3. Konečně škola

11.01.2010 15:35

 

 

Vypráví Bella

Vyletěla jsem do sedu a podívala se po ztemnělém pokoji. Pohled mi padl na noční stolek, kde si vesele poskakoval budík a drnčel na celý dům. Oddechla jsem si, hrozně jsem se toho třeštivého zvuku lekla. S velkým odporem jsem vstala a zamířila si to k oknu. Byl to můj ranní rituál, který jsem si pěstovala už od dětství. Každé ráno, když jsem vstala, jsem jako první věc šla k oknu, abych se podívala, jak je venku. Už mě ani nepřekvapil pohled na načechrané tmavé mraky, které se spokojeně tetelily po obloze. Dříve jsem se při pohledu na takhle ztemnělé nebe vždy naštvala, ale teď už jsem to brala jako nevýslovnou nutnost zdejšího města. Jak jsem tak hleděla na mraky, uvědomila jsem si, jak můj život nabral nové obrátky, od té doby, co se do Forks přistěhovali Cullenovi.

 

Edward změnil způsob mého života v podstatě od základů. Vždy jsem bývala šedá myška, která si ztěžka našla kamarády, pokud vůbec nějaké. Nikdy se lidé nepředháněli, aby mohli kamarádit zrovna semnou. To se však změnilo, když jsem se před nějakou dobou přistěhovala do tohohle malého městečka, kde se objeví někdo nový jednou za uherský rok. Najednou se okolo mě začali motat kluci, a holky se předháněly v tom, která bude mou nejlepší kamarádkou. Bohužel jsem časem zjistila, že většina těch holek se o mně nezajímala kvůli mé osobě, ale kvůli mé nepochopitelné popularitě, kterou mi mé přistěhování přišilo na vrub. Proto jsem se stáhla do sebe a stala se zase tou stejnou myškou, jakou jsem byla do té doby. Mou jedinou, ale nejlepší kamarádkou se stala Angela. Nikdy se nezajímala o to, jak se okolo mě ochomýtají kluci, ale zajímala se o mě a toho jsem si na ní moc cenila. Společně jsme sedávali s ostatními u oběda, ale většinu času jsme stále trávily zahloubané do vlastních myšlenek, což nám oběma velmi vyhovovalo.

 

A pak se tady objevili Cullenovi. I poslední lidé, kteří se stále zajímali o mě, přesunuli svou pozornost na novou rodinku, která si to zasloužila více, nežli já. Vždyť byli tak neuvěřitelně krásní a tajemní. Všechna děvčata začala šílet. Bohužel pro ně byl jen jediný člen rodiny nezadaný, Edward. Bylo mi ho tak líto, když ho všechna děvčata naháněla, viděla jsem, jak je mu to nepříjemné a soucítila jsem s ním. Když se mi naskytla první možnost s ním mluvit, snažila jsem se na něj působit mile, aby si nemyslel, že jsem stejná jako ostatní. Nechtěla jsem na něj zapůsobit, abych se mu zalíbila a zamiloval se do mě. Tak jsem o Edwardovi nikdy nesmýšlela, jen jsem chtěla, aby to tady měl lehčí, a někde uvnitř sebe jsem cítila, že pod tou nádhernou slupkou, je ještě krásnější osobnost, která si zasluhuje vylézt na světlo. A možná díky tomu, že jsem Edwarda neuháněla, se z nás stali tak dobří přátelé.

 

Díky němu jsem se tolik změnila. Přestala jsem být tou zakřiknutou Bellou, která by nejraději splynula se zdí a stala se pro ostatní neviditelná. Otevřela jsem se světu a zjistila, že to není tak špatné. Edward mě seznámil se svými sourozenci a já začala litovat, že jsem jedináček. Bylo krásné vidět, jak se handrkují, postrkují a užívají si společných chvil. Každý z nich měl v rodině nějakou úlohu. Emmettova byla jasná, vtipálek, který bez úsměvu neumí žít. Alice, před kterou mě Edward předem varoval, zas oblékala celou rodinu, ale hlavně uměla naslouchat a poradit. Byla by druhým člověkem, ke kterému bych si šla pro radu.

