42.kapitola - Pokus o smír

10.01.2010 09:34

Bellin pohled:

Nikdy mě nenapadlo, že bych mohla být tak dobrá dohazovačka. Ta diskotéka zase nebyl tak špatný nápad, a když jsou Lilly i Victor šťastní, mám z toho ještě lepší pocit. Jednou se dokonce Lilly vrátila s domů s rudou růží. Tu jí dal Victor na prvním rande. No, ke mně tak pozorný nebyl. Byl milý, ale kytku mi na první oficiální rande nedonesl, přesto jsem byla ráda, jak to dopadlo.

Lilly teď docházela s námi na přednášky. Její studijní plán jí přišel asi týden po tom, co přijela k nám a rozhodla se tu nějakou dobu zůstat. Dochází na přednášky a ve škole píše všechny testy, které jí z její francouzské školy pošlou.

První den to však také neměla zrovna nejlehčí. Do školy jela se mnou a Edwardem a pohledy všech se na ni hned upřely. No, co byste nechtěli, ta naše parta nováčků byla po škole dobře známá. Já tím jak jsem shodila z trůnu královnu školy, kterou momentálně chtějí nahradit Rose, která se vytrvale odmítá a také tím, jak krásná je rodina mého kluka. Lilly se stala středem zájmu mnohých kluků. To co vyprávěla o klucích z Francie, musela být lež nebo jsou tam ti kluci vážně slepí a nevidí krásnou holky ani, když jim projde před nosem.

Největší ponížení pro Natalii přišlo, když Lilly pozval na rande sám kapitán fotbalového týmu a Nataliin bývalý přítel Sam. Pro Lilly to byla pocta, ale její srdce teď patřilo Victorovi, a přestože jí zájem kluků nesmírně lichotil, byla ráda za vztah, který vznikal mezi ní s Victorem.

Z postele, kde jsem se od příchodu domů válela, mě vyrušil až zvonek. Neochotně jsem se tedy zvedla a zamířila si to otevřít příchozímu. Věděla jsem, že to není Edward, ten by přišel nejspíš oknem a jediný, kdo za poslední dobu zvonil, byl Damon. Doufala jsem však, že to není on a pro dnešek jsem měla vážně štěstí.

„Ahoj Bello. Je Lilly doma?“ pozdravil mě Victor.

„Ahoj Victore,“ mile jsem se na něj usmála a neušla mi ta rudá růže, kterou se snažil schovat za zády. „musím tě zklamat, Lilly se ještě nevrátila. Šla v Dublinu s Elinor do několika obchodů a navíc jsem zaslechla něco o tom, že by měla jít i Alice…“ zbytek si už mohl domyslet sám. Přece jen Edwardovu rodinu zná déle než já a její zvyky a hlavně zlozvyky by měl znát.

„Aha… no tak se měj pěkně a až se vrátí, tak Lilly vyřiď, že jsem tu byl.“

„Jasně, že jí to vyřídím.“ Souhlasila jsem a Victor se vracel domů. Pořád mu asi dělalo problém se se mnou normálně bavit, ale já jsem doufala v to, že ty zábrany jednou pominou a budeme se bavit jako staří přátelé. Zavřela jsem tedy dveře a šla zpátky do pokoje. Chtě nechtě jsem se musela vrhnou na úkoly, ale ještě jsem nebyla ani v polovině schodů, když se zvonek rozezněl nanovo. Kdo to může být? Že by si Victor něco zapomněl? Sešla jsem tedy těch pár schodů a šla znovu otevřít. Jak jsem si ještě před chvílí myslela, jaké mám štěstí, že přišel Victor místo Damona, tak teď mě zrovna všechno štěstí opustilo, protože po otevření dceří jsem se dívala do Damonova usměvavého obličeje, který jsem teď, zrovna moc, nemusela.

„Ahoj Belli.“ pozdravil mě jako by nic.

„Ahoj. Co bys potřeboval? Snad ne půjčit dopsat zápisky?“ zeptala jsem se a v hlase se mi ozývala ta ironie.

„Ne, zápisky mám všechny, jenom jsem tě chtěl vytáhnout ven, když s Edwardem jste pořád zavření doma.“ Po jeho slovech jsem na něj zůstala hledět, jako na blbce. Co mi to tady říká? Chce mě pozvat ven?

„Počkej, ty mě chceš vytáhnou ven, protože podle tebe s Edwardem nikam nechodím. Tohle má být něco jako pozvání na rande, nebo co? Nějak tomu nerozumím.“ Vysvětlila jsem mu svůj nechápavý obličej a čekala, co z něj vypadne za moudrost, protože já byla vážně dost mimo.

„Jestli chceš tak to pokládej za rande, jestli chceš tak to klidně může být jenom procházka dvou kamarádů.“

„Dvou kamarádů?“ ironie z těch dvou slov doslova čišela.

„No, víš, říkal jsem si, že bychom to měli mezi sebou urovnat. Přece jen jsem Edwardův bratr a nerad bych si to s ním rozházel ještě víc, než to mám teď.“ Tak tohle mě vážně dostalo. Nejprve jsem mu chtěla říct, jak povedený vtip to je, ale jeho obličej byl vážný a mě to přimělo uvažovat nad tím, jestli to vážně nemyslí vážně.

„Neděláš si ze mě legraci, že ne?“ ujišťovala jsem se pro jistotu.

„Copak vypadám, že si z tebe utahuje?“ odpověděl na mou otázku otázkou.

„To sice ne, ale u tebe jeden neví.“ Zrovna v tom jsem si vzpomněla, jak si poprvé dělal z Edwarda legraci, že jsou sourozenci. Sám to tehdy určitě nevěděl a teď je to pravda. Tehdy, dokud neřekl, že je to legrace jsem mu to doopravdy věřila a od té doby jsem si na něj raději dávala bacha.

„A to je dobře nebo ne?“ zeptal se s úsměvem, a kdyby byl ve Stefanově podobě podobal by se tolik Edwardovi. Ten úsměv byl tak stejný a zároveň jiný.

„Jak kdy.“

„Tak co, půjdeš tedy ven? Chci s tebou o bratrovi mluvit,“ Když řekl slovo bratrovi, hnaly se mi slzy do očí. Znělo to tak upřímně až mě to dojalo. Ale stačila jsem dvakrát zamrkat a slzy zase ustoupily. Podívala jsem se mu znovu do tváře a teď jsem se dokonce odhodlala podívat se mu do očí, abych odhalila případnou podlost. Avšak, oči mě úplně překvapily. Očekávala jsem, že budou červené nebo černé, ale jejich barva byla zelená. Taková jakou měl, když byl člověk. „Líbím se ti?“ zeptal se, když jsem na něj už dobrých pět minut jenom zírala.

„Co?“ zamrkala jsem a odtrhla pohled od jeho obličeje.

„Ptal jsem se, jestli se ti líbím, že jsi na mě tak hleděla.“

„Promiň, já jenom… no prostě překvapila mě barva tvých očí.“ Vysvětlila jsem popravdě ten svůj nepřítomný pohled na jeho tvář. Ta jeho schopnost iluze je vážně dokonalá, ani čočky by tohle nedokázaly.

„Aha a já myslel, že se ti líbím. Takže zase nic.“ Nakonec jsem se přece jenom nechala ukecat. Vzala jsem si bundu, do kapsy si dala klíče a šla se s ním kousek projít. Zajímalo mě, proč se mnou chce mluvit o Edwardovi.

„Proč si se mnou chtěl mluvit o Edwardovi?“ zeptala jsem se ho, když jsme si sedli na jednu lavičku, která se nacházela na cestě do městečka.

„Prostě jsem si říkal, že když si o něm nic nepamatuju, mohla bys mi oněm něco říct, abych ho mohl více poznat.“

„A proč chceš mluvit se mnou? Proč jsi nešel rovnou za Edwardem?“

„Říkal jsem si, že bych to měl napravit i u tebe. Trochu jsem si to svým chováním pokazil, co?“ na souhlas jsem jenom přikývla „Tak vidíš. Chci se ti omluvit a k omluvě ještě dodám, že brácha má dobrý vkus.“

„Tak jestli to byl kompliment, tak díky.“ Začervenala jsem se.

„Nemáš zač. Ty jsi totiž pěkná a ani nemusíš být upírka.“ Tak tomu jsme se oba zasmáli a pak už rozhovor pokračoval v docela uvolněném tónu.

 

Edwardův pohled:

Nevím proč, ale měl jsem takový zvláštní pocit. Bella dneska chtěla strávit odpoledne sama. Říkala, že má něco na práci a prý to bude překvapení, jak pro mě tak i pro Victora, pokud to tedy vyjde. Byl jsem rád, že ten plán dát Lilly a Victora dohromady vyšel a Bella z toho je také upřímně nadšená.

Zajel jsem domů. Nikdo tam ještě nebyl a tak jsem se zase vydal do Carlisleovi pracovny, kde jsem si jako obvykle chtěl vzít nějakou knihu, u které bych si zkrátil čekání na večer, kdy budu moct jít za Bellou. Procházel jsem očima police s knihami, které jsem za ty dvě staletí znám nazpaměť. Většina z nich byly zaprášené, protože je dlouho nikdo nečetl. Pravidelně se ke knihám vracím jenom já a Carlisle.

 

Edwarde, našel jsem novou knihu, myslím, že by tě mohla zajímat.

 

Zastavil jsem se nad knihou, u které byl zastrčený papírek s Carlisleovým dokonalým písmem. Vytáhl jsem proto knihu z police a obrátil ji v rukou. Nebyla moc tlustá a zjevně byla jedna z nových, zatím jsem o ní ani neslyšel. Divil jsem se, že jsem ji ani neviděl v Carlisleových myšlenkách, ale tak co je to jenom kniha.

Sedl jsem si do pohodlného křesla a dal se do čtení.

 

Bellin pohled:

Jo všechno by to dopadlo super, kdyby se Damon před naším domem nezačal zase chovat jako naprostý kretén. Všechno bylo v pohodě, doprovodil mě až domů a tam jsme se normálně loučili. Damon mi chtěl dát pusu na rozloučenou, prý jenom na tvář a tak jsem svolila, ale z ničeho nic jsem se octnula v jeho náručí a on tiskl své rty na ty mé.

„Jsem rád, že stále nosíš ten přívěšek.“ Promluvil po chvíli, kdy se ode mě odtrhl. Já jsem se musela několikrát nadechnout, abych se vrátila do tohoto světa a přistihla jsem se, jak se na něj docela dobrovolně tisknu. Rychle jsem proto stáhla ruce k tělu a ustoupila o krok od něj. Potom mi až došlo, co zase řekl a rychle jsem proto sáhla do výstřihu pro přívěsek.

„Chtěla jsem ti ho vrátit.“ Odpověděla jsem mrazivým hlasem. Odhodila jsem si vlasy na stranu a chystala se sundat ten přívěšek z krku. Opět jsem ucítila jeho chladný dotyk na mé pokožce. Tentokrát prstem přejížděl mou jizvu na krku.

„Kdo?“ zeptal se a hypnotizoval tu půlměsícovou jizvu.

„Nevím, jak se jmenoval, ale byl od vás.“ Nikdy mě nezajímalo jméno upíra, který se mě pokusil zabít. Stačilo, že už tu není, ale ani to nesmazalo strach z jeho druhu.

„To je mi líto.“

„Nemusí a už se mě nedotýkej!“ vykřikla jsem a hodila po něm řetízek. Potom jsem se rychle otočila a zapadla do domu. Rovnou jsem si to zamířila do pokoje. Padla jsem na postel a tupě zírala na strop. Když mi došlo, že svým počínáním nic neudělám, vzala jsem si raději něco, čím zabiju čas a bude to smysluplnější, než jen koukání do stropu.

 

Po nekonečných hodinách nad těmi starými dopisy, které mi babička zase půjčila a jeden k nim ještě přidala a dalšími papíry od Lilly jsem došla k jasnému závěru. Lilly je vážně Brianin potomek. Naše dvě větve se sice několikrát zkřížily, ale Lilly je opravdu jejích potomek. Má moc zrušit Victorovo prokletí.

„Tak. Teď už jen zbývá vymyslet, jak jí to říct a přitom ji moc nevyděsit.“ mluvila jsem si sama pro sebe. Stanula jsem z postele, na které jsem to měla všechno roztahané a poskládala to do tří úhledných hromádek. Jednu musím vrátit Lilly, druhou babičce a třetí jsou moje poznámky. Potom jsem se vydala do sprchy, která mi poskytla příjemné uvolnění po náročném dni a dokonale mě uklidnila.

 

Edwardův pohled:

Kniha mě opravdu upoutala. Začetl jsem se tak, že jsem si ani nevšiml příchodu většiny členů rodiny. A to nebyli zrovna potichu. Ještě jeden list a mám ji přečtenou. Po dalších dvou minutách jsem se zvedl a vrátil knihu do police.

„Takže se ti líbila?“ ozval se za mými zády Carlisle.

„Musím říct, že mě překvapilo, že něco takového máme v knihovně, ale jinak byla celkem zajímavá.“

„Říkal jsem si, že by se ti mohla líbit.“

„Ano, bylo to vážně zajímavé. Ani jsem o té knize nevěděl.“

„Také jsem ji před několika dny náhodou objevil při cestě z práce. Nedal mi její název a tak jsem ji rovnou koupil. Za nějaký čas by mělo vyjít pokračování. Určitě ti totiž neušlo, že to končí tak nějak neukončeně.“

„Ano, tak nějak neukončené to je. Ale nikdy by mě nenapadlo, že tohle čteš.“ Podivoval jsem se nad tím. Tohle mi k němu nesedělo. Rád studoval, ale je fakt, že i to všechno studování se jednou za několik století omrzí.

„Ještě toho o sobě asi tolik nevíme.“ Poplácal mě s úsměvem po zádech.

„Edwarde!“ zavolala najednou Alice, za kterou se v tom okamžiku zavřely dveře.

„Co se zase děje…“ povzdechl jsem si a vydal se do přízemí. Zrovna jsem otevíral dveře, když do nich vletěla jako blesk z čistého nebe. Raději jsem o krok ustoupil.

„Edwarde, tys nebyl u Belly?“ zeptala se trochu znepokojeně.

„Ne, byli jsme domluveni, že přijdu až večer a to mi mimochodem připomíná, že bych měl jít.“ Chtěl jsem ji jenom tak obejít, ale ten malý skřítek se nadal.

„Damon byl zase za Bellou.“ Tím mě dokonale zastavila.

„Co jí chtěl?“ promluvil jsem a neubránil jsem se zavrčení. Jasper se okamžitě postavil po Alicin bok. Jako bych jí něco mohl udělat.

„To nevím, jenom jsem viděla, jak zvoní na jejich zvonek. Pak jsem si myslela, že tam odpoledne budeš a nic se nestane, ale teď když tě vidím doma…“ ani to nedořekla a já se hned vydal za Bellou. Vyskočil jsem do jejího okna a přešel po pokoji. Její vůně tu byla stejně intenzivní jako pokaždé, takže jsem si nemohl být jistý, jestli tu byla. Najednou jsem zaslechl něčí chůzi a za chvíli se otevřely dveře do pokoje. Bella rožnula, a když mě spatřila, nádherně se usmála.

„Edwarde.“ Oddychnul jsem si, že je v pořádku, ale přesto jsem ji už chtěl svírat ve svém náručí.

„Měl jsem o tebe strach.“ Zašeptal jsem jí do vlhkých vlasů.

„Proč?“ odtáhla se ode mě trochu a zadívala se mi do očí.

„Alice přišla domů a tvrdila, že tu zase byl Damon. Potom už nic neviděla a tak jsem měl strach, jestli ti něco neuděl… jsi v pořádku?“ zeptal jsem se jí a začal si ji prohlížet.

„Damon tu vážně byl. Chtěl se mnou mluvit o… o tobě. Choval se docela mile. A jak vidíš, nic mi není.“ Otočila se dokola, ale nic bylo slabé slovo. Na první pohled to vypadalo jako nic, ale znovu jsem na jejich rukách zahlédl zatím nepatrně se projevující modřiny.

„Bello, nelži mi. Co ti udělal? Vidím ty modřiny, co budeš mít na rukou.“ Řekl jsem zničeně a ztěžka dosedl na houpací křeslo. Bella si mi sedla na klín.

„Přišel, aby se mi omluvil. Chtěl se s námi spřátelit. Chtěl poznat svého bratra a zase začít žít jako rodina. Bavili jsme se spolu, ale když jsme se loučili, zase mě políbil. Vrátila jsem mu jeho přívěšek a šla domů.“ pokrčila rameny, jako že na to nic nevidí divného a sama si začala prohlížet ruce, na kterých sama zatím nic neviděla, ale zítra už tam ty modřiny od jeho stisku budou.

„Slibuju, že už tě nebude nikdy otravovat.“ Zašeptal jsem a políbil ji na pootevřená ústa, která přímo vybízela k tomu, abych je políbil.