4.kapitola - Změnila ses

04.06.2010 20:14

Bellin pohled:

Jako velká voda jsem táhla Edwarda chodbami Volterry a nebrala jsem ohledy na ostatní upíry, kteří mi uhýbali z cesty nebo skončili na zemi. Edwarda každý další upír přitisknutý na stěnu nebo na podlahu hrozně rozesmál a já jsem byla ráda, že po dlouhé době slyším jeho upřímný smích.

„Zpomal nebo tu nikdo nepřežije,“ řekl se smíchem a donutil mě zastavit.

„Neboj, tady se nikomu nic nestane,“ odbyla jsem ho mávnutím ruky a znovu, tentokrát už pomalejším krokem, aby mi stačil, aniž by musel utíkat, jsem ho vedla dál chodbou, která se pozvolna stáčela doprava a nakonec otevřela nějaké dřevěné dveře a zmizela v místnosti za nimi. „Neotálej tam, nikdy ti nedělalo problém chodit ke mně do pokoje a teď se zdráháš?“ zeptala jsem se s úsměvem, když před pokojem zaváhal.

„To ne, já jen, že je to takové jiné. Ty jsi jiná,“ upřesnil a vešel za mnou do pokoje.

„Jak jsem se změnila?“ zeptala jsem se zvědavě a posadila se do křesla.

„Nevím, jak to popsat, prostě ses změnila. Možná je to jenom tím, že ses stala upírem. Možná je to pobytem tu, anebo je to kvůli Damonovi…“ Damonovo jméno skoro jenom zašeptal, ale i tak jsem jasně zaslechla tu bolest v jeho hlase.

„Ne, jestli jsem se opravdu za ten týden tady změnila, tak to rozhodně není kvůli Damonovi, on mi tady vlastně pomáhal vyrovnat se s novým životem. Vysvětlil mi všechna pravidla… Stali se z nás dobří přátelé,“ řekla jsem po chvíli zaváhaní a Edwardova pozornost teď patřila čistě jenom mě a ne rýhám v dřevěném obložení.

„Dobří přátelé?“ zeptal se a mírně nadzvedl obočí.

„Ano, co sis proboha myslel? Že jen co se s tebou rozejdu, začnu chodit s tvým bratrem, nechám se proměnit v upíra, aby s tím neměl tolik problémů, pro rodinu zfalšujeme mou smrt a já pak budu šťastná až na věky?“ zeptala jsem se trochu sarkasticky.

„Ne…,“ řekl rychle, ale bylo mi jasné, že to není správná odpověď, a tak jsem se na něj trochu zamračila. „Tak možná… trochu… Damon…,“ začal se kroutit jako ryba na háčku, ale jen co zmínil Damona, bylo mi všechno jasné.

„Jasně, on si to myslel, že?“ zeptala jsem se přímo a Edward jenom přikývl. „Takže proto jsi v sále na něj vrčel?“ pokračovala jsem ve vyzvídání a Edward znovu jenom přikývl. „Jako bys Damona neznal,“ řekla jsem a usmála se na něj.

„No, asi ho neznám moc, ale to na co myslel… všechno to bylo takové…“

„Asi tuším, kam tím míříš.“ Bylo mi to jasné, Damon se mě snaží udržet zde a doufá, že by mohl získat moji lásku, což by se mu možná někdy časem povedlo, ale teď, když je tu Edward… „Nesmíš klást velkou váhu všem jeho myšlenkám,“ řekla jsem nakonec a doufala, že se v tom nebude dál šťourat. Pro jistotu jsem však přešla k jinému tématu. „A co doma? Jak se všichni mají?“ zeptala jsem se zvědavě.

„Jak myslíš, že se můžou mít? Alice truchlí, už od chvíle, kdy jsi odjela, tě přestala úplně vidět a měla takové zlé tušení a potom, když mi zavolala Elinor a řekla, že ses ztratila, začaly se jí hlavou honit všemožné teorie, co se ti mohlo stát. Rose to moc nechápala, protože tě nestačila poznat, ale věděla, že pro nás pro oba hodně znamenáš. No a u tebe doma. Charlie odjel s Elinor a Lili do Atlanty a pokud vím, zatím se nevrátili, ale Lili se musí vrátit do Francie, kam odjedou s Victorem, jen co bude po pohřbu a…,“ nějak se zadrhl. „Víš, že je divné mluvit s tebou o tvém pohřbu?“ zeptal se a na tváři se mu objevil ten jeho pokřivený úsměv.

„To věřím, vím, tedy spíše jenom tuším, jak to pro všechny muselo být hrozné, ale nemohla jsem jinak. Podívej se na mě. Na moje oči, na mou kůži. Prostě, jak jsi řekl, změnila jsem se a rodině by to neuniklo. Nešlo to jinak, navíc bych je ohrožovala,“ povzdechla jsem si, když jsem si vzpomněla na toho muže v lese a v krku jsem znovu ucítila ten žár.

„Za rok nebo dva se to naučíš trochu ovládat,“ chlácholil mě.

„To se snadno řekne, Jasper s tím má třeba problémy do teď, zapomněl jsi?“ upozornila jsem ho na jeho bratra. „Navíc, jak bych jim vysvětlila, že jsem na dva roky zmizela, a potom se z čista jasna vrátím úplně jiná?“

„Samozřejmě, že by ses jenom tak nemohla vrátit. Ale, proč jsi nás nekontaktovala? Nám jsi pravdu říct mohla,“ zeptal se a donutil mě tak přemýšlet nad odpovědí. Myslela jsem na něho, to ano, ale proč mě nikdy nenapadlo ho nebo Alice kontaktovat a říct jim, co se vlastně stalo?

„Já nevím,“ přiznala jsem mu popravdě. Co jiného mu na to říct? Nějak jsem měla strach mu říct přesně to samé, co jsem řekla Damonovi. Měla jsem strach, že mu svými slovy ublížím víc, přišel mi totiž citlivější než Damon a já už jsem mu několikrát hodně ublížila a další bolest si rozhodně nezaslouží.

„A… jsi tady šťastná?“ zeptal se s menším zaváháním.

„Jsem tady týden a většinu času jsem strávila tady v pokoji čtením knížek, anebo trénováním s Damonem. Což mi mimochodem moc nešlo,“ přiznala jsem a doplnila svá slova takovým trochu zahanbeným úsměvem.

„To jsem viděl,“ odpověděl už trochu kyselým tónem.

 

(...)

 

„Můžu dál?“ ozval se o dvě hodiny později za dveřmi Damonův hlas. Když mi Edward nevěřil, tak nemělo cenu se s ním dál bavit. Vlastně mi řekl všechno, co jsem potřebovala, a tak se mohl jít ubytovat.

„Jo,“ zahučela jsem a sedla si na posteli, kam jsem se po Edwardově odchodu rozplácla jak široká, tak dlouhá a neměla jsem se k tomu se zvednout. Hlavou mi kolovaly všemožné myšlenky na něho i na Damona a já jsem se cítila velmi zmatená. Všechen ten chaos v mých citech k těmto bratrům mě ničil.

„Já vím, že je tu můj bratr, ale i přesto jsem se chtěl zeptat, jestli nechceš jít trénovat? Vlastně jsi kvůli tomu naštvaná přiletěla do sálu, a tak mě napadlo…“

„Fajn,“ řekla jsem a už vylézala z postele. Vůbec jsem nad tím nepřemýšlela, neměla jsem důvod, prostě si jdu s nejlepším kamarádem trochu zacvičit a na malou chvíli přestat myslet na všechno jiného než jen na obranu nebo útok.

„Vážně?“ zeptal se trochu překvapeně Damon, když už jsem stála před dveřmi do pokoje a on ještě v pokoji. Co měla jako jeho otázka znamenat? To není poznat, že s ním chci jít trénovat, nebo co?

„Samozřejmě, stejně jsem ti ještě neodpustila, že jsi nepřišel včas na trénink,“ odpověděla jsem mu s přehnaným úsměvem, a tak jsme se vydali do haly, kde jsme trénovali i minule, ale Damon mě zastavil. „Co se děje?“ zeptala jsem se trochu nejistě.

„Nic, jenom dneska nebudeme trénovat v hale,“ odpověděl.

„A kde budeme trénovat?“ zeptala jsem se zvědavě, co si zase vymyslel.

„Uvidíš,“ řekl tajemně a táhl mě na druhou stranu, úplně jinam, než byly haly. Chodba po chvíli přestala být obehnána po obou stranách pokoji, a tak jsem okny na levé straně viděla ven. Slabé zimní slunce dopadalo na světle zelenou trávu a pískově hnědé chodníky ve městech. Kousek dál jsem uviděla i několik stromů a zatoužila jsem se na malý okamžik znovu nespoutaně řítit tou překrásnou toskánskou krajinou. Vůbec se to nedalo rovnat s pouštní krajinou kolem Atlanty nebo stále brčálově zelenými lesy ve Swords. Tahle krajina mě okouzlila a já jsem ji chtěla poznat za slunečního světla, ale to už mi nebude nikdy dopřáno.

„Kam to jdeme?“ zeptala jsem se znovu, když se zastavil před nějakými dveřmi.

„Nebuď zvědavá, víš, co se o takových lidech říká!“ odpověděl pobaveně.

„To vím, ale já nejsem člověk,“ odbyla jsem ho a uličnicky na něj vyplázla jazyk. Za ten týden jsem si v jeho přítomnosti mnohdy připadala velmi uvolněně, tak uvolněně jako jsem si v Edwardově přítomnosti snad nepřipadala nikdy. Ale ne málokrát jsem byla i nejistá, zvlášť když mi byl blízko.

„Dobře, v tomhle máš pravdu. Teď ale zavři oči a dej mi ruku,“ rozkázal a já jsem se opět najednou cítila nejistě, jeho ruce svíraly tu mou a mě ten dotek nebyl tak nepříjemný, jako býval vždy ve Swords. Přesto jsem mu věřila a zavřela jsem oči, potom jsem se soustředila jenom na zvuky kolem sebe. Zaslechla jsem vrznutí dveří a potom zaslechla ten nejhezčí zvuk, který mi okamžitě vykouzlil úsměv na tváři. „Tak, můžeš otevřít oči,“ řekl a já tak učinila.

Do očí mě udeřily sluneční paprsky a vlasy mi začal čechrat mírný vánek. Byli jsme někde venku, avšak stále v hradu, což jsem poznala podle zdi obíhající tento malý ráj o kousek dál.

„Mluvil jsem s Arem a ten mi dovolil trénovat dnes zde, obvykle tu nemá nikdo povolený přístup, ale dnes nám udělil výjimku,“ vysvětloval, zatímco já jsem si okouzleně prohlížela celou tu scenérii. Po obvodu staré, místy trochu pobořené stěny, rostly stromy všeho druhu, mnohé jsem neuměla ani pojmenovat, ale jeden strom jsem poznala naprosto jistě. Stál kousek od ostatních stromů, byl majestátní a vrhal příjemný stín, který by v létě vyhledal nejeden poutník. Sykomora. Její drobné zelené lístky povlávaly ve větru stejně jako mé vlasy a já si znovu připadala jako ta malá holčička, která si s Elinor jednou na dovolené v Egyptě hrála na schovávanou a větve tohoto stromu mi poskytly dokonalý úkryt.

„Je tu krásně,“ zašeptala jsem skoro posvátně.

„Ano, je to královská zahrada a právě proto jsem se musel zeptat Ara.“

„Tady je i nějaký potůček?“ zeptala jsem se zvědavě, když jsem zaslechla tiché bublání vody. Podívala jsem se na Damona a ten ukázal směrem k sykomoře. Vydala jsem se tedy tím směrem a slunce, které mi dopadalo na obnažené ruce, vytvářelo diamantový lesk, a tak ještě větší záři, než kdyby svítilo samo o sobě.

U sykomory nebyl žádný potůček, ale malý rybníček, jehož vodu čeřil pramínek vody vytékající odněkud z pod stromu. Sedla jsem si do trávy a ruku smočila ve vodě. Damon pomalu přišel až ke mně a sedl si vedle mě. Oba jsme sledovali malé rybky poklidně si plující pod hladinou a každý jsme přemýšleli nad něčím jiným, úplně jsem zapomněla na to, že jsem chtěla jít trénovat.

„Jsme zde z jiného důvodu než tréninku, že?“ zeptala jsem se jen tak mimochodem, když jsem si na trénink vzpomněla. Nedívala jsem se na Damona, jenom jsem sledovala ty rybky a smáčela si ruce v příjemně vlažné vodě.

„Máš pravdu, chtěl jsem s tebou chvíli být,“ přiznal a tím mě donutil se na něj podívat. Až teď jsem si všimla, že nesledoval vodu jako já, ale upřeně mě pozoroval. Ve chvíli, kdy jsem se na něj podívala, se mé oči vpily do těch jeho a já jsem na malou chvíli měla chuť ho políbit, nebo aspoň prsty přejet po jeho rtech.

Než se však stačilo stát něco víc, zahlédla jsem za Damonovými zády stát Edwarda. Stál trochu ve stínu a díval se naším směrem, v jeho očích jsem si jasně dokázala přečíst tu bolest, kterou mu to, co tu teď viděl, zřejmě způsobilo a já jsem se za to nenáviděla. Vždyť jsem mu řekla něco jiného! Damon si Edwarda zatím nevšiml a já jsem nechtěla, aby se urazil, kdyby se dozvěděl, že jsem ho nepolíbila jenom kvůli jeho bratrovi. Připadala jsem si jako na křižovatce a měla se na místě rozhodnout, jestli pojedu doprava, anebo do leva. Ale já se neuměla rozhodnout protože, když jsem se rozhodla pro pravou stranu, začala mě najednou lákat strana levá.

Má nerozhodnost Damona zaujala, a tak se podíval směrem, kde stál Edward a potom se znovu obrátil na mě. Seděla jsem na trávě a upíraly se na mě pohledy dvou párů očí, které mají tolik společného, ale zároveň jsou tak rozdílné. Jedné jsou mírně nazlátlé, ale stále ještě trochu červené, které mě před víc jak dvěma týdny tolik vylekaly, a já se zachovala jako zbabělec a potom jeden pár čistě červených očí, které se teď dívaly tak tvrdě, jako by byly z ledu.

Rychle jsem se zvedla a rozutekla se směrem k Edwardovi, ale ještě než jsem k němu doběhla jsem trochu uhnula a místo k němu, jsem doběhla ke dveřím, vedle kterých stál, a utíkala jsem chodbami pryč. Nevěděla jsem, proč tam Edward stál, ale věděla jsem, že pokud tu nějakou dobu zůstane, budu se muset nějak rozhodnout.

Možná měl Edward pravdu a já jsem se skutečně změnila, dokonce i mé city se změnily, ale stále jsem byla ta stará Bella, kterou jsem chtěla pohřbít stejně jako tu dívku, která se za ni kvůli rodině vydává. Přála jsem si, znovu se octnout v babiččině laskavém sevření a pocítit její mozolnatou a vrásčitou ruku na mé tváři, jak mi stírá slzy, které už nikdy víc neuroním, a šeptá mi, že všechno bude v pořádku, ale… Ale babička je hodně daleko a myslí si, že jsem mrtvá. Dokonce tu nemám ani Elinor, abych se jí aspoň z části svěřila, a tak zmenšila své trápení. Chtěla jsem svou rodinu, chtěla jsem všechno jinak. Chtěla jsem… co vlastně? Co jsem chtěla? Nejet na prázdniny k tátovi do Swords, nepotkat se s Victorem a jeho hříšně krásným kamarádem Edwardem, ze kterého se vyklubal upír, do kterého jsem se bezhlavě zamilovala?

Co vlastně chci teď? Kterého z těch dvou bratrů miluju? Proč je rozhodnutí tak těžké? Vždyť jsem s Edwardem zažila tolik dobrého i zlého, bylo mi s ním tak dobře a milovala jsem ho. Trápila jsem se, když jsem ho opustila, chtěla jsem ho mít zase vedle sebe, tak co mi teď bránilo, se mu s úsměvem vrhnout do náručí a šeptat mu zamilovaná slova a prosit ho o odpuštění a vrátit se s ním k jeho rodině?

Damon. Ano, to je odpověď. Jeho bratr mi v tom bránil. Tedy ne doslova, ale nemohla jsem odjet, aniž bych se dozvěděla, co k němu cítím. Bylo to hrozné dilema, které budu muset vyřešit, abych měla klid a pokud zároveň chci, aby ti dva zůstali oba naživu, tak bych se měla rozhodnout, co nejdřív to půjde.

„Ale, koho to nevidím?“ ozval se povědomý hlas, když jsem zase do někoho narazila. Asi bych si pro příště měla dávat bacha na cestu. Podívala jsem se, do koho jsem to vrazila a uviděla jsem Nikolův pobavený obličej.

„Pro-promiň, pořád do tebe vrážím,“ omluvila jsem se mu hned a sklopila pohled k podlaze. Znali jsme se sotva chvíli, ale pokaždé mu skončím v náručí. Nepřišel mi ale jako typ kluka, který by toho chtěl využít.

„To je v pořádku, nekoukal jsem na cestu,“ řekl s úsměvem.

„Sám víš, že je to lež. Ten kdo se nedíval před sebe, jsem byla já,“ nedala jsem se jen tak odbít a Nikola musel uznat, že mám pravdu.

„Pospícháš někam?“ zeptal se zvědavě.

„Ne, jenom se snažím utéct před svými city a hlavně myšlenkami,“ odpověděla jsem mu a sama jsem se divila, že to bylo tak upřímné a nesnažila jsem se vymyslet si nějakou lež. Tohle se mi v minulosti moc nestávalo. Ano, byla jsem srdečná a přátelská, ale abych každému na potkání vyprávěla, jaké mám milostné problémy, tak to se mi nikdy nestalo.

„A daří se ti to?“ pokračoval ve vyzvídání Nikola.

„Teď zrovna jo, ale nevím, jak dlouho to vydrží,“ odpověděla jsem mu trochu nešťastně a musela si přiznat, že jsem v jeho přítomnosti na malou chvíli na všechny své problémy úplně zapomněla a připadala jsem si uvolněná, jako bych ho znala bůhví jak dlouho. Dokonce ani s Peterem jsem se snad tahle nikdy nebavila.

„Tak to jsem rád, že jsem ti pomohl na starosti zapomenout.“

„To já taky, ale… řekni mi, jak je možné, že se s tebou cítím jako s člověkem, kterého znám už hodně dlouho a bavím se s tebou jako s nejlepším kamarádem, přestože se známe sotva pár minut?“ zeptala jsem se ho zvědavě a netrpělivě čekala na jeho odpověď.

„Nevím, možná ve mně podvědomě cítíš toho přítele a nebo ses jenom od doby, co jsi upírka, změnila,“ odpověděl mi, „taky se mi s tebou dobře povídá, ale příště to nemusí být jenom náhodné setkání na chodbě, kde se nejprve každý omlouváme. Rád bych se o tobě dozvěděl víc, Bello,“ dodal a moje jméno s tím jeho ruským přízvukem znělo zvláštně, ale rozhodně hezky.

„I já se o tobě ráda dozvím víc,“ řekla jsem, ale měla jsem najednou pocit, jako bych bodla do vosího hnízda. Nikola se mi začal vyhýbat pohledem. Možná to nedělal úmyslně, ale rozhodně to bylo divné.

„Promiň, ale už musím jít,“ řekl z ničeho nic a já jsem mu v tom nemohla nijak bránit, přece jen, jak jsem sama řekla, známe se jen několik minut a já vlastně ani nevím, co tady dělá. Možná… ne, nebudu nad tím přemýšlet, měla bych se vrátit ke svým původním myšlenkám a hlavně, konečně se rozhodnout!