4. Dávné setkání

10.01.2010 19:20

  

Vypráví Esme

Přišlo další stěhování. V Edmontonu, už jsme strávili celých pět let a už byl nejvyšší čas přesunout se na nové místo. Záměrně jsme si vybrali malé městečko Forks, kvůli skvělému podnebí a možnosti lovení vysoké zvěře v přilehlých horách. Koupila jsem kousek za městem dům a dala se do jeho rekonstrukce. Každému členu rodiny jsem zřídila pokoj přesně podle jeho představ. Za ta léta jsem to měla už zmáknuté, co se komu líbí.

Ihne dpo příjezdu do Forks, jsem přihlásila mé děti do školy. Všichni byli z domu unešeni, mou práci ocennili. Jsou to moje zlatíčka. Má milovaná dcera Bella, překrásná Rosalie i rarach Emmett.

 

Čtvrtý den po našem příjezdu mi dopoledne volala Bella.

„Mami, mám špatné zprávy.“ Zněla poněkud vystrašeně.

„Bello, co se stalo?“

„Ve městě je další rodina upírů. Jsou to vegetariání a chtějí se seznámit. Chtěli jsme se s tebou poradit, než jim cokoliv řekneme.“

„Tak je pozvěte navečer k nám.“

„Ale co když jsou pro nás hrozbou?“ Děsila se Bella, vždy je moc podezíravá.

„Neboj se, myslím, že se dokážeme rozumně dohodnout. Dej mi pak vědět, jestli naše pozvání přijali.“

„Dobře. Tak tedy zatím ahoj mami.“

„Ahoj.“ Rozloučila jsem se a zaklapla telefon. Je zvláštní, že jsme si ničeho nevšimli a na nikoho zatím nenarazili.

O hodinu později mi znovu volala Bella, že ta rodina, Cullenovi, přijali naše pozvání a večer příjdou. Už se těším, po dlouhé době poznáme zas nějaké nové upíry. A jsou taktéž vegetariáni, jako my. Zatím jsem takovou rodinu, jako jsme my nepotkala. Bude to zajímavé.

 

Když se děti vrátili ze školy, vyrazili jsme s Rose a Emmettem na rychlý lov. Bella s námi nešla, byla sama na lovu den před tím. Ostatně poslední dobou tráví hodně času sama, už se tolik nesměje. Dělá mi starosti. Něčím se trápí a já jí neumím pomoci. Vím, že se snaží přede mnou chovat normálně, ale já na ní poznám, když ji něco trápí. Je to má dcera a to se prostě pozná. Moc bych ji chtěla pomoci, ale Bella se mi nechce svěřit. Nechci ji k tomu nutit, ale pokud se to do týdne nezlepší zajdu za ní sama. Po lovu jsme se vrátili do domu a našli jsme Bellu sedět u klavíru. Už z povzdálí jsem slyšela, že hraje, ale dnes to nebyly žádné veselé ani nové skladby. Vše bylo hrozně pesimistické. Poznala jsem na ní, že se nedokáže na hraní soustředit, asi se nervuje z naší dnešní návštěvy. Dělá si moc velké starosti. Pokud jsou ti upíři vegetariání, znamená to, že nechtějí přeci zabíjet nevinné, stejně jako my a tudíž nemohou být zlý. Po hodinách čekání, jsme konečně uslyšli čtyři páry nohou, a proto jsme vyšli před dům, kde jsme očekávali naši návštěvu.

 

Od první chvíle, co jsem spatřila celou Cullenovu rodinu, jsem se vzpamatovávala, ze šoku. Nemohla jsem uvěřit tomu, že je to skutečně on. Všechny vzpomínky na můj lidský život byly zamlžené, ale jeho tvář jsem si dokázala vybavit s každičkou podrobností. Tenkrát jsem se do něj zamilovala na první pohled, ale myslela jsem si, že už ho nikdy neuvidím. Forks mi zatím přineslo mnohem více, než jsem počítala. Přineslo mi mou lidskou poblázněnou lásku. Zvědavě jsem si ho prohlížela. Nic se na něm nezměnilo. Stále měl ty nádherné blonďaté vlasy, milý upřímný úsměv, vlídné oči, plné porozumění. Krásou se mu nemohla vyrovnat ani žádná hollywoodská hvězda.

Carlisle představil celou svou rodinu, ale to jsem vnímala jen okrajově. Všechny mé smysly byly zaměřené pouze na něj. Slova se tedy ujala Bella a všechny nás představila. Carlisle si každého pořádně prohlédl. Mě si Bella nechala na konec. Konečně se na mě podíval. Vypadalo to, že nemůže uvěřit vlastním očím.

„Esme?“ Zašeptal nevěřícně. „Esme jsi to vážně ty?“

„Ano, Carlisle jsem to já.“ Řekla jsem a mírně se na něj usmála. Jemu se po tváři roztáhl ten nejkrásnější úsměv, jaký jsem kdy viděla, a v mžiku stál u mě.

„Drahá Esme. Myslel jsem, že už tě nikdy nespatřím. A ty sis mezitím prošla stejným peklem, jako já. Tolik mě tenkrát mrzelo, že jsem musel odejít.“

Všichni se na nás dívali poněkud vyjukaně. Jako první se vzpamatoval Emmett.

„Může nám tady prosím někdo vysvětlit, co se děje? Odkud se vy dva znáte?“

„Myslím, že bychom se měli jít posadit dovnitř.“ Probudila se ve mně pravá hostitelka, která nemůže nechat své hosty postávat před domem. Pokynula jsem jim, ať jdou do domu. Cestu mi zatarasila Bella. Chytila mě za ruku a upřeně se mi dívala do očí. Esme, co to má znamenat, kdo je Carlisle? Ptala se zmateně má milovaná dcera. V rychlosti jsem ji ukázala mé lidské vzpomínky a ona zalapala po dechu. Panebože! To je on? Esme nemůžu tomu uvěřit. Jásala v duchu radostí. Zlatíčko, možná se raduješ předčasně. Uvidíme, jak se to vyvine, pojď dovnitř, ostatní už čekají. Upozornila jsem ji. Bella přikývla a společně jsme se vydali do domu, kde na nás všichni čekali. Bella se šla posadit na zem vedle Emmetta a já si sedla do křesla naproti našim hostům.

„Bylo to asi před sto lety. Byla jsem ještě člověk, když jsem si zlomila ruku, protože jsem spadla ze stromu. Rodiče mě dovezli do nemocnice, kde mě ošetřoval Carlisle. Celou dobu jsme si spolu povídali a já moc toužila vidět ho znovu. Ale Carlisle hned druhý den odjel a já si myslela, že už ho nikdy ve svém životě neuvidím. To jsou mé poslední vzpomínky na lidský život.“ Zakončila jsem své vyprávění. Celou dobu jsem se vpíjela pohledem do těch nádherných zlatavých očí, které ze mě neustále pozorovali.

„Esme mohli bychom si promluvit o samotě?“ Zeptal se po chvíli Carlisle. Jen jsem přikývla a vyšla z domu. Rozběhla jsem se k lesu, abychom měli soukromí a žádné upírské uši nemohly slyšet náš rozhovor. Obávala jsem se toho, co přijde, ale neustále jsem si udržovala špetičku naděje, že by mohl mé city opětovat. Když už jsme byli dostatečně daleko od domu, zastavila jsem se a otočila se na Carlisla.

„Esme, nedokážu ani vypovědět, jak hrozně mi tenkrát bylo, když jsem musel odjet a už tě nikdy nespatřit. Po celou svou věčnost, jsem nepotkal někoho takového jako jsi ty, a i přesto, že jsme se znali jediný den, jsem se do tebe zamiloval, ano vím je to pošetilé. Trhalo mi srdce, že jsem musel odjet, ale nebylo jiné cesty. Ty si byla křehký člověk a já upír, který ti mohl jediným špatným stiskem ublížit. Jen těžko lze uvěřit, že nás osud svedl znovu dohromady.“ Po celou dobu jsme se oba dva vpíjeli do očí tomu druhému. V těch jeho očích jsem viděla skutečnou bolest, snad i strach a nakonec také neskutečně mnoho něhy a lásky.

„Esme, mohla bys mi odpustit, že jsem tenkrát odjel bez jediného slůvka rozloučení?“

„Carlisle já…“

Diskusní téma: 4. Dávné setkání

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek