4. kapitola

Stáli jsme mezi dveřmi do domu a já jsem byla blahem bez sebe, že mi nebe seslalo tohohle chlapa, který mě doslova a do písmene zachránil před byrokratickými postupy, při vyřizování nových dokladů a teď jsem nějak nevěděla, jak bych se mu měla odvděčit za to, jak skvěle se zachoval. Stál přede mnou a umíval se na mě.

„Jeden nápad bych měl,“ odpověděl a já doufala, že jeho slova nebudou mít skrytý podtext.

„A co by to mělo být?“ zeptala jsem se opatrně, až se ten cizí muž zasmál. Pochopil, co mě asi napadlo, a já se zastyděla, až se mi do tváří nahrnula červená barva, která však přes mé opálení a celkové tmy kolem naštěstí nebyla vidět.

„Nebojte se, na nic neslušného jsem nemyslel. Napadla mě večeře,“ dodal rychle vysvětlení.

„Aha, já se hrozně omlouvám. Jsem vám hrozně vděčná, ale zrovna nemám nic doma a rozhodně mi to dneska nepřijde vhodné. Pokud byste opravdu trval na večeři, tak zítra, to bych už mohla i něco nakoupit. Dneska jsem opravdu nikoho nečekala,“ začala jsem rychle mluvit.

„Počkat, zase asi došlo k omylu. Tedy, myslel jsem sice večeři, ale nemyslel jsem, že vy budete vařit. Myslel jsem to tak, že spolu zajdeme na večeři. Zvu vás, pokud tedy to nebude nikomu vadit,“ znovu mi osvětlil svá slova a já si znovu připadala nesmírně trapně. Jak to jen dělá, že si v jeho případě připadám, jako školačka přistižená při opisování.

„Nějak…,“ nechápala jsem, komu by to mělo vadit, ale hned potom jsem spatřila jeho pohled směřující k mé levé ruce, na které hledal prstýnek, „… ach tak ne, nikomu to vadit nebudu,“ ujistila jsem ho a uvědomila si, že v občance mám pořád titul vdaná a jméno Aleja. Nějak jsem se ani za ten víc jak rok nedostala k tomu, vyřídit si novou občanku, kvůli takové drobnosti, jako je přepsání z vdané na vdovu. Navíc to jedno slovo znělo hrozně divně, jako by mě k něčemu vázalo, jako bych stále měla nějak truchlit. Nevím.

„Tak to jsem rád. Pokud byste souhlasila, tak bych vás zítra vyzvedl třeba kolem sedmé,“ navrhl.

„To by určitě šlo, budu se těšit,“ souhlasila jsem s jeho návrhem a potom jsme se rozloučili. Zavřela jsem dveře, zamkla a vrátila se do obýváku. Na televizi jsem se už koukat nechtěla, stejně jsem u ní pomalu usínala a tak jsem ji jenom vypnula a šla si lehnout.

Ráno jsem byla na nohou velmi časně a připadala jsem si plná elánu a dobré nálady, a jelikož se mi nechtělo zevlovat víc jak hodinu jenom tak doma, vytáhla jsem si ze šuplíku sluchátka k mobilu, oblékla si sportovní top a tepláky a vydala se na promenádu, kde se to po ránu vždy hemžilo spousty sportovních nadšenců, mezi které jsem se samozřejmě nepočítala, ale tak změna je život.

Dala jsem si sluchátka do uší a zapnula náhodný výběr písniček, poté jsem mohla vyběhnout. Neběžela jsem nějak rychle, spíš to byl jenom kondiční běh. Do uší mi hrál mix známých i méně proslulých písniček, který mi tam dal Alex, když mě s novým telefonem učil. Koupil mi ho Michel, když jsem s tím svým jednou třískla o zeď poté, co jsem domluvila s Alejovou sestrou. Byla jsem natolik vytočená a potřebovala jsem si na něčem tu zlost vybít a telefon byl zrovna po ruce. Bohužel se však nedal zpravit a byla jsem nucena si koupit nový.

Doběhla jsem až na konec promenády a na chvíli se zastavila, abych se mohla vydýchat. Jelikož běh nepatřil k mým každodenním činnostem, jelikož jsem člověk od přírody líný a raději se válím v posteli, pálili mě trochu plíce, které si stěžovaly na nedostatek kyslíku. Opřela jsem se o zábradlí oddělující promenádu od pláže a sledovala horizont. Kolem mě probíhali další nadšení běžci, ale já si jich nevšímala.

Bylo příjemné sledovat, jak tu pomalu všechno ožívá. Na těch placených částech pláže se rozestavovala lehátka a slunečníky, barmani si u svých plážových barů přebíraly objednané zboží, stánkaři vyndávali před krámky stojany s pohledy a jiným zbožím a slunce se pomalu a jistě dralo nad horizont.

Je na čase vrátit se domů, abych stihla ještě rychlou sprchu, usoudila jsem a rozběhla se zpět. Celá ta moje ranní výprava za běháním zabrala přesně požadovanou hodinu. Ještě štěstí, že je ta promenáda tak dlouhá, pousmála jsem se v myšlenkách a jen co jsem odemkla dveře od domu, sundala jsem si gumičku z vlasů, které se mi v neposedných vlnách nalepily na zpocená záda. Do koupelny jsem nakonec došla jenom ve spodním prádle.

 „Dobré ráno, Rachel,“ pozdravila jsem ji s úsměvem, jen co jsem vešla do krámu. Běh a studená sprcha byly přesně to, co jsem dneska potřebovala. Cítila jsem se uvolněná a nabitá energií na celý den.

„Dobré, Sandro,“ odvětila a už tahala ven z krámku stojan s množstvím pohledů jak z Nice tak z okolí.

„Počkejte, pomůžu vám,“ stále jsem jí vykala. Sem tam si stěžovala, že si připadá kvůli tomu hrozně stará, ale já jsem si nemohla zvyknout ji začít jenom tak tykat. Přece jen to byla Michelova máma a já k ní měla úctu, všechno co po manželově smrti dokázala. Sama jsem byla ráda, že jsem se dokázala jakš-takž postavit na vlastní nohy, přestože jsem se musela přestěhovat do úplně neznámé země.

„To je v pořádku, tohle ještě zvládnu,“ odpověděla a já šla tedy pro druhý stojan, abych ho podle jejího příkladu vyndala ven, kde se to pomalu začala hemžit turisty i místními. Běžce na promenádě pomalu vystřídali chodci a nadšení fotografové z řad cizinců a nechtělo se mi ani hádat, na kolika podobných fotkách jsem musela být i já, když si fotili tuhle ulici, případně i tenhle dům. „Dneska vypadáš spokojeně,“ poznamenala, když jsme se ve dveřích míjely.

„To ano, neuhádla byste, co se mi včera stalo,“ přiznala jsem a Rachel netrpělivě čekala, co jí povím. „Už jsem se chystala si jít lehnout, když někdo zazvonil na dveře. Nejdřív jsem si myslela, že je to Michel a chce mě někam vytáhnout,“ začala jsem a Rachel se začala potutelně usmívat, na to jsem však nic neřekla, bylo mi totiž jasné, co se jí zase honí hlavou, „ale nebyl to on, stál tam nějaký cizí člověk a hádejte co - donesl mi moji peněženku, Rachel. Nemusím na žádné úřady,“ dořekla jsem nadšeně.

„Tak to je opravdu skvělé. Ani jsem nedoufala, že ještě někdo tak slušný po téhle zemi chodí.“

„Ani já ne, ale vidíte, výjimka potvrzuje pravidlo. Dneska s ním jdu na večeři. Nevěděla jsem, jak se mu za vrácení té peněženky odvděčit a on na to, že mě zve na večeři. Chápete to? Vrátí mi peněženku a místo, aby chtěl něco jako odměnu, tak mě ještě pozve na večeři,“ dovyprávěla jsem ji události včerejšího večera.

„Zajímavé, zajímavé,“ mumlala si jenom pro sebe, ale když jsem se na ni znovu podívala, už se netvářila tak spokojeně, spíš se trochu mračila. „Ale zlatíčko, dávej si na toho muže pozor, víš, co se to venku pohybuje za různé chuligány, tak aby ti něco neudělal,“ řekla starostlivě.

„Nebojte se, Rachel, nic se mi nestane. Vypadal velmi solidně,“ uklidňovala jsem ji.

„To mohl, já to nemůžu posoudit, ale sama ze zkušenosti víš, že ti nejhorší lidé právě vypadají na první pohled solidně a mile,“ upozornila mě a tím znovu připomněla Alejovu rodinu. Rachel ten příběh znala, možná ne celý, ale to nebylo podstatné, nechtěli jsme ji s Michelem zatěžovat všemi podrobnostmi, které mnohdy nebyly zrovna nejjednodušší. Díky rodině Aleji Browna jsem poznala, co jsou lidé schopni udělat a nebyly to věci zrovna hodné vychvalování.

„Dobře, budu si dávat pozor,“ slíbila jsem poslušně a Rachel se trochu uklidnila. I přesto si mě celý den tak po očku prohlížela, moc se jí nelíbilo to, že jdu na večeři s úplně cizím člověkem. U Rachel si člověk těžko získával důvěru, byla hodně podezřívavá, ale když už se vám to jednou povedlo, tak byla milá a srdečná. Pak ale nastal zlom, když jste jednou její důvěru pošlapali, nikdy vám nedala druhou šanci.

Kolem poledního se v krámku zastavil i Michel. Rachel mu jen tak mezi řečí a obsluhováním zákazníků řekla, že se ke mně peněženka vrátila, z čehož měl Michel radost přinejmenším stejně velkou jako já sama.

„To abychom to dneska oslavili, co říkáš?“ navrhl, když z krámku odcházela jedna ze zákaznic. Mezitím pohotově chytil jablko, které mu hodila Rachel, a zakousl se do něj.

„Co na to říkám? Že je to skvělý nápad, ale oslavu budeme muset odložit na jindy, dneska už něco mám,“ omluvila jsem se mu a Michel si mě zvědavě měřil. „No, co na mě tak koukáš? Děláš, jako bych si nikdy nikam nevyrazila,“ řekla jsem popuzeně.

„Já nekoukám, jenom jsi mě překvapila. A smím vědět, co máš v plánu?“ zeptal se zvědavě.

„Jsem pozvaná na večeři, takže tu naši oslavu musíme posunout třeba na zítra.“

„Na večeři?“ jeho tón se změnil ze zvědavého skoro až na nevěřícný, kterým mě však urážel.

„Jo, jsem pozvaná na večeři. Je na tom něco špatného?“ zeptala jsem se ho a měřila si ho pohledem. Michel se místo odpovědi raději zakousl znovu do jablka a potom jenom zakroutil hlavou ze strany na stranu. „Tak vidíš,“ rýpla jsem si ještě.

„Vím, že tě to asi naštve, ale můžu vědět, s kým jdeš na tu večeři?“ zeptal se, když polkl. Před Rachel si dával pozor, aby nemluvil s plnou pusou. Asi by si za to zasloužil od Rachel i pohlavek, kdyby tak učinil a já se při té představě, jak se musí drobná Rachel natahovat, aby vypohlavkovala Michela, který je o dobré dvě hlavy větší než on, musela usmát.

„Neznám jeho jméno, ale včera mi vrátil peněženku.“ Připadalo mi to divné, že neznám ani jméno člověka, který mě pozval na večeři, ale to jistě během oné večeře napravíme. Na to Michel nic neřekl, ale zkoumavě se podíval na matku, která jenom pokrčila rameny. „Víte co? Jste oba stejní! Jedna rodina,“ rozohnila jsem se na Michela i Rachel.

„A co jsme jako udělali?“ zeptal se Michel a nahodil nevinný kukuč.

„Ty se mě ptáš? Stačil ten pohled, jak ses podíval na matku. Ani jeden nevěříte mému odhadu lidí. Je mi jasné, že byste byli raději, kdybych nikam nešla, anebo v případě, že bych šla, tak vy dva byste mi dělali doprovod,“ řekla jsem naštvaně.

„Ale tak to není,“ bránil se Michel, „ale jak myslíš, nebudeme se hádat, já jdu do práce, je tam pořád blázinec kvůli tomu dodavateli,“ připomněl mi Michel a už dával Rachel pusu na tvář. Potom ji chtěl dát i mě, ale já se k němu uraženě otočila zády. Ještě jsem však zahlédla, jak pokrčil rameny a odešel z krámku a nasedl do auta, které měl zaparkované u obrubníku.

„Michel to nemyslel špatně, jenom má o tebe stejný strach jako já,“ podotkla Rachel, když nám Michelovo auto zmizelo z dohledu. Avšak já jsem jí neodpověděla, tohle byla čistě moje věc a na toto téma jsem se už nechtěla víc bavit, bylo pro mě uzavřené.

Trhla jsem tedy jenom rameny, jako malá holka, a nasadila profesionální úsměv, když do krámku vešla další skupinka turistů a začali si prohlížet zboží.

Domů jsem se dostala až kolem páté a měla jsem co dělat, abych všechno do stanoveného času stihla, nechtěla jsem nechat mého neznámého zachránce čekat. To by si opravdu nezasloužil, když už se trmácel až ke mně domů, aby mi vrátil peněženku, která by bez jeho přičinění skončila, bůh ví kde.

Stáhla jsem si vlasy do gumičky a šla si dát ještě sprchu, abych ze sebe smyla pach dnešního dne. Nevěděla jsem, co od dnešního večera očekávat a byla jsem i trochu nervózní. Ani sprcha mě nedokázala uklidnit a já stále přemýšlela, jaké oblečení na sebe pro dnešní večer zvolit. Spíš něco neformálního, prostě jako když jdu někam s Michelem nebo zvolit něco elegantního?

Tohle dilema jsem vždycky nesnášela. Opět jenom v ručníku jsem běhala po pokoji, na posteli poházené všechno oblečení, okolo postele se mi válely všechny páry bot a já se stále neuměla rozhodnout. Nevěděla jsem, jestli na něho chci udělat dojem, nebo chci působit jenom kamarádsky. Netušila jsem, do jakého prostředí mě chce pozvat. Bylo to hrozně deprimující, ale zároveň jsem se i těšila. Konečně budu moct i Michelovi dokázat, že nejsem ta princezna z věže, která nikam nechodí. Hodlala jsem si dnešní večer užít, jak jen to půjde, pokud bude můj společník aspoň trochu zábavný. Těšila jsem se, až to budu moct Michelovi a Rachel popsat. Konečně možná Rachel dojde i to, že jsme s Michelem pouze kamarádi a přestane mi stále svého syna předhazovat.

Když jsem to brala takhle, rozhodla jsem se pro elegantní, ale jednoduché šaty sahající mi po kolena. Byly černé barvy a k nim jsem si dala náhrdelník z pravých perel, který jsem dostala od Aleja k zásnubám. Byl to jeden z nejdražších dárků, který jsem kdy dostala, ale Alejo na mě nikdy od té chvíle nešetřil. Stravovali jsme se vždy v luxusních podnicích, kde jsem prve dělala Alejovi ostudu, jelikož já, holka z předměstí neuměla používat tolik druhů příborů a mnohdy jsem ani nevěděla, co jsem si objednala. Alejo se pak obvykle bavil nad mými reakcemi, když mi objednané jídlo donesli.

Vzpomínka na ty společně strávené dny s Alejem mi vyvolala úsměv na rtech. Prsty jsem přejela po náhrdelníku a spokojeně se prohlédla v zrcadle. S malováním jsem to moc nepřeháněla a nakonec jsem si na krk kápla kapku parfému, na nohy obula černé lodičky a čekala.

Měla jsem to opravdu tak-tak, jelikož přesně ve stanovenou dobu se ozval u hlavních dveří zvonek. Vzala jsem si tedy psaníčko s peněženkou, mobilem a klíči, naposledy na sebe koukla do zrcadla na chodbě a s úsměvem otvírala dveře. Tam jsem však zůstala stát jako socha, to co jsem totiž viděla před sebou, mi připadalo tak nereálné, jako by to bylo z nějaké pohádky.

„Dobrý večer, Sandro,“ oslovil mě můj neznámý a před sebou držel červenou růži. Byl oblečený v perfektně padnoucím obleku a za ním stála skutečná limuzína. Měla jsem co dělat, abych se vzpamatovala a odpověděla mu aspoň trochu normálně.

„Dobrý večer,… ehm, včera jste se mi zapomněl představit,“ připomněla jsem mu, když jsem si vzpomněla, že jsem jeho jméno nezapomněla, ale že mi ho jenom prostě neřekl.

„Omlouvám se a hned také to nedopatření napravím, jmenuju se Mathew Lewis, pro přátele a známé pouze Matt,“ usmál se na mě.

„Takže tedy, Mathew, dobrý večer,“ oplatila jsem mu úsměv a přijala od něho růži. Poté mi galantně nabídl rámě a dovedl až k limuzíně, kde nám dveře otevíral najatý šofér. „Můžu se jenom zeptat, nechci být neuctivá, ale proč zrovna limuzína se šoférem?“ zeptala jsem se, když jsem si sedla a Mathew si také nastoupil.

„Pro krásnou dámu jenom to nejlepší.“

„Děkuju,“ nevěděla jsem, co jiného mu mám na tu poklonu říct, ani od Aleja nebo Michela jsem neuměla přijímat poklony. Vždy jsem akorát pěkně zrudla a to se mi stalo i teď. Raději jsem pohled stočila k růži a znovu si k ní přičichla. „Rozhodně jste si ale neměl dělat škodu, řekla bych, že jsem až moc obyčejná, na to, abych se vozila v limuzíně.“ Takhle si mě nevozil ani vlastní manžel.

„Podle mě nejste vůbec obyčejná. Už při pohledu na vás jsem věděl, že jste v něčem výjimečná,“ nedal si říct a dál mi skládal poklony a já čím dál víc rudla. Nepatrně jsem tedy zvedla zrak a setkala se s jeho pohledem. Až teď jsem si všimla, že má oříškové oči, které se na mě lehce usmívaly.

„Dovolte, abych vám v tomhle odporovala,“ namítla jsem.

„Tak zaprvé, byl bych rád, kdybys mi tykala a říkala mi jménem a za druhé, neodporuj mi, tohle já poznám,“ řekl a já nechápala, kde bere tolik jistoty, aby tohle mohl tvrdit. Známe se maximálně půl hodiny a on už o mě rozhlašuje, že jsem výjimečná žena. Tolik sebedůvěry jako on bych chtěla mít.

„S tím tykáním souhlasím, taky tě tedy nechám žít v klamném dojmu, že jsem výjimečná a jenom se zvědavě zeptám, kam to jedeme,“ pokusila jsem se téma našeho rozhovoru převést někam jinam, než ke mně.

„Nech se překvapit, Sandro,“ odpověděl tajemně a mé jméno z jeho úst znělo povědomě.

„Mám na tebe tedy ještě jednu otázku, Mathew, přijde mi to, nebo také nejsi odtud? Myslím tím, že nejsi rodilý Francouz,“ upřesnila jsem svou odpověď.

„Jaj, to je moje francouzština tak mizerná, žes mě tak brzy prokoukla?“ zeptal se rádoby smutně.

„To ne, nikoliv, tvoje francouzština je dokonalá, mnohem lepší než ta má. Ale, neuvěříš, tohle mě napadlo, až když jsi vyslovil mé jméno. Znělo tak trochu, jako u nás doma a ne tady. Tady ho lidé vyslovují tak nějak… nevím, nějak jinak,“ vysvětlila jsem mu důvod své otázky a Mathew se na mě znovu usmál.

„Máš pravdu, pocházím ze Států, avšak tu žiji už víc jak tři roky,“ přiznal.

„Páni,“ vydechla jsem obdivně. „Já sama jsem se sem přistěhovala teprve před rokem. A smím se zeptat, co tě sem přivedlo?“ Byla jsem hrozně zvědavá, ale nemohla jsem si pomoc. Matt mě začínal zajímat. Neptala jsem se jenom proto, abych si s ním měla o čem povídat, rozhodně jsem nepatřila mezi zakřiknuté lidi, ale tentokrát jsem byla skutečně zvědavá.

„K nevelkému překvapení obchody a k trochu většímu překvapení i láska,“ řekl a já se na něj překvapeně podívala. Obchody se daly očekávat, a zdá se, že mu také vzkvétaly, když si může jezdit takovou limuzínou, které zřejmě nebude jenom z nějaké půjčovny. Avšak láska mě trochu udivila.

„Láska?“ opakovala jsem jeho slova.

„Ano, přivedla mě sem láska k lodím… podle tvého výrazu soudím, že jsi očekávala spíš nějakou ženu, ale musím tě hned vyvést z omylu. Láska, která mě sem přivedla, byla opravdu k lodím. Je sice pravda, že i na východě Států bych takové místo našel, ale tady je to něco jiného. Nevím, jak to popsat, ale řekl bych, že jsi schopná to pochopit, když už tu nějakou dobu žiješ.“

„Přiznávám, jižní Francie mě svou krásnou přímo ochromila.“ Od chvíle, kdy mě Michel posadil na letišti do svého auta, a my projížděli touhle dokonalou krajinou, jsem cítila, jak se do ní postupně zamilovávám. Michel sice tvrdil, že jsme mohli letět přímo do Nice, které mělo své vlastní letiště, ale jelikož mi chtěl ukázat trochu z té omamující krásy své země, rozhodl se to vzít malou oklikou. Nic jsem nenamítala a jenom jsem se kochala těmi pláněmi olivovníků a vinné révy, malými domky v pastelových barvách a neskutečně rozmanitými kruhovými objezdy. Každý byl jiný - jednou na něm dokonce pěstovali několik keříků vinné révy, podruhé na něm byly palmy a různé keříky a záhony květin.

„Myslel jsem si to, vlastně, můj názor je, že Francie stejně jako ostatní jižní státy na tomto kontinentě lidi velmi ohromí a uchvátí, protože tady se člověk pořád nehoní, den tu pomalu postupuje a není to jako, když vám ráno zazvoní budík, vy ještě rozespalá vstáváte, vypijete dva hrnky kafe a potom jste až do noci zase v práci, kde vypijete dalších několik hrnků kávy na povzbuzení a nakonec se mrtvá únavou doplazíte jenom do postele. Tohle podle mě není život, tady si ho umí lépe zorganizovat a užít,“ řekl nahlas to, co jsem si sama i myslela.

„Pane, jsme na místě,“ ozvalo se najednou v malém, umě zabudovaném repráčku až jsem se lekla.

Matt zmáčkl nějaký knoflík a hned šoférovi odpovídal. Vůbec mi nedošlo, že jsme celou cestu na místo strávili povídáním, vlastně jsem ani nevěděla, kam mě to veze. Mělo to být překvapení, a přestože překvapení nemám ráda, byla jsem zvědavá.

Když šofér zastavil, chtěla jsem vysednout, tak jak jsem zvyklá, ale než jsem stačila vzít za kliku a otevřít, tak mi dveře zmizely a místo nich se objevila pomocná ruka. Šofér mi pomáhal vysednout z auta a já si pomalu připadala jako popelka. Tedy ne, že bych si tak nepřipadal jenom v Matthově společnosti.

„Děkuju,“ poděkovala jsem mu a šofér se jenom lehce poklonil hlavou. Matt vysedl hned za mnou.

„Tak co, libí se ti mé malé překvapení?“ zeptal se, když jsem z limuzíny viděla jenom zadní světla. Matthova otázka mě překvapila. Řidič sice říkal, že jsme na místě, ale nic zvláštního jsem tu neviděla. Tedy viděla, ale to až jsem se otočila.

Matt nás vzal do staré Nice, daleko od moderních podniků s několika hvězdičkami, barů a diskoték, kde by se bavila mládež a najednou jsem byla opravdu v pohádce. Před starým domečkem s kamennou fasádou stálo několik stolečků, na každém byla ve váze růžička a na dvou stolech byly zapálené svíčky. V jejich přítmí seděly dva páry a něco si povídali.

„Páni,“ zašeptala jsem podruhé za tento večer ohromeně.

„Smím doufat v to, že se ti to překvapení líbí?“ zeptal se a já jenom přikývla, nebyla jsem schopná jediného slova. Líbilo se mi tu, teď jsem možná i tušila, kde se musel nechat Xavier inspirovat při zařizování jejich hospůdky. „To jsem vskutku rád, nechtěl jsem nic přehnaného na první schůzku a tohle mi přišlo opravdu decentní.“

První schůzku? On tuto večeři pokládá za rande? Překvapením jsem jenom zamrkala a raději mlčela, nechtěla jsem příjemný večer zkazit hned na začátku, a kdo ví, třeba se to nakonec za rande bude moc považovat.