 

Tím prvním byl Edward. Obdivovala jsem jeho znalosti. Zdál se ve všem téměř dokonalý. Za ten měsíc, co tady žijí, jsem nespatřila sebemenší náznak pochybností při odpovídání na jakoukoliv otázku, která se netýkala soukromí. Jakmile se řeč stočila na něco osobního, co se týkalo Edwarda nebo jeho rodiny začal se zdráhat. Nevěřila jsem mu, když mi tvrdil, že ještě nikdy neměl holku, či přátelé, krom své rodiny. Tomu se dalo jen stěží uvěřit. To i já jsem se svým vzhledem měla vyšší skóre, nežli on. Tedy pokud by se počítala má první láska ze školky. Jmenoval se Peter a vždy jsme si spolu hráli na pískovišti. Tajně jsem ho milovala, dokud mě jednou neshodil z houpačky. Tam má dětská láska skončila.

 

Během jediného měsíce jsem prošla takovou změnou, že si toho všiml i můj táta, ale na nic se mně nevyptával. Byl rád, že jsem si na Forks zvykla a začalo se mi tu líbit. Pochybovala jsem a rázně odmítala, že by se mi ve Forks líbilo žít, ale díky Edwardovi a jeho veselé rodince, jsem změnila názor. Forks je přeci jen krásné místo k životu, kde jsem si po roce našla pár skutečných kamarádů. Už jsem nesedávala u plného stolu, kde se všichni bavili, ale mou maličkost vynechávali. Právě naopak, sedávala jsem po boku těch nejhodnějších lidí, jaké jsem měla čest poznat. A jak se zdálo, i pro Cullenovi, to byla příjemná změna. Tedy pro všechny Cullenovi, které jsem měla čest poznat, mimo Rosalii. Nevěděla jsem, co přesně jí na mě vadí, ale nechtěla jsem se tím zabývat. Získala jsem tolik nových přátel, že jediný nenávistný pohled od Rosalie mě nemohl už vykolejit.

 

Spokojeně jsem vydechla a opřela si hlavu o ruku. Najednou mi krajina za oknem přišla nádherná, a ač mě ranní vstávání ubíjelo, do školy jsem se díky Edwardovi těšila. Bože, škola! Rychlostí blesku jsem vyskočila od okna a hnala se do koupelny, kde jsem se snažila rozčesat neposlušné vlasy, které mi trčely na všechny strany. Pečlivě jsem si vyčistila zuby a utíkala se co nejrychleji obléknout. Svým ranním přemítáním u okna jsem ztratila tu horu času, kterou jsem měla k tomu, abych se pořádně nasnídala a upravila. V kuchyni jsem si vzala suchý rohlík, který jsem hodlala sníst po cestě do školy. Popadla jsem bundu a věci do školy a uháněla ke svému stařičkému náklaďáčku, který jsem se pak maximální rychlostí snažila dotlačit do školy včas. Počítala jsem s tím, že přijdu pozdě a už si v duchu připravovala omluvu pro profesora.

 

Vjela jsem na parkoviště a překvapilo mě, že je ještě doposud plné lidí. Nakonec jsem byla přeci jen rychlejší, než jsem si myslela. Začala jsem hledat nějaké volné místo, kde bych mohla k spánku uložit náklaďáček a přitom se rozhlížela po Edwardovi, s kterým jsem měla dnes první hodinu, na kterou jsme vždy chodili společně. Ač jsem však hlavu natáčela na všechny možné strany, Alicinu černou čupřinu, či Edwardovi medové vlasy jsem nikde neviděla. Vystoupila jsem z auta a s povzdechnutím jsem se vydala ke škole, ale pak jsem se zarazila. Uslyšela jsem známý smích. Otočila jsem se za tím zvukem a spatřila Emmetta, jak se něčemu směje, což není neobvyklé. Pousmála jsem se a vydala se jejich směrem. Kde je Emmett, bude i Edward. A taky jsem se nemýlila, jen mě překvapilo, když jsem místo pěti lidí napočítala šest. Stál tam s nimi pro mě neznámý kluk, který se díval všude okolo s užaslým výrazem. Měl tmavé vlasy a stejně medové oči, jako ostatní Cullenovi. Zapátrala jsem v paměti a snažila se rozpomenout, co mi Edward vyprávěl o zbytku rodiny, kteří nenavštěvují školu. Jeho adoptivní otec pracuje v nemocnici jako lékař a matka je bytový designér. A pak má ještě bratra, Dereka, který musel o něco déle zůstat v Yellowknifu, aby si dodělal nějaké zkoušky. Že by to byl on? Pečlivěji jsem si ho prohlédla. Jak je možné, že jsou všichni tak krásní, dokonalí a mají stejnou barvu očí?

 

„Ahoj.“ Pozdravila jsem Edwarda, který se bleskově otočil, když uslyšel můj hlas.

„Jé, ahoj, překvapila si mě.“ usmál se na mě.

„Jdeš na hodinu?“

„Jo jdu. Ehm, pardon. Tohle je můj bratr Derek, nastupuje až dnes.“ Ukázal na posledního člena rodiny a já byla potěšená, že jsem se ve svém odhadu nespletla. „A tohle je Bella.“ Máchl rukou směrem ke mně.

„Těší mě.“ Řekla jsem slušně a přidala milý úsměv, který mi Derek oplatil naprosto kouzelným. Pak se otočila zpátky k Edwardovi. Byl už nejvyšší čas vyrazit do třídy. „Tak jdeme?“ Edward jen přikývl a společně jsme se vydali do školy. Vypadal, že ho něco potěšilo, a že by se snad radostí vznášel. Moc mě zajímalo, co to bylo, ale přišlo mi hloupé se ho na to ptát.

 

Vypráví Derek

Ty týdny už byly hrozně dlouhé. Veškerý čas trávit jen doma ve společnosti knížek a Esme? Bylo to strašné. Tedy, Esme se moc snažila mi ten čas nějak ukrátit a já se snažil předstírat, že se bavím, nechtěl jsem ji trápit, ale byla to příšerná nuda. Kromě nocí, které jsem trávil se svými bratry, nebo spíš s Edwardem, protože ostatní se věnovali svým manželkám. Vždy jsme s Edwardem něco podnikli. Buď jsme jen tak běželi na lov, nebo mě bral třeba i do města, abych si zvykal na pach lidské krve.

 

Bylo pro mě stále těžké nepozabíjet ty nevinné lidi ihned na místě, ale snažil jsem se. Vždy jsem si vzpomněl na svou rodinu a rodinu těch, kteří by se čirou náhodou jen proto, že tak krásně voněli, stali mou obětí. A snažil jsem se hlavně proto, abych už konečně mohl s ostatními do školy. Vím, že jako člověk jsem tam chodil nerad, ale teď jsem se nehorázně těšil. Nastane nějaká změna a já budu v jiné společnosti, než Esme a stěn tohohle domu.

 

Konečně do školy, pomyslel jsem si to ráno, když jsem si oblékal věci, které mi tady připravila Alice. Byl jsem připravený jako první, a tak jsem si sedl v obýváku k Esme na sedačku a nervózně si pohrával s tkaničkou u mikiny.

„Neboj se, ty to zvládneš.“ Objala mě mateřsky Esme okolo ramen.

„Děkuju.“ Ano těšil jsem se, ale zároveň jsem měl stále obavy. Budu mít dost sebezapření, abych odolal tolika odhaleným krkům, které jen lákají se zakousnout? Ne, nesmím na to myslet, já to dokážu.

 

„To je správný přístup.“ Usmál se na mě po dlouhé době Edward. V poslední době byl takový zamlklý, s nikým se moc nebavil a noci trávil zamčený u sebe v pokoji. Nikam už se mnou po nocích nechodil a zrovna když bych to nejvíc potřeboval.

„Promiň, byl jsem poslední dobou otravný.“ Omluvil se mi Edward, který si vše přečetl v mé mysli.

„Nehrabej se mi v hlavě, prosím.“ Edward jen pokrčil rameny.

„Měli bychom vyrazit.“ Pobídl mě a zamířil do garáže.

„Přeju ti hodně štěstí.“ Objala mě Esme.

„Budu ho potřebovat.“ Povzdechl jsem si a vydal se do garáže za Edwardem. Za mnou akorát šel zbytek rodiny, kteří jeli spolu s Emmettem jeepem, protože bychom se do jednoho auta nenaskládali. Nasedl jsem na místo spolujezdce vedle Edwarda a poslouchal poslední rady, které mi dával během cesty. Moc jsem ho ale nevnímal. Díval jsem se všude okolo a nechal se unášet tím pocitem, že jsem konečně vypadl z domu a budu chodit do školy. Jaká ironie. Všichni v mém věku, který jsem předstíral, by dali vše za to, aby mohli být doma, a já se tam těším.

 

Než jsem se nadál, zajížděl Edward na velké parkoviště prošpikované auty s okolo stojícími lidmi. Stáhlo se mi hrdlo, když jsem viděl jejich obnažené krky, ale ihned jsem si na to zakázal myslet. Edward zaparkoval a vedle nás hned zbytek rodiny.

„Nezapomeň zadržet dech, až budeš vystupovat.“ Připomněl mi Edward a já přikývl. Zhluboka jsem se naposledy nadechl a otevřel dveře, z kterých jsem pomalu vystoupil. Okamžitě vedle mě stál Emmett a z druhé strany Jasper.

 

Nenápadně mi položili ruce na ramena a já vydechl a okusil vůni zdejších lidí, která mě ihned praštila do nosu, ale nebylo to tak hrozné, nějak jsem se ovládat uměl.

„V pořádku?“ Přeptal se raději Jasper a já přikývl. Kluci spustili své ruce z mých ramen a já se začal ohromeně rozhlížet okolo sebe. Vše mi přišlo tak úchvatné. Pozorovat lidi, jak se baví a postávají u svých aut, profesory, kteří s plnou náručí papírů a sešitů chvátají do svých kabinetů, aby se mohli připravit na své hodiny.

 

Pak se u nás najednou objevila nějaká dívka a já ztuhl. Její vůně byla i přes okolní vzduch strašlivě lákavá. Jasper vycítil mé pocity a znovu mi položil ruku na rameno a zatlačil. Emmett se k němu ihned přidal, ale já už se stačil vzpamatovat a pro jistotu jsem zadržel dech. Teprve teď jsem si ji pořádně prohlédl. Byla překrásná. Hnědé vlasy, které ji poletovaly v lehkém vánku, hluboké čokoládové oči, drobná postava a nejkrásnější úsměv jaký jsem kdy viděl.

 

Kruci Edwarde, tak mě představ, pomyslel jsem si vztekle. Edward hned zareagoval a seznámil mě s tou dívkou, kterou mi představil jako Bellu. Ta se na mě usmála, ale hned se zase věnovala Edwardovi, s kterým pak odešla na jejich společnou hodinu.

„Nevěděl jsem, že se smíme kamarádit s lidmi.“ Prohodil jsem jen tak mimochodem k zbytku rodiny.

„Obvykle ne, ale Bella je výjimka.“ Odpověděla mi nevzrušeně Alice. „ Měli bychom jít.“ Všichni jsme přikývli a vydali se do školy. Dnešní první hodinu jsem měl s Jasperem a Alicí. V duchu jsem se modlil, abych mohl sedět sám v lavici a odolal pokušení po někom vyjet.

