33. Poslední boj - Sad end

07.02.2010 12:56

Vypráví Bella

 

Vstoupili jsme do pracovny, kde už na nás čekal Aro se svými bratry, Felixem a Demetrim.
„Bello, Nicu, vítejte. Vybídl bych vás, abyste se posadili, ale bohužel už není kam,“ pousmál se smutně Aro a poukázal po přeplněné pracovně.

„Nevadí, rádi postojíme,“ odpověděla jsem za nás za oba.

„Dobře. Tak tedy svolal jsem vás sem proto, abychom pečlivě připravili plán.“

 

„Ehm Aro, omluvám se, že tě přerušuji, ale mohl bys nám prosím vysvětlit, o jaký problém se vlastně ve Vancouveru jedná?“ zeptala jsem se. Už dávno jsem si před Arem nebrala servítky a nebála se promluvit. Caius na mě sice pohrdlivě pohlédl, ale to mi bylo jedno, stejně jako jsem já a celá schůzka byla ukradená Marcusovi, který seděl na jednom z měkkých křesel a nepřítomně pozoroval kamennou podlahu.

 

„Jistě Bello, děkuji za připomínku. Jedná se o skupinu sice mladých, ale rozhodně ne novorozených upírů, kteří velmi nápadně drancují město. Je jich asi dvacet a vraždí na každém rohu. To musíme zarazit. Ovšem nebyl by to takový problém, kdyby i tato skupina neměla mezi sebou velmi mocného upíra jménem Roy. Jeho dar je velmi podobný Janeinu, až na to, že on jím dokáže zabít, dokonce i upíra. Tudíž je prioritou, abychom se nejdříve zbavili jeho, a to bude, tvá práce Isabello,“ upřel na mě Aro svůj pohled a já přikývla na porozuměnou. Pak už jsme jen probírali různé možnosti taktiky. Aro přišel s velmi dobrým nápadem, který doufám, vyjde.

 

Aro nás po dlouhé debatě a vychytávání posledních much poslal do svých pokojů, abychom se připravili. Stačila mi pouhá chvilka na to, abych si vzala na sebe nějaké pohodlnější oblečení, na nohy obula pořádné boty a na krk nasadila medailonek od Edwarda. Rozhlédla jsem se po pokoji jako vždy, když jsem odcházela na misi. Mohlo to být také naposledy, co se do těchto stěn vracím. Vždy jsem si přála vrátit se zpět. Už kvůli Edwardovi a vždy, když jsem se vrátila z nějaké mise, tak jsem se ukázala krátce Alici, aby věděli, že jsem stále naživu a v pořádku. Tedy alespoň po fyzické stránce. Moje srdce a duše, tedy pokud nějakou mám, trpěly. Ať už jsem to nedávala znát a snažila se chovat pokud možno normálně, stále jsem uvnitř trpěla.

 

Zabouchla jsem za sebou dveře od svých komnat a seběhla do sklepení, kde jsem popadla klíčky od svého oblíbeného auta. Kluci sice nebudou nadšení, že řídím já, ale mají smůlu. S klíči v rukou jsem stála opřená o zeď a čekala na ostatní. Aro měl v plánu přepravit nás do Kanady soukromým letadlem, protože ten problém se musel vyřešit, co nejdříve a cesta pěšky přes půlku Evropy a celý Atlantský oceán by zabrala minimálně týden.

 

Konečně dorazil i zbytek gardy včele s Arem. Byla nás početná skupina. Mávla jsme na kluky klíči a sledovala jejich smutné obličeje. Každý z nás rád řídil, ale pro tentokrát jsem prostě vyhrála já. Vehnala jsem je do velkého Hummera a za dalšími auty se rozjela směrem letiště.

Cesta netrvala dlouho a parkovala jsem v soukromém hangáru, kde jsem se z auta ihned přesunula do měkkých sedaček soukromého letadla a dívala se z okénka, jak pod námi mizí zem.

 

Bylo zvláštní vrátit se na svůj rodný kontinent po tak dlouhé době. Nevracela jsem se domů, do Ameriky, ale i tak to byl neskutečný pocit, vrátit se do míst, kde jsem prožila část svého věčného života. Blízko Vancouveru jsme přeci žili. Z části jsem se domů vracela, ale věčným domovem pro mě bude vždy Forks, kde jsem potkala druhou půlku svého srdce, svého já. Ve Forks jsem potkala svou věčnou nekončící lásku. Bolelo mě pomyšlení, když jsem si uvědomila, že budu poblíž Forks, ale tam už má rodina žít nemůže. I tak v okolí Vancouveru bylo hodně mých vzpomínek na dávné lovy a při vzpomínce na Kanadu se mi vybavil víkend před mými osudnými narozeninami, kdy jsme byli celá rodina na chatě v horách. S Edwardem jsme si užívali každé společné chvilky a ani nepomysleli na to, že za pár dní se od sebe odloučíme na dlouhý dvacet pět let.

 

Snažila jsem se těšit na Kanadu. Na její temné lesy, v kterých jsem se kdysi v doprovodu své rodiny, proháněla. Konečně si zase budu moci pořádně zalovit a třeba narazím i na pumu nebo medvěda, protože evropské lesy tenhle luxus nenabízely. Tam jsem se musela spokojit se srnkou. Sledovala jsem nekonečný oceán proudící pod námi a těšila se, až zase budu stát na mě známé půdě.

 

Let netrval dlouho, tedy pro mě ne, já se zabavila svými úvahami a vzpomínkami, takže mě překvapilo, když jsme začali klesat.

„To už jsme tady?“ zeptala jsem se zmateně.

„Ano Isabello, jsi připravená?“ zeptal se mě Aro.

„Jsem, ale potřebovala bych si ještě skočit na lov.“

„Samozřejmě, i my potřebujeme,“ pousmál se Aro a já se zahleděla do jeho vínových očí. Nikdy mě nepřestal děsit způsob jejich žití. Nevážili si lidského života. Vždyť ten je stejně důležitý, jako ten náš. Proč bychom my, zrůdy z temnot, měli zabíjet nevinné, abychom sami přežili? Vždy, když jsem viděla ty nevinné tváře procházet chodbami Volterry, tak mi bylo úzko. Nikdo z nich nevěděl, že už nikdy neuvidí svou rodinu, už se nikdy nepodívá do sluneční záře. Každému z nich zbývalo pár posledních nádechů, jejich srdce párkrát naposledy udeřila. Ačkoliv jsem jim chtěla tolik pomoci, dostat je z toho hrůzného hradu, kde je čekala smrt, nemohla jsem.

 

„Nico byl na lovu jako poslední, takže tě doprovodí, ano? A sejdeme se za hodinu na smluveném místě,“ vytrhl mě Arův hlas z mých úvah.

„Jistě Aro,“ přikývla jsem, a jakmile letadlo dosedlo na zem, vydala jsem se v doprovodu Nica do blízkých lesů.

„Je zvláštní být zase tady,“ prohodila jsem jen tak, když jsme probíhali mě známými místy.

„Připomíná ti to domov?“

„Jeden čas jsem žila poblíž a v těchto lesích se co chvíli proháněla.“

„Je mi vážně moc líto, jak trpíš.“

„Já vím. Sice jsem si na tu neustálou bolest a vždy přetrvávající smutek zvykla, ale budu ráda, až se jich nadobro zbavím.“

„Však už to máš za pár.“

„Deset let je stále dlouhá doba Nico,“ pousmála jsem se.

„Pro upíra ne,“ nesouhlasil se mnou.
„Ale pro zamilovaného, trpícího upíra ano,“ vysvětlila jsem. „Mohl bys tady na mě počkat? Však víš, že nikam neuteču. Jen bych si v klidu zalovila.“

„Jistě, počkám tady,“ přikývl Nico a posadil se na kořeny jednoho z dlouhé řady stromů.

 

Kývla jsem hlavou na porozumění a rozběhla se lesem dál sama. Rozhlížela jsem se všude okolo a v hlavě se mi promítaly veškeré moje vzpomínky na blízké okolí. Na dlouhé lovy s Emmettem, kdy jsme soupeřili o největší úlovek, či závody lesem, kdo bude dřív doma. Pak také na lov s Edwardem, když jsme byli na naší horské chatě, na naše milování v mechu a jehličí. Mé nitro se bolestivě sevřelo a já poslední vzpomínku musela co nejrychleji zastrčit do šuplíku zamčeného na deset západů ve své hlavě.

Byla jsem natolik mimo, že jsem si vůbec nevšimla medvěda, který pil z potůčku. Na chvíli jsem se zarazila a pak se, co nejrychleji přikradla a zakousla se do jeho krční tepny. Medvěd se divoce bránil. Nebyla jsem zvyklá, že se má potrava tak křečovitě pere o svůj život. Přeci jen srnky v Itálii toho moc nezmohly, ale medvěd měl síly dost. Musela jsem se natolik začít soustředit, že jsem na chvíli popustila svůj fyzický štít. Medvědovi jsem nekompromisně zlomila vaz a vysála z jeho těla poslední kapičku krve. Když jsem s ním byla hotová, vytáhla jsem zpátky svůj štít, mrtvé tělo zahrabala hluboko do země a vrátila se za Nicem, který čekal stále na tom stejném místě.

 

„Můžeme vyrazit?“ zeptal se Nico, když mě spatřil. Prohlížela jsem si roztrženou košili a tílko na břiše.

„Jo, můžeme.“ V tichosti jsme vyrazili lesem, každý zahloubaný do svých myšlenek.

„Stejně se divím, že ti to chutná.“

„Nedá se říct, že by mi to chutnalo, ale mám lepší pocit. Měl bys to taky zkusit.“

„Jednou stačilo a víckrát nemusím, díky,“ ušklíbl se Nico. Vybavilo se mi jeho jednou a naposledy. Ošklíbal se nad tím zakousnout se do chlupatého krku zvířete, a když jsem ho konečně donutila, ihned od rozpitého těla odskočil a plival krev všude okolo.

 

„Máš strach?“ zeptal se po chvíli Nico.

„Ne víc než obvykle. Ty?“

„Docela jo.“

„Ale prosím tě, dobře to dopadne. Je to naprosto brilantní plán.“

„Jenže, co když se něco zvrtne? Co když mi to zrovna nepůjde? Víš, že svůj dar stále cvičím a nemůžu se na něj vždy stoprocentně spolehnout. Nechci abys… Abys… Abys zemřela mou vinou. A nechci, aby mou vinou zemřeli i ostatní,“ zakoktal se Nico.

„Neboj se, nic se mi nestane. Budeš uzavřený v mém štítu, a pokud budeš dávat pozor na smluvené znamení a uděláš, co máš, vše bude v pořádku. Věř mi. A pokud jde o ostatní, je tady Ben, který je uchrání. Jeho štít je sice slabší, než můj, ale bude stačit,“ snažila jsem se ho povzbudit.

„A pokud se to přeci jen nepovede, mám na tebe jedinou prosbu. Najdi Edwarda a vyřiď mu, že jsem ho milovala a ať se neopovažuje provádět nějaké hlouposti.“

„Doufám, že to nebude třeba,“ povzdechl si Nico a dál se věnoval jen cestě vinoucí se lesem.

 

Po chvíli jsme konečně narazili na zbytek gardy.

„Vše v pořádku?“ optal se nás zadumaně Aro.

„Naprosto,“ přikývla jsem. Nico se na mě vděčně usmál, že jsem neřekla, jaký má z celé akce strach. Doufala jsem, že ho strachu zbaví adrenalin, který při každém boji přijde, protože jestli se bude bát, nemuselo by to s námi a hlavně semnou dopadnout dobře.

„V tom případě si prosím Isabello obleč svůj plášť a budeme moci vyrazit,“ pobídl mě Aro. Rychle jsem přes sebe přehodila plášť, který měl Demetri schovaný u sebe a naznačila, že můžeme vyrazit. Celá garda se seskupila do předem určených linií. Jako velmi blízký člověk Ara, jsem se držela poblíž něho v nejtmavším kruhu.

 

Naši protivníci přebývali v jednom ze skladišť na konci města, kam člověk dlouho nezavítal, a však dřív tady muselo být docela živo, soudě podle všemožných billboardů, značek a opuštěných budov. Poznala jsem tohle místo. Kdysi dávno, cestou do Forks jsme jím projížděli, jenže tenkrát nebylo tak zchátralé. Rozhlížela jsem se všude okolo sebe, že jsem málem nepostřehla, že vchod do úkrytu těch upírů je jen pár metrů od nás.

„Bello, dávej pozor,“ napomenul mě syknutím Demetri, který stál po mém pravém boku. Přikývla jsem a vrátila se myšlenkami zpět na zem. Nesměla jsem se teď nechat unášet v proudu krásných vzpomínek. Teď jsem musela dávat pozor, dbát o svůj život a důvěřovat Nicovi, který se nepatrně chvěl po mé levici. Lehce jsem mu stiskla ruku, na znamení důvěry a zase ji stáhla zpět.

 

Rychlostí světla jsme vletěli do skladu a postavili se po celé jeho šířce do dlouhé bojovné linie. Za mými zády postával Nico a vedle mě vše bedlivě sledoval Aro. Kývla jsem hlavou na ostatní a prodrala se gardou do první linie. Skupina upírů, která obývala toto skladiště, byla opravdu překvapena. Nečekali, že by si Volterra jejich řádění všimla, ale v tom se spletli. Arovi a jeho bratrům neujde nic. Postavili se deset metrů před námi v bojovném postavení a divoce vrčeli. Rychle jsem je přepočítala, ale bylo jich víc, než dvacet. Měli jsme špatné informace. K už tak početné skupině se přidalo minimálně dalších deset upírů. Přestávalo se mi to líbit.

Pak se jejich středem prodral vysoký upír s černými vlasy. Bylo jasné, že tohle je Roy. Vystoupila jsem z řady, abych započala tuhle šarádu a on se výhružně přikrčil a zavrčel.

„K ničemu ti to nepomůže. Přišli jsme vás potrestat za vaše zdejší řádění. Porušili jste zákon o uchování našeho světa v tajnosti a za to musíte být náležitě potrestáni. Žádná milost vás nečeká,“ prohlásila jsem chladně a Roy se začal smát. Udělala jsem pár kroků ještě blíž k němu. Naklonil hlavu na stranu a bedlivě si mě prohlížel.

„Hmm, jsi velice odvážná. Odkdy ve Volteře mají ženy tak vysoké postavení, že hovoří za muže? To už i Aro ztratil své výsostné postavení?“ vysmíval se Roy a já jen doufala, že Aro zůstane skryt ve stínu černých plášťů a bude se držet smluveného plánu. Pár upírů za mými zády výhružně zavrčelo proti urážce jejich pána.

 

„Neurážej vládce Volterry, mohlo by se ti to vymstít, i když, tobě už nepomůže nic,“ varovala jsem ho syknutím.

„Už mě tahle hra přestává bavit,“ pokrčil Roy rameny a napřímil se. V tu chvíli se stalo víc věcí najednou. Rukama, které jsem měla schované za zády, jsem dala Nicovi znamení, do mého štítu narazila ohromná síla a skladištěm se ozvala hrozná rána. Úlekem jsem střelila pohledem doprava a viděla vysokou postavu s bronzovými vlasy. Mé srdce radostně poskočilo, když v tu chvíli jsem se skácela k zemi.

 

Mezitím v Pembertonu

Pohled vypravěče