3. Upír nebo ne?

16.01.2010 22:06

 

Úlekem jsem se otočila a vyděšeně se dívala na siluetu, která ke mně pomalu kráčela.

Zadusila jsem výkřik, který se dral z mého hrdla ven, a začala couvat. V uličce byla jedna jediná lampa a ta právě osvětlovala mě a mrtvé tělo, které leželo kousek ode mě na zemi. Mužská postava byla stále zahalená v roušce tmy a přibližovala se pomalu blíž. Mé stažené hlasivky se uvolnily a z hrdla se ozval děsivý výkřik, který naháněl husí kůži.

 

„Bello?“ zaslechla jsem známý hlas.

„A-arone?“ zavolala jsem a ve světle se najednou skutečně vyloupl Aaron.

„Ach Aarone,“ vykřikla jsem a rozběhla se k němu. Narazila jsem do jeho tvrdého těla a rozplakala se.

„Ššš, to bude dobré,“ uklidňoval mě Aaron a omotal okolo mě své pevné ruce.

„N-ne, ne-nebude t-to dob-bré. On je mr-mrtvý,“ vzlykala jsem na jeho hrudi a po tvářích mi stékaly horké slzy.

 

„Pojď odtud. Nemusíš se na to dívat. Zavoláme policii.“ Podíval se mi do uslzených očí a já se zmohla jen na přikývnutí. Aaron mě chytil okolo pasu, ale mé tělo se nechtělo hnout. Dostala jsem opožděný šok a nedokázala jsem pohnout jedinou částečkou těla. Aaron mě bez zaváhání zvedl do své náruče a nesl temnou uličkou zpět na hlavní ulici. Obmotala jsem mu paže okolo krku, abych mu pomohla se svou váhou, ale zdálo se, že jsem pro něj lehká jako pírko. Pak mě opatrně posadil na obrubník a vytáhl z kapsy telefon, aby mohl zavolat policii.

 

„Bellooo?“ ozval se rozjařený hlas Emmy.

„Ježíš Bello, co se stalo?“ Přiskočila ihned ke mně, když mě viděla sedět zhroucenou a uslzenou na obrubníku. Nedokázala jsem mluvit, a tak jsem si jen hlavu opřela o její rameno a vzlykala.

„Co se stalo?“ ptala se dál vyděšeně Emma, ale já jen zavrtěla hlavou.

„Našla mrtvolu,“ vysvětlil jí Aaron, který zrovna dotelefonoval.

„Policie tady bude za chvíli. Na, tady máš sako, musí ti být zima.“ Sundal si ho a přehodil ho přes moje ramena.

 

O pár minut později už tu byla policie a vyslýchala mě.

„Takže slečno Swanová, povězte mi, co jste viděla.“

„Vy-vyšla jsem z klubu, pro-protože mi bylo nevolno a zaslechla jsem d-dva mužské hlasy. Za chvíli se ozval hrozivý vý-výkřik a po něm ještě jeden. Vběhla jsem do uličky a spatřila siluetu muže, který se skláněl nad tím mr-mrtvým tělem. Zpozoroval mě, ale já mu neviděla do tváře. Za-zakryla jsem si oči, ale hned jsem se podívala zase zpět, nebylo to ani deset vteřin, ale ten muž už tam nebyl. Šla jsem se podívat, zdali je ten muž na zemi mr-mrtví a pak přišel Aaron.“ Slzy mi volně kanuly po tvářích a mé tělo se otřásalo vzlyky. Aaron mě držel okolo pasu a pokračoval ve vyprávění.

 

„Dobrá, možná si vás budeme muset ještě zavolat na stanici, ale teď už běžte domů. Máte odvoz?“ zeptal se policista.

„Já se o ni postarám,“ přitakal Aaron a policista přikývl.

„Tak pojď,“ vybídl mě a pořádně mě chytil okolo pasu, abych se o něj mohla opřít. Zavedl mě k autu a pomohl mi nasednout. Nasoukal se vedle mě a já jen viděla zkoumavý pohled Johna, který mě pozoroval zpětným zrcátkem. Položila jsem hlavu na Aaronovo rameno a znovu se rozplakala. Aaron mě objal a třel mi ruku.

 

Ani jsem nevěděla, jak jsem se dostala z auta, ale o pár minut později mě Aaron nesl ve svém náručí do mého bytu.

„Bello, kde máš klíče?“

„V tašce. Počkej, dej mě na zem, vylovím je.“ Aaron pomalu spustil mé nohy na zem, ale stále mě přidržoval v pase. Začala jsem se přehrabovat v tašce, kterou jsem měla hozenou přes rameno. Po hodné chvilce, jsem klíče nakonec vytáhla, ale ruce se mi natolik rozklepaly, že mi vypadly z rukou. Nestačily ani dopadnout k zemi a Aaron je svíral ve své ruce, která se pro ně hbitě vymrštila. Během chvíle už byly dveře odemčené a Aaron už stál v mém bytě, ale já měla stále upřený pohled na místo, kde měly klíče dopadnout s rachotem na zem.

 

„Bello, jsi v pořádku?“ Dotkla se mě Aaronova chladná ruka a já o krok uskočila. Aaron stáhl obě ruce a zvedl je nad hlavu.

„Neboj se, nechci ti ublížit. Pojď dovnitř.“

„Co jsi zač?“
„Jsem Aaron Deathbry. Pracujeme spolu, vzpomínáš?“

„To vím, ale já myslela, co jsi zač?“

„Jak to myslíš Bello? Jsi v pořádku? To je jen tím šokem. Pojď dovnitř, musíš se z toho vyspat.“ Natáhl ke mně ruku, ale já zase o krok uskočila.

„Neboj se, já ti neublížím,“ podíval se mi přesvědčivě do očí. Ostražitě jsem vešla do bytu a snažila jsem se od něj držet, co nejdál. Je možné, že by se mi to s těmi klíči jen zdálo? Opravdu je to jen z toho šoku? Už vidím upíry tam, kde nejsou. Můj život ve Forks mě poznamenal víc, než jsem si myslela.

 

„Bello, neboj se. Já ti přeci neublížím,“ pobízel mě dál Aaron, když jsem se zasekla uprostřed chodby při svém přesvědčování o své vlastní šílenosti. Myšlenky na upíry a nadpřirozené bytosti jsem odhodila stranou. V tuhle chvíli jsem potřebovala oporu, kterou mi Aaron nabízel. Přestala jsem přemýšlet nad svými činy a vrhla se do jeho náruče, kterou měl stále rozevřenou. Objala jsem ho okolo krku, hlavu položila na jeho rameno a rozvzlykala se na novo. Divila jsem se, kde se ve mně berou stále nové a nové slzy, ale lítost za zmařený život toho muže jich přivolávala dostatek.

„Ššš, to bude dobré,“ objal mě Aaron jednou rukou okolo pasu a druhou mě hladil po vlasech.

„Potřebuješ se z toho vyspat,“ rozhodl a znovu mě chytil do své náruče. Bez jediného dotazu mě odnesl do mé ložnice, kde mě zase postavil na zem.

„Převlékni se, nebudu se dívat.“ Popadla jsem svoje pyžamo a rychle ho vyměnila místo vyzývavých šatů, které jsem dnes zvolila do baru.

 

„Mů-můžeš.“ Aaron se otočil a já se posadila na postel.

„Lehni si,“ pobídl mě Aaron a odkryl deku. Natáhla jsem se bez protestů na postel a Aaron mě zabalil do deky. Připomnělo mi to chvíle, kdy jsem spávala s Edwardem ve své ložnici a on mě vždy kvůli tomu, abych neprochladla, zabalil do deky, pak si mě položil na svou pevnou hruď a broukal mi mou ukolébavku.

„Vyspi se z toho. Zítra bude zase vše lepší, uvidíš. Dobrou noc,“ popřál mi Aaron a naklonil se, aby mě políbil na čelo.

„Zůstaneš tady se mnou?“ zašeptala jsem tichou prosbu. Aaron se zastavil těsně u dveří.

„Dnes v noci tu nechci být sama,“ dodala jsem na vysvětlenou.

„Jistě,“souhlasil Aaron a vykročil zpět ke mně. Posunula jsem se na posteli, abych mu uvolnila dostatek místa. Aaron se natáhl vedle mě a objal mě svými pažemi.

 

„Doufám, že ti to nějak nevadí,“ začala jsem se omlouvat. Aaron se potichu zasmál.

„Nevadí. Jen klidně spi Bello, budu tě hlídat.“ Pořádně jsem se uvelebila na jeho hrudi a z polospánku už jen zašeptala.

„Děkuju, za všechno. Brou.“

„Dobrou Bello.“

 

Stála jsem v temné uličce a sledovala dva muže, kteří stáli pod jedinou lampou, která tu byla. Do tváře jsem viděla jen jednomu, ale ten pohled byl strašný. Jeho tělo se chvělo obavami a tvář byla vystrašená a bolestně stažená. Pak muž, který ke mně stál zády, něco zašeptal a ten druhý se skácel k zemi. Vyděšeně jsem je pozorovala, když se na mě otočil. Ty rysy mi byly povědomé. Černé rozčepýřené vlasy a oči tmavé jako noc. Zalapala jsem po dechu, protože jsem ho poznala, byl to Aaron.

„Bello?“ zeptal se tiše a vykročil směrem ke mně.

 

„Bello?“

„Ne, nech mě být,“ křičela jsem a mávala okolo sebe rukama. Pak mi je někdo pevně sevřel nad hlavou a donutil mě přestat sebou mlátit. V tu chvíli mi došlo, že už nejsem v tom šíleném snu. Otevřela jsem oči a hleděla do těch stejných očí, jako předtím ve snu. Nepatrně jsem sebou cukla, ale Aaron to i tak zaznamenal.

„Ššš, byl to jen zlý sen,“ šeptal, aby mě uklidnil. Jenže nevěděl, že osoba z mé noční můry byl právě on.

 

Když viděl, že už jsem sebou přestala házet a jen konsternovaně zírala do jeho očí, pustil mé ruce a slezl ze mě. Celou dobu totiž ležel svou váhou na mém těle. Otočila jsem hlavu a pohlédla na budík, který ukazoval šest hodin ráno. Hlavu jsem zase otočila zpět, tupě zírala do stropu a snažila se nevnímat Aaronův všetečný pohled, kterým mě lustroval.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se nakonec.

„Jo, jsem. Díky, že jsi tady semnou zůstal.“ Zvedla jsem se na loktech a ocitla se těsně u jeho obličeje.

„Rádo se stalo,“ pousmál se a vážně se mi zadíval do očí. Cítila jsem ten žár, který mezi námi sálal. Pak zvedl svou ruku a pohladil mě po tváři. Zavřela jsem oči a pokoušela se nerozbrečet, ale po tváři mi stejně stekla jedna slza, kterou Aaron pohotově setřel. Svou rukou zajel pod mé vlasy a rty se přitiskl na ty moje. Mé tělo ovládl chtíč a já pootevřela ústa. Aaron do nich vnikl svým jazykem, který se začal proplétat s tím mým.

 

Po minutce jsem se od něj rozechvěle odtrhla, posadila se a setřela si slzy, které mi stékaly po tvářích.

„Promiň, ale já…“ Nevěděla jsem, co vlastně říct. Aaron se posadil vedle mě a pohladil mě po ruce.

„Já vím, že ti někdo ublížil. Poznám to. Nenaléhám na tebe Bello, bylo to kouzlo okamžiku a chci, abys věděla, že jsem tady pro tebe, i když se známe pouze chvíli,“

„Děkuju,“ zašeptala jsem a opřela si hlavu o jeho nahé rameno. Chvíli jsme tak seděli, Aaron mě hladil po vlasech a já si urovnávala myšlenky.

 

Když už mi to přišlo jako dlouhá chvíle a mé tělo bylo celé ztuhlé, zvedla jsem se.

„Myslím, že se půjdu umýt. Potřebuju ze sebe smýt zážitky včerejšího večera.“ Aaron jen přikývl a já se vydala do koupelny, kde jsem ihned zalezla do sprchy a nechala na svém těle bubnovat kapky horké vody. Cítila jsem na sobě špínu. Špínu z včerejšího zážitku. Neustále mi v uších zněl ten poslední vyděšený výkřik a slova, která pronášel ten neznámí muž. Pak jsem si vzpomněla na ten sen, kdy se mi jako ten neznámí muž zjevil Aaron. Ale nebylo to možné, jen výplody mé bujné fantazie, která se už projevila kdysi ve Forks. Ta vzpomínka mě píchla u srdce a já si vzpomněla na ten ranní polibek. Po dlouhé době jsem cítila chtíč. Nebylo to tak silné jako s Edwardem, ale chtíč to byl. Jenže dá se chtíč srovnávat s láskou? Dá se do někoho zamilovat během jediného dne? Odpověď byla ano, do Edwarda jsem se zamilovala během stejně krátké chvíle, ačkoliv jsem to zprvu nevěděla. Jenže může být tohle stejné? A mám vlastně ještě právo na to prožít lásku?

 

S povzdechnutím jsem vypnula vodu a zabalená v županu jsem se šla do své šatny obléct a učesat. Do kuchyně mě pak přilákala vůně čerstvé kávy.

„Připravil jsem ti snídani, nevadí?“ zeptal se Aaron a podával mi hrnek kouřící se kávy.

„Ne, děkuju,“ usmála jsem se.

„Ty chceš jít dnes do práce?“ zeptal se Aaron se zvednutým obočím.

„Potřebuji přijít na jiné myšlenky.“

„Dobrá,“ přikývl Aaron a posadil se k jídelnímu stolu. Společně jsme posnídali a pak se pěšky vydali do práce. Od mého bytu to byl kousek a cesta nám utíkala opravdu rychle.

 

Jeli jsme právě plným výtahem, když se ke mně Aaron naklonil a pošeptal.

„Smím tě dnes pozvat na oběd?“

„Smíš,“ usmála jsem se na něj a Aaron mi úsměv nadšeně opětoval. Výtah se zhoupl a dveře se otevřely. Vyšla jsem ven a Aaron v těsném závěsu za mnou. Doprovodil mě až k mé kanceláři.

„Krásný den, Bell.“

„Tobě taky,“ usmála jsem se na něj a pozorovala jej, než zmizel za rohem. Cítila jsem smutek z toho, že už nejsem s ním, ale těšila jsem se na náš společný oběd. A kdo ví, třeba to nebude jen dnešní oběd.