 

Bylo to ohromné. Sedět v lavici, pozorovat učitele, poslouchat spolužáky, kteří mu nevěnovali špetku pozornosti a být konečně volný. Po celé ty roky jsem se cítil jako vězeň uzamčený dobrovolně v přepychovém vězení, které smí v doprovodu strážců opouštět. Samozřejmě i teď jsem byl pod věčným dohledem, i když tady mi to tolik nevadilo, protože mi konečně dovolili nějakou volnost. Věřili mi však víc, než já sám sobě. Nebylo od věci vědět, že tu nade mnou střeží pět silných upírů s dary, které dokážou předpovědět mé činy, nebo mě uklidnit, což se později ukázalo jako velmi vhodná věc.

 

Měl jsem za sebou dopolední vyučování a společně s Jasperem a Edwardem jsem šel do jídelny, kde jsme měli předstírat, že obědváme stejně jako zbytek místních dětí, kteří se v jídelně překřikovali jeden přes druhého, jak si vypovídali své zážitky z víkendů a minulých hodin. Popadl jsem poloprázdný tác s odporně páchnoucím jídlem a se zadrženým dechem se vydal ke stolu, kde seděla Rosalie, Emmett, Alice a k mému velkému překvapení i Bella. Moc mě potěšilo, když jsem ji tam spatřil. Ráno jsem si ji nestihl pořádně prohlédnout, ale i tak mě její krása na první pohled okouzlila.

„Ahoj.“ Pozdravil jsem všechny, když jsem si sedal ke stolu a speciálně pro Bellu přihodil úsměv. Všimla si ho a její tváře dostali lehký nádech červené.

„Tak jak prožíváš první den?“ Zeptala se mě Bella.

„Jde to.“ Odpověděl jsem a přidal další úsměv, při kterém se Belle slyšitelně rozbušilo srdce. Horší však bylo, že mi docházel vzduch a tudíž jsem se musel nedechnout, abych mohl dále mluvit.

 

Opatrně jsem skrz nos nechal projít proud vzduchu, ale okamžitě se chytil stolu. Začal jsem vidět rudě, jak mě do nosu udeřila Bellina sladká vůně. Najednou mi přišli ty roky odříkání zbytečné. Toužil jsem po její krvi, jako nikdy a bylo mi jedno, že jsem se tak dlouho snažil. Kvůli takové lahodné vůni s ještě lahodnější chutí, jsem byl ochotný vše obětovat. Cítil jsem toho netvora, který se uvnitř mě probudil a dral se po tolika letech zase na povrch. Naprosto přebral nadvládu nad mým tělem, které se napjalo, jak se připravilo na svůj skok po Bellině pulzující tepně.

 

 Mí bratři mě však zachránili. Edward mi okamžitě tvrdě zmáčkl rameno a přitlačil mě na židli, z které jsem se zvedal a Emmett, který seděl z druhé strany, ho napodobil, ale přišpendlil mé nohy k zemi.

„Zadrž dech.“ Zasyčel mi tvrdě do ucha Edward. Nechtěl jsem ho poslechnout, ale zbytky mého svědomí mi napovídaly, abych to udělal. Zastavil jsem přísun toho omamného vzduchu, ale stále cítil tu lahodnou vůni a žár ve svém krku.

„Dereku není ti něco?“ Zeptala se Bella a naklonila se kousek blíž. Proč mi to dělá ještě těžší?

„Nějak mi není dobře.“ Procedil jsem skrz zuby a vstal ze židle.

„Myslím, že bys měl jít na čerstvý vzduch.“ Opáčila Bella a já jen přikývl.

„Jo, doprovodím ho.“ Přitakal Edward a strkal mě před sebou směrem k východu, kde už na mě čekal chladný vánek, který ke mně přinesl vůni lesa a vyhnal tu vůni z mých plic nadobro pryč.

Diskusní téma: 3. Konečně škola

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek