30. Kruté narozeniny

11.01.2010 15:14

 

 

Vypráví Bella

Na horské chatě jsme strávili ještě pár dní, během kterých jsme si užívali společné rodinné chvilky, kterých bylo v poslední době opravdu po málu. Párkrát jsem ještě zavedla řeč na Volturiovi, ale byla to předem prohraná bitva, protože si má rodina stála na svém. Raději jsem přestala myslet na všechny své problémy, protože nastane

čas, kdy je budu muset řešit a nechci si nechat kazit chvíle, během kterých můžu být šťastná a spokojená se svou rodinou a Edwardem.

 

Těch zbylých pár dní uteklo jako voda a bylo na čase vrátit se zase zpátky do reality, do Forks. Carlisla a Esme čekala práce a nás škola, která už se nedala dál odkládat. Jak jsem si to tak spočítala, od září, kdy jsme se přistěhovali do Forks jsem ve škole

strávila sotva pár měsíců. Nejdřív jsem byla přes týden v Edmontonu, pak problémy s Brianem, Vánoce a Mexiko, k tomu občasné víkendové "výlety do hor". Divila jsme se, že mě ze školy ještě nevyhodili.

 

Když jsme přijeli do Forks rozdíl mezi Kanadou a Washingtonem byl na první pohled patrný. Na rozdíl od kanadských hor, kde bylo sněhu fůry to ve Forks vypadalo jako na jaře. Byl sice konec února, ale sníh pomalu tál, po silnicích se valila voda a stromy se pod náporem mokrého sněhu nebezpečně ohýbaly.

 

Konec února. Tyhle slova mi stále zněla v hlavě. Blížil se datum, kdy jsem se před sedmdesáti třemi lety narodila. Esme věděla, že nerada narozeniny slavím, ale Alice ne a já se bála, s jakým nápadem zase přijde. Úpěnlivě jsem doufala, že ji nenapadne chystat mi narozeninovou oslavu a zvát třeba upíry z Denali či jiné známé. Ale nechtěla jsem ji předem varovat, kdyby náhodou o mých narozeninách nevěděla. Bohužel, i kdyby tahle skutečnost byla pravdivá, Esme na mé narozeniny přeci jen upozornila.

 

Seděli jsme zrovna všichni v obýváku a povídali si, když se mě z ničeho nic na toto citlivé téma zeptala.

„Belli, zase nechceš slavit narozeniny?“

„Ne, Esme, nechci.“

„Ty nechceš slavit narozeniny?“ vyhrkli Edward s Alicí najednou a hodili po sobě vystrašené pohledy.

„Ne, nechci slavit narozeniny. Proč bych měla slavit, že už jsem na tomhle hloupém světě sedmdesát tři let a stále vypadám jako osmnáctiletá? Doufám, že jste mi neplánovali nějakou pompézní oslavu?“

„Ne, neplánovali,“ zamlouvala to rychle Alice, ale nevěřila jsem jí.

 

„Alice, žádné oslavy. Ten večer strávíme tak jako normálně. Není co oslavovat,“ napomínala jsem svou sestru.

„Dobrá, žádné oslavy,“ souhlasila Alice s úsměvem a já přemýšlela, kde jsem nechala nějakou skulinku, díky které by mi mohla uspořádat nějakou párty. Jenže slovo oslava zahrnovalo ať už jen rodinou, nebo veřejnou párty, tudíž Alice nemohla nikde najít sebemenší trhlinu v mém varování.

Druhý den ve škole jsem však zaslechla krátký rozhovor mezi Alicí a Edwardem, než si uvědomili, že jsem v místnosti také. Šla jsem zrovna do jídelny a díky tomu, že jsem si v poslední době zvykla používat oba dva mé štíty, mě Alice neviděla přicházet.

„Tak prostě oslava nebude. Budeme muset přikročit k druhému plánu,“ pokrčila Alice rameny.

