32. Poslední sbohem

17.01.2010 21:20

 

Vypráví Bella:

„Ne, Aro ne! Mám pro tebe nabídku,“ vykřikla jsem zoufale.

Aro se po mě ohlédl a mávl rukou. Najednou bylo okolo nás hrozné ticho, Edwardovi bolestné výkřiky ustaly a mně se z části ulevilo. Slyšet jeho výkřiky bylo snad horší, než ho vidět trpět.

„Jakou nabídku?“ zeptal se zvědavě Aro.

„Mohli bychom si o tom promluvit v soukromí?“ zeptala jsem se mrtvolným odevzdaným hlasem.

„Jistě,“ přikývl Aro a pomohl mi vstát. Položil svou ruku na má záda a vyváděl mě z místnosti. Museli jsme projít kolem mé rodiny. Zvedla jsem oči od podlahy a podívala se Edwardovi do očí.

 

„Bell, co…?“ Najednou se mu však tvář znovu zkřivila bolestí a já vyjekla.

„Ne, prosím! Neubližujte mu,“ prosila jsem bolestně Ara.

„Jane?“ zeptal se Aro klidným hlasem, jako by se nic nedělo. Jane ihned zmizel škodolibý úsměv z tváře a vystřídal jej vztek.

„V době mé nepřítomnosti se nikdo této rodiny nedotkne,“ promluvil Aro pevným hlasem a rozhlédl se po celém sále. Všichni přikývli na znamení souhlasu a upíři, kteří stáli u mé rodiny, jako jejich stráž odešli na druhý konec místnosti. Chtěla jsem jít za Edwardem, ale Aro mě chytil za ruku. Svěsila jsem hlavu a vyšla ven z místnosti.

 

Vedl mě hradem a zastavil se až u dubových dveří. Otevřel je a vpustil mě dovnitř. Zavedl nás do své pracovny. Aro obešel masivní stůl z ebenového dřeva a pokynul mi rukou, abych se posadila naproti němu. Sepjal ruce a zkoumavě se na mě zadíval. Chvíli trvalo, než konečně promluvil.

„Tak Isabello? O jaké nabídce si semnou chtěla mluvit?“

„Přemýšlela jsem nad tvými slovy, a pokud je to ještě možné, chci být v tvé gardě,“ prohlásila jsem pevně. Vyslovit to mi působilo hroznou bolest. Představila jsem si zničené výrazy celé své rodiny, ale před očima mi utkvěl Edwardův obličej. Nechtěla jsem to udělat, ale pro záchranu rodiny bylo tohle jediné rozhodnutí.

„Hm, zajímavé. Ne, že bych to neslyšel rád. Opravdu je škoda přijít o tak výjimečnou upírku, jakou bezpochyby jsi, ale nevím,“ měřil si mě Aro a na chvíli se odmlčel.

„Jak si to představuješ s tvou rodinou?“

„Ta bude samozřejmě bez ublížení propuštěna.“

„A co když se rozhodneš po roce vrátit ke své rodině?“

„Tak ti tady a teď přislíbím, že budu v tvé gardě po deset let a pak se vrátím zpět ke své rodině.“

 

„To nezní špatně, ale deset let je krátká doba, uteče jako mrknutí oka. Navrhuji třicet let.“ Zalapala jsem po dechu. Nebyla bych schopná vydržet třicet let bez Edwarda.

„Patnáct.“

„Stále málo. Má poslední nabídka je dvacet pět let, po uplynutí té doby se vrátíš ke své rodině, ale budeš mi stále k dispozici, jinak se vrátíme do sálu a necháme dokonat Demetriho, co započal.“ Nešťastně jsem se na Ara podívala. Dvacet pět let bez Edwarda ve studených zdech Volterry nevydržím, ale za cenu jeho života mi to stojí.

„Souhlasím,“

„Dobrá tedy. Jsme domluveni.“

„Ano.“

„Skvělé,“ zaradoval se Aro a zamnul rukama. „Teď se tedy můžeme vrátit zpátky do sálu a oznámit tvé rodině tuto radostnou novinu.“ Aro vstal a přešel ke dveřím, ale já stále seděla v křesle.

„Aro, můžu ještě o něco poprosit?“

„Jistě drahá.“

„Když tě bude Edward žádat, aby směl zůstat ve Volteře, nepřijmeš jeho nabídku.“

„Dobrá,“ souhlasil Aro. Viděla jsem, že je mu to proti srsti, rád by měl pod svou střechou čtenáře myšlenek, ale to já nemohla dovolit. Edward se musí vrátit s rodinou do Forks.

„A necháš mě nejdříve promluvit si s ním a pak se rozloučit s mou rodinou?“

„Ano,“

„A poslední. Mohl by sis chránit své myšlenky? Chci, aby se to Edward dozvěděl ode mě.“

„Pokud je to vše oč mě žádáš, rád ti ve všem vyhovím,“ souhlasil Aro a já přikývla. Vstala jsem od stolu a vyčkala na něj před jeho pracovnou, než se ke mně přidal.

 

Cestou mi Aro položil ruku na kříž a směřoval mě zpět do trůnního sálu. Když jsem vešla dovnitř, nedokázala jsem zvednout oči od země a podívat se do tváří mých rodičů a sourozenců.

„Je tedy rozhodnuto,“ promluvil Aro. „Isabello, k tvým podmínkám jistě postačí místnost za dveřmi vpravo. Edwarde, následuj prosím Isabellu,“ poprosil Aro, když jsem přikývla na znamení souhlasu a čekala mezi dveřmi. Když byl Edward jen pár kroků ode mě, rozešla jsem se chodbou k místu, které Aro označil. Vešla jsem do malého útulného pokojíku a postavila se k oknu.

Edward vešel jen o vteřinu déle a zavřel za sebou dveře. Stále jsem se dívala z okna do tmavé zahrady, když se mi okolo pasu omotaly jeho ruce.

„Bello, co se děje? Co jsi Arovi navrhla?“ ptal se zmateně Edward, ale já ještě potřebovala vědět něco jiného.

„Jaké jsi pro mě měl překvapení? Myslím ten den, kdy se vrátila Kira.“

„Chtěl jsem tě požádat o ruku,“ vydechl tiše Edward a otočil si mě k sobě. Opřela jsem se hlavou o jeho hruď a snažila se zadržet vzlyky, které se draly na povrch.

„O ruku?“ zeptala jsem se a na tváři se mi objevil smutný úsměv.

„Ano,“ odpověděl a na chvíli se odmlčel. „Co bys mi odpověděla?“

„Odpověděla bych ano,“ zašeptala jsem a z hrudi mi uniklo tiché vzlyknutí.

 

„No tak Bello, co se děje?“ ptal se Edward a donutil mě podívat se mu do očí. Zhluboka jsem se nadechla a přemýšlela, jak to říct.

„Aro vás propustí,“ vydechla jsem.

„No to je přeci skvělé,“ zasmál se Edward, chytil mě okolo pasu a zatočil se semnou, ale najednou se zarazil uprostřed otočky a postavil mě zpátky na zem. Snažila jsem se uhnout pohledem, ale on mě chytil za bradu a přinutil mě podívat se do jeho medových očí, v kterých jsem se utápěla.

„Ř-říkala jsi nás?“ zakoktal se Edward. Pokusila jsem se přikývnout, ale držel mě pevně, že se mi to nepodařilo.

„Ano, vás.“

„Ale co ty?“

„Nabídla jsem Arovi své služby výměnou za vaše propuštění.“

„Ne, to jsi neudělala!“
„Ale ano, udělala.“

 

„Bello, zbláznila ses? Obětovala ses? Víš přeci, že tě tady nenechám.“

„Edwarde, nemáš na výběr. Já nemám na výběr. Arovi šlo celou dobu jen o to. Copak to nechápeš? V životě by vás nezabil, jen chtěl, abych mu své služby nabídla dobrovolně. Byla jsem hloupá, došlo mi to, až když bylo pozdě. A i kdyby to jeho záměr nebyl, udělala bych to. Nenechala bych vás zemřít kvůli mně. Musíš uznat, že to bylo jediné východisko.“

„Ne, nebylo. Nemusela jsi se upsat Arovi. Mohli jsme to vyřešit jinak.“

„A jak?“ ptala jsem se.

„Já nevím,“ vydechl Edward zkroušeně. Bolelo mě vidět ho takhle smutného, ale už se nedalo nic změnit. Své slovo jsem zpět vzít nesměla.

„Edwarde, vážně nebylo jiné možnosti, a co je dvacet pět let pro upíra?“ Snažila jsem se nedat na sobě znát, jak moc mi ubližuje představa těch let bez něj.

„Cože? Dvacet pět?“ vydechl Edward a posadil se na postel, která v tomhle pokoji nesmyslně byla. Neodpověděla jsem nahlas, protože jsem věděla, že by se mi klepal hlas, a tak jsem jen přikývla.

 

„Bello, jaké byly Arovi podmínky?“ zeptal se Edward tiše.

„Musím tady zůstat dvacet pět let, bez jakéhokoliv kontaktu s vámi a po tom, co má služba skončí, musím být Arovi vždy k dispozici.“

„A tvé podmínky?“

„Že vás bez úhony propustí na svobodu, nechá mě se s vámi rozloučit a…“

„A?“

„Nepřijme tě do gardy, kdybys o to žádal,“ vydechla jsem tiše.

„Bello,“ zašeptal Edward a přitiskl si mě k sobě. „Jak tě mohlo napadnout žádat Ara o něco takového? Nebo ty se mnou nechceš být?“ zeptal se Edward bolestně a podíval se mi do tváře.

„Ne, to ne! Chci s tebou být. Ani nevíš, jak moc mě mučí ta představa, že tě celé čtvrt století neuvidím, ale nemohla jsem dopustit, aby naše rodina přišla o dva členy. Umíš si představit, co by to udělalo s Esme? Zhroutila by se.“

„Ale Belli, to přeci nejde. Slíbil jsem ti, že už nás od sebe nic nerozdělí, ale neumožňuješ mi můj slib dodržet.“

„Edwarde,…“ začala jsem prosebně, ale on mě ihned přerušil.

„Ne, já tohle prostě nedovolím. Nemůžeš mě od sebe odloučit na dvacet pět let. To prostě nejde! Nemůžu tě tady nechat obklopenou upíry, kterým si zabila členku jejich rodiny! A nemůžu tě tady nechat kvůli sobě. Myslíš, že bez tebe přežiju dvacet pět let?!“ křičel vztekle Edward a bránil se tomu, že mé rozhodnutí už nejde zvrátit.

„Edwarde,“ začala jsem tiše a chytila ho za obě ruce, které jsem políbila. „Musím tady zůstat a ty musíš odjet s rodinou zpět do Forks. Bude to těžké, vím to, ale vím, že ti všichni rádi pomůžou, aby ses necítil sám. Jsou to skvělí lidé a nenechají tě samotného s tvým trápením. Co se týká nepřátelských upírů, předpokládám, že ze začátku to bude těžké, ale Aro je nenechá, aby mi něco provedli, na to jsem pro něj příliš cenná do mnohem důležitějších bojů, na které mě bude vysílat,“

„Jak mám celou tu dobu vydržet bez jediné zprávy, jestli jsi stále naživu?“ zašeptal bolestně. Na to jsem neměla odpověď. Bylo možné, že by Aro dal mé rodině vědět, ale jistá jsem si tím být nemohla.

 

 

There´s so many times I´ve let you down 

(Tolikrát jsem tě zklamala)
So many times I´ve played around 

(Tolikrát jsem si s tebou pohrávala)
I´ll tell you now, they don´t mean a thing 

(Teď ti říkám, že oni nic neznamenají)

Every place I go, I think of you

 (Na každém místě, kam půjdu, na tebe budu myslet)
Every song I sing, I sing for you

 (Každou písničku, kterou budu zpívat, budu zpívat pro tebe)
When I come back I´ll wear your wedding ring.

 (Až se vrátím, budu nosit tvůj snubní prsten)

So kiss me and smile for me

 (Tak mě líbej, a usměj se na mě)
Tell me that you´ll wait for me

 (Řekni mi, že na mě budeš čekat)
Hold me like you´ll never let me go 

(Drž mě, jako že mě nikdy nenecháš jít)

´Cause I´m leaving on a jet plane 

(Protože odlétám na stíhačce)
I don´t know when I´ll be back again

 (Nevím, kdy budu zase zpátky)
Oh, babe, I hate to go 

(Nesnáším, když musím jít)


 

 

„Prosím, nedohaduj už se semnou o tom, co je správné či ne. Pro jednou mě poslechni, vezmi všechny a odjeďte pryč. Já si vás pak najdu. Slibuju, že se vrátím živá a jen tvoje.“

„Bello…“ zavrtěl Edward hlavou a objal mě okolo pasu. Pohlédla jsem mu do očí a dál k němu promlouvala.

„Celou tu dobu budeš v mém srdci jen a jen ty. Ani těch dvacet pět let nedokáže zmírnit mou lásku k tobě. Ta dálka mě od tebe neoddělí. Stále budu s tebou, v tvém srdci. Miluji tě víc, než vlastní život. Obětovala bych pro tebe cokoliv, co mám. Nezapomeň na mě,“ zašeptala jsem poslední slova a pohladila ho po tváři.

„Nikdy nezapomenu. Nebude vteřiny, kdy bych na tebe nemyslel. Stále budu doufat, že se mi vrátíš. A až se vrátíš, vezmeme se. Miluji tě Bello, z celého svého srdce, které jsi znovu rozběhla k životu.“ Edward se naklonil a spojil naše rty v polibku, tak překypujícím citem. Sálala z nás bolest z blízkého odloučení a užívali jsme si poslední společné chvíle. Náš polibek přerušilo až jemné zaklepání na dveře, za kterými se objevil Aro s vřelým úsměv.

„Je čas.“ Pak opět zmizel, ale dveře nechal otevřené. Zhluboka jsem vydechla, propletla svou ruku s Edwardovou a vedla ho pomalu z místnosti. Oba dva jsme se táhli jak úkropečci a snažili se nabažit těch posledních dotyků.

 

Jakmile jsme vešli do sálu, spočinuly na nás pohledy všech členů naší rodiny i Arovi gardy, tedy teď už i mé gardy. Stále ruku v ruce jsme došli až k rodině. Otočila jsem se na Ara a ten na mě povzbudivě kývl. Zhluboka jsem se nadechla a začala mluvit.

„Jste volní. Aro byl tak milosrdný a propustil vás na svobodu.“

„A ty?“ vyhrkla Alice, která musela vědět, že se rodina vrátí zpět do Forks, ale neviděla tam mě. Možná to přisuzovala mému štítu.

„Já zůstanu tady.“

„Ne,“ vrtěla hlavou Esme a Carlisle jí přidržoval, protože se jí podlomila kolena.

„Je to mé svobodné rozhodnutí. Zůstanu tady dvacet pět let a pak se k vám vrátím. Není čas vše vysvětlovat, Edward vám vše poví cestou domů,“ rozhodla jsem jasně, pustila jsem Edwardovu ruku a přešla k Jasperovi.

„Jazzi, prosím nedovol Edwardovi, aby za mnou jezdil. Odpykal by si to jak on, tak já a to nemůžu připustit. Mám tě ráda.“ Jazz přikývl a já ho pevně objala, o to samé jsem pak poprosila Emmetta, který mě sevřel ve svém medvědím náručí a nechtěl mě pustit.

„Emme,“ zaprosila jsem a smutně se usmála. Emmett mi vlepil jednu pusu a postavil se vedle vzlykající Rosalie, která se na mě nevěřícně dívala.

„Je mi to líto Rose, ale v mé situaci by si pro rodinu udělala to samé,“ snažila jsem se jí přesvědčit o správnosti svého činu.
„Asi máš pravdu, pro vás a Emmetta bych udělala to samé,“ povzdechla si Rose a pevně mě objala.

„Děkuju, že mě chápeš. Mám tě ráda, sestřičko.“ Políbila jsem ji na tvář a pevně jí stiskla ruce.

„Carlisle, děkuji, že jsi mi byl těch pár krátkých měsíců skvělým otcem. Slibuji, že ti tady neutrhnu ostudu. Mám tě moc ráda a prosím postarej se mi o Esme.“

„Taky tě mám rád Bello,“ usmál se smutně a políbil mě otcovsky na čelo.

„Mami,“ vzlykla jsem a Esme taky.

„Jak mi tohle můžeš udělat?“ vzlykala má matka.

„Já vím, ale musíš mě pochopit a žít teď beze mě. Vím, že to bude těžké, to pro mě taky, ale budeme to muset vydržet a navíc máš Carlisla.“

„Holčičko moje,“ vzlykala Esme a drtila mě ve svém objetí, z kterého jsem se o pár vteřin později musela vymotat. Nebylo moc času a já se chtěla rozloučit ještě s Alicí.

„Alice,“ vydechla jsem. „Prosím, neměj mi to za zlé. Sama musíš nejlépe vědět, že kdybych to neudělala, nedopadlo by to s námi dobře. Prosím postarej se o Edwarda, sleduj ho na každém jeho kroku a nenech ho udělat žádnou hloupost, i kdyby to semnou nedopadlo dobře, ano?“

„Slibuji Bello, ale ty slib na oplátku něco mě.“

„Samozřejmě,“ přikývla jsem a Alice mně pevně objala.

„Stáhni někdy svůj štít, ať vidíme, že jsi živá a zdravá,“ zašeptala Alice tak, abych ji slyšela jen já.

„Slibuji,“ přikývla jsem a pevně ji stiskla ve svém objetí.

„Mám tě ráda, Bello.“

„Já tebe taky,“ pousmála jsem se a přešla k poslednímu členu rodiny, s kterým jsem se chtěla naposledy obejmout a políbit. Snažila jsem se být silná a nevzlykat, ale šlo to velmi těžce. Část mě samé umírala žalem.

 

„Bello,“ zašeptal Edward a položil svou ruku na mou tvář. Druhou si mě přivinul k sobě a zabořil obličej do mých vlasů.

„Miluji tě a nikdy nepřestanu,“ zašeptal a podíval se mi do očí.

„Taky tě miluji,“ odpověděla jsem a přitiskla své rty na jeho. Pak jsem se odtáhla, naposledy se podívala do jeho očí a přistoupila k Arovi, který stál opodál.

„Demetri, Felixi, vyprovoďte prosím naše hosty ven z hradu a zajistěte jim bezpečný odvoz na letiště,“ rozkázal Aro a jmenování poslušně přikývli.

„Carlisle, rád jsem tě po tak dlouhých letech viděl a doufám, že naše příští setkání proběhne za lepších okolností.

„Také bych si to přál, Aro. Sbohem,“ přikývl Carlisle a odváděl vzlykající Esme z místnosti pryč. Edward stál ztuhle a bolestně se na mě díval.

„Tak pojď, Ede,“ postrčil ho trošku Emmett a směřoval ho ze dveří pryč.

Po chvíli už jsem neslyšela ani jejich tiché kroky, ani bolestné vzlyky či těžké oddychování. Zůstala jsem sama.

„Tak Isabello, zavedu tě do tvého pokoje a hned zítra se dáš do trénování,“ zamnul rukama Aro a čekal na můj souhlas. Přikývla jsem a následovala jej ze sálu pryč.

 

Aro mě zavedl do mých komnat. Byly to opravdu krásné pokoje, ale nezáleželo mi na tom.

„Nechám ti sem donést nějaké oblečení a zítra bude hostina,“ promluvil Aro do ticha pokoje.

„Já nebudu zabíjet lidi. K tomu mě nedonutíš,“ zavrtěla jsem hlavou.

„Ale Isabello, budeš tak mnohem silnější,“ oponoval Aro.

„Ne, je mi jedno, jestli budu silnější nebo ne, zabíjet nevinné nebudu. Navíc, můj dar by mi to stěží dovoloval.“
„Tak tedy dobrá. Ale na lov tě nenechám jít samotnou, vždy s tebou někdo půjde.“
Jistě,“ přikývla jsem.

„Tak si zatím odpočiň a zítra se pro tebe stavím,“ rozloučil se Aro a odešel z místnosti.

 

Sedla jsem si do křesla, které stálo před oknem, a sledovala slunečnou oblohu. Říkala jsem si, že odněkud z auta se třeba Edward dívá na ten samý kousek slunce a myslí na mě stejně jako já na něj. Když jsem viděla jeho mizející záda, mé srdce se rozpadlo na dvě poloviny. Ta jedna bolestná a stále věřící v naše shledání tu zůstala se mnou, ale ta větší část odešla spolu s ním. Odešla s jeho blízkostí, s teplem, které mi skýtala jeho náruč, se září s jakou se na mě usmíval a s láskou, kterou jsem vždy viděla v jeho očích.

Rukama jsem si objala nohy a vzlykala. Tolik jsem chtěla plakat. Chtěla jsem uronit tolik slz pro své utrpení, pro to dlouhé odloučení. Svého rozhodnutí jsem z jedné části litovala. Připravila jsem se o společnost milovaného muže, ale zachránila tím jeho i celou rodinu. Cítila jsem nepřehlušitelnou bolest v místech, kde kdysi tlouklo mé srdce. Ta bolest mnou prostupovala snad do každé buňky a já doufala, že nikdy neutichne. Chtěla jsem, aby mi ta bolest připomínala, proč jsem tady. Nikdy jsem nechtěla zapomenout ani litovat svého rozhodnutí. Nemohla jsem ho litovat, zachránila jsem tak úžasné bytosti, že nešlo pochybovat o správnosti svého rozhodnutí. A také jsem věděla, že nikdy nezapomenu. Nedalo se zapomenout na ty krásné roky, které jsem strávila s Esme, Emmettem a Rosalii, a taktéž se nedalo zapomenout na ještě nádhernější, i když občas krušné měsíce, které jsem strávila po boku Edwarda a naší velké rodiny.

Mé tělo se otřásalo vzlyky, ale na tváři byl smutný úsměv. Vzpomínala jsem na ten bezstarostný smích během Emmettových vtípků. Vzpomínala jsem na ty poťouchlé tahanice s Edwardem, kdy jsem mu přemalovala auto na růžovo. Vzpomínala jsem na nádherný vánoční ples, kde jsme se s Edwardem málem políbili. Vzpomínala jsem na zkoušku svatby, na náš první polibek, radostné vítání a první milování.

Sáhla jsem si na krk a vytáhla medailonek, který mi Edward věnoval k Vánocům. Nedokázala jsem ho otevřít, protože poslechnout si naší skladbu by znamenalo zbourat všechny ty hráze, které jsem se v sobě snažila vybudovat a já bych se nadobro zhroutila. Políbila jsem medailonek a zastrčila ho zpět pod tričko. Schoulila jsem se v křesle do klubíčka a nechala své tělo otřásat vzlyky, které se hrnuly z mého nitra. Můj pláč musel slyšet každý obyvatel Volterského hradu, ale nikomu jsem nestála za jediné slůvko útěchy. Já jsem zničila jejich rodinu, to já jsem tady byla nechtěný vetřelec.

Zavřela jsem oči a smířila se s důležitými fakty.

 Bylo jasné, že v těchto hradbách nikdy nenajdu byť jen pocit z toho, že jsem tady doma. Nikdy tady nenajdu přátele, kteří by mi o trošku zpříjemnili to utrpení v těchto zdech. Věděla jsem, že mé srdce mě vždy potáhne za Edwardem a doufala jsem, že i po těch dlouhých letech ho budu schopná najít a on na mě bude čekat s otevřenou náručí. Jenže za dvacet pět let se může mnohé změnit a já po svém návratu shledám v jeho objetí jinou ženu. To bych nebyla schopná přežít. Zakázala jsem si takhle myslet a jen doufala, že Edward ke mně i za ta dlouhá léta bude cítit stejnou horoucí lásku jako teď a jakou k němu budu navždy chovat já.

 

 

O patnáct let později

Nešlo to. Nemohla jsem žít. Nemohla jsem žít bez něj, bez Edwarda. Ale co jiného mi tenkrát zbývalo? Musela jsem jej poslat pryč, musela jsem mu zajistit bezpečí. 25 let nebyla chvíle, byla to velice dlouhá doba pro člověka, ale upírovi by měla utéct rychle. Mělo by to být jako mrknutí okem, alespoň tak to tvrdil Aro vždy, když mě přistihl mrtvolně ležet a vzlykat v mém pokoji. Tak proč to tak není? Proč mi každá vteřina připadá jako rok, při každém nádechu mě píchne u srdce a každá noc se zdá nekonečná? Pokaždé když zavřu oči, vidím jeho nešťastný obličej, když ho Emmett odváděl z trůnního sálu, kde jsem se s ním musela na dlouhých dvacet pět let rozloučit.

 

Už to bylo patnáct let, co jsem bez Edwarda. Už to bylo patnáct let, kdy se na mě naposledy usmál, naposledy mě políbil, naposledy mě pohladil po tváři. Už to bylo patnáct let od chvíle, kdy mě chtěl požádat o ruku, patnáct let kdy jsem své služby zaprodala Arovi, který jich maximálně využíval. Už dlouhých patnáct let jsem po tvrdém výcviku, během kterého mě nikdo nešetřil, procházela složitými boji, ve kterých jsem často bývala návnadou a stěžejním bodem. Aro využíval mých schopností, jak se dalo a já mu vlastně byla vděčná, že mě nenechává sedět ve Volteře a nenechá mě přemýšlet o svých činech a rozhodnutích.

 

Po roce stráveném v tréninkové místnosti, kde mě cvičili nejlepší bojovníci, mě Aro poslal na mou první výpravu, při které jsem si vedla více než dobře. Sice jsem stále, ať už v hradě, či mimo něj, měla někoho za zadkem, to kdybych si náhodou rozmyslela mou dohodu s Arem, ale po čase si mě začali vážit i tací, jako byli Felix, Demetri, nebo Nico. Vlastně se ukázalo, že právě tihle tři byli v těchto zdech nejlepšími kamarády a mě hrdě přijali mezi sebe a zpříjemňovali mi tak mé utrpení. Chápali mě. Chápali, proč jsem se vzdala své lásky, a chápali mou neustálou bolest, z které se mě snažili všelijak vyléčit.

 

***

Zrovna jsem s Nicem, Demetrim a Felixem ze srandy trénovala ve sklepeních, když dovnitř vstoupila Jane. Nikdy jsme si nepadly do oka. Já ji nenáviděla kvůli její povaze a ona mě neměla ráda, protože jsem nahradila její místo oblíbenkyně Ara. Pohrdlivě si nás měřila, až to Nico nevydržel a zeptal se jí, co jí vadí.

„Nechápu, jak se s ní můžete zahazovat,“ procedila zhnuseně skrz zuby.

„Jednoduše,“ zasmál se Felix, zvedl mě do náruče a házel mě do vzduchu. Jane se jen znechuceně ušklíbla.

„Pochybuji, že je to pravý důvod proč si nás poctila svou návštěvou drahá Jane. Takže, proč jsi tady?“ zeptal se na pravý důvod její návštěvy Demetri.

„Aro chce mluvit s Isabellou a potom s vámi.“ Jakmile splnila svůj úkol poslíčka, což jí nebylo po chuti, zmizela z místnosti.

„Musím jít,“ povzdechla jsem si a zamávala klukům.

„Zatím,“ ozvali se unisono a pokračovali v boji. U dveří jsem popadla svůj černý plášť, který jsem si přehodila přes ramena a vyběhla ze sklepení. Zamířila jsem do trůnního sálu, kde jak jsem doufala, najdu Ara.

 

„Přál sis semnou mluvit Aro?“ zeptala jsem se, jakmile jsem vkročila do trůnního sálu.

„Ó ano, drahá Isabello. Chci tě vyslat na další misi. Tentokrát se jí zúčastním i já, je totiž velice důležité, aby vše proběhlo podle plánu, který musíme důkladně promyslet. Doufal jsem, že nám ráda přispěješ svými excelentními nápady.“ Aro mluvil úlisně jako vždy. Běhal mi mráz po zádech z toho, jak dokonale dokázal tento muž předstírat svou náklonnost, i když ke mně možná předstíraná nebyla, já byla jeho klenotem.

 „Jistě a kam máme tentokrát namířeno?“ zeptala jsem se.

„Na jedno místo poblíž Vancouveru,“ odpověděl s potutelným úsměvem Aro.

„Dnes večer tě očekávám ve své pracovně, kde se domluvíme na přesné taktice, a já ti vysvětlím, o co přesně se jedná.“ Přikývla jsem na znamení souhlasu a opustila sál.

 

Zamířila jsem rovnou do svého pokoje, sedla si k oknu a do rukou si vzala medailonek, který jsem do něj dostala před léty k Vánocům. Tolik mi chyběl. Chyběla mi jeho hřejivá náruč, chyběla mi jeho vyznání lásky, chyběli mi jeho polibky, které jsem si denně připomínala. Láska, kterou jsem k němu cítila, se během našeho odloučení ještě více rozrostla.

 

Vlastně nebýt toho, že tu semnou není Edward, tak by mi ve Volteře nebylo tak špatně. Samozřejmě povinnost sloužit a zabíjet jiné upíry se mi nelíbila, ale vědět, že pomáhám nevinným lidem, kteří by jinak zemřeli rukou těch upírů, které jsem zbavila života, bylo docela uklidňující a zmírňovalo pocit viny. V poslední době se ke mně i ostatní upíři až na výjimky chovali uctivě a hezky. Aro si mě oblíbil pro mé schopnosti a snažil se mi dovolit vše, oč jsem požádala, ale jednu věc mi stále nesplnil. Chtěla jsem alespoň jedinkrát zavolat své rodině. Možná to nebylo správné, ta bolest by pak byla ještě větší, ale potřebovala jsem je alespoň slyšet. Před léty jsem slíbila Alici, že stáhnu svůj štít, aby viděli, že jsem živá a zdravá, párkrát jsem tak i učinila, ale nestačilo mi to. Oni sice věděli, že jsem v pořádku, ale já o nich nevěděla zhola nic. Nevěděla jsem ani, kam se přestěhovali, nebo kde bych je měla hledat.

 

Když se přiblížila večerní hodina, rychle jsem v doprovodu Nica vyrazila na krátký lov a v jeho společnosti se pak vydala k Arovi, který nám měl přesně popsat průběh další mise.

Diskusní téma: 32. Poslední sbohem

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek