepij.“

„Neboj se, nic neprovedu a pít nebudu. Poučila jsem se. Taky tě miluju,“ zašeptala jsem tiše. Bylo to poprvé, co jsem mu něco takového řekla. Nevěděla jsem, jestli je to správné, nicméně jsem věděla, že mám Aarona víc než ráda. Návštěva domu Cullenových mi znovu otevřela oči. Nebylo možné milovat někoho tak, jako jsem milovala Edwarda, ale mohla jsem se o to alespoň pokusit, a tohle byl první krok.

 

„Užij si to Bells,“ rozloučil se Aaron.

„Děkuju. Ozvu se, až budu zase doma. Pa.“ Hodila jsem telefon na postel a dala se do příprav. Bylo jasné, že budu mít zpoždění, ale co se dalo dělat. Stejně, ostatní byli zvyklí, že chodím pozdě. Popadla jsem svou toaletní taštičku a utíkala do koupelny, kde jsem se bleskově vysprchovala, umyla si hlavu, kterou jsem si následně vysušila a namalovala se. To celé v rekordních třiceti minutách, čemuž se skoro nedalo uvěřit.

 

Zabalená v ručníku jsem přeběhla zpátky do svého pokoje a hodila na sebe vybrané oblečení. Zkontrolovala jsem svůj vzhled v zrcadle a spokojeně odešla z pokoje.

„Tak já letím,“ nakoukla jsem do obýváku, kde se táta díval na televizi.

„Jasně, bav se.“ Ani neodtrhl pohled od obrazovky. Zavrtěla jsem hlavou, ale popadla jsem kabát visící na věšáku, klíčky od auta a vyrazila k baru. Podívala jsem se na hodinky a musela jsem se usmát. Bylo čtvrt, menší zpoždění, ale nevadí.

 

Dupla jsem na plyn, ale náklaďáček jen zahýkal. Úplně jsem zapomněla, že z tohohle autíčka víc, jak osmdesát nevytlačím, a tak jsem se spokojila s předepsanou rychlostí a šinula se městem k baru. Pomalá jízda mě nudila, zvykla jsem si na prohánění ulicemi vysokou rychlostí, a tak jsem nervně poklepávala do volantu. Konečně jsem dorazila k baru. Dostal sice novou fasádu, ale jinak se tady nic nezměnilo. Zaparkovala jsem a vletěla dovnitř jako velká voda.

 

„Bello!“ ozvalo se hlasité zapištění, za kterým jsem rozpoznala Jessicu vybíhající od barového pultíku, kde stál i zbytek mých přátel.

„Jess,“ usmála jsem se a objala svou kamarádku.

„Jak se pořád máš? A co v New Yorku?“ spustila Jess svůj příval otázek a já se jen uchichtla. Nijak se nezměnila. Objala jsem ji okolo ramen a vedla k ostatním.

„Nazdárek všichni,“ usmála jsem se a začala se s nimi vítat. Opravdu tu byli všichni. Angie, Jess, Ben, Mike, Eric, Tayler dokonce i Lauren.

„Panebože, vy jste pořád spolu?“ vyjekla jsem, když jsem spatřila Benovu ruku obmotanou okolo Angelina pasu. „Omlouvám se, jen jsem překvapená a přeju vám to,“ napravila jsem svou předchozí reakci a pokračovala dál.

„Ahoj Miku,“ usmála jsem se na mého dávného ctitele a nejlepšího kamaráda. Musela jsem uznat, že jemu léta navíc jedině prospěla. Zmužněl v obličeji a celkově byl nějaký hezčí. Políbila jsem ho na tvář a usmála se.

„Tak jak se pořád daří Bells? Páni, vidíme tě asi po… třech letech?“ smál se na mě zářivě Mike.

„Vlastně, já jsem ve Forks od té doby nebyla. Ze Seattlu jsem se přestěhovala do Detroitu a před pár měsíci do New Yorku.“

„Ty žiješ v New Yorku?“ vyprskla Lauren svoje pití a poprskala chudáka Taylera, který na ní mlsně hleděl. Divila jsem se, že ho to ještě nepřešlo.

„Jo, mám byt kousek od Manhattanu,“ přikývla jsem a Lauren padla brada.

 

***

Měli jsme si toho hodně co povídat, a tak se nešlo divit, že se každý překřikoval. Já jsem spokojeně usrkávala vodu či džus a hlavně poslouchala.
„Tak co Bells, dáme si něco pořádnýho k pití?“ drcnul do mě trošku připitý Mike.

„Ani ne, já mám.“

„Ale no tak Bells. Kam se poděla ta Bella, která vymetla každej večírek,“ protestoval Mike a nakláněl se ke mně. Ošklivě z něho táhnul alkohol.

„Jo, tak ta už není,“ pokrčila jsem rameny a kousek se od Mika odšoupla. Viděla jsem, že mi šilhá do výstřihu a jeho dech mi taky nedělal dobře.

„Kdo tě takhle změnil?“

„To bys chtěl vědět co?“ zasmála jsem se.

„Neříkej, že máš nějakýho frajera?!“ naježil se z ničeho nic Mika a mě zazvonil mobil. Omluvně jsem se usmála a vyběhla z rámusu v baru ven.

 

„Ahoj, díky za vysvobození,“ vydechla jsem vděčně do telefonu.

„Ahoj. Copak, nebavíš se?“

„Ale jo, jen jako jediná nepiju a tak jsou kamarádi trochu oprsklejší. Tedy zvlášť jeden,“ zasmála jsem se, ale na druhém konci bylo hrobové ticho. „Neboj se, já se nedám,“ klidnila jsem Aarona.

„To pevně doufám. Nic, musím běžet. Mám tu něco… na práci. Jen jsem tě chtěl slyšet a vědět, že jsi v pořádku.“

„Dobře. Stýská se mi.“

„I mě, dobrou Bello.“

„Dobrou,“ vydechla jsem nešťastně do telefonu a uklidila ho zpět do kabelky. Copak mi nevěří a je naštvaný?

 

Celá zakaboněná jsem se vrátila do baru, ale tentokrát jsem se usadila vedle Angely a přehlížela Mikovi všetečné pohledy. Nezapojovala jsem se do hovoru a Ang si všimla mého zachmuření

„Děje se něco?“

„Ne, ne,“ usmála jsem se a zapojila se zpět do centra dění. Nenechám si jediný večer s přáteli přeci pokazit roztěkaným Aaronem.

 

***

Zbytek večera proběhl v pohodě. Jak jsem slíbila, nepila jsem, ale i přesto jsem se bavila. Když už se bar zavíral, svezla jsem úplně opilého Mika a Jess domů. Nechtělo se mi zůstávat s Mikem sama v autě, ale nejblíže byl dům Stanleyových.

„Tak pojď Jess, už je to jenom kousíček.“ Jessičinu ruku jsem měla přehozenou okolo ramen a táhla ji k domu. Na chvíli jsem ji opřela o dveře a zazvonila. Po chvilce vykoukla paní Stanleyová v apartním župánku.

„Dobrý večer paní Stanleyová. Omlouvám se, že vás tahám z postele, ale myslím, že Jessica by si asi nebyla schopná sama otevřít,“ usmála jsem se chabě a podepřela chichotající se Jess.

„Panebože!“ spráskla rukama paní Stanleyová a přebrala si ode mě Jess, která si něco mumlala.

„Dobrou noc,“ rozloučila jsem se a vrátila se zpět do auta. Mike seděl co nejblíže u okénka a vdechoval chladný noční vzduch. Nedivila jsem se, že je mu zle.

„Hlavně nezvracej,“ zaprosila jsem potichu a vyjela směrem k Newtonovým.

 

„Tak jsme tady, vysedat!“ zavelela jsem a vystoupila z auta, abych Mikovi pomohla. Otevřela jsem mu dveře a on na mě doslova vypadl.

„Ugh,“ zaskučela jsem pod jeho váhou, ale nakonec jsem vyrovnala krok a pomohla mu na nohy. „Tak pojď.“ Přehodila jsem si jeho ruku, stejně jako Jessičinu a táhla ho k domu.

„Něco ti povím. Seš hrozná mrcha,“ ozval se opilý Mike.

„Cože?“ zafuněla jsem. Mikova váha mi dávala docela zabrat.

„Říkám, že seš mrcha. Nejdřív ses zajímala jen o toho stupidního Cullena, kterej tě stejně odkopnul a pak sis semnou jen hrála.“ Neměla jsem co říct. Měl pravdu. Když se Cullenovi odstěhovali, laškovala jsem s Mikem, ale nikdy jsme s ním nic neměla.

„Vím, že jsem se nechovala hezky, ale vždy jsi pro mě byl nejlepším přítelem a tak to taky zůstane,“ promluvila jsem, když se Mike posadil na schod verandy.

„Hmmm,“ zamumlal a podíval se na mě.

„Máš klíče?“ zeptala jsem se. Mike sáhnul do kapsy a vytáhl svazek klíčů. Vzala jsem si je a odemkla dveře.

„Tak pojď.“ Zvedla jsem ho na nohy a dostala ho mezi dveře. Dál jsem jít nehodlala.

„Tak se měj hezky a pěkný svátky,“ popřála jsem, otočila se na podpatku a spěchala zpátky k autu.

 

Byla jsem šťastná, když jsem se ve ztemnělém domě svalila do své postele. Mikova slova mě zasáhla. Věděla jsem, že má pravdu. Vždy jsem se zajímala jen o Edwarda a na ostatní jsem se ani nepodívala. Třeba to byla má osudová chyba. Ne, Edward nebyl chyba. Edward byl to nejlepší, co mě donedávna potkalo. Teď tady bylo něco nového, ale stejně okouzlujícího. Byla jsem překvapená, jak návštěva Forks změnila můj pohled na mou minulost a svět okolo mě. Dřív jsem Edwarda za jeho odhod nenáviděla, ale teď jsem ho chápala a byla vlastně ráda. Díky němu jsem se poučila, získala báječné přátele, práci a potkala jsem kluka, který by mi nedokázal ublížit tak jako Edward.

 

Spokojeně jsem civěla do stropu a usínala, když mi na nočním stolku zavrněl mobil. Ospale jsem se pro něj natáhla a otevřela přišlou esemesku.

Lasko, moc se omlouvam. Nebyl jsem v telefonu moc mily. Doufam, ze se na me nezlobis. Preju ti krasne sny. Miluji te.

Blaženě jsem se usmála a usnula.

 

***

Štědrý den! Celý den jsem byla veselá, jako vždy o Vánocích. Pobíhala jsem po domě, uklízela každičký kout, připravovala večeři a do toho si neustále psala s Aaronem. Táta udiveně pozoroval mou veselou náladu, ale nijak to nekomentoval. Domluvili jsme se, že dárky si rozdáme ještě dnes večer, protože zítra ráno budu muset brzy vyrazit na letiště. A tak už jsme v šest seděli u Štědrovečerní večeře, popíjeli víno a debatovali nad všemi hloupostmi. Pak nadešel čas rozbalování dárků. Vyletěla jsem od stolu, jak neřízená střela a při úprku do obýváku, kde byl nádherně ozdobený stromek, jsem se málem přizabila.

 

Zabrzdila jsem těsně před stromečkem a vrátila se zpátky k tátovi, který stál opřený o futro a pobaveně mě pozoroval.

„Jsem ráda, že jsem tady. Jsou to krásné Vánoce. Děkuju ti za ně, tati,“ usmála jsem se, objala ho a vtiskla mu pusu.

„I já jsem rád, že jsi tu Bells. Tak už běž na ty dárky,“ postrčil mě zpět ke stromečku a usadil se do křesla. Neměli jsme bohaté Vánoce, každý jsme si nadělili jeden dárek, zato to byly jedny z nejkrásnějších Vánoc, jaké jsem zažila. Jen já a táta.

 

Podala jsem tátovi jeho dárek a se svým jsem se usadila na pohovku.

„Tak začni,“ pobídla jsem Charlieho a čekala jeho reakci na můj dárek.

„Páni, mockrát děkuji Bells. Nová výbava už se mi vážně hodí,“ smál se tatík a prohlížel si nový rybářský kufřík.

„Jsem ráda, že se ti líbí. Uvnitř máš ještě jeden malý dárek. Je to rok platná letenka do New Yorku, aby ses za mnou mohl přijet podívat. Tak a teď já.“ Trhla jsem opatrně balicím papírem – síla zvyku – a do ruky mi padla podélná krabička.

„Tati?“ zeptala jsem se překvapeně a otevřela krabičku. Ležel v ní nádherný řetízek. „Ten je krásný.“

Řetízek

„Líbí se ti?“ zeptal se s nadějí v hlase táta.

„To je slabé slovo. Připneš mi ho prosím?“ Z dárku jsem měla obrovskou radost a neustále jsem si s ním nějak hrála. S tátou jsme se pak dívali na pohádky, které dávali, popíjeli u toho punč a nakonec jsme si s přáním krásných snů šli lehnout. Ještě jsem před spaním napsala kratičkou esemesku Aaronovi a usnula.

 

***

Cesta z Port Angeles do Jacksonvillu trvala opravdu dlouho. Zabavila jsem se jedině posloucháním písniček, chvilku cesty jsem taky prospala, ale bylo to opravdu dlouhé.

 

Na letišti mě pak už ale čekala nadšená mamka.

„Bello!“ ozvalo se veselé zapištění a o chvíli později jsem měla okolo krku zavěšenou svou mámu. Neviděly jsme se skoro rok. Moc mi chyběla.

„Holčičko, ty jsi pořád stejná. Tak krásná. Moc ti to sluší,“ prohlížela si mě máma na délku paží, ale pak si mě k sobě zase přitiskla a drtila mě ve svém náručí.

„No tak, puč mi ji taky na chvíli,“ smál se Phil, který se objevil za jejími zády.

„Ahoj,“ usmála jsem se a také ho objala.

„Jsme rádi, že ses za námi taky podívala,“ křenil se na mě Phil.

„Tak můžeme vyrazit? Už se nemůžu dočkat, až mi budeš vyprávět o New Yorku,“ radovala se máma a táhla mě k východu. Chovala se jako nějaká puberťačka, vlastně žádná změna. Phil popadl mé tašky a štrádoval si to za námi.

 

„Tak povídej, co New York? Jaké to tam je?“ ptala se máma, když přede mě postavila kafe a posadila se naproti. Phil nám nechal soukromí, a tak se v obýváku díval na nějaký zápas, zatímco my jsme seděly ve venkovním altánku. I přesto, že byly Vánoce, bylo nádherné počasí. Ze zasněženého Forks, to byla docela dost velká teplotní změna, ale vypořádala jsem se s ní hravě, teplo jsem měla ráda.

„Je to tam úžasné. Krásné město, skvělá práce, fajn lidi. Nevěřila bys, jaký krásný mám byt. To mi připomíná, že pro tebe něco mám,“ usmála jsem se a odběhla do svého pokoje pro dárek.

„Šťastné a Veselé,“ usmála jsem se a podala jí krabičku a obálku. „Krabička je pro tebe a obálka pro vás oba,“ vysvětlila jsem a pozorovala mamčinu nadšenou tvář, když rozbalila náušnice, které jsem ji darovala. Pak následovala obálka, v které se ukrývala rok platná letenka do New Yorku.

„Myslela jsem, že byste mohli na pár dní přijet. Pobudete u mě, podíváte se po New Yorku, seznámím vás s Aaronem a až se vám bude chtít, vrátíte se zpět.“

„To je skvělé, moc děkujeme Bello,“ objala mě máma a odběhla dárky ukázat Philovi.

 

Když se vrátila, trošku se mračila.

„Říkala jsi, že nás chceš s někým seznámit?“

„Ano, s Aaronem… Se svým přítelem,“ obeznámila jsem jí tuhle záhadu.

„Ty máš přítele?! A to mi říkáš až teď? No povídej, jaký je? Má tmavé vlasy? Samozřejmě. Vysoký? Já si to myslela. Je hodný? Co dělá?“ Máma se usmívala jako měsíček na hnoji a já stíhala jen přikyvovat pod její palbou otázek.

„Pracujeme spolu.“
„A proč si ho nepřivezla? Nebo mi to alespoň nedala vědět?“

„Chtěla jsem ti to říct, až se uvidíme. Není to tak dlouho, co jsme spolu začali chodit.“

„Moc ráda bych ho poznala. Musí to být milý kluk. Takže na Edwarda jsi už zapomněla?“ zeptala se jen tak mimochodem, ale viděla jsem, jak visí na mých rtech.

„Dá se to tak říct. Nejde zapomenout na to, co jsem k Edwardovi cítila a stále ještě někde hluboko cítím. Vím, že si říkáš, že jsem se nemohla tak hluboce zamilovat, ale skutečně to tak bylo. Jenže Edward mi ublížil. Potkat ho teď na ulici nakopala bych ho do jeho ctěné zadnice, za to co mi provedl.“ Musela jsem se v duchu usmát, když jsem si to představila. „Ale teď je tady Aaron a já jsem po dlouhé době opravdu šťastná.“

„To je dobře zlato,“ usmála se máma a pohladila mě po tváři.

 

***

Rozhodla jsem se, že do New Yorku se vrátím dva dny před Silvestrem, abych se stihla aklimatizovat. Tři dny ve společnosti mé maminky a Phila utekly neskutečně rychle, i když máma se mi zdála nějaká nervózní. Den před mým odjezdem mě mamka vytáhla na ryze dámskou jízdu na pláž. Přišlo mi, že se kluci chvílemi otáčejí spíš za ní, ale i tak jsem i já vzbudila obrovský zájem místních borečků.

„A jak vám to vlastně klape s Philem?“ ptala jsem se mamky, když jsme řádně prosolené odcházely po pláži při západu slunce zpět k domovu.

„Teď jsme neměli nejlepší období, ale už je to dobré. Nechceš zmrzlinu?“ Přikývla jsem na souhlas, a tak nám mamka koupila dva vrchovaté kopečky zmrzliny.

„Co se dělo, že jste měli horší období?“ ptala jsem se zmateně a rychle lízala tající zmrzlinu.

 

„Víš co, sedni si, něco ti povím,“ rozhodla mamka a vedla mě k jedné z laviček. A jéje, tohle je zlé.

„Tak co se děje?“ ptala jsem se vystrašeně.

„Víš, jsem stará,“ začala máma.

„Ale mami, ty přeci nejsi stará,“ klidnila jsem ji okamžitě.

„Lízej zmrzlinu, poslouchej a nepřerušuj mě!“ napomenula mě se smíchem. „Takže dobře, už nejsem nejmladší a Phil by moc rád měl děti. Dost jsme se kvůli tomu teď hádali, ale nakonec jsme dospěli k tomuhle. Nevěřila bych, že bude tak těžké ti to říct. Chystám se na to od té doby, co jsi volala, že přijedeš. Takže. S Philem jsme se rozhodli, že adoptujeme dítě,“ dokončila svůj projev máma a přimhouřila oči nad očekáváním mé reakce. Dítě?

„No… Já… To je skvělé mami,“ usmála jsem se a mámin výraz konečně povolil. Najednou se zdála být taková klidnější.

„Nevadí ti to?“

„Jestli mi to vadí? Mami, blázníš? Jsem ráda. Budu mít mladšího sourozence.“

 

Zbytek večera utekl velice rychle a já už znovu balila své kufry. Tentokrát jsem se těšila snad nejvíce.

„Doufám, že se za mnou brzy přijedete podívat,“ připomínala jsem mámě, když jsme se loučili na letišti.

„Neboj se, určitě přijedeme,“ klidnil mě Phil.

„Dobře. Tak já musím jít, nebo mi to vážně uletí. Mějte se tu hezky, bylo mi tu krásně. Mám vás oba dva moc ráda a dejte mi vědět, jak jste na tom s tou adopcí.“

„Určitě dáme. Opatruj se.“ Nechala jsem se ještě od obou obejmout a pak už pelášila k letadlu.

 

Usadila jsem se do sedadla a dívala se z okénka. Bylo mi jasné, že tenhle let bude ze všech nejdelších. Nemohla jsem se dočkat, až konečně přistaneme a já skočím Aaronovi do jeho připravené náruče. Nedomlouvali jsme se, že by za mnou přijel na letiště, ale hodlala jsem rovnou z letiště jet k němu. Tolik mi chyběl a já ho potřebovala co nejdříve vidět. Zdálo se mi to neuvěřitelné, ale já byla skutečně zamilovaná. Znovu a stejně neuvěřitelně. Možná za to mohlo Forks, že jsem si uvědomila své skutečné pocity k Aaronovi. Myslela jsem si, že už nebudu moci nikoho milovat, ale mé srdce je předci dostatečně velké, abych do něj vmáčkla lásku chovanou k Aaronovi. Ta, která patřila Edwardovi, se totiž pomalu ale jistě vytrácela a možná nakonec se vytratí zcela a bude to tak, jak si to Edward přál. Nač se trápit věcmi dávno minulými? Ty už stejně nikdo nezmění. Je třeba žít přítomností a svou vlastní budoucností, kterou jsem si v tu chvíli malovala více, než růžově. To jsem ještě nevěděla, jaké zkoušky mě v mém životě potkají. Jak jsem mohla být tak naivní?

 

Letadlo po dlouhých hodinách konečně přistálo a já se hrnula co nejrychleji ven. Bohužel mi to nebylo nic platné, protože jsem se stejně zasekla u výdeje kufrů. Nervózně jsem poklepávala nohou, když se pás konečně rozběhl. Jeden kufr za druhým projížděly přímo před mýma očima, ale můj byl až mezi posledními. Samozřejmě! Vytáhla jsem kufr z pásu a konečně vyšla znovu vstříc chladnému vzduchu, který profukoval celou halou. Procházela jsem směrem k východu a přitahovala jsem si bundu blíž ke krku, když jsem si všimla osoby postávající kousek ode mě.

Diskusní téma: 5. Forks, Florida, New York, aneb náročné svátky

Titulek: Alicina schopnosť Vložil: eMuska Datum: 11.03.2010

Tak, teraz budem trošku predpovedať... Nájde tam Edwarda a poadnú si okolo krku! Alebo tam bude Aaron s inou a tak sa s ním Bell rozíde... Alebo ho načape až doma!!! Alebo tam bude niekto od Cullenovcov! Alebo sa s ňou Aaron rozíde a povie, že bola len taká bokovka a útechou jej bude Edward! Alebo príde, rozrhá ho, pomelie, rozmixuje, požuje, vypľuje, vysype do ora, zas zozbieta, zlepí a opäť roztrhá a to všetko!!! Ja sa tak teším!!!

Titulek: Nádhera Vložil: Markyza7117 Datum: 10.03.2010

Cože?!?! Co ten konec??? Nádherná kapitolka! Tahle povídka se čte úplně sama! Strašně moc se těším na další díleček

Titulek: ... Vložil: viki Datum: 01.03.2010

opět to bylo velice pěkné - takhle to ale ukončit ! prosím co nejdříve další díl ! děkuji

Přidat nový příspěvek