„A už jsi to koupil?“ zeptala se zvědavě Rosalie Edwarda, než však stihl odpovědět, začala Alice.

„Koupil a je přímo nádherný,“ rozplývala se. S vykulenýma očima jsem stála mezi dveřmi do jídelny a snažila se přijít na důvod tohohle rozhovoru. Tedy důvod byl jasný, všichni kromě mě věděli, co se bude dít na mé narozeniny. Ale co má být druhý plán místo oslavy? Co Edward koupil, že je to nádherné?

 

Než jsem však stačila o tom jejich tajemství nepozorovaně vyslechnout, víc zahlédla mně Rosalie. Drcla rukou do Alice a ta se na mě zazubila. S ostražitým výrazem jsem se posadila vedle Edwarda a všechny si důkladně prohlížela.

„Co se děje?“ zeptal se nervózně Emmett, když mu mé civění začalo vědět. Rosalie ho nejspíš nakopla do nohy, protože se na ní ublíženě podíval a zašeptal tiché „au“.

„Co tady plánujete?“ zeptala jsem se naštvaně.

„Nic neplánujeme, lásko,“ políbil mě Edward do vlasů. Podívala jsem se na něj se zvednutým obočím. To si myslí, že mu na tohle skočím.

„No opravdu,“ tvrdil Edward dál. Zavrtěla jsem hlavou a vzala si dalamánek, který ležel na jeho tácu. Drtila jsem ho na malé kousky a pozorovala jsem drobečky, které dopadali na stůl. Cítila jsem pohledy mých sourozenců, které si vyměňovali, když jsem se nedívala. Jen se nebojte, však já přijdu na to, co plánujete, slibovala jsem jim v duchu a byla jsem odhodlaná to opravdu zjistit.

 

Hned jak jsme přišli domů, Edward s Alicí vyrazili kamsi do města a já se vydala za prvním člověkem, od kterého bych se to mohla dozvědět, za Esme. Potřebovala jsem využít toho, že tady hlavní dva organizátoři tajné akce nejsou. Zaťukala jsem na dveře její pracovny a čekala na vyzvání.

„Dále,“ zavolala zevnitř Esme, která seděla za pracovním stolem a prohlížela si nějaké papíry. Svalila jsem se do křesílka naproti ní a teatrálně vzdechla.

„Copak se děje?“

„Všichni tady víte něco, co já ne,“ stěžovala jsem si ublíženě.

„Co víme a ty ne?“ ptala se zmateně Esme.

„Plánujete něco na mé narozeniny a nikdo z vás mi nechce říct co. Myslela jsem, že třeba ty bys mohla…?“

„Belli, ale já o ničem nevím,“ zavrtěla hlavou Esme a přešla ke mně. „A i kdybych to věděla, neřekla bych ti to,“ zasmála se a cvrnkla mě do nosu. Nevěřila jsem, že by mi lhala, to totiž Esme neumí.

„Jenže já jsem řekla, že si nepřeju, aby se moje narozeniny slavily, a oni stejně něco chystají.“

„Tak je nech, chtějí ti udělat radost, tak jim to nekaž,“ snažila se je omluvit Esme. Nemělo cenu se s ní dál dohadovat, protože bychom si každá stály na svém.

„Asi máš pravdu. Tak běž zase pracovat a já jdu za Edwardem,“ rozloučila jsem se s Esme a vyšla z její pracovny.

 

 

Opravdu si Esme myslí, že je nechám být? Ne, zná mě moc dobře na to, aby věděla, že to tak lehce nevzdávám, ale možná pevně věří v to, že by můj pohled na věc mohl změnit fakt, že se do plánování zapojil i Edward. A on by přece nedělal nic proti mé vůli. Dobrá, ať mi klidně připraví oslavu, ale ať s tím nedělají takové tajnosti. Nenávidím, když přede mnou někdo tají a dělá ze mě hloupou, že se nic neděje. Jedině Edwardovi dokážu odpustit tohle chování, protože láska k němu mi nedovoluje, abych na něj byla naštvaná.

 

Přemýšlela jsem, kdo by se mohl lehce zviklat a pověděl mi to „ohromné“ tajemství, které přede mnou pečlivě skrývají. Napadla mě jediná osoba, která se dá snadno rozptýlit a vymámit z ní informace, které potřebuju. Vydala jsem se tedy do obýváku, kde jsem našla přesně toho, koho jsem potřebovala a dokonce samotného.

 

„Na co koukáš velký bratře?“začala jsem nenápadně a sedla si vedle něj na pohovku.

„Na baseball. Jdeš se dívat semnou?“ zeptal se s nadějí v hlase Emmett, ale neodtrhl oči od obrazovky.

„No jasně. Dlouho jsme se takhle spolu nedívali viď?“

„To teda ne,“ pousmál se Emmett a vrazil do mě ramenem. To byla vždy součást naší podívané. Povzbuzování svého týmu, protože jsme každý vždy schválně fandili někomu jinému a pošťuchování se. Jeho ránu jsem mu vrátila a rozesmála se. Začala jsem hlasitě povzbuzovat opačné mužstvo než Emmett a čekala na správnou příležitost.

 

Po chvilce hulákání a pošťuchování jsem se snažila nenápadně přivést téma na tu záhadnou oslavu - neoslavu.

„Věřil bys tomu, že jsem na tomhle světě už sedmdesát tři let?“

„Tak kde máš hůl, ty babičko naše?“ smál se mi Emmett.

„Jen se nedělej, jsem jen o pár let starší než ty. Počkej, já ti to spočítám, až se budou chtít oslavovat tvoje narozeniny.“

„Ale my nechceme oslavovat tvoje narozeniny, to jen Edward-,“ pak se Emmett zarazil a chytil se za pusu.

„Dobrej pokus, ale nic ti neřeknu,“ ušklíbl se a vyplázl na mě jazyk.

„No ták, Emme. Co Edward? Pověz mi to, prosím. Já bych ti taky nic netajila,“ prosila jsem ho a nasadila psí oči.

„Ne, tohle na mě nezkoušej, nic ti nepovím!“ přikryl si Emmett rukou oči a nedíval se na mě.

„To je tak nefér!“

„Ale vůbec ne,“ nesouhlasil se mnou Emmett, ale já už jsem svou snahu vzdala a šla jsem si raději sednout ke klavíru, kde jsem si jen tak brnkala do kláves.

 

Po chvilce se ke mně přidal Edward, který se vrátil s Alicí z města. Opřela jsem si hlavu o jeho rameno a pozorovala jeho prsty, jak ladně kloužou po klávíru.

„Kde jste byli?“ zeptala jsem se potichu.

„Ve městě, Alice potřebovala něco koupit a chtěla mou radu. Co si dělala ty?“

„Chvíli jsem se s Emmettem dívala na zápas.“

„Ty jsi smutná?“ zeptal se mě po chvíli Edward.

„Ne nejsem.“ Zvedla jsem hlavu a zadívala se do jeho medových očí, které pomalu začínaly nabírat tmavší a tmavší podtón. Políbila jsem ho jemně na rty a snažila se přesvědčivě usmát. Nebyla jsem smutná, jen mi vrtalo hlavou, co tak mohou připravovat, když ne oslavu. Edward se na mě nevěřícně podíval a chtěl se dál vyptávat. Umlčela jsem ho dlouhým polibkem, po kterém jsme se přesunuli do mé ložnice.

 

A bylo to tady, pátek 3. března. Den mých narozenin. Už od půlnoci jsem chodila opatrně po celém domě, pozorně se dívala za roh, než jsem někam vstoupila a bedlivě naslouchala všem zvukům v domě. Bohužel, nebo díky bohu se všichni chovali normálně, kromě Edwarda, který se zdál víc než nervózní, což na něj nebylo obvyklé. Nikdy nebyl nervózní, pokud se nejednalo o něco velmi vážného. Zatajili mi snad něco jiného? Neměla třeba Alice vizi, o které mi neřekla, a nerozhodl se Edward vše vyřídit za mě? To znamenalo dávat si ještě větší pozor, co se dnes bude dít.

 

Jakmile jsem se oblékla, výjimečně jsem si vzala oblečení, které mi připravila Alice, což byla sukně, košile a kozačky, a sešla do obýváku, čekalo mě překvapení. Pod schody stála celá má rodina s Edwardem v popředí a velkým úsměvem na jejich dokonalých tvářích.

„Všechno nejlepší,“ popřáli mi sborově a Edward si mě k sobě přivinul.

„Vše nejlepší, lásko.“ Jemně mě políbil, ale já náš polibek prohloubila. Bylo mi jedno, jestli nás pozoruje celá naše rodina, neměli jsme před sebou žádná tajemství, tedy skoro žádná.

„Děkuju,“ zašeptala jsem a usmála se na Edwarda. „Děkuju vám všem.“ Otočila jsem se na zbytek své rodiny a věnovala jim také jeden úsměv.

„Doufám, že dnes je překvapením konec.“

„Odpoledne už jen vyrazíme na rodinný lov,“ ujistila mě Alice.

„Dobrá, s tím souhlasím,“ pokývala jsem hlavou.

„Tak, je nejvyšší čas vyrazit do školy,“ popohnala nás Esme a mě chytila okolo ramen.

„Vidíš, ani to nebylo tak hrozné,“ zašeptala mi do ucha.

„Obávám se, že to nebylo všechno.“ Esme jen zavrtěla hlavou a poslala mě za ostatními do garáže, odkud jsme v plné parádě vyrazili do školy.

 

Jak Alice slíbila, tak také udělala. Jen co jsme se vrátili ze školy, nás všechny nahnala do pokojů, abychom se převlékli a vyrazili. Prý pro nás má speciální místečko, kde každý najde to, co je mu po chuti. Oblékla jsem si na sebe něco pohodlnějšího, než byla sukně a seběhla do předsíně, kde už na mě všichni čekali.

„Tak můžeme vyrazit,“ zanotovala Alice a vyrazila ke dveřím.

„Počkej, není tady Edward,“ zarazila jsem ji, než stihla vyběhnout ven.

„Edward s námi nejde. Mezitím co ses oblékala, mu volal nějaký starý známý a žádal ho o naléhavou schůzku. Edward ti to chtěl říct, ale musel ihned vyrazit.“ Edward odjel a nic mi neřekl? Cítila jsem, jak se po mé tváři rozlévá ublížený výraz. Tohle jsou opravdu vypečené narozeniny.

„Pojď, než se vrátíme, Edward už bude zpátky,“ objala mě okolo ramen Alice a vyvedla mě ven z domu. Venku mě chytila za ruku, z druhé strany Rosalie a společně jsme se rozběhli lesem.

 

Alice měla pravdu, místo kam nás vzala, bylo opravdu úchvatné, ale já si lov nemohla užít. Stále jsem přemýšlela nad Edwardem, který bez slůvka rozloučení najednou zmizel. Co se stalo? Kdo mu volal, že musel tak na rychlo zmizet? Co bylo tak důležité, že mi nic neřekl a vzkaz poslal po své sestře? Znuděně a duchem mimo jsem se vrhla po jedné srnce z velkého stáda, které jsme spolu s Rose a Alicí nahnaly. Přitiskla jsem své krvelačné rty k její tepně a lačně sála. Srnka se nevzpouzela a ochable ležela v mém náručí. Když jsem dopila poslední kapičku, schovala jsem její bezkrvé tělo hluboko pod zem a posadila se na kmen starého stromu, odkud jsem pozorovala stále lovící Alici a Rose.

 

Alice se zrovna rozbíhala, aby dopadla srnku, která se schovávala v houští, když se zastavila v půli kroku a koukala do prázdna. Poznala jsem ten výraz, a tak jsem k ní rychle přiskočila, abych zjistila, co se děje. Alicin výraz mě však zmátl. Očekávala jsem, že třeba uvidí Emma a Jazze, jak na nás čekají někde na louce, ale její obličej se stáhl do bolestného úšklebku a z jejího hrdla se ozval vyděšený výkřik. Cítila jsem Rose, která najednou stála po mém boku a pozorovala Alici stejně zkoprněle jako já.

 

„Alice?! Alice, co se děje?“ třásla jsem jí rameny, dokud se její oči nezačaly soustředit na můj obličej. Nevěřícně mě pozorovala a celá se chvěla.

„No tak Alice, co se děje?!“ promluvila jsem znovu a hlas se mi třásl netrpělivostí.

„Bello, je mi to tak líto,“ začala vzlykat Alice a já se vyděsila ještě víc. Napadla mě jediná věc, která ji mohla tak vyděsit.

„Alice, je něco s Edwardem?“ ptala jsem se a úpěnlivě se jí dívala do očí. Alice jen nešťastně přikývla.

„Co je s Edwardem?!“ vykřikla jsem a znovu s ní silně zatřásla.

„Bello klid,“ chytila mě Rosalie za ruce a stáhla je z Aliciných ramen, která se chvěla, aniž bych s ní třásla. Rosalie objala Alici a dovedla ji ke kmenu, kde jsem předtím seděla já. Netrpělivě jsem se postavila naproti ní a vyčkávala.

„Tak a teď nám pověz, co jsi viděla,“ pobídla Rosalie jemně Alici, ale hlas se jí třásl napětím a strachem.

 

Alice na mě upřela své zlatavé oči, v kterých se zračila bolest a konečně promluvila.

„Edward nikam nejel. Plánoval pro tebe překvapení. Měla jsem vás všechny vytáhnout na lov a počkat až mi zavolá. Pak jsem tě měla poslat domů, kde na tebe měl čekat připravený Edward. Byli jsme domluvení, že mi zavolá a tak jsem ho nepozorovala ve svých vizích.“ Hlas se jí roztřásl a znovu vzlykla.

 

„Bello, Kira se vrátila. Donutila ho díky svému daru, aby jí poslechl a odvedla ho.“

„Ne,“ zašeptala jsem bezmocně a vrtěla hlavou. „Ne!“ zakřičela jsem a Rose mě popadla okolo pasu, protože se mi podlomily kolena.

„Já jsem jí nevěřila. Nevěřila jsem, že se vrátí,“ bědovala jsem a mé tělo se otřásalo vzlyky. Alice vstala, klekla si vedle mě a donutila mě podívat se jí do očí.

„Bello, ona ho veze do Volterry.“ Ta slova mě vytrhla z agónie. Pokud jsou do toho zapletení Volturiovi, je to jen kvůli mně. Věděla jsem, že nepomůže, když se teď zhroutím. Musela jsem začít jednat. Postavila jsem se zpět na nohy a začala logicky uvažovat.

 

„Jedu do Volterry. Sežeňte zbytek rodiny a vraťte se domů. Až budu v Itálii, dám vám vědět, jak se situace vyvíjí.“ Vytáhla jsem svůj telefon a vytočila číslo na nejbližší letiště.

„Blázníš? Nepojedeš sama. To prostě nedovolím,“ vztekala se Rosalie.

„Bello, počkej. Zavolám ostatním, sejdeme se a domluvíme se, co podnikneme,“ chytila mě Alice za ruce a vytrhla mi mobil z ruky.

„Alice, ale není čas,“ oponovala jsem a sápala se po telefonu, ale to už Alice vytáčela číslo Jaspera a o pár vteřin Carlisla. Řekla jim, ať se co nejrychleji dostanou domů, že jim tam vše vysvětlí. Hned na to jsme se rozběhli zpátky do Forks.

 

Domů jsme dorazily jako poslední. Vrazila jsem do dveří a vyběhla do svého pokoje. Spatřila jsme jen nechápavý výraz Esme, ale s tím jsem se nezdržovala. V pokoji jsem zběsile přeběhla ke svému stolu a z šuplíku vytáhla doklady. Rychle jsem je narvala do první kabelky, kterou jsem našla. Přeběhla jsem do Esmeiny pracovny, kde se nacházel rodinný sejf, a popadla pár balíčků bankovek, které byly vyskládané v trezoru. Nezajímalo mě, jestli pojede rodina se mnou. Seběhla jsem do obývacího pokoje, kde Esme seděla zhroucená na křesla a Carlisle jí objímal.

 

„Nevím, jak vy, ale já jedu do Volterry,“ prohlásila jsem ve spěchu, když jsem si ze stolu v předsíni brala klíče od svého sporťáka.

„Jedem s tebou,“ prohlásil pevně Carlisle a všichni se rozběhli do svých pokojů. Já popadla telefon a zavolala na letiště. První letadlo do Itálie, letělo za tři hodiny ze Seattlu a bylo v něm posledních pár míst. Objednala jsem pět míst první třídou a zaklapla telefon. Než jsem stihla začít přemýšlet a uvažovat, stála mi po boku celá má rodina připravená na cestu.

 

„Můžeme,“ prohlásil Carlisle a popadl klíčky od svého vozu. Alice se nabízela, že pojede se mnou, ale odmítla jsem. Chtěla jsem být sama se svými myšlenkami a obavami. Nasedla jsem do svého sporťáka a vyrazila z garáže, až pneumatiky zakvílely. Ve zpětném zrcátku jsem viděla Alicino Porshe, jak se valí za mnou a někde za nimi zbytek rodiny v Emmettově Hummeru.

 

Prudkým smykem jsem vjela na asfaltovou silnici a zařadila se do normálního provozu. Jenže tempo ostatních řidičů mi nevyhovovalo, a tak jsem dupla zběsile na plyn a začala je předjíždět. Nebála bych se, že bych havarovala, na to jsem měla velmi dobře vytříbené smysly. Pohlédla jsem na prázdnou sedačku vedle sebe a cítila jsem, jak se vše ve mně úzkostlivě stáhlo.

 

V tom autě jsem neměla sedět sama. Měl tady semnou sedět Edward, držet mě za ruku, smát se a vždy mě po chvíli políbit. Tolik jsem litovala, že nemohu brečet, ale Edward věděl, že kdybych mohla, vyplakala bych potoky slz jen proto, že tu není se mnou. Tolik jsem se bála o Edwarda. Byla jsem hloupá, když jsem rodině neřekla o Kiře. Nevěřila jsem, že by se někdy vrátila. Myslela jsem si, že to byla jen planá slova, která vyslovila, když zemřel Brian. Vzpomněla jsem si na poslední chvíle jeho života, kdy mi řekl, že si mě vybral, abych splnila jeho úlohu v gardě. Tehdy jsem prohlásila, že než bych šla do Volterry, raději bych zemřela a dnes se tam vydávám z vlastní vůle, abych zachránila lásku své existence.

 

Přestala jsem uvažovat nad bolestnou ztrátou milovaného člověka a dívala se jen před sebe. Uběhly dvě hodiny a projížděla jsem prvními obydlenými částmi Seattlu. Odbočila jsem na výpadovku směrem na letiště a zadívala se do zpětného zrcátka, zda uvidím auto někoho z rodiny. Nikoho jsem však neviděla, ale usoudila jsem, že na ně počkám, až na letišti, kde jsem zajela do podzemních garáží. Vytáhla jsem kabelku z auta a opřela jsem se o jeho kapotu, kde jsem čekala na svou rodinu. Po dlouhých pěti minutách se konečně objevili.

 

Alice došla vyzvednout letenky, protože já na to byla moc rozrušená. Stále jsem pochodovala sem a tam před Esme, která seděla na jedné z laviček v letištní hale. Alice se konečně vrátila s letenkami a já se chtěla rozběhnout na letadlo, ale ona mě chytila pevně za ruku.

„Letadlo nepopoženeš,“ promluvila ke mně vlídně a já uznala, že má pravdu, ale potřebovala jsem něco dělat, abych se zbavila té hrozné úzkosti z pomyšlení, co se teď může dít s Edwardem. Alice mě stále držela za ruku a mírnila mé tempo, když jsme procházeli terminály. Posadili jsme se před vchod do letadla a čekaly, až nás pustí na palubu. Netrpělivě jsem bubnovala prsty do stehna a pohledem lustrovala letušky, které líně postávaly za pultíkem a o něčem klábosily a smály se. Byla jsem rozrušená, ale pohled na ně, jak se uvolněně smějí, mě naštval. Jasper mi položil ruku na rameno a mnou se rozlila vlna klidu, jenže na tu úzkost nebyl ani jeho dar dost silný.

 

Konečně letušky otevřely vchod do letadla a já bleskově vstala. Vytáhla jsem tak na nohy i Alici, která mě stále držela za ruku a stejně se mnou se vymrštil i Jasper, který nechával svou ruku na mém rameni. Stejně jsme se vydali do letadla, kde jsme se usadili do pohodlných křesel. Teď už jsem nemohla nic popohnat, bylo přede mnou dlouhých devět hodin letu. Alice posadila Jaspera vedle mě, aby mě mohl uklidňovat. Nevadilo mu to, cítila jsem na něm, že mi chce nějak pomoci, ale já jsem pomoct nechtěla. Nebylo správné, abych pociťovala klid a úlevu, když Edward někde možná trpí.

„Jaspere, mohl by si sem na chvíli pustit Alici,“ poprosila jsem ho tiše. Jazz přikývl a vyměnil se s Alicí.

 

Alice se posadila a vyčkávavě na mě hleděla.

„Vidíš Edwarda?“ zeptala jsem se. Alice zavřela oči a začala se soustředit. Po chvíli otevřela oči a přikývla.

„Ukaž mi ho, prosím.“ Natáhla jsem k ní ruce, aby mi mohla ukázat své myšlenky. Alice mě za ně pevně chytila a poslala mi obrázky, které spatřila ve svých vizích. Viděla jsem Edwarda s nepřítomným výrazem, s potrhanou košilí v temné cele, jak leží bezmocně na zemi. Pak se však najednou obraz změnil, protože Alice dostala novou vizi. Edward už neležel v té tmavé místnosti jako předtím, ba naopak. Klečel na zemi v mnohem prosvětlenějším sále. Pak se z ničeho nic skácel k zemi a jeho obličej se bolestně stáhl, tam Alicina vize skončila.

 

Zalapala jsem po dechu a z hrudi mi unikl tichý vzlyk. Alice mě rychle pevně objala, já si položila hlavu na její rameno a rozvzlykala se naplno.

„Ššš, bude to dobré. Odvezeme si ho domů,“ konejšila mě Alice a třela mi paži. Trvalo dlouho, než jsem přestala vzlykat a Alice stále držela a hladila mě buďto po vlasech nebo po paži a stále mě utěšovala. Byla jsem jí vděčná, jak mi pomáhá, ale po pár hodinách jsem ji poslala za Jasperem, protože jsem chtěla být sama se svými myšlenkami. Zírala jsem ven s okénka a přemítala nad tím, co se bude dít, až přijedeme do Volterry. Svými myšlenkami a plány jsem se nechala natolik pohltit, že mě hlas kapitána, který zapraskal z reproduktoru, vyděsil.

„Dámy a pánové, vítejte v Itálii,“ oznámil pilot a já pohlédla okénkem ven na ranvej zahalenou ve tmě. Edwarde, za pár hodin jsem u tebe.

Diskusní téma: 30. Kruté narozeniny

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek