4. kapitola

Pravda je bojem vjemů. Lidé vidí jen to, co jsou připraveni konfrontovat. Nezáleží na tom, na co koukáte, ale na tom, co vidíte. A když spolu jednotlivé vjemy bojují, pravda si najde způsob, jak se vytratit. A netvoři si najdou cestu, jak uniknout. 

„Tak fajn, dneska to zkusíme trochu jinak,“ prohlásil Jasper, když jsme došli na místo, kde se obvykle konal nás trénink. Postavil se proti mně a z kapsy vyndal černý šátek. „Všichni se až moc spoléhají na oči a ostatní smysl potom odsouvají stranou. Teď se tedy zaměříme na tvůj sluch – otoč se zády,“ pobídl mě a tak jsem tedy udělala.

Jen okamžik na to jsem ucítila na tváři dotek šátku a pak už mi ho Jasper utahoval pevně vzadu na hlavě.

„Předpokládám správně, že teď se někam vypaříš a po chvíli zaútočíš?“ zajímala jsem se a prsty si urovnala šátek na obličeji. Přes jemnou látku, přeloženou pro jistotu na několikrát, jsem nic neviděla.

„Dejme tomu, že ano,“ odvětil a jeho hlas zněl najednou nějak vzdáleně a rozhodně se neozýval za mnou… Nebo snad ano?

Chvíli jsem bez pohnutí stála na jednom místě a snažila si zvyknout na to, že nic nevidím. Potřebovala jsem se soustředit na svůj sluch, který mi prozradí, odkud se na mě pomyslný nepřítel vyřítí.  Dýchala jsem plýtce a otáčela hlavou pokaždé, když jsem zaslechla sebemenší hluk. Ani jednou to však nebyl Jasper. Nejprve mou pozornost upoutal pták, který vzlétl z korun stromů, hned na to jsem zaslechla tlukoucí srdce. Se zavázanýma očima jsem vnímala všechno mnohem ostřeji sluchem.

Učinila jsem výpad rukou, ve chvíli, kdy jsem měla pocit, že Jasper stojí někde přede mnou.

Jenže on tam nestál. Popadl mě kolem pasu a hned na to jsem se válela na zemi a snažila se mu vysmeknout a dál s ním bojovat. Ale ani k tomu mi nedal moc příležitosti. Než jsem totiž stačila použít nějaký z naučených chvatů, byly jeho ruce pryč a já se sbírala ze země a snažila se opět postřehnout, odkud přijde další útok na mou osobu.

Zhluboka jsem se nadechla. Tentokrát si Jazz nedával tolik načas a pro změnu jsem o jeho přítomnosti věděla o pouhou setinu vteřiny dřív, než stihl zaútočit. Rychle jsem se tedy otočila a zabránila mu tak mě opět srazit k zemi.

„Tohle už je lepší,“ prohodil pochvalně, „takhle budeme trénovat tvé ostatní smysly. Teď se ale vrátíme k základnímu výcviku,“ dodal a zatáhl za uzel na šátku, který se bez problému sesul, a já opět začala vnímat svět očima.

„S tím šátkem přes oči bylo hodně těžké tě nějak zaměřit,“ namítla jsem a trochu častěji přitom mrkala, abych si opět zvykla na světlo.

„Přesto se ti to podařilo hned na podruhé, což je skvělé.“

„Spíš to byla jenom náhoda. Neustále mě rozptylovaly zvuky okolního lesa. Tlukoucí srdce, vítr ve větvích, křídla letících ptáků… Bylo hrozně těžké vyhodnotit, jestli se blížíš ty nebo mou mysl upoutal nějaký další zvuk,“ přiznala jsem se.

„Na tomhle ještě zapracujeme. Budeš schopna poznat, že se k tobě nepřítel blíží i ve chvíli, kdy se bude plížit za tvými zády a vítr jeho vůni odnese daleko od tebe,“ sliboval mi a já se té chvíle už nemohla dočkat. Možná, že až ta chvíle nastane, nebude se cítit tak slabá před Colem ani jiným dalším nesmrtelným. Budu silná a budu to o sobě vědět.

„Už aby to bylo,“ zašeptala jsem toužebně.

„Nespěchej na to, všechno má svůj čas. Teď budeme pokračovat, kde jsme minule přestali a potom si tě otestuju ve skutečném zápase,“ mírnil mé nadšení, ale ve mně to i nadále vřelo tou touhou všechno umět.

„Ještě jednou bych ti asi měla poděkovat, že se mnou trénuješ,“ nadhodila jsem.

„Až ti jednou ten trénink zachrání život -  v tu chvíli to bude dostatečné poděkování,“ namítl a opět si stoupl do toho soustředěného postoje a já ho hned následovala a snažila se opět zklidnit dech, abych se dokázala plně soustředit na jednoduché cviky, které se ve vhodný čas můžou ukázat jako účinná zbraň proti nepříteli.

„Co jsem ti o tom postoji říkal?!“ zlobil se Jasper, když jsem opět nešikovně upadla. „Máš se celá uvolnit. Boj je v některých situacích jako tanec, jenom si musíš vybrat správnou hudbu.“

„Omlouvám se, příště se to nestane,“ odvětila jsem a sbírala se ze země. Zběžně jsem se oprášila od hlíny a už se opět stavěla do původního postoje.

„Dneska už s tím nebudeme pokračovat, necháme to na zítra. Raději si zopakujeme, co ses už naučila,“ namítl a mě došlo, že noc už docela pokročila, proto to chce tak rychle ukončil. Už před dvěma dny Jasper něco slíbil mámě a to něco se týkalo našeho tréninku.

„Dobře, zaútoč na mě,“ pobídla jsem ho, ale Jasper se vydal z našeho malého prostranství hloub do lesa. Sledovala jsem ho a čekala, kdy se obrátí a zaútočí – ale to on neudělal. Šel pomalu, dokud nezrychlil na svou přirozenou rychlost. Potom mi zmizel z očí. Rozhlížela jsem se kolem sebe a pátrala v šeru noci, odkud by se mohl s největší pravděpodobností vynořit. Slyšela jsem šustot listů a vzhlédla. Nebyl by pro něj žádný problém vyšplhat na nejbližší strom a potom mě napadnout z výšky.

Na krátký okamžik jsem zahlédla jeho oči, jak žhnou tmou a to mi zajistilo výhodu toho, že jsem věděla, odkud zaútočí. Měla jsem čas na to ustoupit bokem, když seskakoval ze stromu a chystal se mi skočit na záda. Rozhodla jsem se využít situace, dokud ještě plně nezkorigoval své tělo po skoku a naplno na něj zaútočit.

Jakkoliv mi byl útok na kteréhokoliv člena mé rodiny, tohle bylo součástí tréninku a Jasper chápal, že tohle dělat tedy skutečně musím, nikoliv, že to chci. Rozběhla jsem se proti němu a plynule se mi ho podařilo srazit k zemi. Tam však má okamžitá výhoda končila.

Než jsem se nadála, ležela jsem pod Jasperem já a on na mě obkročmo seděl. Tohle byla špatná pozice na to, abych na něj zaútočila. Ruce mi svíral ve svých těsně u hlavy a jediná část mého těla, se kterou jsem mohla hýbat, byly nohy.

„Teď se předveď, co v tobě je,“ pobídl mě a já se už-už chystala zaháknout se svýma nohama o jeho a tak ho donutit mě propustit z toho příšerného sevření, když v tom Jasper svůj stisk povolil a něco ho ze mě strhlo.

To něco bylo Cole, jak jsem během chvíle, kdy se mu Jasper vykroutil a kroužil kolem něj, poznala.

„Na bezbrannou holku by sis chtěl dovolovat, upíre? Co kdybys to zkusil na někom, kdo ti bude schopen konkurovat?“ pobízel ho Cole a já zaslechla, jak Jasper zavrčel, přesto se až úchvatně držel. „Ness, měla bys jít domů,“ promluvil pak ke mně, „já to tady už zvládnu.“

„To tedy ne,“ odporovala jsem mu. Nechápala jsem, odkud se tedy vzal a co tu vlastně dělal, ale rozhodně jsem ho nehodlala nechat s Jasperem o samotě. Pro jednoho z nich by to nemuselo dopadnout dobře, a přestože jsem měla takový dojem, že by hůř dopadl Cole, nemohla jsem si jeho život vzít na svědomí. Nakopat zadek jsem mu chtěla sama. Smrt však v plánu nebyla.

„Ness, asi bys měla skutečně odejít,“ postavil se na jeho stranu Jasper a rychle na mě pohlédl. Čehož hned Cole jak se patří využil a skočil po něm, povalil ho na zem skoro stejně jako já před chvílí a snažil se… ho zabít.

Zlomek sekundy jsem sledovala scénu odehrávající se přede mnou, když jsem se rozhodla zasáhnout.

Cole se v boji s Jasperem držel dobře i přes markantní rozdíl v poměru jejich sil a jelikož jsem nechtěla, aby jakkoliv Jasperovi ublížil, skočila jsem mu okamžitě na záda a snažila se ho od Jazze odtáhnout stejně, jako on Jaspera odtáhl před chvíli ze mě. Cítila jsem pod rukama jeho napnuté svaly, v uších mi rezonovalo jeho i Jasperovo vrčení a dokonce i skřípění kamenné kůže, jak se mi nedařilo Colea odtrhnout.

„Sakra, co to děláš!“ zařval vztekle, když si všiml mého pokusu, který se zdál dost úspěšný. Cole Jaspera sice hned nepustil, ale jeho stisk povolil natolik, aby se Jasper mohl vymanit z jeho sevření a postavit se na nohy.

„Své chování bys měl vysvětlovat spíš ty mě, než já tobě,“ namítla jsem, když jsem si stoupla před něj, abych mu zamezila přístup k Jasperovi, který si ho ostražitě prohlížel.

„Já se ti zrovna teď chystal zachránit život, ty jedna nevděčnice. Ale asi jsem se měl dívat, jak ti tenhle upír trhá tělo na kousky, když tak sleduju, jak se ho zastáváš,“ odvětil uraženě a jeho pohled plál jasnou nenávistí, kterou nemohlo zakrýt ani dotčení z mých slov.

„Správně, měl ses jenom dívat a nezasahovat. Mě tady o život rozhodně nešlo. Já toho upíra, na kterého jsi zrovna teď zaútočil, znám,“ obořila jsem se na něj.

„Znáš?“

„Znám,“ přitakala jsem a pohlédla na Jaspera. „Je to člen mé rodiny a zrovna jsi mi přerušil hodinu bojového umění,“ obrátila jsem se zpět ke Coleovi a zamračeně jsem si ho prohlédla.

„A kdo měl, sakra, vědět, že tohle není skutečné?!“ okřikl se po mě. „Mě to připadalo, jako bys potřebovala pomoc. Každopádně vidím, že jsem se spletl, takže se tady mějte, jak chcete,“ prohlásil, zabořil si ruce do kapes od bundy a vydal se opět mezi stromy. Každopádně stále nespouštěl Jaspera z očí… Ta jeho ostražitost byla až směšná.

„Myslím, že pro dnešek toho bylo víc než dost. Měli bychom jít domů,“ navrhl po chvíli Jasper.

Já jenom přikývla a popadla ze země mikinu, navlékla ji na sebe a stále přemýšlela, kde se tu tak mohl vzít.

„Tys ho neslyšel přicházet?“ zajímala jsem se cestou domů Jaspera. Vrtalo mi to hlavou. Ještě před pár minutami mě učil, jak vycítit nepřítele a potom ho Cole překvapí nepřipraveného.

„Přiznávám, že dneska se všechny mé poučky obrátily proti mně. Ale to ještě neznamená, že to, co tě učím, není k něčemu dobré,“ pokrčil rameny.

„Mohl ti nějak ublížit?“ vyzvídala jsem. Teď mohl Jasper posoudit jeho sílu a to, jakou bych měla šanci, kdyby proti mně třeba zaútočil, přestože dneska se mi vlastně snažil zachránit život.

„Ublížit ano, ale zabít ne – na to by potřeboval ještě aspoň jeden pár rukou. Ale rozhodně je o něco silnější, než si ty. Je to kluk a jak to tak vypadá, u vás je síla rozdělena obdobně jako u lidí. U vampýrů je to jiné – kromě novorozených nebo talentovaných máme všichni stejnou sílu, takže jsou boje daleko vyrovnanější. U kříženců vampýrů a lidí to asi bude množství síly záviset jak na tréninku, tak i na pohlaví,“ zamýšlel se.

„Fajn, ale pokud bych se nedej bože s ním pustila do křížku, šanci bych měla, že? Aspoň mu ublížit,“ upřesnila jsem.

„Ještě pár lekcí a ublížíš mu hodně,“ slíbil a já se na něj spokojeně usmála. Tohle jsem potřebovala slyšet ke své naprosté spokojenosti. Jasper věděl, jak mi zvednout náladu. „Pokud tě ale můžu o něco poprosit, před Alicí se o tomhle malém incidentu nezmiňuj, dělala by si jenom zbytečné starosti,“ požádal mě a já přikývla.

Ráno, cestou do školy jsem uvažovala nad tím, jak se postavit Coleovi. Ta včerejší rvačka něco znamenala a já jsem nevěděla, co přesně. Navíc jsem měla pocit, jako bych se vnitřně rozdělila na dvě části, které se neustále hádají, jestli to mám chtít vědět nebo nikoli. Zatím ani jedna nevyhrála, takže jsem byla pěkně na vážkách.

Před rodinou jsme se o Coleovi nezmínili. Stejně jako Jasper jsem měla pocit, že by to vyvolalo jenom větší vlnu chaosu, než na jakou jsem byla připravená. Prozatím mi stačilo vědět, že brzy se mu budu moct sama postavit.

„Koho vyhlížíš?“ zajímala se Alex ve chvíli, kdy ke mně na parkovišti došla a načapala mě, jak se rozhlížím po Coleovi.

„Nikoho konkrétního,“ namítla jsem neurčitě a stočila pohled k ní, jelikož Cole nebylo nikde v dohledu.

„V tom případě mi dej šanci, abych tvou pozornost zaměřila severovýchodním směrem,“ prohodila a já se na ni zmateně zamračila. „Věř mi a prostě to udělej,“ pobídla mě znovu, takže jsem ji skepticky poslechla a podívala se směrem, který naznačovala.

„Je ti jasné, že severovýchod je hodně velký a nepřesný pojem?“ ujišťovala jsem se, když jsem nevěděla, na koho se podívat.

„Ehm… fajn, tohle nebylo nejlepší upřesnění, takže… V tuhle chvíli, přesně jak stojíš, se podívej na dvě hodiny,“ upřesnila svá předchozí slova a já se bezděčně usmála. Neměla jsem nejmenší tušení, o co se tady pokouší, ale zatím to byla zábava.

„Ok, dívám se směrem na dvě hodiny. Prozradíš mi tedy, konečně, co mám vidět?“ naléhala jsem, když jsem neviděla nic tak zajímavého, kromě party kluků postávajících kolem Dereka. „Proč se mám dívat na Dereka?“ Nešlo mi na mysl, proč zrovna já bych se na něj měla dívat, přece jen – do oka mi nepadl a já mu vlastně taky ne.

„Dereka? Ale co tě nemá,“ mávla rukou a nervózně se zachichotala. Tohle znělo podezřele.

„Tak proč se mám tím směrem dívat?“ pokračovala jsem ve vyzvídání a stočila pohled opět k ní. Nejenom ten smích mi zněl nervózní. Ona celá byla taková nesvá… Taková jakou jsem ji vlastně zatím neviděla.

„Víš, no… Tak mě napadlo, co si myslíš o těch klucích vedle Dereka? Tedy, hlavně o tom po jeho pravici?“ zeptala se a já nechápavě pohlédla zpět ke skupince kluků a zaměřila se na toho, na kterého mě Alex upozornila. Zaměřila jsem se na jejich rozhovor, ale mluvili jenom o včerejším zápase, takže nic co by mě zrovna dvakrát zajímalo.

„Nevím, vypadá normálně,“ pokrčila jsem rameny a zaznamenala, že se najednou dívám do jeho rozesmátých modrých očí. Většinu té doby, co jsem se dívala jejich směrem, byl otočen k některému z dalších kluků, ale teď si můj pohled opětoval a na rtech mu pohrával lehký úsměv. „Je s ním něco v nepořádku?“ zeptala jsem se Alex, když jsem od něj po chvíli odtrhla pohled.

„S ani ne, spíš-“

„Stop, zadrž,“ zarazila jsem ji, když už zase vymýšlela nějakou další okliku, „buď mi teď na místě řekneš, co se mi snažíš vším tím kolem říct už od chvíle, co ses tu objevila, nebo si vezmu svou tašku a půjdu na hodinu, který mimochodem za necelých deset minut začíná.“

„Vydrž moment,“ zastavila mě, když už jsem udělala dva kroky od ní směrem k budově školy.

„Řekneš mi to?“ nadzvedla jsem obočí a čekala.

„Já… tak nějak… Bavila jsem se s Derekem a dozvěděla se, že se tak trochu – tedy ne jenom trochu, ale dost – líbíš jeho kamarádovi, tomu po jeho pravici. No a mě napadlo, jelikož mě Derek sám od sebe zatím nikam nepozval, že bych ho pozvala aspoň někam ven a aby to nebylo tak okaté – myslím to pozvání na rande – tak bys šla i ty a Paul,“ vychrlila to najednou ze sebe a přitom si neustále namotávala pramen vlasů na prst. Tohle gesto jsem u ní už jednou viděla. Bylo to, to odpoledne, kdy jsme společně s Derekem a Alex byli v knihovně.

„V tuhle chvíli se mě snažíš namontovat do smyšleného rande, jenom abys měla gardedámu a nepřipadala si hloupě, že zveš někoho na rande první?“ ujišťovala jsem se překvapeně. Ať už jsem čekala cokoliv, tak tohle to rozhodně nebylo. Dokonce mě napadlo, že by se jí ten Paul mohl líbit víc než Derek a s tím by měla ten problém, ale ono ne. Raději se mi toho Paula snaží dohodit.

„Tak nějak?“

„Tohle fakt nechápu, to tvoje chování. Derek vypadá jako fajn kluk, ty jsi fajn holka, tak proč byste si nemohli jenom tak zajít někam na večeři, nebo co máš vlastně v plánu?“ Nechápala jsem to.

„Ono je to vlastně hrozně jednoduché,“ namítla a já na ni vyčkávavě pohlédla, přestože jsem věděla, že to její ´je to jednoduché´ bude na docela dlouho a hodina nám za chvíli už měla začít.

„Řekneš mi to cestou na hodinu,“ upozornila jsem ji, popadla ji za loket a vydala se do hlavní budovy.

„Derek je hokejista a to opravdu dobrý,“ spustila, když jsme procházely poloprázdnými chodbami a mířily si to na jeden z těch povinných seminářů. „A o to tu vlastně jde. Proč by se měl zahazovat s někým, jako jsem já. Navíc prvačkou a očividně nijak zajímavou?“

„S tou prvačkou a dobrým hokejistou souhlasím, ale to je tak všechno. Nezajímavá určitě nejsi a on by se s tebou určitě nezahazoval. Viděla jsem ten jeho pohled na prvních laboratořích. Líbíš se mu, to je očividné. Jenom si asi ještě nedodal dost odvahy k tomu, aby tě sám pozval ven,“ namítla jsem.

„Tohle si opravdu myslíš?“ zeptala se, když zastavila před dveřmi auly a významně na mě pohlédla. Já jenom přikývla. „A co je na mě tak zajímavého?“ vyzvídala dál, takže se rozhovor skutečně protáhl tak, jak jsem očekávala. S Alex jsou i ty jednoduché věci na hodně dlouho, takže jsem nebyla vůbec překvapená, když hodlala v rozhovoru pokračovat i během přednášky, čímž si to u přednášejícího profesora docela pohoršila. Ten pohled, který na ni upřel pokaždé, když se ke mně obrátila, aby mi něco pošeptala, mi jasně říkal, že si ji u zkoušek bude pamatovat, jako tu, co vyrušovala.

Na konci dne jsem věděla, že se tomu takzvanému dvojitému rande prostě nevyhnu. Alex do mě hučela v každé hodině i během pauz. A jelikož byla v současnosti má jediná kamarádka, kterou jsem měla, musela jsem tedy s její žádostí souhlasit.

„Přestaneš už vymýšlet všemožné klady, kterými Paul oplývá, pokud s tím randem budu souhlasit?“ povzdechla jsem si, když jsme vycházeli z budovy a já měla pocit, že si Alex před spaním musela přečíst celý slovních všemožných lidských kladů, aby mi je tady mohla jeden za druhým pěkně podle abecedy přednášet a vztahovat k Paulovi.

„Samozřejmě,“ zazubila se na mě spokojeně a konečně ztichla.

„Dobře, pro chvilku ticha jsem ochotna udělat cokoliv, takže i poznat Derekova kamaráda, toho úžasného Paula, kterého mi tady vychvaluješ od sklepa až na půdu osmipatrového domu,“ ujistila jsem ji a její úsměv se ještě rozšířil.

„V tom případě pojď teď se mnou,“ popadla mě za ruku a vyřítila se z budovy.

Avšak místo toho, aby se vydala k autu, zamířila si to k hlavní cestě. Společně jsme ji přeběhly a hned na to mě do nosu udeřilo štiplavé aroma zpocené kůže a uši na malý okamžik zaměstnalo hned několik divoce bušících srdcí, které v těle pumpovaly snad tu nejlahodnější krev nasycenou adrenalinem.

„Proč tam jdeme?“ zajímala jsem se, když jsem si uvědomila, že mě vede blíž k těm tlukoucím srdcím. Měla jsem sice dostatečnou vůli na to, abych se na ně nevrhla a ze všech neochutnala, ale… Bylo to hrozné pokušení, zvlášť tehdy, pokud k té lahodné krvi patřil i pěkný majitel.

„Derekovi by měl za chvíli začínat trénink, tak jsem si říkala, že nebudu riskovat, že bys své slovo odvolala a rovnou to s ním a Paulem domluvím,“ informovala mě a já jenom němě vykulila oči. Ta na to jde tak rychle, že bych se vůbec nedivila, kdyby s Derekem rovnou po rande skončila v posteli!

„Nemíníš jim ale vlézt i do šatny, že ne?“ zarazila jsem ji, když přecházela hřiště, na kterém se ještě v tomhle poměrně pěkném počasí potila hrstka fotbalistů.

„Ačkoliv by to nebyla špatná podívaná, tak ne,“ ujistila mě. Potom už mi nezbylo nic jiného, než ji následovat na stadion, kde se k mému překvapení potulovalo daleko víc lidí, než jenom hráči. Na tribunách posedávaly však převážně holky a téma jejich rozhovoru bylo, kromě pár obměn, takřka identické – který hráč má nejhezčí zadek.

Došly jsme po schodech až skoro k ledu, kde jsme se zastavily a Alex už pokukovala po bráně, kde by se měl Derek nacházet, ale jelikož hra ještě nezačala, tak tam nebyl.

„Pokud hledáš Dereka, tak je támhle,“ řekla jsem a ukázala na postavu bruslící v nejvzdálenější části. V tu chvíli si nás taky všiml a tak na něj Alex hned zamávala a mu se na obličeji objevil úsměv. Bez zaváhání k nám přibruslil.

„Copak vás sem přivádí, dámy?“ zeptal se hned, aniž by nás pozdravil. „Přišly jste se podívat na trénink?“

„To můžeme, ale není to hlavní důvod toho, proč tu jsme. Od táty jsem dostala čtyři lístky na dnešní koncert Blue Ice, už jsem jeden nabídla Ness a tak mě napadlo, jestli bys nechtěl jít i ty a někdo další, třeba Paul?“ nadhodila a bylo zajímavé, že se o těch lístcích nezmínila dřív.

„Zní to zajímavě, vydrž chvilku, zeptám se Paula,“ usmál se na Alex a odbruslil k dalšímu hráči, který měl na drese třináctku. Díky nasazené přilbě jsem ho hned nepoznala, ale když ho Derek zastavil, Paul si ji sundal a obrátil se směrem k nám. Vypadal překvapený, když mě tam uviděl – aspoň jsem tedy myslela, že se dívá na mě a ne na Alex.

Zaposlouchala jsem se do jejich rozhovoru, přestože se Alex snažila nárokovat moje pozornost neustálý žvaněním o tom, jak vypadá Derek ve svém brankářském dresu sexy. Což se ale dále velmi špatně hodnotit jelikož byl celý obalený v chráničích. Daleko víc sexy bych ho shledala v obyčejných riflích, ale nehodlala jsem Alex její názor vymlouvat.

Daleko víc mě teď zajímala reakce Paula a vyhlídku společného rande, pokud to tedy smím tak nazvat.

„Opravdu řekla, že mám jít s vámi?“ zaslechla jsem v jeho hlase zaváhání.

„Jasně. Řekla, že můžu vzít kohokoliv a potom zmínila jmenovitě tebe,“ ujišťoval ho Derek.

„Že ty ses s ní bavil o tom, o čem jsem se ti zmiňoval?“ ptal se ho a Derek se rozesmál. Tušila jsem, o co jde i to, proč to Paul nechce říct nahlas. Věděl, že mému sluchu nic z toho, co řeknou, neunikne a možná se i trochu styděl. Mě se to však docela líbilo, namyšlených kluků, jejichž ego snad zastaví až samo nebe, sport zažil už nespočitatelně mnoho.

„Možná tak trochu, ale to je teď vedlejší. Teď tě pozvaly na Blue Ice, takže buď ber, nebo nech být a já řeknu někomu jinému,“ pobízel ho dál a Paul na mě ještě jednou pohlédl. Váhal. Usmála jsem se na něj. Ještě jsme si nebyli osobně představeni, ale zatím mi připadal docela sympatický, přestože jsem toho o něm zrovna moc nevěděla – rozhodně totiž nepočítám ty ódy, které na něj div nevyzpěvovala Alex.

„Dobře,“ souhlasil nakonec.

„Fajn, bude zábava. Teď ale pojeď, aspoň vás představím,“ rozhodl a zamířil si to hned za námi, kde Alex začala vyzvídat, jak se tedy Paul dohodl. Ten za námi však po krátkém zaváhání taky dobruslil.

„Tak, Paule, tohle je Alexandra a Renesmé,“ představil nás celými jmény, „holky, tohle je Paul.“

„Zdravím, jsem Alex,“ natáhla k němu má kolegyně ruku a spokojeně se usmívala. Rande s Derekem měla v kapse a podařilo se jí vlastně domluvit jedno i mé maličkosti. „Hodně jsem toho o tobě slyšela, ale neboj se, vždy to bylo jenom v dobré. Derek o tobě ani jinak mluvit neumí,“ prohlásila.

„To mě docela překvapuje,“ usmál se na ni a potom pohlédl na mě.

„Já jsem Ness,“ ujala jsem se slova, „na rozdíl od Alex jsem o tobě moc neslyšela, kromě toho, že jsi Derekův kamarád a hraješ hokej, ale budu ráda, pokud tě budu moct poznat.“ Mé slušné vychování opět vyplulo na povrch. Bella s Edwardem a dokonce i Esmé s Carlislem by byli nehorázně pyšní. Jakkoliv jsem byla do téhle situace uvrtána, nemohla jsem nic podobného nadhodit.

„Moc rád vás obě poznávám. Derek už mi říkal, že spolu máte nějaké laboratorní kurzy.“ Paul si dodal odvahy a začal s námi konverzovat.

„To je pravda. Dvakrát týdně se věnujeme spotřební chemii,“ přitakala jsem a snažila se udržet na tváři přívětivý úsměv. Nechtěla jsem ho nijak vylekat. Vypadal, že se nejdřív musí sžít s tím, že nemluví s obyčejným člověkem, což občas byl ten hlavní důvod té počáteční nesmělosti.

„Paule, měli bychom se vrátit k tréninku, trenér se bude zlobit, můžete si to doříct večer,“ skočil mu do řeči Derek ve chvíli, kdy se Paul chystal opět něco říct.

„Jasně, máš pravdu, tak se tedy zatím mějte,“ rozloučil se a odbruslil do středu lední plochy, aby se přidal k ostatním hráčům. Derek se postavil do své brány a tréninkový zápas mohl začít.

„Chystáš se ven?“ zajímala se máma, když pootevřenými dveřmi nakoukla ke mně do pokoje, kde jsem stála před otevřenou šatní skříní a uvažovala, které šaty by se pro dnešek hodily. Rozhodně jsem nebyla nijak nervózní, že bych si oblékla něco příšerného – v tom případě by mě Alice nepustila ani na krok z domu – ale i tak jsem přece šla na rande. Jakkoliv neplánované, samozřejmě.

„Jo, jdeme s Alex a pár dalšími lidmi. Alex dostala od táty lístky na Blue Ice a já se snažím víc zapadnout,“ prohlásila jsem a vytáhla jedno z nejnovějších triček, kterými mi Alice obohatila šatník.

„To je skvělé,“ souhlasila máma a potom mi pomohla vybrat nejvhodnější oblečení. Asi jí neuniklo, že termínem ´pár dalších lidí´ jsem spíš myslela dva kluky, co nás doprovodí. Viděla v tom rande, to bylo očividné a potvrdilo se mi to i ve chvíli, kdy se rozhodla, že mi ještě upraví vlasy. Mámě bych vzdorovat mohla, ale u upíří mámy je to něco zcela jiného. Navíc jsem se trochu obávala, že bych mohla zastínit i Alex, protože tohle byl přece jenom její večer – ona měla přece skutečné rande.

Přesně v sedm potom k domu přijelo auto a z něj vysedl Paul, aby mě mohl vyzvednout. Bylo to milé gesto. Na místo konání jsem se mohla dopravit sama, ale když už se nabídl, tak bych jeho gentlemanské chování neměla shazovat.

„Ahoj,“ zamumlal, když jsem mu přišla otevřít a obdivně si mě prohlížel. Nijak moc jsme to s mámou nepřeháněly, měla jsem na sobě pohodlné džíny, ono již zmiňované nové tričko a koženou bundu. Vlasy jsem měla částečně sčesané, takže výjimečně vynikaly spíš moje oči. „Sluší ti to,“ dodal si odvahy k tomu, aby mi složil kompliment.

„Děkuju.“ Potom už mě odvedl k autu, kde si otevřel dveře a já mohla nasednout. Když pak obíhal auto, všimla jsem si nepatrných pohybů za okny. Dům byl z větší části teď ponořen ve tmě, ale mě neušlo, jak nás členové mé rodiny pozorují. Nebylo to sice moje první rande, ale pokaždé z toho měla vánoce.

V autě jsme toho moc nenamluvili, takže jsem nakonec byla ráda, když Paul zaparkoval před Thompsnovou koncertní halou, kde na nás už Alex a Derekem čekali. Jakkoliv Blue Ice nebyla skupina hrající klasickou hudbu, rozhodlo se město Bemidji uspořádat jejich koncert zrovna v téhle hale, místo aby zaměstnávala zbytečně policii s udržováním pořádku na místních hřištích spadajících pod univerzitu.

„Dneska si to užijeme. Po koncertě můžeme ještě někam zajít, co vy na to?“ zajímala se  rozjařeně Alex.

„Samozřejmě, proč ne, kousek odtud je příjemné místo,“ souhlasil Derek a já s Paulem jim to jenom odkývali, přestože jsem si myslela, že po koncertu už nás rozhodně potřebovat nebudou. Alexino rande se vyvíjelo zatím naprosto perfektně.

A to moje by k tomu jistě dostalo stejnou příležitost, kdybych si nevšimla jak na mě od hlavních dveří hledí pár hnědozelených očí.

V umění války, pokud znáte nepřítele a znáte i sebe sama, se nemusíte bát nadcházejících bitev. Ale pokud znáte jen sebe a nepřítele nikoliv, pak za každým vítězstvím, přijde také porážka.