4.kapitola - Návštěva

29.01.2010 19:44

Na pohovce seděli Volturiovi, když jsem byla malá, chtěli mě původně zničit, protože si mysleli, že jsem nesmrtelné dítě. Proboha, co když mě přišli zabít teď? Poslala jsem otci myšlenku, ten se na mě se zděšením podíval, ale zakýval hlavou, že ne aspoň že tak oddychla jsem si.

„Á tady je naše oslavenkyně!“ pronesl muž s dlouhými černými vlasy. Jenom jsem na něj koukala, asi mu došlo, že si ho nepamatuju.

„Promiň Renesmee, já jsem Aro Volturi,“ řekl a podal mi ruku. Aro, no jasně, jak jsem mohla zapomenout.

„Ráda vás zase vidím,“ řekla jsem a usmála se, ale v mysli jsem říkala něco jiného.

„Přece si nenecháme ujít narozeniny naší poloupírky,“ řekl to tak sladkým hlasem, až jsem si říkala, jestli není teplej, tomu jsem se ušklíbla stejně tak i otec, který mi teď četl myšlenky.

„Všechno nejlepší!“ popřál mi Aro a podal mi malou krabičku, koukla jsem dovnitř, byl v ní prsten.

„Ach je krásný,“ řekla jsem a dala si ho na prst, aby to nevypadalo, jako že je mi to volný.

„Sem rád, že se ti líbí,“ řekl a znovu se posadil, sedla jsem si také a poslouchala jsem, o čem se to baví.

„Aro jestli chceš, můžeš tu na dva, tři dny zůstat,“ nabídl mu Carlisle.

„Jestli vám to nebude vadit?“ zeptal se Aro.

„Ale vůbec ne, budeme rádi,“ řekl Carlisle a Esme se uculovala. Rádi budete možná tak vy, já teď nebudu moc jít za Jacobem, když tu jste. To není fér, křičela jsem v myšlenkách. Otec na mě hodil pohled: bohužel, ale jinak to nejde, a díval se zas na Ara. Mě upoutala malá postava dívky, měla plavé vlasy v drdolu a krásný obličej to bude asi ta Jane, řekla jsem si všimla si, že jí pozoruju, usmála jsem se na ní a ona mi úsměv oplatila, pak se, ale podívala na Ara. Podívala jsem se na osobu vedle, byl to kluk, no vypadá jako Jane, asi její dvojče, měl ale tmavší vlasy a menší svaly. Až teď jsem si všimla, že mě pozoruje, je docela hezký, ale na Jacoba nemá, odtrhla jsem od něho pohled.

„Jdu se projít omluvte mě,“ řekla jsem. Vím, že je to neslušné, ale já musela jít někam sama a musím zavolat Jakeovi.

„Zajisté!“ řekli a dál se věnovali Arovi. Šla jsem se podívat na své oblíbené místečko, ani Jacob o něm neví. Sedla jsem si na trávu, vzala mobil a vyťukala jeho číslo, po třech zazvoněních mi to vzal.

„Co se děje lásko!“ zeptal se.

„Ale máme tu Volturiovi,“ řekla jsem a moc dobře jsem slyšela, jak Jacob zavrčel.

„Dávej pozor, lásko!“ řekl mi a v jeho hlase byla snad ještě větší obava, než předtím.

„Neboj se, jsou tu jen na dva dny, pak budeme zase spolu,“ řekla jsem a při té představě mě zašimralo v podbřišku.

„Už se těším, je to dlouhá doba,“ řekl smutně.

„Já vím, nevyváděj hlouposti, Jakeu!“ řekla jsem hlasem autority.

„Jistě, šéfe!“ řekl Jacob a usmál se. Úplně jsem viděla, jak salutuje, a sama jsem se musela usmát.

„Dobrou, lásko, miluju tě,“ řekla jsem mu.

„Já tebe taky, dobrou, můj anděli,“ řekl Jacob a tímpl to. Ach jo, tak si to shrneme. Na moje narozeniny se tu ukáže královská rodina Volturiovi, zůstanou tu dva dny, ta Jane je docela v pohodě, možná bychom mohly být i přítelkyně i ten její bratr není špatný, ale má takový divný výraz, no nic. Lehla jsem si do trávy a zavřela oči, přemýšlela jsem nad dnešním mým a Jacobovým polibkem, když jsem uslyšela prasknutí větvičky. Se strachem jsem vyskočila na nohy a podívala se na toho, kdo to způsobil. Bylo to dvojče Jane.

„Neboj se, já tě nesním!“ řekl pobaven mou reakcí a usmál se.

„To doufám!“ řekla jsem, posadila se a ukázala na místo vedle sebe. Usmál se a sedl si.

„Jo mimochodem, já jsem Alec,“ řekl a napřáhl ke mně ruku.

„Renesmee, ale ty mě už asi znáš,“ řekla jsem a usmála se.

„Ano tak co, jak je?“zeptal se, ale viděla jsem v jeho očích, že by se zeptal na jinou otázku.

„Furt stejný a ty?“ sice jsem ho neznala, ale taková typická otázka.

„Normálka,“ řekl a zase se usmál a díval se na mě. Abych řekla pravdu, bylo mi to trochu nepříjemný, chtěla jsem se ho na něco zeptat, ale jemu úplně zčernaly oči. Co mu je? Podívala jsem se jeho směrem a zjistila, že mi kouká na nohy, no vážně super, patnáctiletý upír, ještě k tomu Volturi, tu sedí a hypnotizuje moje nohy.

„Není ti něco?“ vyjela jsem na něj, protože to jeho okukování mi lezlo na hlavu.

„Omlouvám se,“ řekl a sklonil hlavu.

„V pohodě,“ řekla jsem už klidně.

„Ty Renesmee, smím se tě na něco zeptat?“ řekl a podíval se mi do očí.

„Na co?“ zeptala jsem se.

„No je ti osmnáct let, takže no jsi ještě... ty víš co?“ řekl koktavě. Proboha, co je mu do toho.

„Co je ti do TOHO!!“ zakřičela jsem.

„Jen tak a už si se líbala?“ ten snad vážně spadl na hlavu.

„Jo líbala a dokonce mám přítele!“ znovu jsem zařvala.

„Jako kluka?“ zeptal se, ale bylo na něm vidět, jak mu tvář trochu ztvrdla.

„A co jsi čekal, že budu sama!“ znovu jsem zařvala a zvedla se ze země.

„Kam jdeš!“ zeptal se mě.

„Kam asi myslíš?!“ vypálila jsem na něj a běžela do domu. Co to mělo být? To je to nějaký šmírák? Proč se mě na to ptá, sakra! Vlítla jsem dovnitř tak naštvaně, že jsem do někoho vrazila. Podívala jsem se tomu dotyčnému do tváře a spatřila Ara, jak se na mě pobaveně dívá.

„Omlouvám se já nerada,“ řekla jsem a sklopila oči. Zvedl mi hlavu a pohladil mě po tváři.

„To je v pořádku, maličká!“ řekl to sladkým hláskem. Jaká maličká? Co si o sobě myslí, že on je king? Usmála jsem se a šla k sobě do pokoje, vzala jsem si svou knížku a začetla se do románu. Po půl knížce mi někdo zaklepal na dveře. Ťuk... ťuk...

„Dále!“ křikla jsem otevřely se dveře a dovnitř vstoupila…

Diskusní téma: 4.kapitola - Návštěva

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek