33. Už se upír někdy zhroutil? - Happy End

20.01.2010 21:58

 

Vypráví Bella

Vstoupili jsem s Nicem do Arovi pracovny, kde už na nás čekal sám Aro se svými bratry, Felixem a Demetrim. Následující mise neměla být příliš obtížná. Čekala nás partička upírů, kteří nekontrolovatelně zabíjeli ve Vancouveru. Má úloha byla jasná. Nechat vysvitnou slunce a zahnat je do lesů, kde je pochytáme a pak jednoduše rozpálit oheň. Nic těžkého, jako vždy.

 

Aro nechtěl na nic čekat, a tak když válečná porada skončila, poslal nás ihned do svých pokojů, abychom se připravili na cestu. Nepotřebovala jsem nijak dlouhý čas na to, abych si vzala, co potřebuji. Převlékla jsem se do džínů a tílka, na to hodila kostkovanou košili s dlouhým rukávem, na nohy jsem obula pohodlné boty a okolo krku si pověsila medailonek. Ještě než jsem ho zavěsila na krk, tak jsem jej políbila. Byla to má tradice. Píchlo mě u srdce, když jsem si vzpomněla, že jedeme do Vancouveru. Tak blízko budu k Forks. Vlastně, oni už ve Forks asi dávno nežijí. Možná se odstěhovali hned po jejich návratu z Volterry, kdo ví. Alespoň jsem se mohla utěšovat dojmem, že budu na stejném kontinentě jako Edward, nebo poblíž místa, kde kdysi žil.

 

Jak bude těžké je potom najít? Pomůže mi s tím snad Aro? Na takovéhle úvahy však bylo ještě brzy, v těchto zdech mě čekalo ještě dalších deset let. Rozhlédla jsem se po svém pokoji a vyšla ven. Zamířila jsem k místu, kde jsem se měla sejít s ostatními. Jakmile jsme se všichni shromáždili, nasedli jsme do aut a vyrazili směr letiště. Jela jsem v autě s Nicem, Felixem a Demetrim, kteří hýřili vtipem, ale mě do smíchu nebylo. Měla jsem takové podivné tušení, že se něco přihodí. Nevěnovala jsem tomu však pozornost a sledovala ubíhající cestu nejprve z okénka auta a pak letadla.

 

Pode mnou proudil oceán a já vzpomínala na Edwarda. Co bych dala za to, kdybych ho jen na malou chviličku spatřila. Ale pomohlo by mi to překonat těch dalších deset let, nebo by mi to ještě víc ublížilo? Odpověď jsem znala, bylo by to ještě horší.

„Bello?“ drknul do mě Nico a probral mě z mého zamyšlení.

„Ano?“ zeptala jsem se zmateně.

„Už jsme tady,“ usmál se na mě shovívavě a zvedl mě z měkkého sedadla na nohy.

„Díky,“ pousmála jsem se a vyšla z letadla.

 

„Moji milí,“ začal Aro a široce se na nás zazubil. „Odtud už půjdeme po svých. Demetri nás povede a ty Bello po nás všech prosím raději roztáhni štít. Nemůžeme si být jistí, zda někdo z nich nemá nějaký dar,“

„Jistě Aro,“ přikývla jsem a všechny z gardy obepnula tlustou vrstvou mého štítu. Už mi nedělalo nejmenší potíže ho od sebe oddělit, za ta léta jsem se ho naučila dokonale ovládat.

 

„Tak tedy můžeme vyrazit. Demetri?“ pokynul Aro mému příteli, který se s přikývnutím rozběhl někam na sever od soukromého letiště. Zařadila jsem se po jeho boku v první linii a následovala jej hustým lesem, který mi tolik připomínal domov ve Forks. Vlastně jsem byla nedaleko Edmontonu, kde jsme kdysi také žili. Do mé mysli se navalila spousta vzpomínek a já si je s chutí přehrávala. Představovala jsem si, že jsem právě na lovu se svou rodinou. Natolik jsem se do mých představ a ponořila, že mě musel Demetri násilím zastavit, abych nevběhla nepřátelským upírům přímo pod nos a nezkazila tak vše.

„Vrať se na zem, málem jsi nás prozradila,“ sykl vztekle Demetri, který na mě ležel, protože mě srazil na zem.

„Jo, promiň,“ odsekla jsem a shodila ho ze sebe. Demetri se vymrštil a vytáhl mě zpět na nohy. Oklepala jsem si jehličí z džínů a košile a přehodila si přes sebe černý plášť, který mi Demetri podal.

 

Celé to představení bylo nacvičené jako vždy. Jako duchové jsme zahalení v tmavých pláštích, dle postavení v gardě, vpluli na louku, kde na druhé straně postávala malá skupinka upírů. Zdáli se naším příchodem překvapení, takže asi nečekali, že si na ně Volturiovi tak brzy došlápnou. Vlastně povětšinou byli upíři, které jsme přišli zničit, překvapení. Aro začal k upírům promlouvat a při domluveném signálu jsem donutila vítr přihnat jsem veškeré listí, prach a jehličí, které se válelo po celém lese, aby alespoň trochu na chvíli zakrylo výhled těm upírům a nám dovolilo moment překvapení. Vždy to probíhalo stejně. Vyběhla jsem v první lajně a vrhla se na prvního upíra, který mi přišel do cesty. Byl překvapen tím, jak jsem se z ničeho nic objevila a tak nebylo problém trochu mu trhnout rukou a odhodit jí. Upír se pak začal bránit, ale na můj výcvik neměl. Během chvíle jsem jej rozcupovala na kousky, které jsem pak posbírala a silou vůle zapálila. Začala jsem chodit okolo a sbírat zbytky upírů, které jsme zničili a házela je do ohně, který jsem vytvořila. Postupem času se ke mně přidal zbytek gardy a po chvíli už se celou loukou nesl jen štiplavý zápach.

 

Vrátila jsem se k Arovi a svlékla si svůj černý plášť a hodila jsem ho zpátky Demetrimu, který jej složil do svého batohu. Takhle to bylo vždy. Celá garda nosila pláště neustále, ale já se od nich chtěla odlišit. Nepatřila jsem do jejich rodiny, pouze přechodně.

„Tak moji milí, pro pár z vás mám ještě jeden úkol. Zbytek může jít na lov a za tři hodiny se sejdeme u letiště, jen vás prosím lovte dál od Vancouveru. Půjdete všichni kromě Belly, Felixe, Demetriho, Nica, Aleca a Jane,“ rozkázal Aro a na louce jsme po pár chvílích zbyli opravdu jen my.

 

„A my půjdeme na návštěvu mých známých, kteří bydlí tady nedaleko. Nechtěl jsem tam brát celou gardu, abych je nevyděsil. Myslím, že tahle skupinka postačí,“ prohlédl si nás zkoumavě Aro a na mě se díval nejdéle.

„Tak tedy jdeme,“ zavelel nakonec a sám se rozběhl lesem.

„Aro, mám stále držet štít? Nebo to u tvých přátel není třeba?“

„Budu rád, když jím naši skupinku ještě zakryješ,“ pousmál se Aro. Přikývla jsem na znamení souhlasu a zařadila se zpět po bok Nica.

 

„Na té louce to byla dobrá práce,“ drknul do mě.

„Díky, však jsem to také nedělala poprvé,“ pousmála jsem se a dál jen sledovala cestu. Širokým obloukem jsme se vyhnuli městu a mířili si to lesem dál na sever, když najednou stromy prořídly a před námi se jako z pohádky vyloupl krásný dům. Vrtalo mi hlavou, jak mohou upíři bydlet tak blízko města, jedině pokud by to byli vegetariáni. Jenže těch po světě moc nechodilo kromě Denalijských a mé rodiny. V tu chvíli jsem ztuhla a vše mi do sebe zapadlo.

 

Proto chtěl Aro s námi jet na výpravu, i když nebyla nijak důležitá, zvládli bychom jí i bez něj. Už ve Volteře, když jsem se ptala na místo, kam pojedeme tentokrát, se při pomyšlení na Vancouver potutelně usmál, a když mě označil ve své skupince, která navštíví jeho přátele, prohlížel si mě ze všech nejdéle. A ten dům, byl tolik podobný tomu ve Forks. Cítila jsem z něj osobitost Esme, kterou vkládala do každého domu, který pro naši rodinu upravila. Než jsem stihla promluvit, či jakkoliv protestovat, Aro zaklepal na dveře.

 

„Kdo to je?“ ozval se zevnitř známý hlas, který se však nebavil s námi.

„Nevím.“
„Jdu otevřít,“ prohlásil můj bratr a o vteřinu déle už se otevřely dveře.

„Přejete-?“ Jakmile však Emmett spatřil, kdo za dveřmi stojí, oněměl.

„Budeme předstírat, že jste nás pozvali dál,“ usmál se Aro a Felix zatlačil do Emmetta, který konečně uhnul ze dveří. Stála jsem zkoprnělá a koukala na Emmetta. Nico mě chytil za ruku a vtáhl do domu.

 

„Emmette, kdo to je?“ ozval se hlas Rosalie z vedlejší místnosti, jenže Emmett se neměl k odpovědi, stále na mě zíral s otevřenou pusou. Aro si nevšímal jeho nezdvořilosti a rovnou vešel do obývacího pokoje, kde se nacházela nejspíš celá má rodina. Nemohla jsem jít dál. Nechtěla jsem je vidět. Nemohla bych potom znovu odejít.

 

„Bello? Co je s tebou, tak pojď!“ zasyčel mi do ucha Nico a táhl mě dál.

„Ne, já nemůžu,“ vzpouzela jsem se, ale neměla jsem dostatečnou sílu. Nico mě i přes moje protesty vtáhl do obývacího pokoje, kde opravdu stál zbytek mé rodiny, kromě Edwarda. Schovala jsem se Nicovi za záda a pozorně si prohlížela každého člena rodiny. Nic se na nich nezměnilo, krom ohromného smutku, který se ukrýval v jejich očích. Začala jsem se soustředit na dění v místnosti. Aro se už se všemi přivítal a vysvětlil jim důvod své návštěvy Kanady.

„Aro, je tady i Bella?“ zeptala se nadějí v hlase Esme.

„Ale jistě,“ přitakal Aro a zářivě se na Esme usmál. „Pojď sem Bello, neschovávej se přeci.“ Zhluboka jsem se nadechla a postavila jsem se před Nica po boku Ara.

 

„Belli?“ zašeptala dojatě Esme a mě se podlamovala kolena. Z hrudi se ozval první vzlyk následovaný dalším.

„Alice, co se to tady děje?“ ozval se Edwardův hlas od schodiště. Vzhlédla jsem nahoru a zahleděla se do jeho očí, které se na mě nevěřícně dívaly.

„Bello?“

„Edwarde,“ zašeptala jsem sotva slyšitelně pro vlastní uši. Bylo toho na mě moc. Cítila jsem, jak mé mrtvé srdce skáče radostí a kolena se podlamují pod tou tíhou emocí.

„Bello!“ zakřičelo najednou několik hlasů, když jsem zavrávorala. Nico mě ihned hbitě podepřel a já na něm chvíli spočinula váhou.

„Děkuju,“ zašeptala jsem a postavila se zpátky na nohy.

 

„Tak rádi tě zas vidíme Bell,“ usmála se na mě Esme a o vteřinu později už mě svírala ve svém náručí.

„Ach, Esme,“ zavzlykala jsem potichu a zabořila obličej do jejích medových vlasů.

„Inu, necháme vás chvíli o samotě. Isabello, nezapomeň, že máš pouze tři hodiny,“ napomenul mě Aro.

„Já vím,“ vydechla jsem tiše. Aro pokýval hlavou a vyšel z místnosti. Nico si mě ještě chvíli váhavě prohlížel, zřejmě nevěděl, jestli je rozumné nechávat mě tady samotnou, ale povzbudila jsem ho úsměvem.

„Mám na tebe počkat někde poblíž?“ zeptal se pro jistotu.

„Asi to tak bude nejlepší,“ souhlasila jsem. Nico přikývl a otočil se. Jenže, musela jsem ho raději poprosit ještě o jednu věc.

„Nico? Přijď sem pro mě, ano? Tak za dvě hodiny, ať se stihneme vrátit.“

„Dobře.“

„Děkuju,“ usmála jsem se na něj a nechala ho odejít.

 

Sledovala jsem Nica, dokud jeho záda nezmizely za dveřmi a i tak jsem dlouhou dobu hleděla na zavřené dveře. Z mého transu mě probudilo až silné objetí okolo krku a váha, která se mi okolo něj zavěsila. Otočila jsem hlavu a objala Alici okolo pasu.

„Ráda tě vidím,“ prozpěvovala Alice.

„Já vás taky,“ pousmála jsem se.

„Nevypadáš na to,“ měřila si mě zkoumavě.

„Ale ano, jen nevím, proč mi to Aro udělal. Víš, jak bude těžké znovu odejít?“ podívala jsem se na ní bolestně.

„A musíš odejít?“ zeptala se Rosalie, která mě také přišla obejmout.

„Musím.“

 

Přivítali se semnou všichni, kromě Edwarda, který pořád stál zaraženě na schodech. Stála jsem naproti němu a zkoumavě si ho měřila, stejně jako on mě.

„Ehm, myslím, že vás tu chvíli necháme,“ promluvil po chvilce ticha Carlisle a odvedl Esme ven na zahradu, kam je po chvilce následoval i zbytek rodiny. Dívala jsem se na jejich záda, jak mizí mezi stromy, aby nám nechali trochu soukromí. Pohlédla jsem zpět na Edwarda, který pomalu, schod po schodu, scházel ke mně.

 

„Ten Nico…?“ Jeho hlas byl smutný, ale mě zahřál na duši. Celá léta jsem si představovala tu chvíli, kdy ho znovu uvidím. Jenže ta chvíle v mých představách vypadala zcela jinak. Vždy jsem si představovala, že mě Edward pevně sevře okolo pasu, políbí mě, usměje se na mě a bude mi šeptat, jak moc mě miluje, a že už mě nikdy nenechá odejít.

„Je jen kamarád. On, Felix a Demetri mi hodně pomáhají přežít ty mučivé dny ve Volteře,“ odpověděla jsem na jeho nedokončenou otázku.

 

„Bello,“ zašeptal Edward, seběhl poslední dva schody a sevřel mě ve svém náručí. Povolila jsem stavidla vzlykům a nechala se od něj utěšovat.

„Proč? Proč mě tak mučí?“ vzlykala jsem.

„Ššš, bude to dobré. Nevěřil jsem, že tě uvidím dřív, než za deset let. Je to dar,“ šeptal mi Edward radostně do vlasů.

„Ne, je to trest. Smířila jsem se s tím, že tě uvidím za deset let. Každý den si představuji tu chvíli, kdy se vrátím a už nikdy neodejdu. Ale teď jsem nucena znovu odejít. Nemůžu se znovu loučit. Já to nezvládnu. Nedokážu tě znovu opustit. Trestá mě. On se vyžívá v mé bolesti,“ vzlykala jsem a tloukla do Edwardovy hrudi.

„Bello, klid. Trestá nás. Stále nás trestá tím odloučením a dočasným shledáním také. Ví, že ti to ublíží. Ví, že to ublíží nám a to on chce. Nevím proč, ale je to tak.“ Při svých posledních slovek mě donutil k němu vzhlédnout a já se po dlouhé době topila v těch jantarových očích. Stoupla jsem si na špičky a přitiskla své rty na jeho. Jen zlehka jsem se o ně otřela a znovu položila svou tvář do důlku pod krkem.

 

Edward mě zvedl do svého náručí a posadil se semnou na pohovku. Houpal mě a utěšoval, dokud jsem nepřestala vzlykat. Užívala jsem si jeho blízkosti a snažila si zapamatovat každý dotek, abych si ho mohla později připomínat. Byla jsem rozhodnutá tentokrát se neloučit a prostě odejít z domu se zvednutou hlavou. Pak se na míle daleko v lese složit a doufat, že mě Nico dopraví na letiště.

 

Po chvíli se vrátili i ostatní a rozsadili se okolo nás. Sedla jsem si vedle Edwarda a jeho ruku svírala pevně ve své. Emmett se mě vyptával na naše mise. Prý už o našich zásazích kolují zvěsti, tomu jsem se musela zasmát. Je pravda, že náš příchod jsem dokázala skvěle utajit před každým upírem, který měl nějaký dar a přiblížit se tiše uměla Volterská garda odjakživa.

 

Dvě hodiny utekly jako voda a do dveří vstoupil Nico. Zmáčkla jsem Edwardovu ruku víc, než před tím.

„Je čas,“ pronesl tiše. Přikývla jsem na srozuměnou a vstala z pohovky. Přešla jsem okolo své rodiny, která na mě vyjeveně koukala, až k Nicovi, který mi položil svou dlaň na kříž a vedl mě ke dveřím. Edward lehce zavrčel a postavil se. Ohlédla jsem se přes rameno, bolestně se na Edwarda podívala a zavrtěla hlavou. Edward ztuhl a zase se posadil. Přelétla jsem rychlým pohledem po zbytku své rodiny a vyběhla z domu.

 

Zastavila jsem se až pár mil od domu a padla obličejem do mechu. Začala jsem vzlykat a pěstmi mlátila do ubohé země.

„Bello?!“ vykřikl vyděšeně Nico a chytil mé ruce. „Vstávej, musíme se dostat na letiště včas.“ Zatáhl za mé ruce a donutil mě vstát. Pak mnou trhnul a rozběhl se. Byla jsem nucená donutit nohy k pohybu, aby mě nevláčel po zemi. Cestou jsem tiše vzlykala a hlavou mi probíhala jediná otázka. Proč?

 

Na letiště jsme dorazili akorát. Zahleděla jsem se nenávistně na Ara a šla rovnou k němu.

„Proč?! Proč jsi mi to udělal?!“ křičela jsem na něj a jakmile jsem se k němu dostala, začala jsem mu bušit do prsou. Felix s Demetrim mě ihned pevně chytili za obě dvě ruce a odtáhli mě od něj. Měli mě sice rádi, ale jejich povinností bylo chránit svého pána.

„Ale Isabello, jen jsem splnil tvé toužebné přání,“ pronesl sladce Aro.

„Proč si mě nevaroval? Proč si mi nedovolil jim jen zavolat? Proč mě takhle mučíš?!“

„Zatelefonovat? Ale to by bylo přeci tak neosobní,“ tvářil se Aro pohoršeně. 

„Vezmi ji do letadla,“ rozkázal pak Demetrimu, který mě chytil do své náruče a odnesl mě do letadla, kde mě posadil do měkké sedačky.

„Nesmíš se takhle k Arovi chovat,“ poučoval mě soucitně a přidělával mi pásy.

„Nech ty pásy, jsou k ničemu,“ štěkla jsem a odstrčila jej pryč. Zabořila jsem hlavu do sedadla a zavřela oči. Hodlala jsem se utápět v sebelítosti. Pokud to tak Aro chtěl, tak ať to tedy má.


O pár týdnů později ve Volteře

 

„No tak Bello, pusť mě dovnitř,“ žadonil za dveřmi mého pokoje Nico.

„Nech mě, chci být sama,“ zašeptala jsem do ticha pokoje a dál hleděla z okna.

„Přinesl jsem ti něco k jídlu. Nemůžeš se přeci nechat tak vyhladovět. Na lovu už si nebyla minimálně měsíc,“ prosil stále Nico. Neodpověděla jsem mu a pevněji stiskla medailonek, který jsem držela v rukou. Nepatrně zaskřípal a tak jsem stisk raději povolila, abych svou jedinou památku na Edwarda, krom vzpomínek, neproměnila v prach.

 

„Stále tě nepustila dovnitř?“ ozval se za dveřmi Demetri.

„Ne. Je tam takhle zavřená od té doby, co jsme se vrátili. Nikoho k sobě nepustila a na lov si taky nedošla. Pokud vím, naposledy jsem s ní byl lovit den před výjezdem do Vancouveru.“

„Bello, ale už toho mám dost!“ zakřičel zvenku Demetri a zabušil na dveře.

„Jděte pryč,“ zaúpěla jsem.

„Ne, dokud něco nesníš!“ vykřikl skrz dveře Demetri. Dala jsem si medailonek okolo krku a vstala. Naštvaně jsem rozrazila dveře dokořán a vytrhla Nicovi omráčenou srnku z rukou.

„Spokojení?!“ zapištěla jsem a zabouchla jim dveřmi před nosem. Srnku jsem položila do kouta a sedla si zpět do křesla.

 

Klid mého pokoje teď narušoval tlukot srdce srnky a mně se v ústech tvořil jed. Nechtěla jsem jíst, ale byla jsem už opravdu hladová a ta krev voněla tak lákavě, že jsem se lačně přisála k její tepně. Sála jsem horkou krev, která chladila ten žár v mém krku. Když jsem byla se srnkou hotová, otevřela jsem znovu dveře, za kterými jsem našla Demetriho a Nica. Vhodila jsem jim srnku do rukou a zatáhla je za rukáv.

„No dobrá, měli jste pravdu, tohle k ničemu nevede. Jdeme na lov,“ uznala jsem a vyvedla je z hradu pryč.