4. Tohle není fér

11.01.2010 15:35

 

 

Vypráví Edward

„Dereku není ti něco?“ Zeptala se Bella starostlivě a naklonila se k němu blíž. Tohle však není dobré počínání, ne před upírem, který ztrácí kontrolu.

„Nějak mi není dobře.“ Podařilo se mu procedit skrz zaťaté zyby.

„Myslím, že bys měl jít na čerstvý vzduch.“ Odvětila mu Bella a Derek vstal.

„Jo, doprovodím ho.“ Přitakal jsem rychle a začal ho strkat ven ze dveří jídelny. Tohle mohl být hodně velký průšvih.

„Já se moc omlouvám!“ začal se litovat, no tak to je opravdu něco nového!!!

„Nic se nestalo, navíc, každý může uklouznout!“ ujistil jsem ho.

„Ty ne!“

„Já už tenhle způsob života žiju sto let.“ Zasmál jsem se jeho logice.

„To něco mění?“ ptal se podrážděně.

„Jistě, nesmíš se nechat odradit! Byl si zvyklý se lidmi živit a teď mají být tvými přáteli, je to složité a komplikované i na upíří mozek.“ Poplácal jsem ho po zádech. „Bude to dobré.“

„Edwarde, já nevím. Možná bych měl zůstat doma.“ Tahle myšlenka se mi líbila, ale už kvůli Derekovi to nedovolím.

„Ne! Jedno malé klopýtnutí tě nesmí odradit. Zvládneš to, jen to chce čas a my tu po celou tu dobu budeme s tebou.“ Ujišťoval jsem ho, ačkoliv tohle musel dávno vědět.

„Díky moc!“ usmál se nejistě. „Kolik hodin mi ještě zbývá?“

„Mám takové tušení, že jedna. Máme tělocvik, ale pokud se na to necítíš…“ nechal jsem větu vyznít do ztracena.

„Raději pojedu domů,“ ohlédl se k parkovišti. „Tělocvik už bych nerozdejchal.“ V hlavě se mu začaly rojit myšlenky na zrychlené tepy tolika srdcí a já musel uznat, že na jeden den toho bylo až dost.

„Dobře, po zbytek dne tě omluvím!“ pokynul jsem, aby šel a já se vydal zpět do jídelny ke stolu své rodiny.

„Jak mu je?“ ptala se starostlivě Bella a mě zajímalo, zda by se stejně tak bála o mě.

„Bude v pořádku, jen nepůjde na tělocvik,“ ujistil jsem ji. Jen kývla a pokračovala v jídle.

„Zdá se, že stěhování mu taky nesvědčí!“ usmála se z ničeho nic Bella. Co se jí jen honilo hlavou?

„Ne, ale to asi nikomu. Prostě když musíš, musíš!“ usmál jsem se na ni.

„To je pravda, někdy to prostě jinak nejde!“ zasmála se a dojedla poslední sousto.

***

Hned po tělocviku jsem se vydal domů, tam už na mě čekal Derek a tvářil se jako největší chudáček a jeho myšlenky to jen a jen potvrzovaly.

„Nic se nestalo! Nezapomeň!“ vyhrkl jsem, než stačil cokoliv říct.

„Já vím, ale i tak je to strašné! Co si o mně asi bude Bella myslet!“ zaječel nepříčetně.

„Že ti nesvědčí stěhování,“ řekl jsem klidně. „Neboj, Bella je moc hodná a milá a rozhodně si nebude myslet, kdo ví co!“

„Díky, ale i tak si připadám hrozně!“ přiznal už o poznání klidněji.

„Ber to tak, že si tím prošel každý jeden z nás.“ Usmál jsem se a poplácal ho po zádech.

„Edwarde? Můžu se ještě zeptat?“

„Jistě,“ odpověděl jsem a bál se jeho otázky.

„Co víš o Belle?“ ptal se a mě bylo jasné, že tohle je ta jediná otázka, kterou jsem nechtěl slyšet.

„Je to milá dívka, jak sis všimnul. Její otec je policejní náčelník Swan, a pokud vím, přistěhovala se za ním nedávno.“ Odpovídal jsem popravdě.

„A myslíš… No jako, že bych se jí třeba… to no… mohl líbit?“ vykoktal ze sebe.

„To já nevím…“ odpověděl jsem a doufal, že si nevšiml, jak moc bych si přál, aby se nelíbil. Jak moc bych si přál, abych se jí líbil já.

„Tak dík!“ poděkoval zkroušeně Derek a odploužil se do svého pokoje. Já nad tím jen zakroutil hlavou a pak ho následoval. (Tedy do svého pokoje!)

***

„Je čas!“ slyšel jsem Alice v předsíni.

„Na co přesně je čas?“ zeptal jsem se trochu podrážděně. Byl víkend, a proto určitě nebyla škola a lov jsme také neplánovali.

„Jít na nákupy!“ zapištěla mi do ucha. „Jdeš taky! Vlastně jdou všichni!“

„Alice, já ti nevím, ale už jsem měl plán!“ odpověděl jsem.

„Jo a jakej, čučet do zdi?“ zeptala se podrážděně.

„Ne! Chtěl jsem se jít projít a zalovit si.“ Usmál jsem se.

„Zapomeň!“ odfrkla si a otáčela se k ostatním.

„Nějaké další námitky?“ zeptala se. Nikdo pro jistotu nic neříkal a na Derekovi bylo vidět, jak moc se těší mezi lidi. No chlapec ještě pozná, co jsou to nákupy s Alice.

***

Po dlouhých a nekonečných hodinách v obchodě jsem s Jasperem a Derekem odnášel další hromady tašek do auta. Všichni tři jsme vypadali, jak přiblblé vánoční stromečky v létě.

„To je vždycky taková?“ zeptal se najednou Derek.

„Jen když jde o nákupy.“ Zasmál se Jasper.

„Už chápu, proč vždycky tak protestujete!“ zapotácel se Derek pod náporem tašek a potlačovaného smíchu.

„No, aspoň už víš, kde je háček!“ zasmáli jsme se a všechny tašky narvali do už tak praskajících aut.

„Počkej, tu dej sem!“ ukázal Jasper na malý kousek místa v jednom z aut.

„To se tam nevejde!“ zanadával Derek.

„Vejde, protože jinak Vás přerazím!“ doletěla k nám Alice s dalšími taškami, které zkušeně narvala do kufru jednoho z aut. Hned potom jsme vyrazili domů a já byl rád, že tenhle maraton je u konce.

***

„Ahoj Bello!“ pozdravil jsem, když jsem ji spatřil.

„Ahoj, jaký byl víkend?“ zeptala se mile.

„No, musel jsem na rodinné nákupy. A Alice je trochu jako tajfun!“ zasmál jsem se a Bella se mnou.

„Jo, to si umím představit! A co Derek už je mu lépe?“ ptala se.

„Ano, byla to jen nějaká nervóza. Nové prostředí a tak, znáš to.“ Usmál jsem se. „Zatím si nezvykl, víš, my se stěhujeme poměrně často, kvůli Carlislově a Esmeině práci.“

„Aha, to je mi líto. Jste jako děti vojáků.“ Usmála se shovívavě. „Víš, kdysi jsem měla kamarádku a její otec byl právě voják, furt se stěhovala.“

„Ano, je to otravné.“ Zasmál jsem se. „Ale člověk si zvykne.“

„Jo, to jo!“ potvrdila. „Hel já, vím, že je to asi trochu blbý, ale myslíš, že by se mnou Derek někam šel?“

„Proč se nezeptáš jeho?“ ptal jsem se. Přišlo mi zvláštní, proč se ptá mě, mě který by s ní šel klidně na konec světa. Ale ona se nemůže zeptat na mě, ne, ona se musí ptát na Dereka. Začínal jsem ho nesnášet.

„Já, no řekněme, že s tebou se tak nějak líp povídá!“ zasmála se a mě zahřálo u srdce, když nic jiného…

„Aha, no já nevím! Asi jo, ale zeptat se musíš jeho,“ odpověděl jsem nakonec. Nějak jsem nevěděl, jak se zachovat.

„Tak dík,“ usmála se a začala se nádherně červenat.

„No, abych nezapomněl, příští týden tě mám přemluvit na nákupy. Kdybych se o to aspoň nepokusil, Alice by mě zaškrtila. Musím tě, ale varovat. Nákupy s Alice jsou jen na vlastní nebezpečí.“ Zasmál jsem se a představa, jak mě Alice škrtí, mi přišla mírně ujetá. Ta by mi tu hlavu rovnou odtrhla.

„No já nevím, na nákupy moc nejsem!“ znejistila najednou Bella.

„Neboj, budu tam já, Derek, Rosalie a dokonce i Emmet s Jasperem.“

„Dobře, ale nechci žádnou újmu na zdraví!“ zasmála se.

„Tak to ti neslíbím!“ ušklíbl jsem se.

„Bude to super!“ přiřítila se k nám Alice.

„Jo?“ zatvářila se nejistě Bella a hledala pomoc.

„Jdeme do třídy?“ zeptal jsem se.

„Ano!“ vypískla, chňapla mě za ruku a táhla pryč. „Moc díky, to její nadšení je nějaké… Jak to říct velké…“

„Ano, Alice zbožňuje nákupy a jakoukoliv záminku pro ně.“ Zakroutil jsem hlavou. „Víš, ona za to prostě nemůže, už se tak narodila.“

„Já jí to nezazlívám!“ usmála se. „Jen to nadšení mě děsí!“

„Chápu, mě taky!“

„Co myslíš, bude ten nový učitel zase koktat?“ zeptala se najednou.

„Jo, myslím, že jo! Je z nás řádně nervózní!“ zasmál jsem se spolu s ní a pak už nechal učitele, ať se popere s probíranou látkou.

Diskusní téma: 4. Tohle není fér

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek